Data jako infrastruktura státu

Občan nemá být kurýrem mezi databázemi veřejné správy

Moderní stát stojí na infrastruktuře, kterou většinou nevidíme. Na silnicích jezdíme. Elektrické vedení poznáme podle stožárů. Vodovod zjistíme ve chvíli, kdy otočíme kohoutkem. Datová infrastruktura je méně viditelná. Přesto rozhoduje o tom, zda úřad ví, kdo má na co nárok, zda obec dokáže plánovat školu podle skutečného vývoje obyvatelstva, zda stát umí vyhodnotit účinek veřejné politiky a zda občan musí jednomu úřadu nosit potvrzení vydané úřadem jiným. Právě poslední situace dobře ukazuje rozdíl mezi státem, který data pouze shromažďuje, a státem, který je dokáže spravovat.

Pokud veřejná správa určitý údaj oprávněně má, občan by neměl být jejím komunikačním rozhraním. Neměl by tisknout informace z jedné státní databáze, aby je odnesl ke druhé. To ale neznamená, že všechny instituce mají mít přístup ke všem údajům. Dobře fungující datový stát musí současně zvládnout dvě věci, které mohou působit protikladně. Data zpřístupnit tam, kde jsou potřebná. A zabránit jejich použití tam, kde potřebná nejsou.

Český stát se posouvá od informačních systémů ke správě samotných dat

Česká veřejná správa má základní registry a rozsáhlé množství agendových informačních systémů již řadu let. Důležitý nový krok přišel v roce 2026 přijetím zákona č. 60/2026 Sb., o správě dat a řízeném přístupu k datům.

Zákon nabyl základní účinnosti 27. května 2026. Digitální a informační agentura jeho smysl popisuje mimo jiné jako oddělení datové vrstvy od konkrétní aplikační infrastruktury. Jinými slovy: data nemají být pouze vedlejším produktem určitého softwaru. Mají být samostatně popsaným zdrojem, se kterým lze řízeně pracovat i při změně informačního systému.

To je mnohem významnější změna, než může na první pohled působit.

Stát může vyměnit aplikaci.

Databáze může přejít na jinou technologii.

Dodavatel může skončit.

Úřad se může reorganizovat.

Význam veřejného údaje ale často zůstává.

Jméno obce, adresa, vlastnické právo, oprávnění, rozhodnutí nebo informace potřebná pro konkrétní veřejnou službu nemají svůj význam odvozovat od programu, ve kterém byly právě uloženy.

Technologie má sloužit datům.

Data nemají být uvězněna v technologii.

Prvním úkolem je vědět, jaká data stát vůbec má

To zní samozřejmě.

Ve velké organizaci ale nemusí být samozřejmé vůbec.

Veřejná správa provozuje velké množství informačních systémů. Stejný nebo podobný pojem může být v různých agendách definován odlišně. Některá data vznikají jako autoritativní údaj, jiná jsou pouze pomocnou kopií. Některá lze sdílet, jiná jsou chráněna.

Pokud stát neví, co přesně v jednotlivých systémech vede, nemůže dobře rozhodovat o jejich propojování.

Nový zákon proto zavádí také systématičtější evidenci datového fondu. Správci mají vytvářet lokální katalogy dat a pracovat s datovými slovníky a metadaty podle společných standardů. Podle současné právní úpravy mají tyto povinnosti nabýt účinnosti od 1. ledna 2029. Obsah lokálních katalogů má být zpřístupňován prostřednictvím Národního katalogu dat.

To není pouze technická evidence.

Stát tím získává odpověď na základní otázky.

Kdo určitý údaj vede?

Co přesně znamená?

Kdo za něj odpovídá?

Jak často se aktualizuje?

Kdo jej smí používat?

Existuje stejný údaj ještě jinde?

Který z nich je rozhodující?

Bez takového popisu lze databáze propojit technicky.

Nelze ale spolehlivě vědět, zda propojujeme skutečně totéž.

Jednou sdělený údaj nemá občan dokazovat znovu

České právo už princip opakovaného využívání údajů zná.

Zákon o právu na digitální služby stanoví, že orgán veřejné moci nemá po uživateli vyžadovat údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, pokud jsou mu pro danou agendu zpřístupněny. Zákon také předpokládá automatické předvyplňování údajů do elektronických formulářů a za stanovených podmínek umožňuje občanovi souhlasit s využitím dalších údajů, které o něm veřejná správa vede.

