Lidé přes hranice

Lidé překračují hranice z mnoha důvodů. Za prací. Za studiem. Za rodinou. Kvůli podnikání. Na krátkou návštěvu. Protože hledají bezpečí. Nebo proto, že chtějí svůj život dlouhodobě spojit s jinou zemí.

Pro moderní Českou republiku není pohyb lidí přes hranice okrajovým tématem. Týká se trhu práce, školství, zdravotnictví, bezpečnosti, sociálního systému, bydlení, demografie, diplomacie i každodenního života milionů lidí.

Současně patří k oblastem, ve kterých může nepřesné používání pojmů významně zkreslovat veřejnou debatu.

Volný pohyb občanů EU není totéž jako pracovní migrace ze třetích zemí. Pracovní migrace není totéž jako azyl. Azyl není totéž jako nelegální pobyt. A krátkodobá návštěva není totéž jako přistěhování.

Odpovědný stát proto potřebuje jednotlivé situace rozlišovat a pro každou z nich stanovit srozumitelná pravidla, práva, povinnosti i odpovědnost veřejných institucí.

Česká republika je součástí prostoru volného pohybu

Pro českého občana je pohyb přes značnou část evropských hranic něčím natolik běžným, že jeho význam nemusí být na první pohled patrný.

Občanství Evropské unie poskytuje občanům členských států právo pohybovat se a pobývat na území ostatních členských zemí. Při splnění příslušných podmínek mohou v jiném členském státě pracovat, podnikat nebo studovat. Právo volného pohybu vychází mimo jiné z článku 21 Smlouvy o fungování EU a jeho podmínky podrobně upravuje směrnice 2004/38/ES.

Vedle toho je Česká republika součástí schengenského prostoru.

Schengen dnes zahrnuje 29 zemí a umožňuje pohyb mezi jeho členskými státy bez běžných kontrol osob na vnitřních hranicích. Zároveň vytváří společná pravidla pro ochranu vnějších hranic, vízovou politiku a policejní a informační spolupráci.

To vytváří důležitou vazbu:

volnost uvnitř prostoru zvyšuje význam společně chráněné vnější hranice.

Otevřená hranice mezi Českem a sousedním schengenským státem proto neznamená absenci hranic jako takových. Znamená přesunutí značné části ochrany a kontroly na společnou vnější hranici a rozvoj společných informačních a bezpečnostních mechanismů.

Pohyb lidí není jeden problém

FAKT

K 30. červnu 2026 bylo v České republice registrováno přibližně 1,14 milionu osob cizí státní příslušnosti, což představovalo 10,47 % populace. Více než polovinu tvořili občané Ukrajiny. Významnou část tohoto počtu představují lidé s dočasnou ochranou v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Samotné číslo ale neříká, proč konkrétní člověk v České republice žije ani podle jakého právního režimu zde pobývá.

Ve společnosti mohou současně žít:

občané jiných zemí EU využívající práva volného pohybu,

lidé ze třetích zemí s dlouhodobým nebo trvalým pobytem,

zahraniční pracovníci,

studenti,

rodinní příslušníci českých nebo evropských občanů,

držitelé mezinárodní či dočasné ochrany,

lidé čekající na rozhodnutí o žádosti,

a lidé, kteří podmínky legálního pobytu nesplňují.

Tyto skupiny není možné řídit jedním souborem pravidel.

Volný pohyb musí být obousměrný

Při pohledu na přeshraniční pohyb lidí bývá snadné soustředit se pouze na otázku, kdo přichází do České republiky.

Stejně důležitá je však otázka, kdo z České republiky odchází.

Čeští občané pracují, podnikají a studují v dalších evropských zemích. Rodiny mohou žít na obou stranách hranice. Někteří lidé bydlí v České republice a pravidelně dojíždějí za zaměstnáním do Německa, Rakouska, Polska nebo Slovenska.

Český zájem proto není možné redukovat pouze na kontrolu příchozích.

Českým zájmem je také ochrana práv vlastních občanů, kteří využívají možnosti pohybu v zahraničí.

