Jak měřit připravenost na budoucnost

Ne podle toho, zda stát budoucnost uhádne, ale zda ji dokáže zvládnout

Jak poznáme stát připravený na budoucnost? Určitě ne podle toho, zda správně předpověděl všechny změny. Takovou schopnost nemá žádná vláda, firma ani výzkumná instituce.

Nemůžeme dnes přesně vědět, jaké technologie budou běžné za třicet let, jak bude vypadat pracovní trh, kolik lidí bude žít v jednotlivých regionech nebo které zdravotnické postupy změní potřebu nemocniční péče.

Připravenost na budoucnost proto musí znamenat něco jiného.

Stát by měl být schopen včas poznat, že se jeho prostředí mění. Měl by mít odbornou a finanční kapacitu na změnu reagovat. Jeho infrastruktura by neměla být navržena pouze pro jediný scénář. Veřejné instituce by měly být schopné opravovat vlastní chyby a dlouhodobé závazky by neměly budoucím generacím odebrat téměř všechen prostor pro jejich vlastní rozhodování.

Takové vlastnosti lze sledovat.

Obtížnější je nepodlehnout pokušení převést je všechny do jednoho čísla.

Jedno číslo by bylo pohodlné. Právě proto může být nebezpečné

Veřejná politika má ráda souhrnné ukazatele.

Jedno číslo umožňuje snadné srovnání.

Zlepšujeme se, nebo zhoršujeme?

Jsme před jinou zemí, nebo za ní?

Výsledek lze zobrazit grafem a komunikovat jednou větou.

Jenže připravenost na budoucnost se skládá z velmi rozdílných schopností.

Země může mít výbornou digitální infrastrukturu a současně dlouhodobě neudržitelné veřejné finance.

Může mít kvalitní vědu, ale pomalu zavádět nové technologie do praxe.

Může mít dobře udržovanou infrastrukturu, ale slabou schopnost pracovat s demografickými změnami.

Může mít velké finanční rezervy a přitom veřejnou správu, která velmi pomalu mění nefunkční postupy.

Pokud všechny tyto vlastnosti zprůměrujeme, ztratíme přesně tu informaci, kterou potřebujeme.

Celkové skóre může vypadat přijatelné, přestože se za ním skrývá jedno kritické slabé místo.

Podobný problém známe z odolnosti infrastruktury. Síť nemusí selhat proto, že je průměrně slabá. Může selhat kvůli jednomu kritickému uzlu.

Připravenost státu by proto měla být sledována spíše jako profil schopností a rizik než jako soutěž o jednu známku.

Ani OECD ve svých nejnovějších doporučeních pro veřejné instituce nepřistupuje k připravenosti na změnu pouze jako k jednomu výslednému skóre. Její rámec z roku 2025 sleduje několik odlišných schopností: zda instituce uvažuje o budoucnosti, dokáže inovovat, udržet výkon v čase, pracuje s dlouhodobou perspektivou a má jasný směr. Vedle toho hodnotí podmínky, které tyto schopnosti umožňují — například odborné kompetence, sledování trendů, výměnu informací, vedení a organizační postupy.

Pro Model 77 je tato logika užitečnější než jeden index.

Potřebujeme vědět, kde je systém silný a kde se nachází jeho budoucí slabina.

Některé ukazatele říkají, kde jsme. Jiné, zda jsme schopni změnit směr

Při hodnocení budoucnosti je potřeba rozlišovat mezi výsledkem a schopností.

Například zadlužení veřejných financí je výsledek předchozího vývoje.

Stejně tak stav infrastruktury, zaměstnanost nebo vzdělanost populace.

Jsou to mimořádně důležité informace.

Samy ale ještě neukazují, zda se stát dokáže přizpůsobit změně.

Vedle nich potřebujeme sledovat schopnosti.

Jak rychle dokáže stát aktualizovat plán, pokud se změní demografický vývoj?

Vyhodnocuje skutečné výsledky významných programů?

Dokáže ukončit projekt, který se neosvědčil?

Jak velká část klíčové infrastruktury má plán obnovy?

Existují alternativní scénáře pro dlouhodobé investice?

