Humanitární spolupráce

Katastrofa, válka nebo rozsáhlá epidemie může během několika hodin změnit fungování celé společnosti. Lidé mohou přijít o bydlení, pitnou vodu, elektřinu, zdravotní péči nebo základní zásobování. Místní instituce mohou být poškozené nebo přetížené natolik, že postižený stát nedokáže situaci zvládnout pouze vlastními prostředky. V takové chvíli může mít mezinárodní pomoc bezprostřední význam pro záchranu lidských životů.

Česká republika se na tomto systému podílí prostřednictvím finanční, materiální a odborné pomoci, vysíláním záchranářů a dalších expertů a prostřednictvím Evropské unie, OSN, mezinárodních organizací a humanitárních organizací.

Z pohledu odpovědného státu však nestačí říci:

„Je správné pomáhat.“

Stejně důležité je vědět:

Komu pomoci?

Kdy?

Jakým způsobem?

Kdo rozhoduje?

Jak poznáme, že pomoc skutečně pomohla?

A také:

Kdy má Česká republika jednat sama a kdy je účinnější spojit své možnosti s ostatními státy?

Humanitární pomoc má jiný účel než zahraniční politika

Humanitární pomoc má vlastní logiku.

Jejím hlavním účelem není získat politický vliv, podpořit obchod nebo odměnit spojence.

Jejím účelem je chránit život a zdraví člověka a zmírňovat lidské utrpení.

Mezinárodně uznávaný rámec humanitární činnosti proto stojí na čtyřech základních principech:

lidskost, nestrannost, neutralita a nezávislost.

Lidskost znamená reagovat na lidské utrpení. Nestrannost znamená poskytovat pomoc podle skutečné potřeby. Neutralita vyžaduje, aby humanitární pomoc nezvýhodňovala jednu stranu konfliktu, a nezávislost odděluje humanitární cíle od politických, vojenských nebo hospodářských cílů. Tyto zásady používá také humanitární politika Evropské unie.

To vytváří důležitou hranici.

Stát samozřejmě může mít vlastní zahraniční, bezpečnostní nebo rozvojové cíle.

Neměl by je však vydávat za humanitární pomoc.

HUMANITÁRNÍ POMOC → vychází především z lidské potřeby.

ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE → usiluje o dlouhodobou změnu.

STABILIZAČNÍ A REKONSTRUKČNÍ POMOC → pomáhá obnovovat fungování společnosti a institucí po krizi.

Tyto činnosti mohou na sebe navazovat.

Nejsou ale totožné.

Česká republika už tento systém má

Poskytování české zahraniční humanitární pomoci není nahodilou činností.

Zákon č. 151/2010 Sb. definuje humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí jako činnosti směřující mimo jiné k zamezení ztrátám na životech, újmě na zdraví, zmírnění utrpení a obnově základních životních podmínek po mimořádných událostech. Zákon počítá s materiální pomocí, vysíláním záchranářů nebo odborníků, finančními dary, příspěvky mezinárodním organizacím i humanitárními projekty.

Současný systém zároveň rozděluje kompetence.

Ministerstvo zahraničních věcí zajišťuje podle zákonného rámce humanitární pomoc směřující mimo EU a Evropský hospodářský prostor a spolupracuje přitom podle povahy pomoci s Ministerstvem vnitra. Ministerstvo vnitra má zákonem vymezenou působnost při pomoci členským zemím EU a dalším státům EHP.

To je z pohledu Modelu 77 zajímavé.

Humanitární pomoc už dnes ukazuje, že jeden problém může vyžadovat koordinaci diplomacie, civilní ochrany, státních rezerv, dopravy a dalších institucí.

Rozhodující proto není počet institucí.

Rozhodující je, zda je jasné:

KDO ROZHODUJE → KDO ZAJISTÍ PROSTŘEDKY → KDO POMOC DOPRAVÍ → KDO ODPOVÍDÁ ZA VÝSLEDEK.

Peníze nejsou jedinou formou pomoci

Při humanitární pomoci se veřejná debata často soustředí na finanční částku.

Peníze jsou důležité.

Nejsou však jediným zdrojem.

Česká republika může nabídnout například záchranáře, zdravotnické nebo technické odborníky, čerpadla, generátory, zdravotnický materiál, vybavení pro nouzové ubytování nebo další prostředky podle charakteru katastrofy.

V lednu 2026 například česká humanitární pomoc zahrnovala uvolnění a přepravu 55 generátorů ze Správy státních hmotných rezerv do ukrajinské Dněpropetrovské oblasti. Na operaci spolupracovalo MZV se Správou státních hmotných rezerv a Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru. MZV mělo pro rok 2026 na humanitární pomoc do zahraničí vyčleněno 50 milionů Kč.

