Stát, který se dokáže změnit

Stabilita neznamená dělat stejné věci stále stejně

Stát má být stabilní. Občan potřebuje vědět, že jeho práva nebudou každý rok jiná, že úřad bude fungovat i po volbách a že veřejné služby nebudou záviset na momentální organizační módě. Současně ale stát nemůže zůstat stejný.

Mění se technologie, demografie, ekonomika, způsob práce, bezpečnostní prostředí i očekávání lidí. Mění se také naše poznání toho, které veřejné politiky skutečně fungují. Mezi stabilitou a změnou proto není jednoduchý rozpor.

Dobře fungující stát má být stabilní v tom, za co odpovídá a jaká práva občan garantovaně má, ale podstatně pružnější v tom, jakým způsobem těchto výsledků dosahuje.

Právě schopnost průběžné změny může rozhodovat o tom, zda budou velké reformy výjimečným nástrojem pro skutečně zásadní problémy, nebo pravidelnou reakcí na desítky let nahromaděných drobných nedostatků.

Nejhorší systém není vždy ten špatně navržený. Může jím být systém, který se neumí opravovat

Žádný zákon nevzniká s úplnou znalostí svých budoucích důsledků.

Žádná instituce není navržena pro všechny situace, které ji čekají.

A žádný informační systém nebude technologicky moderní navždy.

Proto je nebezpečné navrhovat veřejnou správu, jako by jejím cílem bylo jednou najít konečný správný stav.

Takový stav neexistuje.

Dobře navržená instituce proto nepotřebuje pouze pravidla pro běžný provoz. Potřebuje také mechanismus, kterým pozná, že se má změnit.

Právě tato schopnost bývá slabším místem velkých organizací.

Nový program lze zavést.

Novou instituci vytvořit.

Novou povinnost přidat.

Mnohem obtížnější je po několika letech říci, že pravidlo nepřineslo očekávaný výsledek a mělo by být změněno nebo zrušeno.

Časem tak může vznikat veřejná správa podobná domu, ke kterému každá generace přistavěla další místnost, ale málokdo se odvážil odstranit starou přístavbu.

Výsledkem není stabilita.

Je jím složitost.

Každé pravidlo by mělo mít svůj životní cyklus

Český legislativní systém už obsahuje důležitý krok tímto směrem.

Před přijetím významné regulace se používá hodnocení očekávaných dopadů, známé jako RIA. Má pomoci vymezit problém, porovnat možnosti řešení a posoudit očekávané náklady a přínosy.

Od ledna 2025 je zároveň jako standardní součást systému zavedeno systematičtější zpětné hodnocení účinnosti právních předpisů, takzvaná ex post RIA. Jeho smyslem je zkoumat, zda již platná regulace skutečně dosáhla cílů, kvůli nimž vznikla, jaké měla reálné náklady a přínosy a zda nepřinesla významné nezamýšlené důsledky. V letech 2025 a 2026 už byly tímto způsobem předkládány konkrétní přezkumy právních úprav z oblasti dopravy, sociální politiky, obchodních korporací nebo soudnictví.

To je důležitá změna logiky.

Zákon nemá být považován za úspěšný pouze proto, že byl schválen.

Skutečný test začíná až jeho používáním.

Ukázala se původní představa jako správná?

Dosáhli jsme výsledku?

Kolik opatření skutečně stálo občany, podniky a veřejnou správu?

Nevznikl jiný problém?

A pokud ano, potřebujeme zákon změnit, nebo dokonce část regulace zrušit?

Právě tuto vazbu mezi hodnocením před přijetím a pozdějším přezkumem zdůrazňují také aktuální pravidla RIA. Zpětné hodnocení má navazovat na původně stanovené cíle a porovnávat předpokládané důsledky se skutečností.

Takový přístup by však neměl zůstat omezen pouze na právní předpisy.

Stejnou otázku je možné položit u dotace, veřejné služby, organizačního procesu, informačního systému nebo samotné instituce.

Reforma nemá končit dnem účinnosti

Politická pozornost se přirozeně soustředí na zavedení změny.