To vytváří princip reciprocity:

pravidla, která požadujeme pro občany jiných států u nás, musíme posuzovat také z pohledu českého občana žijícího v zahraničí.

Pracovní migrace

Česká ekonomika využívá zahraniční pracovní sílu v řadě odvětví.

Občané EU, Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska mají v České republice volný přístup na pracovní trh a nepotřebují pracovní povolení. U pracovníků ze třetích zemí se režim liší podle jejich státní příslušnosti a typu pobytového či pracovního oprávnění.

Evropa současně čelí nerovnováze mezi nabídkou a poptávkou po pracovní síle. Evropský úřad práce ve své zprávě za rok 2025 upozorňuje na přetrvávající nedostatek pracovníků v řadě profesí a na vliv demografického vývoje, rozdílů v kvalifikaci i nedostatečné pracovní mobility.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Pracovní migrace by proto měla být posuzována především podle skutečných potřeb ekonomiky a schopnosti země příchozí lidi začlenit.

Otázka nemá znít pouze:

„Kolik lidí přijmout?“

ale také:

„Koho ekonomika potřebuje, na jak dlouho, za jakých podmínek a co nastane poté?“

Stát může například rozlišovat mezi krátkodobou pracovní potřebou, dlouhodobě chybějící kvalifikací a získáváním vysoce specializovaných odborníků.

Současně musí bránit tomu, aby zahraniční pracovní síla sloužila jako prostředek k obcházení pracovních standardů.

Stejná práce vykonávaná za srovnatelných podmínek by neměla vytvářet paralelní pracovní trh podle státní příslušnosti pracovníka.

Soutěž o schopné lidi

Migrace není pouze pohyb lidí s nízkou kvalifikací.

Moderní ekonomiky soutěží také o vědce, lékaře, vývojáře, techniky, výzkumníky, podnikatele a další odborníky.

Evropská unie proto rozvíjí také nástroje legální pracovní mobility. V červnu 2026 vstoupilo v platnost nařízení vytvářející EU Talent Pool, budoucí evropskou platformu pro propojení zaměstnavatelů s uchazeči ze třetích zemí v oborech, kde existuje nedostatek pracovníků. Její plný provoz se očekává do konce roku 2027 a účast členských států má být dobrovolná.

Pro Českou republiku proto vzniká další otázka:

Dokáže nejen pracovníky získat, ale také vytvořit prostředí, ve kterém budou chtít zůstat?

Rozhoduje totiž nejen povolení k pobytu.

Rozhoduje také fungování úřadů, bydlení, školy pro děti, uznávání kvalifikace, jazyk, společenské prostředí a možnost dlouhodobého profesního rozvoje.

Integrace začíná pravidly

Integrace nemůže znamenat pouze požadavek vůči příchozímu člověku.

Je to vztah mezi člověkem a společností, do které přichází.

Člověk potřebuje vědět, jaká má práva a jaké povinnosti. Stát potřebuje být schopen tato pravidla skutečně vymáhat.

NÁVRH

Základní integrační rámec by měl být postaven minimálně na:

právním pořádku → jazyku → práci a ekonomické samostatnosti → vzdělávání → orientaci ve společnosti → respektování práv ostatních.

Dlouhodobá integrace je obtížná, pokud člověk nerozumí jazyku země, jejím institucím nebo základním pravidlům.

Stejně problematická je ale situace, kdy veřejná správa vytváří natolik složité postupy, že ani člověk, který chce všechny povinnosti splnit, nedokáže zjistit, jak postupovat.

Stát proto potřebuje spojit jasné požadavky s jasnou cestou k jejich splnění.

Integrace se odehrává především místně

Pobytové oprávnění vydává stát.

Každodenní život však probíhá v obci.

Dítě nastupuje do konkrétní školy.

Rodina potřebuje konkrétní bydlení.

Člověk navštěvuje konkrétního lékaře.

Pracuje u konkrétního zaměstnavatele.

Používá místní dopravu.

