Věda, výzkum a schopnost objevovat

Stát nemůže objednat objev, může ale vytvořit prostředí, ve kterém vznikne

Budoucí prosperita se nedá postavit pouze na tom, že budeme rychle přebírat technologie vytvořené někde jinde. Přebírání dobře fungujících řešení je rozumné. Malá otevřená ekonomika nemůže a nemusí vyvíjet všechno sama. Země, která ale dlouhodobě pouze nakupuje výsledky cizího výzkumu, se zároveň vzdává části schopnosti určovat vlastní technologickou a ekonomickou budoucnost. Výzkum proto není luxus, který si společnost může dovolit až ve chvíli, kdy vyřešila všechny současné problémy. Je jednou z cest, jak vytvářet řešení problémů, které dnes ještě vyřešeny nejsou. To ovšem neznamená, že každý výzkumný projekt má automaticky veřejnou hodnotu. Ani že vyšší výdaje samy o sobě vytvářejí lepší vědu. A už vůbec ne, že stát dokáže administrativně určit, který dnešní nápad se za dvacet let stane zásadním objevem. Právě zde začíná nejobtížnější část výzkumné politiky.

Stát má podporovat činnost, jejíž nejlepší výsledky často nelze předem naplánovat, a současně odpovídat za to, že veřejné prostředky nejsou rozdělovány bez hodnocení výsledků.

Výzkum není jedna činnost

Pod pojmem výzkum spojujeme několik velmi odlišných činností.

Základní výzkum se snaží rozšířit naše poznání bez nutnosti okamžitého praktického využití.

Aplikovaný výzkum už obvykle směřuje ke konkrétnějšímu problému.

Experimentální vývoj převádí poznatek blíže k produktu, technologii nebo procesu.

A inovace nastává až tehdy, když se nové řešení skutečně začne používat.

Tyto fáze se samozřejmě mohou prolínat.

Není ale správné hodnotit je stejnými pravidly.

Po základním výzkumu nelze požadovat, aby každý projekt během tří let vytvořil výrobek.

Pokud bychom to udělali, podporovali bychom především projekty, u kterých už téměř víme, k čemu povedou.

Jenže právě nejvýznamnější objevy často vznikají tam, kde výsledek předem znám není.

Na opačném konci řetězce zase není důvod, aby stát bez omezení financoval vývoj produktu, jehož přínos může téměř celý získat jedna soukromá firma.

Čím blíže jsme trhu a komerčnímu využití, tím silnější má být otázka, proč dané riziko nenese soukromý investor.

Česko na výzkum nevydává málo v absolutním vyjádření, ale jeho intenzita za evropským průměrem zaostává

Podle aktuálně dostupných údajů ČSÚ bylo v Česku v roce 2024 na výzkum a vývoj vynaloženo 146,9 miliardy korun.

To odpovídalo 1,82 procenta HDP.

Průměr Evropské unie činil ve stejném roce přibližně 2,24 procenta HDP. Česká výzkumná intenzita je navíc nižší než před deseti lety: v roce 2014 dosahovala 1,94 procenta HDP.

Větší část českých výdajů přitom neplatí stát.

Z podnikových zdrojů pocházelo v roce 2024 přes 93 miliard korun, tedy více než 60 procent všech prostředků na výzkum a vývoj. Z veřejných národních zdrojů pocházelo 43,1 miliardy a ze zdrojů Evropské unie dalších 9,2 miliardy korun.

Tato čísla jsou důležitá.

Současně ale nesmějí vést k příliš jednoduchému závěru, že problém vyřešíme zvýšením jednoho procenta.

Objem peněz je vstup.

Výsledkem má být poznání, odborná kapacita, technologie, nové firmy, lepší veřejné služby nebo jiný společenský přínos.

Mezi vstupem a výsledkem může být velmi dlouhá cesta.

