Budoucí generace a veřejné finance

Problémem není jen dluh, ale také to, co za něj budoucnost dostane

Budoucí generace dnes nemohou hlasovat. Nemohou rozhodnout, zda chtějí převzít náš dluh, protestovat proti zanedbanému mostu, který budou muset opravit. Nemohou požadovat, abychom dnes odložili dostatek prostředků na stárnutí populace.ani nemohou odmítnout závazek, který dnešní stát přijme na několik desetiletí. Přesto na ně část dnešních rozhodnutí nevyhnutelně dopadne. To vytváří jeden ze základních problémů veřejných financí.

Každá generace rozhoduje nejen o tom, kolik veřejných služeb chce sama spotřebovat. Rozhoduje také o tom, v jakém stavu předá další generaci státní finance, infrastrukturu, veřejný majetek a dlouhodobé závazky.

Mezigenerační odpovědnost proto nelze zúžit na jednoduché pravidlo:

dluh je špatný.

Stát bez dluhu může budoucím generacím zanechat rozpadající se infrastrukturu, nedostatek škol, zanedbané energetické sítě a veřejné instituce, jejichž oprava bude mnohem dražší než dnešní investice.

Stejně tak vysoký dluh nemusí znamenat, že společnost pouze spotřebovala budoucnost. Mohl financovat infrastrukturu, kterou budou další generace desítky let používat.

Rozhodující otázka tedy nezní jen:

Kolik dlužíme?

Ale také:

Co proti tomuto závazku stojí na druhé straně?

Dluh je závazek, nikoli automaticky důkaz nezodpovědnosti

Na konci roku 2025 dosáhl český státní dluh podle Ministerstva financí 3,678 bilionu korun, přibližně 43,2 procenta HDP. Jde o státní dluh, nikoli o totožný ukazatel celého sektoru vládních institucí používaný například pro evropská fiskální pravidla.

Ministerstvo financí ve svém Fiskálním výhledu z listopadu 2025 očekávalo dluh celého sektoru vládních institucí kolem 44 procent HDP na konci roku 2025 a jeho postupný růst v následujících letech. Současně hodnotilo tehdejší očekávanou úroveň jako stále pod maastrichtským referenčním limitem 60 procent HDP i pod hranicí českého národního dluhového pravidla.

Samotné mezinárodní srovnání dluhu nám ale neřekne všechno.

Dvě země mohou mít stejný poměr dluhu k HDP a úplně odlišnou situaci.

Jedna má moderní infrastrukturu, vysokou produktivitu a dlouhou splatnost dluhu.

Druhá má zastaralé veřejné systémy, slabý růst a vysoké úrokové náklady.

Stejně tak dvě vlády mohou vytvořit stejně velký deficit a použít peníze úplně jinak.

Proto má být hodnocen nejen stav dluhu.

Ale také jeho trajektorie, náklady financování a kvalita výdajů, které za ním stojí.

Budoucí generace nezdědí jen pasiva

Veřejná diskuse často pracuje, jako by dnešní generace předávala budoucí generaci pouze státní dluh.

Ve skutečnosti předává celé veřejné jmění.

Silnice.

Železnice.

Školy.

Nemocnice.

Energetické sítě.

Vodohospodářskou infrastrukturu.

Veřejné budovy.

Informační systémy.

Pozemky.

Instituce.

Ale také znalosti, lidský kapitál, fungující právní systém a další aktiva, která nejsou vždy jednoduše ocenitelná účetní cenou.

To znamená, že jednoduché dělení na „zadlužení“ a „nezadlužení“ může být zavádějící.

Představme si dvě generace.

První nepřijme žádný nový dluh, ale třicet let výrazně podfinancuje údržbu infrastruktury.

Druhá si půjčí na rekonstrukci železniční sítě, kterou budou používat další generace.

Účetní pohled může první generaci zobrazit jako fiskálně opatrnější.

Ekonomický pohled může být složitější.

Zanedbaná infrastruktura totiž představuje také závazek.

Pouze není zapsaný jako státní dluhopis.

Odložená oprava je někdy skrytý dluh

Most, který potřebuje opravu, nebude levnější jen proto, že ji odložíme.

Vodovodní síť se neobnoví sama.

Budova školy se nebude deset let bez údržby nacházet ve stejném technickém stavu.

Odkládání oprav může krátkodobě zlepšit rozpočet.