Právě zde se ukazuje význam víceúrovňového řízení.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

V systému Modelu 77 by mohl platit princip:

STÁT → určuje právní status a migrační pravidla

ZEMSKÝ OBVOD → koordinuje kapacity služeb a integraci

OBEC → řeší místní praktické dopady

Stát by měl rozhodovat o podmínkách vstupu, pobytu, pracovních oprávněních, mezinárodní ochraně, návratech a státním občanství.

Zemský obvod by mohl sledovat dopady na školy, zdravotnictví, pracovní trh a další služby v širším území.

Obec by řešila konkrétní místní situace.

Rozhodování o tom, kdo smí vstoupit na území České republiky a kdo zde smí pobývat, by nemělo být roztříštěno mezi desítky územních jednotek.

Dopady migrace však nelze řídit pouze z jednoho ministerstva v Praze.

Kapacita území je skutečný problém

Stejný počet příchozích může mít v různých částech republiky zcela jiné důsledky.

Oblast s dostupným bydlením, volnými pracovními místy a dostatečnou kapacitou škol může změnu zvládnout relativně snadno.

Jiná oblast může mít problém i při výrazně nižším počtu nových obyvatel.

Celostátní číslo proto nestačí.

NÁVRH

Stát by měl vedle počtu příchozích sledovat také absorpční kapacitu území.

Ta může zahrnovat například:

kapacitu škol,

dostupnost bydlení,

dostupnost zdravotní péče,

situaci na pracovním trhu,

dopravní dostupnost,

sociální služby,

jazykové vzdělávání

a finanční dopady na samosprávy.

To umožňuje oddělit politickou debatu o migraci od praktické otázky:

Dokáže konkrétní veřejná infrastruktura změnu zvládnout?

Azyl není pracovní migrace

Zvláštní kategorií je mezinárodní ochrana.

Právo žádat o azyl není program náboru zahraničních pracovníků. Jeho účelem je ochrana lidí, kteří splňují zákonné podmínky pro mezinárodní ochranu.

Azyl je zároveň právem upravenou oblastí vycházející mimo jiné z Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a evropského a českého práva.

Rozhodnutí proto nemůže stát pouze na tom, zda je určitý člověk ekonomicky potřebný.

Musí proběhnout posouzení jeho žádosti podle příslušných právních pravidel.

Současně platí opačný princip:

pokud člověk podmínky mezinárodní ochrany nesplňuje, azylový systém by neměl nahrazovat standardní pravidla pracovní nebo jiné migrace.

OCHRANA a MIGRACE ZA PRACÍ mají odlišný účel.

Odpovědný stát musí být schopen zachovat toto rozlišení.

Evropský migrační a azylový systém se změnil

Od 12. června 2026 se v Evropské unii uplatňuje nový Pakt o migraci a azylu tvořený souborem deseti legislativních aktů.

Zavádí mimo jiné společnější pravidla pro registraci a prověřování osob přicházejících neregulérně přes vnější hranice, pravidla odpovědnosti za posouzení žádostí, nové azylové a návratové postupy a mechanismus solidarity mezi členskými státy.

Jde o zásadní změnu evropského systému, jejíž skutečné dlouhodobé výsledky v září 2026 ještě nelze spolehlivě hodnotit.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Model 77 proto nemá vycházet z předpokladu, že současná podoba evropských pravidel bude neměnná.

Měl by řešit obecnější otázku:

Která rozhodnutí musí Česká republika umět vykonat sama a která jsou vzhledem ke společnému prostoru účinnější na evropské úrovni?

Vnější hranice a vnitřní volnost spolu souvisejí

Zachování prostoru bez běžných kontrol na vnitřních hranicích závisí také na schopnosti chránit hranici vnější.

Evropská unie proto postupně zavádí rozsáhlejší společné informační systémy.

Od 10. dubna 2026 je na vnějších schengenských hranicích plně provozován systém Entry/Exit System, který elektronicky registruje vstupy a výstupy příslušníků třetích zemí při krátkodobých pobytech, na něž se systém vztahuje. Občané EU a některé další skupiny do něj registrováni nejsou.

