Města, obce v budoucnosti

Člověk žije v obci, ale jeho každodenní život její hranice překračuje

Člověk může bydlet v jedné obci, pracovat ve druhé, děti vozit do školy ve třetí, k lékaři jezdit do čtvrté a většinu nákupů obstarávat ve městě vzdáleném dvacet kilometrů. Administrativně patří na jedno místo. Funkčně žije v celém území. Právě tento rozdíl bude stále důležitější pro budoucí uspořádání českého státu.

Česko má mimořádně jemnou obecní strukturu. Na konci roku 2025 existovalo 6 258 obcí. Více než pětina z nich měla méně než 200 obyvatel, přesto v těchto nejmenších obcích žilo jen 1,5 procenta populace. Na opačném konci žilo ve šesti městech s více než 100 tisíci obyvateli téměř 23 procent obyvatel země. Tato rozmanitost není sama o sobě problém.

Problém by vznikl, kdybychom předpokládali, že stejný způsob organizace veřejných služeb bude stejně dobře fungovat v malé obci na Vysočině, v rostoucím zázemí Prahy, v krajském městě nebo v hustě propojeném ostravském prostoru.

Budoucnost českého osídlení proto nebude především otázkou, zda máme více podporovat města, nebo venkov.

Mnohem důležitější bude otázka:

Jak mají fungovat veřejné služby a veřejná správa v zemi, ve které jsou administrativní hranice stabilní, ale skutečné životní vazby obyvatel se neustále mění?

Město nekončí na své hranici

Moderní město není jen území uvnitř správní čáry.

Je také jeho zázemí.

Lidé mohou bydlet v okolních obcích, ale jejich práce, školy, nemocnice, kultura nebo služby jsou spojeny s centrem.

ČSÚ při Sčítání 2021 zachytil 4,29 milionu osob vyjíždějících do zaměstnání. Přibližně 40 procent z nich cestovalo za prací mimo obec svého bydliště. Jde o data ze sčítání a nelze je mechanicky považovat za přesný obraz roku 2026, zvlášť s ohledem na tehdejší mimořádné pracovní podmínky, ale dobře ukazují, jak významná je každodenní mobilita přes obecní hranice.

Ministerstvo pro místní rozvoj proto už v současné Strategii regionálního rozvoje pracuje zvlášť s metropolitními územími, aglomeracemi, regionálními centry, strukturálně postiženými oblastmi a hospodářsky či sociálně ohroženými územími. Samotná strategie vychází z toho, že různé typy území potřebují odlišné nástroje.

To je důležitý princip také pro Model 77.

Praha není pouze Praha.

Brno není jen soubor obyvatel uvnitř jeho administrativních hranic.

Stejně tak význam menšího regionálního centra nelze poznat jen podle počtu lidí, kteří v něm mají registrovaný pobyt.

Funkční území vzniká pohybem lidí.

Za prací.

Za školou.

Za službami.

A právě tyto vazby musí být jednou z vrstev, ze kterých bude případná nová správní mapa vycházet.

Suburbanizace vytváří obec, která bydlí, a město, které poskytuje služby

Okolí velkých měst může růst rychleji než město samotné.

Rodina se přestěhuje do rodinného domu za městem.

Administrativně se stane obyvatelem jiné obce.

Její každodenní život ale může být s městem spojen ještě více než dříve.

Rodiče tam pracují.

Děti později studují.

Rodina používá městské nemocnice, kulturní zařízení nebo dopravní infrastrukturu.

Zároveň ale potřebuje školku, základní školu, kanalizaci, silnici nebo veřejný prostor v obci, do které se přestěhovala.

Vznikají tak dvě různé zátěže.

Rostoucí obec musí velmi rychle budovat místní infrastrukturu.

Centrální město dál poskytuje část služeb lidem, kteří v něm nebydlí.

Ministerstvo pro místní rozvoj právě u českých metropolitních oblastí upozorňuje na tlak populačního a prostorového růstu na bydlení, veřejné služby, dopravu a krajinu a zároveň na potřebu koordinovaného prostorového rozvoje.

To není chyba obyvatel, kteří se rozhodnou bydlet za městem.

Je to problém koordinace.

Pokud každá obec plánuje pouze vlastní území, může vzniknout systém, ve kterém několik desítek samostatných rozhodnutí vytvoří společný problém.

