Český občan v zahraničí

Občanství nekončí překročením státní hranice. Český občan může několik dní cestovat po zahraničí, studovat tam jeden semestr, pracovat několik let v jiné evropské zemi nebo strávit většinu života na jiném kontinentu. Ve všech těchto situacích zůstává jeho základní právní vazba k České republice zachována. Mění se však možnosti státu.

Na vlastním území disponuje Česká republika veřejnou správou, policií, soudy a dalšími institucemi, jejichž prostřednictvím může přímo vykonávat svou pravomoc. V zahraničí musí respektovat právní řád a svrchovanost státu, na jehož území se český občan nachází.

Úloha českého státu proto v zahraničí není neomezená.

Přesto má zásadní význam.

Občan by měl vědět, na jakou pomoc má nárok, kam se může obrátit, co stát může udělat a kde už jeho pravomoc končí.

Odpovědný stát musí tento vztah vytvářet srozumitelně nejen pro člověka, který se ocitl v mimořádné situaci, ale také pro statisíce českých občanů, kteří mimo Českou republiku dlouhodobě žijí.

Občan státu zůstává občanem i za hranicí

Ministerstvo zahraničních věcí upozorňuje, že přesný počet českých občanů žijících v zahraničí není možné určit, protože občané nemají obecnou povinnost registrovat svůj pobyt na českém zastupitelském úřadu.

MZV uvádí orientační odhad přibližně 200 až 250 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Samostatnou a podstatně širší skupinu představují lidé českého původu a tradiční krajanské komunity; jejich počet ministerstvo odhaduje přibližně na 2 až 2,5 milionu osob. Tyto údaje jsou odhady, nikoli přesnou evidencí.

To ukazuje první důležitý princip.

Stát nemusí vědět, kde se každý jeho občan právě nachází. Musí však být připraven pomoci ve chvíli, kdy jej občan potřebuje.

Současně musí rozlišovat krátkodobého cestovatele, člověka žijícího dlouhodobě v zahraničí a historickou krajanskou komunitu.

Jejich potřeby nejsou stejné.

Zastupitelský úřad jako brána ke státu

Pro člověka v zahraničí je velvyslanectví nebo konzulát jedním z nejviditelnějších míst, kde se český stát skutečně setkává se svým občanem.

Konzulární pracoviště pomáhají českým občanům například při ztrátě dokladů, vážném úrazu či hospitalizaci, úmrtí, omezení osobní svobody nebo dalších mimořádných událostech. Česká zastupitelství zajišťují také nepřetržitou službu pro případy nouze.

Je však důležité rozumět tomu, co konzulární ochrana znamená.

Velvyslanectví nemůže vystupovat jako pojišťovna, advokát, cestovní kancelář ani orgán nadřízený úřadům cizího státu.

Nemůže například jednoduše zrušit rozhodnutí místní policie nebo soudu. Nemůže běžně zaplatit občanovi hotel, pokutu či zdravotní péči a automaticky nehradí ani jeho návrat do České republiky. Může však poskytnout informace, zprostředkovat kontakty, pomoci při komunikaci, ověřit možnosti dalšího postupu a v mimořádných situacích využít nástroje, které české právo a mezinárodní vztahy umožňují.

NÁVRH

Odpovědný stát by měl tuto hranici formulovat jednoznačně:

POMOC OBČANOVI ≠ PŘEVZETÍ ODPOVĚDNOSTI ZA OBČANA.

Stát má člověku v nouzi pomoci využít dostupné možnosti.

Nemá však automaticky přebírat finanční nebo právní důsledky jeho soukromého jednání.

Doklad jako spojení občana se státem

Ztráta cestovního pasu v zahraničí dobře ukazuje praktickou hodnotu fungujícího státu.

Český občan může za stanovených podmínek požádat o cestovní pas také prostřednictvím českého zastupitelského úřadu. Současná právní úprava výslovně počítá s žádostmi o cestovní pas podanými na zastupitelských úřadech.

V nouzových situacích může být vydán také cestovní průkaz, tedy náhradní cestovní doklad s omezenou časovou a územní platností, zpravidla určený k jednotlivé cestě.

Za zdánlivě jednoduchým dokladem se přitom nachází složitý státní systém.

Musí být možné ověřit identitu člověka.

Ověřit jeho státní občanství.

Zajistit bezpečnost dokumentu.

Přenést informace mezi zahraničním zastoupením a úřady v České republice.

A umožnit občanovi návrat.

Právě zde se ukazuje význam společné státní infrastruktury.

Občan v zahraničí nepotřebuje znát, který český úřad technicky provádí jednotlivé části procesu.

Potřebuje, aby Česká republika fungovala jako jeden stát.

Krizová ochrana

Význam konzulární služby dramaticky roste při rozsáhlých krizích.

