Soudní moc

Soudní moc představuje jednu ze základních pojistek právního státu. Jejím úkolem není řídit společnost ani vytvářet politiku státu, ale poskytovat ochranu právům, rozhodovat spory a kontrolovat, zda veřejná moc postupuje v mezích práva.

Pro Deklaraci odpovědného státu je proto soudní moc zvláštní oblastí. Princip odpovědnosti zde nelze chápat jako politickou podřízenost soudce jinému orgánu.

Naopak musí být zachována jeho nezávislost.

Základní otázka proto zní:

Jak zajistit nezávislou soudní moc, která současně zůstává dostupná, odborná, předvídatelná a veřejně kontrolovatelná jako instituce?

Ústavní postavení soudní moci

FAKT

Ústava České republiky stanoví, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy.

Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu s výjimkami stanovenými zákonem, zejména v souvislosti s kárnou odpovědností.

Ústavní ochrana nezávislosti soudu má zásadní význam.

Soudce nesmí rozhodovat podle přání vlády, Parlamentu, samosprávy ani jiné mocenské instituce.

Musí rozhodovat podle práva a okolností konkrétního případu.

Úloha soudů

FAKT

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Soudní moc proto plní několik zásadních funkcí:

• rozhoduje spory,
• chrání práva jednotlivce,
• přezkoumává rozhodnutí veřejné správy,
• rozhoduje trestní věci,
• sjednocuje prostřednictvím vrcholných soudů výklad práva,
• chrání ústavnost.

Soudnictví tak není pouze další veřejnou službou.

Je současně jedním z mechanismů, který omezuje ostatní složky veřejné moci.

Soustava soudů

FAKT

Ústava stanoví, že soustavu soudů tvoří:

• Nejvyšší soud,
• Nejvyšší správní soud,
• vrchní soudy,
• krajské soudy,
• okresní soudy.

Zákon může stanovit jejich jiné označení. Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.

Ústavní soud má zvláštní postavení. Není další instancí běžné soudní soustavy, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústava stanoví, že se skládá z 15 soudců jmenovaných prezidentem republiky se souhlasem Senátu na deset let.

Obecné a správní soudnictví

Pro projekt je důležité rozlišovat mezi různými funkcemi soudů.

Obecné soudnictví řeší mimo jiné občanskoprávní a trestní věci.

Správní soudnictví poskytuje ochranu zejména proti nezákonnému rozhodování nebo jednání veřejné správy.

Význam správního soudnictví je pro Deklaraci odpovědného státu mimořádný.

Pokud stát, obec nebo regionální orgán získá pravomoc rozhodovat o právech občana, musí existovat možnost nezávislého přezkumu takového rozhodnutí.

Aktuální rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ukazuje tuto funkci například při přezkumu rozhodnutí krajských úřadů či zásahů orgánů veřejné správy.

Nezávislost není nekontrolovatelnost

Nezávislost soudce znamená nezávislost při rozhodování konkrétní věci.

Neznamená však, že celý justiční systém nemá podléhat žádným pravidlům, hodnocení nebo odpovědnosti.

Je třeba důsledně oddělit:

nezávislost soudního rozhodnutí

od

odpovědnosti za fungování soudní instituce.

Lze tedy zkoumat například:

• délku řízení,
• administrativní fungování soudů,
• hospodaření,
• dostupnost justice,
• organizaci práce,
• transparentnost,
• kvalitu informačních systémů,

aniž by byla narušena pravomoc soudce nezávisle rozhodnout konkrétní případ.

Odpovědnost soudce

Postavení soudce musí spojovat dvě hodnoty:

nezávislost

a

odpovědnost za výkon soudcovské funkce.

Ústava sama počítá s existencí kárné odpovědnosti soudců. Zároveň poskytuje soudcům silné garance proti politickému nebo administrativnímu odvolávání.

Tato rovnováha je zásadní.