Nové domy bez odpovídající školy.

Rozvoj bez kapacitní veřejné dopravy.

Komerční zóna přístupná téměř výhradně automobilem.

Nebo obytná výstavba, jejíž obyvatelé budou každé ráno používat stejnou přetíženou silnici.

Místní samospráva přitom může rozhodnout zcela racionálně z pohledu své vlastní obce.

Výsledek může být neracionální z pohledu celé aglomerace.

Bydlení není jen počet bytů

Budoucnost měst se velmi rychle dostává k bydlení.

Pokud člověk nemůže bydlet v rozumné vzdálenosti od práce, problém se přenese jinam.

Do dopravy.

Do rodinného života.

Do pracovního trhu.

Do požadavků na veřejnou infrastrukturu.

Do životního prostředí.

OECD ve společné práci s českými institucemi v roce 2025 upozornila, že problémy českého bydlení nejsou pouze otázkou přímé finanční podpory. Významnou roli mají také územní plánování, koordinace mezi jednotlivými úrovněmi veřejné správy a spolupráce mezi obcemi. Zvlášť doporučuje větší koordinaci plánování v rámci funkčních území, která nemusí odpovídat jednotlivým obecním hranicím.

Česká bytová politika se současně skutečně mění. Od ledna 2026 je účinný zákon o podpoře bydlení, který mimo jiné vytváří kontaktní místa pro bydlení ve vybraných ORP a pražských městských částech, a stát v roce 2026 pokračuje také ve finančních programech podporujících dostupné nájemní bydlení.

Ani nový zákon, ani dotace na výstavbu však samy neodpoví na základní prostorovou otázku:

Kde mají nové byty vzniknout?

Bydlení není izolovaná budova.

Byt potřebuje dopravu.

Školu.

Vodovod.

Kanalizaci.

Energii.

Veřejný prostor.

A dostupnost práce a služeb.

Pokud postavíme velké množství bydlení na místě bez těchto vazeb, pouze přesuneme náklady z ceny bytu do jiných částí života.

Dostupnost se neměří jen cenou za metr čtvereční

Levnější byt vzdálený hodinu a půl od zaměstnání nemusí být pro domácnost ve skutečnosti levnější.

Rodina možná potřebuje druhé auto.

Platí palivo.

Tráví mnoho hodin týdně cestováním.

Má menší možnost kombinovat práci a péči o děti.

Obtížněji využívá veřejné služby.

Proto má mít při plánování bydlení význam pojem dostupnosti v širším smyslu.

Kolik stojí bydlení?

Ale také:

Jak dlouho trvá cesta do práce?

Je dostupná škola?

Je možné fungovat bez automobilu?

Existují zdravotní a sociální služby?

A odpovídá infrastruktura očekávanému růstu populace?

Tento pohled mění i význam dopravy.

Dopravní politika není jen otázkou přesunu vozidel.

Je nástrojem, který určuje, jak velké území je prakticky dostupné pro bydlení, práci a služby.

Dobré spojení může rozšířit funkční pracovní trh města bez potřeby přesunout všechny obyvatele přímo do něj.

Špatné spojení může naopak učinit relativně blízkou obec prakticky vzdálenou.

Práce na dálku změní některé vazby, ale města nezruší

Pandemie ukázala, že určitou část práce lze vykonávat bez každodenní fyzické přítomnosti na pracovišti.

Tento způsob práce nezmizel.

Podle ČSÚ umožňovalo v roce 2024 alespoň někdy pracovat z domova 59 procent českých podniků s deseti a více zaměstnanci. U velkých podniků dosahoval podíl 92 procent, zatímco mezi jednotlivými obory byly obrovské rozdíly: v IT službách umožňovala práci z domova téměř všechna sledovaná pracoviště, zatímco mnoho manuálních a osobních profesí tuto možnost ze své podstaty nemá.

Práce na dálku tak může částečně změnit geografii zaměstnání.

Člověk nemusí do kanceláře pětkrát týdně.

Může bydlet dále.

Menší město může být atraktivnější pro člověka, jehož zaměstnavatel sídlí v metropoli.

Region může získat obyvatele s příjmy pocházejícími z ekonomiky jiného města.

To je významná změna.

Neměla by se ale přeceňovat.