Má stát dostatek odborníků, kteří dokážou nové technologie posuzovat a řídit?

Jsou data potřebná pro rozhodování dostupná včas?

Takové ukazatele mohou působit méně konkrétně než například délka nové dálnice.

Pro budoucnost ale mohou být rozhodující.

OECD v roce 2025 právě proto zdůraznila, že schopnost vlády předvídat změny nevzniká jednou analytickou studií. Musí být spojena se schopností experimentovat, učit se, sledovat první signály změny a skutečně promítat získané informace do politik. Podle OECD zatím systematické používání těchto postupů ve veřejné správě není samozřejmostí a bývá nedostatečně propojeno s běžnou tvorbou veřejných politik.

Připravenost na budoucnost tedy není pouze stav.

Je to také rychlost a kvalita reakce na změnu stavu.

Potřebujeme měřit věci dříve, než se problém plně projeví

Řada veřejných ukazatelů upozorňuje na problém až zpětně.

Zjistíme, kolik lidí odešlo z určitého regionu.

Kolik škol muselo být uzavřeno.

Kolik infrastruktury je ve špatném technickém stavu.

Jak vzrostly výdaje na určitou službu.

Jak velký je veřejný dluh.

Takové informace jsou nezbytné. Ale někdy přicházejí pozdě.

Pokud chceme měřit připravenost na budoucnost, potřebujeme také včasné signály.

Nejen kolik lékařů dnes chybí, ale také věkovou strukturu současných lékařů, počty studentů a dobu jejich přípravy.

Nejen kolik škol je dnes plných, ale demografický vývoj jejich spádového území.

Nejen současnou spotřebu elektřiny, ale také připravované odběry, nové zdroje a stav sítí.

Nejen současný technický stav vodovodů, ale tempo jejich obnovy ve vztahu k předpokládané životnosti.

Nejen výši důchodových výdajů dnes, ale také dlouhodobou demografickou projekci a citlivost systému na různé ekonomické scénáře.

Takové ukazatele neposkytují jistotu.

Umožňují ale vidět problém ještě ve chvíli, kdy existuje více možností řešení.

To je jejich hlavní hodnota.

Čím později stát změnu pozná, tím častěji už nebude vybírat mezi dobrým a horším řešením.

Bude vybírat mezi několika drahými řešeními problému, který mohl začít řešit podstatně dříve.

Připravený stát musí vědět, zda se jeho strategie skutečně promítají do rozhodování

Česko už používá velké množství strategií a indikátorů.

Strategický rámec Česká republika 2030 byl od počátku koncipován tak, aby spojoval dlouhodobé cíle s ukazateli sledujícími jejich naplňování. V listopadu 2024 vláda schválila jeho aktualizovanou podobu s výhledem do roku 2050.

Samotná existence indikátoru ale ještě nic nezaručuje.

Můžeme deset let velmi přesně měřit problém a současně podle výsledků nic nezměnit.

Proto by jeden z ukazatelů připravenosti státu měl být vlastně velmi prostý:

Co se stalo poté, co jsme zjistili, že se vývoj odchyluje od cíle?

Byla politika přezkoumána?

Změnila se?

Bylo vysvětleno, proč se měnit nemá?

Byla změněna investiční priorita?

Nebo se pouze vydala další hodnotící zpráva?

Právě vazba mezi poznáním a rozhodnutím je důležitější než samotný počet analytických dokumentů.

Stát připravený na budoucnost nemusí mít největší množství strategií.

Potřebuje strategie, které dokážou změnit skutečné rozhodnutí.

U dlouhodobých investic lze měřit, zda vůbec připouštějí jinou budoucnost

Předchozí kapitoly ukázaly význam flexibility infrastruktury.

Tuto vlastnost lze také sledovat.

U velkých projektů se můžeme ptát, zda byly posuzovány podle několika scénářů budoucí poptávky.

Zda existuje možnost etapového rozšiřování.

Zda projekt počítá s celkovými náklady provozu a obnovy.

Zda byl proveden klimatický nebo jiný relevantní zátěžový test.

A zda existuje okamžik, ve kterém je možné další etapu přehodnotit.

Ne každá infrastruktura musí být modulární.

