Obchod a otevřená ekonomika

Prosperita za hranicemi

Česká ekonomika je příliš malá na to, aby její firmy vyráběly převážně pro domácí trh a současně využívaly všechny výhody rozsáhlé průmyslové specializace.

Automobilka potřebuje miliony zákazníků. Výrobce obráběcích strojů nemůže očekávat, že všechny své produkty prodá v Česku. Technologická firma může mít několik desítek zaměstnanců v Brně a většinu zákazníků v zahraničí. Stejně tak český podnik často používá německé zařízení, korejskou elektroniku, polský díl, americký software nebo surovinu pocházející z úplně jiné části světa. Zahraniční obchod proto není okrajovou disciplínou českého hospodářství. Je jedním z jeho základních prostředí.

Definitivní údaje ČSÚ za rok 2025 ukazují vývoz zboží z Česka v hodnotě přibližně 4,77 bilionu korun a dovoz kolem 4,57 bilionu. Obchodní bilance se zbožím skončila přebytkem zhruba 200 miliard korun. Vedle toho česká ekonomika v roce 2025 podle platební bilance ČNB přijala za služby ze zahraničí více než bilion korun a výdaje za dovážené služby činily přibližně 932 miliard.

Taková čísla ale sama o sobě neříkají, zda je česká ekonomika dobře postavená.

Velký export může znamenat vysokou domácí přidanou hodnotu, technologické know-how a silné české firmy.

Může ale také znamenat, že země doveze velkou část komponentů, provede jen určitou fázi výroby a výsledný produkt odešle dál.

Stejně tak vysoký dovoz nemusí být známkou slabosti. Může přinášet technologie a vstupy, bez kterých by české firmy vůbec nemohly exportovat.

Otázkou proto není, zda má Česko vyvážet nebo dovážet více za každou cenu.

Mnohem důležitější je:

Jaké místo české firmy v mezinárodní ekonomice skutečně zaujímají, kolik hodnoty doma vytvářejí a jak odolné jsou vztahy, na kterých česká prosperita stojí?

Otevřenost je výhodou právě proto, že nemusíme všechno vyrábět sami

Mezinárodní obchod umožňuje specializaci.

Česká firma nemusí vyrábět vlastní polovodiče, software, výrobní stroje, chemické vstupy i dopravu jen proto, aby mohla vytvořit finální produkt.

Nakupuje to, co někdo jiný umí vyrábět efektivněji, a soustředí se na vlastní část výrobního procesu.

Stejnou výhodu využívají firmy v ostatních zemích.

Výsledkem je ekonomika, ve které může být produkt konkurenceschopný právě proto, že nevzniká celý na jednom místě.

OECD ve své nejnovější analýze českého zapojení do globálních hodnotových řetězců upozorňuje, že samotná statistika hrubého exportu tuto skutečnost nezachytí. Vývoz obsahuje domácí i dovezenou přidanou hodnotu a různé země se podílejí na jednotlivých fázích výroby. Proto OECD používá také statistiky obchodu v přidané hodnotě, které se snaží zachytit, kde ekonomická hodnota skutečně vzniká.

Pro Česko je tento rozdíl mimořádně důležitý.

Pokud česká továrna doveze komponent za 800 korun, přidá práci a know-how za 200 korun a výrobek vyveze za tisíc, statistika zahraničního obchodu zaznamená tisíc korun exportu.

Česká ekonomika ale nevytvořila celých tisíc korun hodnoty.

To neznamená, že montáž nebo jiné výrobní fáze nemají smysl.

Znamená to pouze, že objem exportu není totéž co bohatství vytvořené doma.

Úspěch proto nelze měřit pouze hodnotou vyvezeného zboží

Česká exportní politika sama tento problém už reflektuje.

Exportní strategie pro období 2023–2033 stanovila vedle diverzifikace a globálních ambicí firem také zlepšování jejich postavení v globálních hodnotových řetězcích. Nejde tedy jen o to vyvézt více výrobků, ale dostat české podniky k činnostem s vyšší přidanou hodnotou, větší kontrolou nad finálním produktem a silnější přítomností na zahraničních trzích.

