Spojenectví a bezpečnost

Společná obrana nezačíná tam, kde končí vlastní odpovědnost

Bezpečnostní spojenectví stojí na zdánlivě jednoduché dohodě. Pokud bude napaden jeden člen, ostatní mu pomohou. Z pohledu menšího státu je takové uspořádání mimořádně významné. Umožňuje spojit vlastní vojenské, ekonomické a technologické možnosti s kapacitami dalších zemí a vytvořit obranný celek, který by žádný z jeho menších členů samostatně nedokázal vybudovat. Právě zde ale vzniká jeden z nejčastějších omylů v debatě o kolektivní bezpečnosti.

Členství ve spojenectví neznamená, že stát může svoji vlastní obranu přestat zajišťovat.

Severoatlantická smlouva obsahuje vedle známého článku 5 také článek 3. Ten zavazuje spojence, aby samostatně i společně průběžně udržovali a rozvíjeli vlastní i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. NATO proto současně chápe odolnost a civilní připravenost jako národní odpovědnost i společný závazek.

Tento princip je pro Model 77 důležitější než samotná vojenská terminologie.

Spolupráce nemá nahrazovat odpovědnost.

Má umožnit, aby jednotlivé státy spojily vlastní funkční schopnosti do celku, který poskytuje větší bezpečnost všem.

Článek 5 není jednoduchým příslibem, že „někdo přijde“

Základním principem NATO je kolektivní obrana podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. Ozbrojený útok proti jednomu nebo více spojencům je považován za útok proti všem a každý člen má napadenému státu pomoci. Samotná smlouva ale neurčuje, že každý stát musí automaticky reagovat úplně stejným způsobem. Každý spojenec podniká takové kroky, které považuje za nutné; smlouva výslovně připouští i použití ozbrojené síly. NATO uvádí, že článek 5 byl dosud formálně aktivován jednou, po teroristických útocích na Spojené státy v září 2001.

To má dvě důležité důsledky.

První je politický.

Kolektivní obrana stojí nejen na právním textu, ale také na důvěryhodnosti závazku. Potenciální útočník musí počítat s tím, že útok proti jednomu členu vyvolá reakci ostatních.

Druhý je praktický.

Pomoc může fungovat pouze tehdy, pokud existují reálné schopnosti, které lze použít. Spojenectví nevytváří vojáky, logistiku, infrastrukturu, zásoby ani civilní odolnost samo od sebe. Ty musejí vytvářet členské státy.

Bez národní kapacity by kolektivní obrana zůstala souborem vzájemných slibů mezi zeměmi, z nichž každá očekává, že schopnost jednat vybuduje někdo jiný.

Právě proto článek 3 předchází článku 5 také logicky.

Nejdříve vlastní a společná schopnost.

Potom závazek vzájemné pomoci.

Česká obrana tedy nezačíná otázkou, co udělají spojenci

Česká Obranná strategie z roku 2023 vychází z výrazně zhoršeného bezpečnostního prostředí po ruské invazi na Ukrajinu a za hlavní úkoly považuje mimo jiné výstavbu bojeschopných ozbrojených sil použitelných v kolektivní obraně a schopnost českého území přijmout a podporovat spojenecké síly. Ministerstvo obrany v současném popisu českých úkolů v NATO používá právě tyto dvě oblasti jako základ české role v kolektivní obraně.

To ukazuje, že vlastní a společná obrana nejsou dvě alternativy.

České ozbrojené síly nejsou budovány vedle NATO a NATO neexistuje místo českých ozbrojených sil.

Česká schopnost je součástí schopnosti spojenecké.

Stejně tak ale není realistické očekávat, že stát velikosti České republiky samostatně vytvoří kompletní obranný systém schopný pokrýt všechny možné vojenské, technologické, zpravodajské, logistické a další potřeby moderní obrany.

Smyslem spojenectví je právě možnost specializace, společného plánování, interoperability a využití kapacit, které jednotlivý menší stát nemůže efektivně držet v plném rozsahu.

Klíčovou otázkou proto není:

Co musí Česko dělat samo?

Ale přesněji:

Které vlastní schopnosti musí Česká republika udržovat, aby byla sama důvěryhodným spojencem a aby společná obrana mohla vůbec fungovat?

Malý stát nepotřebuje všechno. Potřebuje ale být použitelnou součástí celku

Úplná vojenská soběstačnost by byla pro stát velikosti České republiky mimořádně nákladná a v některých oblastech prakticky nedosažitelná.

To však neznamená, že lze jednotlivé schopnosti vybírat pouze podle toho, co je nejlevnější.

