Klima, krajina a adaptace

Stát musí stavět pro podmínky, které teprve přicházejí

Most může stát sto let.

Vodovodní síť několik generací.

Nová městská čtvrť ještě déle.

Les vysazený dnes bude růst v klimatu druhé poloviny století.

A dítě narozené v současnosti může ve stejném městě žít ještě na začátku století příštího.

Právě proto je změna klimatu zvláštním tématem veřejné politiky.

Nejde pouze o to, jaké bude počasí příští rok. Jde o to, zda rozhodnutí s životností několika desetiletí připravujeme podle podmínek minulého století, nebo podle rozsahu podmínek, které lze realisticky očekávat během jejich životnosti.

Česká data už ukazují, jak rozdílné mohou jednotlivé roky být. Rok 2024 byl podle ČHMÚ nejteplejším rokem zaznamenaným na území Česka v řadě od roku 1961 a současně přinesl v září mimořádnou srážkovou epizodu a rozsáhlé povodně. Následující rok 2025 byl teplotně podstatně méně mimořádný, ale srážkově podnormální: na území republiky spadlo 571 milimetrů, tedy 83 procent normálu 1991–2020.

To dobře ukazuje, proč adaptace nemůže znamenat přípravu na jeden typ počasí.

Česko se nemusí připravovat pouze na sucho.

Ani pouze na povodně.

Ani pouze na vysoké teploty.

Potřebuje krajinu, města a infrastrukturu schopné zvládat větší rozsah podmínek.

Adaptace není totéž co snižování emisí

V klimatické debatě se často míchají dvě odlišné veřejné funkce.

První se snaží omezovat příčiny další změny klimatu, především snižováním emisí skleníkových plynů. Obvykle se označuje jako mitigace.

Druhá přijímá skutečnost, že určité změny klimatu již probíhají nebo jsou očekávány, a snaží se snížit jejich škody.

To je adaptace.

Jedno nemůže plně nahradit druhé.

I při snižování emisí bude potřeba přizpůsobovat infrastrukturu, vodní hospodářství, zemědělství nebo města podmínkám, které už se mění. Evropská komise proto současně s politikou snižování emisí zachovává samostatnou adaptační strategii zaměřenou na rychlejší, systémovější a datově podloženou přípravu na klimatická rizika.

Pro tuto kapitolu Modelu 77 je podstatná hlavně druhá otázka.

Ne jak stanovit evropskou emisní politiku.

Ale jak má český stát rozhodovat o majetku, krajině a infrastruktuře, jejichž životnost sahá hluboko do budoucnosti.

Česká adaptační politika už existuje. Otázkou je její promítnutí do běžného rozhodování

Česko má národní adaptační strategii pro období 2021–2030 s výhledem do roku 2040 a navazující akční plán.

Zpráva Ministerstva životního prostředí z roku 2025, která hodnotila vývoj podle dat dostupných převážně k roku 2024, uvádí mezi významnými projevy dlouhodobé sucho, povodně a přívalové povodně, vydatné srážky, růst teplot, extrémně vysoké teploty, extrémní vítr a požáry vegetace. Dopady se podle dokumentu týkají mimo jiné vodního hospodářství, zemědělství, lesnictví, měst, zdraví, energetiky, dopravy a dalších oblastí.

Stejná zpráva konstatuje statisticky významný růst průměrných teplot a výskytu tropických dnů a pokles vláhové bilance. Zároveň ale upozorňuje na důležitou skutečnost: u celkových ročních srážek nebyl zjištěn jednoduchý klesající trend a u některých dalších nebezpečných jevů je vývoj velmi proměnlivý.

To je důležitá protiváha k příliš jednoduchému vyprávění.

Adaptace nemá vycházet z představy, že přesně víme, jaké počasí nastane v konkrétním roce 2047.

Má vycházet z rizika.