OECD ve své analýze českých malých a středních podniků zveřejněné v roce 2026 ukazuje důvod. Podle dat, z nichž studie vychází, vytvářely podniky pod zahraniční kontrolou v roce 2022 více než 70 procent českého exportního objemu. Přibližně 39 procent hodnoty českého exportu tvořila zahraniční přidaná hodnota, tedy vstupy vytvořené mimo českou ekonomiku. OECD z toho dovozuje silné zapojení Česka do mezinárodních výrobních řetězců, ale také významnou roli pozdějších výrobních a montážních fází.

Tato čísla je potřeba interpretovat opatrně.

Zahraniční vlastník automaticky neznamená nízkou přidanou hodnotu.

Nadnárodní podnik může v Česku provozovat velmi sofistikovaný výzkum, vývoj nebo výrobu.

A česká firma může naopak vyrábět jednoduchý produkt s nízkou marží.

Rozhodující není pas firmy ani jejího vlastníka.

Důležitější je, které funkce jsou skutečně umístěny v Česku.

Výzkum?

Vývoj?

Konstrukce?

Výroba klíčového komponentu?

Marketing?

Servis?

Finální značka?

Rozhodování o investicích?

Čím větší část tohoto řetězce česká ekonomika ovládá nebo vytváří, tím větší část konečné hodnoty může zůstat doma.

Německo je současně obrovskou výhodou i koncentrací rizika

Česká ekonomika má mimořádně silné obchodní vazby na Evropskou unii.

Podle Eurostatu představoval v roce 2025 obchod se zeměmi EU přibližně 76 procent celkového českého obchodu se zbožím měřeného průměrem vývozu a dovozu. Česko tak patřilo k členským zemím s největším podílem obchodu uvnitř Unie.

Nejdůležitějším jednotlivým obchodním partnerem zůstává Německo. OECD proto ve své hospodářské analýze Česka upozorňuje, že slabší německá a evropská poptávka se výrazně promítá do českého průmyslu a exportu, zvláště prostřednictvím automobilového průmyslu a dalších strojírenských řetězců. U českého automobilového průmyslu připadá podle analýzy OECD na německou konečnou poptávku přibližně pětina vytvořené přidané hodnoty.

Je snadné z toho odvodit požadavek:

musíme se Německa zbavit jako dominantního trhu.

Takový závěr by byl příliš jednoduchý.

Silné obchodní propojení s velkou ekonomikou, která leží přímo vedle Česka a je součástí stejného vnitřního trhu, má velmi silnou ekonomickou logiku.

Dopravní vzdálenost je malá.

Dodavatelské řetězce vznikaly desítky let.

Pravidla trhu jsou společná.

Firmy se navzájem znají.

A české podniky mohou působit uvnitř jednoho velkého výrobního prostoru.

Koncentrace tedy není sama o sobě důkazem chyby.

Problém vzniká tehdy, pokud ekonomika nemá dostatečné alternativy a pokles jednoho trhu zasáhne příliš velkou část její produkce současně.

Diverzifikace nemá znamenat odchod z úspěšného trhu

Diverzifikace je často chápána jako přesun exportu z Evropy do vzdálenějších částí světa.

Částečně může jít právě o to.

České firmy mohou hledat zákazníky v Severní Americe, Asii, na Blízkém východě, v Africe nebo Latinské Americe.

Exportní strategie ČR ostatně označuje teritoriální i oborovou diverzifikaci za jeden ze svých hlavních cílů.

Diverzifikace ale nemusí znamenat, že stát začne firmám říkat, aby opustily Německo a prodávaly jinde.

Pokud je německý trh pro konkrétní podnik nejvýnosnější, byla by taková politika ekonomicky zvláštní.

Smyslem je spíše snižovat situace, kdy existence firmy nebo celého odvětví závisí na jediném zákazníkovi, jediné technologii nebo jediné skupině odběratelů.

Navíc existuje několik různých forem diverzifikace.

Firma může prodávat stejný výrobek do více zemí.

Může mít více typů zákazníků v jedné zemi.

Může vyrábět více produktů.

Může se posunout z pozice subdodavatele k vlastnímu finálnímu výrobku.

Nebo může vedle fyzického výrobku začít poskytovat servis, software a další služby.

Geografická diverzifikace je jen jedna část odolnosti.

Někdy může být mnohem důležitější diverzifikace produktu a postavení firmy v hodnotovém řetězci.

Dovoz není opakem českého ekonomického úspěchu

Veřejná debata někdy automaticky vnímá export jako přínos a import jako ztrátu.

To není dobrý popis moderní ekonomiky.

Český průmysl potřebuje dovážené suroviny, technologie i komponenty.