Ozbrojený konflikt, zemětřesení, rozsáhlá přírodní katastrofa, epidemie, občanské nepokoje nebo náhlé přerušení dopravy mohou během několika hodin vytvořit situaci, ve které potřebuje pomoc velké množství občanů současně.

Česká republika pro tento účel provozuje systém DROZD – Dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí.

Registrace je dobrovolná. Umožňuje MZV zasílat registrovaným osobám varování a informace prostřednictvím SMS nebo e-mailu a při mimořádné události pomáhá zastupitelským úřadům zjistit, kteří registrovaní občané se v dané oblasti nacházejí. Od roku 2024 je DROZD dostupný také prostřednictvím mobilní aplikace Portál občana.

Tento princip je pro odpovědný stát zajímavý i obecně.

Dobrovolnost občana a připravenost státu se nemusí vylučovat.

Stát nemusí vytvářet permanentní evidenci pohybu svých občanů po světě.

Může však vytvořit jednoduchý nástroj, kterým člověk státu dobrovolně sdělí:

„Jsem nyní zde. Pokud nastane problém, potřebuji, abyste o mně věděli.“

Po skončení deklarovaného pobytu jsou údaje v systému DROZD následně automaticky odstraněny podle pravidel systému.

Český občan je zároveň občanem Evropské unie

Členství České republiky v Evropské unii rozšiřuje možnosti ochrany českého občana.

Pokud se občan EU nachází ve třetí zemi, kde jeho vlastní členský stát nemá dostupné velvyslanectví nebo konzulát, má za příslušných podmínek právo požádat o konzulární ochranu zastupitelský úřad jiného členského státu EU.

Takový úřad s ním má při poskytování této ochrany zacházet za stejných podmínek jako se svými vlastními občany. Tento systém se týká například pomoci při ztrátě dokladů, vážném úrazu, zadržení nebo při mimořádných krizových situacích.

To představuje konkrétní příklad situace, kdy mezinárodní spolupráce rozšiřuje praktické možnosti českého občana, aniž by přestával být občanem České republiky.

Síť českých zastupitelských úřadů nemusí být přítomna v každé zemi světa.

Část kapacity lze vytvářet spoluprací.

Volby ze zahraničí

Občanství není pouze právo na pomoc státu.

Je také členstvím v politickém společenství.

Člověk může žít tisíce kilometrů od České republiky a přesto zůstává českým občanem se zákonem stanovenými politickými právy.

Významnou změnou posledních let bylo zavedení možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí. Poprvé bylo možné tímto způsobem hlasovat při volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025.

Korespondenční způsob hlasování se podle současné úpravy vztahuje na volby do Poslanecké sněmovny, volbu prezidenta republiky a volby do Evropského parlamentu. Podmínkou je mimo jiné zápis voliče do příslušného zvláštního seznamu voličů vedeného zastupitelským úřadem a splnění dalších zákonných požadavků.

Z hlediska Modelu 77 není podstatné hodnotit konkrétní volební mechanismus jako politickou volbu.

Důležitější je obecný princip:

dlouhodobý pobyt mimo území republiky sám o sobě neruší občanství ani politickou vazbu občana ke státu.

Stát proto potřebuje vytvářet administrativní mechanismy, které umožňují příslušná zákonná práva vykonávat také ze zahraničí.

Digitální stát může vzdálenost výrazně zmenšit

Historicky představoval život v zahraničí také administrativní vzdálenost od českého státu.

Úkon, který člověk žijící v Praze vyřídil návštěvou úřadu, mohl pro člověka žijícího tisíce kilometrů daleko znamenat cestu na velvyslanectví, někdy přes rozsáhlé území celého státu.

Digitalizace může tuto nerovnost významně zmírnit.

NÁVRH

Model odpovědného státu by měl postupovat podle principu:

POKUD ÚKON NEVYŽADUJE FYZICKOU PŘÍTOMNOST, NEMĚLA BY JI VEŘEJNÁ SPRÁVA AUTOMATICKY VYŽADOVAT.

Český občan žijící v Kanadě, Austrálii nebo Japonsku by měl mít přístup k maximálnímu možnému rozsahu českých veřejných služeb prostřednictvím stejné digitální identity a státní infrastruktury jako občan žijící v České republice.

Osobní návštěva by měla zůstat tam, kde je objektivně potřebná například kvůli biometrickým údajům, ověření identity nebo jinému bezpečnostnímu požadavku.

Geografická vzdálenost by však sama o sobě neměla být administrativním principem.

Jeden stát také za hranicemi

Pro Model 77 je tato kapitola důležitá ještě z jednoho důvodu.

Pokud se vnitřní organizace České republiky více decentralizuje, nesmí občan žijící v zahraničí začít řešit, zda jeho záležitost spadá pod stát, zemský obvod nebo obec.