Pokud se zvyšuje pravděpodobnost nebo závažnost některých problémů a infrastruktura má životnost desítky let, potřebujeme se ptát, zda je připravena na širší rozsah budoucích podmínek.

Dobré adaptační opatření funguje ve více budoucnostech

Právě zde se klimatická adaptace propojuje s první kapitolou sekce Budoucnost.

Nejlepší rozhodnutí nemusí být to, které je dokonale optimalizované pro jednu klimatickou prognózu.

Může jím být řešení, které obstojí v několika různých scénářích.

Pokud obec rekonstruuje náměstí, stromy a propustnější povrch mohou pomoci při vysokých teplotách i při intenzivní srážce.

Pokud se propojí dvě vodárenské soustavy, může propojení pomoci při lokálním nedostatku vody, technické havárii i zhoršení kvality jednoho zdroje.

Pokud zemědělec zlepší strukturu půdy a omezí erozi, opatření může současně zvýšit schopnost půdy přijímat vodu při silném dešti a držet ji během suchého období.

Taková řešení mají zvláštní hodnotu právě proto, že jejich přínos není závislý na jediné přesné předpovědi.

To ovšem neznamená, že každé opatření označené za adaptační je automaticky správné.

Musí být porovnáno s alternativami.

Podle ceny.

Účinku.

Životnosti.

Vedlejších dopadů.

A také podle toho, jak se bude chovat, pokud bude budoucí vývoj jiný, než dnes očekáváme.

Voda není spor mezi přehradou a mokřadem

Debata o adaptaci na sucho někdy vytváří falešnou volbu.

Buď budujeme technickou vodohospodářskou infrastrukturu.

Nebo vracíme vodu do krajiny.

Ve skutečnosti jde o různé nástroje řešící různé části problému.

Ministerstvo zemědělství v srpnu 2026 formulovalo svůj současný přístup jako kombinaci opatření na zlepšení retenční schopnosti krajiny a vodohospodářských investic. Mezi plánovanými směry uvádí mimo jiné propojování vodárenských soustav, malé nádrže a rybníky, některé velké vodní nádrže a podporu závlah.

Koncepce ochrany před následky sucha pro období 2023–2027 stejně pracuje s kombinací zajištění vodních zdrojů a opatření zvyšujících schopnost krajiny vodu zadržovat.

Takový přístup je logický.

Vodní nádrž neumí nahradit zdravou půdu.

Zdravá půda zase nemusí sama zajistit pitnou vodu pro velké město během dlouhého sucha.

Mokřad není vodovod.

Vodovod není mokřad.

Propojená vodárenská soustava může zvýšit bezpečnost zásobování, ale nevyřeší degradaci zemědělské půdy.

Každé opatření má jinou funkci.

Proto je potřeba začít otázkou:

Jaký problém na konkrétním území řešíme?

Teprve potom má následovat volba nástroje.

Voda nerespektuje správní hranice

Řeka se nezastaví na hranici kraje.

Povodí se nebude přizpůsobovat případnému zemskému obvodu.

Podzemní voda také nemusí kopírovat politickou mapu.

To je mimořádně důležité pro Model 77.

Vodní hospodářství je příkladem oblasti, ve které funkční území nemusí odpovídat území politické samosprávy.

Případný zemský obvod může mít významnou roli při plánování rozvoje, koordinaci obcí nebo adaptaci sídel.

Nemá ale automaticky dostat vlastní uzavřený vodohospodářský systém jen proto, že existuje jako politická jednotka.

Některá opatření se musí plánovat v povodí.

Jiná podle vodárenské soustavy.

Další v konkrétní obci.

A některá celostátně.

To je přesně situace, ve které musí platit:

VEŘEJNÁ FUNKCE → ODPOVĚDNÁ ÚROVEŇ → ÚZEMÍ

Ne:

HRANICE → POTOM HLEDÁME, CO DO NICH UMÍSTIT.