Ne každá investice potřebuje tři scénáře.

Pokud ale stavíme zařízení s životností padesát let a celý jeho ekonomický smysl závisí na jednom velmi přesném předpokladu o roce 2050, je to významné riziko.

Měřit připravenost proto znamená sledovat nejen objem investic.

Ale také kvalitu rozhodování před jejich zahájením.

Stejná částka může vytvořit infrastrukturu připravenou na několik budoucích vývojů, nebo majetek, který bude další generace draze udržovat navzdory klesajícímu využití.

Budoucí připravenost se pozná i podle toho, zda stát pečuje o to, co už má

Budoucnost bývá spojována především s novým.

Nová technologie.

Nová železnice.

Nový informační systém.

Nová škola.

Jenže velká část České republiky roku 2050 bude stát na infrastruktuře, která existuje už dnes.

Proto je jedním z nejjednodušších ukazatelů budoucí připravenosti schopnost obnovovat současný veřejný majetek.

Má infrastruktura plán obnovy?

Odpovídají skutečné investice tempu jejího opotřebení?

Nevytváří stát skrytý dluh tím, že odkládá údržbu?

Kolik veřejného majetku má známý technický stav a odhad budoucích nákladů?

Takové otázky nejsou tak atraktivní jako nové projekty.

Jsou ale mimořádně důležité.

Země může investovat mnoho peněz do nové infrastruktury a současně být nepřipravená na budoucnost, pokud nechává starší síť postupně degradovat.

Připravenost není schopnost neustále něco nového budovat.

Je to také schopnost dlouhodobě udržet funkční to, co bude stále potřebné.

Finance potřebují vlastní ukazatele budoucího prostoru

Podobně nestačí sledovat pouze dnešní deficit.

Veřejné finance mají dlouhou paměť.

Dluh vytvořený dnes může být splácen desítky let. Důchodové a jiné zákonné nároky vytvářejí budoucí výdaje. Nová infrastruktura zase provozní a obnovovací náklady.

Proto by připravenost veřejných financí měla být posuzována nejen podle dnešního salda, ale také podle dlouhodobé citlivosti.

Co se stane při rychlejším stárnutí?

Při slabším růstu produktivity?

Při vyšších úrokových nákladech?

Jak velká část budoucího rozpočtu je už dnes určena dlouhodobými závazky?

A zůstává prostor reagovat na problém, který dnes ještě neznáme?

Právě tento poslední bod je důležitý.

Budoucí generace budou potřebovat řešit vlastní problémy.

Pokud jim předáme rozpočet, ve kterém je téměř všechno určeno našimi dnešními závazky, omezíme jejich schopnost rozhodovat.

České střednědobé fiskální plánování už pracuje s víceletými trajektoriemi a dlouhodobou udržitelností; v červnu 2026 Ministerstvo financí zveřejnilo revidovaný fiskálně-strukturální plán pro období 2027–2030 v rámci evropského fiskálního rámce.

Pro hodnocení budoucí připravenosti ale nemá být nejdůležitější pouze splnění formálního pravidla.

Důležitá je otázka, zda veřejné finance dokážou nést očekávané dlouhodobé závazky a současně si uchovat určitou schopnost reagovat na překvapení.

Personální kapacita se může stát jedním z nejdůležitějších ukazatelů

Peníze samy veřejnou službu neposkytnou.

Potřebujeme lidi.

To bude ve stárnoucí společnosti stále důležitější.

Stát proto musí vedle rozpočtu sledovat také vlastní personální rizika.

Které odborné profese budou během deseti let odcházet?

Jak dlouho trvá jejich příprava?

Existuje dostatek nástupců?

Kde je odborná kapacita natolik vzácná, že není rozumné ji kopírovat do každé instituce?

A které rutinní činnosti lze změnit nebo automatizovat, aby se odborníci mohli věnovat práci, kterou technologie nenahradí?

OECD ve svém rámci z roku 2025 řadí právě odborné schopnosti pracovníků a jejich dlouhodobé udržování mezi základní podmínky institucí schopných připravovat se na budoucí změny. Doporučuje sledovat nejen počet vyškolených lidí, ale také to, zda se potřebné schopnosti udržují při personální obměně a nejsou uzavřeny v několika izolovaných týmech.

