Infrastruktura za třicet let

Nejdražší stavba může být ta, kterou budoucnost přestane potřebovat

Když stát staví silnici, železnici, nemocnici, školu, vodovod nebo elektrické vedení, nerozhoduje pouze pro současné obyvatele. Rozhoduje také pro lidi, kteří budou infrastrukturu používat za třicet, padesát nebo osmdesát let. To vytváří zvláštní problém. Čím delší životnost investice má, tím méně přesně dokážeme předpovědět svět, ve kterém bude fungovat.

Nevíme přesně, kolik bude mít konkrétní region obyvatel.

Nevíme, jak budou lidé cestovat.

Jaké budou technologie.

Kolik elektřiny bude ekonomika potřebovat.

Které profese budou vyžadovat fyzickou přítomnost.

Jak se změní zdravotnictví.

Ani kde vzniknou nová ekonomická centra.

Přesto rozhodnutí udělat musíme.

Odpovědí proto nemůže být čekání na jistotu.

Ta nikdy nepřijde.

Musíme se naučit stavět infrastrukturu pro budoucnost, kterou neumíme přesně předpovědět.

Dlouhodobé plány už existují. Problémem je jejich propojení

Český stát se o dlouhodobé infrastrukturní plánování samozřejmě pokouší.

Dopravní politika České republiky pracuje s obdobím 2021–2027 a výhledem do roku 2050. Na ni navazují Dopravní sektorové strategie schválené v roce 2024, které obsahují střednědobý plán údržby, rozvoje a financování dopravní infrastruktury pro období 2024–2033 s výhledem opět do roku 2050.

Energetická infrastruktura má vlastní plánovací mechanismy. Provozovatel přenosové soustavy připravuje desetileté plány jejího rozvoje; současný zveřejněný plán pokrývá období 2025–2034 a navazuje také na evropské plánování sítí.

Vodovody a kanalizace mají plány rozvoje i financování obnovy. Ministerstvo zemědělství v roce 2026 aktualizovalo metodiku oceňování infrastrukturního majetku právě také proto, aby bylo možné realističtěji nastavovat prostředky potřebné pro jeho dlouhodobou obnovu.

Problém tedy není, že bychom vůbec neplánovali.

Problém je, že jednotlivé infrastruktury spolu souvisejí.

Nová obytná čtvrť potřebuje silnici nebo veřejnou dopravu, vodu, kanalizaci, elektřinu, školu a další služby.

Nový průmyslový areál může potřebovat silnější energetickou síť, dopravu a zdroj vody.

Nová železnice může změnit trh bydlení a dojížďkovou oblast.

A nová nemocnice bez odpovídající dopravní dostupnosti nemusí dobře sloužit ani tehdy, když je samotná budova kvalitní.

OECD ve své rozsáhlé analýze českých veřejných investic z roku 2024 právě na tuto slabinu upozornila. České infrastrukturní plánování popsala jako poměrně fragmentované mezi jednotlivé sektory a úrovně veřejné správy. Podle OECD tím může stát ztrácet příležitosti koordinovat investice, které se navzájem podmiňují.

Silnice, energetika, bydlení a školství tedy nemají být čtyři nezávislé investiční světy.

Pro občana jsou součástí jednoho místa, ve kterém žije.

Nejdříve potřebujeme vědět, jakou funkci má infrastruktura plnit

Veřejná debata často začíná stavbou.

Potřebujeme novou nemocnici.

Nový most.

Novou školu.

Novou železniční trať.

Jenže stavba je až poslední částí úvahy.

První otázkou má být:

Jaký problém potřebujeme vyřešit?

Pokud má obec problém s nedostatkem míst ve škole, řešením může být nová škola.

Ale také přístavba.

Změna spádového uspořádání.

Lepší doprava mezi několika školami.

Změna využití jiné veřejné budovy.

Nebo kombinace těchto opatření.

Pokud má dopravní koridor nedostatečnou kapacitu, řešením může být nová infrastruktura.

