Český zájem ve světě

Co má zahraniční politika vlastně chránit

Každá zahraniční politika se dříve nebo později dostane k otázce národního zájmu. Pojem působí samozřejmě. Stát má přece prosazovat svoje zájmy. Mnohem obtížnější je říci, co přesně to znamená.

Je českým zájmem především bezpečnost země? Prosperita? Ochrana českých občanů? Stabilní mezinárodní prostředí? Přístup podniků na zahraniční trhy? Dodržování mezinárodního práva? Ochrana demokratického uspořádání? Dobré vztahy se spojenci? Nebo schopnost zachovat si co největší prostor pro vlastní rozhodování?

Odpověď zřejmě nebude obsahovat jedinou položku.

Stát současně chrání více různých zájmů a některé se mohou dostat do napětí. Ekonomicky výhodný vztah může vytvářet bezpečnostní závislost. Bezpečnostní opatření může mít hospodářské náklady. Mezinárodní závazek může omezit možnost jednostranného rozhodnutí, ale současně přinést výhody, kterých by samostatný stát nedosáhl.

Proto nestačí prohlásit nějaké rozhodnutí za „národní zájem“.

Je potřeba vysvětlit, jaký konkrétní český zájem chrání, jaké má náklady, s čím může být v konfliktu a proč je zvolený prostředek vhodnější než dostupné alternativy.

Právě tím se pojem národního zájmu může změnit z politického hesla v použitelný analytický nástroj.

Národní zájem není jedna neměnná věta

Některé zájmy státu jsou velmi stabilní.

Česká republika má bez ohledu na složení vlády důvod chránit své území, bezpečnost obyvatel, fungování institucí a možnost demokraticky rozhodovat o vlastních záležitostech.

Potřebuje také podmínky pro fungující ekonomiku, zásobování, dopravu, energetiku a další základní systémy.

Vedle takových dlouhodobých potřeb ale existují politické priority.

Kolik prostředků věnovat určité zahraniční aktivitě?

Kterému regionu světa věnovat větší diplomatickou pozornost?

Jak vyvažovat různé ekonomické, bezpečnostní a hodnotové cíle?

Jakou podobu má mít konkrétní mezinárodní dohoda?

To už nejsou objektivně dané zájmy, které by bylo možné pouze technicky vypočítat. Jsou to politická rozhodnutí, o nichž mohou v demokratické společnosti existovat legitimně odlišné názory.

Toto rozlišení je důležité.

Pokud každou politickou prioritu prohlásíme za národní zájem, vytváříme dojem, že nesouhlas s konkrétním postupem je nesouhlasem se zájmem země.

Pokud naopak budeme tvrdit, že žádné dlouhodobé státní zájmy neexistují a každá vláda si je může definovat úplně od začátku, ztratíme kontinuitu, kterou zahraniční politika potřebuje.

Smysluplnější je proto rozlišovat mezi relativně stabilními zájmy státu a politicky proměnlivými strategiemi, jak těchto zájmů dosahovat.

Současná česká koncepce staví na první místo bezpečnost

Aktuálním oficiálním rámcem české zahraniční politiky je koncepce schválená vládou 28. května 2025. Nahradila koncepci z roku 2015 a navazuje na Bezpečnostní strategii České republiky z roku 2023. Za prvořadý cíl zahraniční politiky označuje zajištění bezpečnosti státu a jeho občanů. Vedle toho uvádí upevňování spojenectví a partnerství, ochranu a prosazování hodnot, ekonomickou prosperitu, služby občanům a dobré jméno Česka.

To je současné strategické rozhodnutí českého státu. Pro analytickou studii ale není nutné tuto hierarchii jednoduše převzít jako trvale platnou definici.

Je užitečnější rozebrat jednotlivé funkce.

Bezpečnost má zvláštní postavení proto, že bez ní mohou být ohroženy ostatní cíle. Stát, který nedokáže chránit své území, obyvatele a základní politické instituce, má velmi omezenou možnost prosazovat ekonomické nebo jiné zájmy.

Bezpečnostní strategie z roku 2023 skutečně chápe bezpečnost poměrně široce a jako základní vládní dokument má poskytovat rámec pro další bezpečnostní strategie a každodenní fungování veřejné správy.

