Zahraniční obchod a investice

Otevřenost přinesla Česku prosperitu, další krok je vytvářet větší část hodnoty doma

Česká ekonomika je příliš malá na to, aby mohla prosperovat sama pro sebe. Nemáme stovky milionů domácích zákazníků. Nemáme dostatek všech surovin. Nemůžeme být technologicky nejlepší ve všech oborech. A pokud by české firmy prodávaly pouze na domácím trhu, velká část dnešní průmyslové výroby by neměla komu prodávat. Otevřenost vůči zahraničnímu obchodu proto není pouze jednou z možných hospodářských strategií. Je základní vlastností české ekonomiky.

Podle OECD odpovídal vývoz zboží a služeb v posledních srovnatelných strukturálních údajích přibližně 69 procentům českého HDP, více než dvojnásobku průměru OECD. Česká ekonomika patří mezi ty, které jsou s mezinárodním obchodem mimořádně silně propojené.

A obchod zůstává významný i po posledních krizových letech. Za celý rok 2025 vykázal český zahraniční obchod se zbožím přebytek 216,5 miliardy korun. Vývoz meziročně vzrostl o 2,6 procenta a dovoz o 2,8 procenta. Tato otevřenost Česku v minulých desetiletích výrazně pomohla. Současně ale vytváří závislosti.

Když oslabí zahraniční poptávka, české podniky to pocítí. Když se změní automobilový průmysl, dopad se přenese hluboko do českých dodavatelských řetězců. Když vzniknou obchodní bariéry nebo geopolitické napětí, země orientovaná na export je citlivější než ekonomika s mnohem větším domácím trhem.

Otázka proto není, zda má být Česko otevřené.

Mnohem důležitější je:

Jak z otevřenosti získat co největší dlouhodobý přínos a současně nebýt zbytečně závislí na jediném trhu, odvětví nebo části hodnotového řetězce?

Export sám o sobě ještě neříká, kolik hodnoty v Česku zůstává

Velký vývoz je důležitý.

Ale jedna miliarda korun exportu nemusí mít pro českou ekonomiku vždy stejnou hodnotu.

Představme si dva výrobky se stejnou vývozní cenou.

V prvním případě česká firma výrobek navrhne, vlastní technologii a značku, řídí vývoj, výrobu i zahraniční distribuci.

Ve druhém případě český závod doveze většinu klíčových součástí, podle zahraniční dokumentace provede několik výrobních operací a hotový výrobek odešle mateřské společnosti.

Statistika může v obou případech zaznamenat vysoký export.

Rozdíl v množství hodnoty vytvořené v Česku ale může být značný.

Právě proto OECD vedle běžných obchodních statistik sleduje také obchod v přidané hodnotě. Ten se snaží zachytit, ve které zemi skutečně vznikly jednotlivé části hodnoty obsažené ve vyváženém výrobku nebo službě. Nejnovější profil Česka z roku 2026 právě tímto způsobem ukazuje naše hluboké zapojení do mezinárodních hodnotových řetězců.

Pro další fázi české prosperity je tento pohled zásadní.

Neměli bychom se ptát jen:

Kolik vyvážíme?

Ale také:

Jakou část hodnoty vyváženého výrobku jsme sami vytvořili?

Montovna není nadávka. Je to vývojová fáze, ve které nemá smysl uvíznout

O české ekonomice se někdy mluví jako o „montovně“.

Toto označení je příliš zjednodušující.

Český průmysl zahrnuje mimořádně sofistikované provozy, technické know-how, vývojová pracoviště i firmy, které vytvářejí vlastní výrobky a technologie.

Zároveň ale správně otevírá otázku, jakou část hodnotového řetězce česká ekonomika ovládá.

Zapojení do zahraničních výrobních řetězců nebylo českým selháním.

Bylo jedním z hlavních zdrojů ekonomického dohánění po transformaci. OECD připomíná, že právě integrace do globálních hodnotových řetězců, zejména v průmyslu a automobilovém sektoru, společně s přímými zahraničními investicemi významně přispěla k rychlému růstu produktivity na počátku tohoto století.