Tato částka přitom není totožná s celkovou českou oficiální rozvojovou pomocí.

Podle předběžných údajů MZV dosáhla česká ODA – Official Development Assistance za rok 2025 přibližně 9,54 miliardy Kč, tedy 0,12 % hrubého národního důchodu. ODA zahrnuje mnohem širší okruh činností než samotný rozpočet na bezprostřední humanitární pomoc.

Právě proto je důležité jednotlivé kategorie veřejně nezaměňovat.

Pomoc musí odpovídat skutečné potřebě

Dobře míněná pomoc nemusí být automaticky užitečná.

Po katastrofách se někdy může stát, že postižené místo obdrží velké množství materiálu, který právě nepotřebuje, zatímco jiné základní prostředky chybějí.

Nepotřebná pomoc může navíc zatěžovat letiště, sklady, silnice a logistické kapacity, které jsou v krizové oblasti již tak omezené.

NÁVRH

Model odpovědného státu by proto měl používat princip:

NEJDŘÍVE POTŘEBA → POTOM POMOC.

Ne:

MÁME TENTO MATERIÁL → NAJDEME, KAM HO POSLAT.

Rozhodování by mělo postupovat například podle řetězce:

ŽÁDOST / ZJIŠTĚNÍ POTŘEBY → OVĚŘENÍ → VOLBA NEJVHODNĚJŠÍ FORMY POMOCI → DOPRAVA → PŘEDÁNÍ → KONTROLA VÝSLEDKU.

V některých situacích může být nejlepší český záchranný tým.

Jindy finanční příspěvek organizaci, která již na místě působí.

Jindy materiál ze státních rezerv.

A někdy může být nejefektivnější, aby Česká republika neposílala vlastní samostatnou misi vůbec, ale přispěla do společného evropského nebo mezinárodního mechanismu.

Malý stát nemusí všechno dělat sám

Česká republika nemůže udržovat vlastní specializované kapacity pro každý typ katastrofy, který může ve světě nastat.

Ani to není nutné.

Evropský mechanismus civilní ochrany umožňuje spojit kapacity jednotlivých států. Pokud katastrofa přesáhne možnosti postižené země, může požádat prostřednictvím Emergency Response Coordination Centre – ERCC o pomoc. Státy následně nabízejí dostupné týmy, vybavení nebo další kapacity a Evropská komise jejich nasazení koordinuje. Mechanismus může pomáhat jak uvnitř EU, tak mimo ni.

To je praktický příklad principu:

SDÍLENÁ KAPACITA NEMUSÍ ZNAMENAT ZTRÁTU NÁRODNÍ KAPACITY.

Jednotlivé státy mohou udržovat vlastní specializaci a současně mít prostřednictvím společného systému přístup k možnostem ostatních.

Pro stát velikosti České republiky může být taková spolupráce významným násobitelem vlastních schopností.

rescEU jako společná strategická rezerva

Evropský systém jde ještě dále.

Pokud dobrovolně nabízené národní prostředky nestačí, existuje společná evropská strategická rezerva rescEU.

Ta zahrnuje například hasicí letadla a vrtulníky, specializované zdravotnické kapacity, prostředky pro chemická, biologická, radiologická a jaderná rizika, nouzové přístřeší, přepravní možnosti nebo generátory.

K srpnu 2026 byly kapacity rescEU rozmístěny ve 22 členských a účastnických státech. Jejich pořízení, provoz a údržba jsou financovány z prostředků EU.

Z hlediska Modelu 77 jde o obecně použitelnou myšlenku.

Není nutné, aby každý účastník systému vlastnil všechno.

Musí ale existovat:

jasná pravidla dostupnosti,

společné standardy,

znalost kapacit,

způsob aktivace

a schopnost prostředky rychle dopravit tam, kde jsou potřeba.

Stejný princip lze používat také při organizaci některých specializovaných kapacit uvnitř České republiky.

Pomoc musí být rychlá, ale ne chaotická

U humanitární pomoci je čas zásadní.

Po zemětřesení mohou mít první desítky hodin úplně jinou hodnotu než pomoc doručená o několik týdnů později.

Rychlost však nemůže znamenat improvizaci bez odpovědnosti.

Proto je důležitá příprava ještě před krizí.

Stát potřebuje předem vědět:

jaké týmy může vyslat,

jak rychle mohou odjet,

jaké vybavení mohou vzít,

kdo rozhodnutí schválí,

jak se zajistí doprava,

jaké dokumenty budou potřebovat,

kdo jejich činnost pojistí,

kdo komunikuje se zahraniční stranou

a jak jsou po návratu doplněny použité zásoby.