Krajina je také součást vodohospodářské infrastruktury

Vodu neovlivňují pouze nádrže a potrubí.

Ovlivňuje ji také způsob, jakým hospodaříme s půdou.

Ministerstvo zemědělství označuje vodní erozi spolu se zastavováním půdy za jeden z nejzávažnějších druhů degradace zemědělské půdy v Česku. Upozorňuje na význam velikosti a tvaru půdních bloků, vegetačního pokryvu, způsobu hospodaření a protierozních opatření.

Adaptační zpráva MŽP z roku 2025 zároveň uvádí, že zástavba krajiny a růst podílu nepropustných povrchů omezují schopnost území zadržovat vodu. U zemědělství upozorňuje mimo jiné na velké půdní bloky, nízkou pestrost krajiny a rizika sucha a vodní eroze.

To vytváří zvláštní veřejný problém.

O půdě rozhoduje její vlastník nebo uživatel.

Důsledky jejího stavu se ale nemusí zastavit na hranici pozemku.

Při erozi může odnesená půda skončit na sousedním pozemku, v obci nebo ve vodním toku.

Zrychlený odtok může zvýšit škody níže v povodí.

Naopak opatření zadržující vodu může mít užitek i mimo samotnou farmu.

Vzniká tedy legitimní otázka, jak rozdělit odpovědnost mezi vlastníka, hospodařící subjekt a veřejný zájem.

Ne každé opatření má být nařízeno.

Ne každé má být dotováno.

Ale pokud náklady a přínosy přesahují hranici jednoho pozemku, čistě individuální rozhodování nemusí vést k optimálnímu výsledku pro celé území.

Adaptace zemědělství nesmí znamenat konzervaci dnešního zemědělství

Klima může měnit, které plodiny jsou v jednotlivých oblastech vhodné.

Může měnit termíny prací.

Potřebu závlah.

Riziko škůdců.

Riziko eroze.

I ekonomiku jednotlivých způsobů hospodaření.

Úkolem státu proto nemá být garantovat, že se na každém místě bude za třicet let produkovat totéž jako dnes.

Má pomáhat chránit základní produkční kapacitu půdy a vytvářet podmínky pro přizpůsobení.

To zahrnuje výzkum.

Šlechtění.

Hospodaření s vodou.

Půdoochranné postupy.

Pojištění.

Datové nástroje.

A schopnost farmáře změnit produkci, pokud se dosavadní způsob stává dlouhodobě neudržitelným.

Od července 2026 se například v českém systému LPIS znovu aktualizovala vrstva erozní ohroženosti využívaná pro nastavení půdoochranných opatření. Je to drobný, ale důležitý příklad principu, že pravidla mají reagovat na přesnější data místo toho, aby jednou vytvořená mapa platila navždy.

Adaptace nemá zachovat každý dnešní postup.

Má zachovat dlouhodobou schopnost krajiny produkovat.

Les se musí připravovat s předstihem, který politika běžně nezná

U lesa je problém ještě zřetelnější.

Strom vysazený dnes může růst mnoho desetiletí.

Rozhodujeme tedy o organismu, který bude značnou část života existovat v jiných klimatických podmínkách, než ve kterých byl vysazen.

Adaptační zpráva MŽP z roku 2025 uvádí, že po předchozí kůrovcové kalamitě se druhová skladba lesů postupně posouvá směrem k doporučenější struktuře s vyšším zastoupením listnatých dřevin, současně ale hodnotí lesnictví jako jeden z významně zranitelných sektorů.

Ani tady neexistuje jednoduchá cesta.

Jedna univerzální „správná“ skladba lesa pro celou republiku nedává smysl.

Liší se nadmořská výška.

Půda.

Srážky.

Teplota.

Funkce lesa.

Místní rizika.

Adaptace proto musí být geograficky konkrétní.

A zároveň počítat s nejistotou.