Tři procenta HDP nejsou sama o sobě vědeckou strategií

České i evropské debaty používají výdaje na výzkum jako podíl HDP jako jeden ze základních ukazatelů.

Je užitečný.

Umožňuje sledovat dlouhodobý trend a srovnávat země.

Neměli bychom jej ale zaměňovat za cíl sám o sobě.

Země může vydávat vysoké částky na výzkum neefektivně.

Může financovat příliš mnoho malých a roztříštěných programů.

Může postavit špičkovou infrastrukturu, ale nezískat lidi schopné ji plně využít.

Může produkovat kvalitní vědecké výsledky, které se téměř nepropojují s ekonomikou.

Nebo naopak tlačit všechny výzkumníky k okamžitému komerčnímu využití a postupně oslabit základní výzkum, ze kterého budou čerpat budoucí technologie.

Správná otázka proto není pouze:

Kolik procent HDP vydáváme?

Je také:

Co díky těmto prostředkům umíme, co jsme předtím neuměli?

Základní výzkum má zvláštní problém: jeho užitek často nedokáže získat ten, kdo ho zaplatil

Soukromá firma má přirozenou motivaci investovat tam, kde může získat návratnost.

U základního poznání to může být obtížné.

Výsledek se může rozšířit mezi další výzkumníky.

Může jej využít jiné odvětví.

K praktickému použití může dojít až za mnoho let.

A jeho budoucí význam často nelze předem určit.

Právě proto existuje silný důvod pro veřejné financování základního výzkumu.

Ne proto, že stát ví lépe než trh, který konkrétní objev bude užitečný.

Ale proto, že tržní návratnost a společenská hodnota poznání nejsou vždy stejné.

V českém systému má základní výzkum podporovaný v otevřené soutěži mimo jiné Grantová agentura České republiky, která vypisuje grantové soutěže pro projekty základního výzkumu a zapojuje se také do mezinárodních grantových schémat.

Takový systém má důležitou vlastnost.

Politická reprezentace rozhoduje, kolik veřejných prostředků chce na vědu vyčlenit.

Neměla by ale rozhodovat o tom, který fyzikální, biologický nebo historický výzkumný projekt má získat grant.

Odborný výběr má být oddělen od politického rozhodování o celkových prioritách a penězích.

Vědecká soutěž musí připustit, že část projektů neuspěje

Výzkum bez rizika neúspěchu je podezřele podobný běžné zakázce.

Pokud předem přesně víme, jaký bude výsledek, možná už nejde o skutečné objevování.

Veřejný systém proto musí dokázat přijmout, že některé kvalitně připravené projekty nedosáhnou očekávaného výsledku.

To není automaticky plýtvání.

Negativní výsledek může být sám o sobě poznáním.

Problém nastává jinde.

Pokud výzkumník nemusí dobře vysvětlit otázku.

Pokud hodnocení projektu není odborně kvalitní.

Pokud se opakovaně financuje stejný nefunkční směr bez poučení.

Nebo pokud není možné zjistit, co za veřejné peníze skutečně vzniklo.

Výzkum potřebuje toleranci k vědeckému neúspěchu.

Nemá potřebovat toleranci ke špatnému řízení.

Aplikovaný výzkum potřebuje jinou otázku

Čím blíže je projekt praktickému využití, tím konkrétnější může být hodnocení jeho výsledku.

Technologická agentura České republiky například definuje své poslání podporou aplikovaného výzkumu a inovací a zdůrazňuje propojení výzkumných organizací, firem a veřejné správy i měřitelný společenský, ekonomický nebo environmentální dopad výsledků.

Tady už nestačí kvalitní odborná publikace.

Je legitimní ptát se:

Bylo řešení skutečně použito?

Vznikla technologie?

Zlepšila se veřejná služba?

Začala firma výsledek vyrábět?

Snížily se náklady?

Vzniklo duševní vlastnictví nebo nová firma?

A pokud nic z toho nenastalo, proč?