Výroba pro zahraniční podnik přinesla kapitál.

Technologie.

Zakázky.

Manažerské zkušenosti.

Přístup na zahraniční trhy.

A pracovní místa.

Otázka další etapy ale zní, zda se dokážeme posouvat také k činnostem, kde vzniká větší část hodnoty.

Výzkum.

Vývoj výrobku.

Design.

Software.

Řízení značky.

Specializované služby.

Distribuce.

A vlastnictví technologie.

Ne proto, že výroba je méně hodnotná lidsky.

Ale proto, že jednotlivé části ekonomického řetězce vytvářejí rozdílnou přidanou hodnotu a poskytují rozdílnou kontrolu nad budoucností produktu.

Německo je výhoda i koncentrace rizika

Nejdůležitějším hospodářským partnerem Česka zůstává Německo.

MPO v roce 2025 uvádělo, že Německo představovalo 32,1 procenta českého vývozu a 26,6 procenta celkového obratu českého zahraničního obchodu.

Tak silná vazba má mnoho výhod.

Česko leží vedle jedné z největších průmyslových ekonomik světa. Českým podnikům nabízí obrovský trh v bezprostřední geografické blízkosti a české firmy jsou hluboce začleněné do německých výrobních řetězců.

Bylo by absurdní považovat tuto vazbu samu o sobě za problém.

Problémem může být její přílišná jednostrannost.

Pokud významná část českého průmyslu závisí na vývoji jednoho zahraničního trhu, jeho stagnace se k nám přenáší rychleji.

OECD ještě ve svém výhledu na přelomu let 2025 a 2026 upozorňovala, že zahraniční poptávka, zejména právě z Německa, významně ovlivňuje český exportní vývoj a že obchodní omezení a geopolitické napětí představují pro českou ekonomiku podstatné riziko.

Cílem proto nemá být obchod s Německem omezovat.

Má být schopnost uspět také jinde.

Diverzifikace není útěk od dobrého zákazníka. Je to snížení závislosti na jediném zákazníkovi.

Evropský jednotný trh je součástí české domácí ekonomiky

Pro českou firmu je členění na „domácí“ a „zahraniční“ trh v Evropské unii do určité míry zavádějící.

Ekonomicky je evropský jednotný trh rozšířením prostoru, ve kterém může český podnik fungovat.

Pro firmu ze země s přibližně jedenácti miliony obyvatel je to zásadní.

Specializovaný výrobek může mít v Česku několik tisíc potenciálních zákazníků.

V evropském prostoru jich může mít násobně více.

To umožňuje firmám růst, specializovat se a rozdělit vysoké vývojové náklady mezi větší objem produkce.

Jednotný trh ale není pouze exportní příležitost.

Stejně tak otevírá Česko konkurenci z jiných evropských zemí.

To může být pro jednotlivý podnik nepříjemné.

Pro ekonomiku jako celek je právě tato oboustrannost jedním ze zdrojů konkurenčního tlaku.

Pokud chceme, aby česká společnost mohla prodávat bez zbytečných překážek jinde v Evropě, musíme přijmout, že obdobnou možnost mají zahraniční společnosti u nás.

Zahraniční kapitál českou ekonomiku zásadně proměnil

Význam zahraničních investic pro českou ekonomiku lze vidět i na jejich rozsahu.

Podle České národní banky dosahoval stav přímých zahraničních investic v Česku na konci roku 2024 přibližně 5,38 bilionu korun. Zhruba 86 procent tohoto kapitálu pocházelo ze zemí Evropské unie. Největší část byla umístěna ve finančních a pojišťovacích činnostech a ve zpracovatelském průmyslu.

To je obrovské množství kapitálu.

Bez něj by dnešní podoba české ekonomiky vypadala podstatně jinak.