Společné obranné plánování má právě zabránit tomu, aby všechny státy předpokládaly, že nepopulární nebo drahé schopnosti vytvoří někdo jiný.

Každý člen přispívá určitými kapacitami a současně využívá společný celek.

Tento vztah připomíná problém, který jsme už řešili u veřejných služeb uvnitř státu.

Není účelné, aby každá obec měla vlastní specializovanou nemocnici.

Musí ale existovat systém, ve kterém nemocnice skutečně někde je, je dostupná a všichni vědí, kdo za ni odpovídá.

U společné obrany je obdobně nutné vědět, které schopnosti poskytuje Česko, které jiní spojenci a co musí existovat společně.

Specializace je výhodou jen tehdy, pokud vede k funkčnímu celku.

Jinak se může změnit v závislost na schopnosti, o které každý předpokládal, že ji zajistí někdo jiný.

Spojenec není externí dodavatel bezpečnosti

To je možná nejdůležitější rozdíl.

Pokud firma nakupuje službu, může se na dodavatele dívat jako na někoho, komu zaplatí a očekává výsledek.

Spojenectví funguje jinak.

Česká republika není zákazníkem NATO.

Je jedním z členů organizace.

To znamená, že bezpečnost, kterou od spojenectví očekává, musí současně spoluvytvářet pro ostatní.

Pokud by všechny členské země přemýšlely pouze o tom, kolik bezpečnosti mohou získat za co nejmenší vlastní příspěvek, systém by se postupně oslaboval.

Na druhé straně z toho neplyne, že každý člen musí vydávat stejné absolutní částky nebo vytvářet totožnou strukturu ozbrojených sil.

Ekonomická velikost, geografická poloha, infrastruktura, populace i konkrétní schopnosti států se liší.

Spravedlivé rozdělení odpovědnosti proto není totéž jako mechanická stejnost.

Jde spíše o důvěryhodnost společného závazku.

Je každý člen připraven nést přiměřenou část nákladů a rizik systému, jehož výhody využívá?

Výdaje jsou nutnou podmínkou, nikoli výsledkem

Bez peněz nelze udržovat armádu, infrastrukturu ani zásoby.

Proto jsou obranné výdaje jedním z nejsledovanějších ukazatelů alianční politiky.

Na summitu v Haagu v červnu 2025 přijali členové NATO nový dlouhodobý závazek směřující do roku 2035 k výdajům ve výši 5 procent HDP ve dvou kategoriích: nejméně 3,5 procenta na základní obranné potřeby a až 1,5 procenta na širší obranné a bezpečnostní výdaje, jako je kritická infrastruktura, odolnost nebo obranný průmysl. Součástí dohody je přezkum trajektorie a struktury závazku v roce 2029. Summit NATO v Ankaře v červenci 2026 tento haagský rámec znovu potvrdil.

Takové procento je politický a plánovací závazek.

Není samo o sobě měřítkem kvality obrany.

Dva státy mohou vydat stejný podíl ekonomického výkonu a získat velmi rozdílný výsledek.

Rozhoduje, zda peníze vytvoří skutečně použitelné schopnosti, zda existuje dostatek personálu, zda infrastruktura funguje, zda je možné techniku udržovat a zda jsou jednotlivé části systému vzájemně kompatibilní.

Obrannou politiku proto nelze hodnotit pouze otázkou:

Kolik procent HDP jsme utratili?

Stejně důležitá je otázka:

Co za tyto prostředky skutečně dokážeme?

Pro Model 77 je to známý princip.

Rozpočtový vstup není veřejným výsledkem.

Stejně jako počet korun vydaných na školství sám neříká, zda se děti vzdělávají dobře, výdajový ukazatel sám neříká, zda stát získal potřebnou bezpečnostní schopnost.

Obrana není pouze armáda

Válka nebo rozsáhlá bezpečnostní krize neprověřuje pouze ozbrojené síly.

Prověřuje stát.

Potřebuje fungující energetiku, dopravu, komunikace, zdravotnictví, veřejnou správu a zásobování. Potřebuje schopnost přijímat rozhodnutí i při narušení běžného provozu.

NATO proto chápe civilní připravenost jako základní součást kolektivní obrany. Jeho současný rámec vychází z článku 3 Severoatlantické smlouvy a mezi základní funkce civilní odolnosti řadí kontinuitu vlády, zachování základních služeb obyvatelstvu a civilní podporu vojenských operací. NATO současně zdůrazňuje, že odolnost zůstává primárně národní odpovědností.

