Strategické závislosti

Kdy vzájemná propojenost začíná být rizikem

Moderní stát je závislý na ostatních. Česká nemocnice používá léčiva a přístroje, jejichž výrobní řetězce vedou přes několik zemí. Automobil může obsahovat polovodiče navržené v jedné části světa, vyrobené v jiné a zabudované do součástky někde úplně jinde. Energetika potřebuje paliva, technologie, servis a přeshraniční infrastrukturu. Digitální stát využívá hardware, software, komunikační sítě a cloudové služby, jejichž dodavatelé často sídlí mimo Českou republiku. Takové závislosti nejsou poruchou systému. Jsou jedním z důvodů, proč může moderní ekonomika fungovat efektivněji, než kdyby každý stát vyráběl všechno sám. Problém začíná až tehdy, když závislost přestane být snadno nahraditelným obchodním vztahem a stane se podmínkou fungování důležité části společnosti.

Rozhodující otázka proto není:

Jsme na někom závislí?

Téměř vždy jsme.

Důležitější je:

Co se stane, pokud daná závislost na určitou dobu přestane fungovat?

Právě odpověď na tuto otázku odděluje běžnou mezinárodní specializaci od strategické zranitelnosti.

Nedostatek jednoho výrobku může mít úplně rozdílné důsledky

Představme si, že český trh přijde na několik měsíců o dominantního zahraničního dodavatele kancelářského nábytku.

Vznikne komplikace.

Ceny mohou vzrůst.

Některé objednávky se opozdí.

Pravděpodobně se ale relativně rychle objeví jiní dodavatelé nebo jiné výrobky.

Nyní si představme, že stejným způsobem vypadne specializovaný komponent potřebný pro údržbu elektrické sítě, účinná látka kritického léčiva nebo technologický prvek, bez kterého není možné dokončit velkou část průmyslové výroby.

Formálně jde stále o zahraniční dovoz.

Ekonomický význam obou situací je ale úplně jiný.

Strategickou závislost tedy nelze určit pouze podle toho, kolik procent výrobku dovážíme.

Potřebujeme znát také jeho kritičnost a nahraditelnost.

Je výrobek potřebný pro základní funkci státu nebo ekonomiky?

Existuje jiný dodavatel?

Lze použít alternativní technologii?

Jak dlouho trvá změna?

Je možné vytvořit zásobu?

A jaké škody vzniknou během doby, kdy náhradu hledáme?

Teprve kombinace těchto faktorů ukazuje skutečné riziko.

Vysoký podíl jednoho dodavatele ještě nemusí znamenat krizový problém

To je důležité, protože pouhý pohled na obchodní statistiku může být zavádějící.

Pokud jedna země dodává 80 procent určitého běžného zboží, ale na světovém trhu existuje deset dalších výrobců schopných během několika týdnů dodávky nahradit, koncentrace může být ekonomicky významná, ale bezpečnostní riziko relativně nízké.

Naopak i menší objem dovozu může být velmi významný, pokud jde o obtížně nahraditelný vstup.

Některý materiál může tvořit jen zanedbatelnou část ceny finálního výrobku.

Bez něj ale výrobek nelze dokončit.

Strategická analýza proto musí jít hlouběji než běžná statistika importu.

Musí znát řetězec.

Odkud pochází surovina?

Kde se zpracovává?

Kde vzniká klíčová součást?

Kdo vlastní technologii?

Jak je produkt dopravován?

A existuje ve výrobním procesu jediný bod, jehož selhání zastaví všechno ostatní?

Právě zde může být skutečná zranitelnost skrytá.

Evropa začala strategické závislosti převádět do konkrétnějších pravidel

Evropská politika v posledních letech stále více rozlišuje mezi běžným obchodem a dodávkami kritickými pro fungování ekonomiky.

Dobře je to vidět u nerostných surovin.