Pro Model 77 je tato otázka zásadní.

Obvod může být finančně životaschopný na papíře a přesto příliš malý, pokud nedokáže získat odborníky potřebné pro své kompetence.

Personální životaschopnost proto musí být stejně důležitá jako počet obyvatel.

A právě zde může být mnohem účinnější sdílení vzácných odborných kapacit mezi několika jednotkami než vytváření plnohodnotného aparátu v každé z nich.

Data musí ukazovat také rozdíly uvnitř republiky

Celostátní průměr může skrývat velmi rozdílné budoucnosti.

Česká populace může jako celek stárnout.

Jedno území ale může získávat mladé obyvatele a jiné je rychle ztrácet.

Celková dostupnost zdravotní péče může vypadat přijatelně, zatímco některé lokality budou mít výrazně horší skutečnou dostupnost.

Celkový počet škol může být stabilní a současně mohou některé školy praskat ve švech a jiné ztrácet žáky.

Proto musí být většina ukazatelů budoucí připravenosti dostupná v dostatečném územním detailu.

Ne proto, abychom vytvářeli ligovou tabulku obcí.

Ale abychom dokázali poznat, kde se změna odehrává.

To má význam také pro případné zemské obvody.

Nestačí vědět, že Česká republika má určitý průměrný příjem, věkovou strukturu nebo dostupnost služby.

Musíme znát rozdíly uvnitř území.

Jinak můžeme vytvořit administrativně podobné obvody, jejichž skutečná schopnost financovat a poskytovat veřejné služby bude velmi rozdílná.

Připravenost se má měřit podle problému občana, ne podle pohodlí instituce

Veřejná správa přirozeně vytváří ukazatele ze svých vlastních dat.

Kolik žádostí vyřídila.

Kolik kontrol provedla.

Kolik dotací rozdělila.

Kolik digitálních formulářů nabízí.

To jsou potřebné provozní informace.

Pro občana ale mohou být vedlejší.

Jeho zajímá, zda problém vyřešil.

Proto by významná část měření měla vycházet z životní situace člověka.

Jak dlouho trvá vyřešit problém od prvního kontaktu do výsledku?

Kolikrát musí občan dodat stejné informace?

Kolik institucí musí kontaktovat?

Kolik kroků musí udělat osobně?

Je jasné, kam se obrátit při chybě?

A podařilo se službu vyřešit napoprvé?

Budoucí připravenost státu se totiž nemá projevovat pouze uvnitř jeho aparátu.

Musí být patrná i zvenku.

Pokud stát zavede nejmodernější technologie, ale občan dál obchází několik institucí a zjišťuje, která z nich za problém odpovídá, technologická připravenost se neproměnila v připravenost veřejné služby.

Měřit musíme i schopnost přiznat neúspěch

To je obtížnější než měřit úspěchy.

Kolik pilotních projektů bylo po vyhodnocení ukončeno?

Kolik programů stát zrušil proto, že nedosahovaly očekávaných výsledků?

Kolik pravidel bylo zjednodušeno nebo odstraněno na základě zpětného hodnocení?

Kolik významných investic bylo upraveno poté, co se změnily původní předpoklady?

Na první pohled může vysoký počet ukončených projektů vypadat jako selhání.

Ve skutečnosti může být známkou fungujícího systému učení.

Samozřejmě pouze tehdy, pokud byly projekty původně rozumně navrženy a jejich ukončení vychází z výsledků, nikoli z chaosu.

Naopak stát, který formálně dokončí každý zahájený projekt, nemusí být úspěšnější.

Může pouze postrádat mechanismus, kterým by dokázal chybný projekt zastavit.

Připravenost na budoucnost tedy vyžaduje kulturu, ve které je možné říci:

Předpokládali jsme něco jiného.

Data ukázala, že se předpoklad nepotvrdil.

Proto měníme směr.

Takové rozhodnutí nemá být automaticky interpretováno jako důkaz původní neschopnosti.

Může být důkazem schopnosti učit se.

Rychlost změny ale sama o sobě není známkou připravenosti

Z předchozího nesmí vzniknout opačný extrém.

