Technologická změna a stát

Zákon nesmí zastarat dříve, než začne opravdu fungovat

Technologie se může zásadně změnit během několika let. Veřejná instituce však může stejně dlouhou dobu připravovat zákon, informační systém nebo velkou veřejnou zakázku. Právě tento rozdíl vytváří jeden z hlavních problémů moderního státu.

Když reaguje příliš pomalu, pravidla začnou řešit svět, který už neexistuje. Když reaguje příliš rychle, může regulovat technologii, které ještě dostatečně nerozumí, a nechtěně zabránit užitečným inovacím nebo vytvořit výhodu pro zavedené hráče. Stejný problém se týká samotného fungování veřejné správy. Úřad může několik let vyvíjet informační systém podle podrobné specifikace. Když jej dokončí, technologie, potřeby uživatelů i bezpečnostní prostředí mohou být jinde.

Budoucí stát proto nemůže fungovat pouze podle logiky:

nejprve vytvoříme přesná pravidla, potom přesný projekt a ten následně mnoho let realizujeme.

Některé oblasti budou takový postup stále potřebovat. Jiné vyžadují mnohem větší schopnost experimentovat, průběžně vyhodnocovat výsledky a řešení měnit.

Technologická připravenost státu proto není otázkou počtu aplikací.

Je to schopnost institucí učit se rychlostí, která alespoň částečně odpovídá změně okolního světa.

Česko už není digitální začátečník

Při debatě o digitalizaci českého státu je snadné vytvořit dojem, že veřejná správa technologicky stojí na místě.

Současná data poskytují složitější obraz.

V OECD Digital Government Index 2025 dosáhlo Česko hodnoty 0,75 při průměru OECD 0,70 a proti předchozímu hodnocení se zlepšilo o 0,16 bodu. Nad průměrem bylo zejména v oblasti datově řízeného veřejného sektoru, sdílených vládních platforem a otevřenosti. Pod průměrem naopak zůstávalo v kategorii „digital by design“ a především v orientaci služeb podle potřeb uživatele.

To je pro Model 77 zajímavé.

Technologický problém státu dnes nemusí spočívat jen v tom, že by měl málo digitálních nástrojů.

Může spočívat v tom, že existující technologie nejsou dostatečně propojené s organizací služby.

Občan nepotřebuje deset digitálních formulářů.

Potřebuje vyřešit jednu životní situaci.

A pokud musí při elektronickém vyřízení stále znát, který úřad vede kterou agendu, jak se služba jmenuje a kterému informačnímu systému náleží, podařilo se možná digitalizovat formulář, ale nikoli stát.

Digitalizovat starý proces může znamenat pouze rychlejší starý proces

To je základní problém mnoha technologických reforem.

Existuje komplikovaný formulář.

Převedeme jej do elektronické podoby.

Existuje pět kroků mezi několika úřady.

Vytvoříme pro ně pět elektronických kroků.

Občan musí předložit údaj, který už stát má.

Umožníme mu nahrát jej jako elektronickou přílohu.

Technicky se něco změnilo.

Funkčně velmi málo.

Proto má Model 77 používat i v technologické oblasti stejnou zásadu jako jinde:

nejprve zjistit, proč veřejná funkce existuje a jak má nejjednodušeji fungovat.

Teprve potom hledat technologii.

Digitalizace totiž může velmi efektivně automatizovat dobrý proces.

Stejně efektivně ale může zakonzervovat proces špatný.

Technologie nemá určovat organizaci státu

Veřejná správa někdy začne u informačního systému.

Má databázi.

Portál.

Software.

A postupně přizpůsobuje proces tomu, co systém umožňuje.

Logika by měla být opačná.

Nejdříve veřejná funkce.

Potom kompetence.

Proces.

Data.

A teprve následně technologické řešení.

To je důležité také proto, že technologie stárnou rychleji než veřejné instituce.

Úřad může existovat sto let.

Zákonná kompetence desítky let.

Konkrétní software možná několik let.

Pokud organizaci veřejné moci příliš úzce spojíme s jednou technologickou architekturou, každá technologická změna začne vyžadovat institucionální přestavbu.

Budoucí stát proto potřebuje relativně stabilní veřejné funkce a mnohem proměnlivější technologickou vrstvu.

Data mají přežít systém, ve kterém vznikla

To je jeden z nejdůležitějších principů digitálního státu.