Tento princip bývá označován jako „once only“.

Údaj jednou.

Ne proto, že by stát měl všechny informace shromáždit do jediné obrovské databáze.

Proto, že veřejné instituce mají tam, kde jim to zákon umožňuje a pro jejich práci je to potřebné, bezpečně využít již existující autoritativní informaci.

Podobná logika existuje také na úrovni Evropské unie. Nařízení o jednotné digitální bráně zavádí princip jednorázového poskytování některých dokladů také u vybraných přeshraničních postupů: uživatel může požádat, aby si příslušné orgány potřebný doklad předaly přímo.

Pro občana je to zásadní změna pohledu.

Nemá být integračním prvkem veřejné správy.

Občan nemá opravovat stejnou chybu u pěti úřadů

Princip jednou sděleného údaje má ještě druhou stránku.

Jednou opravený údaj.

Pokud má stát autoritativní zdroj určité informace, chyba by měla být opravena především tam.

Nikoli nezávisle v každé kopii.

Představme si, že se v pěti informačních systémech nachází odlišná verze stejného údaje.

Která platí?

Kdo ji smí změnit?

Která změna se přenese do ostatních systémů?

A co se stane, pokud je původní údaj chybný?

Dobrá datová infrastruktura proto potřebuje jasného editora a zdroj pravdy pro každý významný údaj.

Zákon o právu na digitální služby a související pravidla základních registrů počítají s tím, že pokud jiný orgán při své činnosti zjistí nesoulad vedeného údaje se skutečností, uvědomí editora příslušného údaje. Zákon zároveň upravuje odpovědnost za aktualizaci údajů v agendových informačních systémech.

To je nejen otázka pohodlí.

Chybný údaj může způsobit chybné rozhodnutí.

A čím více procesů automatizujeme, tím rychleji se může jedna špatná informace šířit.

Sdílení dat neznamená volný přístup k datům

Právě zde je potřeba velmi důležité rozlišení.

Datově propojený stát není stát, ve kterém může každý úředník otevřít libovolnou databázi.

Registr práv a povinností už dnes mimo jiné eviduje, které orgány veřejné moci vykonávají jednotlivé agendy a k jakým údajům mají při jejich výkonu oprávněný přístup. Při požadavku na čtení nebo změnu údajů se tedy kontroluje také existence zákonného oprávnění.

To je správná logika.

Úřad nemá mít přístup proto, že data technicky existují.

Musí je potřebovat pro konkrétní zákonnou činnost.

Technická možnost a právní oprávnění jsou dvě různé věci.

Čím jednodušší bude technicky propojovat databáze, tím důležitější bude toto rozlišení zachovat.

Datová efektivita a ochrana soukromí nejsou protiklady

Může vzniknout představa, že máme na výběr.

Buď efektivní stát, který data intenzivně sdílí.

Nebo ochranu soukromí, která sdílení komplikuje.

Taková volba je příliš jednoduchá.

Dobře navržený systém může současně sdílet méně kopií dat a přesněji řídit přístup k autoritativnímu zdroji.

GDPR vyžaduje mimo jiné omezení zpracování osobních údajů na stanovený účel, minimalizaci údajů a jejich přesnost. Veřejná instituce tedy nemá sbírat všechny údaje, které by se jí někdy mohly hodit, ale jen ty, které potřebuje pro legitimní účel.

To lze přeložit do velmi praktického pravidla:

NESDÍLET VŠECHNO → ZPŘÍSTUPNIT TO, CO JE POTŘEBA → TOMU, KDO TO POTŘEBUJE → PRO KONKRÉTNÍ ÚČEL

Datově vyspělý stát proto nemusí vědět o občanovi více.

Může být lepší v tom, že stejnou informaci nemusí bezdůvodně uchovávat na deseti místech.

Přístup k datům musí zanechávat stopu

Pokud veřejná instituce může určitý údaj použít, má být také možné zpětně zjistit, že jej použila.

To je významný kontrolní mechanismus.

