Daně

Daně představují jeden ze základních nástrojů financování veřejných funkcí. Z jejich výnosu jsou financovány státní instituce, samospráva, veřejné služby, infrastruktura, bezpečnost i další činnosti, které společnost prostřednictvím veřejné moci zajišťuje.

Pro Deklaraci odpovědného státu však není důležitá pouze otázka:

Kolik se má vybírat?

Stejně důležité jsou otázky:

Kdo daň stanovuje?

Kdo ji vybírá?

Komu její výnos náleží?

Za jaké veřejné úkoly tento příjem odpovídá?

A dokáže občan vztah mezi výběrem veřejných prostředků a jejich použitím alespoň v základních rysech pochopit?

Cílem projektu proto není předem prosazovat vyšší nebo nižší zdanění. Cílem je hledat daňový systém, který bude srozumitelný, předvídatelný, administrativně zvládnutelný a provázaný s odpovědností jednotlivých úrovní veřejné správy.

Ústavní základ daní

FAKT

Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 11 odst. 5 jednoduchý, ale zásadní princip:

Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Daňová povinnost tedy nemůže vzniknout pouze rozhodnutím správního úřadu nebo samosprávy bez zákonného základu.

Tento princip vytváří přímou vazbu mezi zdaněním a zákonodárnou mocí.

Daň není pouze účetním příjmem veřejného rozpočtu. Je výkonem veřejné moci vůči občanům a ekonomickým subjektům, a proto musí mít jasný právní základ.

Daně financují více úrovní veřejné správy

Výnos daní v České republice nesměřuje pouze do státního rozpočtu.

Část významných daňových příjmů je prostřednictvím systému rozpočtového určení daní rozdělována také obcím a krajům.

Pravidla stanoví zejména zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Od roku 2026 platí jeho nové znění a Ministerstvo financí každoročně stanovuje konkrétní podíly jednotlivých obcí a krajů.

To znamená, že je nutné rozlišovat:

kdo daň platí,

kdo ji spravuje

a

který veřejný rozpočet získává její výnos.

Tyto tři role nemusí vykonávat stejný subjekt.

Současné rozpočtové určení daní

FAKT

Od 1. ledna 2026 jsou některé významné sdílené daňové příjmy rozdělovány mezi stát, kraje a obce.

Například u DPH a vybraných daní z příjmů připadá podle schématu Finanční správy pro rok 2026:

10,23 % krajům,

25,93 % obcím,

63,84 % státnímu rozpočtu.

U daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti je navíc další část výnosu ve výši 1,5 % určena obcím podle zákonem stanoveného mechanismu.

Daň z nemovitých věcí je naopak v současném systému příjmem obcí podle umístění nemovitosti.

Tato čísla jsou popisem současného systému roku 2026, nikoli návrhem Deklarace odpovědného státu.

Sdílené a vlastní daňové příjmy

Z hlediska odpovědnosti lze rozlišovat dva základní principy.

Sdílené daně

Daň je vybírána podle celostátních pravidel a její výnos se následně rozděluje mezi několik úrovní veřejných rozpočtů.

Výhodou může být:

• stabilnější příjmová základna,
• možnost solidarity mezi různě ekonomicky silnými územími,
• jednotná správa daně.

Nevýhodou může být slabší přímá vazba mezi rozhodováním samosprávy a příjmy, které má k dispozici.

Vlastní nebo územně vázané příjmy

Určitý příjem je silněji spojen s konkrétním územím nebo rozhodováním samosprávy.

Takový systém může zvyšovat finanční odpovědnost.

Zároveň však může zvýrazňovat rozdíly mezi bohatšími a slabšími oblastmi.

Budoucí finanční model proto pravděpodobně nebude založen pouze na jednom z těchto principů.

Daň z nemovitých věcí jako příklad místního prvku

Současná daň z nemovitých věcí ukazuje, že i v jednotném daňovém systému může obec získat určitý prostor pro vlastní rozhodování.

Výnos daně náleží obci, na jejímž území se nemovitost nachází. Současná právní úprava zároveň umožňuje obcím prostřednictvím místních koeficientů výši daně v zákonem stanoveném rámci ovlivňovat.