Ale také lepší organizace provozu, změna technologie nebo využití jiné dopravní cesty.

To je infrastrukturní verze testu minimální reformy.

Nejprve proces.

Potom lepší využití existující kapacity.

Potom rekonstrukce nebo rozšíření.

A teprve když nestačí, nová velká stavba.

Infrastruktura je drahá právě proto, že chybnou instituci lze někdy zrušit několika zákony.

Tunel přestěhovat nemůžeme.

Největší riziko vzniká, když z prognózy uděláme jistotu

Každá velká investice potřebuje předpoklad budoucí poptávky.

Kolik lidí tudy pojede?

Kolik elektřiny se bude přenášet?

Kolik pacientů přijde?

Kolik dětí bude chodit do školy?

Kolik vody bude území potřebovat?

Bez podobných odhadů nelze infrastrukturu dimenzovat.

Problém nastává tehdy, když jeden scénář začneme chápat jako budoucí skutečnost.

Demografie se může změnit.

Ekonomická aktivita se může přesunout.

Technologie může část poptávky snížit a jinou prudce zvýšit.

Nová dopravní infrastruktura sama změní místo, pro které byla prognóza vytvořena.

Proto bychom u velkých investic neměli pracovat pouze s jedním číslem.

Má existovat několik realistických scénářů.

Nízká poptávka.

Střední.

Vysoká.

A podle možností také scénář strukturální změny, kdy se nezmění jen množství poptávky, ale její charakter.

Dobrá infrastruktura nemusí být dokonale optimální pro jedinou prognózu.

Může být výhodnější, pokud obstojí přijatelně ve více možných budoucnostech.

Modulární infrastruktura může být cennější než dokonale dimenzovaná

Představme si dvě možnosti.

Můžeme dnes postavit infrastrukturu přesně na předpokládanou potřebu roku 2050.

Nebo vytvořit základní kapacitu, kterou lze podle skutečného vývoje postupně rozšiřovat.

Druhé řešení může mít obrovskou hodnotu právě díky nejistotě.

Škola může být navržena tak, aby bylo možné přidat další část.

Budova veřejné správy tak, aby ji šlo později používat jinak.

Energetická síť s možností připojit další zdroje a odběry.

Dopravní terminál s rezervou pro změnu provozu.

Digitální infrastruktura pomocí rozhraní, která umožní měnit jednotlivé komponenty bez výměny celého systému.

Takovou vlastnost můžeme nazvat opcí.

Dnešní investice nevytváří pouze službu.

Kupuje nám také možnost reagovat později.

To má finanční hodnotu, i když ji tradiční investiční hodnocení nemusí vždy dobře zachytit.

Rezerva není automaticky plýtvání

Ve světě dokonalých předpovědí by každá nevyužitá kapacita byla neefektivní.

Jenže dokonalé předpovědi nemáme.

Určitá rezerva může být rozumnou cenou za možnost budoucího růstu.

To jsme už viděli u Odolnosti.

Dvě propojení mohou být v běžném provozu dražší než jedno.

Při výpadku se ale druhé stává mimořádně hodnotné.

Stejná logika platí při budoucím růstu poptávky.

Problém je určit správnou míru rezervy.

Pokud postavíme dvojnásobnou kapacitu pro případ, že ji možná jednou budeme potřebovat, můžeme desítky let platit infrastrukturu bez užitku.

Pokud neuděláme vůbec žádnou rezervu, pozdější rozšíření může být extrémně drahé nebo technicky nemožné.

Rozumný návrh proto nemusí stavět celou budoucí kapacitu okamžitě.

Může například připravit pozemek, konstrukci, koridor nebo přípojné místo tak, aby pozdější rozšíření zůstalo možné.

To je rozdíl mezi rezervou a předčasnou investicí.

Údržba je investice, kterou není dobře vidět

Politicky je atraktivnější otevřít nový most než opravit most starý.

Nová stavba má pásku.

Fotografie.

Datum otevření.

U kvalitní údržby se často nestane nic.