Druhově a věkově pestřejší porost může mít v některých podmínkách výhodu právě proto, že nevsází celý budoucí stav lesa na úspěch jednoho druhu.

To je stejný princip diverzifikace, který jsme řešili u energetiky nebo dodavatelských řetězců.

Město má jiné klimatické riziko než pole

Ve městě může být hlavním problémem vysoká teplota.

Velké množství zpevněných ploch zachycuje teplo.

Budovy omezují proudění.

Nedostatek stínu zvyšuje tepelnou zátěž.

Intenzivní déšť naopak dopadne na povrchy, ze kterých voda rychle odtéká do kanalizace.

Česká adaptační zpráva výslovně upozorňuje na městské tepelné ostrovy a na skutečnost, že stárnutí populace zvyšuje zranitelnost vůči extrémně vysokým teplotám.

Městská adaptace proto není jen výsadbou několika stromů.

Je otázkou celého návrhu prostoru.

Stínu.

Zeleně.

Vody.

Propustnosti povrchů.

Materiálů.

Orientace budov.

Možnosti větrání.

Dostupnosti chladnějších veřejných prostor.

A také technických systémů budov.

Některá opatření přitom mohou mít více funkcí současně.

Strom poskytuje stín a pomáhá s mikroklimatem.

Propustná plocha může snížit zatížení kanalizace.

Zachycená dešťová voda může být využita místo pitné vody tam, kde kvalita pitné vody není potřebná.

Ale ani zde nesmí vzniknout dogma.

Strom bez dostatečného prostoru pro kořeny a bez vody může uhynout.

Zelená střecha nemusí být vhodná na každé budově.

Podzemní retenční objekt může být někde účinnější než povrchové řešení.

Městská adaptace potřebuje kombinovat urbanismus, techniku a přírodní řešení podle místních podmínek.

Nejlevnější adaptační opatření může být někdy nestavět na rizikovém místě

Veřejná politika se často soustředí na to, co máme postavit.

Nádrž.

Hráz.

Kanalizaci.

Opěrnou zeď.

Existuje ale také jiné opatření.

Nevytvářet novou zranitelnost.

Pokud postavíme novou čtvrť na místě s vysokým povodňovým rizikem a následně musíme desítky let financovat její ochranu, nevznikl problém pouze klimatem.

Vznikl také územním rozhodnutím.

Totéž platí pro zastavování ploch důležitých pro vsak vody nebo pro infrastrukturu umístěnou způsobem, který neodpovídá očekávanému riziku.

Adaptační zpráva MŽP označuje právě nakládání s krajinou a řízení územního rozvoje za jednu z klíčových oblastí budoucí adaptace.

To je významné i ekonomicky.

Prevence nemusí být viditelná.

Hráz lze vyfotografovat.

Rozhodnutí, že se na určitém místě nic nepostaví, vidět není.

Přesto může mít za padesát let větší hodnotu.

Klimatické riziko by mělo vstupovat do velké investice před jejím schválením

Pokud má veřejná investice životnost desetiletí, měla by už při návrhu obsahovat otázku:

V jakých podmínkách bude fungovat během celé své životnosti?

Ne jen v dnešním průměrném počasí.

Silnice může být citlivá na vysoké teploty nebo intenzivní srážky.

Most na průtoky a erozi.

Nemocnice na vlny veder a výpadky energie.

Vodní infrastruktura na změnu zdrojů.

Budova školy na přehřívání.

Takové prověřování není předpovědí jednoho budoucího klimatu.

Je zátěžovým testem.

Co se stane v horším scénáři?

Kolik stojí zvýšení odolnosti dnes?

Kolik by stála pozdější rekonstrukce?

A není případně levnější zvolit jiné místo nebo jiný projekt?

Česká aktualizovaná Politika ochrany klimatu z roku 2025 počítá také s rozvojem nástrojů pro klimatické prověřování investic, které mají pracovat s projekcemi a odolností infrastruktury.