Dlouhodobě může vytvořit ještě vyšší náklad.

To je forma mezigeneračního přesunu nákladů, která se v klasické statistice veřejného dluhu nemusí vůbec objevit.

Právě proto jsme v předchozí kapitole zdůrazňovali životní cyklus infrastruktury.

Postavit novou stavbu bez zajištění její budoucí obnovy znamená vytvořit další závazek.

Stejně tak může být fiskálně nezodpovědné šetřit právě na údržbě majetku, jehož zanedbání později způsobí mnohem větší výdaj.

Odpovědné finance proto nejsou jen nízký deficit.

Jsou také schopnost pečovat o majetek, který už stát má.

Ani investiční výdaj není automaticky dobrým dluhem

Z opačné strany vzniká jiné zjednodušení.

Běžné výdaje jsou špatné.

Investice jsou dobré.

Tak jednoduché to není.

Špatně vybraná investice může být mnohem větším problémem než rozumný běžný výdaj.

Prázdná budova je investice.

Nedostatečně využívaná silnice také.

Informační systém, který musí být po několika letech kompletně nahrazen, byl účetně investicí.

To ale neznamená, že vytvořil odpovídající veřejnou hodnotu.

Navíc prakticky každá investice vytváří budoucí běžné náklady.

Nová škola potřebuje učitele, energii a údržbu.

Nová nemocnice zdravotnický personál.

Silnice opravy.

Digitální infrastruktura aktualizace a kybernetickou ochranu.

Proto musí dobrá investiční politika počítat nejen cenu výstavby.

Ale také provozní závazek, který nová investice vytváří.

Budoucí generaci nelze slíbit pouze aktivum.

Předáváme jí také účet za jeho provoz.

Kdy je tedy dluh vůči budoucnosti obhajitelný?

Neexistuje jednoduchá hranice.

Lze ale položit několik otázek.

Bude služba nebo infrastruktura existovat ještě v době, kdy se dluh splácí?

Budou z ní mít významný užitek také lidé, kteří náklady ponesou později?

Má projekt realisticky doloženou veřejnou hodnotu?

Existuje levnější způsob dosažení stejného výsledku?

Je plánována údržba?

A zůstane budoucí generaci také dostatečný fiskální prostor reagovat na vlastní problémy?

Právě poslední otázka je často přehlížena.

Každá generace bude mít vlastní krize.

Vlastní potřeby.

Vlastní nové technologie.

Vlastní investice.

Pokud jim předáme veřejné finance s velmi vysokými pevnými výdaji a úrokovými náklady, omezíme jejich možnost rozhodovat.

Fiskální prostor proto není jen účetní rezerva.

Je také forma politické svobody budoucí generace.

Úrok je cena za přenesení rozhodnutí v čase

Dluh umožňuje postavit něco dnes a část ceny zaplatit později.

To má svoji cenu.

Úrok.

Čím větší část rozpočtu musí stát používat na obsluhu starého dluhu, tím méně peněz zůstává na současné rozhodování.

Národní rozpočtová rada ve své nejnovější dostupné výroční zprávě upozorňuje, že růst dluhu v kombinaci s vyššími úrokovými sazbami oproti předchozí dekádě zvyšuje citlivost rozpočtu na náklady jeho obsluhy a tím omezuje budoucí fiskální manévrovací prostor.

Je proto rozdíl mezi zemí, která má dluh, ale úrokové náklady jsou stabilní a ekonomika roste, a zemí, jejíž dluh roste rychleji než schopnost ekonomiky jej financovat.

Dluhová udržitelnost není otázkou jedné absolutní částky.

Je vztahem mezi dluhem, ekonomickým výkonem, úrokovými náklady, strukturou příjmů a výdajů a očekávaným budoucím vývojem.

Největší budoucí závazky nemusí být napsány na dluhopise

Veřejné finance obsahují také takzvané implicitní závazky.

Stát například zákonem slibuje určité budoucí důchodové plnění.

Nemá však pro každého dnešního pracovníka uloženou odpovídající částku na jeho osobním státním účtu.

Český systém je z velké části průběžný: dnešní odvody financují dnešní penze.

To znamená, že jeho dlouhodobá stabilita závisí na budoucím vztahu mezi počtem lidí, kteří přispívají, ekonomickou produktivitou a množstvím prostředků, které stát vyplácí.

Takový závazek se nechová stejně jako státní dluhopis.