NÁVRH

Humanitární kapacita státu by proto měla být hodnocena nejen množstvím prostředků, ale také časem aktivace.

Například:

POTŘEBA → ROZHODNUTÍ → MOBILIZACE → ODJEZD → NASAZENÍ.

Čím méně improvizovaných administrativních překážek se nachází mezi jednotlivými kroky, tím větší praktickou hodnotu má připravená kapacita.

Od katastrofy k obnově

Humanitární pomoc by neměla být zaměňována s dlouhodobou rozvojovou politikou.

Současně však mezi nimi existuje přirozený přechod.

Po zemětřesení může být první potřebou vyproštění lidí a nouzové ubytování.

Poté přichází obnova vodovodu.

Následně oprava školy.

Později například změna stavebních standardů, aby budoucí zemětřesení způsobilo menší škody.

Vzniká tedy řetězec:

ZÁCHRANA → NOUZOVÁ POMOC → STABILIZACE → OBNOVA → ROZVOJ → PREVENCE DALŠÍ KRIZE.

Pokud jednotlivé části fungují bez návaznosti, může být část vynaložených prostředků ztracena.

Česká strategie zahraniční rozvojové spolupráce pro období 2018–2030 proto pracuje také s návazností humanitární pomoci, stabilizace a dlouhodobého rozvoje.

Nejlepší pomoc může být katastrofě předejít

Humanitární spolupráce není pouze reakcí na již vzniklou katastrofu.

Stále významnější součástí je prevence a připravenost.

Ministerstvo zahraničních věcí zahrnuje prevenci katastrof přímo do rámce české humanitární pomoci.

To může zahrnovat například systémy včasného varování, krizové plánování, odolnější infrastrukturu, výcvik záchranných složek nebo lepší hospodaření s vodou.

Z ekonomického pohledu může být prevence v některých situacích výrazně účinnější než opakovaná náprava škod.

NÁVRH

Každý významnější program pomoci by proto měl podle charakteru problému zkoumat také:

Proč byla společnost vůči katastrofě tak zranitelná?

Pokud lze příčinu zranitelnosti rozumně snížit, měla by na okamžitou pomoc navazovat prevence.

Nejde o představu, že lze odstranit všechny katastrofy.

Jde o možnost zabránit tomu, aby stejná událost způsobovala opakovaně stejné následky.

Pomoc nesmí poškozovat místní schopnost fungovat

Existuje také méně viditelné riziko.

Pomoc zvenčí může být natolik rozsáhlá nebo špatně navržená, že oslabí místní ekonomiku nebo instituce.

Pokud například zahraniční program dlouhodobě poskytuje zdarma něco, co mohou místní výrobci nebo služby zajistit sami, může je vytlačit.

Pokud každou veřejnou funkci převezmou zahraniční organizace, nemusí vzniknout domácí instituce schopné službu převzít.

Humanitární praxe proto pracuje také s principem „do no harm“ – nezpůsobit další škodu. Evropská humanitární politika tento princip výslovně používá společně s citlivostí vůči konfliktům a místním podmínkám.

NÁVRH

Tam, kde to situace dovoluje, by pomoc měla postupovat:

POMOCI ČLOVĚKU → PODPOŘIT MÍSTNÍ KAPACITU → PŘEDAT ODPOVĚDNOST → ODEJÍT.

Dlouhodobá závislost na zahraniční pomoci nemůže být cílem úspěšné humanitární politiky.

Kdo pomoc skutečně doručí

Český stát nemusí každou humanitární operaci realizovat vlastními zaměstnanci.

Může využívat mezinárodní organizace, české a zahraniční humanitární organizace, specializované veřejné instituce, záchranné složky nebo jiné partnery.

Rozhodujícím kritériem by neměla být institucionální forma samotná.

Podstatné je:

Má organizace přístup do postižené oblasti?

Má potřebné odborné zkušenosti?

Dokáže pomoc rychle realizovat?

Je možné kontrolovat použití prostředků?

Má bezpečnostní a logistické kapacity?

Dokáže doložit výsledek?

U rozsáhlých krizí může být významnou výhodou například organizace, která již na místě působí.

Zakládání nové české infrastruktury pouze kvůli jednorázové operaci nemusí být efektivní.

Kontrola humanitární pomoci

Naléhavost situace nesmí znamenat absenci kontroly.

Naopak.

Krizové prostředí často vytváří zvýšené riziko ztrát, zneužití prostředků, korupce nebo prosté logistické neefektivity.

Kontrola však musí odpovídat charakteru situace.