Ani bezpečnost však není jednoduchá veličina.

Můžeme zvýšit bezpečnost v jedné oblasti a vytvořit závislost v jiné. Můžeme investovat do určitého rizika a mít méně prostředků na riziko jiné. A každé bezpečnostní opatření má také právní, ekonomické a společenské náklady.

Proto ani tvrzení „jde o bezpečnost“ nemůže samo ukončit debatu.

Musí následovat otázka: bezpečnost před čím, pomocí čeho a za jakou cenu?

Základním zájmem je schopnost společnosti pokračovat ve vlastním rozhodování

Existuje možná ještě obecnější způsob, jak státní zájem chápat.

Stát má chránit podmínky, ve kterých mohou jeho občané demokraticky rozhodovat o své budoucnosti.

To zahrnuje fyzickou bezpečnost země.

Ale také fungování ústavního systému, ochranu práv, ekonomickou životaschopnost, přístup ke kritickým zdrojům, informační prostředí a schopnost veřejných institucí skutečně vykonávat svoje rozhodnutí.

Takový pohled pomáhá vysvětlit, proč mohou mít zahraničněpolitický význam i témata, která na první pohled nevypadají diplomaticky.

Energetická závislost může v krajní situaci omezit prostor vlády pro rozhodování.

Stejně tak kritická technologická závislost.

Rozpad důležitých obchodních tras.

Nedostupnost určité suroviny.

Nebo dlouhodobá neschopnost chránit vlastní informační a komunikační infrastrukturu.

Nejde o to usilovat o úplnou nezávislost.

Ta je pro moderní evropskou ekonomiku prakticky nedosažitelná a její pokusné vytvoření by samo mělo velmi vysoké náklady.

Jde o to rozpoznat, které závislosti mohou v krizové situaci zásadně omezit naši možnost jednat.

Takové závislosti si zaslouží zvláštní pozornost.

Prosperita není vedlejším tématem zahraniční politiky

Česká republika je ekonomikou velmi silně propojenou se zahraničím. Současná koncepce zahraniční politiky právě otevřenost ekonomiky, omezené domácí surovinové zázemí a hluboké zapojení do mezinárodních dodavatelských řetězců uvádí současně jako zdroj prosperity i zranitelnosti.

To vytváří dvojí úkol.

Česko má zájem na otevřeném prostředí, ve kterém mohou firmy obchodovat, investovat a zapojovat se do mezinárodní ekonomiky.

Současně potřebuje sledovat, zda se některá ekonomická vazba nestává kritickým bodem závislosti.

Není mezi tím jednoduchá hranice.

Zahraniční dodavatel není bezpečnostním problémem jen proto, že je zahraniční.

Naopak ani domácí výroba nezaručuje automaticky bezpečnost, pokud závisí na jediném dováženém vstupu.

Proto má být hodnocena celá funkce.

Co se stane při výpadku?

Existuje alternativní dodavatel?

Je možné vytvořit zásobu?

Jak rychle lze výrobu nebo službu nahradit?

Jaká by byla cena alternativy?

A jde skutečně o funkci natolik důležitou, že vyžaduje zásah státu?

Tím se ekonomická politika propojuje s Odolností.

Zahraniční politika nemá odstranit vzájemnou závislost.

Má přispívat k tomu, aby nejdůležitější závislosti byly známé a zvládnutelné.

Ochrana občana nekončí na české hranici

Zahraniční politika není jen vztah mezi vládami.

Má také velmi praktickou služební část.

Občan může v zahraničí přijít o doklady, stát se obětí trestného činu, dostat se do mimořádné situace nebo potřebovat jinou konzulární pomoc.

Stát současně udržuje vztah k občanům, kteří dlouhodobě žijí mimo republiku.

Současná koncepce proto uvádí služby občanům mezi trvalými cíli české zahraniční politiky.

Tento rozměr je pro Model 77 zajímavý právě svou konkrétností.

Umožňuje zahraniční politiku hodnotit podobně jako jiné veřejné služby.

Kdo odpovídá?

Jaká služba je garantována?

Co může občan realisticky očekávat?

Jak se zachová stát při rozsáhlé krizi?

A kde jsou hranice jeho odpovědnosti?

Stát samozřejmě nemůže garantovat bezpečnost každého občana kdekoliv na světě.