Informační systém může být nahrazen.

Data o občanovi, firmě, nemovitosti, rozhodnutí nebo veřejném výdaji však mohou mít význam mnohem déle.

Česko v roce 2026 přijalo zákon č. 60/2026 Sb., o správě dat a řízeném přístupu k datům. Podle Digitální a informační agentury je jedním z jeho hlavních principů právě oddělení datové vrstvy od aplikační infrastruktury a větší důraz na dohledatelnost, dostupnost a interoperabilitu dat veřejného sektoru. Základní příslušná ustanovení nabyla účinnosti 27. května 2026.

To může mít dlouhodobě větší význam než konkrétní nová aplikace.

Pokud jsou data uvězněna v jednom systému, změna systému je velmi drahá.

Pokud stát přesně ví, jaká data má, co znamenají a jak je lze bezpečně využít v jiném systému, může technologii měnit mnohem svobodněji.

Datová interoperabilita proto není technická maličkost.

Je to předpoklad schopnosti státu měnit dodavatele, technologie i organizaci služby.

Dodavatelská závislost je také otázkou státní suverenity

Veřejná správa nemusí vyvíjet všechno sama.

To by bylo neefektivní.

Soukromé technologické firmy mají znalosti, zaměstnance a produkty, které stát nemůže a ani nemusí kopírovat.

Problém nastává tehdy, když veřejná instituce přestane být schopna svůj vlastní systém řídit bez konkrétního dodavatele.

OECD už ve svém hodnocení české veřejné správy z roku 2023 upozorňovala, že nedostatek digitálních znalostí uvnitř veřejného sektoru může vytvářet kruh závislosti na velkých dodavatelích: stát outsourcuje odbornou znalost, a právě proto má následně ještě menší schopnost řídit další projekty sám.

To neznamená požadavek na státní programátory pro každý systém.

Stát ale musí mít dostatek vlastní kompetence, aby uměl říci, co kupuje.

Posoudit architekturu.

Kontrolovat výsledek.

Zadat změnu jinému dodavateli.

A v případě ukončení smlouvy převzít data, dokumentaci a provozní znalosti.

Outsourcovat lze výrobu.

Nemá se outsourcovat schopnost zákazníka rozumět tomu, co vlastní a za co odpovídá.

Dobrá smlouva potřebuje také rozchodový plán

Při nákupu technologie se obvykle řeší, jak začne její používání.

Méně pozornosti se věnuje tomu, jak jednou skončí.

Jenže prakticky každá technologie bude jednou nahrazena.

Proto by měl stát při nákupu významného systému vědět:

Jak získá svá data?

V jakém formátu?

Kdo vlastní dokumentaci?

Lze systém rozšiřovat i jiným dodavatelem?

Jak se převede provoz?

Jak dlouho bude dodavatel poskytovat součinnost?

Existuje standardní rozhraní pro další systémy?

A kolik bude odchod stát?

Pokud na tyto otázky neznáme odpověď na začátku, může vzniknout situace, kdy původně levné řešení bude velmi drahé právě ve chvíli, kdy se jej stát pokusí opustit.

Cena technologie proto není pouze její pořizovací cena.

Je to cena celého jejího životního cyklu včetně budoucí změny.

Otevřený standard není totéž co otevřený software

Tyto pojmy se někdy směšují.

Stát nemusí používat pouze software s otevřeným zdrojovým kódem, aby byl technologicky nezávislý.

Stejně tak samotný otevřený zdrojový kód automaticky nezaručuje levné nebo snadné řešení.

Mnohem zásadnější může být otevřenost rozhraní a standardů.

Pokud informační systémy dokážou bezpečně komunikovat podle známých pravidel a data lze přenášet ve standardizovaném formátu, může stát jednotlivé části postupně měnit.

Pokud jsou naopak systémy pevně svázané proprietárním rozhraním, jedna technologická volba může určovat mnoho dalších.

Interoperabilita je právě proto stále významnější evropskou prioritou. Od ledna 2025 jsou u nových nebo významně modernizovaných přeshraničních digitálních veřejných služeb v EU povinná posouzení interoperability a evropský rámec současně vytváří prostor pro testování nových interoperabilních řešení.

Pro Model 77 je tento princip zásadní.