Bez nich by velká část českého exportu vůbec nevznikla.

OECD právě proto upozorňuje na význam zahraniční přidané hodnoty v českém vývozu. Dovoz je součástí exportní kapacity země, nikoli pouze konkurencí domácí výroby.

Velmi dobře je to vidět u moderních technologií.

ČSÚ uvádí, že Česko v roce 2025 vyvezlo ICT zboží přibližně za 327 miliard korun, ale dovezlo jej za 423 miliard. Pouze přibližně pětina dováženého ICT zboží přicházela ze zemí EU a velkou roli měli asijští dodavatelé. U širší kategorie high-tech zboží činil český vývoz v roce 2025 zhruba 570 miliard korun a dovoz 747 miliard.

Samotný deficit v určité technologické kategorii ještě nedokazuje problém.

Pokud firma doveze špičkovou technologii, díky které zvýší produktivitu své výroby, může být dovoz pro ekonomiku velmi přínosný.

Důležitější je jiná otázka.

Co by se stalo, kdyby určitý kritický dovoz na několik měsíců vypadl?

Tam se z obchodní otázky stává otázka ekonomické bezpečnosti.

Ne každou závislost je potřeba diverzifikovat stejně

Představme si dva dovážené výrobky.

První je kancelářská židle.

Druhý specializovaný komponent, bez kterého nelze provozovat část energetické infrastruktury.

Pokud je u prvního výrobku dominantním dodavatelem jediná země, nemusí to představovat zásadní veřejný problém. Při výpadku lze pravděpodobně poměrně rychle najít alternativu.

U druhého může stejná koncentrace znamenat vážné riziko.

Proto potřebujeme rozlišovat koncentraci obchodu a strategickou závislost.

Strategické riziko závisí nejen na podílu jednoho dodavatele, ale také na důležitosti daného produktu, možnosti vytvořit zásoby, dostupnosti alternativy, době potřebné k náhradě a důsledcích výpadku.

V některých případech může být správnou reakcí více dodavatelů.

Jinde strategická zásoba.

Někdy společný evropský nákup nebo výrobní kapacita.

A výjimečně může být odůvodněná i podpora domácí výroby.

Není však hospodárné snažit se vyrábět doma všechno, co se může jednoho dne stát nedostupným.

Odpovědná ekonomická bezpečnost potřebuje prioritizaci.

Tématu strategických závislostí se proto budeme věnovat samostatně.

Služby mění představu o tom, co vlastně vyvážíme

Český export je stále často představován jako nákladní automobil převážející výrobek přes hranici.

To odpovídá významné části české ekonomiky, ale není to celý obraz.

Podle údajů ČNB dosáhly v roce 2025 české příjmy z mezinárodního obchodu se službami přibližně 1,03 bilionu korun a výdaje za dovážené služby asi 932 miliard. Přebytek služeb tak přesáhl 100 miliard korun.

Služba navíc nemusí být statisticky oddělitelná od výrobku tak snadno, jak se zdá.

Moderní stroj může obsahovat software.

Datové služby.

Údržbu.

Vzdálenou diagnostiku.

Financování.

Školení.

A dlouhodobý servisní vztah se zákazníkem.

Právě služby mohou být cestou, jak si výrobce ponechat větší část přidané hodnoty i po prodeji samotného výrobku.

Také proto není budoucností českého exportu jednoduchá volba mezi „průmyslem“ a „službami“.

Vyspělá výrobní ekonomika může mít velmi silný průmysl a současně stále větší podíl hodnoty vytvářet prostřednictvím služeb spojených s jeho produkty.

Stát má otevírat trh, ne vybírat vítěze

Jaká je v tomto systému role státu?

Především existují překážky, které jednotlivá firma sama řeší velmi obtížně.

Cla.

Diskriminační regulace.

Neslučitelné technické normy.

Politické bariéry.

Právní nejistota.

Nemožnost získat informace.

Nebo riziko obchodu v prostředí, kde komerční financování nemusí být dostupné za běžných podmínek.

Právě zde může obchodní politika, diplomacie, exportní pojištění nebo podpora vstupu na nový trh vytvářet veřejnou hodnotu.

Česká hospodářská strategie i Exportní strategie 2023–2033 proto pracují s odstraňováním obchodních bariér, využíváním obchodních dohod, podporou internacionalizace firem a zlepšováním jejich postavení v globálních hodnotových řetězcích.