Nový zákon začne platit.

Spustí se nový úřad.

Otevře se digitální služba.

Převedou se kompetence.

A reforma je označena za dokončenou.

Jenže z pohledu občana právě tehdy začíná.

Teprve provoz ukáže, zda je služba jednodušší, zda se zkrátila doba vyřízení, zda nevznikly nové překážky a zda se kompetence skutečně zpřehlednily.

To znamená, že každá významnější reforma potřebuje od začátku také plán vyhodnocení.

Ne pouze termín, kdy bude hotová.

Ale okamžik, kdy se k ní vrátíme a porovnáme očekávání se skutečností.

V jakém období už budou výsledky dostatečně viditelné?

Které ukazatele budeme sledovat?

Co bylo výchozím stavem?

Jak poznáme zlepšení?

A co uděláme, pokud nenastane?

Ministerstvo vnitra už v současné Koncepci Klientsky orientovaná veřejná správa 2030 pracuje s průběžnými akčními plány a jejich vyhodnocováním. Akční plán na roky 2024–2026 navázal na vyhodnocení období 2021–2023 a samotná koncepce mezi důležitá témata řadí také posilování analytických kapacit, rozhodování založeného na faktech a vytváření inovačního systému ve veřejné správě.

To je správný princip.

Jeho skutečná hodnota se ale ukáže až tehdy, pokud vyhodnocení dokáže měnit další rozhodnutí, nikoli pouze zaznamenat, že určitá aktivita proběhla.

Stát se musí naučit rozlišovat mezi aktivitou a výsledkem

Veřejná instituce může splnit všechny naplánované úkoly a přesto nevyřešit problém, kvůli kterému vznikly.

Uskutečnila školení.

Vytvořila metodiku.

Spustila portál.

Rozdělila dotace.

Přijala zaměstnance.

Vydala nový předpis.

To jsou aktivity.

Výsledek může být úplně jiný.

Zkrátilo se občanovi vyřízení služby?

Snížil se počet chyb?

Zvýšila se dostupnost?

Klesly celkové náklady?

Začal problém řešit správný úřad napoprvé?

Zlepšila se schopnost státu reagovat?

Právě přechod od sledování aktivit ke sledování výsledků je jednou z podmínek státu schopného učení.

OECD ve svém přehledu české veřejné správy z roku 2023 upozorňovala mimo jiné na potřebu posílit koordinaci, analytické kapacity a používání důkazů při tvorbě politik. Šlo o hodnocení stavu v daném období, nikoli o tvrzení, že se od té doby nic nezměnilo, ale základní otázka zůstává relevantní: informace mají hodnotu pouze tehdy, pokud se skutečně promítají do rozhodnutí.

Stát, který pouze měří, ale na výsledky nereaguje, se neučí.

Pouze vytváří statistiku vlastního fungování.

Experiment má být bezpečnější než velká reforma

Některé změny není možné spolehlivě vyhodnotit předem.

Můžeme mít dobrá data a zahraniční zkušenosti, ale stále nevíme, jak bude konkrétní řešení fungovat v českém prostředí.

Pak může být rozumnější zkusit změnu v omezeném rozsahu.

Nejde o to udělat z občanů pokusné objekty.

Experimentování ve veřejném sektoru musí mít jasné hranice, ochranu práv a předem definovaný způsob hodnocení.

Může ale výrazně snížit cenu omylu.

OECD v posledních letech doporučuje řízené experimentování jako jeden z nástrojů adaptivnější veřejné správy. Smyslem malého nebo dočasného zásahu je ověřit výsledek dříve, než se nové řešení rozšíří do celého systému; pokud funguje, lze jej rozšířit, pokud ne, má být možné jej ukončit nebo upravit.

To má velký význam i pro Model 77.

Před rozhodnutím, že potřebujeme novou instituci, lze některé hypotézy ověřovat mnohem menší změnou.

Pokud například předpokládáme, že několik obcí potřebuje společnou odbornou kapacitu, nemusíme nejprve vytvářet novou politickou úroveň.