Zdravotní sestra nemůže ošetřovat pacienta na dálku.

Stavební pracovník nepostaví dům z domácí pracovny.

Řidič, pracovník obchodu, pečovatel nebo velká část průmyslových zaměstnanců musí být fyzicky na místě.

Ani kancelářská práce navíc nemusí být vždy plně vzdálená.

Budoucnost proto pravděpodobně nebude světem, ve kterém místo přestane být důležité.

Může být světem, ve kterém bude důležité jinak.

Menší město může získat novou příležitost

Pokud člověk nemusí každý den cestovat do velkého centra, mění se hodnota vzdálenosti.

Město vzdálené hodinu vlakem od Prahy nebo Brna může být pro některé domácnosti mnohem zajímavější, pokud cestu absolvují jednou nebo dvakrát týdně místo pěti dnů.

To může pomoci některým regionálním centrům.

Ale pouze tehdy, pokud nabízejí základní kvalitu života.

Bydlení.

Školu.

Zdravotnictví.

Internetové připojení.

Veřejný prostor.

Kulturní a společenské možnosti.

A spolehlivé dopravní spojení pro dny, kdy člověk cestovat potřebuje.

Digitální práce tedy sama venkov ani menší města nezachrání.

Může ale změnit jejich konkurenční pozici.

To je další důvod, proč regionální politiku nelze stavět na jednoduchém rozdělení:

centrum roste, periferie klesá.

Některé menší oblasti mohou získávat nové funkce.

Jiné se budou dál zmenšovat.

Úkolem veřejné politiky není předem určit, která obec má růst.

Má vytvářet podmínky, aby se území dokázalo na skutečný vývoj přizpůsobovat.

Venkov nemusí mít všechno, ale musí být možné odtud normálně žít

U malých obcí vzniká opačný problém než u metropolí.

Není realistické udržovat každou specializovanou veřejnou službu v každé obci.

Česko má více než tisíc obcí pod dvě stě obyvatel. Vybudovat v každé plnohodnotnou soustavu školských, zdravotních, sociálních, správních a odborných institucí by nebylo možné ani ekonomicky, ani personálně.

Z toho ale neplyne, že obyvatel malé obce má mít výrazně horší přístup k základním službám.

Je potřeba oddělit dvě věci.

Přítomnost služby a dostupnost služby.

Nemocnice nemusí stát v každé obci.

Musí být reálně dosažitelná.

Střední škola nemusí být v každém malém městě.

Student se k ní ale musí rozumně dostat.

Specializovaný úředník nemusí sedět na každé radnici.

Občan však musí mít možnost jeho službu získat digitálně, prostřednictvím kontaktního místa nebo v přiměřené vzdálenosti.

Budoucnost venkova proto nemusí spočívat v kopírování institucí města do stále menšího měřítka.

Může spočívat v kombinaci místních základních funkcí a velmi kvalitního přístupu k funkcím sdíleným.

Digitalizace ruší některé vzdálenosti, jiné nikoli

Digitální veřejná služba může být stejně dostupná z centra Prahy jako z malé vesnice.

To je obrovská výhoda.

Občan nemusí cestovat kvůli formuláři.

Odborník může pracovat pro několik území.

Konzultaci lze někdy poskytnout na dálku.

Ale digitální technologie neodstraní fyzickou geografii.

Silnici nelze digitalizovat.

Sanitku také ne.

Vodu.

Školní oběd.

Domácí péči.

Opravu elektrického vedení.

Proto nelze regionální nerovnosti vyřešit pouze rychlým internetem.

Digitalizace může velmi výrazně snížit význam vzdálenosti u informací a administrativních služeb.

U fyzických veřejných funkcí zůstane vzdálenost rozhodující.

Model 77 proto musí u každé služby rozlišit, která její část musí být fyzicky dostupná a která může být poskytována odkudkoli.

Dostupnost služeb potřebuje časový standard, ne jen mapu institucí

Na mapě mohou být dva regiony vybaveny stejně.

Každý má nemocnici.

Každý střední školu.

Každý úřad.

Jenže v jednom regionu se k nim většina obyvatel dostane za dvacet minut.

Ve druhém za hodinu.

Institucionální mapa vypadá stejně.

Skutečná dostupnost není stejná.