Decentralizovaný stát bez společných datových standardů by mohl vytvořit desítky digitálních ostrovů.

Politická decentralizace nesmí znamenat technologickou fragmentaci

Představme si, že každý budoucí zemský obvod získá právo vytvořit vlastní informační systémy bez společných standardů.

Jeden bude evidovat údaj určitým způsobem.

Druhý jinak.

Občan přestěhovaný přes hranici obvodu bude muset některé věci provádět znovu.

Stát nebude schopen jednoduše spojovat data.

Dodavatelé vytvoří několik vzájemně nekompatibilních řešení.

To by byla decentralizace technického chaosu.

Případné zemské obvody proto nemusí používat jeden centrální software.

Potřebují ale společné standardy.

Digitální identitu.

Datová rozhraní.

Bezpečnostní požadavky.

Základní datové definice.

A pravidla interoperability.

To umožní politickou samostatnost tam, kde má smysl, bez toho, aby občan cestoval mezi několika technologickými státy.

Společná infrastruktura může být decentralizaci naopak podmínkou

Na první pohled může společný státní technologický základ působit centralisticky.

Ve skutečnosti může umožňovat větší lokální svobodu.

Představme si společnou digitální identitu, systém zastupování, základní registry, datová rozhraní a bezpečnostní infrastrukturu.

Jednotlivá obec nebo zemský obvod potom nemusí budovat tyto složité komponenty znovu.

Může se soustředit na konkrétní veřejnou službu.

OECD hodnotila Česko v roce 2025 nad svým průměrem právě v kategorii „Government as a Platform“, tedy ve schopnosti vytvářet sdílené komponenty využitelné napříč veřejnou správou.

To je důležitá logika.

Centralizovat lze technickou platformu.

Decentralizovat rozhodování.

Obojí není v rozporu.

Stejný platební nebo identifikační systém může používat mnoho samostatných institucí.

Nemusí proto existovat jedno ministerstvo, které rozhoduje o všech službách využívajících tuto infrastrukturu.

Stát potřebuje více malých změn a méně technologických skoků

Velký informační systém má často jednu nevýhodu.

Jeho chyba je také velká.

Čím více funkcí se pokusíme změnit současně, tím více vzniká vzájemných závislostí a tím obtížnější je vrátit se při problému zpět.

Proto může být u technologických reforem výhodná modularita.

Rozdělit systém na části.

Nasazovat změny postupně.

Měřit jejich dopad.

A teprve potom je rozšiřovat.

To neznamená nekonečný experiment bez výsledku.

Znamená to omezit velikost jednotlivého selhání.

Technologická reforma státu by neměla být navržena tak, že jediným možným výsledkem je úplný úspěch nebo úplný kolaps.

Čím jednodušší je chybu izolovat a opravit, tím odolnější je samotná změna.

Pilotní provoz není známkou nerozhodnosti

Ve veřejné debatě může pilotní projekt působit slabě.

Proč něco pouze zkoušet, když to můžeme rovnou zavést?

Protože právě u nové technologie často předem nevíme, jak se bude chovat v reálném prostředí.

OECD v roce 2025 znovu zdůraznila význam regulatorního experimentování, testovacích prostředí a regulatorních sandboxů. Jejich smyslem je umožnit nové řešení v omezeném a kontrolovaném prostředí, získat informace o jeho přínosech a rizicích a teprve na jejich základě upravit dlouhodobá pravidla.

Takový přístup může mít význam i uvnitř státu.

Nová digitální služba může nejprve fungovat v několika úřadech.

Nový způsob sdílení dat v omezeném počtu agend.

Nový automatizovaný proces nejprve vedle stávajícího postupu.

Potom lze vyhodnotit:

funguje?

Je bezpečný?

Je skutečně levnější?

Rozumí mu občané?

A vytvořil nové problémy, které jsme nečekali?

Experiment musí mít možnost skončit neúspěchem

Tady je však důležitá podmínka.

Pilot není pilotem, pokud už bylo předem politicky rozhodnuto, že se jeho výsledek zavede bez ohledu na data.

To platí pro technologie i instituce.

Před zahájením experimentu musí být jasné, co testujeme.

Jaký očekáváme výsledek.

Co změříme.

Jak dlouho test potrvá.

A co by nás přesvědčilo, že řešení nefunguje.