Ani aplikovaný výzkum samozřejmě nezaručuje komerční úspěch.

Ale jeho vztah k praktickému problému má být mnohem viditelnější.

Mezi laboratoří a trhem existuje údolí, ve kterém může dobrý nápad zemřít

Vědecký objev ještě není výrobek.

Prototyp ještě není firma.

Patent ještě není zákazník.

Právě mezi výsledkem výzkumu a skutečným využitím vzniká místo, kde může mnoho dobrých nápadů skončit.

OECD ve své analýze Česka z roku 2025 upozornila, že propojení vysokých škol a veřejných výzkumných institucí s podniky lze dále posilovat. Zmiňuje mimo jiné relativně nízké financování vysokoškolského výzkumu domácími podniky, poměrně malý počet akademických spin-offů a právní či administrativní překážky při jejich vzniku.

To je jiný problém než kvalita samotné vědy.

Výzkumník může vytvořit velmi dobrý výsledek.

Nemusí ale umět založit firmu.

Vyjednat investici.

Řídit výrobu.

Ověřit potřebu zákazníka.

Nastavit licenční smlouvu.

Nebo vstoupit na zahraniční trh.

Technologický transfer proto potřebuje jiné schopnosti než samotný výzkum.

A není realistické očekávat, že každý dobrý vědec bude současně dobrým podnikatelem.

Univerzita nemá být továrnou na firmy

Snaha dostat více výsledků výzkumu do praxe může snadno zajít příliš daleko.

Pokud bychom začali každého vědce hodnotit podle počtu založených firem nebo příjmů z licencí, poškodili bychom oblasti, u kterých takové měřítko nedává smysl.

Matematik.

Historik.

Astronom.

Teoretický fyzik.

Nebo výzkumník řešící základní biologický mechanismus nemusí mít bezprostřední komerční výstup.

Přitom může dělat mimořádně hodnotnou vědu.

Stejně tak není úkolem univerzity pouze dodávat zaměstnance a technologie existujícím firmám.

Má vzdělávací, výzkumnou i širší společenskou funkci.

Správnou odpovědí proto není podřídit vědu okamžité ekonomické návratnosti.

Je jí odstranit zbytečné překážky tam, kde výsledek má potenciál k využití.

Dobrá věda a dobrý technologický transfer nejsou totéž.

Ale mohou se velmi dobře doplňovat.

Stát nemá rozhodovat, který podnikatelský nápad se musí stát vítězem

Veřejná podpora aplikovaného výzkumu a inovací vytváří známé riziko.

Stát může začít vybírat konkrétní firmy nebo technologie, kterým věří.

Někdy je to legitimní.

Existují strategické potřeby, výzkumné infrastruktury nebo oblasti, ve kterých může být veřejný zájem silný.

Ale čím blíže je projekt běžnému trhu, tím opatrnější by veřejná podpora měla být.

Firma má často lepší informace než ministerstvo o tom, zda bude o konkrétní výrobek zájem.

A pokud má očekávaný zisk připadnout převážně firmě, je legitimní ptát se, proč má hlavní podnikatelské riziko nést daňový poplatník.

Veřejná podpora proto dává nejsilnější smysl tam, kde existuje významný širší přínos, vysoká technologická nejistota, problém financování rané fáze nebo potřeba spolupráce, kterou jednotlivý aktér sám nedokáže zajistit.

Nemá být běžnou náhradou soukromého kapitálu.

Podpora firemního výzkumu potřebuje dokazovat dodatečnost

Velmi důležitá je jedna otázka:

Uskutečnil by podnik daný výzkum i bez veřejné podpory?

Pokud ano, stát pouze financuje něco, co by vzniklo stejně.

To může být příjemné pro konkrétní firmu.

Veřejný přínos je však sporný.

Podpora má největší smysl tam, kde skutečně změní chování.

Firma díky ní uskuteční náročnější projekt.

Začne spolupracovat s výzkumným pracovištěm.