České ústavní uspořádání tomu odpovídá v širším smyslu také.

Ústavní zákon o bezpečnosti stanoví, že zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, demokratických základů a ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinností státu. Na zajišťování bezpečnosti se podle něj nepodílejí pouze ozbrojené síly, ale také bezpečnostní a záchranné sbory, další veřejné instituce a v zákonem stanoveném rozsahu i územní samosprávy, právnické a fyzické osoby.

Tím se bezpečnostní politika přímo propojuje se sekcí Odolnost.

Fungující stát v krizi je sám součástí obrany.

Česká geografie vytváří jinou odpovědnost než hranice aliance

Česko dnes neleží na vnější hranici NATO.

Z toho by bylo možné mylně usoudit, že jeho území má pro kolektivní obranu menší význam.

Česká Obranná strategie ale zdůrazňuje jinou roli: Česká republika musí být schopna sloužit jako tranzitní a hostitelský prostor pro spojenecké síly a zajistit potřebnou podporu jejich přesunů. Ministerstvo obrany tuto schopnost řadí mezi hlavní české úkoly v kolektivní obraně.

To ukazuje obecnější princip.

Bezpečnostní význam území neurčuje jen to, zda leží přímo na hranici možného konfliktu.

Rozhodující mohou být také dopravní koridory, energetické sítě, komunikační infrastruktura, logistická poloha nebo schopnost území podporovat společné fungování.

Silnice nebo železnice proto může být současně civilní i bezpečnostní infrastrukturou.

Totéž platí pro energetickou síť nebo komunikační systém.

Neznamená to, že každá veřejná investice má být podřízena vojenským potřebám.

Znamená to, že u některých kritických investic nelze bezpečnostní funkci ignorovat.

Při plánování infrastruktury se tedy musí vedle běžného provozu zkoumat i její význam v mimořádných situacích.

Společná obrana potřebuje domácí demokratickou kontrolu

Mezinárodní závazek nezbavuje český stát povinnosti rozhodovat podle vlastního ústavního pořádku.

Článek 43 Ústavy stanoví, že Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu při napadení České republiky nebo pokud je třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení. Parlament také rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je členem. Ústava zároveň vymezuje případy vysílání českých ozbrojených sil do zahraničí a pobytu zahraničních sil na českém území, včetně omezených situací, kdy může rozhodovat vláda a Parlament následně vykonává kontrolní pravomoc.

To je důležité pro vztah spojeneckého závazku a demokracie.

Členství ve spojenectví neznamená předání všech bezpečnostních rozhodnutí mezinárodní organizaci.

NATO například nemůže samo změnit českou Ústavu ani český státní rozpočet.

České instituce musí vytvořit právní a finanční podmínky pro plnění závazků, které země přijala.

Právě v tomto smyslu mají být spojenecké závazky politicky čitelné.

Co jsme se zavázali poskytovat?

Která rozhodnutí děláme společně?

Která zůstávají národní?

A kdo za českou část odpovídá?

Bez tohoto rozlišení může vznikat podobný problém jako u evropské politiky: domácí aktér může přenášet odpovědnost za vlastní rozhodnutí na mezinárodní organizaci, nebo naopak předstírat, že společný závazek neexistuje.

Spolupráce může snižovat náklady, ale zvyšovat závislost

Každá specializace něco získává a něco ztrácí.

Pokud několik spojenců sdílí určitou schopnost, může být systém levnější a kvalitnější než několik malých národních kopií.

Současně ale vzniká závislost.

To není automaticky problém.

Spolupráce stojí právě na vzájemné závislosti.

Je však potřeba rozlišovat mezi závislostí, která je součástí důvěryhodného společného systému, a závislostí, při které stát ztrácí schopnost plnit základní funkci, pokud jediný partner selže.

To je stejné dilema, které jsme řešili u energetiky, technologií nebo dodavatelských řetězců.

Nejvyšší míra národní soběstačnosti nemusí být ekonomicky rozumná.

Nejnižší možná národní kapacita zase může vytvářet křehkost.

Důležitější než úplná nezávislost je proto schopnost odpovědět:

Jak kritická je daná závislost?

Na kolika partnerech stojí?

Existuje náhradní řešení?

Jak dlouho dokážeme fungovat při výpadku?

A je partnerství založeno na dostatečně pevném závazku?

Takový test může vést v různých oblastech k jiným výsledkům.

Obranný průmysl není jen ekonomická otázka

Stejný problém se týká výrobních schopností.

Čistě ekonomicky může být nejlevnější určitou potřebu dlouhodobě dovážet.