Pokud tyto podmínky chybějí, může se experiment změnit pouze v postupné zavádění již rozhodnuté politiky.

Model 77 má mít opačnou logiku.

Pilot má mít právo projekt zastavit.

To je jeho hodnota.

Regulace nemá začínat názvem technologie

Nové technologie často vedou k požadavku:

potřebujeme zákon o této technologii.

To ale nemusí být vždy nejlepší výchozí bod.

Lepší je začít rizikem.

Co konkrétně může způsobit škodu?

Je problém nový?

Nebo už jej řeší obecné právo?

Potřebujeme nové pravidlo, nebo pouze aplikovat současné pravidlo na nový způsob činnosti?

OECD v Regulatory Policy Outlook 2025 zdůrazňuje právě princip technologicky neutrální a rizikově orientované regulace. Pravidla mají pokud možno definovat požadovaný výsledek nebo riziko, nikoli zbytečně předepisovat konkrétní technologii, protože ta může zastarat mnohem rychleji než samotný společenský problém.

Příklad je jednoduchý.

Pokud potřebujeme chránit důvěrnost určité informace, pravidlo nemusí vždy detailně určovat konkrétní šifrovací technologii, která může za několik let zastarat.

Má především stanovit úroveň ochrany, kterou musí systém splnit.

Technický standard lze následně měnit pružněji.

Technologická neutralita ale nemůže být dogma

Některá rizika vznikají právě z vlastností konkrétní technologie.

Pak obecné pravidlo nestačí.

Nový způsob automatizovaného rozhodování může například vytvořit problém, který analogový proces neměl.

Nový typ infrastruktury může vyžadovat specifická bezpečnostní pravidla.

Technologická neutralita proto neznamená ignorovat technologické rozdíly.

Znamená nepřivazovat zákon ke konkrétnímu technickému řešení tam, kde to není nutné.

OECD ostatně výslovně upozorňuje, že technologicky neutrální regulace může být odolnější vůči vývoji, ale u některých technologií mohou být odchylky od tohoto principu oprávněné.

Rozhodnutí proto opět musí vycházet z funkce a rizika.

Ne z jednoduchého pravidla.

Zákon potřebuje vlastní aktualizační mechanismus

Technologická legislativa má problém podobný dlouhodobé strategii.

Může zastarat.

Proto některá pravidla potřebují pravidelnou revizi.

Ne automatickou změnu.

Revizi.

Po několika letech se má stát zeptat:

Je problém stále stejný?

Funguje regulace?

Nevytvořila zbytečné překážky?

Neobjevila se nová rizika?

A nemáme nyní data, která při přijetí zákona neexistovala?

OECD mezi nástroje pružnější regulace řadí mimo jiné pravidelné hodnocení, experimentační ustanovení a v některých situacích i sunset clauses, tedy pravidla, která bez dalšího rozhodnutí po určité době skončí.

Sunset clause nebude vhodná pro každý zákon.

U dočasného experimentálního režimu ale může být velmi užitečná.

Obrací totiž výchozí logiku.

Místo aby nefunkční výjimka existovala navždy, musí být po získání zkušeností znovu obhájena.

Veřejná zakázka musí umět koupit vývoj, ne pouze hotový výrobek

Tradiční veřejná zakázka dobře funguje, pokud stát přesně ví, co potřebuje.

Například určitý počet standardizovaných výrobků.

U technologického systému může být situace jiná.

Stát zná problém.

Nemusí ale znát nejlepší technické řešení.

Pokud specifikace předem detailně předepíše každý technický krok, může veřejná správa nevědomky nakoupit technologii včerejška.

Proto musí existovat prostor pro funkční zadání:

čeho má systém dosáhnout?

Jaké bezpečnostní a datové standardy musí splnit?

Jaký výkon požadujeme?

Jak bude měřen?

A jak se řešení bude moci v budoucnu změnit?

To není argument pro méně transparentní zakázky.

Naopak.

Čím méně přesně stát diktuje konkrétní technické provedení, tím přesněji musí definovat výsledek a způsob jeho kontroly.

Nejlevnější technologie nemusí mít nejnižší náklady

Veřejná správa může při pořizování technologie vidět především pořizovací cenu.

Jenže systém následně potřebuje provoz.

Licence.

Aktualizace.

Bezpečnostní údržbu.

Integrace.

Migraci dat.

Školení.