Přesto je pro budoucí veřejné finance zásadní.

Totéž platí pro zdravotní péči nebo dlouhodobou sociální péči ve stárnoucí společnosti.

Rozpočet tedy může vypadat dnes relativně stabilně a současně obsahovat významný budoucí tlak, který se naplno projeví až za dvacet nebo třicet let.

Stárnutí je fiskální problém právě proto, že je předvídatelné

U některých budoucích krizí nevíme, zda přijdou.

Demografickou strukturu příštích desetiletí známe podstatně lépe.

Velká část lidí, kteří budou kolem roku 2050 pobírat český důchod, už dnes žije.

Národní rozpočtová rada ve své zprávě o dlouhodobé udržitelnosti za rok 2025 hodnotila změny důchodového systému z let 2023 a 2024 jako významné zlepšení dlouhodobé fiskální udržitelnosti. Současně ale její padesátiletý základní scénář nadále ukazoval výrazný růst dluhu, pokud by dlouhodobé příjmové a výdajové nerovnováhy nebyly dále řešeny. Modelový dluh na konci horizontu roku 2075 dosahoval 178 procent HDP.

Toto číslo není předpověď, že český dluh bude v roce 2075 přesně 178 procent HDP.

Je to scénář.

Jeho výsledek závisí na demografii, ekonomickém růstu, úrokových sazbách, legislativě a dalších předpokladech.

Právě tak se má používat.

Ne jako proroctví.

Ale jako odpověď na otázku:

Co by se přibližně stalo, kdybychom zachovali určité předpoklady a nic dalšího nezměnili?

Takový scénář umožňuje reagovat dříve, než se problém skutečně projeví.

Důchodový systém je také otázkou rozdělení mezi generacemi

Každá změna důchodového systému má distribuční důsledky.

Někdo bude odvádět více.

Někdo pobírat relativně méně.

Někdo pracovat déle.

Někdo získá výjimku.

Někdo ponese náklad změny v přechodném období.

Národní rozpočtová rada ve své detailní studii z roku 2025 odhadovala, že významnou část dopadů tehdy přijaté reformy ponesou generace narozené přibližně od poloviny sedmdesátých let a mladší. Zároveň odhadovala, že jednotlivé reformní prvky významně zlepšují dlouhodobé saldo systému.

To ukazuje důležitou věc.

Fiskální reforma nikdy není pouze technický výpočet.

Je také rozhodnutím o tom, jak rozdělit náklady mezi generace.

Analytik může popsat důsledky jednotlivých možností.

Demokratická politika musí rozhodnout, jaké rozdělení považuje za přijatelné.

Úkolem Modelu 77 není určit jedinou správnou výši důchodu nebo jediný správný důchodový věk.

Má požadovat, aby dnešní rozhodnutí zveřejnilo také budoucí účet.

Projekce se musí přepočítat, když se změní zákon

To je zvlášť důležité v současnosti.

Platné znění zákona v roce 2026 stále obsahuje postupné zvyšování důchodového věku až na 67 let pro mladší ročníky.

Současně však byly v roce 2026 politicky předloženy další návrhy změn důchodového systému. To znamená, že dlouhodobé projekce založené na dřívějším právním stavu nemají být mechanicky vydávány za projekci budoucnosti po každé další případné legislativní změně.

Tento princip je obecný.

Kdykoli stát přijme významné opatření s dlouhodobým rozpočtovým dopadem, měl by zároveň aktualizovat dlouhodobou projekci.

Nejen ukázat:

kolik opatření stojí příští rok.

Ale také:

co udělá s veřejnými financemi za deset, dvacet nebo třicet let.

Bez takového pohledu lze vytvořit relativně malé dnešní opatření s velmi velkým kumulovaným budoucím nákladem.

Automatický výdaj potřebuje automatický příjem nebo vědomé přerozdělení

Velmi silný problém vzniká u mandatorních a kvazimandatorních výdajů.

Jednou nastavený mechanismus může každý rok automaticky generovat další výdaj.

To může být legitimní.

Například valorizace může chránit příjemce před poklesem reálné hodnoty dávky.

Ale pokud stát trvale zvýší automatický výdaj, měl by současně vědět, jak jej dlouhodobě zaplatí.

Národní rozpočtová rada ve své výroční zprávě za rok 2025 právě v tomto kontextu zdůrazňuje, že nové automatické navyšování výdajů má být spojeno s trvalým zdrojem financování nebo s odpovídající úsporou jinde.