To ale neznamená, že má stát rozhodovat, která soukromá firma bude příštím exportním vítězem.

Takové informace mají často lépe samotní podnikatelé a investoři.

Stát může otevřít dveře.

Může pomoci vytvořit pravidla.

Může řešit určitou tržní nebo informační překážku.

Neměl by ale dlouhodobě nahrazovat produkt, který zákazníci nechtějí koupit.

Podpora exportu potřebuje stejný test jako každá jiná veřejná podpora

Pokud firma dostane veřejně financovanou službu nebo jinou pomoc, je legitimní se ptát, proč ji nemůže získat běžně na trhu.

U začínajícího exportéra může mít stát například lepší přístup k informacím o místní regulaci nebo prostřednictvím ambasády otevřít kontakt se zahraniční veřejnou institucí.

To je jiný typ služby než běžná marketingová činnost, kterou si firma může koupit sama.

Podobně může být legitimní veřejné exportní pojištění u transakce, kde existují specifická dlouhodobá politická rizika a soukromý trh je nedokáže efektivně pokrýt.

Ani tady ale nesmí veřejná instituce automaticky přebírat komerční riziko.

Firma nese odpovědnost za to, zda má dobrý produkt a zda je její obchodní strategie životaschopná.

Úspěšnost proexportní politiky se proto nemá měřit jen objemem podporovaného exportu.

Je potřeba vědět, zda veřejný zásah řešil skutečnou bariéru a zda bez něj nebyla stejná služba dostupná přiměřeně na trhu.

Jinak stát pouze dotuje činnost, kterou by firmy provedly i bez něj.

Otevřený obchod potřebuje pravidla

Volný obchod neznamená obchod bez pravidel.

Firma potřebuje vědět, zda bude její smlouva vymahatelná.

Jaké technické standardy musí splnit.

Jak budou chráněna práva duševního vlastnictví.

Jaké clo zaplatí.

Zda může zahraniční konkurent získat výhodu prostřednictvím netransparentní veřejné podpory.

A zda budou pravidla platit i za několik let.

Právě předvídatelnost má pro obchod vysokou ekonomickou hodnotu.

Proto je pro Českou republiku významný evropský vnitřní trh i společná obchodní politika EU.

Česko samo by při vyjednávání podmínek se světovými ekonomickými velmocemi mělo podstatně menší vyjednávací váhu než společný evropský trh.

Zároveň společná obchodní politika znamená, že Česko o řadě obchodních otázek nerozhoduje jednostranně.

Opět tedy vzniká výměna:

část samostatné obchodní pravomoci za větší společnou vyjednávací kapacitu.

Stejně jako v předchozí kapitole není možné její vhodnost posuzovat pouze podle toho, zda je rozhodnutí národní nebo evropské.

Musíme sledovat výsledek.

Protekcionismus může chránit jeden obor a současně zdražit vstupy jinému

V době geopolitického napětí roste tlak chránit domácí výrobu.

Takový požadavek může mít v některých strategických oblastech bezpečnostní důvod.

Je ale potřeba počítat s vedlejšími dopady.

Clo na zahraniční výrobek chrání domácího producenta stejného výrobku.

Současně jej může zdražit české firmě, která jej používá jako vstup.

Omezení dovozu tedy může pomoci jedné části ekonomiky a poškodit druhou.

Česká ekonomika je kvůli silnému zapojení do mezinárodních řetězců vůči takovým změnám zvlášť citlivá. OECD v hospodářském přehledu z roku 2025 upozorňovala, že růst obchodních bariér nebo delší slabost hlavních partnerů, zejména Německa, představují významné riziko pro českou exportně orientovanou ekonomiku.

To neznamená, že každé obchodní omezení je automaticky špatné.

Bezpečnostní, environmentální nebo jiné veřejné důvody mohou existovat.

Náklady ale nemají být skrývány.

Pokud se rozhodneme určitou strategickou kapacitu chránit i za cenu dražšího zboží, je poctivé říci, že platíme pojistku proti určitému riziku.

Pak je možné demokraticky rozhodnout, zda cena odpovídá skutečnému riziku.

Geopolitická diverzifikace není totéž co maximální rozptýlení obchodu

Teoreticky bychom mohli chtít, aby český export směřoval rovnoměrně do desítek zemí a dovoz každého produktu měl mnoho alternativních dodavatelů.

Takový svět ale nemusí být ekonomicky efektivní.