Zahraniční investor může přinést peníze, technologii, zahraniční zákazníky, manažerské schopnosti i zkušenost, kterou domácí ekonomika ještě nemá.

Také proto jsou zahraničně vlastněné firmy v Česku v průměru produktivnější než firmy domácí.

OECD uvádí, že zahraniční společnosti působící v Česku jsou v agregátu přibližně dvakrát produktivnější než domácí firmy, byť rozdíl se mezi jednotlivými odvětvími značně liší a například v některých částech zpracovatelského průmyslu je podstatně menší.

To není argument, že zahraniční firma je „lepší“ než česká.

Zahraniční podniky bývají větší, kapitálově silnější a jsou součástí nadnárodních struktur, což srovnání významně ovlivňuje.

Je to ale důkaz, že v těchto firmách existuje know-how, kapitál a produktivní schopnost, ze kterých může domácí ekonomika těžit.

Rozhodující otázkou je, kolik z těchto schopností se šíří dál.

Nejlepší zahraniční investice není nutně ta největší

Tradiční investiční politika často hodnotila zahraniční projekt podle několika snadno měřitelných údajů.

Kolik peněz investor vloží?

Kolik vytvoří pracovních míst?

Jak velkou továrnu postaví?

Taková kritéria mají smysl.

Pro ekonomiku s nedostatkem pracovníků ale mohou být stále méně dostačující.

Firma, která vytvoří tři tisíce pracovních míst s nízkou přidanou hodnotou, nemusí být automaticky větším přínosem než technologické centrum s několika stovkami vysoce kvalifikovaných zaměstnanců.

Zejména pokud první podnik soutěží o pracovníky, kterých už je nedostatek, a jeho dlouhodobá konkurenceschopnost závisí především na relativně levné práci.

Investiční politika se proto musí posouvat od otázky:

Kolik míst investor vytvoří?

k otázkám:

Jakou hodnotu tato místa vytvářejí?

Jaké technologie investor přináší?

Vznikne zde výzkum a vývoj?

Nakupuje od českých dodavatelů?

Vychovává odborníky?

Vytváří vazby na univerzity?

Je pravděpodobné, že činnost v Česku zůstane i poté, co se mzdy dále přiblíží západní Evropě?

To je kvalitativně jiná investiční politika.

Investiční pobídka musí prokázat, že něco skutečně změnila

Stát může zahraničnímu nebo domácímu investorovi nabídnout podporu.

Daňovou výhodu.

Pozemek.

Infrastrukturu.

Dotaci.

Nebo jinou formu investiční pobídky.

Taková pomoc může dávat smysl, pokud projekt přináší širší přínosy, které samotná firma nedokáže plně zachytit.

Například významný technologický přenos.

Výzkumnou kapacitu.

Strategickou infrastrukturu.

Nebo zásadní transformaci regionu.

Ale samotný fakt, že investor je velký nebo zahraniční, veřejnou podporu neospravedlňuje.

Základní test musí znít:

Co by investor udělal bez podpory?

Pokud by stejnou továrnu na stejném místě postavil stejně, veřejná pobídka nevytvořila dodatečnou investici.

Pouze přesunula část jejích nákladů na veřejný rozpočet.

Právě dodatečnost musí být jedním z klíčových kritérií investiční podpory.

Český dodavatel je důležitější než česká vlajka nad továrnou

Pokud chceme z přímých zahraničních investic získat více, nemusíme nutně požadovat, aby podnik změnil vlastníka.

Mnohem důležitější může být propojení zahraničního podniku s domácí ekonomikou.

OECD upozorňuje na pozoruhodný rozdíl.

Zahraniční pobočky v Česku dovážejí téměř polovinu svých meziproduktů, zatímco domácí české firmy tvoří jen přibližně 32 procent vstupů, které tyto zahraniční podniky nakupují. Ve srovnávaných zemích činí domácí podíl v průměru zhruba polovinu.

To neznamená, že máme zahraničním podnikům přikázat kupovat české součástky.

Takové pravidlo by mohlo zvýšit náklady a snížit konkurenceschopnost.