Digitální a informační agentura uvádí, že v prostředí základních registrů jsou uchovávány digitální stopy umožňující zjistit, kdo, kdy a za jakým účelem údaje využíval nebo měnil. Občan s datovou schránkou dostává za stanovených podmínek výpis využití údajů; ostatní o něj mohou požádat prostřednictvím Czech POINTu.

Taková auditní stopa má několik funkcí.

Odrazuje od neoprávněného používání.

Pomáhá odhalit problém.

Umožňuje kontrolu.

A posiluje jednu důležitou myšlenku Modelu 77:

veřejná moc nemá mít pouze oprávnění něco udělat.

Má po sobě zanechat kontrolovatelnou stopu.

Totéž by mělo platit při automatizovaném předávání dat mezi systémy.

Digitální proces nesmí být méně kontrolovatelný jen proto, že v něm člověk fyzicky neotevřel spis.

Data mohou ukázat, zda veřejná politika vůbec funguje

Datová infrastruktura ale neslouží pouze jednotlivému občanovi.

Je také předpokladem kvalitního rozhodování.

Stát může každý rok vynaložit miliardy korun na určitou politiku a přesto mít překvapivě slabou možnost odpovědět na jednoduchou otázku:

Pomohla?

K tomu často potřebujeme spojit informace, které vznikají v různých částech veřejné správy.

Například vzdělání.

Zaměstnanost.

Příjem.

Čerpání určité podpory.

Region.

Nebo využití veřejné služby.

Takové spojování samozřejmě nesmí znamenat volný přístup analytika k osobním údajům konkrétních občanů.

Právě zde má význam řízený přístup k datům.

Nový český zákon umožňuje za stanovených podmínek zabezpečené opakované využití některých chráněných dat například pro vědecký výzkum, kontrolu veřejné správy nebo výuku. Základním pravidlem je anonymizovaná podoba; pro vědecký výzkum zákon připouští za specifických podmínek i data umožňující pouze nepřímou identifikaci. Zákon také řeší zvláštní přístup organizačních složek státu pro tvorbu a hodnocení veřejných politik.

To může být velmi důležitý posun.

Veřejná politika má být hodnotitelná podle výsledku, nikoli pouze podle počtu vyplacených dotací nebo vydaných rozhodnutí.

Otevřená data a chráněná data jsou dvě různé věci

Veřejný sektor drží obrovské množství dat.

Část může být otevřená.

Část nesmí být zveřejněna vůbec.

Mezi tím existují data, která mohou být velmi cenná pro výzkum nebo hodnocení politik, ale vyžadují kontrolované prostředí.

Nemá proto smysl používat pouze dvě kategorie:

veřejné, nebo tajné.

Otevřená data mají být skutečně snadno dostupná a znovupoužitelná tam, kde jejich zveřejnění nezasahuje do práv nebo chráněných zájmů.

Citlivá data potřebují řízený přístup.

A některé údaje mají zůstat dostupné pouze úzce vymezeným orgánům.

OECD v hodnocení zveřejněném v červnu 2026 řadí Česko v oblasti práce s daty poměrně vysoko. V indexu digitální veřejné správy za rok 2025 dosáhlo Česko v kategorii datově řízeného veřejného sektoru skóre 0,94 oproti průměru OECD 0,74. V indexu otevřených, užitečných a znovupoužitelných dat dosáhlo hodnoty 0,72 oproti průměru OECD 0,53. OECD současně upozorňuje, že stále existuje prostor zejména pro větší podporu skutečného využívání otevřených dat a měření jejich veřejné hodnoty.

Zveřejnění datasetu tedy není konečný výsledek.

Výsledkem je jeho užitečné využití.

Kvalita dat je veřejná infrastruktura stejně jako jejich dostupnost

Mít data nestačí.

Musí být správná.

Aktuální.

Srozumitelně definovaná.

A dostatečně úplná pro účel, ke kterému mají sloužit.

Špatná data mohou být horší než žádná.

Pokud na chybných údajích postavíme automatické rozhodování, analytický model nebo systém umělé inteligence, technologická vyspělost pouze zrychlí produkci chybných výsledků.

Proto musí mít každý významný datový soubor také odpovědnost za kvalitu.

Kdo jej aktualizuje?

Jak rychle?

Jak se pozná chyba?

Jak se reklamuje?

Jak se oprava přenese dál?