To odpovídá základní finanční logice Modelu 77:

TRVALÁ KOMPETENCE → TRVALÝ NÁKLAD → STABILNÍ PŘÍJEM

Stejný princip má platit pro státní sociální závazek.

Pokud je opatření permanentní, nemůže být dlouhodobě financováno pouze dočasným mimořádným příjmem.

Strukturální deficit je důležitější než jeden špatný rok

Stát může mít vysoký deficit během recese, povodně nebo jiné mimořádné situace.

To nemusí znamenat špatnou fiskální politiku.

Právě veřejné finance mohou v krizi zmírňovat ekonomický propad.

Pro dlouhodobou udržitelnost je důležitější, zda rozpočet zůstává v hlubokém deficitu i v běžných podmínkách.

Proto se sleduje strukturální saldo, tedy saldo očištěné o vliv hospodářského cyklu a některé mimořádné vlivy.

Národní rozpočtová rada ve své zprávě za rok 2025 odhadovala strukturální deficit stále těsně pod dvěma procenty HDP a upozorňovala, že tehdejší trajektorie ještě nesplňuje dlouhodobý národní cíl strukturálního deficitu maximálně jedno procento HDP.

Český zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti současně obsahuje mechanismus dluhové brzdy: při zákonem definované míře zadlužení nejméně 55 procent HDP se aktivují nápravná opatření. Pravidlo se vztahuje na zákonem upravený ukazatel zadlužení sektoru veřejných institucí, nikoli jednoduše na jakékoli mediálně uváděné číslo státního dluhu.

Taková pravidla mají jednu zásadní funkci.

Mají zabránit tomu, aby každá jednotlivá politická reprezentace posuzovala svůj rozpočtový prostor pouze podle okamžité potřeby.

Fiskální pravidlo ale nemůže rozhodovat místo politiky

Žádná číselná hranice sama neurčí, zda je konkrétní výdaj rozumný.

Stát může splnit formální limit a přitom vynakládat část peněz neefektivně.

Může také stát před mimořádnou krizí, ve které bude krátkodobě vyšší deficit ekonomicky obhajitelný.

Proto česká i evropská pravidla obsahují mechanismy, které rozlišují běžnou situaci a mimořádné okolnosti.

Od roku 2025 je evropský fiskální rámec navíc založen na střednědobých fiskálně-strukturálních plánech a trajektorii čistých výdajů. Český plán pro období 2025–2028 propojuje fiskální část také s reformami a investicemi.

Pravidlo má vytvářet mantinel.

Nemá nahrazovat rozhodnutí uvnitř tohoto mantinelu.

Stejný deficit může vzniknout kvůli úplně jiným politikám.

A právě o jejich skladbě musí rozhodovat demokratický proces.

Rozpočet potřebuje prostor pro krizi, kterou ještě neznáme

Odolnost a veřejné finance se zde přímo propojují.

Pandemie.

Energetická krize.

Povodeň.

Bezpečnostní krize.

Stát předem neví, která mimořádná událost přijde jako další.

Pokud vstupuje do krize už s velmi omezeným fiskálním prostorem, má méně možností reagovat.

Může si půjčit dráž.

Musí rychleji zvyšovat příjmy.

Nebo omezit jiné výdaje právě ve chvíli, kdy je ekonomika oslabená.

OECD proto u Česka opakovaně zdůrazňuje význam vytváření fiskálních rezerv nejen kvůli stárnutí populace, ale také kvůli schopnosti zvládat budoucí výdajové tlaky a šoky.

Nízký dluh tedy není samoúčelnou morální hodnotou.

Jednou z jeho výhod je možnost zadlužit se, když k tomu vznikne mimořádně silný důvod.

Fiskální rezerva je část krizové kapacity státu.

Konsolidace nemusí automaticky znamenat škrtat všechno stejně

Pokud je nutné zlepšit veřejné finance, nejjednodušší administrativní cestou může být plošné snížení rozpočtů.

Každému ministerstvu několik procent.

Každému programu stejně.

To je organizačně snadné.

Nemusí to být ekonomicky rozumné.

Program s vysokou veřejnou hodnotou může přijít o stejné procento jako program, jehož výsledek je slabý.

Údržba může být odložena stejně jako méně potřebná nová iniciativa.