Bezpečnostně ale může být důležité zachovat schopnost dodávky také v situaci, kdy běžný mezinárodní trh nefunguje.

NATO v závěrech summitu v Haagu v roce 2025 spojilo nové obranné investiční závazky také s rozšiřováním obranné průmyslové kapacity a spolupráce mezi spojenci. Summit v Ankaře v roce 2026 na tento směr navázal důrazem na růst společných výrobních kapacit.

Ani zde ale neplatí, že každou položku musí vyrábět Česká republika sama.

Taková politika by byla velmi drahá a v mnoha případech neefektivní.

Podstatnější je určit, které dodavatelské řetězce jsou kritické, kde lze spoléhat na širší spojenecký trh a kde by výpadek jediného zahraničního zdroje vytvořil nepřijatelné riziko.

Bezpečnostní průmyslová politika má proto vycházet z konkrétních potřeb obrany.

Nemá být důvodem podporovat jakoukoli domácí výrobu jen proto, že ji lze označit za strategickou.

Stejně jako jinde musí být veřejná podpora schopna vysvětlit, jakou schopnost skutečně chrání.

Aliance nezbavuje stát nutnosti připravit se na první okamžiky krize

Kolektivní pomoc potřebuje čas, infrastrukturu a rozhodnutí.

To znamená, že každý stát musí mít vlastní schopnost reagovat ještě předtím, než se plně projeví společná kapacita.

Nejde jen o ozbrojené síly.

Stát musí zachovat funkční politické vedení.

Komunikaci.

Záchranné a bezpečnostní služby.

Energii.

Zásobování.

Dopravu.

Kybernetickou ochranu.

Právě proto je v aliančním pojetí civilní připravenost národní odpovědností a současně předpokladem toho, aby společná obrana fungovala.

Tím se vracíme k základnímu principu odolnosti.

Spojenec nám může pomoci.

Nemůže za nás zajistit, aby český stát během krize nepřestal fungovat.

Čím lépe je každý člen připraven doma, tím důvěryhodnější je celý systém.

Bezpečnostní závazek potřebuje dlouhodobost

Obrannou schopnost nelze vytvořit během jednoho rozpočtového roku.

Příprava lidí, infrastruktury, průmyslových kapacit i dlouhodobých investic trvá roky.

Proto je obrana typickou oblastí, ve které příliš častá změna politického směru vytváří velmi vysoké náklady.

To ovšem neznamená, že každé obranné rozhodnutí má být vyňato z politické kontroly.

Naopak.

Právě proto, že jde o dlouhodobé a finančně významné závazky, potřebuje silnou kontrolu.

Stabilita má vznikat tím, že základní bezpečnostní předpoklady a dlouhodobé potřeby jsou podloženy širokou a pravidelně aktualizovanou analýzou.

Ne tím, že rozhodnutí jednou přijatá už nelze přehodnotit.

Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2023 ostatně sama počítá s vyhodnocováním jejího naplňování ve spolupráci s odpovědnými orgány.

I obranná politika proto potřebuje scénáře.

Jak se změnilo bezpečnostní prostředí?

Platí původní předpoklady?

Jak se změnila technologie?

Je plánovaná schopnost stále potřebná?

A lze stejného výsledku dosáhnout jinak?

Dlouhodobost nesmí být zaměněna za nevratnost.

Měřit bezpečnost jen podle peněz by bylo stejně chybné jako ji měřit jen podle počtu lidí

Připravenost státu má více rozměrů.

Peníze.

Personál.

Výcvik.

Infrastrukturu.

Zásoby.

Průmyslovou schopnost.

Civilní odolnost.

Schopnost spolupracovat se spojenci.

A především schopnost tyto prvky spojit.

To komplikuje veřejnou kontrolu.

Rozpočet lze zveřejnit jedním číslem.

Skutečnou připravenost mnohem hůře.

Část informací navíc z bezpečnostních důvodů nemůže být veřejná.

To ale neznamená, že občan nemůže dostat žádnou smysluplnou informaci.

Veřejná kontrola může sledovat dlouhodobé plánování, plnění rozpočtu, významné investice, personální stav, harmonogram projektů, parlamentní kontrolu a veřejně dostupné cíle.

Utajení konkrétní operační informace nemá být důvodem pro neprůhlednost celé obranné politiky.

Veřejné peníze vyžadují kontrolu také v bezpečnostní oblasti.

Pouze její forma musí respektovat legitimní potřebu chránit informace, jejichž zveřejnění by obranu skutečně oslabovalo.