Některé trhy jsou přirozeně výhodnější.

Někteří dodavatelé jsou technologicky lepší.

A geografická blízkost výrazně snižuje logistické náklady.

Odolnost proto není maximální rozptýlení.

Je to schopnost přežít relevantní výpadek za přijatelnou cenu.

Někdy bude nejlepší diverzifikovat už dnes.

Jindy je levnější mít připravený alternativní zdroj, který lze aktivovat až při problému.

U jiné komodity může být vhodnější zásoba.

A u běžného zboží nemusí stát dělat vůbec nic, protože trh sám nabízí dostatek substitutů.

Tím se zahraniční obchod přímo propojuje s metodou scénářů.

Neptáme se, zda závislost existuje.

Ptáme se, co se stane, pokud na určitou dobu přestane fungovat.

Obchodní bilance sama neříká, zda země prosperuje

Přebytek zahraničního obchodu může být pozitivním výsledkem silné exportní výkonnosti.

Není ale vhodné z něj vytvářet hlavní cíl hospodářské politiky.

Země nemusí být ekonomicky úspěšná jen proto, že více zboží vyváží než dováží.

Dovoz investičních technologií může krátkodobě obchodní bilanci zhoršit a současně zvýšit budoucí produktivitu.

Naopak vysoký přebytek může vzniknout i ve slabé ekonomice, pokud prudce poklesne domácí poptávka po dováženém zboží.

Proto je potřeba obchod sledovat společně s produktivitou, domácí přidanou hodnotou, investicemi, mzdami, technologickou úrovní a dalšími ukazateli.

Definitivní přebytek českého obchodu se zbožím ve výši zhruba 200 miliard korun za rok 2025 je užitečný údaj o jednom aspektu ekonomiky. Není to souhrnná známka její kvality.

To odpovídá celému přístupu Modelu 77.

Jedno číslo málokdy stačí.

Ani český region není uzavřenou ekonomikou

Zahraniční obchod má také výrazný územní rozměr.

Některé regiony jsou silně spojeny s automobilovým průmyslem.

Jiné se strojírenstvím.

Elektronikou.

Chemickým průmyslem.

Logistikou.

Nebo službami.

Stejný mezinárodní ekonomický šok proto může mít na jednotlivá česká území velmi rozdílný dopad.

To je relevantní i pro případné zemské obvody.

Neměly by mít vlastní obchodní politiku, protože pravidla zahraničního obchodu jsou převážně státní a evropskou kompetencí.

Mohou však mít významnou roli v tom, co rozhoduje o schopnosti místních firem mezinárodně uspět.

Doprava.

Vzdělávání.

Propojení odborných škol a firem.

Regionální inovační prostředí.

Územní příprava investic.

Nebo koordinace místních ekonomických aktérů.

Zemský obvod tedy nepotřebuje vlastní „ministerstvo zahraničního obchodu“.

Může ale odpovídat za některé podmínky, díky kterým podniky z jeho území dokážou využít otevřený trh.

Regionální specializace je výhodou, dokud se nestane jedinou možností

Velká koncentrace jednoho průmyslu může vytvořit ekonomicky velmi silný region.

Dodavatelé jsou blízko.

Existuje kvalifikovaná pracovní síla.

Školy se specializují.

Firmy si předávají znalosti.

Vzniká infrastruktura odpovídající danému sektoru.

Přesně stejná koncentrace ale znamená, že technologická změna nebo pokles zahraniční poptávky může zasáhnout velkou část regionu najednou.

Odpovědí není administrativně vytvořit v každém regionu stejný mix průmyslu.

Taková snaha by ničila výhody specializace.

Rozumnější je sledovat schopnost regionu přejít v případě změny k příbuzným činnostem.

Jsou dovednosti pracovníků přenositelné?

Dokážou místní firmy vyrábět také pro jiná odvětví?

Existuje výzkum?

Dopravní propojení?

Podnikatelská infrastruktura?

A je možné využít existující znalosti jiným způsobem?

Ekonomická diverzifikace tedy nemusí znamenat deset nesouvisejících průmyslů.

Může znamenat schopnost jedné technologické základny obsluhovat více trhů.

Co by tuto pracovní hypotézu zpochybnilo?

Otevřenost ekonomiky by nebylo možné považovat za jednoznačnou výhodu, pokud by její přínosy dlouhodobě vznikaly při současném růstu kritických závislostí, které stát ani firmy nedokážou zvládnout při realistických krizových scénářích.