Můžeme vytvořit společný tým.

Pokud předpokládáme, že určitá agenda má být řízena v širším území, můžeme otestovat společné rozhodovací nebo koordinační mechanismy.

Pokud změna nepřinese očekávaný přínos, získali jsme důležitý argument proti rozsáhlejší reformě.

Neúspěšný dobře řízený pilot může být levnější než úspěšně dokončená špatná reforma.

Veřejná správa ale nemůže žít v permanentním experimentu

Schopnost změny má také opačné riziko.

Každý nový ministr může chtít reorganizovat ministerstvo.

Každá vláda změnit strategii.

Každé vedení úřadu zavést novou metodiku.

Úředníci pak tráví stále více času přizpůsobováním se dalším organizačním změnám a stále méně času samotnou veřejnou službou.

Stabilita proto má velkou hodnotu.

Proces, který funguje dostatečně dobře, nemusí být každé tři roky nahrazen novým jen proto, že existuje modernější organizační teorie.

Zákon, který plní svůj účel, nepotřebuje novelu pouze proto, aby vláda ukázala aktivitu.

A dobře fungující instituce nemá být reorganizována bez konkrétního problému, který má reorganizace vyřešit.

Schopnost měnit se tedy neznamená maximalizovat množství změn.

Znamená zvyšovat schopnost změnit to, co změnu skutečně potřebuje, a zároveň nechat stabilní to, co funguje.

To je mnohem náročnější než obecná výzva k neustálým reformám.

Institucionální paměť je podmínkou učení

Každá skutečná změna potřebuje vědět, co se zkoušelo před ní.

Proč bylo současné pravidlo zavedeno?

Jaký problém mělo řešit?

Existovala jiná varianta?

Proč byla odmítnuta?

Co ukázala předchozí reforma?

Bez této paměti může veřejná správa po několika letech znovu objevovat stejné řešení.

Lidé se vymění.

Dokumenty zůstanou někde v archivu.

Původní důvod instituce se zapomene.

A nová generace začne celý problém řešit od začátku.

Proto má význam profesionální veřejná služba a schopnost udržet odborné znalosti i při politickém střídání.

Není cílem, aby úředník rozhodoval místo politiky.

Politická reprezentace má právo měnit cíle a priority.

Odborný aparát má ale umět vysvětlit, jaké možnosti už byly zkoušeny, jaké mají očekávané důsledky a jaká rizika vznikají při změně.

V roce 2025 a 2026 česká veřejná správa sama využila zpětné hodnocení například při analýze účinnosti zákona o státní službě. Hodnocení kombinovalo kvantitativní i kvalitativní metody a zabývalo se praktickým fungováním personálních procesů. Takové analýzy ukazují princip, který lze používat mnohem šířeji: nehodnotit jen text pravidla, ale také to, co skutečně dělá v každodenním provozu.

Institucionální paměť nemá konzervovat minulost.

Má zabránit tomu, abychom stejné chyby platili opakovaně.

Změna procesu bývá levnější než změna instituce

Tady se schopnost učení přímo spojuje s testem minimální reformy Modelu 77.

Když veřejná služba nefunguje dobře, první otázka nemá znít:

Jaký nový úřad potřebujeme?

Měla by znít:

Proč služba nefunguje?

Možná problém není v instituci.

Může být v procesu.

Úřad vyžaduje zbytečné údaje.

Dvě databáze spolu nekomunikují.

Zaměstnanec musí čekat na formální souhlas, který nepřináší žádnou skutečnou kontrolu.

Rozhodovací pravomoc je na nesprávném místě.

Chybí odborník.

Nebo několik institucí vykonává podobnou část jednoho procesu.

V takovém případě může být změna postupu mnohem účinnější než organizační reforma.

Teprve pokud procesní změna nestačí, přichází otázka kompetencí.

Má tuto funkci skutečně vykonávat tato instituce?

Potřebuje rozhodovat obec, širší území nebo stát?

Lze problém vyřešit spoluprací?