Pro Model 77 je princip důležitější než konkrétní metodika.

Dlouhodobá investice má být hodnocena podle podmínek, které může během života reálně zažít.

Adaptace potřebuje pojištění a odpovědnost, ne automatickou úhradu každé škody státem

Pokud stát po každé události bez rozdílu uhradí všechny škody, může nevědomky vytvářet motivaci znovu budovat stejnou zranitelnost na stejném místě.

Na druhé straně nelze ponechat rozsáhlou katastrofu pouze jednotlivci nebo malé obci.

Existují rizika, která svou velikostí přesahují schopnost lokálního společenství nést náklady.

Proto je potřeba rozlišovat.

Co je běžně pojistitelné riziko?

Co je odpovědnost vlastníka?

Co má řešit obec?

Kdy je nutná širší veřejná solidarita?

A kdy veřejná pomoc má být podmíněna tím, že se zranitelný stav nebude jednoduše obnovovat beze změny?

Tuto otázku jsme už řešili u obnovy po krizi.

Adaptace ji posouvá před krizi.

Dobrá obnova napravuje zranitelnost po katastrofě.

Dobrá adaptace se snaží zabránit tomu, aby stejná zranitelnost vůbec vznikla.

Povodeň roku 2024 ukázala, že adaptace není jedna stavba

Extrémní srážky v září 2024 jsou užitečným příkladem právě proto, že reakce nebyla založena na jediném opatření.

ČHMÚ zaznamenal během této události v některých lokalitách Jeseníků extrémní vícedenní srážkové úhrny a povodně zasáhly rozsáhlou část území.

Ochrana před podobnou událostí se skládá z mnoha vrstev.

Předpovědi.

Varování.

Protipovodňových staveb.

Vodních nádrží.

Kapacity toků a území.

Krizového řízení.

Evakuace.

Odolné infrastruktury.

A následné obnovy.

To ukazuje, proč nelze adaptaci vyhodnocovat podle počtu nově vybudovaných objektů.

Rozhodující je výsledek celého systému.

Kolik lidí bylo včas varováno?

Které kritické služby pokračovaly?

Která ochranná opatření fungovala?

Kde selhala?

Jak rychle se obnovila infrastruktura?

A změnilo následné poučení projekty připravované pro budoucnost?

Adaptace je proces učení.

Ne seznam staveb.

Přírodní řešení potřebují stejné hodnocení jako technická

Přírodě blízká opatření mají řadu potenciálních výhod.

Mohou zadržovat vodu.

Snižovat erozi.

Zlepšovat mikroklima.

Podporovat biodiverzitu.

Některá zároveň přinášejí rekreační nebo krajinnou hodnotu.

Neměla by ale dostat výjimku z hodnocení jen proto, že působí přirozeně.

Musíme se ptát:

Kolik vody opatření skutečně zadrží?

Při jaké události?

Na jak dlouho?

Kolik stojí jeho údržba?

Jakou plochu potřebuje?

Jaký má dopad na vlastníky?

Co se stane při extrémní události, pro kterou už jeho kapacita nestačí?

Stejně přísně je potřeba hodnotit technickou infrastrukturu.

Velká stavba není automaticky účinnější jen proto, že je velká a viditelná.

Správný přístup není „příroda proti technice“.

Je to srovnání funkcí.

Pro některé problémy může být nejlepší přírodní opatření.

Pro jiné technické.

Pro velkou část problémů jejich kombinace.

Adaptace se nesmí stát univerzálním ospravedlněním každé investice

Slovo odolnost může zvyšovat politickou přitažlivost projektu.

Stejně tak slovo adaptace.

Silnice může být označena za adaptační.

Vodní dílo za adaptační.

Park za adaptační.

Rekonstrukce budovy za adaptační.

To ale samo o sobě nic nedokazuje.

Každý významnější projekt musí umět popsat:

Jaké konkrétní klimatické riziko snižuje?