Jde o zajímavý příklad propojení:

celostátního zákonného rámce

s

místním rozhodováním.

Pro Model 77 může být tento princip důležitější než samotná konkrétní podoba dnešní daně z nemovitých věcí.

Daně z příjmů

Součástí českého systému jsou daně z příjmů fyzických a právnických osob.

U fyzických osob zákon rozlišuje například příjmy:

• ze závislé činnosti,
• ze samostatné činnosti,
• z kapitálového majetku,
• z nájmu,
• ostatní příjmy.

Pro tento projekt však zatím není podstatné podrobně rozebírat jednotlivé sazby, odpočty nebo výjimky.

Důležitější bude později analyzovat:

• jak složitá je konstrukce daně,
• jaké administrativní povinnosti vytváří,
• jak stabilní je její právní úprava,
• jakým rozpočtům připadá její výnos,
• jak souvisí s financováním jednotlivých kompetencí.

Daň z přidané hodnoty

DPH patří mezi významné příjmy veřejných rozpočtů a je současně typickým příkladem daně spravované podle celostátních pravidel.

Její výnos je prostřednictvím rozpočtového určení daní rozdělován mezi stát, kraje a obce.

Pro Model 77 je zajímavá právě tato vlastnost.

Není nutné, aby zemský obvod měl vlastní odlišný systém DPH jen proto, aby měl vlastní příjem.

Je možné zachovat jednotnou daň a část jejího výnosu přidělovat jednotlivým úrovním veřejné správy podle zákonného klíče.

Spotřební a další daně

Český systém obsahuje také spotřební daně, energetické daně, silniční daň, daň z nemovitých věcí a další daňové mechanismy.

Aktuální daňový kalendář Finanční správy pro rok 2026 například samostatně pracuje s:

• daněmi z příjmů,
• DPH,
• spotřebními daněmi,
• energetickými daněmi,
• daní z nemovitých věcí.

Jednotlivé daně mají rozdílný účel, základ, způsob výběru i rozpočtové určení.

Proto není vhodné hodnotit celý daňový systém pouze podle jedné sazby nebo jednoho druhu daně.

Daňový systém jako celek

Daň může být jednoduchá sama o sobě, ale celý systém může být složitý.

Složitost může vznikat kombinací:

• různých daňových základů,
• sazeb,
• výjimek,
• osvobození,
• odpočtů,
• zvláštních režimů,
• evidenčních povinností,
• různých termínů,
• různých způsobů vykazování.

Pro projekt proto bude důležité posuzovat nejen jednotlivé daně, ale také jejich souhrnnou administrativní stopu.

Daňová sazba není jediný náklad

Při hodnocení daňového systému nestačí sledovat pouze částku zaplacené daně.

Ekonomický subjekt nebo občan může nést také náklady spojené s:

• evidencí,
• účetnictvím,
• daňovým přiznáním,
• dokazováním,
• poradenskými službami,
• sledováním legislativních změn.

Stejně tak stát nese náklady spojené se:

• správou daní,
• kontrolou,
• vymáháním,
• informačními systémy.

Proto může existovat daň, jejíž relativně malý výnos je spojen s nepřiměřeně složitou administrativou.

Takové případy je vhodné identifikovat prostřednictvím daňového auditu.

Daňový audit

Podobně jako u institucí může projekt postupně vytvořit audit daňového systému.

U každé daně bychom mohli sledovat:

1. Jaký je její účel?
2. Kdo ji platí?
3. Co tvoří její základ?
4. Kdo určuje její výši?
5. Kdo ji spravuje?
6. Kolik její správa stojí?
7. Jaký je její výnos?
8. Komu výnos náleží?
9. Jak složité je splnění povinnosti pro poplatníka?
10. Jaké výjimky obsahuje?
11. Jak často se pravidla mění?
12. Lze stejného cíle dosáhnout jednodušším způsobem?
13. Jak souvisí její výnos s financovanými kompetencemi?

Výsledkem nemá být automatický seznam daní určených ke zrušení.

Má vzniknout podklad pro jejich věcné hodnocení.

Jednoduchost versus spravedlnost

Jednoduchý daňový systém může být administrativně výhodný.

Absolutní jednoduchost však nemusí automaticky znamenat spravedlivé rozdělení daňového zatížení.