A až když ani to nestačí, přichází institucionální nebo územní reforma.

Právě tato posloupnost chrání stát před reorganizací pro reorganizaci.

Organizační schéma by mělo být důsledkem změny funkce

Velké reformy často začínají kreslením nové struktury.

Sloučíme dva úřady.

Rozdělíme ministerstvo.

Vytvoříme agenturu.

Přidáme regionální úroveň.

Jenže samotná změna organizačního schématu ještě neříká, zda občan dostane lepší službu.

Instituce má význam pouze proto, že vykonává určitou veřejnou funkci.

Pokud se funkce nezměnila, musí být jasné, proč bude její přesun organizačně výhodnější.

Úspora může vzniknout sdílením odborníků.

Zjednodušením řízení.

Lepší kontrolou.

Jasnější odpovědností.

Nebo tím, že rozhodnutí bude blíže skutečnému problému.

Pokud však po reorganizaci zůstanou stejné procesy, stejné formuláře, stejné datové bariéry a stejné kompetenční překryvy, změnili jsme především ceduli.

OECD ve svém přehledu české veřejné správy zdůrazňovala právě význam koordinace celého státu a upozorňovala, že průřezové problémy nelze účinně řešit jen uvnitř oddělených institucionálních „silo“.

To je argument pro lepší propojení institucí.

Ne automaticky pro jejich slučování.

Někdy je potřeba umět pravidlo také zrušit

Veřejný sektor má přirozeně dobře propracované postupy pro vznik nového pravidla.

Méně samozřejmý je systematický proces jeho zániku.

Přitom svět se mění.

Povinnost, která dávala smysl před dvaceti lety, může být dnes nahrazena automatickou výměnou dat.

Evidence vytvořená kvůli papírovému procesu může být zbytečná.

Regulace určité technologie může ztratit význam, protože technologie už prakticky neexistuje.

Původně dočasná dotace se může stát téměř trvalou.

Právě proto je důležité zpětné hodnocení regulace.

Od roku 2025 český systém ex post RIA výslovně zkoumá nejen splnění původních cílů, ale také skutečné náklady, přínosy, nezamýšlené důsledky a časovou relevanci regulace.

Výsledkem přezkumu nemusí být vždy novela.

Někdy je správným výsledkem závěr, že pravidlo stále funguje a nemá se měnit.

Jindy může být potřeba oprava.

A někdy může být nejlepším řešením zrušení.

To poslední je pro adaptivní stát stejně důležité jako schopnost vytvářet nové politiky.

Automatické datum zániku není univerzálním řešením

Jedním z nástrojů, který se někdy používá, jsou ustanovení stanovující, že právní pravidlo nebo program po určité době skončí, pokud nebude výslovně prodloužen.

Tato logika může být vhodná u experimentálních opatření nebo při mimořádné situaci.

Není ale rozumné používat ji automaticky.

Občan potřebuje stabilitu základních práv.

Podnik potřebuje vědět, podle jakých pravidel může dlouhodobě investovat.

Územní samospráva potřebuje předvídatelné kompetence.

Pokud by významná pravidla pravidelně hrozila automatickým zánikem, nejistota by mohla být větší než přínos pravidelného přezkumu.

Často proto může být lepší povinné datum přezkoumání než automatické datum zrušení.

Po určité době musíme veřejně odpovědět, zda opatření funguje.

Nemusí přitom přestat platit samo od sebe.

To je další příklad rozdílu mezi státem, který se umí měnit, a státem, který neustále něco mění.

Učení potřebuje data z běžného provozu

Zpětné hodnocení je mnohem obtížnější, pokud stát začne shánět data až několik let po zavedení opatření.

Proto by už při přípravě nové politiky mělo být jasné, co bude potřeba sledovat.

Ne všechno.

Pouze údaje, které pomohou poznat výsledek.

Pokud cílem reformy je zkrátit správní řízení, potřebujeme spolehlivě znát jeho délku před reformou i po ní.

Pokud chceme zlepšit dostupnost služby, musíme umět dostupnost měřit.