Most prostě dál funguje.

Právě proto může být údržba systematicky podceňována.

Vodní hospodářství tento problém ukazuje velmi názorně. Současná pravidla vyžadují plány financování obnovy vodovodů a kanalizací a metodika Ministerstva zemědělství z roku 2026 výslovně směřuje k tomu, aby potřebné prostředky na obnovu odpovídaly aktualizované hodnotě infrastrukturního majetku.

Stejná logika by měla platit obecně.

Každá nová stavba vytváří budoucí účet.

Údržbu.

Energie.

Personál.

Opravy.

Kybernetickou ochranu.

Náhradní díly.

A jednou také velkou rekonstrukci nebo likvidaci.

Proto není správné porovnávat investice pouze podle pořizovací ceny.

Cena infrastruktury vzniká během celého jejího života.

Levně postavený objekt může být drahý na provoz.

Dražší stavba může být dlouhodobě levnější.

A nejdražší může být infrastruktura, kterou sice postavíme správně podle rozpočtu, ale po dvaceti letech zjistíme, že ji téměř nepotřebujeme.

Nová infrastruktura nesmí požírat prostředky na tu starou

Existuje ještě jeden problém.

Čím více stavíme, tím více majetku budeme muset v budoucnu udržovat.

Rozvoj tedy automaticky zvyšuje dlouhodobé fixní výdaje.

Obec může získat dotaci na novou budovu.

Dotace ale nemusí dalších čtyřicet let platit její vytápění, opravy a rekonstrukce.

Stát může financovat novou silnici.

Musí však následně desítky let financovat její údržbu.

To znamená, že každý investiční plán potřebuje vedle otázky „máme peníze na stavbu?“ také otázku:

Máme dlouhodobou kapacitu infrastrukturu provozovat a obnovovat?

To je zvlášť důležité u menších samospráv.

Velká dotace může umožnit investici, která by z místního rozpočtu nikdy nevznikla.

Právě proto může být obtížné také financovat její budoucí provoz.

OECD ve své analýze českých investic upozornila na rozdílné kapacity obcí a regionů připravovat, financovat a realizovat infrastrukturu a doporučila posilovat spolupráci i odbornou kapacitu tam, kde je samostatné měřítko příliš malé.

Dotace tedy nemá být jediným důkazem, že projekt je udržitelný.

Připravený projekt nemusí být nejpotřebnější projekt

To je méně viditelný problém veřejného investování.

Peníze jsou k dispozici v určitém programu a určitém roce.

Některý projekt má územní rozhodnutí, dokumentaci a povolení.

Jiný, možná důležitější projekt připraven není.

Je lákavé postavit ten první.

OECD ve své české analýze z roku 2024 právě na toto riziko upozornila. Podle jejího hodnocení nebyl napříč jednotlivými sektory jednotný přístup k posuzování a prioritizaci projektů a někdy hrála při výběru významnou roli jejich připravenost a schopnost využít dostupné evropské financování.

To je pochopitelné.

Nevyčerpané evropské prostředky mohou představovat promarněnou příležitost.

Ale pořadí by mělo být opačné.

Nejdříve potřebujeme vědět, která infrastruktura je strategicky potřebná.

Potom připravovat projekty.

A následně hledat vhodné financování.

Pokud postup obrátíme, může dostupný dotační titul začít spoluurčovat, co země vlastně potřebuje.

Infrastruktura je příliš dlouhodobá na to, aby její mapa vznikala podle délky programového období dotačního fondu.

Stát proto potřebuje zásobník připravených projektů

Jedním z řešení je mít více kvalitně připravených projektů, než lze okamžitě realizovat.

Ne všechny musí být postaveny.

Ale mohou být dostatečně analyticky a technicky připravené, aby bylo možné reagovat na skutečnou prioritu a dostupné zdroje.