Diverzifikace exportu by nebyla vhodným cílem sama o sobě, pokud by firmy kvůli ní opouštěly výnosné a stabilní trhy a přesouvaly se na méně perspektivní pouze proto, aby statistika vypadala rovnoměrněji.

Podpora exportu by neměla pokračovat v programu, u kterého lze prokázat, že firmy by stejnou službu běžně získaly na trhu a veřejný zásah nemá další veřejný přínos.

Snaha zvyšovat domácí podíl hodnoty by byla chybná, pokud by vedla k nákladné domácí výrobě vstupů, které lze bezpečně a výrazně levněji nakupovat ze spolehlivého konkurenčního trhu.

A geopolitická ochrana dodavatelského řetězce by byla nepřiměřená, pokud by náklady na vytvoření náhradní domácí kapacity mnohonásobně převyšovaly realistický očekávaný dopad výpadku.

Stejně tak by ale bylo problematické spoléhat pouze na krátkodobou cenovou efektivitu, pokud by jediný nenahraditelný vstup mohl při přerušení dodávek zastavit kritickou část české ekonomiky.

To je právě hranice mezi běžným zahraničním obchodem a ekonomickou bezpečností.

Vztah k Modelu 77

Zahraniční obchod ukazuje, že odpovědný stát nemusí maximalizovat vlastní soběstačnost.

Má spíše vytvářet prostředí, ve kterém občané a firmy mohou využívat výhody specializace a mezinárodní spolupráce, aniž jsou klíčové veřejné funkce vystaveny neznámým nebo nepřijatelným rizikům.

Úloha jednotlivých úrovní státu je přitom rozdílná.

Obchodní pravidla a mezinárodní dohody patří především státu a Evropské unii podle platného rozdělení pravomocí.

Obce a případné zemské obvody mohou vytvářet podmínky pro ekonomickou aktivitu na svém území, ale nemají vytvářet vlastní soustavu obchodních pravidel vůči zahraničí.

Odborné kapacity exportní podpory také není potřeba kopírovat v každém obvodu.

Firma by měla být schopna dostat se ke službě státu podle své potřeby, nikoli podle toho, který úřad nebo územní jednotka ji právě poskytuje.

Současně může mít zemský obvod důležitou roli při sledování hospodářské struktury svého území.

Pokud většina jeho ekonomiky závisí na jednom odvětví a toto odvětví prochází zásadní technologickou změnou, jde o významné budoucí riziko pro zaměstnanost, vzdělávání, dopravu i veřejné finance regionu.

Model 77 proto nemá vytvářet regionální hospodářské plánování, které firmám určuje, co mají vyrábět.

Může ale požadovat, aby odpovědná úroveň znala ekonomickou strukturu svého území a byla připravena na situaci, kdy se její hlavní zdroj prosperity začne měnit.

Pracovní závěr

Česká prosperita bude i v budoucnosti silně záviset na světě za hranicemi.

To není chyba, kterou je potřeba odstranit.

Je to důsledek ekonomiky, která může díky zahraničnímu obchodu vyrábět ve větším měřítku, využívat specializaci, dovážet nejlepší dostupné technologie a prodávat výrobky a služby mnohem většímu počtu zákazníků, než kolik jich žije doma.

Úkolem státu proto nemá být obchod nahrazovat nebo firmy směrovat podle politické mapy světa.

Má chránit a spoluvytvářet prostředí, ve kterém mohou obchodovat podle předvídatelných pravidel, pomáhat řešit překážky, které jednotlivý podnik sám odstranit nedokáže, a věnovat zvláštní pozornost závislostem, jejichž selhání by mělo vážné veřejné důsledky.

Současně musí česká ekonomická debata postupně opustit jednoduchou představu, že největším úspěchem je vyvézt co největší množství zboží.

Důležitější je, kolik znalostí, rozhodování, produktivity a přidané hodnoty zůstává v české ekonomice a zda jsou firmy schopné obstát i tehdy, když se změní jejich hlavní trh, technologie nebo dodavatelský řetězec.

Otevřená ekonomika je totiž silná ne tehdy, když na nikom nezávisí.

Je silná tehdy, když dokáže výhody mezinárodní propojenosti využívat a zároveň ví, které závislosti si může dovolit a které už by mohly ohrozit její schopnost rozhodovat a fungovat.