A nakonec nahrazení.

Dodavatel může nabídnout velmi nízkou cenu na začátku a vysoké náklady na všechny další změny.

Proto je potřeba sledovat náklady celého životního cyklu.

OECD ve svém Digital Government Outlook 2026 u Česka ocenila některé stránky řízení projektů, ale zároveň uvedla, že širší rámec digitálních investic by mohl být posílen například systematičtějším následným hodnocením nákladů a přínosů.

To je důležitá připomínka.

Digitální projekt není úspěšný tím, že byl spuštěn.

Je úspěšný tehdy, když po několika letech skutečně vytváří hodnotu vyšší než své celkové náklady.

Stát musí být dostatečně odborný, aby mohl nakupovat odbornost

Technologie vytváří zvláštní personální problém.

Veřejný sektor soutěží o některé odborníky se soukromými firmami, které mohou nabízet velmi atraktivní podmínky.

Řešením ale nemusí být snaha mít uvnitř každého úřadu kompletní technologickou firmu.

Stát potřebuje především klíčové schopnosti.

Architekturu.

Bezpečnost.

Datové řízení.

Produktové řízení.

Schopnost zadávat.

Schopnost přebírat a kontrolovat výsledek.

A znalost vlastního procesu.

Část vývoje může následně nakoupit.

Rozdíl je v tom, kdo koho řídí.

Veřejná správa může používat externí odborníky.

Nemá být závislá na externím odborníkovi, aby jí vysvětlil, co vlastně její vlastní systém dělá.

Technologická změna nemá znevýhodnit občana, který technologii nepoužívá

Digitální služba může být pro většinu lidí jednodušší a levnější.

To je silný argument pro digitalizaci.

Ale ne každý člověk má stejné technické schopnosti.

Některé služby se navíc týkají lidí právě ve chvíli, kdy jsou nemocní, staří, ve stresu nebo v obtížné životní situaci.

Digitální stát proto nemá být dvojím státem s kompletně paralelním papírovým aparátem pro každou agendu.

To by bylo velmi drahé.

Musí ale existovat funkční asistovaná cesta pro člověka, který digitální službu nezvládne.

Může ji poskytovat obec.

Kontaktní místo.

Úředník.

Zmocněná osoba.

Nebo jiný bezpečný způsob zastupování.

Technologie má snižovat transakční náklady státu i občana.

Nemá vytvářet novou kvalifikaci nutnou k výkonu občanských práv.

Nejmodernější technologie není automaticky nejlepší technologie

Veřejná správa pracuje v jiném prostředí než technologický startup.

Musí zajišťovat kontinuitu.

Právní jistotu.

Přístupnost.

Bezpečnost.

Archivaci.

A schopnost služby fungovat mnoho let.

Proto nemusí být správné používat každou nejnovější technologii okamžitě.

Někdy je vyspělejší, široce používané a dobře podporované řešení vhodnější než technologická novinka s nejistou budoucností.

Úkolem státu není být prvním zákazníkem každé inovace.

Nesmí být ani posledním.

Potřebuje umět rozlišit, kdy je technologické riziko ještě experimentální a kdy už cena nečinnosti převyšuje cenu změny.

To je manažerská a institucionální schopnost.

Ne technický parametr.

Technologie může změnit, která úroveň státu je schopná určitou funkci vykonávat

To je pro Model 77 mimořádně zajímavé.

Subsidiarita není technologicky neměnná.

Před sto lety potřebovala určitá veřejná služba fyzickou kancelář a velký počet zaměstnanců na jednom místě.

Dnes může část odborné práce vznikat centrálně a být dostupná malé obci na dálku.

Jindy naopak technologie umožní místní jednotce dělat něco, co dříve zvládalo pouze ministerstvo.

To znamená, že správná úroveň kompetence se může časem změnit.

Politická struktura proto nesmí být příliš pevně navázána na dnešní technologické možnosti.

Zemský obvod může dnes potřebovat vlastní tým určité odbornosti.

Za dvacet let může být efektivnější sdílená digitální služba pro několik obvodů.

Nebo naopak.

Subsidiarita se musí průběžně testovat.

Obec nemusí mít vlastní IT oddělení, aby měla digitální samosprávu

Tento princip je zvlášť důležitý u malých obcí.