Proto má mít význam spending review — systematické hodnocení veřejných výdajů.

Ne otázka:

Kde můžeme účetně odečíst pět procent?

Ale:

Který výdaj stále plní potřebnou veřejnou funkci?

Existuje levnější způsob?

Nedosahují dvě instituce stejného výsledku?

Lze některý program ukončit?

OECD ve své české hospodářské analýze z roku 2025 právě pravidelné spending reviews doporučuje jako způsob, jak hledat fiskální prostor s menším rizikem poškození výsledků veřejných služeb.

To velmi dobře odpovídá Modelu 77.

Nezačínáme rozpočtovou položkou.

Začínáme funkcí.

Budoucnost veřejných financí závisí také na růstu

Fiskální udržitelnost není pouze otázkou daní a škrtů.

Je také otázkou produktivity.

Pokud ekonomika dlouhodobě roste rychleji, společnost má větší základnu, ze které může veřejné závazky financovat.

Proto jsou vzdělání, infrastruktura, výzkum nebo dobře fungující veřejná správa zároveň tématy fiskální udržitelnosti.

OECD ve svých dlouhodobých scénářích pro Česko ukazuje právě tento vztah: kombinace fiskálního ukotvení a strukturálních reforem podporujících hospodářský růst vytváří výrazně příznivější dluhovou trajektorii než scénář, ve kterém by se pouze mechanicky kumulovaly budoucí výdajové tlaky.

To však neznamená, že růst automaticky vyřeší každý fiskální problém.

Pokud výdaje rostou stejně rychle nebo rychleji, prostor se nezvětší.

A prognóza vysokého budoucího růstu nesmí být výmluvou pro dnešní nekontrolované závazky.

Produktivita je součást řešení.

Není náhradou za rozpočtovou odpovědnost.

Mezigenerační účet má zahrnovat také životní prostředí a veřejný majetek

Předání budoucnosti se neděje pouze prostřednictvím rozpočtu.

Pokud současná generace spotřebuje neobnovitelný veřejný majetek nebo vytvoří škodu, jejíž odstranění bude stát velké prostředky až později, ekonomicky také přesouvá náklad.

Podobně zanedbaná půda, neřešené staré ekologické zátěže nebo zastavěné území s extrémně vysokými budoucími náklady na infrastrukturu mohou představovat závazek.

To neznamená pokoušet se všechny aspekty společnosti převést na jednu účetní částku.

Taková přesnost by byla falešná.

Znamená to pouze, že samotný státní dluh je příliš úzkým měřítkem mezigenerační odpovědnosti.

Budoucí generaci předáváme rozvahu v širším smyslu.

Aktiva.

Závazky.

Instituce.

A možnosti dalšího rozhodování.

Prodat majetek a použít peníze na spotřebu může rozpočet zlepšit pouze opticky

Stát nebo samospráva může získat jednorázový příjem prodejem majetku.

Rozpočet v daném roce vypadá lépe.

Ale současně se zmenšila majetková základna.

Takový krok může být zcela legitimní, pokud je majetek nepotřebný nebo jej někdo jiný dokáže využít výrazně lépe.

Problém by vznikl, pokud bychom prodejem majetku pravidelně financovali běžné výdaje.

Současná generace by spotřebovávala majetek vytvořený generacemi předchozími.

Model 77 proto pracuje s principem:

MAJETEK NÁSLEDUJE KOMPETENCI.

Při institucionální reformě nestačí určit, kdo převezme službu.

Musíme určit také, jaký majetek k ní patří a jak bude financována jeho budoucí obnova.

Převod kompetence bez odpovídajícího majetku nebo peněz může vytvořit skrytý fiskální problém nové úrovně.

Decentralizace nesmí znamenat decentralizaci dluhu bez odpovědnosti

Pokud by zemské obvody získaly významné kompetence, musí být vyřešena také jejich fiskální odpovědnost.

Nemohou mít široké právo utrácet a současně očekávat, že případný problém vždy zaplatí stát.

Takové uspořádání vytváří morální hazard.

Místní reprezentace má motivaci poskytovat vyšší výdaje nebo přijímat rizikovější závazky, pokud významnou část případných budoucích nákladů ponese někdo jiný.

Na druhé straně příliš tvrdé zákazy zadlužení mohou blokovat smysluplné dlouhodobé investice.