Evropský Critical Raw Materials Act pracuje se seznamem kritických a strategických surovin a stanovuje pro rok 2030 orientační cíle pro evropské kapacity. U strategických surovin má EU usilovat mimo jiné o to, aby nejméně 10 procent roční spotřeby pocházelo z těžby v EU, 40 procent ze zpracování v EU a 25 procent z recyklace. Současně má platit, že z jediné třetí země nemá pocházet více než 65 procent roční spotřeby konkrétní strategické suroviny v relevantní fázi zpracování.

Tato čísla nejsou univerzální definicí bezpečné závislosti.

Nelze z nich například odvodit pravidlo, že každá česká ekonomická závislost nad 65 procent je nebezpečná.

Ukazují ale důležitou změnu způsobu uvažování.

Vedle ceny a dostupnosti se začíná systematicky sledovat také koncentrace dodavatelského řetězce a schopnost vytvořit alternativu.

V prosinci 2025 na tento směr navázal evropský plán RESourceEU, který má dále podporovat diverzifikaci dodávek kritických surovin, strategické projekty, informace o trhu a také nástroje společného nákupu či vytváření zásob.

Smyslem není uzavřít evropskou ekonomiku před světem.

Je jím zmenšit počet situací, kdy výpadek jediného zdroje může zastavit velkou část evropského průmyslu.

Polovodiče ukazují, že soběstačnost může být špatně položená otázka

Čipy jsou dobrým příkladem mimořádně složitého řetězce.

Existuje mnoho typů polovodičů.

Různé fáze jejich návrhu, výroby, litografie, materiálů, pouzdření a testování mohou být soustředěny v různých zemích.

Představa, že Česká republika vybuduje celý tento řetězec sama a přestane být závislá na zahraničí, není realistická.

Ani Evropská unie neusiluje o úplnou technologickou izolaci.

Evropská komise v červnu 2026 představila návrh Chips Act 2.0, který má posílit evropský polovodičový průmysl, snížit kritické závislosti a zvýšit odolnost dodavatelských řetězců. Návrh výslovně připouští, že EU zůstává v některých oblastech, například u nejpokročilejší výroby nebo části návrhu čipů, výrazně závislá na třetích zemích.

To vede k realističtější otázce.

Nemusíme ovládat celý řetězec.

Potřebujeme ale vědět, která část je pro nás kritická, jak rychle ji dokážeme nahradit a ve kterých částech řetězce chceme zachovat vlastní nebo spolehlivě partnerskou kapacitu.

Z technologické bezpečnosti se tak nestává snaha vyrábět všechno.

Stává se řízením rizika v síti vzájemných závislostí.

Léčiva ukazují, proč samotná nejnižší cena nemusí být dostatečným kritériem

Podobný problém existuje u léčiv.

Výroba konečného přípravku může probíhat v Evropě, ale jeho účinná látka nebo klíčová surovina může pocházet z omezeného počtu výrobních míst.

Pokud se veřejné nákupy a celý trh dlouhodobě soustředí pouze na nejnižší okamžitou cenu, může postupně dojít ke koncentraci výroby.

Běžně to nemusí vadit.

Při výpadku jedné továrny nebo dopravní trasy se ale absence alternativy projeví velmi rychle.

Evropská komise proto v březnu 2025 navrhla Critical Medicines Act. Návrh pracuje s podporou strategických výrobních projektů, odolnějšími kritérii při zadávání veřejných zakázek, společnými nákupy členských států a mezinárodními partnerstvími, která mají snižovat závislost na omezeném počtu dodavatelů.

Critical Medicines Alliance současně upozornila právě na geografickou koncentraci výroby některých účinných látek a surovin a doporučila kombinovat evropskou výrobní kapacitu, zásoby, odolnější veřejné nákupy a diverzifikované zahraniční partnerství.

Je důležité správně interpretovat, co z toho plyne.

Neznamená to, že každý lék musí být vyráběn v Česku.