Pokud bychom požadovali, aby každá obec sama budovala a zabezpečovala digitální infrastrukturu, vytvořili bychom tisíce potenciálně slabých systémů.

Mnohem vhodnější může být využívání společné infrastruktury, standardizovaných služeb a sdílené odborné podpory.

Obec přitom může nadále rozhodovat o svých záležitostech.

Technická centralizace určité kapacity není politickou centralizací kompetence.

Stejná logika může platit pro zemské obvody.

Některé technologické schopnosti se vyplatí sdílet mezi nimi.

Model 77 nemá vytvořit 77 technologických úřadů jen proto, že by existovalo 77 politických jednotek.

Stát potřebuje umět některé technologie také odmítnout

Diskuse o budoucnosti bývá často jednostranná.

Jak rychle novou technologii zavedeme?

Méně často se ptáme, zda ji vůbec zavést máme.

Technologie není neutrální jen proto, že je nová.

Může vytvářet nové provozní náklady.

Závislosti.

Bezpečnostní rizika.

Nebo pouze řešit problém, který ve skutečnosti není významný.

Proto má mít veřejná instituce právo říci:

toto řešení sice technicky funguje, ale jeho přínos neospravedlňuje cenu a rizika.

Technologická modernizace nemá být měřena objemem nakoupeného IT.

Má být měřena výsledkem veřejné služby.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že technologická modularita je vždy lepší, by neobstála tam, kde velké množství jednotlivých komponent vytváří drahou a nestabilní integrační složitost.

Společná státní platforma by nebyla vhodná, pokud by vytvořila jediný bod selhání nebo monopolem jedné instituce zpomalovala veškerou inovaci.

Decentralizované technologické řešení by naopak selhávalo, pokud by vytvářelo nekompatibilní data, duplicitní výdaje a rozdílnou kvalitu základních služeb podle bydliště.

Regulatorní sandbox by nebyl vhodným nástrojem, pokud by experiment vystavoval občany nepřiměřenému riziku nebo pokud lze problém bezpečně posoudit jiným způsobem.

Technologicky neutrální regulace by nestačila tam, kde právě vlastnost konkrétní technologie vytváří nové významné riziko.

A digitalizace by byla neúspěšná, pokud by stát sice zvýšil počet elektronických služeb, ale občanovi nezkrátil čas, počet úkonů nebo potřebu opakovaně předávat stejné informace.

Vztah k Modelu 77

Technologická změna podporuje možná jeden z nejdůležitějších principů Modelu 77:

politická mapa a technologická mapa nemusejí být totožné.

Obec může používat celostátní digitální identitu.

Zemský obvod sdílenou odbornou platformu.

Stát může garantovat datové standardy.

Několik obvodů může společně nakupovat specializovanou technologickou službu.

A občan přesto může stále přesně vědět, která veřejná instituce odpovídá za jeho konkrétní problém.

Rozhodující je oddělit kompetenci od technického provozu.

Pokud zemský obvod odpovídá za určitou službu, nemusí vlastnit každý server ani zaměstnávat každého specialistu potřebného k jejímu technologickému provozu.

Musí ale kontrolovat výsledek a odpovídat občanovi.

Technologie tak může pomoci decentralizaci, pokud umožní malým jednotkám využívat odborné kapacity, které by si samy nemohly dovolit.

Stejně tak ji může zničit, pokud vznikne několik desítek nekompatibilních technologických světů.

Pracovní závěr

Technologicky připravený stát není stát, který okamžitě zavádí každou novinku.

Je to stát, který dokáže technologii přijmout, když prokazatelně zlepšuje veřejnou funkci, a odmítnout ji, když pouze vytváří další složitost.

Potřebuje zákony, které nejsou zbytečně svázané s technologií jedné generace.

Data, která přežijí konkrétní informační systém.

Otevřená rozhraní umožňující změnu.

Dostatečně odbornou veřejnou správu, aby byla schopna řídit externí dodavatele.

Prostor pro pilotní projekty a regulatorní experimenty.

A hlavně schopnost zastavit řešení, které v praxi nefunguje.

Technologická budoucnost státu proto nestojí na otázce, zda veřejná správa používá nejnovější software.

Stojí na otázce, zda dokáže měnit své technologické nástroje rychleji, než zastarávají, aniž při každé změně ztratí data, odpovědnost, bezpečnost nebo schopnost sloužit občanovi.