Přijme výzkumníky.

Rozšíří vývoj.

Nebo podstoupí technologické riziko, které by jinak bylo příliš vysoké.

Český systém používá vedle přímých grantů také daňový odpočet na výzkum a vývoj. Za rok 2024 jej podle ČSÚ využilo 721 soukromých podniků. Počet firem využívajících tento nástroj je výrazně nižší než před deseti lety, přesto objem daňové podpory vzrostl na 3,7 miliardy korun.

Samotný počet příjemců ale neříká, zda je systém dobře nastaven.

Důležité je, kolik skutečně dodatečného výzkumu veřejná podpora vytvoří.

Výzkumná politika potřebuje stabilitu, protože vědu nelze každý rok vypnout a znovu zapnout

Výzkumná kapacita se buduje dlouho.

Laboratoř potřebuje vybavení.

Tým potřebuje lidi.

Doktorand několik let přípravy.

Výzkumník musí vědět, zda má perspektivu pokračovat.

Mezinárodní spolupráce vzniká postupně.

Pokud financování prudce kolísá, instituce nemohou jednoduše jeden rok rozpustit výzkumný tým a následující rok jej znovu sestavit.

Lidé mezitím odejdou jinam.

Proto je pro základní výzkumnou infrastrukturu a kvalitní instituce legitimní požadovat určitou finanční předvídatelnost.

Stabilita ale nesmí znamenat nárok na stejné financování navždy.

Dlouhodobé financování potřebuje pravidelné hodnocení kvality.

Stabilní základ a soutěž o další prostředky se nemusejí vylučovat.

Naopak mohou plnit odlišné funkce.

Soutěž o granty také něco stojí

Čím větší část vědy financujeme prostřednictvím krátkodobých soutěží, tím více času vědci tráví přípravou žádostí.

Pokud uspěje jen malá část návrhů, obrovské množství odborné práce skončí administrativně neúspěchem.

Určitá soutěž je nezbytná.

Bez ní by bylo obtížné přesouvat prostředky k nejlepším novým nápadům.

Ale existuje také bod, kdy další soutěžní řízení vytváří více administrativy než skutečného výběru kvality.

Dobrá výzkumná politika proto nemá maximalizovat počet grantových výzev.

Má hledat rozumný poměr mezi stabilitou, soutěží, délkou projektů a náklady celého systému.

A administrativní náklad nemá počítat pouze na straně agentury.

Musí zahrnout také tisíce hodin, které přípravou projektů stráví samotní výzkumníci.

Mezinárodní soutěž je zároveň testem kvality českého prostředí

Věda je mimořádně mezinárodní činnost.

Český výzkumník může spolupracovat s institucemi v několika zemích.

Zahraniční vědec může pracovat v Brně nebo Praze.

Velké výzkumné infrastruktury mohou sloužit celému evropskému prostoru.

Program Horizont Evropa má na období 2021–2027 rozpočet přes 95 miliard eur a zahrnuje základní výzkum, mobilitu vědců, výzkumné infrastruktury, řešení společenských výzev i podporu inovací. Česká pracoviště se do něj zapojují v mezinárodní soutěži.

Pro malou zemi má takové prostředí zvláštní význam.

Nemusíme vybudovat každou výzkumnou kapacitu sami.

Můžeme být součástí evropských sítí.

Zároveň ale musíme mít vlastní dostatečně kvalitní pracoviště, aby v těchto sítích nebylo Česko pouze zákazníkem výsledků vytvořených jinde.

Schopnost uspět v otevřené mezinárodní soutěži je také jedním z testů skutečné kvality výzkumného prostředí.

Talent nelze administrativně přidělit regionům

Výzkum má velmi silnou tendenci ke koncentraci.

Dobří výzkumníci chtějí pracovat tam, kde mají kolegy, laboratoře, studenty, univerzity, firmy a další odborné prostředí.