Naopak systém s velkým množstvím výjimek může reagovat na specifické životní nebo ekonomické situace, ale současně se může stát obtížně srozumitelným.

Existuje proto napětí mezi:

jednoduchostí

a

schopností zohlednit rozdílné situace.

Deklarace by neměla předem tvrdit, že jedna z těchto hodnot vždy převládá.

Úkolem je hledat přiměřenou rovnováhu.

Stabilita daňového systému

Daňová pravidla ovlivňují dlouhodobá rozhodnutí domácností, podnikatelů i firem.

Předvídatelnost má proto ekonomickou hodnotu sama o sobě.

Časté změny mohou zvyšovat administrativní náklady i nejistotu.

To ovšem neznamená, že se daňový systém nemá měnit.

Nevhodná pravidla je třeba upravit.

Princip lze formulovat:

Daňový systém má být změnitelný, ale nemá být nepředvídatelný.

Významné změny by proto měly mít:

• jasné odůvodnění,
• analýzu dopadů,
• dostatečnou legislativní přípravu,
• přiměřené přechodné období.

Výjimky a daňové úlevy

Každá výjimka z obecného daňového pravidla má důsledky.

Může sledovat legitimní sociální, ekonomický nebo veřejný cíl.

Současně však může:

• komplikovat systém,
• snižovat výnos,
• vytvářet rozdílné zacházení,
• otevírat prostor pro optimalizační strategie.

Proto by měla být každá významnější výjimka schopna odpovědět:

Proč existuje?

Jakého výsledku má dosáhnout?

Dosahuje jej?

Kolik stojí veřejné rozpočty?

Také daňové výjimky by tedy měly podléhat průběžnému hodnocení.

Daně a hospodářské chování

Daně nejsou ekonomicky neutrální.

Způsob zdanění může ovlivnit například:

• práci,
• podnikání,
• investice,
• spotřebu,
• držbu majetku,
• způsob financování podniků.

Při změnách daňového systému proto nestačí vypočítat pouze očekávaný účetní výnos.

Je třeba zkoumat také možné změny chování poplatníků.

Skutečný výsledek daňové změny může být jiný než jednoduchý výpočet:

nová sazba × současný daňový základ.

Daně a odpovědnost samosprávy

Pro budoucí Model 77 je jednou z klíčových otázek vztah mezi:

pravomocí utrácet

a

odpovědností získávat příjmy.

Pokud samospráva rozhoduje o významných veřejných výdajích, ale její příjmy jsou téměř úplně určovány jinou úrovní, může se oslabovat přímá finanční odpovědnost.

Na druhé straně úplná daňová autonomie regionů může vytvářet významné rozdíly mezi částmi republiky a komplikovat jednotný hospodářský prostor.

Model 77 proto bude muset hledat rovnováhu mezi:

finanční samostatností

a

celostátní solidaritou a jednotou daňového systému.

Financování musí následovat kompetenci

Základním principem projektu je:

Financování má následovat kompetenci.

Pokud stát převede určitou odpovědnost na zemský obvod, musí současně určit, z jakých příjmů bude tato kompetence financována.

Nelze dlouhodobě vytvořit systém:

obvod odpovídá,

ale

stát podle vlastního uvážení každý rok rozhoduje, zda mu poskytne dostatek prostředků.

Takový model by vytvářel formální decentralizaci bez skutečné finanční odpovědnosti.

Daňová autonomie zemských obvodů

OTEVŘENÁ OTÁZKA

Jednou z nejvýznamnějších finančních otázek Modelu 77 bude, zda mají zemské obvody získat určitou vlastní daňovou pravomoc.

Existuje několik základních variant.

Varianta A: pouze sdílené daně

Stát stanovuje daně a zákon určuje část jejich výnosu zemským obvodům.

Výhodou může být jednotnost a stabilita systému.

Nevýhodou slabší přímá vazba mezi regionálním politickým rozhodnutím a příjmovou odpovědností.

Varianta B: omezená regionální daňová pravomoc

Zákon stanoví základ daně a interval, ve kterém může zemský obvod upravit některý parametr.

Jde o princip podobný dnešnímu prostoru obcí u některých místních daňových prvků.