Ani že má být v Evropě vyráběn každý vstup bez ohledu na cenu.

Znamená to, že u kritických léčiv může být při nákupu oprávněné sledovat také bezpečnost dodávky.

Nejnižší jednotková cena nemusí být nejlevnějším řešením, pokud levný systém pravidelně vytváří drahé výpadky.

Strategická zásoba kupuje čas, nikoli trvalou nezávislost

Jedním z nejjednodušších nástrojů proti výpadku je zásoba.

Její logika je zřejmá.

Pokud máme kritickou surovinu, léčivo nebo jiný produkt uložený na určitou dobu, nemusíme řešit náhradu v prvním dni krize.

Kupujeme si čas.

Zásoba ale neřeší všechno.

Má pořizovací a skladovací náklady.

Některé výrobky mají omezenou životnost.

Jiné zastarávají technologicky.

A pokud výpadek dodávek trvá výrazně déle, zásoba se nakonec spotřebuje.

Proto musí být spojena s otázkou:

Co uděláme během času, který jsme si zásobou koupili?

Najdeme jiného dodavatele?

Obnovíme výrobu?

Změníme technologii?

Snížíme spotřebu?

Nebo očekáváme, že původní dodávka bude obnovena?

Bez této odpovědi je zásoba pouze odkladem stejného problému.

Česká hospodářská politika s principem strategických zásob už pracuje. Hospodářská strategie schválená v roce 2026 pokračuje v důrazu na energetickou a infrastrukturní bezpečnost a její předchozí rámec ekonomické bezpečnosti zahrnoval mimo jiné diverzifikaci zahraničních vazeb, prověřování rizikových investic, kontrolu vývozu a systém zásob surovin pro krizové stavy.

Zásoby ale mají být vytvářeny podle skutečného rizika.

Nikoli podle představy, že stát má skladovat všechno důležité.

Diverzifikace je často nejlevnější pojistkou, ale ani ta není zdarma

Pokud máme dva nebo tři nezávislé dodavatele místo jednoho, výpadek jednoho z nich nemusí způsobit úplné zastavení.

To je velmi silná obrana.

Jenže diverzifikace může mít náklady.

Druhý dodavatel může být dražší.

Firma může muset udržovat dvojí technickou certifikaci.

Výrobní linka se musí přizpůsobit více variantám komponentu.

Případně je potřeba platit za rezervovanou kapacitu, kterou většinu času nevyužíváme.

Proto není vždy ekonomicky racionální požadovat tři dodavatele každého vstupu.

Má smysl především tam, kde by případný výpadek způsobil škodu vyšší než cena diverzifikace.

Tím se dostáváme k pojistné logice.

Za odolnost platíme předem určitou cenu.

Ne proto, že očekáváme každoroční výpadek.

Ale protože případný výpadek by byl natolik závažný, že se přiměřená prevence vyplatí.

Takový výpočet nebude nikdy přesný.

Může ale být podstatně lepší než dva extrémy: spoléhat slepě na nejlevnějšího dodavatele nebo naopak požadovat domácí alternativu ke všemu.

Vlastní výroba je nejsilnější nástroj jen někdy

Ve veřejné debatě bývá strategická závislost rychle spojována s požadavkem vyrábět daný produkt doma.

Někdy to může být správná odpověď.

Pokud jde o velmi kritickou funkci, zahraniční trh je koncentrovaný, zásoba není možná a při výpadku není technická alternativa, může mít domácí výrobní kapacita vysokou bezpečnostní hodnotu.

Ale domácí výroba sama nevytváří automatickou soběstačnost.

Česká továrna může být závislá na dovážených surovinách.

Zahraničním stroji.

Softwaru.

Servisu.

Licenci.

Energetickém vstupu.

Nebo specializovaném pracovníkovi.

Přesun poslední výrobní fáze do Česka může tedy závislost pouze přesunout o jeden článek řetězce zpět.