Může ale jasně stanovit, jakou pomoc poskytuje, vytvořit kapacitu pro mimořádné situace a zajistit, aby občan věděl, kam se obrátit.

Právě u konzulárních služeb je dobře vidět, že zahraniční politika není pouze abstraktní geopolitika.

Je také veřejná služba.

Hodnoty a zájmy není nutné stavět automaticky proti sobě

V debatě o zahraniční politice se někdy vytváří ostré rozdělení mezi „hodnotovou“ a „realistickou“ politikou.

Jedna má údajně prosazovat demokracii, lidská práva a mezinárodní právo.

Druhá bezpečnostní a ekonomické zájmy.

V praxi je vztah složitější.

Současná česká koncepce výslovně zahrnuje demokracii, svobodu, lidská práva a právní stát mezi hodnotová východiska české zahraniční politiky a současně pracuje s bezpečnostními, ekonomickými a spojeneckými zájmy.

Pro Model 77 je důležité především to, že hodnotové rozhodnutí nemá být vydáváno za technický fakt.

Pokud demokraticky zvolený stát rozhodne, že určitá zásada je součástí jeho zahraniční politiky, je to legitimní politická volba v rámci jeho ústavního uspořádání.

Taková volba může mít také praktické důsledky.

Důvěra mezi státy, předvídatelnost smluv, ochrana vlastnictví nebo respekt k dohodnutým pravidlům mají například velmi konkrétní význam pro bezpečnost a obchod.

Na druhé straně mohou nastat situace, kdy se různé cíle dostanou do napětí.

Pak není poctivé tvrdit, že žádný konflikt neexistuje.

Je lepší jej popsat.

Jaký zájem chráníme?

Jakou hodnotu prosazujeme?

Jaký ekonomický nebo bezpečnostní náklad to vytváří?

A proč jej považujeme za přijatelný?

To je úloha demokratické politiky, nikoli technokratického výpočtu.

Pravidla mají zvláštní význam pro stát, který nemůže spoléhat jen na vlastní moc

Pro středně velkou evropskou zemi může mít předvídatelné mezinárodní prostředí vlastní strategickou hodnotu.

Velký stát má více možností prosazovat svou vůli prostřednictvím ekonomické, vojenské nebo politické síly.

Menší stát je více závislý na tom, zda jsou dohody respektovány a zda existují instituce, prostřednictvím kterých může své zájmy prosazovat společně s jinými.

Současná česká zahraničněpolitická koncepce právě proto zdůrazňuje význam mezinárodního práva a řádu založeného na pravidlech a současně konstatuje, že fungování některých globálních institucí je oslabováno blokacemi a rostoucím mocenským soupeřením.

Ani zde ale není vhodné idealizovat mezinárodní instituce.

Pravidlo je hodnotné jen tehdy, pokud funguje dostatečně dobře a pokud existuje realistický způsob jeho prosazování.

Mezinárodní instituce mohou být pomalé, neefektivní nebo zablokované.

Společná pravidla mohou někdy neodpovídat českým preferencím.

Členství může vytvářet závazky, které by při samostatném rozhodování nevznikly.

Proto je potřeba sledovat obě strany.

Co nám společné pravidlo umožňuje?

Co nám znemožňuje?

Jak se podílíme na jeho tvorbě?

A jaká by byla realistická alternativa, kdyby neexistovalo?

Teprve porovnání těchto variant umožňuje posuzovat český zájem.

Suverenita neznamená možnost rozhodnout cokoli bez důsledků

Česká republika je svrchovaný stát.

Současně je vázána vlastními ústavními pravidly a mezinárodními závazky, které přijala.

Ústava výslovně stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Umožňuje také mezinárodní smlouvou přenést některé pravomoci českých orgánů na mezinárodní organizaci nebo instituci; takový krok vyžaduje ústavně stanovený souhlas. Ústava zároveň ukládá vládě pravidelně a předem informovat Parlament o otázkách souvisejících se závazky z takového členství.

To je podstatná připomínka.

Sdílení určité pravomoci není v českém ústavním systému opakem suverenity ve smyslu jednání bez právního základu. Je jednou z možností, o které stát může rozhodnout ústavně stanoveným způsobem.