Proto se vytvářejí vědecká a technologická centra.

To není automaticky územní nespravedlnost, kterou má stát odstranit rozdělením laboratoří podle počtu obyvatel.

Evropské regionální hodnocení inovací dlouhodobě ukazuje výrazné rozdíly mezi jednotlivými regiony a také existenci lokálních center excelence i v zemích s celkově slabším inovačním výkonem.

V Česku je vědecká a inovační kapacita rovněž prostorově nerovnoměrná.

Snaha vytvořit v každém území kompletní vědecký ekosystém by mohla omezené odborné kapacity spíše rozdrobit.

Územní politika proto nemá požadovat:

každý region vlastní špičkovou laboratoř.

Má se ptát:

jak může každý region získat přístup k poznání, výzkumným partnerům a inovacím, i když se samotná špičková infrastruktura nachází jinde?

Inteligentní specializace má význam, pokud není jen seznamem oblíbených oborů

Česko používá Národní RIS3 strategii zaměřenou na inteligentní specializaci.

Jejím smyslem je soustředit část podpory aplikovaného a orientovaného výzkumu a inovací do oblastí, kde existují znalostní, ekonomické a technologické předpoklady dalšího rozvoje. Aktuální implementace pokrývá období 2021–2027 a přílohy strategie byly dále aktualizovány na přelomu let 2025 a 2026.

Tato logika může být rozumná.

Země nemá neomezené peníze ani odborníky.

Nemůže být světovou špičkou úplně ve všem.

Existuje ale riziko.

Specializace se může změnit v seznam širokých odvětví, do kterého se postupně vejde téměř každý projekt.

Nebo naopak příliš pevně uzamknout podporu do současných ekonomických silných stránek a znesnadnit vznik úplně nového oboru.

Inteligentní specializace proto musí být skutečně inteligentní i v druhém významu tohoto slova.

Musí se umět změnit.

Pokud se objeví nová technologická oblast, neměla by čekat deset let, až ji strategický dokument formálně zařadí.

Region nemá kopírovat národní výzkumnou politiku v malém

To je důležité pro Model 77.

Pokud vzniknou zemské obvody, nemělo by následovat:

77 vědeckých strategií.

77 grantových agentur.

77 programů základního výzkumu.

77 kanceláří technologického transferu.

Taková decentralizace by mohla vytvořit administrativu bez dostatečné odborné kapacity.

Základní výzkum je svou povahou národní a mezinárodní.

Špičkový projekt z matematiky nemá být financován podle toho, zda splňuje lokální hospodářskou prioritu konkrétního obvodu.

Regionální úroveň může mít mnohem větší význam jinde.

Propojování firem a výzkumných pracovišť.

Podpora inovační infrastruktury.

Práce s místními podniky.

Propojování odborného vzdělávání s místní ekonomikou.

Rozvoj prostředí pro nové firmy.

Nebo identifikace konkrétních regionálních problémů, které mohou výzkumná pracoviště pomoci řešit.

Politická decentralizace tedy nemusí znamenat decentralizaci samotného vědeckého hodnocení.

Výzkumná infrastruktura má následovat skutečnou potřebu, ne hranici

Velký mikroskop.

Superpočítač.

Výzkumný reaktor.

Specializovaná biologická laboratoř.

Takové zařízení může stát obrovské prostředky a potřebovat velmi úzký tým odborníků.

Nedává smysl jej kopírovat podle administrativní mapy.

Jedno pracoviště může sloužit celé republice nebo několika zemím.

Tady je velmi dobře vidět jeden ze základních principů Modelu 77:

politická mapa není mapou všech veřejných služeb.

Výzkum tento princip posouvá ještě dál.

Některé infrastruktury dávají smysl pouze v evropském nebo mezinárodním měřítku.

Subsidiarita totiž neznamená všechno přesunout níže.

Znamená hledat nejnižší úroveň, která dokáže funkci vykonávat účinně.