Český zákon už dnes stanoví pravidlo rozpočtové odpovědnosti také pro územní samosprávné celky; mimo jiné pracuje s hranicí dluhu ve vztahu k průměru jejich příjmů za předchozí čtyři roky.

Případný nový systém by proto potřeboval jasně stanovit:

Kdo si může půjčovat?

Na co?

Kdo závazek splácí?

Jaká jsou pravidla při překročení bezpečné hranice?

A existuje nebo neexistuje možnost státní záchrany?

Bez odpovědi na poslední otázku nejsou finanční pravidla důvěryhodná.

Solidarita mezi regiony nemá odměňovat špatné zadlužení

Model 77 předpokládá určitý mechanismus fiskálního vyrovnávání.

To bude nutné, protože jednotlivá území mají rozdílnou daňovou kapacitu a rozdílné objektivní náklady na služby.

Solidarita ale nesmí vytvořit systém, ve kterém se vyplatí hospodařit špatně.

Proto má být vyrovnávání založeno na rozdílu mezi objektivní fiskální potřebou a standardizovanou fiskální kapacitou.

Ne na skutečném schodku konkrétního obvodu.

Jinak vzniká velmi špatná motivace:

čím více utratím, tím více dostanu.

Správnější logika je:

pokud má území objektivně vyšší náklady na zajištění stanoveného standardu služby a nižší příjmovou kapacitu, širší společenství část rozdílu vyrovná.

Pokud ale obvod utratí více kvůli vlastnímu politickému rozhodnutí, má také nést odpovědnost za financování tohoto rozhodnutí.

Solidarita a fiskální odpovědnost nejsou protiklady.

Jedna bez druhé ale vytváří špatný systém.

Investiční dluh zemského obvodu potřebuje viditelného občanského vlastníka

Pokud se samospráva zadluží na třicet let, velká část dnešních voličů nebude splácet celý závazek po celou dobu.

A někteří budoucí obyvatelé, kteří jej budou splácet, ještě v obvodu ani nežijí.

Proto by dlouhodobý dluh měl být mimořádně transparentní.

Občan má vidět:

kolik obvod dluží.

Na jak dlouho.

Kolik stojí úroky.

Na jaký majetek byl dluh použit.

Jaký je očekávaný život tohoto majetku.

A jak se bude závazek vyvíjet při horším ekonomickém scénáři.

Taková informace nemá být schovaná ve stovkách stran rozpočtových dokumentů.

Má být součástí veřejného profilu jednotky.

Model 77 zde může využít princip rozklikávacího rozpočtu a strukturovaných dat.

Mezigenerační závazek má být viditelný právě proto, že část jeho budoucích plátců se dnešního rozhodnutí nemohla účastnit.

Dlouhodobé smlouvy mohou být podobným závazkem jako dluh

Stát si nemusí půjčit peníze, aby budoucí rozpočty zatížil.

Může podepsat dvacetiletou smlouvu.

Garantovat odběr.

Zavázat se k pravidelné platbě.

Uzavřít PPP projekt.

Poskytnout garanci.

Nebo vytvořit zákonný nárok na budoucí výdaj.

Ekonomicky mohou mít některé z těchto závazků podobný účinek jako tradiční zadlužení.

Budoucí rozpočet je už dnes částečně obsazen.

Proto by měl veřejný systém vedle klasického dluhu sledovat také další dlouhodobé závazky a podmíněná rizika.

Jinak může být formálně nízký dluh doprovázen vysokou hodnotou budoucích povinných plateb.

Transparentnost veřejných financí musí sledovat ekonomickou podstatu závazku.

Ne pouze jeho právní název.

Rozpočtová odpovědnost potřebuje scénáře, ne padesátiletou iluzi přesnosti

Dlouhodobá fiskální projekce je nutná.

Ale čím delší je horizont, tím větší je nejistota.

Nikdo nezná ekonomický růst roku 2068.

Úrokovou sazbu.

Migrační saldo.

Budoucí technologii zdravotnictví.

Ani politická rozhodnutí dalších deseti vlád.

Proto je chyba číst dlouhodobou projekci jako účetní předpověď.

Národní rozpočtová rada i OECD pracují se scénáři právě proto, aby ukázaly citlivost budoucího vývoje na různé předpoklady. OECD například v roce 2025 uváděla velmi rozdílné dluhové trajektorie podle toho, zda se kombinují tehdy přijaté penzijní změny, fiskální pravidla a vyšší strukturální růst.