Pokud by bylo příliš snadné soudce postihnout za nepopulární rozhodnutí, byla by ohrožena jejich nezávislost.

Pokud by naopak neexistovala možnost reagovat na závažné profesní selhání, oslabila by se důvěra ve spravedlnost.

Dostupnost spravedlnosti

Formální existence soudu nestačí.

Občan musí mít reálnou možnost domoci se ochrany svého práva.

Dostupnost justice má několik rozměrů:

• geografický,
• finanční,
• časový,
• procesní,
• informační.

Příliš vzdálený soud může být problémem.

Stejně tak však může být problémem řízení, které je příliš dlouhé, administrativně složité nebo obtížně pochopitelné.

Při případných změnách soudní mapy proto nemůže být jediným kritériem počet soudů.

Rychlost versus kvalita rozhodování

Jedním z přirozených požadavků na soudní systém je přiměřená délka řízení.

Rychlost však nemůže být jediným měřítkem kvality justice.

Přílišný tlak na počet vyřízených věcí může být stejně problematický jako neodůvodněné průtahy.

Odpovědný systém musí hledat rovnováhu:

rozhodnout bez zbytečného prodlení, ale současně s dostatečnou kvalitou a procesní ochranou účastníků.

Předvídatelnost rozhodování

Právní jistota vyžaduje, aby obdobné případy nebyly bez důvodu rozhodovány zásadně odlišně.

Právě zde mají význam vrcholné soudy.

Ústava označuje Nejvyšší soud za vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou oblastí, o nichž rozhodují Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud.

Nejvyšší správní soud používá například rozšířený senát při řešení některých rozdílů v právních názorech svých senátů. Jeho aktuální databáze ukazuje i případy předložené rozšířenému senátu v roce 2026.

Předvídatelnost však neznamená, že se právní výklad nikdy nesmí změnit.

Změna musí být především řádně právně odůvodněna.

Veřejnost soudního rozhodování

Důvěryhodná justice musí být v přiměřené míře veřejně kontrolovatelná.

Důležitou součástí je přístup k rozhodnutím a možnost sledovat, jak soudy právo vykládají.

Nejvyšší správní soud například zveřejňuje anonymizovaná meritorní rozhodnutí a poskytuje také otevřená data k soudní činnosti.

Moderní digitální stát by měl směřovat k tomu, aby bylo možné právní rozhodování vyhledávat a analyzovat co nejsrozumitelněji, samozřejmě při respektování ochrany osobních údajů a dalších zákonných omezení.

Soudnictví a územní uspořádání

Soudní mapa nemusí být totožná s mapou samosprávy.

To je pro Model 77 důležitá zásada.

Pokud by vzniklo přibližně 77 zemských obvodů, neznamená to automaticky vznik 77 totožně vymezených soudních obvodů.

Soudnictví má jiné funkční požadavky než samospráva.

Při jeho územním uspořádání může být nutné sledovat:

• počet případů,
• dostupnost pro občany,
• specializaci soudců,
• personální kapacitu,
• dopravní dostupnost,
• velikost jednotlivých soudů,
• možnost efektivního přidělování agendy.

Platí tedy princip:

Jednota státu nevyžaduje jednu univerzální mapu pro všechny instituce.

Okresní označení neznamená automaticky návrat okresů

Současná soudní soustava používá označení okresních soudů, přestože okres již nepředstavuje úroveň územní samosprávy.

To dobře ukazuje, že správní a institucionální mapy mohou existovat relativně nezávisle.

Model 77 proto nemusí měnit soudní soustavu pouze proto, že mění regionální samosprávné uspořádání.

Každá případná změna soudní mapy musí mít vlastní důvod.

Má být soudnictví decentralizováno?

OTEVŘENÁ OTÁZKA

Princip subsidiarity nelze na soudní moc aplikovat mechanicky stejným způsobem jako například na komunální služby.

Soud není orgánem místní samosprávy.