Z pohledu člověka v cizině má existovat jedna Česká republika.

Zastupitelský úřad nebo digitální portál může fungovat jako vstupní místo a požadavek následně předat příslušné instituci uvnitř země.

To odpovídá širšímu principu Modelu 77:

OBČAN POPÍŠE ŽIVOTNÍ SITUACI → STÁT URČÍ PŘÍSLUŠNOU INSTITUCI.

Občan nemá být kurýrem mezi jednotlivými částmi veřejné správy.

To platí doma i v zahraničí.

Češi žijící dlouhodobě v zahraničí nejsou pouze klienty státu

Vztah mezi Českou republikou a jejími občany v zahraničí nelze redukovat na vydávání pasů a konzulární pomoc.

Lidé žijící v zahraničí mohou vytvářet významnou síť kontaktů, znalostí a zkušeností.

Mohou působit ve vědě, výzkumu, podnikání, kultuře, zdravotnictví, technologiích nebo mezinárodních organizacích.

Část se později vrátí.

Část bude žít mimo Českou republiku dlouhodobě.

Obě skupiny mohou mít pro zemi význam.

NÁVRH

Český stát by proto neměl vztah k diaspoře stavět na otázce:

„Jak dostat všechny Čechy zpátky?“

Vhodnější otázkou může být:

„Jak zachovat vztah s lidmi, kteří chtějí zůstat součástí českého prostoru, bez ohledu na místo jejich bydliště?“

Člověk může žít v Londýně, Torontu nebo Sydney a přesto spolupracovat s českou univerzitou, podnikat s českými firmami, investovat v České republice, podporovat českou kulturu nebo jednou přenést své zkušenosti zpět do země.

Zahraniční zkušenost nemusí být ztrátou.

Může být zdrojem.

Český jazyk a další generace

Zvláštní otázkou jsou děti českých občanů a potomci českých rodin v zahraničí.

S každou generací obvykle slábne přímý kontakt se zemí původu.

Jedním z hlavních pojítek zůstává jazyk.

Česká republika proto dlouhodobě podporuje některé krajanské vzdělávací aktivity a české školy a spolky v zahraničí. Ministerstvo zahraničních věcí nadále vede informace o krajanských organizacích a českých komunitách v jednotlivých zemích.

Z pohledu státu může mít podobná podpora dlouhodobý význam.

Nejde pouze o uchování folkloru.

Člověk, který zná český jazyk a kulturu, má výrazně jednodušší cestu ke studiu, práci, podnikání nebo návratu do České republiky.

Jazyk tak může fungovat jako dlouhodobá infrastruktura vztahu se zemí.

Návrat musí být stejně srozumitelný jako odchod

Část občanů žijících v zahraničí se jednou rozhodne vrátit.

A právě návrat může odhalit zvláštní druh administrativního problému.

Člověk může mít za sebou deset nebo dvacet let života v jiném systému.

Řeší zdravotní a sociální pojištění.

Důchodové nároky.

Daňovou rezidenci.

Školní docházku dětí.

Uznávání kvalifikace.

Bydliště.

Doklady.

Převod podnikatelských nebo pracovních aktivit.

Někdy také zahraničního partnera či děti s více občanstvími.

NÁVRH

Pro návrat českého občana by proto měla existovat jedna srozumitelná životní situace:

VRACÍM SE DO ČESKÉ REPUBLIKY.

Digitální veřejná správa by následně měla člověku vysvětlit, co se jeho konkrétní situace týká.

Neměl by být nucen nejprve sám zjistit, zda potřebuje finanční úřad, zdravotní pojišťovnu, správu sociálního zabezpečení, obec, školu nebo několik dalších institucí.

Systém má tuto složitost zvládnout za něj.

Krizová evakuace není běžná doprava domů

Mimořádné situace vyžadují samostatný režim.

Pokud vypukne ozbrojený konflikt nebo dojde k rozsáhlé katastrofě, může být potřeba organizovat přesun velkého množství občanů.

Stát však nemůže garantovat, že dokáže každého člověka z každého místa na světě okamžitě evakuovat.

Krizové plánování proto musí pracovat s prioritami, dostupností dopravních cest, bezpečnostní situací i spoluprací s dalšími státy.

NÁVRH

Pro krizové situace by měl existovat předem připravený řetězec:

VAROVÁNÍ → KONTAKT → SHROMÁŽDĚNÍ INFORMACÍ → VYHODNOCENÍ RIZIKA → POMOC / EVAKUACE → NÁVRAT → VYHODNOCENÍ.

Po každé významné operaci by měl následovat audit:

Co fungovalo?

Koho se nepodařilo kontaktovat?

Kde chyběla kapacita?

Jak rychle stát reagoval?