Proto by veřejné služby měly být tam, kde je to možné, posuzovány také časově.

Ne pouze otázkou:

„Existuje zařízení v tomto okrese nebo obvodu?“

Ale:

„Jaká část obyvatel se ke službě dostane v rozumném čase?“

Takové hodnocení je zvlášť důležité v řídce osídlených oblastech a u starší populace.

Může také ukázat, že správným řešením není další budova.

Může jím být doprava.

Mobilní služba.

Sdílená kapacita.

Digitální konzultace.

Nebo změna rozmístění existujících zařízení.

Budoucí město bude muset používat existující prostor lépe

Město nemůže růst donekonečna pouze směrem ven.

Každá další nízkohustotní výstavba vytváří potřebu silnic, sítí a veřejných služeb na větším území.

To neznamená, že každý musí bydlet v centru v bytovém domě.

Znamená to, že prostor má ekonomickou hodnotu.

OECD ve své analýze českého bydlení z roku 2025 doporučuje silnější koordinaci prostorového plánování a bydlení a upozorňuje na význam efektivnějšího využívání území, zejména ve funkčních městských oblastech.

Budoucí rozvoj proto pravděpodobně bude více pracovat také s územím, které už město používá.

Brownfieldy.

Prázdnými nebo málo využívanými budovami.

Transformací starých průmyslových ploch.

Dostavbou tam, kde už existuje infrastruktura.

A změnou funkcí budov, jejichž původní účel zanikl.

To může být levnější než pokaždé rozšiřovat město na další zemědělskou půdu.

Ale ani zahušťování nesmí být dogmatem.

Příliš intenzivní výstavba bez veřejného prostoru, zeleně, škol a dopravy může kvalitu života výrazně snížit.

Rozhodující je celek.

Veřejný prostor není zbytek mezi budovami

Budoucnost měst není pouze otázkou toho, kolik bytů se vejde na hektar.

Lidé potřebují také prostor mezi nimi.

Ulici.

Park.

Hřiště.

Náměstí.

Stín.

Místo pro setkávání.

Bezpečnou cestu pěšky.

Veřejný prostor má sociální, klimatickou i dopravní funkci.

Je také jedním z mála míst, kde se běžně setkávají lidé různých příjmů, věku a životních situací.

To je důležité i pro Soudržnost.

Město, ve kterém jednotlivé skupiny obyvatel žijí ve fyzicky oddělených světech, může mít velmi kvalitní soukromé bydlení, ale slabší společný prostor.

Územní plánování proto není jen technickým rozmístěním budov.

V dlouhém horizontu spoluurčuje způsob, jakým společnost žije.

A chyby v něm se opravují velmi obtížně.

Největší města potřebují jiný model než běžný zemský obvod

Tady se dostáváme přímo k Modelu 77.

Praha a její okolí představují nejzřetelnější případ, kdy administrativní hranice a funkční území nejsou totožné.

Podobnou, byť jinak rozsáhlou otázku vytváří Brno a jeho zázemí.

Ostravsko má zase polycentrickou strukturu, ve které je několik velkých sídel funkčně velmi těsně propojeno.

Mechanicky vložit všechny tyto oblasti do stejného vzorce jako převážně venkovský region by mohlo ignorovat jejich skutečné fungování.

Asymetrie ale nemůže být založena jen na názvu města nebo politickém rozhodnutí.

Potřebuje objektivní kritéria.

Velikost populace.

Hustotu.

Dojížďku.

Intenzitu dopravy.

Propojenost trhu práce.

Sdílení veřejných služeb.

Kontinuální zastavěné území.

A další funkční vazby.

Pokud tato data ukážou, že určitá metropolitní oblast potřebuje jiný model správy, má být asymetrie legitimní možností.

Pokud ne, není důvod ji vytvářet.

Obecní hranice mají vysokou hodnotu stability

Z funkčního pohledu by bylo velmi jednoduché říci:

Pokud se skutečný život lidí změnil, překresleme obce.

Jenže hranice mají také jiné funkce.

Obec není pouze poskytovatel služby.

Je politickou komunitou.

Má zastupitelstvo.

Majetek.

Historii.

Místní identitu.

Rozpočtové vztahy.

Změna obecních hranic proto není technickou optimalizací.

Právě zde je potřebný test minimální reformy.