Musí rozhodovat podle společného práva republiky a jeho nezávislost nesmí záviset na místní politické reprezentaci.

Decentralizace zde proto může znamenat zejména územní dostupnost výkonu soudnictví, nikoli politické podřízení soudů regionům.

To je zásadní rozdíl oproti jiným oblastem Modelu 77.

Zemský obvod a soudní moc

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Zemský obvod v Modelu 77 nemá získat možnost řídit soudy působící na svém území.

Soudní moc musí zůstat nezávislá na samosprávné politické moci obvodu.

Pokud bude v budoucnu posuzována změna soudního územního členění, musí být vedena otázkou:

Jak nejlépe organizovat výkon jednotné soudní moci České republiky?

nikoli:

Jak podřídit soudnictví nové regionální struktuře?

Správní soudnictví v Modelu 77

Naopak velmi důležitý bude vztah Modelu 77 ke správnímu soudnictví.

Pokud zemské obvody získají větší množství samosprávných nebo správních pravomocí, poroste význam nezávislého přezkumu jejich rozhodování.

Občan musí mít možnost napadnout nezákonný zásah veřejné správy bez ohledu na to, zda pochází od:

• obce,
• zemského obvodu,
• státu.

Vyšší míra decentralizace proto nemůže znamenat nižší úroveň právní ochrany.

Konflikty kompetencí

Nové územní uspořádání může přinášet spory o to, kdo má určitou pravomoc.

Například:

obec tvrdí, že rozhoduje obvod,

obvod tvrdí, že rozhoduje stát,

nebo naopak.

Model 77 proto musí obsahovat mechanismus řešení kompetenčních sporů.

Nemá být ponecháno pouze na politickém vyjednávání mezi institucemi.

V právním státě musí existovat cesta k závaznému právnímu rozhodnutí.

Ústavní soud

Ústavní soud má v systému zvláštní postavení.

FAKT

Ústava jej označuje za soudní orgán ochrany ústavnosti.

V případném decentralizovanějším systému může jeho význam zůstat zásadní zejména při ochraně:

• ústavního pořádku,
• základních práv,
• hranic výkonu veřejné moci,
• ústavně chráněné samosprávy.

Nejvyšší správní soud například může za zákonem stanovených podmínek předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho části; podle aktuálních údajů NSS tak od roku 2003 do dubna 2026 učinil ve 46 případech.

Digitalizace justice

Digitalizace může zlepšit zejména:

• komunikaci se soudem,
• přístup k dokumentům,
• sledování průběhu řízení,
• vyhledávání judikatury,
• administrativní práci soudů.

Neměla by však měnit základní princip nezávislého rozhodování.

Stejně jako v ostatních oblastech platí:

Digitalizace není náhradou za procesní reformu.

Pokud je postup zbytečně složitý, jeho elektronická podoba může pouze digitalizovat stejnou složitost.

Umělá inteligence a soudnictví

OTEVŘENÁ OTÁZKA

Rozvoj digitálních technologií otevírá také možnost využívání nástrojů umělé inteligence.

Ty mohou v budoucnu pomáhat například s:

• vyhledáváním judikatury,
• tříděním dokumentů,
• administrativními úkony,
• orientací v rozsáhlých spisech.

Zcela jinou otázkou je použití technologie při samotném rozhodování o právech člověka.

Projekt by zde měl být velmi opatrný.

Technologický nástroj může podporovat práci soudce, nesmí však bez odpovídajících právních a procesních záruk nahrazovat nezávislé lidské rozhodnutí.

Financování soudní moci

Nezávislost soudnictví vyžaduje také odpovídající materiální podmínky.

Nedostatečné personální nebo technologické zajištění může prodlužovat řízení a snižovat dostupnost justice.

Na druhé straně ani soudní moc nemůže stát mimo požadavek hospodárného nakládání s veřejnými prostředky.