Co by zpochybnilo současný model kolektivní obrany?

Žádné bezpečnostní uspořádání nemá být přijímáno jako věčné bez možnosti kritického testu.

Kolektivní obrana by byla oslabena, pokud by členové přestali věřit, že ostatní své závazky v případě potřeby splní.

Stejně tak pokud by velká část členů dlouhodobě nedokázala vytvářet schopnosti potřebné pro společné plány.

Problémem by byla také přílišná specializace, při níž by selhání jediného člena nebo jediné kritické infrastruktury znemožnilo fungování větší části společného systému.

Na české straně by byl neudržitelný model, ve kterém by země očekávala spojeneckou ochranu, ale její vlastní ozbrojené síly, infrastruktura a civilní připravenost nebyly schopny plnit přidělené úkoly.

Opačný extrém by byl stejně problematický.

Pokud by Česká republika budovala drahou paralelní schopnost ke všemu, co spojenectví poskytuje společně, ztrácela by jednu z hlavních ekonomických výhod aliance.

Falsifikovatelná otázka tedy není:

Je spojenectví dobré?

Pro analytickou studii je užitečnější ptát se:

Kde společná obrana skutečně násobí české schopnosti a kde už vytváří závislost, kterou bychom v krizi nedokázali zvládnout?

Vztah k Modelu 77

Bezpečnost ukazuje jednu z hranic decentralizace.

Obrana státu je ze své podstaty převážně celostátní funkcí.

Nedávalo by smysl vytvářet sedm desítek samostatných obranných politik nebo ozbrojených sil zemských obvodů.

Jednotné velení, zahraniční závazky a celostátní plánování jsou právě v této oblasti zásadní.

To ale neznamená, že územní samosprávy nemají v bezpečnosti žádnou roli.

Ústavní zákon o bezpečnosti výslovně počítá s účastí orgánů územních samospráv na zajišťování bezpečnosti podle zákona. V praxi se obranyschopnost zároveň opírá o civilní infrastrukturu a veřejné služby, z nichž část může být spravována na regionální nebo místní úrovni.

Pro případný zemský obvod by tedy nebylo hlavní otázkou, zda má mít vlastní obrannou politiku.

Nemá.

Důležitější je, které civilní funkce musí být schopné fungovat také v podmínkách rozsáhlé bezpečnostní krize.

Doprava.

Zdravotnictví.

Krizové zásobování.

Veřejná správa.

Energetická infrastruktura.

Komunikace.

A podpora činnosti státu na daném území.

Zde může vzniknout jasné rozdělení:

stát odpovídá za obrannou politiku a alianční závazky;

územní úrovně odpovídají za odolnost a kontinuitu těch veřejných funkcí, které mají ve své kompetenci;

a systém musí být předem připraven na jejich společné fungování.

Model 77 by tedy neměl bezpečnostní odpovědnost rozmělňovat.

Měl by přesněji určit, která část celkové obranyschopnosti závisí na fungování jednotlivých úrovní veřejné správy.

Pracovní závěr

Bezpečnostní spojenectví není náhradou vlastní obrany.

Stejně jako vlastní obrana není alternativou ke spojenectví.

Pro Českou republiku je podstatné propojit obě části tak, aby vytvářely jeden funkční systém.

Stát potřebuje ozbrojené síly a další vlastní schopnosti, které může skutečně nabídnout společné obraně. Potřebuje odolnou infrastrukturu a veřejné instituce schopné pokračovat v činnosti během krize. Musí být připraven podpořit spojence stejně jako očekává jejich pomoc.

Současně není racionální vytvářet národní kopii každé schopnosti, kterou lze spolehlivěji a hospodárněji zajistit společně.

Právě zde se znovu uplatňuje subsidiarita.

Co musí být národní, protože bez toho stát ztrácí základní schopnost jednat?

Co lze společně sdílet, protože samostatná kapacita by byla neefektivní?

Kde je vzájemná závislost přirozenou výhodou spojenectví?

A kde by se mohla stát kritickým bodem selhání?

Odpovědná bezpečnostní politika se proto nemá měřit pouze velikostí armády ani procentem rozpočtu.

Má se měřit především tím, zda stát dokáže sám splnit svoji část společné odpovědnosti, vydržet první nápor krize a současně účinně využít schopnosti spojenectví, jehož je plnoprávnou součástí.

Kolektivní obrana totiž nezačíná ve chvíli, kdy vlastní schopnosti nestačí.

Začíná právě tím, že každý spojenec nějaké vlastní schopnosti skutečně má.