Pokud má rekvalifikační program pomoci zaměstnání, musíme být schopni sledovat alespoň relevantní výsledky absolventů.

Technologický systém může provozní data vytvářet téměř automaticky. To ale neznamená, že stát má shromažďovat všechno.

Stejně jako v kapitole o datové infrastruktuře platí, že sběr musí mít účel, odpovědnost a právní rámec.

OECD ve své práci o inovacích veřejných služeb upozorňuje, že provozní data bývají někdy používána spíše až následně ke kontrole než jako průběžná zpětná vazba, která umožňuje službu včas upravovat. Zároveň popisuje rostoucí využití experimentů a průběžného vyhodnocování před širším zaváděním změn.

Veřejná správa schopná změny tedy potřebuje krátkou cestu:

provoz vytvoří informaci, informace se vyhodnotí a odpovědná instituce může podle výsledku upravit postup.

Pokud mezi problémem a změnou stojí deset let přípravy další velké reformy, zpětná vazba je příliš pomalá.

Úředník musí mít prostor problém pojmenovat

Schopnost změny není pouze otázka zákonů a dat.

Je také kulturní.

Člověk, který určitou veřejnou službu vykonává každý den, často velmi dobře ví, kde se proces zbytečně komplikuje.

Ví, které údaje občané stále dokládají.

Která kontrola je pouze formální.

Který informační systém vytváří práci navíc.

Která pravidla se vzájemně dostávají do konfliktu.

Pokud ale organizace reaguje na každé upozornění jako na kritiku vedení, tyto informace se nahoru nedostanou.

OECD ve svých novějších pracích o schopnosti veřejných institucí připravovat se na změny zdůrazňuje vedle analytických metod také význam vedení, odborných schopností, sdílení zkušeností a organizačních struktur, které umožňují experimentování a učení.

To neznamená, že každý zaměstnanec má právo ignorovat pravidlo, se kterým nesouhlasí.

Musí ale existovat cesta, jak upozornit na jeho nefunkčnost a navrhnout změnu.

Profesionalita veřejné správy spočívá také v tom, že dovede rozlišit mezi dodržováním platného pravidla a schopností říci, že samotné pravidlo by mělo být přehodnoceno.

Politická změna a odborná kontinuita se potřebují navzájem

Demokracie předpokládá střídání politických priorit.

Nová vláda může legitimně změnit směr politiky.

To není porucha systému.

Je to součást demokratické odpovědnosti.

Zároveň ale není účelné, aby s každou vládou stát ztratil odbornou paměť nebo znovu začínal přípravu stejných témat od nuly.

Politická reprezentace má odpovídat za cíl.

Profesionální správa má být schopna zachovat data, institucionální zkušenost, smluvní kontinuitu, právní znalost a provozní schopnost.

Obě role je potřeba oddělit, ale ne izolovat.

Pokud by odborný aparát nebyl schopný reagovat na legitimně změněné politické priority, veřejná správa by se stala nepružnou.

Pokud by se naopak s každou politickou změnou rozpadala i odborná kontinuita, stát by se nebyl schopen dlouhodobě učit.

Stabilní stát proto nepotřebuje neměnnou politiku.

Potřebuje institucionální paměť, která přežije změnu politiky.

Reforma musí být vratná alespoň do okamžiku, kdy víme dost

Čím větší změna, tím důležitější je okamžik, kdy ještě můžeme změnit směr.

U digitálního systému lze nejprve připojit menší skupinu uživatelů.

U nové veřejné služby několik území.

U kompetenční změny lze někdy nejprve změnit spolupráci bez převodu celé instituce.

Ne všechno je možné pilotovat. Některé legislativní nebo ústavní změny začnou skutečně fungovat až jako celek.

I tehdy lze ale reformu rozdělit na přípravné a transformační etapy.

Model 77 už pro transformaci používá řetězec kompetence, majetku, pohledávek, závazků, personálu, rozpočtu, dat a kontroly.

Právě mezi těmito kroky mohou vznikat rozhodovací body.

