Energie a suroviny

Energie a suroviny patří k základním předpokladům fungování moderního státu. Bez stabilních dodávek elektřiny, tepla, paliv, průmyslových kovů, stavebních materiálů nebo technologických surovin nelze dlouhodobě zajistit dopravu, průmysl, zdravotnictví, zemědělství, digitální infrastrukturu ani běžné fungování domácností.

Pro Českou republiku proto není podstatná pouze otázka, kolik energie dokáže sama vyrobit, ale také odkud pocházejí vstupy potřebné k její výrobě, jak jsou dodavatelské řetězce diverzifikované, jaké existují rezervy a jak rychle dokáže stát reagovat při jejich narušení.

Energetická a surovinová bezpečnost je proto součástí bezpečnosti státu stejně jako jeho hospodářské politiky.

Soběstačnost není jediným měřítkem

Úplná energetická nebo surovinová soběstačnost není pro otevřenou evropskou ekonomiku realistickým cílem. Česká republika bude vždy část energie, paliv, technologií a surovin získávat prostřednictvím zahraničního obchodu.

To samo o sobě nemusí představovat slabinu.

Problém vzniká především tehdy, pokud stát nebo jeho ekonomika závisí na jednom dodavateli, jedné dopravní trase, jedné technologii nebo zdroji, který nelze v přiměřené době nahradit.

Rozhodující proto není jednoduchá otázka:

„Dokážeme si všechno vyrobit sami?“

ale spíše:

„Dokážeme zajistit fungování země i v případě, že některý z běžných zdrojů přestane být dostupný?“

To je podstatně náročnější definice energetické a surovinové bezpečnosti.

Česká republika například v roce 2025 zůstala čistým vývozcem elektřiny. Netto spotřeba činila přibližně 59 TWh a přeshraniční saldo představovalo vývoz převyšující dovoz přibližně o 7,4 TWh. Jaderné elektrárny vytvořily 42,6 % vyrobené elektřiny a instalovaný výkon fotovoltaiky vzrostl přibližně na 4,5 GW.

Samotná kladná bilance elektřiny však neznamená energetickou nezávislost země. Energetický systém potřebuje paliva, technologie, komponenty, přenosovou a distribuční infrastrukturu, regulační zdroje a v některých oblastech také dovážené suroviny.

Evropská komise například ve své analýze Česka upozorňovala na přetrvávající závislost země na dovážených fosilních palivech, přestože po roce 2022 došlo k významné diverzifikaci dodávek zemního plynu.

Energie jako systém

NÁVRH

Energetickou politiku by stát neměl posuzovat pouze podle jednotlivých elektráren nebo jednotlivých paliv. Energetika je systém.

Jeho stabilita vzniká kombinací výroby, přenosových sítí, distribuce, zásobování palivy, akumulace, flexibility spotřeby, přeshraničních propojení, rezervních kapacit a krizových mechanismů.

Z tohoto pohledu není hlavní otázkou, zda je určitý zdroj „domácí“ nebo „zahraniční“, ale jaké riziko pro celý systém představuje jeho případný výpadek.

Rozumný energetický systém by proto měl být schopný pracovat s více zdroji a více způsoby zásobování a neměl by být existenčně závislý na jednom kritickém článku.

Stejný princip platí pro dovoz.

Zahraniční dodávka sama o sobě není problém. Rizikem je nenahraditelná zahraniční dodávka.

Diverzifikace jako pojistka

Jednou ze základních forem ochrany proto může být diverzifikace.

Stát by měl vědět, u kterých energetických a surovinových toků existuje možnost změnit dodavatele, dopravní trasu nebo technologii a u kterých nikoliv.

Skutečná diverzifikace přitom nemůže znamenat pouze nahrazení jednoho dominantního zahraničního dodavatele jiným.

Pokud například země získává určitou strategickou surovinu téměř výhradně z jednoho státu, její geopolitické riziko zůstává vysoké bez ohledu na to, zda je vztah s tímto státem v daném okamžiku dobrý.

Energetická diplomacie a obchodní politika proto tvoří součást bezpečnostní infrastruktury země.

Česká republika zde zároveň nemůže jednat izolovaně. Energetické sítě, plynovody, ropovody, trhy s elektřinou i značná část surovinových řetězců mají evropský nebo globální charakter.

Suverenita v této oblasti proto nemusí znamenat nezávislost na ostatních. Může znamenat schopnost zachovat si více možností.

Suroviny nové ekonomiky

Surovinová bezpečnost se během posledních desetiletí výrazně proměnila.

Vedle tradičních energetických a stavebních surovin získávají strategický význam materiály potřebné pro elektroniku, energetiku, baterie, polovodiče, digitální technologie nebo další průmyslová odvětví.

Evropská legislativa proto rozlišuje také kritické a strategické suroviny. Kritické suroviny jsou hospodářsky významné materiály, u nichž současně existuje zvýšené riziko narušení dodávek.