Není možné očekávat stejný administrativní proces u dlouhodobého projektu a u okamžité pomoci po katastrofě.

NÁVRH

Lze proto rozlišit dvě fáze:

RYCHLÉ ROZHODNUTÍ PŘI KRIZI

a

DŮSLEDNÉ VYHODNOCENÍ PO OPERACI.

Po významné humanitární intervenci by měl existovat řetězec:

ROZHODNUTÍ → VÝDAJ → DODÁNÍ → PŘEVZETÍ → VÝSLEDEK → VYHODNOCENÍ.

U mimořádných operací by měla být veřejně dohledatelná alespoň základní odpověď:

Co Česká republika poskytla?

Proč právě tuto pomoc?

Komu byla předána?

Kolik operace stála?

A jak bylo ověřeno, že se pomoc dostala k zamýšlenému účelu?

Jak měřit úspěch

Humanitární pomoc nelze hodnotit pouze podle částky, kterou stát utratil.

Vysoký rozpočet sám o sobě nedokazuje vysoký přínos.

Stejně tak nízké náklady automaticky neznamenají efektivitu.

Podle charakteru zásahu lze sledovat například:

rychlost reakce,

počet lidí, kterým byla služba skutečně dostupná,

množství dodané vody, potravin nebo zdravotnického materiálu,

obnovenou kapacitu nemocnic nebo infrastruktury,

dobu potřebnou k nasazení českého týmu,

podíl administrativních a logistických nákladů,

návaznost na místní systémy,

udržitelnost výsledku

a schopnost zabránit opakování stejné škody.

U některých operací bude výsledek snadno měřitelný.

U jiných výrazně obtížněji.

To však není důvod rezignovat na vyhodnocování.

POMOC BEZ ZPĚTNÉ VAZBY NEUMOŽŇUJE ZLEPŠOVAT DALŠÍ POMOC.

Česká specializace

Česká republika nemusí být nejlepší ve všech typech humanitárních zásahů.

Může však existovat několik oblastí, kde disponuje zkušeností, odborníky nebo technologiemi, které jsou mezinárodně využitelné.

Strategie české rozvojové spolupráce již pracuje s myšlenkou soustředění na oblasti, v nichž může Česká republika nabídnout konkrétní zkušenosti a odborné kapacity.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Podobně lze uvažovat o humanitární pomoci.

Stát může pravidelně vyhodnocovat:

V čem máme skutečnou komparativní schopnost?

Mohou to být určité typy záchranných týmů, zdravotnická pomoc, úprava vody, technická infrastruktura, energetická nouzová řešení nebo jiné oblasti.

Není nutné předem rozhodnout, které to jsou.

Mají vyplynout z reálných kapacit, zkušeností a výsledků.

Malý stát může mít větší přínos jako spolehlivý specialista než jako malá kopie největších světových dárců.

Humanitární pomoc a bezpečnost pracovníků

Pomoc někdy probíhá v prostředí ozbrojeného konfliktu.

To vytváří zásadní rozdíl oproti pomoci po přírodní katastrofě v bezpečném prostředí.

Mezinárodní humanitární právo chrání civilisty, zdravotnický personál i humanitární pracovníky a vyžaduje umožnění humanitární pomoci v ozbrojených konfliktech za stanovených podmínek.

Právní ochrana však sama o sobě nezaručuje bezpečí.

NÁVRH

Stát proto musí při vysílání vlastních specialistů posuzovat nejen potřebnost mise, ale také:

PŘÍNOS → BEZPEČNOSTNÍ RIZIKO → MOŽNOST OCHRANY → ALTERNATIVNÍ ZPŮSOB POMOCI.

Někdy může být správné vyslat tým.

Jindy je bezpečnější a účinnější financovat organizaci, která již v oblasti působí.

Humanitární odvaha nesmí být zaměňována za zbytečné vystavení lidí riziku.

Role obcí a zemských obvodů

Humanitární spolupráce je ze své podstaty převážně státní a mezinárodní kompetencí.

Zemský obvod ani obec by neměly vytvářet vlastní paralelní systém zahraniční humanitární politiky.

To však neznamená, že nemohou přispět.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

V Modelu 77 lze rozlišit:

STÁT → rozhodnutí, mezinárodní koordinace a financování

SPECIALIZOVANÉ CELOSTÁTNÍ SLOŽKY → odborné a záchranné kapacity

ZEMSKÉ OBVODY → možnost poskytnout dostupné odborné či materiální kapacity v rámci společného systému

OBCE → dobrovolné partnerství, místní solidarita a podpora konkrétních projektů v rámci zákonných pravidel

Zásadní je zabránit chaosu.