Skutečná otázka proto není pouze:

Má Česko rozhodovat samo?

Ale:

Přináší společné vykonávání určité pravomoci dostatečný užitek vzhledem k omezení možnosti samostatného rozhodování?

Na tuto otázku nelze odpovědět jednou provždy.

U různých kompetencí může vyjít odpověď různě.

To bude předmětem následující kapitoly o suverenitě a spolupráci.

Národní zájem musí mít demokratického vlastníka

Pokud má zahraniční politika vyjadřovat zájem země, vzniká otázka, kdo tento zájem určuje.

Ústavní systém nedává zahraniční politiku do rukou jediného člověka nebo jediného úřadu.

Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a odpovídá Poslanecké sněmovně. Prezident zastupuje stát navenek a mezi jeho ústavní pravomoci patří sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv; u těchto pravomocí Ústava stanoví spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády a odpovědnost vlády. U vymezených kategorií mezinárodních smluv je k ratifikaci potřebný souhlas obou komor Parlamentu.

Zahraniční politika tak musí spojovat dvě vlastnosti, které jsou někdy v napětí.

Potřebuje kontinuitu.

A současně musí zůstávat demokraticky změnitelná.

Pokud by se zahraniční politika měnila od základu po každých volbách, partneři by obtížně věděli, zda mohou českým závazkům dlouhodobě důvěřovat.

Pokud by naopak významná rozhodnutí zahraniční politiky byla prakticky nezměnitelná bez ohledu na demokratické rozhodnutí občanů, vznikal by jiný problém.

Stabilitu proto není vhodné stavět na odstranění politiky ze zahraniční politiky.

Spíše na jasném rozlišení mezi dlouhodobými závazky a prioritami, které mohou vlády legitimně měnit.

Zahraniční politika potřebuje priority, protože zdroje jsou omezené

Česká republika nemůže věnovat stejnou diplomatickou, politickou a finanční pozornost každému tématu na světě.

Nemůže mít stejně velké zastoupení ve všech státech.

Stejnou odbornou kapacitu pro všechny regiony.

Ani stejně intenzivní ekonomickou, bezpečnostní a kulturní politiku všude.

Současná koncepce zahraniční politiky s tím počítá: obecný rámec má být konkretizován tematickými a teritoriálními dokumenty a ročními prioritami. Hlavní odpovědnost za realizaci koncepce přisuzuje Ministerstvu zahraničních věcí a počítá s jejím průběžným vyhodnocováním podle vývoje mezinárodního prostředí.

Výběr priorit je nevyhnutelný.

Právě proto ale musí být vysvětlitelný.

Čím je určitý stát nebo region významný?

Bezpečností?

Obchodem?

Surovinami?

Vědou?

Dopravou?

Migračními vazbami?

Mezinárodními organizacemi?

Nebo kombinací těchto důvodů?

Priority se zároveň mohou měnit.

Země, která byla před dvaceti lety hospodářsky okrajová, může získat nový technologický nebo surovinový význam.

Jiný region může ztratit část dřívější důležitosti.

Profesionální diplomacie proto musí mít dlouhou paměť, ale nesmí být uzavřena do historicky zděděné mapy priorit.

Stejně jako ostatní části státu se musí umět přizpůsobovat změně.

Dobré vztahy nejsou cílem za každou cenu

Diplomatický jazyk často zdůrazňuje dobré vztahy.

Samozřejmě je výhodné, pokud může stát řešit problémy prostřednictvím spolupráce a komunikace.

Dobré vztahy ale nejsou konečným měřítkem úspěchu.

Stát může mít příjemné vztahy s partnerem a současně nedokázat vyřešit žádný významný problém.

Naopak může vzniknout spor právě proto, že dvě země mají v konkrétní otázce odlišné zájmy.

Cílem zahraniční politiky proto nemá být nepřítomnost sporů.

Má jím být schopnost spory řídit, rozlišovat jejich význam a hledat spolupráci tam, kde existuje společný zájem.

To platí i mezi spojenci.

Spojenectví neznamená, že dvě země mají totožný názor na každou ekonomickou, bezpečnostní nebo institucionální otázku.

Jeho hodnotu nelze měřit počtem situací, ve kterých se nikdy neshodnou.