Proto se musí hodnotit celý systém.

Skutečná otázka nezní:

Je výrobek vyroben v Česku?

Ale:

Dokážeme klíčovou funkci zachovat, pokud se mezinárodní prostředí zásadně zhorší?

Někdy k tomu stačí spolehliví zahraniční partneři.

Někdy evropská kapacita.

Někdy zásoba.

A pouze v určitém počtu případů vlastní národní výroba.

Evropská úroveň může být pro některé závislosti přirozenější než česká

Zde se znovu objevuje subsidiarita nad úrovní státu.

Česká republika má přibližně jedenáct milionů obyvatel a relativně malý vnitřní trh.

U velmi kapitálově náročné výroby může být národní soběstačnost extrémně drahá.

Evropský trh je podstatně větší.

To může umožnit vytvořit několik geograficky rozptýlených výrobních kapacit, které jsou ekonomicky životaschopné a současně snižují závislost celé Evropy na jednom vnějším zdroji.

Právě takovou logiku používají evropské politiky u kritických surovin, polovodičů nebo léčiv.

Ani evropská úroveň ale není automaticky správná.

Pokud by klíčová kapacita celé EU vznikla pouze na jednom místě, stále může existovat bod selhání.

A společná evropská výroba nepomůže, pokud v krizi nebude existovat dopravní nebo distribuční cesta, která produkt dostane do Česka.

Strategická bezpečnost proto potřebuje vedle výroby také infrastrukturu a pravidla přístupu.

Nestačí vědět, že potřebná kapacita „někde v Evropě existuje“.

Bezpečnost dodávky může změnit způsob, jakým stát nakupuje

Veřejné zadávání tradičně velmi silně pracuje s cenou.

To je pochopitelné.

Veřejné peníze nemají být utráceny zbytečně.

U kritických výrobků ale může být relevantním parametrem také odolnost dodavatele.

Má více výrobních míst?

Je závislý na jednom subdodavateli?

Má plán kontinuity?

Je možné produkt nahradit?

Existuje servis v Evropě?

A jak dlouho by trvalo obnovit dodávku po závažném výpadku?

Evropské návrhy týkající se kritických léčiv právě proto pracují s možností silněji zahrnovat bezpečnost dodavatelského řetězce do zadávání veřejných zakázek.

Taková změna ale potřebuje opatrnost.

Pojem strategické bezpečnosti nesmí sloužit jako univerzální omluva pro nákup dražšího produktu bez soutěže.

Kritéria musí být předem srozumitelná a vztahovat se ke skutečnému riziku.

Jinak se z legitimní bezpečnostní výjimky může stát ochrana konkrétního dodavatele před konkurencí.

Bezpečnost nesmí rušit kontrolu.

Naopak ji potřebuje ještě více.

Strategickou závislost může vytvářet také vlastnictví

Ne všechny závislosti vznikají obchodem.

Stát může mít dostatek výrobní kapacity na svém území a přesto řešit otázku, kdo ji kontroluje.

To je jeden z důvodů existence mechanismů prověřování zahraničních investic.

Český zákon č. 34/2021 Sb. umožňuje bezpečnostně prověřovat určité investice investorů ze třetích zemí, pokud získávají významnou kontrolu nad českými firmami a investice může mít dopad na bezpečnost nebo veřejný pořádek. V roce 2024 se MPO zabývalo 24 aktivními případy; 18 z 20 ukončených případů bylo povoleno a žádná investice nebyla zakázána.

Tato čísla připomínají důležitou zásadu.

Prověřování nemá znamenat obecnou nedůvěru k zahraničnímu kapitálu.

Zahraniční investice jsou pro českou ekonomiku významným zdrojem kapitálu, technologií i pracovních míst.

Smyslem mechanismu je umožnit bližší kontrolu malého počtu případů, kde může vlastnická kontrola vytvořit bezpečnostní problém.