Mohli bychom začít měřit, kolik reforem stát provedl, kolik zákonů změnil nebo jak často reorganizoval instituce.

Takový ukazatel by byl téměř bezcenný.

Schopný stát nemusí být stát, který se mění nejrychleji.

Může být právě tím, který změny potřebuje méně často, protože problémy průběžně opravuje.

Stejně tak není vhodné odměňovat vysoký počet experimentů bez ohledu na jejich kvalitu.

Padesát pilotních projektů, ze kterých nevznikne ani použitelná služba, ani využitelné poučení, nevypovídá o vysoké inovační schopnosti.

Je potřeba sledovat celý řetězec.

Byl problém správně popsán?

Byla změna vyzkoušena?

Byl výsledek vyhodnocen?

Následovalo rozhodnutí?

A pokud se řešení osvědčilo, podařilo se jej rozšířit?

Teprve celek ukazuje schopnost systému učit se.

Připravenost má obsahovat také schopnost spolupráce přes institucionální hranice

Velké budoucí problémy jen málokdy odpovídají jednomu resortu.

Stárnutí populace se týká zdravotnictví, sociálních služeb, bydlení, pracovního trhu i veřejných financí.

Technologická změna školství, práce, regulace, bezpečnosti a veřejné správy.

Klima dopravy, zemědělství, vodního hospodářství, zdravotnictví i měst.

Pokud každá instituce dobře optimalizuje pouze vlastní část, nemusí vzniknout dobrý celek.

OECD právě u přípravy na dlouhodobé změny zdůrazňuje význam výměny informací a spolupráce napříč institucemi. V jejím rámci není budoucí připravenost pouze schopností mít odborníka na scénáře, ale také schopností dostat poznání tam, kde může ovlivnit skutečné rozhodnutí.

To lze měřit prakticky.

Sdílejí instituce data potřebná pro společný problém?

Existuje jedno místo hlavní odpovědnosti?

Dokážou různé úrovně veřejné správy připravit společnou investici?

Je možné sdílet odborníky?

A pokud problém překračuje územní hranici, existuje funkční mechanismus spolupráce?

Pro Model 77 jsou právě tyto otázky mimořádně důležité.

Jestliže zemské obvody zvýší politickou čitelnost, ale současně vytvoří nové bariéry mezi veřejnými službami, nebude výsledek lepší.

Připravenost na budoucnost musí být měřitelná také z pohledu budoucí generace

Dítě narozené dnes nemůže hodnotit rozhodnutí roku 2026.

Lze se ale alespoň pokusit měřit, co mu předáváme.

Jaký je stav veřejného majetku?

Jaké dlouhodobé závazky existují?

Jak velká část budoucího rozpočtu je už nyní určena?

Jaký je stav vzdělávacího systému?

Jaká je kvalita půdy, vody a dalšího přírodního kapitálu?

Jaké infrastrukturní investice byly odloženy?

A jak velký prostor bude mít příští generace rozhodovat sama?

Evropská komise ve svém dlouhodobém strategickém uvažování z roku 2025 zařadila mezigenerační spravedlnost přímo mezi významné oblasti budoucí odolnosti Unie. Nejde přitom jen o veřejné finance, ale o širší dopady dnešních rozhodnutí na životní podmínky dalších generací.

Takové hodnocení samozřejmě nikdy nebude dokonale objektivní.

Různá politická rozhodnutí mohou přikládat jednotlivým hodnotám jinou váhu.

O to důležitější je nesnažit se všechno převést do jediného čísla.

Máme spíše zveřejnit jednotlivé důsledky a umožnit demokratickou debatu o tom, zda jsou přijatelné.

Model 77 by mohl používat veřejný profil budoucí připravenosti

Pro Model 77 z toho může vzniknout praktický návrh.

Každý zemský obvod — a v odpovídajícím rozsahu také stát — by mohl mít pravidelně aktualizovaný veřejný profil.

Nikoli známku.

Nikoli pořadí obvodů od nejlepšího k nejhoršímu.

Profil.