OECD v roce 2024 doporučovala Česku také silnější celostátní projektový zásobník a lepší koordinaci strategických investic. Tehdy jako jeden z možných mechanismů zmiňovala Vládní výbor pro strategické investice. Tento konkrétní výbor byl ovšem v únoru 2026 zrušen spolu s dalšími poradními orgány vlády.

To dobře ilustruje rozdíl mezi funkcí a institucí.

Model 77 se nemá upínat k tomu, zda existuje výbor určitého názvu.

Podstatná otázka zůstává:

Kdo dnes zajišťuje meziresortní pohled na velké investice?

Jak se porovnává například investice do dopravy s investicí do energetiky, bydlení nebo jiné infrastruktury?

Kdo hlídá, že projekty nejsou ve vzájemném rozporu?

A kdo kontroluje celkovou personální, stavební a finanční kapacitu ekonomiky?

Instituce se může změnit.

Funkce koordinace nezmizí.

Dopravní infrastruktura musí pracovat s více druhy budoucnosti

České Dopravní sektorové strategie schválené v roce 2024 pracují s plánovacím obdobím do roku 2033 a výhledem do roku 2050. Ministerstvo dopravy je používá jako základní plán pro údržbu, rozvoj a financování železniční, silniční a další dopravní infrastruktury.

Takový horizont je logický.

Velký dopravní projekt může být připravován a stavěn mnoho let.

Jenže právě proto by měl plán pracovat také s tím, co se může během této doby změnit.

Počet obyvatel regionů.

Dojížďka.

Logistika.

Cena energií.

Technologie vozidel.

Podoba průmyslu.

Práce na dálku.

Mezinárodní obchodní vazby.

A dokonce i to, které dopravní uzly budou strategicky nejdůležitější.

Proto má být dlouhodobá dopravní strategie stabilní v cílech, ale pravidelně aktualizovatelná v projektech a jejich pořadí.

Například cíl spojit významná centra kvalitní dopravou může být dlouhodobě stabilní.

Konkrétní technické řešení nebo pořadí staveb už nemusí být.

Energetika ukazuje problém ještě výrazněji

Energetická infrastruktura kombinuje mimořádně dlouhou životnost s velmi rychlou technologickou změnou.

Elektrárny.

Přenosová vedení.

Distribuční sítě.

Plynovody.

Teplárenské systémy.

Akumulace.

To jsou investice na desítky let.

Současně se může během jediné dekády výrazně změnit technologie výroby, cena jednotlivých řešení i způsob spotřeby elektřiny.

Český systém proto používá průběžné desetileté plány rozvoje přenosové soustavy.

Zároveň je ale zajímavý stav nejvyšší energetické koncepce. MPO v červenci 2026 uvedlo, že poslední ucelená aktualizace Státní energetické koncepce z roku 2024 nebyla vládou schválena a její projednání bylo odloženo. Jako platná tak podle ministerstva nadále zůstává koncepce schválená v květnu 2015.

To samo o sobě neurčuje, zda jsou konkrétní energetická rozhodnutí správná nebo chybná.

Ukazuje ale obecný problém dlouhodobého státu.

Technická infrastruktura se musí připravovat průběžně, i když nejvyšší strategický dokument může být politicky nebo institucionálně aktualizován podstatně pomaleji.

Dobré řízení proto nesmí stát na jediném dokumentu, který se jednou za deset let přepíše.

Potřebuje průběžné scénáře, investiční plány a pravidelnou revizi předpokladů.

Sociální infrastruktura musí být mnohem přizpůsobivější, než bývala

Škola je infrastruktura.

Nemocnice také.

Domov dlouhodobé péče.

Sportoviště.

Kulturní zařízení.

Administrativní budova.

Jenže jejich budoucí využití bude velmi ovlivněno demografií.

Oblast s rychle rostoucím počtem rodin může dnes potřebovat školy.

Za několik desetiletí může stejná generace potřebovat úplně jiné služby.

Jiná část země může už nyní populačně slábnout.

To vytváří zajímavou otázku:

Musí mít veřejná budova po celou svou životnost stejnou funkci?

Možná ne.