Evropský Critical Raw Materials Act stanovil pro rok 2030 orientační evropské kapacitní cíle: těžba v EU má směřovat alespoň k 10 % evropské spotřeby strategických surovin, zpracování k 40 % a recyklace k 25 %. Současně má být snižována situace, kdy více než 65 % spotřeby konkrétní strategické suroviny v relevantním stupni zpracování pochází z jediné třetí země.

Pro Českou republiku z toho vyplývá důležitý posun v uvažování.

Nestačí sledovat pouze to, zda se určitá surovina nachází na českém území.

Je třeba sledovat celý řetězec:

ložisko → těžba → úprava → zpracování → výroba → použití → recyklace → opětovné využití.

Stát může disponovat zásobami určité suroviny, ale pokud nemá možnost jejího zpracování, strategická hodnota samotného ložiska může být omezená. Stejně tak může být významnou součástí dodavatelského řetězce země, která žádnou konkrétní surovinu netěží, ale disponuje technologiemi pro její rafinaci, zpracování nebo recyklaci.

Domácí surovinové zdroje

Česká republika má vlastní nerostné zdroje a jejich existence by měla být součástí dlouhodobého strategického rozhodování.

Platná státní surovinová politika byla schválena v roce 2017 a už tehdy zdůrazňovala význam nových technologických surovin, znalosti domácího nerostného potenciálu i propojení surovinové politiky s energetikou a průmyslem.

Existence ložiska však automaticky neznamená, že musí být vytěženo.

Rozhodování musí zahrnovat ekonomickou smysluplnost, strategickou hodnotu, životní prostředí, dopady na obyvatele, spotřebu vody a energie, možnosti následného zpracování i dlouhodobé náklady po ukončení těžby.

NÁVRH

Model odpovědného státu by proto neměl zastávat ani automatický princip „všechno vytěžit“, ani princip „všechno ponechat pod zemí“.

Potřebuje mechanismus, který umožní u strategických ložisek transparentně odpovědět minimálně na otázky:

jak významná je daná surovina pro stát, zda existuje skutečné riziko jejího nedostatku, zda lze použít jiný materiál, zda lze potřebu pokrýt recyklací nebo dovozem, jaké budou místní dopady těžby a komu připadnou její ekonomické výnosy a dlouhodobé náklady.

Teprve potom lze přijmout odpovědné rozhodnutí.

Recyklace je součástí surovinové bezpečnosti

Surovinová politika nekončí těžbou.

Materiály obsažené ve výrobcích, stavbách, elektronice nebo průmyslových zařízeních představují potenciální druhotný zdroj.

V některých případech proto může být strategicky účinnější investovat do recyklace, opravitelnosti, materiálové efektivity a zpětného získávání surovin než usilovat o jejich další primární těžbu.

Cirkulární hospodářství tím získává bezpečnostní rozměr.

Materiál, který je možné opakovaně získávat uvnitř evropské ekonomiky, představuje menší dovozní riziko než materiál, který je nutné při každém výrobním cyklu znovu dovážet.

Ani recyklace však nemůže být považována za univerzální řešení. Při růstu spotřeby nebo rychlém rozvoji nových technologií nemusí množství materiálu dostupného k recyklaci stačit.

Stát proto potřebuje kombinovat domácí zdroje, zahraniční obchod, recyklaci, technologické inovace a strategické rezervy.

Strategické rezervy

Ne každou závislost je možné odstranit a ne každou by bylo ekonomicky rozumné odstraňovat.

U některých komodit je proto vhodnější vytvořit zásobu umožňující překlenout krátkodobý nebo střednědobý výpadek.

Strategické rezervy však dávají smysl pouze tam, kde stát předem ví, jak dlouhý výpadek mají překlenout, komu budou určeny, kdo rozhodne o jejich použití a jak budou následně obnoveny.

Nestačí tedy evidovat množství zásob.

Odolnost musí být testována prostřednictvím konkrétních scénářů.

Co se stane při přerušení významné dopravní trasy?

Co při dlouhodobém výpadku elektrizační soustavy?

Co při současném nedostatku několika surovin?

Které služby musí být zásobovány jako první?

Jak dlouho mohou fungovat nemocnice, vodárny, telekomunikační infrastruktura, potravinové řetězce nebo základní veřejná správa?

Teprve odpovědi na tyto otázky ukazují skutečnou míru energetické a surovinové odolnosti.

Dlouhodobá strategie musí přežít volební období

Energetická infrastruktura vzniká na desetiletí.

Elektrárny, přenosové soustavy, plynovody, zásobníky, teplárenské sítě, doly nebo zařízení pro zpracování surovin nelze plánovat v horizontu několika let.

Přesto může být strategické řízení státu pomalejší než technologický a geopolitický vývoj.