Znamená to něco obtížnějšího.

Pomoci domácím firmám dostat se na úroveň, kdy si je zahraniční investor vybere proto, že jsou nejlepší.

Potřebují technologii.

Certifikaci.

Kvalitu.

Schopnost vyrábět ve velkém.

Financování.

A často zkušenost s požadavky mezinárodního dodavatelského řetězce.

Právě zde může být větší přínos než v další pobídce na samotnou továrnu.

Zahraniční investice má největší hodnotu, pokud část znalosti uteče ven z továrny

Ekonomové někdy mluví o spillover efektu — přelévání znalostí.

Zahraniční podnik vyškolí zaměstnance.

Část z nich později přejde do české firmy nebo založí vlastní podnik.

Dodavatel se naučí pracovat podle náročnějších standardů.

Univerzita spolupracuje s vývojovým oddělením.

Technologie používaná jedním podnikem se postupně rozšíří také jinam.

Právě tento proces může být pro hostitelskou ekonomiku mimořádně cenný.

Zahraniční firma nevytváří hodnotu jen vlastním provozem.

Může zvyšovat schopnosti celého prostředí kolem sebe.

To ale není automatické.

OECD právě v českém případě upozorňuje, že prostor pro větší přenos produktivity a know-how ze zahraničních nadnárodních firem k domácím malým a středním podnikům zůstává významný.

Investiční politika by proto neměla končit přestřižením pásky při otevření závodu.

Teprve potom začíná být zajímavé, co investice udělá s okolní ekonomikou.

Vývojové centrum může být strategičtější než další výrobní hala

OECD upozornila ještě na jednu slabinu struktury zahraničních investic v Česku.

Pouze přibližně čtyři procenta sledovaných nových zahraničních investic typu greenfield byla spojena s výzkumnými a vývojovými aktivitami. To je více než v části sousedních ekonomik střední a východní Evropy, ale výrazně méně než v předních evropských inovačních ekonomikách.

To dobře ukazuje další etapu hospodářského rozvoje.

České prostředí se musí stát atraktivním nejen pro výrobu.

Také pro činnosti, které rozhodují, co se bude vyrábět.

Výzkum.

Vývoj.

Technické řízení.

Software.

Design.

Strategické podnikové funkce.

A řízení mezinárodních projektů.

Tady už nestačí levnější pracovní síla.

Rozhoduje kvalita lidí, univerzit, infrastruktury, prostředí pro výzkum, kvalita měst a schopnost přitahovat špičkové odborníky.

Investiční politika se tím propojuje prakticky se všemi předchozími kapitolami.

High-tech vývoz ještě neznamená domácí high-tech ekonomiku

Také pojem „high-tech export“ je potřeba používat opatrně.

Podle ČSÚ dosáhl český vývoz high-tech zboží v roce 2025 přibližně 570 miliard korun, tedy 11,9 procenta celkového vývozu zboží. Dovoz high-tech zboží byl současně vyšší — přibližně 747 miliard korun, neboli 16,3 procenta veškerého zbožového dovozu.

Taková statistika popisuje technologickou kategorii výrobku.

Neříká automaticky, kdo vyvinul technologii.

Kdo vlastní patent.

Kde vznikl software.

Kdo kontroluje značku.

Ani jaká část hodnoty zůstala v Česku.

Notebook sestavený v českém závodě může být statisticky high-tech export.

Ekonomická hodnota samotné montáže ale může být relativně malou částí jeho konečné ceny.

Proto musí technologická strategie sledovat více než klasifikaci vyváženého zboží.

Skutečnou otázkou je:

Které části technologické hodnoty umíme vytvářet a vlastnit sami?

Zisky odcházející do zahraničí nejsou automaticky ztrátou

Debata o zahraničních investicích se často dostane k dividendám.

ČNB uvádí, že zahraničním mateřským společnostem byly v roce 2024 z Česka vyplaceny dividendy ve výši přibližně 360 miliard korun.