Dobře navržená budova může být přizpůsobitelná.

Školní objekt může jednou sloužit části celoživotního vzdělávání nebo komunitním službám.

Administrativní budova může být reorganizována.

Část zdravotních služeb se může přesouvat mezi hospitalizačním, ambulantním a domácím režimem.

To samozřejmě není možné u každé specializované stavby.

Operační sál nelze jednoduše změnit v běžnou kancelář.

Ale možnost budoucí změny využití by měla být jedním z parametrů investice tam, kde je realistická.

Flexibilita není jen architektonická vlastnost.

Je to ochrana veřejných peněz proti chybnému dlouhodobému odhadu.

Digitalizace má krátkou technologickou životnost, ale dlouhou infrastrukturní stopu

Software se může měnit po měsících.

Datové centrum nebo optická síť má mnohem delší životnost.

Digitální infrastruktura proto kombinuje dva úplně odlišné časové horizonty.

Fyzická vrstva potřebuje stabilní investici.

Softwarová vrstva musí být mnohem pružnější.

Pokud obě svážeme do jednoho nerozlučitelného systému, může technologické zastarávání softwaru předčasně znehodnotit kvalitní fyzickou infrastrukturu.

Stejný princip jsme už řešili u dat.

Standardy, rozhraní a datová přenositelnost mají umožnit měnit technologickou část bez nutnosti zahodit všechno ostatní.

Budoucí infrastruktura proto nemá být pouze robustní.

Má být rozebíratelná na vrstvy s různou životností.

Největší stavba není vždy nejstrategičtější

Slovo strategická investice se často používá pro velké projekty.

Jenže velikost a strategický význam nejsou totožné.

Několik kilometrů chybějícího propojení může mít větší systémový význam než velmi drahá samostatná stavba.

Malé posílení elektrické sítě může umožnit velké investice soukromého sektoru.

Rekonstrukce jednoho mostu může chránit důležitý dopravní koridor.

Nové potrubní propojení může zajistit náhradní zásobování velkého území vodou.

Strategický význam proto vzniká funkcí v síti.

Ne cenou projektu.

To je důležité i pro politické rozhodování.

Velký projekt je viditelný.

Malé odstranění kritického úzkého místa může mít vyšší veřejnou návratnost.

Infrastrukturní strategie proto musí sledovat systém, nikoli jen jednotlivé stavby.

Síť je silná podle svých slabých míst

To jsme už viděli v Odolnosti.

Dopravní síť může mít tisíce kilometrů kvalitních komunikací a přesto být velmi zranitelná kvůli jednomu mostu.

Energetická soustava může mít dostatek výroby, ale problém v přenosu.

Vodárenská síť může mít zdroj vody, ale chybějící propojení.

Digitální infrastruktura výkonná datová centra, ale nedostatečnou komunikační cestu.

Proto se má investiční priorita ptát také:

Které místo omezuje výkon celé sítě?

To může vést k úplně jinému pořadí investic než jednoduché hodnocení jednotlivých projektů podle jejich velikosti.

Model 77 by měl tento princip využívat i při regionálním plánování.

Zemský obvod nepotřebuje „spravedlivý podíl staveb“.

Potřebuje infrastrukturu odpovídající skutečným funkcím a vazbám.

Každý region nepotřebuje všechno

Územní rovnost někdy svádí k představě, že každá část země má mít stejný soubor infrastruktury.

To není realistické.

Špičková specializovaná nemocnice nemůže být všude.

Velké logistické centrum také ne.

Letiště.

Univerzitní laboratoř.

Datové centrum.

Ani vysokorychlostní železniční stanice.

Otázkou není, zda má každý region všechno.

Je jí, zda má každý obyvatel přiměřený přístup k tomu, co potřebuje.

To je rozdíl mezi geografickou rovností institucí a dostupností služby.

Někdy bude lepší vybudovat jednu kvalitní kapacitu pro několik zemských obvodů a zajistit k ní dobrou dopravu než vytvořit několik malých zařízení s nedostatečným personálem a vytížením.