Důležitější je, zda dokážou řešit rozdíly, plnit společné závazky a spolupracovat v oblastech, které považují za zásadní.

Krátkodobá výhoda může být v rozporu s dlouhodobým zájmem

Jednou z nejtěžších vlastností zahraniční politiky je její časový horizont.

Výhodná obchodní dohoda může vytvořit dlouhodobou jednostrannou závislost.

Odmítnutí nákladné investice do bezpečnosti může krátkodobě ušetřit peníze a dlouhodobě zvýšit riziko.

Naopak snaha odstranit každou možnou závislost může vytvořit obrovské dnešní náklady kvůli riziku, které je velmi nepravděpodobné.

Proto musí i zahraniční politika pracovat se scénáři.

Ne pouze s otázkou:

Co nám toto rozhodnutí přinese letos?

Ale také:

Jak bude naše pozice vypadat za deset nebo dvacet let, pokud se prostředí změní?

To je zvlášť důležité u dlouhodobých smluv, infrastruktury, obranných závazků, energetických vazeb a technologických systémů.

Český zájem nemá být definován pouze současnou cenou.

Má zahrnovat také budoucí schopnost volby.

Ne všechno důležité musí stát dělat sám

Ochrana českého zájmu neznamená, že každou potřebnou schopnost musí Česká republika vlastnit samostatně.

Někdy může být právě spolupráce způsobem, jak českou schopnost jednat zvýšit.

Společný trh může dát českému podniku přístup k většímu ekonomickému prostoru.

Společná obrana může vytvářet schopnosti, které by jednotlivý stát nedokázal financovat.

Mezinárodní vědecká infrastruktura může nabídnout českému výzkumníkovi zařízení, které by nebylo hospodárné budovat pouze pro jednu zemi.

Společná pravidla mohou omezovat české rozhodování, ale současně omezovat svévoli ostatních vůči Česku.

Naopak mohou existovat oblasti, kde hodnota vlastní národní kapacity převáží nad úsporou ze společného řešení.

Taková otázka nemá ideologickou odpověď.

Potřebuje analýzu konkrétní funkce.

Stejně jako u vztahu obce, zemského obvodu a státu.

Model 77 potřebuje stejnou subsidiaritu i nad úrovní státu

Dosud jsme se v projektu ptali:

Co dokáže občan?

Co má dělat obec?

Co potřebuje širší území?

A co musí garantovat stát?

Sekce Česko ve světě přidává další patro této otázky.

Co může a má Česká republika vykonávat sama?

Co je vhodné koordinovat s ostatními?

A kde dává smysl skutečné společné rozhodování?

Ani zde nemá platit automatická centralizace.

To, že problém překračuje hranice, ještě samo o sobě neznamená, že potřebuje novou nadnárodní pravomoc.

Někdy stačí dohoda států.

Vzájemné uznávání.

Technický standard.

Společný projekt.

Nebo koordinace.

Teprve pokud tyto možnosti nestačí, vzniká důvod zvažovat silnější společnou instituci.

A také opačně: národní řešení nemá být preferováno jen proto, že je národní, pokud samostatně nedokáže dosáhnout výsledku nebo je jeho cena výrazně vyšší.

Test minimální reformy tak může fungovat i zde.

Nejdříve hledat nejjednodušší formu spolupráce, která skutečně řeší problém.

Jak tedy český zájem posuzovat?

Výraz „český národní zájem“ nebude nikdy možné převést na matematický vzorec.

Lze ale zpřesnit otázky, které by měly předcházet významnému zahraničněpolitickému rozhodnutí.

Nejdříve potřebujeme vědět, jaký konkrétní problém řešíme a co by se stalo, kdybychom nedělali nic.

Pak je potřeba popsat, koho rozhodnutí chrání nebo komu přináší užitek, jaké budou přímé i dlouhodobé náklady a zda může vzniknout strategická závislost.

Musíme také znát alternativy.

Samostatný postup.

Dvoustrannou dohodu.

Spolupráci menší skupiny zemí.

Evropskou úroveň.

Širší mezinárodní organizaci.

Nebo jinou možnost.

Teprve jejich porovnání ukáže, zda je zvolená úroveň spolupráce přiměřená.

A nakonec musí zůstat jasná odpovědnost.