Takové číslo je vysoké a je legitimní o něm diskutovat.

Není ale možné jednoduše říci, že těchto 360 miliard „Česko ztratilo“.

Investor vložil kapitál právě s očekáváním budoucího výnosu.

Bez možnosti zisk později získat by velká část původních investic pravděpodobně vůbec nepřišla.

Zahraničně vlastněná firma navíc v Česku vyplácí mzdy, nakupuje část vstupů, investuje, odvádí daně a část zisku může znovu investovat.

Správná otázka proto není, zda dividendy smějí odcházet.

Je jí otázka, zda je celková bilance přínosu investice pro českou ekonomiku dlouhodobě pozitivní.

A druhá otázka zní:

dokážou české firmy samy stále více investovat v zahraničí a vytvářet tam výnosy, které naopak přicházejí zpět do Česka?

Vyspělá ekonomika nejen přijímá kapitál. Sama kapitál vlastní

To je přirozená další etapa ekonomického vývoje.

Chudší země obvykle potřebuje zahraniční kapitál, protože vlastního má málo.

Jak bohatne, vytvářejí domácnosti a podniky větší úspory.

Domácí společnosti sílí.

A začínají samy investovat v zahraničí.

Česká ekonomika tímto směrem postupně jde.

ČNB uvádí, že ke konci roku 2025 měla česká ekonomika přímé investice v zahraničí v hodnotě přibližně 2,86 bilionu korun, zatímco přímé zahraniční investice v Česku dosahovaly přibližně 6,52 bilionu korun.

Rozdíl je stále značný.

Ale české vlastnictví zahraničních aktiv už rozhodně není okrajový jev.

To je další ukazatel prosperity, který stojí za sledování.

Nejen kolik zahraničního kapitálu přichází k nám.

Ale také kolik českého kapitálu je schopno úspěšně působit ve světě.

Česká firma působící v zahraničí není pro Česko ztracena

Když česká společnost postaví závod v Polsku, Německu nebo Spojených státech, může to na první pohled vypadat jako odchod kapitálu a pracovních míst.

Někdy tomu tak může být.

Často je ale zahraniční investice přirozeným důsledkem úspěchu.

Firma potřebuje být blíže zákazníkovi.

Obejít vysoké dopravní náklady.

Získat přístup k místním zaměstnancům.

Nebo vstoupit na trh, kde není možné vše efektivně obsloužit exportem z Česka.

Pokud centrála, vývoj, vlastnictví technologie a část klíčových funkcí zůstávají v Česku, může zahraniční expanze hodnotu české společnosti výrazně zvýšit.

Cílem hospodářské politiky proto není udržet veškerý český kapitál fyzicky uvnitř republiky.

Má být schopnost českých firem vlastnit a řídit ekonomickou aktivitu také za hranicemi.

Dodavatelský řetězec není jen otázkou nejnižší ceny

Globalizace posledních desetiletí vedla firmy k mimořádně efektivním dodavatelským řetězcům.

Komponent vznikne tam, kde je nejlevnější.

Další tam, kde existuje specializovaný výrobce.

Výsledný produkt může před dokončením překročit několik hranic.

To snižuje náklady.

Současně to vytváří závislosti.

Pandemie, geopolitické konflikty nebo problémy v mezinárodní dopravě ukázaly, že nejlevnější dodavatel nemusí být vždy nejbezpečnější dodavatel.

Ani zde ale není řešením přesunout všechno domů.

To by bylo velmi drahé a u mnoha technologií nereálné.

Lepší je ptát se, které vstupy jsou skutečně kritické.

Lze dodavatele diverzifikovat?

Existuje náhradní výrobek?

Jak dlouhou zásobu potřebujeme?

Je evropská výroba dostatečnou bezpečností, nebo potřebujeme domácí kapacitu?

Ekonomická odolnost tak nevzniká odmítnutím zahraničního obchodu.

Vzniká lepším řízením závislostí uvnitř otevřené ekonomiky.