Varianta C: širší daňová autonomie

Zemské obvody by získaly výraznější pravomoc ovlivňovat vlastní příjmy.

Taková varianta by však vyžadovala velmi důkladné posouzení dopadu na:

• regionální rozdíly,
• mobilitu obyvatel a podniků,
• hospodářskou soutěž mezi obvody,
• administrativu,
• solidaritu,
• jednotnost českého ekonomického prostoru.

V této fázi projektu není důvod některou z těchto variant předem označovat za správnou.

Daňová konkurence mezi obvody

Pokud by zemské obvody mohly výrazně ovlivňovat některé daně, mohly by mezi sebou začít soutěžit o obyvatele a podnikatelské aktivity.

Taková konkurence může vytvářet tlak na hospodárné fungování.

Může však také vytvářet problémy, například pokud silnější regiony dokážou snižovat daňové zatížení díky širší daňové základně, zatímco slabší regiony potřebují naopak vyšší příjmy.

Tuto oblast proto nelze posuzovat pouze jako otázku svobody samosprávy.

Je nutné sledovat celkové dopady na republiku.

Solidarita mezi územími

Rozdíly mezi regiony nezmizí změnou administrativních hranic.

Některé oblasti budou mít:

• více obyvatel,
• silnější podnikatelskou základnu,
• vyšší hodnotu majetku,
• více pracovních míst.

Jiné mohou mít:

• vyšší náklady na dostupnost služeb,
• řidší osídlení,
• nepříznivou demografickou strukturu.

Proto bude i decentralizovaný systém potřebovat určitou formu finančního vyrovnávání.

Princip projektu však současně říká:

Solidarita nemá dlouhodobě odměňovat nehospodárnost.

Systém tedy musí rozlišovat mezi:

objektivně horšími podmínkami

a

důsledkem špatného hospodaření.

Daňový poplatník a veřejný rozpočet

Pro běžného občana je dnes obtížné zjistit, jaká část jeho daňové povinnosti skutečně financuje:

• obec,
• kraj,
• stát.

Rozpočtové určení daní je technicky možné dohledat, ale běžná zkušenost občana takto průhledná není.

Budoucí Digitální model státu by proto mohl zobrazovat například:

Která veřejná úroveň tuto službu financuje?

Z jakého typu příjmů?

Jaká část významných sdílených daní připadá jednotlivým úrovním?

Takové informace by mohly posílit porozumění veřejným financím bez předstírání, že lze každou jednotlivou zaplacenou korunu přiřadit konkrétní službě.

Správa daní

Vedle konstrukce daní je důležitá také jejich správa.

Daňový systém má umožňovat státu daň efektivně stanovit, vybrat a případně vymáhat.

Současně má chránit procesní práva daňového subjektu.

Modernizace proto může sledovat:

• elektronickou komunikaci,
• předvyplňování údajů,
• využívání údajů, které veřejná správa již zná,
• omezení duplicitního vykazování,
• automatizaci rutinních procesů.

Platí stejný princip jako u celé veřejné správy:

Nejprve zjednodušit pravidlo, potom digitalizovat jeho správu.

Jeden údaj pouze jednou

Pokud stát již určitý údaj důvěryhodně eviduje, měl by být schopen posoudit, zda je skutečně nutné požadovat jeho opakované uvádění v dalších daňových procesech.

Tento princip má samozřejmě limity:

• ochranu osobních údajů,
• přesnost evidence,
• právní odpovědnost,
• rozdílný účel jednotlivých databází.

Přesto může významně snížit administrativní zatížení.

Daňový systém Modelu 77

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Model 77 nemusí znamenat vytvoření 77 samostatných daňových systémů.

Výchozí pracovní předpoklad může být opačný:

Česká republika zůstává jedním daňovým a hospodářským prostorem.

Současně lze zkoumat, zda část daňových příjmů a omezených rozhodovacích pravomocí nemá být pevněji spojena s úrovní, která financuje příslušné veřejné služby.

Pracovní systém:

OBČAN → OBEC → ZEMSKÝ OBVOD → STÁT

proto vyžaduje odpověď nejen na otázku:

Kdo co dělá?

ale současně:

Z čeho to platí?