U unikátního vědeckého zařízení může být touto úrovní celý stát nebo mezinárodní spolupráce.

Vědec potřebuje možnost přicházet i odcházet

Kvalitní vědecký systém není uzavřená národní pyramida.

Lidé se musí pohybovat.

Mezi univerzitami.

Výzkumnými ústavy.

Firmami.

Veřejnou správou.

A mezi zeměmi.

OECD právě u Česka upozorňuje, že větší mobilita mezi akademickým a podnikovým prostředím může pomoci přenosu znalostí. Zmiňuje zahraniční systémy, které umožňují výzkumníkům dočasně působit v soukromém sektoru a naopak.

Takový pohyb nemusí znamenat odchod z vědy.

Může být způsobem, jak propojit dva světy, které jinak mluví rozdílným jazykem.

Stejně důležitá je mezinárodní mobilita.

Český výzkumník, který několik let pracuje v zahraničí, není automaticky ztrátou pro českou vědu.

Problém by nastal, pokud by kvalitní lidé mohli odejít, ale český systém by je nedokázal získávat zpět ani přitahovat podobně kvalitní lidi ze zahraničí.

Cílem nemá být zabránit pohybu talentu.

Má být vytvořit prostředí, do kterého má smysl přicházet.

Publikace ani patent nejsou konečným měřítkem

Vědecké systémy potřebují indikátory.

Bez nich je obtížné hodnotit instituce nebo dlouhodobý vývoj.

Každý ukazatel ale mění chování.

Pokud odměňujeme počet publikací, vzniká motivace publikovat co nejvíce.

Pokud počet patentů, patentovat.

Pokud příjmy od průmyslu, orientovat se na projekty s komerčním partnerem.

Ani jeden z těchto výsledků není sám o sobě špatný.

Problém nastává, pokud se měřítko stane cílem.

Sto málo významných publikací nemusí mít vyšší hodnotu než jeden zásadní objev.

Patent, který nikdo nepoužívá, není totéž jako technologie rozšířená do praxe.

A základní výzkum nemá být penalizován jen proto, že jej nelze okamžitě prodat.

Hodnocení proto musí kombinovat několik druhů důkazů a respektovat rozdíly mezi obory.

Falešně přesné univerzální skóre by mohlo vědu deformovat více než zlepšit.

Úspěch výzkumného systému se projeví až po dlouhé době

To vytváří politicky nepříjemnou situaci.

Vláda může zvýšit kvalitu doktorského vzdělávání dnes.

Výsledky se mohou výrazně projevit za deset let.

Může zlepšit podmínky základního výzkumu.

Praktická technologie z něj vznikne až za patnáct let.

Může investovat do nového výzkumného centra.

První roky se budou budovat týmy a infrastruktura.

Výzkumná politika proto vyžaduje jednu z vlastností, kterou jsme řešili hned v první kapitole Budoucnosti:

schopnost státu rozhodovat za horizont jednoho volebního období.

Současně potřebuje průběžnou kontrolu.

Dlouhá návratnost nesmí znamenat, že deset let nikdo nezkoumá, co se děje.

Je nutné rozlišit dlouhou dobu potřebnou pro výsledek od dlouhé doby, během níž nemusí nikdo prokazovat kvalitu práce.

Česko není bez inovací, ale nemá důvod spokojit se se současným stavem

OECD ve své hospodářské analýze z roku 2025 popisuje českou ekonomiku jako zemi s významnou průmyslovou základnou, jejíž růst produktivity výrazně zpomalil. Za jednu z cest dalšího růstu považuje silnější inovační kapacitu, lepší propojení vědy s firmami, dostupnější kapitál pro nové společnosti a dynamičtější podnikatelské prostředí.

Nejnovější dostupná česká data současně ukazují, že výzkumná intenzita zůstává pod průměrem Evropské unie.

Z toho ale neplyne jednoduchý recept.