Kdo českou pozici rozhodl?

Kdo ji prosazuje?

Kdo kontroluje výsledek?

Jaké závazky jsme přijali?

A za jakých podmínek lze strategii v budoucnu změnit?

Takový postup samozřejmě nezruší politické spory.

Ani nemá.

Může ale pomoci, aby se spor vedl o skutečné náklady a přínosy jednotlivých variant místo o to, kdo si dokáže přivlastnit výraz „národní zájem“.

Co by tento přístup zpochybnilo?

Příliš široká definice národního zájmu by byla prakticky nepoužitelná.

Pokud je „národním zájmem“ úplně všechno, pojem přestává pomáhat s určováním priorit.

Stejně problematické by bylo vytvořit jeden neměnný seznam zájmů a předpokládat, že bude stejně platný za třicet let. Technologie, ekonomika i mezinárodní prostředí se mění.

Čistě ekonomická definice by zase mohla přehlížet bezpečnost, právní závazky a dlouhodobou politickou svobodu rozhodování.

Čistě bezpečnostní pohled by mohl podcenit, že bezpečnost musí být dlouhodobě financována prosperující ekonomikou a fungující společností.

A označení každé současné vládní priority za trvalý zájem státu by směšovalo demokraticky proměnlivou politiku s dlouhodobou funkcí státu.

Ani dlouhodobost sama není důkazem správnosti.

Zahraniční politika může po mnoho let pokračovat v určitém směru pouze ze setrvačnosti.

Proto musí být i stabilní strategie pravidelně schopna odpovědět na otázku:

Platí ještě důvod, kvůli kterému jsme ji přijali?

Vztah k Modelu 77

Pro Model 77 z této kapitoly vyplývá především metodický závěr.

Ani zahraniční politika nemá začínat institucí nebo hotovým geopolitickým schématem.

Má začít veřejnou funkcí.

Bezpečnost.

Prosperita.

Ochrana občana.

Přístup ke kritickým zdrojům.

Ochrana právního a politického prostoru pro vlastní rozhodování.

Teprve potom se má určit úroveň, na které lze tuto funkci nejlépe zajistit.

Někdy to bude český stát.

Někdy spolupráce států.

Někdy mezinárodní organizace nebo Evropská unie.

A někdy může být nejlepší kombinací národní odpovědnost a společná odborná nebo infrastrukturní kapacita.

Model 77 tím rozšiřuje svou základní logiku, aniž ji mění.

Stejná otázka, kterou klademe mezi obcí a státem, se objevuje také mezi státem a mezinárodní spoluprací:

Na jaké nejnižší úrovni lze danou funkci účinně, bezpečně, hospodárně a demokraticky kontrolovat?

Odpověď nemusí být vždy stejná.

Právě proto ji potřebujeme hledat podle funkce, nikoli podle předem zvolené politické představy.

Pracovní závěr

Český národní zájem není jedna věta napsaná jednou provždy.

Existuje ale stabilní jádro problémů, které musí každý odpovědný stát řešit: bezpečnost obyvatel a území, fungování demokratických institucí, podmínky pro prosperitu, ochranu občanů, schopnost plnit závazky a dostatečný prostor rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Způsob, jak těchto cílů dosáhnout, už je předmětem politiky.

Jedna vláda může klást větší důraz na určitý nástroj, jiná na jiný. Mezinárodní prostředí se může změnit a s ním také význam jednotlivých partnerství, technologií nebo ekonomických vztahů.

Právě proto je důležité nerozhodovat pomocí samotného označení „národní zájem“.

Každé významné rozhodnutí má být možné rozložit na konkrétní otázky: co chráníme, před jakým rizikem, jakými prostředky, s jakými náklady, s kým spolupracujeme, jaké závazky přijímáme a jaké alternativy máme.

Teprve potom lze rozumně posuzovat, zda určitý krok české zájmy skutečně podporuje.

Zahraniční politika tak není hledáním světa, ve kterém Česká republika nebude na nikom závislá.

Je hledáním takového postavení, ve kterém dokáže využívat spolupráci a vzájemnou závislost ve svůj prospěch, přitom rozpozná závislosti nebezpečné a zachová si dostatečnou schopnost chránit vlastní občany a demokraticky rozhodovat o své budoucnosti.