Evropská pravidla v této oblasti byla v červnu 2026 dále změněna novým nařízením o prověřování zahraničních investic, které nahrazuje předchozí unijní rámec.

Ani zde tedy nemá být cílem ekonomiku zavírat.

Má být otevřená a současně schopná rozpoznat specifické riziko.

Rizikem může být i ztráta znalosti

Existuje méně viditelný typ závislosti.

Stát nebo firma určitou činnost úplně přestane umět.

Nejen že ji nevyrábí.

Už jí ani dostatečně nerozumí.

To může být významné například u digitální infrastruktury.

Veřejná instituce může nakupovat velmi kvalitní zahraniční technologii.

Pokud ale nemá vlastní zaměstnance schopné posoudit její architekturu, bezpečnost, cenu změny nebo možnosti přechodu k jinému dodavateli, vzniká jiný druh závislosti.

Dodavatel neovládá pouze produkt.

Ovládá i znalost potřebnou k rozhodnutí, zda jej můžeme opustit.

Podobné riziko může vzniknout u průmyslové technologie, energetiky nebo jiných vysoce odborných systémů.

Proto někdy není potřeba udržovat celou domácí výrobu.

Stačí udržovat schopnost technologii chápat, kontrolovat a v případě potřeby změnit.

To je podstatně levnější a často realistický způsob zachování strategické autonomie.

Budeme se k němu vracet v kapitole o digitální a technologické suverenitě.

Vendor lock-in je strategickou závislostí v malém

Zvláštní formou závislosti je situace, kdy systém sice formálně můžeme změnit, ale cena změny je tak vysoká, že prakticky nemáme volbu.

Typickým příkladem může být informační systém.

Pokud dodavatel vlastní klíčová data v obtížně přenositelném formátu, dokumentace je nedostatečná a jednotlivé části systému nejsou interoperabilní, může být přechod k jinému řešení extrémně drahý.

Taková závislost nemusí mít žádný geopolitický rozměr.

Přesto omezuje schopnost veřejné instituce svobodně rozhodovat.

Podobná logika může existovat u průmyslových zařízení, zdravotnických technologií nebo specializovaného servisu.

Strategickou autonomii proto nelze redukovat na státní hranice.

I velmi spolehlivý domácí dodavatel může vytvořit nezdravou závislost, pokud ho nelze reálně nahradit.

Řešením pak není geopolitická politika.

Je jím soutěž, standardizace, interoperabilita, dokumentace a možnost přechodu.

Správný nástroj musí odpovídat skutečné příčině závislosti.

Ekonomická bezpečnost se může snadno změnit v záminku pro protekcionismus

Čím více stát začne používat pojmy jako strategický, kritický nebo bezpečnostní, tím větší vzniká riziko jejich rozšiřování.

Každé odvětví má důvod vysvětlovat, proč je důležité.

Potraviny jsou důležité.

Doprava.

Ocel.

Chemie.

Software.

Bankovnictví.

Strojírenství.

Stavebnictví.

A při dostatečně dlouhém řetězci argumentů lze téměř každý výrobek spojit s něčím kritickým.

Pokud by stát začal chránit všechno, přestala by strategická politika být strategií.

Stala by se běžným protekcionismem s bezpečnostním názvem.

Proto potřebuje jasný test.

Co se skutečně stane při výpadku?

Jak dlouho výpadek vydržíme?

Existuje tržní náhrada?

Kolik stojí ochranné opatření?

Je riziko natolik významné, že veřejný zásah ospravedlňuje?

A má se zásah po určité době znovu přezkoumat?

Pokud na tyto otázky není odpověď, neměl by samotný výraz „strategický“ stačit k veřejné podpoře.

Ani důvěryhodný partner není pojistkou na věčnost

Diverzifikace směrem k politicky a bezpečnostně blízkým státům může výrazně snížit některá rizika.

Neměla by ale vytvářet falešnou jistotu.