Jak fungovala spolupráce se spojenci?

Krizová zkušenost se tím stává podkladem pro příští krizovou připravenost.

Kdo za občana v zahraničí odpovídá

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Základní odpovědnost za vztah k českému občanovi v zahraničí musí zůstat na úrovni státu.

Diplomacie, konzulární ochrana, cestovní doklady, občanství, volební mechanismy ze zahraničí a mezinárodní dohody mají ze své povahy celostátní charakter.

Model 77 zde proto neposkytuje důvod vytvářet 77 zahraničních politik nebo 77 konzulárních systémů.

Zemské obvody a obce však mohou vstupovat do procesu tam, kde se věc týká jejich vlastních kompetencí.

Například při návratu občana.

Zahraniční úřad nebo centrální digitální systém může zahájit proces, ale konkrétní veřejnou službu následně poskytne příslušná obec nebo jiná instituce.

Model by tedy mohl používat princip:

JEDEN ZAHRANIČNÍ VSTUP → SPOLEČNÁ STÁTNÍ INFRASTRUKTURA → AUTOMATICKÉ PŘEDÁNÍ PŘÍSLUŠNÉMU ORGÁNU.

Jak měřit kvalitu služby občanovi v zahraničí

Počet velvyslanectví sám o sobě není dostatečným měřítkem.

Důležitější je dostupnost služby.

Stát může sledovat například:

dobu vydávání dokumentů,

dostupnost krizových linek,

dobu reakce při mimořádných událostech,

podíl úkonů dostupných vzdáleně,

počet cest, které musí občan kvůli jednomu úkonu absolvovat,

dostupnost konzulární ochrany v jednotlivých částech světa,

schopnost spolupráce s ostatními státy EU,

úspěšnost komunikace při krizích

nebo zkušenost občanů s poskytovanou službou.

Z pohledu člověka je totiž rozhodující jednoduchá otázka:

„Když budu potřebovat svůj stát, dokážu se k němu dostat?“

Co by tuto koncepci vyvrátilo

Také zde existuje riziko přílišného rozšiřování role státu.

Pokud by občan očekával, že český stát převezme odpovědnost za každé riziko spojené s jeho pobytem v zahraničí, vznikl by systém, který by byl finančně i prakticky neudržitelný.

Naopak příliš úzké chápání konzulární služby by mohlo vést k situaci, kdy má občanství v kritickém okamžiku jen malou praktickou hodnotu.

Stejně tak není automaticky efektivní udržovat plnohodnotné české zastoupení v každé zemi světa, pokud lze určitou službu lépe zajistit regionálně, digitálně nebo prostřednictvím spolupráce s jinými státy EU.

Každou službu je proto vhodné testovat:

Jak často je potřebná?

Jak závažné následky má její nedostupnost?

Musí ji poskytovat český stát přímo?

Lze ji zajistit digitálně?

Lze ji sdílet s evropskými partnery?

Vztah k Modelu 77

Tato oblast ukazuje důležitou hranici decentralizace.

Model 77 může přenášet některé vnitřní veřejné funkce blíže občanovi, ale vztah státu k občanům mimo území republiky musí zůstat převážně jednotný.

Český občan v zahraničí nemá komunikovat se sedmdesáti sedmi Českými republikami.

Má komunikovat s jednou.

Vnitřní decentralizace proto potřebuje na vnější hraně státu jednotné rozhraní.

Stejný princip může být použit také uvnitř země:

občan nemusí znát organizační strukturu veřejné správy.

Stát ji má znát za něj.

Pracovní závěr

Stát není pouze území.

Je také právní vztah mezi občanem a politickým společenstvím.

Tento vztah nekončí na hraničním přechodu.

Český občan může žít dlouhodobě mimo republiku, používat jiný jazyk, pracovat v jiné ekonomice a vychovávat děti v jiné zemi. Přesto může zůstat součástí českého veřejného, kulturního a hospodářského prostoru.

Odpovědný stát proto musí umět být svému občanovi dostupný i za hranicemi.

Ne tak, že za něj převezme odpovědnost za jeho život.

Ale tak, že mu poskytne jasná pravidla, dostupnou konzulární ochranu, funkční doklady, krizovou pomoc, přístup k jeho zákonným právům a možnost komunikovat se státem bez zbytečné překážky vzdálenosti.

Zároveň by měl chápat Čechy žijící v zahraničí nikoli pouze jako osoby, které odešly.

Mohou představovat rozsáhlou síť zkušeností, kontaktů, znalostí a vztahů se světem.

Země nemusí ztrácet svého občana jen proto, že její občan překročil hranici.

Skutečně otevřený a sebevědomý stát může umožnit člověku odejít, zůstat s ním ve spojení a ponechat mu otevřenou cestu zpět.