A která instituce kontroluje, že se tak skutečně děje?

Datový správce nemůže být pouze technický správce serveru.

Musí existovat také věcná odpovědnost za význam údaje.

Jeden pojem musí znamenat totéž, pokud jej chceme sdílet

Datové slovníky mohou působit jako velmi technické téma.

Ve skutečnosti řeší velmi lidský problém.

Dva lidé používají stejné slovo a myslí jím něco jiného.

Ve veřejné správě se to může stát mezi dvěma informačními systémy.

Co přesně znamená „bydliště“?

Trvalý pobyt?

Skutečné místo, kde člověk žije?

Kontaktní adresa?

Adresa pro doručování?

Tyto pojmy mohou být legitimně rozdílné.

Problém nastane tehdy, když systém A pošle systému B údaj označený stejným názvem, ale oba mu přikládají jiný význam.

Právě proto nový zákon pracuje s datovými slovníky a metadaty. Cílem není jen vědět, že tabulka existuje, ale také popsat, co její údaje znamenají.

Interoperabilita tedy nezačíná kabelem.

Začíná společným významem.

Centrální databáze všeho by nebyla řešením

Při problémech se sdílením dat může vzniknout lákavá představa:

dejme všechno do jednoho systému.

Technicky by to některé věci zjednodušilo.

Vytvořilo by to ale obrovský bezpečnostní, právní i provozní problém.

Jedno místo by soustředilo velmi rozsáhlé informace o obyvatelích, firmách, majetku a dalších skutečnostech.

Jeden závažný problém by mohl mít extrémně široký dopad.

A mnoho institucí by získalo pokušení používat data pro jiné účely, než pro které vznikla.

Mnohem bezpečnější může být distribuovaná architektura.

Data zůstávají u odpovědných správců.

Společné standardy říkají, co znamenají.

Registr práv a povinností určuje, kdo je smí využít.

Technická infrastruktura umožní oprávněný přístup.

A auditní stopa zaznamená, co se stalo.

Takový systém je složitější než jedna databáze.

Složitost ale může být legitimní cenou za oddělení pravomocí a snížení koncentrace rizika.

Data mají proudit podle kompetence

Pro Model 77 je zde mimořádně důležitý princip.

Pokud se kompetence přesune, musí být společně s ní vyřešen také přístup k datům.

Nelze například svěřit zemskému obvodu odpovědnost za určitou veřejnou službu a současně mu neposkytnout informace nezbytné pro její výkon.

Stejně tak ale nemá získat data, která k této funkci nepotřebuje.

Platí tedy obdobná logika jako u financování:

DATA NÁSLEDUJÍ KOMPETENCI.

Ne vlastnictví každé databáze.

Přístup k údajům nezbytným pro výkon kompetence.

Pokud obec odpovídá za konkrétní službu, potřebuje odpovídající informace.

Pokud zemský obvod koordinuje jinou službu, potřebuje jiný rozsah.

Pokud stát pouze kontroluje zákonnost, nepotřebuje automaticky stejná provozní data jako poskytovatel služby.

Datová oprávnění mají kopírovat skutečnou odpovědnost.

Politická decentralizace nesmí vytvořit několik desítek datových států

Zemský obvod by neměl znamenat vlastní neslučitelnou datovou architekturu.

Pokud by každý obvod používal jiné definice, datové formáty a rozhraní, Model 77 by zhoršil právě problém, který má modernizace veřejné správy řešit.

Občan by se mohl přestěhovat o několik kilometrů a jeho data by přestala být přenositelná.

Stát by obtížně vytvářel celostátní statistiku.

Firmy dodávající veřejné správě by musely podporovat desítky odlišných systémů.

A při krizové situaci by nebylo jednoduché informace spojit.

Proto musí být některé části datové architektury společné bez ohledu na politické uspořádání.

Datové definice.

Identifikátory.

Bezpečnostní standardy.

Základní rozhraní.

Pravidla auditní stopy.

A mechanismus řízení oprávnění.

Decentralizace může určovat, kdo rozhoduje.

Nemusí určovat, v jakém datovém jazyce jeho počítače komunikují.

Společný datový standard může zvýšit samostatnost obcí

To může působit paradoxně.

Jednotná technická pravidla mohou ve skutečnosti umožnit větší politickou decentralizaci.