Dovoz není hospodářské selhání

Ve veřejné debatě bývá export často vnímán jako vítězství a import jako problém.

Tak jednoduché to není.

České firmy potřebují dovážené stroje, technologie, součástky, software i suroviny.

Část dovozu přímo zvyšuje schopnost českých podniků exportovat.

Moderní hodnotové řetězce proto nelze dělit na „dobrý export“ a „špatný import“.

OECD právě prostřednictvím statistik obchodu v přidané hodnotě ukazuje, že dovezené vstupy tvoří významnou část exportní výkonnosti jednotlivých zemí.

Problémem není dovážet.

Problémem může být záviset na jednom nenahraditelném dodavateli nebo dlouhodobě nedokázat vytvářet činnosti s vyšší domácí přidanou hodnotou.

Obchodní přebytek není konečné skóre ekonomiky

V roce 2025 skončil český obchod se zbožím přebytkem přes 216 miliard korun.

To je významný údaj.

Ale ani obchodní přebytek není známkou toho, že hospodářská politika funguje dokonale.

Země může mít přebytek, protože má mimořádně úspěšný export.

Může ho mít také proto, že slabá domácí poptávka omezuje dovoz.

Naopak deficit nemusí automaticky znamenat slabost, pokud země například masivně dováží investiční technologie, které zvýší budoucí produktivitu.

Proto nelze hodnotit zahraniční obchod jako fotbalový zápas, kde export jsou góly naše a import góly soupeře.

Smyslem obchodu je specializace a výměna.

Otázkou je, zda tato výměna dlouhodobě podporuje schopnost ekonomiky vytvářet hodnotu.

Exportní podpora má otevírat dveře, ne nahrazovat schopnost firmy

Stát může firmám pomáhat při vstupu na zahraniční trhy.

Ekonomickou diplomacií.

Informacemi.

Exportním financováním.

Pojištěním některých rizik.

Nebo podporou účasti na zahraničních veletrzích.

Takové nástroje mohou být pro malou firmu užitečné, protože získání informací o cizím trhu je relativně drahé.

Veřejná podpora ale nemůže vytvořit konkurenceschopný výrobek.

Nemůže dlouhodobě nahradit špatnou produktivitu.

Ani nemá smysl dotovat export jen proto, aby byl export statisticky vyšší.

Státní podpora má pomáhat překonávat konkrétní bariéru.

Potom má skončit.

Úspěšný exportér se má stát firmou, která dokáže zahraniční zákazníky získávat bez trvalé veřejné pomoci.

Obchodní politika se stále více propojuje s bezpečností

Světový obchod už není jen otázkou cel a cen.

Stále více do něj vstupuje geopolitika.

Kontrola citlivých technologií.

Bezpečnost kritické infrastruktury.

Prověřování některých zahraničních investic.

Ochrana dat.

A snaha omezit nebezpečné strategické závislosti.

To je legitimní vývoj.

Nebylo by rozumné ignorovat bezpečnostní dopad investice pouze proto, že nabízí vysoký ekonomický výnos.

Současně je potřeba zabránit tomu, aby se slovo „bezpečnost“ stalo univerzálním důvodem pro běžný protekcionismus.

Omezení obchodu nebo investice má mít konkrétní bezpečnostní důvod.

Musí být přiměřené riziku.

A pokud existuje méně omezující řešení, má dostat přednost.

Jinak může ochrana před jednou závislostí vytvořit ekonomické náklady, které společnost pocítí jinde.

Česko nepotřebuje vybrat deset národních šampionů

Z touhy získat větší domácí podíl na hodnotových řetězcích může snadno vzniknout myšlenka, že stát má vybrat několik velkých českých firem a pomoci jim stát se světovými hráči.

Takový přístup je rizikový.

Stát dopředu neví, která firma bude za dvacet let technologickým vítězem.

A pokud na jejím úspěchu začne mít politický zájem, může být obtížné přestat ji podporovat ve chvíli, kdy se ukáže, že původní sázka nevyšla.