Jak velké riziko dnes existuje?

Jak se očekává jeho vývoj?

Jaké byly alternativy?

Kolik stojí jednotka očekávaného přínosu?

Existuje levnější procesní nebo organizační opatření?

A co by ukázalo, že projekt není potřebný?

Právě zde se uplatní test minimální reformy Modelu 77.

Nejprve používejme stávající infrastrukturu lépe.

Potom změňme proces.

Následně hledejme spolupráci a menší investice.

Novou velkou infrastrukturu stavme tam, kde jednodušší cesta nestačí.

Ne proto, že velká stavba vypadá jako rozhodnější reakce.

Adaptace potřebuje dlouhodobé peníze, ale ne bianco šek

Jen v roce 2025 stát podle společného vyhodnocení resortů vykázal přibližně 26,8 miliardy korun výdajů na opatření spojená s ochranou před následky sucha; největší část prostředků směřovala mimo jiné do vodovodů a kanalizací.

Takové číslo ukazuje, že adaptace už není okrajová finanční položka.

Právě proto potřebuje hodnocení výsledků.

Nestačí vykazovat:

kolik peněz bylo utraceno.

Kolik kilometrů potrubí postaveno.

Kolik stromů vysazeno.

Kolik hektarů opatření podpořeno.

Potřebujeme postupně vědět také:

snížilo se riziko nedostatku vody?

Zlepšila se dostupnost náhradního zdroje?

Klesla erozní ztráta?

Snížila se tepelná zátěž?

Kolik kritické infrastruktury bylo přizpůsobeno?

A které investice se po několika letech ukázaly jako méně účinné, než se očekávalo?

Adaptace bez měření se může snadno změnit v permanentní dotační program.

Co má dělat obec, zemský obvod a stát?

Právě klimatická adaptace ukazuje, proč jednoduché dělení kompetencí podle tématu nestačí.

„Klima“ nemůže být jedna kompetence jedné úrovně.

Obec rozhoduje o místním veřejném prostoru, části zeleně, některé infrastruktuře a významné části územního rozvoje.

Širší územní úroveň může koordinovat služby, které přesahují jednu obec, plánování infrastruktury a některé adaptační projekty s větším spádem.

Stát vytváří legislativní rámec, velkou infrastrukturu, národní datovou základnu, část financování a garantuje standardy.

Správa povodí zase musí respektovat hydrologickou realitu, která se s politickou mapou nemusí shodovat.

Evropská úroveň poskytuje část pravidel, financování, výzkumných dat a koordinace.

To není kompetenční chaos, pokud jsou role jasně oddělené.

Chaos vzniká tehdy, pokud několik úrovní současně „odpovídá za adaptaci“, ale nikdo přesně neodpovídá za konkrétní vodovod, ochranu obce, územní rozhodnutí nebo údržbu opatření.

Proto má být i zde kompetence popsána podle konkrétní veřejné funkce.

Zemský obvod může mít význam, ale klima není argumentem pro jeho vznik samo o sobě

Je možné, že některé adaptační funkce jsou příliš velké pro jednotlivé obce a současně potřebují větší vazbu na místní podmínky, než poskytuje centrální stát.

To by mohl být argument pro silnější nadobecní kapacitu.

Nemusí to být automaticky argument pro nový zemský obvod.

Nejprve je potřeba otestovat existující možnosti.

Obce.

Dobrovolná spolupráce.

ORP.

Kraje.

Správce povodí.

Specializované státní instituce.

Pokud mohou stejnou funkci poskytovat efektivněji po lepší koordinaci, změna mapy není nutná.

Zemský obvod by měl smysl pouze tehdy, pokud dokáže například dlouhodobé územní plánování, regionální infrastrukturu nebo koordinaci obcí zvládat lépe a s jasnější odpovědností.

Navíc by musel respektovat skutečnost, že některé adaptační mapy jeho hranice překročí.

Vodní systém.