Politická decentralizace proto nesmí vytvořit tlak na infrastrukturní soběstačnost každého obvodu.

Stavební kapacita ekonomiky je omezená

Ani stát s dostatkem peněz nemůže postavit všechno současně.

Potřebuje projektanty.

Stavební pracovníky.

Materiály.

Inženýry.

Dodavatele.

Správní kapacitu.

A schopnost připravovat projekty.

OECD ve své české infrastrukturní analýze upozorňuje právě na nedostatečné kapacity některých veřejných zadavatelů a na to, že příprava a řízení velkých investic vyžadují odborné schopnosti, které není efektivní budovat samostatně v každé malé instituci.

To je pro Model 77 velmi podstatné.

Pokud by každý zemský obvod měl samostatně řídit několik velkých infrastrukturních projektů ročně, potřeboval by projektové, právní, ekonomické a technické odborníky.

Nemusí dávat smysl mít jejich kompletní tým v každé jednotce.

Specializovaná příprava projektů může být sdílenou odbornou službou.

Politická jednotka rozhodne, jakou funkci potřebuje.

Odbornou kapacitu pro její technickou přípravu může využívat společně s dalšími.

Majetek musí následovat odpovědnost

Pokud instituce odpovídá za infrastrukturu, musí mít také možnost rozhodovat o její údržbě a financování.

Jinak vzniká známý problém.

Jedna úroveň vlastní.

Druhá provozuje.

Třetí financuje.

Čtvrtá stanovuje standard.

A občan neví, kdo odpovídá za výsledek.

Model 77 proto používá zásadu:

MAJETEK NÁSLEDUJE KOMPETENCI.

Ne vždy musí existovat jednoduché vlastnictví jednoho subjektu.

Složitá síť může mít více vlastníků.

Musí ale být jasně řečeno, kdo odpovídá za obnovu jednotlivých částí, kdo financuje provoz a kdo rozhoduje o investici.

Transformace územního uspořádání by proto musela obsahovat nejen převod kompetencí.

Ale i mapu infrastrukturního majetku.

Včetně závazků na jeho budoucí údržbu.

Financování infrastruktury má odpovídat tomu, kdo z ní bude mít užitek

U infrastruktury s životností několika generací může být legitimní část nákladů rozložit v čase.

Budoucí obyvatelé budou stavbu používat.

Není proto automaticky nespravedlivé, aby část ceny nesli také oni.

To ale není argument pro libovolné zadlužování.

Rozhodující je, zda dnešní investice vytvoří budoucí veřejnou hodnotu.

Dluh použitý na infrastrukturu, která bude další generaci skutečně sloužit, má jinou ekonomickou logiku než dluh použitý pouze na současnou spotřebu.

Ani investiční označení však není zárukou dobrého dluhu.

Pokud postavíme infrastrukturu bez budoucí poptávky, předáváme další generaci současně dluh i náklady na údržbu nepotřebného majetku.

Právě proto patří velké investice mezi rozhodnutí, u kterých musí být mezigenerační perspektiva nejsilnější.

K této otázce se podrobněji vrátíme v následující kapitole o veřejných financích.

Projekt musí mít také plán pro případ, že se budoucnost změní

Při stavbě infrastruktury se tradičně řeší plán realizace.

Méně často plán změny.

Co když poptávka neroste?

Co když se technologie změní?

Co když se část projektu ukáže jako nepotřebná?

Lze další etapu odložit?

Lze budovu využít jinak?

Lze technickou část vyměnit bez kompletní rekonstrukce?

Lze projekt rozdělit do etap?

A od kterého okamžiku už by zastavení bylo dražší než dokončení?

To jsou velmi praktické otázky.

Velký projekt má přirozenou tendenci pokračovat už proto, že do něj bylo investováno mnoho peněz.

Jenže peníze utracené v minulosti se nevrátí bez ohledu na to, zda projekt dokončíme.