Malá obec nemusí vytvářet vlastní infrastrukturu.

Může používat společné registry, společnou identitu a standardizovaná rozhraní.

Přitom stále samostatně rozhodovat v oblasti, kterou jí zákon svěřil.

Stejný princip lze použít pro zemské obvody.

Nemusejí provozovat vlastní kopii každého celostátního registru.

Potřebují bezpečný přístup k údajům, na které mají nárok.

To snižuje cenu decentralizace.

A zároveň omezuje potřebu vytvářet v každém obvodu nový velký IT aparát.

Občan musí mít možnost vidět stát také ze své strany

Datová infrastruktura bývá navrhována podle potřeb úřadů.

Existuje ale ještě druhá perspektiva.

Co o mně stát vede?

Který údaj je chybný?

Kdo jej použil?

Jak jej mohu opravit?

Jaká oprávnění jsem někomu udělil?

Kdy končí jejich platnost?

Právo na digitální služby už dnes obsahuje právo uživatele na přístup k údajům vedeným o něm v základních registrech a agendových informačních systémech prostřednictvím digitální služby.

Tento princip by měl být dlouhodobě rozvíjen.

Digitální stát nemá být pouze stát, který dobře vidí občana.

Občan musí být také schopen vidět, co s jeho údaji dělá stát.

Transparentnost datového toku je součástí důvěry.

Data o společnosti nejsou totéž jako data o jednotlivci

Pro kvalitní veřejnou politiku může být velmi cenné vědět, jak se vyvíjejí určité skupiny obyvatel.

Kolik absolventů určitého programu získalo zaměstnání.

Jak se liší dostupnost lékaře mezi regiony.

Jak dlouho trvá vyřízení služby.

Jaký typ podpory vede častěji k návratu člověka do zaměstnání.

To neznamená, že musí být veřejně známo, který konkrétní občan co čerpal.

Dobře navržená datová politika musí systematicky rozlišovat mezi potřebou poznat jev a potřebou identifikovat jednotlivce.

Pro mnoho analytických úloh je identita člověka nepotřebná.

Anonymizace, agregace a zabezpečené analytické prostředí proto nejsou překážkami datového státu.

Jsou jeho součástí.

Přesná data nezaručují správné politické rozhodnutí

To je důležitá hranice.

Data mohou ukázat, že určitá politika má určitý dopad.

Nemohou sama rozhodnout, zda je tento dopad společensky žádoucí.

Mohou ukázat náklady.

Rozdělení přínosů.

Pravděpodobné důsledky.

Rozdíly mezi regiony.

Nemohou určit, jakou váhu má společnost přikládat rovnosti, svobodě, dostupnosti, ceně nebo jiným hodnotám.

Datově řízený stát nemá být stát řízený databází.

Data zlepšují podklad pro rozhodnutí.

Politická odpovědnost zůstává u lidí.

Stejně jako u umělé inteligence.

Pozor na iluzi měřitelného státu

Co lze změřit, získává v řízení přirozenou výhodu.

Má číslo.

Graf.

Trend.

Indikátor.

Jiné věci se měří obtížněji.

Důvěra.

Kvalita mezilidského kontaktu.

Pocit bezpečí.

Schopnost úředníka vyřešit nestandardní případ.

Dlouhodobá kvalita veřejného prostoru.

To neznamená, že je máme ignorovat.

Datový stát se může stát nebezpečně mechanickým, pokud začne považovat pouze měřitelnou část reality za skutečnou.

Kvantitativní data proto mají být kombinována s kvalitativními informacemi, odborným úsudkem a zkušeností lidí poskytujících službu.

Data jsou důkaz.

Ne celá skutečnost.

Data mají být sbírána jen tehdy, když víme proč

Technologie umožňuje sbírat stále více informací.

To ale neznamená, že stát má všechno uchovávat pro případ, že se to jednou bude hodit.

Takový přístup by byl nejen problematický z hlediska soukromí, ale také drahý a bezpečnostně riskantní.

Každý další soubor dat musí být spravován.

Aktualizován.

Chráněn.

Kontrolován.

A jednou případně odstraněn.

GDPR právě proto pracuje s omezením účelu a minimalizací osobních údajů.

Pro Model 77 z toho vyplývá jednoduchá zásada.