Je ilustrativní, že v září 2026 zůstává formálně platnou českou Státní energetickou koncepcí dokument schválený v květnu 2015. Návrh nové koncepce z roku 2024 byl podle informací MPO vládou v prosinci 2024 odložen a nebyl přijat jako závazný dokument.

To neznamená, že stát od roku 2015 svou energetickou politiku nezměnil. Ukazuje to ale problém, který by měl systém strategického řízení řešit: dlouhodobé koncepce musí být dostatečně stabilní pro velké investice, ale současně musí být pravidelně aktualizovatelné podle technologického, ekonomického a bezpečnostního vývoje.

Model odpovědného státu by proto měl strategické dokumenty spojovat s pravidelným vyhodnocováním jejich předpokladů.

Pokud se zásadně změní ceny technologií, dostupnost zdrojů, geopolitická situace nebo spotřeba, musí být možné změnit také strategii.

Kdo má za co odpovídat

NÁVRH K OVĚŘENÍ

V logice Modelu 77 by základní odpovědnost za energetickou a surovinovou bezpečnost měla zůstat převážně na úrovni státu.

Stát musí řešit mezinárodní vztahy, strategické dodavatelské řetězce, velkou energetickou infrastrukturu, pravidla energetického trhu, krizové zásoby, jadernou bezpečnost a základní rámec surovinové politiky.

Zemské obvody a obce však mohou mít významnou úlohu při budování místní energetické odolnosti, rozvoji lokálních energetických systémů, teplárenství, územním plánování nebo krizové připravenosti veřejných služeb.

To ale neznamená vytvoření desítek samostatných energetických politik.

Energetická soustava je propojený celostátní a evropský systém. Kompetence nižších úrovní proto musí doplňovat společný rámec, nikoli jej rozbíjet.

Platí zde obecný princip Modelu 77:

funkce → kompetence → odpovědná úroveň → financování → kontrola.

Jak měřit energetickou a surovinovou bezpečnost

Úspěch nelze měřit pouze cenou energie nebo množstvím domácí těžby.

Stát by měl sledovat také koncentraci dodavatelů, počet alternativních tras, schopnost nahrazovat jednotlivé zdroje, velikost kritických zásob, stav sítí, dostupnost regulačních kapacit, schopnost obnovy po výpadku, domácí zpracovatelské kapacity a míru recyklace strategických materiálů.

Důležitým ukazatelem může být také čas potřebný k nahrazení kritické dodávky.

Z hlediska občana je potom rozhodující praktický výsledek: zda je energie dlouhodobě dostupná, zda systém zvládá krize a zda jsou náklady potřebné k jeho zabezpečení ekonomicky unesitelné.

Co by tuto koncepci vyvrátilo

Princip diverzifikace není bez nákladů.

Budování paralelních tras, rezervních kapacit, zásob nebo domácí výroby může být výrazně dražší než využívání jednoho nejlevnějšího zdroje.

Pokud by stát požadoval maximální domácí soběstačnost u každé komodity, mohl by vytvářet mimořádně drahý a neefektivní systém.

Naopak přílišná důvěra v okamžitou dostupnost světového trhu může selhat v období geopolitické nebo hospodářské krize.

Hypotézu této kapitoly by proto zpochybnilo zjištění, že náklady na určitou bezpečnostní rezervu dlouhodobě výrazně převyšují škody, kterým má zabránit, nebo že existuje jednodušší a levnější způsob dosažení stejné odolnosti.

Každé opatření proto musí projít obdobnou otázkou:

Jaké riziko řeší, jak pravděpodobné toto riziko je, jaké škody může způsobit a kolik stojí jeho omezení?

Vztah k Modelu 77

Model 77 by v oblasti energie a surovin neměl určovat jedinou správnou technologii ani předem stanovovat ideální energetický mix.

Jeho úkolem je vytvořit systém, který umožní přijímat dlouhodobá rozhodnutí na základě dat, průběžně je přehodnocovat a jasně určit odpovědnost za jejich důsledky.

Klíčovým principem by proto neměla být absolutní soběstačnost, ale odolnost prostřednictvím kombinace vlastních zdrojů, diverzifikovaných dodavatelů, propojení se spojenci a obchodními partnery, strategických rezerv, recyklace, technologických inovací a schopnosti rychle reagovat na změnu podmínek.

Pracovní závěr

Energie a suroviny ukazují jeden z paradoxů moderní suverenity.

Stát nemusí všechno vlastnit, vyrábět ani těžit sám, aby byl suverénní.

Musí však vědět, na čem je závislý, jak velká tato závislost je a co udělá ve chvíli, kdy se některý článek řetězce přeruší.

Skutečnou slabinou není samotná závislost. Slabinou je závislost, pro kterou neexistuje alternativa.

Odpovědný stát proto nebuduje izolaci od světa. Buduje možnosti.

U energie a strategických surovin právě počet reálně dostupných možností určuje, jak velkou svobodu rozhodování bude Česká republika v krizové situaci skutečně mít.