Smyslem projekce není říci:

„V roce 2050 bude dluh přesně X.“

Smyslem je říci:

„Pokud budeme pokračovat tímto směrem, vzniká problém přibližně tohoto rozsahu.“

To stačí pro rozhodování.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že investiční zadlužení je obecně přijatelné, by byla vyvrácena, pokud by projekt neměl dostatečnou budoucí hodnotu, jeho provozní náklady byly neúnosné nebo byla jeho životnost kratší než závazek, který jej financuje.

Představa, že nízký dluh automaticky znamená dobré hospodaření, by neobstála, pokud by byl dosažen systematickým odkládáním potřebné údržby a investic.

Dlouhodobé fiskální projekce by měly malou hodnotu, pokud by stát po zásadní legislativní změně odmítal aktualizovat jejich předpoklady.

Rozpočtové pravidlo by bylo problematické, pokud by v hluboké krizi nutilo vládu k opatřením, která krizi zbytečně prohloubí, nebo naopak pokud by mělo tolik výjimek, že by v normálních podmínkách vůbec neomezovalo dlouhodobé zadlužování.

Fiskální vyrovnávání zemských obvodů by selhalo, pokud by fakticky refinancovalo jejich vlastní špatná rozhodnutí místo objektivních rozdílů v potřebách a příjmové kapacitě.

A vznik zemských obvodů by byl z fiskálního hlediska problematický, pokud by vytvořil další soustavu administrativních výdajů a dluhů, aniž by současně zanikly odpovídající náklady a kompetence na dnešních úrovních.

Nový rozpočet není úsporou jen proto, že se nachází v nové instituci.

Vztah k Modelu 77

Veřejné finance mohou být jedním z nejsilnějších testů celého Modelu 77.

Pokud zemský obvod získá kompetenci, musí získat také předvídatelný příjem.

Pokud převezme infrastrukturu, musí mít prostředky na její údržbu.

Pokud se může zadlužit, musí nést odpovědnost za splácení.

Pokud dostává solidaritní transfer, jeho výše má vycházet z objektivních potřeb, nikoli ze skutečného schodku.

A pokud reforma zruší jinou instituci, její staré dluhy, pohledávky, smlouvy a majetek nemohou zmizet administrativním rozhodnutím.

Transformační řetězec musí proto zůstat úplný:

KOMPETENCE → MAJETEK → POHLEDÁVKY → ZÁVAZKY → PERSONÁL → ROZPOČET → DATA → KONTROLA

Právě závazky budou při případné reformě jedním z nejtěžších bodů.

Kdo převezme úvěr kraje spojený s nemocnicí, pokud nemocnice přejde jinam?

Kdo ponese dlouhodobou smlouvu?

Kdo bude vlastníkem infrastrukturního majetku?

A kdo zaplatí jeho budoucí obnovu?

Tyto otázky musí být vyřešeny před reformou.

Ne po ní.

Pracovní závěr

Odpovědná generace není generace, která po sobě zanechá nulový státní dluh za každou cenu.

Stejně tak jí není generace, která každý nový výdaj označí za investici do budoucnosti.

Rozhodující je celková bilance.

Co další generaci předáme?

Dluh.

Infrastrukturu.

Instituce.

Veřejný majetek.

Sociální závazky.

Stav životního prostředí.

A prostor dělat vlastní rozhodnutí.

Někdy je legitimní půjčit si dnes, protože náklad infrastruktury budou spravedlivě nést i lidé, kteří ji budou později používat.

Někdy je naopak zadlužení pouze způsobem, jak dnešní spotřebu přenést na někoho, kdo se proti ní nemohl vyjádřit.

Stejně nezodpovědné ale může být odmítnout potřebnou investici jen proto, aby dnešní účet vypadal lépe, a předat další generaci infrastrukturu, jejíž oprava bude mnohem dražší.

Odpovědné veřejné finance proto potřebují víc než jednoduchý boj proti dluhu.

Potřebují propojit závazek s účelem, investici s budoucím užitkem, kompetenci se stabilním příjmem a dnešní rozhodnutí s účtem, který po něm zůstane za deset, třicet nebo padesát let.

Budoucí generace totiž nemohou hlasovat o dnešním rozpočtu.

Právě proto bychom u nejdéle působících rozhodnutí měli být schopni alespoň jasně ukázat, co jim za náklady, které jednou převezmou, skutečně předáváme.