Každý významný údaj veřejné správy by měl mít odpověď alespoň na čtyři otázky:

Proč jej stát vede?

Kdo za něj odpovídá?

Kdo jej smí používat?

Kdy už jej není potřeba uchovávat?

Bez těchto odpovědí se z datového bohatství snadno stane datový nepořádek.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že větší sdílení dat automaticky zlepšuje veřejnou správu, by byla chybná, pokud by propojení vytvářelo více bezpečnostních rizik než praktického užitku.

Princip „jednou a dost“ by selhával, pokud by úřady přebíraly zastaralý nebo chybný údaj, aniž by existoval rychlý způsob jeho opravy.

Centrální datové standardy by byly příliš rigidní, pokud by bránily legitimním specifickým potřebám jednotlivých agend nebo samospráv.

Naopak datová decentralizace by byla neudržitelná, pokud by každý obvod vytvářel vlastní význam stejných pojmů a veřejná správa ztratila interoperabilitu.

Řízený přístup k datům by nepřinesl očekávaný přínos, pokud by byl administrativně tak složitý, že by výzkumníci a analytici reálně nedokázali data používat, nebo naopak příliš volný a ohrožoval ochranu lidí, kterých se údaje týkají.

A nová datová legislativa by byla pouze formální reformou, pokud by do roku 2029 vznikly katalogy a slovníky jako další povinná dokumentace, ale skutečné informační systémy by jejich obsah nepoužívaly.

Právě to musí být možné v dalších letech ověřit.

Vztah k Modelu 77

Data mohou být jedním z rozhodujících předpokladů toho, zda by decentralizovanější stát vůbec mohl fungovat.

Bez společného datového základu by větší počet odpovědných jednotek mohl znamenat větší informační chaos.

Se společnými standardy může být výsledek opačný.

Obec může rozhodovat lokálně a zároveň používat celostátní data.

Zemský obvod může organizovat službu a nemusí přitom budovat vlastní kopii každého registru.

Stát může stanovit základní datové standardy a zároveň nemusí řídit samotnou službu.

Kontrolní orgán může získat informace potřebné ke kontrole bez převzetí provozní kompetence.

Taková architektura odpovídá širší logice Modelu 77:

KOMPETENCE URČUJE ODPOVĚDNOST → ODPOVĚDNOST URČUJE POTŘEBNÁ DATA → OPRÁVNĚNÍ URČUJE PŘÍSTUP → PŘÍSTUP ZANECHÁVÁ KONTROLNÍ STOPU

Samotná změna územních hranic proto nesmí být datovým projektem.

Nejprve je nutné určit kompetence.

Potom lze přesně určit, jaké informace každá úroveň potřebuje.

Pokud by vytvoření zemských obvodů vyžadovalo desítky neslučitelných databází, byl by to silný argument proti navrženému uspořádání.

Pokud naopak společná státní datová infrastruktura umožní vykonávat některé kompetence blíže občanovi bez drahého kopírování odborných kapacit, může být technologie jedním z faktorů, které větší subsidiaritu usnadní.

Pracovní závěr

Datově vyspělý stát není stát, který o občanovi shromažďuje co nejvíce informací.

Je to stát, který přesně ví, jaká data vede, proč je vede, kdo za ně odpovídá a kdo je smí použít.

Občan nemá nosit potvrzení mezi institucemi, pokud si potřebný údaj mohou zákonně a bezpečně předat samy.

Stejně tak nemá být nucen opravovat stejnou chybu v několika systémech.

Úřady mají používat společné významy, standardy a bezpečná rozhraní.

Výzkumníci a analytici mají mít možnost pracovat s daty tam, kde to pomůže hodnotit veřejnou politiku, ale způsobem, který chrání soukromí.

A občan má mít možnost zjistit, jak veřejná moc jeho údaje používá.

Budoucnost digitálního státu proto není v jedné obrovské databázi.

Je ve schopnosti propojit odpovědnost, data a oprávnění tak, aby informace mohly proudit tam, kde jsou skutečně potřeba, a zároveň nemohly proudit tam, kde potřeba ani právní důvod neexistují.

Dobře fungující stát nemá po občanovi chtít, aby věděl, ve které databázi jeho údaj leží. Stát to musí vědět sám.