I přátelský stát může zažít přírodní katastrofu.

Výpadek výroby.

Stávku.

Domácí politickou krizi.

Nebo jednoduše prudký růst vlastní poptávky.

Dodavatelské riziko tedy není jen otázkou úmyslného politického nátlaku.

Je také technické a ekonomické.

Spolehlivý partner snižuje riziko, že dodávku vědomě použije jako nástroj nátlaku.

Neodstraňuje riziko, že ji nebude schopen dodat.

Proto má skutečná diverzifikace sledovat také geografii výroby, logistické trasy a technickou zastupitelnost.

Dva různí dodavatelé, kteří oba používají stejnou továrnu třetího subdodavatele, nejsou dvě skutečně nezávislé alternativy.

Stát potřebuje mapu kritických závislostí, ne seznam všeho dováženého

Řízení strategických závislostí proto vyžaduje kvalitní data.

Ne veřejný seznam každého dodavatele kritické infrastruktury.

Část informací musí být z bezpečnostních a obchodních důvodů chráněna.

Stát ale musí mít dostatečný přehled, aby dokázal identifikovat nejvýznamnější úzká místa.

Které veřejné funkce závisí na jednom typu vstupu?

Jaké jsou zásoby?

Jak rychle lze změnit dodavatele?

Které výrobní kapacity jsou nenahraditelné?

Kde existuje závislost společná mnoha sektorům současně?

Evropské iniciativy pro ekonomickou bezpečnost ostatně pracují právě s mapováním úzkých míst, zátěžovými testy dodavatelských řetězců, včasným varováním, zásobami a krizovými mechanismy.

Takový přehled by měl být průběžně aktualizován.

Dodavatelský řetězec, který byl kritický před deseti lety, může dnes mít mnoho alternativ.

A naopak nová technologie může během několika let vytvořit úplně novou závislost.

Stát nemůže přenést veškerou odpovědnost na firmy

Soukromá firma má sama silný důvod chránit svůj provoz.

Pokud výpadek komponentu zastaví výrobu, přichází o peníze.

Mnoho rizik proto dokáže trh řídit bez zásahu státu.

Firma hledá druhého dodavatele.

Vytvoří zásobu.

Uzavře dlouhodobou smlouvu.

Nebo změní technologii.

Existují ale situace, kdy se soukromé a veřejné riziko liší.

Firma může racionálně přijmout vysoké riziko, protože případný krach ponesou především její vlastníci a věřitelé.

Pokud ale poskytuje službu, bez které přestane fungovat nemocnice, energetika nebo jiná kritická část státu, společenské důsledky mohou být mnohem vyšší než škoda samotné firmy.

Právě zde vzniká prostor pro regulaci, informační povinnosti, bezpečnostní standardy nebo další veřejný zásah.

Stát však nemá automaticky řídit dodavatelský řetězec každého podniku.

Má se soustředit tam, kde soukromé rozhodnutí vytváří významné veřejné riziko.

Co by nás přesvědčilo, že závislost není strategickým problémem?

Pokud existuje dostatek vzájemně nezávislých dodavatelů a lze mezi nimi přejít v přijatelném čase, je argument pro veřejný zásah slabší.

Stejně tak pokud lze produkt snadno nahradit jiným řešením.

Pokud lze riziko levněji zvládnout zásobou než domácí výrobou, není důvod stavět vlastní továrnu pouze ve jménu soběstačnosti.

Pokud spolehlivý společný evropský systém poskytuje kapacitu levněji a bezpečněji než česká národní alternativa, může být společná kapacita vhodnější.

Naopak závislost si zaslouží vyšší pozornost, pokud kombinuje několik vlastností: vysokou kritičnost, koncentraci dodavatelů, dlouhou dobu náhrady, nízkou možnost substituce a velmi vysoké následky výpadku.

Právě kombinace je důležitá.

Žádný jediný ukazatel nestačí.