Pokud se například při detailním mapování kompetencí ukáže, že původně navržené zemské obvody nemají dostatečnou funkční náplň, má být možné návrh změnit dříve, než začne převod majetku.

Pokud pilot sdílené odborné služby ukáže, že několik menších jednotek dokáže kapacitu využívat společně, nemusí každá budovat vlastní aparát.

Transformační plán tedy nemá pouze zajistit přechod.

Má také postupně ověřovat, zda stále existuje důvod pokračovat.

Občan nesmí poznat schopnost státu měnit se jako permanentní chaos

To je zásadní hranice.

Z pohledu veřejné správy může být reorganizace zajímavým projektem.

Pro občana je většinou důležitá pouze tehdy, pokud se změna projeví ve službě.

Neměl by každé dva roky zjišťovat, že jeho žádost nově vyřizuje jiný úřad, používá se jiný portál nebo musí znovu zadávat údaje, protože instituce právě migrují mezi systémy.

Schopnost změny tedy vyžaduje kvalitní transformační řízení.

Nový nositel musí převzít funkci dříve, než starý přestane fungovat.

Data musí být přenesena.

Lidé vyškoleni.

Právní kontinuita zajištěna.

Občan informován.

Odvolání a náprava musí fungovat také během přechodu.

Přechodná duplicita může být rozumnou cenou za bezpečnou transformaci.

Pokud ale pokračuje roky, reforma vytvořila pouze další vrstvu.

Schopnost změny se proto nemá měřit počtem reorganizací.

Má se měřit schopností změnit systém bez ztráty služby.

Model 77 musí být schopen změnit i sám sebe

Tato podmínka je pro projekt zásadní.

Model 77 nesmí vzniknout jako odpověď na nepružnost dnešního státu a následně vytvořit nový nepružný systém.

Jeho základní politická struktura musí mít určitou stabilitu.

Občan potřebuje vědět, do jakého společenství patří a kdo za co odpovídá.

To ale neznamená, že každá kompetence musí být navždy přiřazena stejné úrovni.

Technologie může změnit optimální rozsah služby.

Demografie může změnit potřebnou kapacitu.

Nová infrastruktura může proměnit spádové vztahy.

Zkušenost může ukázat, že některá kompetence funguje lépe výše nebo níže.

Právě proto by měl Model 77 kromě kompetenční mapy obsahovat také pravidla jejího přezkumu.

Ne tak často, aby vznikala permanentní nejistota.

Ale dostatečně pravidelně, aby chybná kompetence nemusela přežívat několik desetiletí jen proto, že její změna je politicky obtížná.

Přezkum nemá automaticky znamenat přesun.

Může skončit potvrzením současného stavu.

Důležité je, aby existovala legitimní cesta, jak otázku znovu otevřít na základě skutečných výsledků.

Hranice by se měly měnit podstatně méně často než způsob výkonu služby

U územní struktury musí být opatrnost ještě větší.

Každá změna hranic zasahuje politickou identitu, majetek, volby, rozpočtové vztahy, organizace i velké množství informačních systémů.

Její transformační náklady jsou vysoké.

Proto nemá být první reakcí na měnící se funkční vazby.

Pokud část veřejných služeb začne překračovat hranice obvodu, může být lepším řešením spolupráce.

Pokud chybí odborníci, mohou být sdíleni.

Pokud se změní nemocniční spádovost, nemusíme kvůli tomu překreslovat politickou mapu.

Teprve pokud se dlouhodobě ukáže, že politické hranice systematicky brání výkonu významného souboru kompetencí a jednodušší nástroje problém neřeší, vzniká důvod uvažovat o změně samotného území.

Stabilita hranic tak může být mnohem vyšší než stabilita konkrétních služeb.

To je jedna z cest, jak spojit adaptabilní stát se stabilním politickým uspořádáním.

Co by tento přístup zpochybnilo?

Příliš časté vyhodnocování může samo vytvářet administrativní zátěž.

Pokud bude každá drobná veřejná činnost obklopena složitým systémem indikátorů, evaluací a reportů, může stát začít více hodnotit sám sebe než poskytovat službu.