Rozhodovat máme podle budoucích nákladů a přínosů.

Nikoliv podle potřeby ospravedlnit náklady minulé.

Stát proto potřebuje nejen schopnost projekt zahájit.

Potřebuje také právní a politickou schopnost projekt upravit nebo v krajním případě zastavit, pokud se jeho původní předpoklady zásadně změní.

Co by pracovní hypotézu vyvrátilo?

Představa, že modulární a etapová výstavba je obecně výhodnější, by neobstála tam, kde rozdělení projektu výrazně zvyšuje celkové náklady nebo kde technická povaha infrastruktury vyžaduje vybudování celé kapacity najednou.

Rezerva by byla plýtváním, pokud by náklady na její vytvoření výrazně převyšovaly realistickou hodnotu budoucí flexibility.

Sdílená odborná kapacita by nebyla vhodná, pokud by vzdálenost od odpovědné instituce zpomalovala přípravu projektů nebo oslabovala znalost místních podmínek.

Dlouhodobá strategická infrastruktura by neměla být postavena, pokud by její přínos závisel na jediném velmi nejistém scénáři a při ostatních realistických variantách by se stala dlouhodobou finanční zátěží.

Naopak přílišná opatrnost by byla chybná, pokud by stát kvůli nejistotě systematicky odkládal investice, u kterých nedostatek kapacity způsobuje významné a rostoucí náklady už dnes.

A nový zemský obvod by neměl získat vlastní infrastrukturní aparát jen proto, že vznikl politicky, pokud lze odbornou kapacitu hospodárněji sdílet nebo již existuje na jiné úrovni.

Vztah k Modelu 77

Infrastruktura je jedním z nejsilnějších argumentů pro to, aby Model 77 nezačínal mapou.

Nejdříve je nutné určit veřejnou funkci.

Potom její geografii.

Teprve potom odpovědnou instituci.

Silnice může spojovat několik zemských obvodů.

Vodárenská soustava může překračovat jejich hranice.

Energetická síť je celostátní a evropsky propojená.

Nemocnice může sloužit několika regionům.

Škola může být velmi lokální.

Politická mapa proto nikdy nebude zároveň ideální mapou veškeré infrastruktury.

Případný zemský obvod může mít odpovědnost za některé infrastrukturní funkce.

Nemá ale automaticky vlastnit kopii každého typu infrastruktury.

Stejně tak nemusí mít vlastní plnohodnotný tým projektantů, právníků a investičních specialistů, pokud lze tuto odbornost sdílet.

Naopak musí mít dostatečnou fiskální kapacitu pro infrastrukturu, za kterou skutečně odpovídá.

Trvalá kompetence bez schopnosti financovat údržbu a obnovu by nebyla skutečnou decentralizací.

Bylo by to pouze přenesení problému na nižší úroveň.

Pracovní závěr

Budoucí infrastrukturu nemůžeme navrhovat podle jistého obrazu roku 2050.

Žádný takový obraz nemáme.

Můžeme ale rozhodovat lépe.

Začínat funkcí místo stavbou.

Pracovat s několika scénáři místo jediné prognózy.

Rozlišovat mezi tím, co musí vzniknout hned, a tím, na co stačí vytvořit možnost budoucího rozšíření.

Počítat náklady po celou dobu života infrastruktury.

Nepodceňovat údržbu.

Koordinovat projekty napříč jednotlivými sektory.

Sdílet odborné kapacity tam, kde je jejich kopírování nehospodárné.

A pravidelně kontrolovat, zda původní předpoklady investice stále platí.

Největším selháním dlouhodobého státu totiž nemusí být, že něco nepostaví včas.

Může jím být také to, že za obrovské prostředky dokonale postaví infrastrukturu pro budoucnost, která mezitím nenastala.

Odpovědný stát proto nemá usilovat o to, aby dnes přesně naplánoval svět za třicet let.

Má vytvářet infrastrukturu, která bude schopná sloužit i tehdy, když bude tento svět jiný, než jsme očekávali.