Ukazoval by například demografický vývoj a jeho odchylku od předchozí projekce, dostupnost klíčových služeb, personální rizika, stav významné infrastruktury, obnovu majetku, fiskální kapacitu, dlouhodobé závazky, hlavní environmentální rizika a několik ukazatelů schopnosti správy reagovat na změny.

Vedle toho by obsahoval výslovné varovné oblasti.

Ne ve smyslu politického hodnocení.

Ale například:

populace ve věku školní docházky se vyvíjí výrazně jinak než při posledním plánování;

určitá odborná profese má vysoký podíl pracovníků blížících se odchodu;

tempo obnovy infrastruktury neodpovídá její očekávané životnosti;

dlouhodobý závazek rychle roste;

nebo dostupnost služby v určité části území překročila stanovenou časovou mez.

Takový profil by byl mnohem užitečnější než souhrnný index s hodnotou například 73 bodů ze 100.

Umožnil by totiž vidět, co konkrétně potřebuje pozornost.

Stejné ukazatele nelze bezmyšlenkovitě použít na každé území

Praha má jiné budoucí problémy než řídce osídlený region.

Rostoucí metropolitní obvod může řešit nedostatek škol a bydlení.

Jiný nedostatek obyvatel a personálu.

V jednom území bude kritická dopravní kapacita.

Jinde dostupnost zdravotních nebo sociálních služeb.

Proto má existovat společné jádro ukazatelů, které umožní základní srovnatelnost.

Ale vedle něj také část odpovídající skutečným rizikům konkrétního území.

To je další důvod, proč nemá vzniknout jednoduchý žebříček.

Obvod, který má vysoké náklady na službu kvůli řídkému osídlení, nemusí být špatně řízený.

Metropole s drahým bydlením nemusí být automaticky neúspěšnější než region, ve kterém ceny bydlení klesají současně s počtem obyvatel.

Ukazatel bez kontextu může být zavádějící.

Smyslem dat není někoho označit za vítěze.

Je jím pomoci pochopit problém.

Každý ukazatel může začít měnit chování, jakmile na něm začne záležet

To je jedno z největších rizik měření.

Pokud začneme hodnotit nemocnici podle počtu výkonů, může růst počet výkonů.

Pokud úřad podle rychlosti vyřízení, mohou být nejsnazší případy vyřizovány přednostně.

Pokud školu podle jednoho výsledku testu, může se výuka začít soustředit právě na tento test.

Ukazatel, který měl realitu popsat, začne realitu měnit.

Proto žádný důležitý systém nemá být řízen jediným indikátorem.

Kvantitativní údaje je potřeba doplňovat kvalitativním hodnocením a pravidelně kontrolovat, zda lidé pouze nezačali optimalizovat měřenou veličinu místo skutečného výsledku.

To platí zvlášť tehdy, pokud bude na ukazatel navázáno financování.

Jestliže zemský obvod dostane více peněz pokaždé, když určitý indikátor vypadá špatně, může vzniknout paradoxní motivace problém nezlepšovat nebo způsob jeho měření ovlivňovat.

Financování proto musí vycházet především z objektivních potřeb a standardizované fiskální kapacity.

Výkonnostní ukazatele mají sloužit hlavně k diagnostice, kontrole a učení.

Ne automaticky jako mechanismus odměn a trestů.

Veřejnost potřebuje vidět trend, ne datový sklad

Transparentnost neznamená zveřejnit tisíc tabulek.

Občan nepotřebuje studovat datové modely ministerstva, aby zjistil, zda jeho území směřuje k problému.

Veřejný profil by proto měl zobrazovat především dlouhodobý trend, vysvětlení jeho významu a odpovědnost.

Co se mění?

Proč je to důležité?

Kdo za danou oblast odpovídá?

Co se s tím dělá?

A kdy bude výsledek znovu vyhodnocen?

Podrobnější data mohou být dostupná analytikům a veřejnosti v otevřené strukturované podobě.

Ale základní občanská informace má být srozumitelná.

To je důležitá součást demokratické kontroly.

Připravenost na budoucnost se totiž nesmí změnit v disciplínu, které rozumí pouze specializovaní analytici.

Dlouhodobé závazky a rizika jsou věcí veřejného rozhodování.

Co by tento způsob měření zpochybnilo?