Co by naopak zpochybnilo politiku snižování závislostí?

Také bezpečnostní politika musí být falsifikovatelná.

Domácí výroba by nebyla vhodná, pokud by její náklady byly velmi vysoké a stejné bezpečnosti by bylo možné dosáhnout levnější diverzifikací.

Povinné zásoby by byly neefektivní, pokud by produkt rychle zastarával a trh dokázal výpadek nahradit téměř okamžitě.

Diverzifikace by byla zbytečně drahá, pokud by požadovala více dodavatelů i u zboží bez významného veřejného dopadu.

Prověřování investic by bylo problematické, pokud by se z úzce bezpečnostního nástroje stalo obecné politické schvalování zahraničního kapitálu.

A pojem ekonomické bezpečnosti by se zdiskreditoval, pokud by sloužil převážně k ochraně existujících výrobců před legitimní konkurencí.

Cílem tedy není minimalizovat závislosti.

Je jím minimalizovat nepřiměřenou zranitelnost za přiměřenou cenu.

Vztah k Modelu 77

Strategické závislosti mají převážně celostátní a evropský rozměr.

Nebylo by rozumné, aby každý zemský obvod vytvářel vlastní surovinovou, farmaceutickou nebo polovodičovou politiku.

To by vedlo k roztříštěnosti a malému vyjednávacímu měřítku.

Územní úroveň ale může hrát významnou roli v kontinuitě služeb, které sama zajišťuje.

Pokud zemský obvod odpovídá za část zdravotnictví, musí znát kritická rizika svého provozu.

Pokud odpovídá za dopravu, potřebuje kontinuitní plány pro klíčové systémy.

Pokud provozuje digitální infrastrukturu, nesmí být prakticky uzamčen u jednoho dodavatele bez možnosti přechodu.

To však neznamená, že každý obvod začne samostatně nakupovat strategické zásoby stejného produktu.

Stát může zajistit společnou analýzu, standardy a v některých případech společnou rezervu nebo rámcovou smlouvu.

Opět platí, že odbornou a nákupní kapacitu není nutné kopírovat podle politických hranic.

Model 77 by proto mohl používat jednoduchý princip:

úroveň odpovědná za službu musí znát její kritické závislosti;

vyšší nebo sdílená úroveň má zajišťovat ty nástroje, u kterých větší měřítko prokazatelně zvyšuje bezpečnost nebo hospodárnost.

Tím lze spojit místní odpovědnost za kontinuitu se strategickou kapacitou státu.

Pracovní závěr

Moderní Česká republika nebude strategicky bezpečná proto, že začne co nejvíce věcí vyrábět sama.

Takový pokus by byl mimořádně drahý a v mnoha oblastech prakticky nemožný.

Stejně tak ale nestačí předpokládat, že globální trh bude v každé situaci automaticky dodávat všechno, co potřebujeme.

Odpovědnější cesta leží mezi těmito krajnostmi.

Stát potřebuje znát několik skutečně kritických závislostí, rozumět celým jejich dodavatelským řetězcům a pro každou hledat nejméně nákladný způsob, jak snížit riziko na přijatelnou úroveň.

Někdy bude řešením více dodavatelů.

Jindy zásoba.

Technická alternativa.

Společná evropská kapacita.

Dlouhodobé partnerství se spolehlivými zeměmi.

Interoperabilita.

Zachování odborného know-how.

A jen v některých případech vlastní domácí výroba.

Strategická autonomie proto neznamená nezávislost na ostatních.

Znamená zachování dostatečné možnosti volby ve chvíli, kdy běžné mezinárodní vztahy přestanou fungovat tak, jak jsme byli zvyklí.

Silný stát není ten, který nikoho nepotřebuje.

Je to stát, který ví, koho potřebuje, proč ho potřebuje, co se stane při výpadku — a u skutečně kritických funkcí má připravenou realistickou alternativu.