Pokud by desítky veřejných institucí samostatně posílaly materiál do stejné krizové oblasti bez koordinace, mohla by dobře míněná iniciativa komplikovat logistiku.

Proto by měla existovat možnost zapojení nižších úrovní přes jedno koordinační rozhraní státu.

Humanitární spolupráce funguje oběma směry

Česká republika není pouze poskytovatelem pomoci.

Může se stát také zemí, která pomoc potřebuje.

Rozsáhlé povodně, požáry, technologická havárie, epidemie nebo jiná katastrofa mohou překročit kapacitu vlastních složek.

Evropský mechanismus civilní ochrany proto funguje obousměrně.

Země mohou pomoc poskytovat i přijímat. ERCC funguje nepřetržitě a koordinuje prostřednictvím společného mechanismu týmy, materiál a specializované vybavení podle žádosti postiženého státu. V roce 2025 byl mechanismus aktivován 64krát.

To je důležitý pohled na mezinárodní solidaritu.

Země se nemusí účastnit společného systému pouze proto, že chce pomáhat ostatním.

Účast může současně zvyšovat její vlastní bezpečnost.

DNES POMÁHÁME MY → ZÍTRA MŮŽEME POMOC POTŘEBOVAT.

Co by tuto koncepci vyvrátilo

Humanitární pomoc není automaticky efektivní jen proto, že má morálně žádoucí účel.

Může být špatně zaměřená.

Může přijít pozdě.

Může být dražší než vhodnější alternativa.

Může duplikovat pomoc jiného státu.

Může vytvořit administrativu bez skutečného přínosu.

Může poškodit místní ekonomiku.

A v nestabilním prostředí existuje také riziko, že část prostředků nebude použita zamýšleným způsobem.

Proto je nutné testovat jednotlivé formy pomoci otázkou:

Jaký konkrétní problém řešíme a proč je právě tento způsob nejlepší dostupnou variantou?

Pokud stejný výsledek dokáže levněji a rychleji zajistit společný evropský mechanismus, specializovaná organizace nebo místní partner, není důvod vytvářet samostatnou českou operaci pouze kvůli viditelnosti české pomoci.

Humanitární politika má být hodnocena podle pomoci lidem.

Nikoli podle počtu českých vlajek na zásilkách.

Vztah k Modelu 77

Humanitární spolupráce ukazuje další případ, kde princip subsidiarity neznamená mechanickou decentralizaci.

Mezinárodní koordinaci musí převážně zajišťovat stát.

Specializované záchranné kapacity mohou být celostátní nebo společné evropské.

Zemské obvody a obce však mohou disponovat prostředky nebo odborníky, kteří budou v konkrétní situaci využitelní.

Model 77 by proto neměl vytvářet nové samostatné humanitární instituce v každém obvodu.

Měl by vytvořit systém, ve kterém stát ví, jaké kapacity v celé republice existují a jak je lze v případě potřeby aktivovat.

Princip může znít:

MÍSTNÍ KAPACITA → SPOLEČNÝ REGISTR → CENTRÁLNÍ KOORDINACE → MEZINÁRODNÍ NASAZENÍ.

Stejná infrastruktura může fungovat i opačně při katastrofě na území České republiky.

To odpovídá širšímu principu Modelu 77:

politická decentralizace neznamená povinnost decentralizovat každou odbornou kapacitu.

Pracovní závěr

Humanitární spolupráce je jednou z oblastí, kde se schopnost státu projevuje mimo jeho vlastní území.

Odpovědný stát však nemusí reagovat na každou světovou krizi samostatnou akcí.

Musí umět rozlišit, kdy má něco nabídnout sám, kdy spojit své síly s ostatními a kdy je nejúčinnější financovat organizaci, která již na místě působí.

Základním měřítkem nemá být velikost zásilky ani politická viditelnost pomoci.

Má jím být skutečný dopad na lidi, kteří se ocitli v nouzi.

Humanitární spolupráce by proto měla spojovat:

lidskost → skutečnou potřebu → rychlost → odbornost → koordinaci → kontrolu → vyhodnocení.

Česká republika nemusí disponovat všemi záchrannými prostředky světa.

Potřebuje vědět, co umí nabídnout sama, co může sdílet s ostatními a jak se dostat ke společným kapacitám ve chvíli, kdy je bude potřebovat.

Právě zde se mezinárodní spolupráce a národní odolnost nevylučují.

Mohou být dvěma částmi stejného systému.

Schopný stát není jen stát, který dokáže pomoci sám sobě. Je to také stát, který dokáže účinně pomoci ostatním — a v okamžiku vlastní nouze ví, jak požádat o pomoc je.