Pokud problém vyřeší společná doprava, není potřeba slučovat obce.

Pokud jej vyřeší společná škola, nemusíme měnit hranici.

Pokud několik obcí dokáže společně financovat odbornou kapacitu, nemusíme rušit jejich politickou samostatnost.

Územní reforma má přijít až tehdy, když samotná spolupráce a kompetenční změna nestačí.

To je důležité také proto, že funkční regiony se v čase mění.

Politická mapa potřebuje větší stabilitu než mapa každodenní dojížďky.

Meziobecní spolupráce je alternativou, kterou je nutné brát vážně

Velká část problémů funkčního území vzniká proto, že jedna obec je na řešení příliš malá.

To ale ještě neznamená, že potřebujeme novou vyšší politickou jednotku.

Může stačit spolupráce.

Společný dopravní systém.

Společná škola.

Společné plánování.

Sdílený odborník.

Společná infrastruktura.

Právě proto musí Model 77 porovnávat případné zemské obvody nejen se současnými kraji, ale také se silnější meziobecní spoluprací, ORP a společenstvími obcí.

OECD ve své analýze českého bydlení z roku 2025 výslovně zmiňuje možnost koordinovat některé plánovací funkce ve funkčních územích prostřednictvím existujících struktur, například společenství obcí nebo ORP podle místních podmínek.

To je pro Model 77 důležitá konkurenční hypotéza.

Pokud spolupráce existujících obcí dokáže problém vyřešit levněji a bez nové politické úrovně, má mít přednost.

Dobrovolná spolupráce má ale své hranice

Existují také situace, kdy několik obcí nedokáže dlouhodobě koordinovat rozhodnutí, protože mají odlišné motivace.

Jedna obec umožní rozsáhlou bytovou výstavbu.

Druhá provozuje střední školu.

Třetí nese dopravní zatížení.

Centrální město financuje velkou kulturní nebo sportovní infrastrukturu.

Náklady a přínosy se rozdělí mezi různé rozpočty.

Pokud spolupráce funguje pouze tehdy, když všichni souhlasí, může jediný účastník zablokovat rozhodnutí důležité pro celé funkční území.

Právě zde může vznikat argument pro silnější nadobecní odpovědnost.

Ale takový argument musí být konkrétní.

Nestačí říci:

obce málo spolupracují, proto potřebujeme zemský obvod.

Musíme určit:

Která funkce potřebuje závazné společné rozhodnutí?

Proč ji nedokáže vykonat ORP?

Proč ne kraj?

Proč nestačí společenství obcí?

Jak bude nová úroveň financována?

A jak bude občan schopen její rozhodnutí politicky kontrolovat?

Teprve odpověď na tyto otázky může legitimovat novou instituci.

Model 77 nesmí zmrazit republiku podle dojížďky roku 2021

Dojížďkové mapy jsou pro návrh území mimořádně cenné.

Ale jsou fotografií určitého období.

Nová dálnice může změnit spádovost.

Rychlá železnice ještě více.

Velký zaměstnavatel může vytvořit nové pracovní centrum.

Jiný podnik může skončit.

Práce na dálku může snížit každodenní dojížďku části zaměstnanců.

Demografický vývoj může změnit váhu jednotlivých sídel.

Proto nelze vzít dnešní dojížďková data, nakreslit kolem nich hranice a prohlásit je za správné na dalších sto let.

Model potřebuje testovat více časových vrstev.

Jak vazby vypadaly před deseti lety?

Jak vypadají dnes?

Které jsou stabilní?

Které se mění?

A jak může budoucí infrastruktura změnit jejich směr?

Administrativní hranice má být založena spíše na dlouhodobě stabilní funkční vazbě než na jednom aktuálním toku obyvatel.

Politická mapa nemusí být mapou každé služby

To je možná nejdůležitější závěr této kapitoly.

Školská spádovost může mít jednu geografii.

Nemocniční síť jinou.

Dojížďka za prací třetí.

Povodí čtvrtou.

Železniční síť pátou.

Není realistické najít jedinou správní hranici, která přesně odpovídá všem.

Úkolem Modelu 77 proto není objevit zázračnou mapu.

Má najít dostatečně stabilní politickou úroveň pro ty funkce, které skutečně potřebují společnou demokratickou odpovědnost.