Více peněz může být součástí odpovědi.

Stejně důležité však může být, jak jsou rozdělovány, jak stabilní je výzkumné prostředí, zda dokáže získávat kvalitní lidi, zda spolu dokážou komunikovat věda a ekonomika a zda mohou dobré nápady přejít od objevu k použití.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že vyšší veřejné výdaje automaticky povedou k lepšímu výzkumu, by byla vyvrácena, pokud by rostlo financování, ale dlouhodobě se nezlepšovala kvalita výzkumného prostředí, schopnost získávat talent ani relevantní výsledky.

Silnější tlak na komercializaci by nebyl vhodný, pokud by poškozoval základní výzkum nebo nutil obory bez přirozeného tržního výstupu vyrábět umělé „inovace“.

Naopak ochrana akademické autonomie by nebyla dostatečným argumentem pro zachování procesů, které zbytečně brání využití výsledků tam, kde o něj vědci i firmy mají zájem.

Regionální podpora výzkumu by byla problematická, pokud by vedla k budování duplicitních institucí bez dostatečného počtu vědců a bez skutečné odborné specializace.

Program veřejné podpory firem by nebyl dobře odůvodněný, pokud by většina podporovaného výzkumu vznikla ve stejné podobě i bez veřejných peněz.

A větší počet administrativních programů by byl kontraproduktivní, pokud by výzkumníci věnovali stále více času soutěžení o financování a stále méně času samotnému výzkumu.

Vztah k Modelu 77

Věda velmi názorně ukazuje, proč nelze všechny veřejné funkce přizpůsobovat jediné územní hierarchii.

Obec může podporovat místní prostředí.

Zemský obvod může znát regionální ekonomiku a pomáhat propojovat školy, firmy a výzkumná pracoviště.

Stát může vytvářet rámec výzkumné politiky a financovat národní programy.

Evropská úroveň může organizovat soutěž a infrastruktury, jejichž optimální měřítko přesahuje Česko.

Každá z těchto úrovní může mít jinou funkci.

Není důvod, aby všechny dělaly totéž.

Pro případné zemské obvody by proto měl platit test minimální reformy zvlášť přísně.

Pokud jejich přínosem může být lepší propojení regionálních firem, škol a výzkumných institucí, není kvůli tomu automaticky nutné vytvářet novou regionální grantovou agenturu.

Pokud stejnou funkci zvládne spolupráce existujících institucí, má mít přednost.

Číslo 77 zde nesmí určovat počet vědeckých center.

Výzkumná mapa musí vznikat podle odborných kapacit, infrastruktury, mezinárodních vazeb a skutečné specializace.

Nikoli podle politických hranic.

Pracovní závěr

Stát nemůže nařídit vědecký objev.

Nemůže spolehlivě určit, který dnešní experiment povede k technologii, která změní svět za dvacet let.

Může ale výrazně ovlivnit prostředí, ve kterém se takový objev může narodit.

Může podporovat kvalitní základní výzkum.

Udržovat otevřenou odbornou soutěž.

Budovat infrastrukturu tam, kde má skutečné využití.

Pomáhat překonávat zbytečné překážky mezi výzkumem a praxí.

Vytvářet prostor pro příchod talentovaných lidí.

A u aplikovaného výzkumu požadovat, aby veřejná podpora měla prokazatelný důvod a přínos, který přesahuje jednu podporovanou firmu.

Neměl by ale zaměňovat vědeckou politiku za plánování výsledků.

Nejcennější vlastností výzkumu je právě to, že dokáže objevit něco, co jsme předem nevěděli.

Budoucnost země proto nebude záviset pouze na tom, kolik poznání dokáže dovézt ze světa.

Bude záviset také na tom, zda zůstane místem, kde může nové poznání vůbec vzniknout — a kde existuje cesta, aby se dobrý objev v případě svého praktického potenciálu dokázal změnit ve skutečnou hodnotu pro společnost.