Mnohem robustnější může být prostředí, které umožňuje růst většímu počtu firem.

Přístup ke kapitálu.

Kvalitní vzdělání.

Výzkum.

Jednoduchá pravidla.

Otevřený evropský trh.

Fungující infrastruktura.

A schopnost přilákat odborníky.

Stát nemusí vědět, která firma vyhraje.

Měl by zajistit, aby česká firma měla možnost vůbec vstoupit do soutěže.

Jak tedy měřit úspěch zahraničního obchodu?

Samotná hodnota exportu nestačí.

Je třeba sledovat také domácí přidanou hodnotu.

Produktivitu exportujících podniků.

Strukturu vyvážených výrobků a služeb.

Počet domácích firem zapojených do mezinárodních řetězců.

Geografickou diverzifikaci trhů.

Výzkumné a vývojové funkce zahraničních investorů.

Podíl domácích dodavatelů.

A také schopnost českých podniků investovat v zahraničí.

Ani zde nepotřebujeme jeden výsledný index.

Potřebujeme několik ukazatelů, které dohromady odpoví na podstatnější otázku:

Posouvá se česká ekonomika uvnitř mezinárodního obchodu k činnostem, ve kterých vytváří a kontroluje větší část hodnoty?

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Ani požadavek vyšší domácí přidané hodnoty nesmí být dogmatem.

Některé velmi úspěšné firmy mohou používat vysoký podíl dovážených vstupů a přesto v Česku vytvářet mimořádně hodnotné činnosti.

Domácí vlastnictví samo o sobě nezaručuje vyšší produktivitu ani odpovědnější chování.

Snaha diverzifikovat export může být drahá, pokud existující trh poskytuje výrazné ekonomické výhody.

Tlak na lokalizaci dodavatelských řetězců může zvýšit náklady více, než zvýší bezpečnost.

A příliš přísné prověřování zahraničních investic může odradit také kapitál, který žádné skutečné bezpečnostní riziko nepředstavuje.

Proto musí být každý zásah porovnáván s alternativou.

Neptat se pouze:

„Je domácí řešení bezpečnější?“

Ale:

„O kolik je bezpečnější, kolik nás stojí a existuje levnější způsob, jak stejné riziko snížit?“

Otevřenost není slabost. Závislost bez alternativy slabostí být může

Česká ekonomika vyrostla díky otevřenosti.

Díky zahraničním zákazníkům.

Díky investicím.

Díky technologiím a kapitálu, které přišly ze zahraničí.

A díky možnosti českých lidí a firem vstoupit do mnohem většího evropského a světového prostoru.

Bylo by chybou tento model odmítnout právě ve chvíli, kdy potřebujeme další růst produktivity.

Stejně chybná by ale byla představa, že další fáze může vypadat úplně stejně jako ta předchozí.

Česká ekonomika už není zemí s mimořádně levnou pracovní silou čekající na první velkou investiční vlnu.

Je bohatší.

Mzdy jsou vyšší.

Pracovníků je málo.

A technologická změna zvyšuje význam znalostí a kapitálu.

Další etapa prosperity proto musí být náročnější.

Ne méně zahraničního obchodu.

Ale hodnotnější účast v něm.

Ne méně zahraničních investorů.

Ale více investic, které zde zanechávají znalosti, technologie a vazby na domácí firmy.

Ne administrativní požadavek, aby všechno bylo české.

Ale prostředí, ve kterém jsou české firmy natolik schopné, že dokážou vlastnit větší část hodnotového řetězce samy.

Odpovědný stát proto nemá chránit českou ekonomiku před světem.

Má jí pomoci být dostatečně silná, aby v otevřeném světě obstála.

Protože skutečným znakem vyspělé otevřené ekonomiky není jen schopnost vyvážet to, co někdo jiný navrhl.

Je jím stále větší schopnost vymýšlet, vlastnit, financovat a řídit to, co se následně vyrábí a prodává po celém světě.