To ukazuje širší trend.

Moderní hranice nemusí být pouze fyzická závora.

Stále více jde o propojení identity, informačních systémů, víz, pobytových oprávnění, bezpečnostních databází a spolupráce mezi státy.

To zároveň zvyšuje nároky na ochranu osobních údajů a kontrolu toho, kdo k těmto systémům přistupuje.

Neoprávněný pobyt a návraty

Fungující migrační systém musí být schopen nejen povolit legální pobyt, ale také rozhodnutí odmítnout a vykonat.

Pokud stát dlouhodobě nedokáže prosadit pravomocné rozhodnutí o tom, že konkrétní osoba nemá právo na pobyt, vzniká rozdíl mezi formálními pravidly a skutečností.

Současně musí být každé takové rozhodnutí přijímáno zákonným postupem, s možností využít příslušné opravné prostředky.

Platí proto:

RYCHLÉ ŘÍZENÍ → INDIVIDUÁLNÍ POSOUZENÍ → ROZHODNUTÍ → OPRAVNÝ PROSTŘEDEK → VÝKON ROZHODNUTÍ.

Rychlost bez právních záruk může vést k chybným rozhodnutím.

Právní systém bez schopnosti rozhodnutí vykonávat naopak ztrácí účinnost.

Odpovědný stát potřebuje obojí.

Studium a věda přes hranice

Samostatnou součástí pohybu lidí je vzdělávání.

Studenti, doktorandi, výzkumníci a akademici vytvářejí vazby, které mohou zemi přinášet znalosti, nové firmy, vědeckou spolupráci i dlouhodobé kontakty.

Zahraniční student proto není pouze příjemcem služby.

Může být také budoucím výzkumníkem, zaměstnancem, podnikatelem nebo člověkem, který bude mít k České republice dlouhodobý vztah i po návratu do své země.

Stejně tak zkušenost českých studentů v zahraničí může být významným zdrojem znalostí pro Českou republiku.

Pohyb vzdělaných lidí proto nelze chápat pouze jako otázku migrace.

Je také součástí mezinárodní výměny znalostí.

Odchod lidí může být stejně důležitý jako jejich příchod

Země může získávat pracovníky ze zahraničí a současně ztrácet vlastní schopné obyvatele.

Pokud dlouhodobě odcházejí mladí lidé, lékaři, vědci, technici nebo podnikatelé a nevracejí se, může mít tento proces významné hospodářské a společenské následky.

Řešením však není lidem bránit v odchodu.

Otevřená společnost musí respektovat jejich možnost rozhodovat o vlastním životě.

Úkolem státu je spíše vytvářet prostředí, ve kterém má člověk důvod zůstat, případně se po zkušenosti ze zahraničí vrátit.

Měřítkem úspěchu proto nemusí být:

„Kolik lidí jsme udrželi doma?“

ale také:

„Kolik lidí se chce do země vracet a spojit s ní svoji budoucnost?“

Občanství jako konec dlouhé cesty

Pobyt a občanství nejsou totožné pojmy.

Člověk může v České republice dlouhodobě žít, pracovat a odvádět daně, aniž by byl českým občanem.

Občanství představuje jinou úroveň právního vztahu mezi jednotlivcem a státem.

Je spojeno nejen s určitými právy, ale také s plným členstvím v politickém společenství.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Model odpovědného státu by měl proto jasně rozlišovat cestu:

KRÁTKODOBÝ POBYT → DLOUHODOBÝ POBYT → TRVALÝ POBYT → případně OBČANSTVÍ.

Podmínky jednotlivých stupňů mají být předvídatelné a srozumitelné.

Člověk má vědět, co stát požaduje.

Stát má vědět, zda byly požadavky splněny.

Data místo dojmů

Migrace patří mezi témata, u nichž mohou jednotlivé mimořádné události výrazně ovlivnit celkové vnímání problému.

Proto je důležité oddělovat jednotlivé ukazatele.

Stát by neměl sledovat pouze celkový počet cizinců.