Povinné pilotování by bylo problematické tam, kde je řešení už dobře ověřené nebo kde samotné rozdělení reformy vytváří vyšší riziko než její jednorázové zavedení.

Neustálé kompetenční přezkumy by mohly poškodit stabilitu, pokud by obce, obvody a stát nikdy nevěděly, za co budou odpovídat za několik let.

Stejně tak by nebylo rozumné rušit fungující instituci pouze proto, že ji nelze jednoduše popsat jedním ukazatelem výkonnosti.

Některé veřejné hodnoty se měří obtížně.

Právo.

Důvěra.

Prevence.

Bezpečnost.

Dlouhodobá institucionální kontinuita.

Adaptivní stát proto nesmí zaměnit schopnost učení za permanentní manažerskou revoluci.

A Model 77 by byl chybný, pokud by vytvořil systém natolik složitý, že by každá změna kompetence vyvolávala dlouhou řadu majetkových, finančních a organizačních sporů a stát se nakonec stal méně přizpůsobivým než dnes.

Schopnost změny musí být součástí konstrukce systému, nikoli jeho dodatečnou opravou.

Vztah k Modelu 77

Pro Model 77 z této kapitoly vyplývá důležitý požadavek.

Nemá být pouze návrhem cílového organizačního schématu.

Musí obsahovat také způsob, jak bude systém později sám sebe opravovat.

Kompetence mají být popsány dostatečně přesně, aby bylo možné hodnotit jejich výkon.

Významná rozhodnutí mají mít měřitelné cíle tam, kde je měřit lze.

Nové postupy mají být podle rizika nejprve testovány.

Sdílené odborné kapacity mají mít možnost měnit rozsah podle skutečné potřeby.

A změna politické mapy má být posledním, nikoli prvním adaptačním nástrojem.

Stejně důležité je zachovat jednoduchost pro občana.

Při změně kompetence nemá občan studovat nové organizační schéma.

Digitální i fyzický kontakt se státem by měl pokud možno vycházet z jeho životní situace a veřejná správa má sama určit, kdo je uvnitř systému odpovědný.

Pokud reforma změní instituci, ale občan dostane stejnou nebo lepší službu bez nutnosti učit se novou strukturu státu, transformace je z jeho pohledu úspěšnější.

Budoucí veřejná správa proto nemá být institucí, která se neustále reorganizuje.

Má být systémem, který se dokáže průběžně opravovat tak, aby velká reorganizace byla potřeba co nejméně.

Pracovní závěr

Stát se nemusí měnit rychle.

Musí se ale umět změnit včas.

To vyžaduje několik schopností současně.

Před přijetím významného opatření dobře popsat problém a očekávaný výsledek.

Po zavedení sledovat, co se skutečně stalo.

Přiznat rozdíl mezi očekáváním a realitou.

U menších změn experimentovat dříve, než se rozšíří do celého systému.

Udržovat institucionální paměť.

A pokud se něco dlouhodobě neosvědčuje, mít nejen možnost pravidlo přepsat, ale také odvahu jej zrušit.

Současně je potřeba chránit stabilitu.

Občan nemá žít uvnitř nekonečné správní reformy. Úřady potřebují čas, aby nové postupy skutečně zvládly. Instituce potřebují předvídatelné kompetence a profesionální zaměstnanci podmínky, ve kterých mohou budovat zkušenost.

Cílem tedy není stát posedlý změnou.

Je jím stát, který se nemusí každých dvacet let bourat a stavět znovu, protože se dokáže průběžně učit, opravovat vlastní chyby a přizpůsobovat způsob svého fungování dříve, než se z drobných nedostatků stanou strukturální problémy.

Právě taková vlastnost bude pro Model 77 jedním z nejdůležitějších testů.

Pokud navrhneme uspořádání, které funguje pouze za předpokladu, že se svět nebude příliš měnit, nenavrhli jsme systém pro budoucnost.

Navrhli jsme pouze další současnost.