Teprve společně tvoří kompetence a financování skutečný systém odpovědnosti.

Kritéria odpovědného daňového systému

Při dalším hodnocení lze používat zejména tato kritéria:

Zákonnost
Je daň jednoznačně zakotvena v zákoně?

Srozumitelnost
Dokáže poplatník pochopit základní princip své povinnosti?

Předvídatelnost
Mění se pravidla způsobem, na který lze rozumně reagovat?

Administrativní přiměřenost
Nejsou náklady na správu a splnění povinnosti nepřiměřené jejímu významu?

Výnosová stabilita
Poskytuje příjem dostatečně stabilní základ pro financování svěřených funkcí?

Ekonomické dopady
Jak daň ovlivňuje rozhodování lidí a podniků?

Odpovědnost
Existuje vztah mezi příjmem a veřejnou úrovní, která prostředky používá?

Solidarita
Dokáže systém financovat základní služby také v ekonomicky slabších územích?

Kontrolovatelnost
Lze ověřit, jak jsou daňové prostředky rozdělovány?

Otevřené otázky

Pro další práci zůstávají zejména otázky:

• Které daně mají být výlučně celostátní?
• Které příjmy mají být sdílené?
• Které mají připadat obcím?
• Jaké příjmy by měly získat zemské obvody?
• Mají mít zemské obvody omezenou vlastní daňovou pravomoc?
• Jak silná má být vazba mezi místním zdaněním a místními výdaji?
• Jak nastavit solidaritu mezi obvody?
• Jak zabránit tomu, aby solidarita odměňovala nehospodárnost?
• Které daňové výjimky mají stále prokazatelný účel?
• Které daně vytvářejí nepřiměřené administrativní náklady?
• Jak stabilizovat daňovou legislativu?
• Jak zjednodušit daňové povinnosti pomocí digitalizace?
• Jak zajistit, aby přesun kompetence vždy doprovázel odpovídající příjem?
• Jak transparentně ukazovat občanům rozdělení sdílených daňových příjmů?

Vztah k Modelu 77

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Model 77 nemůže být pouze správní reformou.

Pokud má zemský obvod převzít skutečnou odpovědnost za část veřejných funkcí, musí mít také stabilní a předvídatelný způsob jejich financování.

Proto by pro další práci měl platit princip:

KOMPETENCE → ODPOVĚDNOST → NÁKLADY → PŘÍJEM

nikoli:

nejprve rozdělíme peníze a potom hledáme, co za ně která úroveň bude dělat.

Z toho vyplývá, že konečnou podobu daňového rozdělení nelze navrhnout dříve, než bude alespoň přibližně známá kompetenční mapa obcí, zemských obvodů a státu.

Pracovní závěr

Daňový systém odpovědného státu nemá být posuzován pouze podle otázky, zda jsou daně vysoké nebo nízké.

Musí být posuzován jako součást celého systému veřejné odpovědnosti.

Podstatné je:

co veřejná moc financuje,

která úroveň za danou službu odpovídá,

odkud získává prostředky

a

zda je vztah mezi kompetencí a financováním dlouhodobě udržitelný.

Pro projekt proto platí jednoduchá zásada:

Ten, kdo odpovídá za veřejný úkol, musí mít předvídatelný zdroj pro jeho financování a současně nést odpovědnost za hospodaření s těmito prostředky.

Model 77 následně musí ukázat, zda lze tento princip převést do systému:

OBEC → ZEMSKÝ OBVOD → STÁT

tak, aby vznikla skutečná finanční odpovědnost, nikoli pouze nové rozdělení veřejných peněz.

Prameny a další četba

• Listina základních práv a svobod, čl. 11 odst. 5 – daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona.
• Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní – pravidla rozdělování některých daňových výnosů mezi stát, obce, kraje a další veřejné rozpočty; aktuální znění účinné v roce 2026.
• Finanční správa ČR – Rozpočtové určení daní a schéma platné od 1. ledna 2026.
• Finanční správa ČR – aktuální přehled daní a daňových termínů pro rok 2026.
• Finanční správa ČR – daň z příjmů fyzických osob a základní druhy zdanitelných příjmů.
• Finanční správa ČR – pravidla místních koeficientů u daně z nemovitých věcí.