Říční povodí.

Ekologický koridor.

Dopravní síť.

Ani klima tedy nevytváří jednu univerzální mapu veřejné správy.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že určitý typ adaptačního opatření je obecně nejlepší, by byla vyvrácena, pokud by srovnání v konkrétních podmínkách ukázalo levnější nebo účinnější alternativu.

Investice do zadržování vody v krajině by nebyla dostatečnou odpovědí tam, kde nedokáže zajistit spolehlivé zásobování obyvatelstva.

Nová vodní nádrž by naopak nebyla dobře odůvodněná, pokud by stejného výsledku bylo možné dosáhnout levněji úsporami, propojením existujících zdrojů nebo jinou kombinací opatření.

Výsadba městské zeleně by nebyla úspěchem, pokud by porost po několika letech nepřežil nebo měřitelně nepomáhal řešit problém, kvůli kterému vznikl.

Klimatické prověřování investic by bylo pouze další administrativou, pokud by neměnilo návrh projektů tam, kde je významné riziko skutečně identifikováno.

Regionální adaptační instituce by byla zbytečná, pokud by stejnou práci dokázaly lépe zajistit dnešní kraje, ORP nebo specializované organizace.

A Model 77 by selhával, pokud by administrativní hranice komplikovaly hospodaření v povodích nebo jiné procesy, jejichž přirozené území politickou mapu překračuje.

Právě klimatická politika musí velmi přísně respektovat zásadu:

mapa má následovat funkci tam, kde je funkční území nezbytné — nikoli obráceně.

Vztah k Modelu 77

Klima a krajina ukazují jednu z nejdůležitějších vlastností budoucího státu.

Musí být stabilní, ale ne statický.

Nemůžeme každých deset let přesouvat města.

Nemůžeme snadno přestavět celou vodárenskou soustavu.

Nemůžeme znovu založit padesátiletý les.

Právě proto musí dlouhodobé investice počítat s nejistotou už v okamžiku svého vzniku.

Model 77 by měl u významných infrastrukturních rozhodnutí používat stejnou logiku jako u fiskálních závazků.

Nedívat se pouze na cenu dnes.

Ale na celý životní cyklus.

Náklady údržby.

Riziko selhání.

Náklady budoucí úpravy.

A možnost změny, pokud se podmínky vyvinou jinak.

Současně nesmí každému klimatickému problému přidělit novou instituci.

Adaptace je průřezová vlastnost rozhodování.

Má být součástí dopravy, územního plánování, vodního hospodářství, zemědělství, lesnictví, zdravotnictví i správy majetku.

Pokud vytvoříme zvláštní adaptační úřad, ale ostatní veřejné instituce budou dál navrhovat infrastrukturu podle starých předpokladů, problém jsme nevyřešili.

Pracovní závěr

Český stát nemusí vědět, jaké přesně bude počasí 17. července 2055.

Potřebuje ale vědět, že most, vodovod, městská čtvrť, les nebo zemědělská krajina budované dnes budou během svého života vystaveny podmínkám, které se mohou významně lišit od minulosti.

Proto má adaptace začínat před investicí.

Při volbě místa.

Při návrhu infrastruktury.

Při organizaci krajiny.

Při výběru technologie.

A při rozhodování, zda vůbec něco stavět.

Někdy bude nejlepším řešením technická infrastruktura.

Jindy změna hospodaření s půdou.

Jindy přírodní opatření.

Jindy kombinace všech tří.

A někdy bude nejrozumnějším adaptačním rozhodnutím jednoduše nevytvořit novou zranitelnost.

Odpovědný stát se proto nemá snažit vybudovat krajinu, ve které nikdy nebude sucho, povodeň ani horko.

Takovou krajinu vytvořit nedokáže.

Má budovat společnost a infrastrukturu, ve kterých proměnlivější klima nemusí každou mimořádnou událost automaticky měnit v mimořádnou škodu.