Technické a odborné služby mohou podle potřeby hranice překračovat.

Právě tím lze spojit politickou čitelnost s funkční realitou.

Občan potřebuje vědět, kdo odpovídá.

Nemusí požadovat, aby každý autobus, vodovod, nemocnice nebo datová síť končily na stejné hranici.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že silnější nadobecní koordinace je vždy potřebná, by byla chybná tam, kde obce dokážou konkrétní službu efektivně zajistit samy nebo prostřednictvím dobrovolné spolupráce.

Představa, že práce na dálku zásadně odstraní význam dojížďky, by se nepotvrdila, pokud bude většina zaměstnání dál vyžadovat pravidelnou fyzickou přítomnost a hybridní pracovníci budou nadále významně využívat dopravní infrastrukturu.

Strategie intenzivnějšího zahušťování měst by nebyla vhodná, pokud by výsledkem byly nepřiměřené náklady na infrastrukturu, ztráta kvalitního veřejného prostoru nebo jiné významné negativní dopady.

Suburbanizaci by nebylo správné chápat pouze jako problém, pokud by nové obce a jejich zázemí dokázaly růst s dostatečnou infrastrukturou a jejich obyvatelé měli efektivní dopravní spojení se širším funkčním územím.

Zemské obvody by nebyly potřebné pro metropolitní koordinaci, pokud by stejnou funkci lépe zvládly reformované kraje, ORP nebo závaznější formy meziobecní spolupráce.

A navržené hranice Modelu 77 by byly velmi problematické, pokud by ve významném množství případů rozdělovaly dlouhodobě stabilní funkční regiony a komplikovaly každodenní pohyb lidí za prací a službami.

To musí být jeden z budoucích empirických testů mapy.

Vztah k Modelu 77

Budoucnost měst a obcí potvrzuje, proč má být základní stavební jednotkou Modelu 77 celá obec.

Politická komunita má vlastní význam a její dělení kvůli optimalizaci statistické mapy by vytvářelo velké transformační náklady.

Současně ale tato kapitola ukazuje, proč samotná obec často není dostatečným funkčním územím pro všechny veřejné služby.

Právě zde může vzniknout potřeba nadobecní úrovně.

Její hranice však nesmějí vzniknout podle předem požadovaného počtu jednotek.

Musí být hledány podle skutečných dlouhodobých vazeb.

Dojížďky.

Dopravy.

Služeb.

Ekonomických vztahů.

Demografie.

Metropolitních vazeb.

A schopnosti zajistit dostatečnou odbornou i fiskální kapacitu.

Praha, Středočeský prostor, Brno, Ostravsko a další výrazně městské nebo polycentrické oblasti přitom potřebují samostatné testování.

Stejná šablona nemusí být vhodná pro celou republiku.

A především platí test minimální reformy.

Pokud lze funkční městský region spravovat pomocí kvalitnější spolupráce obcí, změnou kompetencí nebo reformou existující úrovně, není změna mapy cílem sama o sobě.

Pracovní závěr

Budoucnost českého osídlení nebude jednoduchým přesunem lidí z vesnic do měst ani návratem z měst na venkov.

Bude mnohem pestřejší.

Některé metropolitní oblasti budou pravděpodobně dál čelit tlaku na bydlení, dopravu a veřejné služby.

Některá menší města mohou získat význam díky lepšímu spojení a částečné práci na dálku.

Jiná území budou stárnout a populačně slábnout.

A hranice každodenního života budou stále častěji jiné než hranice obcí.

Stát proto nemá rozhodovat, kde mají lidé bydlet.

Má vytvářet podmínky, aby jejich volba nezpůsobovala neřešitelné náklady jiným částem systému a aby základní veřejné služby zůstaly reálně dostupné bez ohledu na typ území.

Obec má zůstat místem demokratické identity a místního rozhodování tam, kde svou funkci zvládá.

Funkce, které její hranici přirozeně překračují, mají být organizovány ve větším prostoru.

A tam, kde má vzniknout nová nadobecní odpovědnost, musí být její potřeba doložena skutečnými vazbami, nikoli estetickou představou správné mapy.

Člověk totiž nebydlí ve správním diagramu. Žije v prostoru mezi domovem, prací, školou, službami a lidmi kolem sebe. Dobré uspořádání státu má tuto skutečnost respektovat.