Systém ukazatelů by selhal, pokud by začal produkovat více administrativní práce než užitečných informací.

Selhal by také tehdy, pokud by instituce sbíraly data, ale nikdo neměl odpovědnost na jejich vývoj reagovat.

Souhrnný profil by byl zavádějící, pokud by porovnával velmi rozdílná území bez vysvětlení jejich podmínek.

Ukazatel by mohl být škodlivý, pokud by vytvořil silnou motivaci optimalizovat číslo místo skutečné veřejné služby.

A veřejný systém měření by ztratil důvěryhodnost, pokud by se metodika měnila pokaždé, když výsledek začal být politicky nepříjemný.

Stejně tak nelze měřit všechno.

Část schopnosti státu bude vždy spočívat v kvalitě profesionálního úsudku, důvěře mezi institucemi, schopnosti vedení rozhodnout nebo zkušenosti lidí v terénu.

To vše lze částečně hodnotit.

Nelze to přesně převést na desetinné číslo.

Dobré měření proto musí znát také vlastní hranice.

Vztah k Modelu 77

Model 77 potřebuje měření ze zvláštního důvodu.

Pokud chce změnit vztah mezi obcí, zemským obvodem a státem, musí být možné ověřit, zda změna skutečně přinesla to, co od ní očekáváme.

Nestačí vytvořit nové hranice a následně každé zlepšení připsat reformě.

Před případnou změnou musí existovat výchozí stav.

Jak dlouho dnes trvá vyřízení služby?

Kolik stojí?

Jaká je její dostupnost?

Kolik institucí se na ní podílí?

Jaká je personální kapacita?

Jaké jsou administrativní náklady?

A jak tuto službu hodnotí její uživatelé?

Po reformě se stejné otázky musí položit znovu.

Pokud zemský obvod nepřinese lepší kompetenční čitelnost, dostupnost, odbornou kapacitu nebo jiný očekávaný přínos, musí být možné to přiznat.

Pokud bude nákladnější, ale poskytne výrazně vyšší kvalitu, má být viditelné obojí.

Pokud stejný výsledek přinese levnější reforma dnešních krajů nebo spolupráce obcí, je to relevantní argument pro tuto alternativu.

A pokud skutečná data ukážou, že optimální počet funkčních obvodů není blízký 77, musí se změnit číslo.

Právě schopnost měřit výsledek chrání Model 77 před tím, aby se z pracovní hypotézy stala víra.

Pracovní závěr

Připravenost na budoucnost nelze spolehlivě shrnout jednou známkou.

Můžeme ale sledovat, zda stát získává vlastnosti, které mu umožňují zvládat změnu.

Zda včas vidí dlouhodobé trendy.

Zda rozpoznává odchylku od vlastních předpokladů.

Zda udržuje infrastrukturu, kterou bude potřebovat i za několik desetiletí.

Zda má dostatek lidí a odborných schopností.

Zda jeho veřejné finance ponechávají prostor budoucím rozhodnutím.

Zda významné investice obstojí ve více scénářích.

Zda data skutečně ovlivňují rozhodování.

Zda dokáže ukončit nefunkční řešení.

A zda se občanovi změna státu projevuje lepší a srozumitelnější veřejnou službou.

Takové ukazatele nemají rozhodovat místo demokratické politiky.

Mají jí poskytovat něco, bez čeho odpovědné dlouhodobé rozhodování není možné: průběžnou zpětnou vazbu.

Připravený stát totiž není stát, který jednou vytvořil správnou strategii pro rok 2050.

Je to stát, který dokáže během cesty poznat, že se svět vyvíjí jinak, než čekal, a změnit své jednání dříve, než se dnešní chybný předpoklad stane problémem další generace.

Právě tím se uzavírá základní myšlenka celé sekce Budoucnost.

Odpovědný stát nemá budoucnost řídit ani předstírat, že ji zná.

Má vytvářet podmínky, aby společnost dokázala využívat nové možnosti, zvládat změny, opravovat vlastní omyly a předávat dalším generacím dostatečně funkční instituce, infrastrukturu a veřejné finance — spolu s prostorem, aby si svou vlastní budoucnost mohly rozhodovat samy.