Je proto třeba důsledně rozlišovat:

kontrolu hospodaření soudní instituce

a

zasahování do její rozhodovací činnosti.

První je legitimní součástí odpovědného hospodaření.

Druhé by mohlo ohrozit nezávislost soudní moci.

Jak hodnotit fungování soudnictví

U soudní moci nelze použít jediný ukazatel.

Počet vyřízených věcí nebo průměrná délka řízení neříká vše o kvalitě justice.

Hodnocení může zahrnovat například:

• délku řízení,
• počet nevyřízených věcí,
• dostupnost soudu,
• stabilitu rozhodování,
• úspěšnost opravných prostředků,
• administrativní náklady,
• transparentnost,
• uživatelskou srozumitelnost systému.

Žádné z těchto kritérií však nesmí být používáno způsobem, který by vytvářel tlak na výsledek konkrétního soudního rozhodnutí.

Otevřené otázky

Pro další práci zůstávají zejména otázky:

• Odpovídá současná soudní mapa dnešnímu osídlení a dopravní dostupnosti?
• Je současná soustava soudů organizačně optimální?
• Kde lze zlepšit dostupnost justice?
• Jak snižovat délku řízení bez oslabování kvality rozhodování?
• Jak zlepšit veřejnou dostupnost judikatury?
• Jak jasněji oddělit správu soudů od jejich rozhodovací činnosti?
• Jak posílit transparentnost fungování justice bez narušení soudcovské nezávislosti?
• Jaký dopad by měl Model 77 na správní soudnictví?
• Jak řešit případné kompetenční spory mezi obcí, zemským obvodem a státem?
• Musí se při změně územní samosprávy měnit také soudní mapa?
• Kde může digitalizace skutečně urychlit soudní řízení?
• Jaké hranice má mít využívání umělé inteligence v justici?

Vztah k Modelu 77

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Model 77 nemá vytvářet několik regionálních soudních systémů.

Soudní moc má zůstat součástí jednotného právního systému České republiky.

Pracovní princip lze formulovat:

Decentralizace správy nesmí znamenat decentralizaci základních práv a soudní ochrany.

Zemské obvody proto nemají řídit soudní moc na svém území.

Pokud vzniknou nové pravomoci obvodů, musí naopak existovat dostatečně silný a nezávislý mechanismus jejich soudního přezkumu.

Model 77 může ovlivnit organizaci některých správních nebo územních vazeb soudnictví, ale pouze tehdy, pokud pro takovou změnu existuje samostatný funkční důvod.

Pracovní závěr

Soudní moc má v odpovědném státě zvláštní postavení.

Její nezávislost není překážkou odpovědnosti.

Je podmínkou toho, aby mohl občan získat ochranu také proti samotnému státu.

Reforma soudnictví proto nemá začínat otázkou:

„Jak dostat soudy pod novou správní strukturu?“

ale otázkou:

„Jak zajistit, aby měl každý občan přístup k nezávislému, odbornému a přiměřeně rychlému rozhodnutí bez ohledu na to, která veřejná instituce zasáhla do jeho práv?“

V systému:

OBČAN → OBEC → ZEMSKÝ OBVOD → STÁT

musí soudní moc stát do značné míry napříč touto strukturou, protože její úlohou je poskytovat nezávislou právní ochranu vůči rozhodování všech jejích úrovní.

Prameny a další četba

• Ústava České republiky, zejména čl. 81–96 – nezávislost soudní moci, Ústavní soud a soustava soudů.
• Nejvyšší správní soud – rozhodovací činnost správního soudnictví a přezkum veřejné správy.
• Nejvyšší správní soud – rozšířený senát a sjednocování rozhodovací činnosti.
• Nejvyšší správní soud – otevřená data a veřejná dostupnost anonymizovaných soudních rozhodnutí.
• Nejvyšší správní soud – návrhy předkládané Ústavnímu soudu podle zákona o Ústavním soudu.