Potřebuje znát také:

důvod pobytu,

délku pobytu,

zaměstnanost,

věkovou strukturu,

vzdělání,

regionální rozmístění,

účast dětí ve vzdělávání,

využívání veřejných služeb,

daňové a rozpočtové dopady,

kriminalitu podle srovnatelných metodik,

úspěšnost integrace,

počty odchodů,

návraty

a vývoj v čase.

Teprve spojení těchto údajů umožňuje posuzovat skutečné dopady.

Jedno číslo nemůže popsat celý jev.

Co by tuto koncepci vyvrátilo

Ani otevřenost, ani restrikce nemohou být samy o sobě univerzálním řešením.

Příliš komplikovaný systém legální migrace může znemožnit získávání lidí, které ekonomika potřebuje, a podporovat obcházení pravidel.

Příliš volný systém bez kontroly kapacit může naopak způsobit tlak na bydlení, školy, zdravotnictví nebo místní infrastrukturu a komplikovat integraci.

Přehnaná decentralizace může vytvořit rozdílná pravidla v různých částech republiky.

Přílišná centralizace může přehlížet skutečnost, že praktické dopady se koncentrují pouze v některých obcích a regionech.

Hypotézu této kapitoly by proto bylo nutné změnit, pokud by data ukázala, že navržené rozdělení odpovědnosti nedokáže pružně reagovat na územní rozdíly nebo že integrační opatření nepřinášejí měřitelný výsledek.

Vztah k Modelu 77

Pro Model 77 představuje pohyb lidí přes hranice názorný příklad oblasti, ve které není účelné mechanicky decentralizovat všechny kompetence.

NÁVRH K OVĚŘENÍ

Právní pravidla vstupu a pobytu, azyl, státní občanství, ochrana hranic a mezinárodní spolupráce mají převážně celostátní nebo evropský charakter.

Praktická integrace se však odehrává převážně místně.

Model by proto mohl pracovat s principem:

STÁT ROZHODUJE O STATUSU → ZEMSKÝ OBVOD KOORDINUJE KAPACITY → OBEC ŘEŠÍ MÍSTNÍ ZAČLENĚNÍ.

Financování musí následovat skutečné náklady.

Pokud rozhodnutí státu vytvoří zvýšené náklady určitému území, neměl by je stát automaticky přenést na obec nebo zemský obvod bez odpovídajícího financování.

Platí tedy obecný princip Modelu 77:

KOMPETENCE → ODPOVĚDNOST → NÁKLAD → PŘÍJEM → KONTROLA.

Pracovní závěr

Pohyb lidí přes hranice není výjimkou moderní společnosti.

Je její trvalou součástí.

Úkolem odpovědného státu není vytvořit svět bez pohybu lidí ani svět bez hranic.

Jeho úkolem je umět mezi jednotlivými druhy pohybu rozlišovat.

Volný pohyb chránit tam, kde na něj existuje právo.

Legální migraci řídit podle jasných pravidel.

Lidem splňujícím podmínky ochrany ji poskytnout.

U lidí, kteří podmínky pobytu nesplňují, dokázat zákonná rozhodnutí také vykonat.

A u všech dlouhodobě žijících obyvatel vytvářet podmínky, aby rozuměli pravidlům společnosti a mohli v ní nést vlastní díl odpovědnosti.

Základním měřítkem by neměl být samotný počet lidí, kteří hranici překročili.

Důležitější je, zda stát ví, kdo na jeho území pobývá, podle jakých pravidel, jaké důsledky z toho vznikají a která veřejná instituce za jejich řešení odpovídá.

Otevřenost bez pravidel může oslabovat důvěru.

Pravidla bez funkčního výkonu mohou ztrácet význam.

A hranice bez možnosti legálního pohybu by Českou republiku připravovaly o část příležitostí, které přináší její poloha uprostřed Evropy.

Odpovědný stát proto potřebuje spojit mobilitu, kontrolu, právní jistotu a schopnost integrace do jednoho srozumitelného systému.