Prosperita a životní úroveň

Ekonomika může růst, aniž by to každý člověk pocítil stejně

Hrubý domácí produkt může růst. Firmy mohou více vyrábět. Export může překonávat rekordy. Mzdy mohou nominálně stoupat. A přesto může významná část lidí odpovědět, že se jim nežije lépe. Nemusí jít o rozpor mezi statistikou a skutečností. Obě informace mohou být pravdivé současně.

HDP totiž měří ekonomickou aktivitu vytvořenou na určitém území. Neříká přímo, kolik peněz zůstává konkrétní domácnosti, kolik stojí její bydlení, zda vlastní byt, jak dlouho dojíždí do práce nebo zda má dostatečnou finanční rezervu. Prosperita země proto nemůže být zaměňována s jedním ekonomickým ukazatelem.

Současně ale platí opačná věc. Bez schopnosti ekonomiky dlouhodobě vytvářet hodnotu není možné trvale zvyšovat ani životní úroveň. Nemůžeme proto postavit proti sobě „ekonomický růst“ a „život lidí“.

Důležitější je otázka:

Jak se hodnota vytvořená ekonomikou proměňuje v životní úroveň domácností — a proč se tento přenos mezi různými lidmi tolik liší?

Vyšší mzda ještě nemusí znamenat vyšší životní úroveň

Nejviditelnějším příjmem většiny pracujících lidí je mzda.

Ale člověka ve skutečnosti nezajímá číslo napsané na výplatní pásce.

Zajímá jej, co si za něj může koupit.

Právě proto je nutné rozlišovat mezi nominálním a reálným příjmem.

Pokud mzda vzroste o pět procent, ale ceny o sedm, člověk má na účtu více korun, ale jeho kupní síla klesla.

Česká zkušenost posledních let tento rozdíl ukazuje velmi názorně.

ČSÚ uvádí, že čisté peněžní příjmy domácností v roce 2024 meziročně vzrostly o 5,4 procenta a po započtení cenového růstu reálně o 3 procenta. Byl to návrat k růstu po dvou letech, kdy vysoká inflace reálné příjmy snižovala. Podle podrobnější analýzy ČSÚ byla kupní síla průměrných příjmů českých domácností v roce 2024 zhruba na úrovni roku 2019.

Vývoj mezd následně pokračoval příznivěji. Za celý rok 2025 podle ČSÚ nominální mzdy vzrostly o 7,2 procenta a po započtení inflace reálně o 4,6 procenta.

To je významná změna.

Zároveň připomíná, proč není možné posuzovat prosperitu podle jednoho roku.

Po hlubším propadu může rychlý růst zčásti znamenat návrat toho, co domácnosti předtím ztratily.

Průměrný člověk neexistuje

Další problém vytváří samotný pojem průměr.

Průměrná mzda je důležitá statistická informace.

Není to ale mzda typického zaměstnance.

Pokud malá skupina lidí vydělává velmi vysoké částky, může průměr výrazně zvyšovat, i když se mzda většiny lidí pohybuje níže.

Proto je užitečné sledovat také medián.

Medián dělí zaměstnance přesně na dvě poloviny: jedna vydělává méně, druhá více.

V roce 2025 činil podle strukturální mzdové statistiky ČSÚ medián hrubé měsíční mzdy 44 337 korun, zatímco průměr byl 52 202 korun.

Ani medián ale nepopisuje všechno.

Člověk s příjmem přesně uprostřed rozdělení neříká nic o tom, jak se daří nejnižším příjmovým skupinám.

Ani o tom, zda se vzdaluje horních deset procent.

Ani jak se liší domácnost s jedním člověkem od rodiny se třemi dětmi.

Proto prosperita potřebuje více pohledů současně.

Průměr říká něco.

Medián něco jiného.

Rozdělení příjmů další věc.

A skutečná životní úroveň domácnosti přidává ještě náklady, majetek a veřejné služby.

Česká republika má nízkou příjmovou chudobu. To je významný výsledek

Z mezinárodního srovnání vychází Česko v oblasti chudoby relativně dobře.

Podle Eurostatu bylo v roce 2025 v Česku ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením 11,5 procenta obyvatel. Šlo o nejnižší podíl v Evropské unii. Průměr EU činil 20,9 procenta.

Český statistický úřad používá také užší ukazatel ohrožení příjmovou chudobou. Ten v roce 2025 dosahoval 9,6 procenta populace, tedy přibližně jednoho milionu lidí. Hranice pro jednotlivce tehdy činila 19 090 korun měsíčně.

Tyto ukazatele se nesmějí zaměňovat.

Širší evropský ukazatel zahrnuje vedle příjmové chudoby také materiální a sociální deprivaci a velmi nízkou pracovní intenzitu domácnosti.

Přesto lze říci důležitou věc.

Česká ekonomika a sociální systém dokážou v evropském srovnání udržovat relativně nízký podíl lidí v příjmové a sociální nouzi.

To je významná součást prosperity.

Ale není to důkaz, že otázka životní úrovně je vyřešena.

Nízká míra chudoby neznamená, že každý žije pohodlně

Ukazatel příjmové chudoby má jednu zvláštní vlastnost.

Je relativní.

Hranice se odvozuje od příjmů ostatních lidí v dané společnosti.

Člověk může být těsně nad ní a stále žít s velmi omezeným rozpočtem.

Stejně tak může domácnost formálně nespadat pod hranici chudoby, ale velkou část příjmu vydávat na bydlení nebo splácení dluhů.

Proto potřebujeme vedle příjmové chudoby sledovat také materiální situaci.

ČSÚ uvádí, že v roce 2025 žilo v materiální a sociální deprivaci 5,8 procenta českých domácností.

Rozdíl mezi příjmem a skutečnou materiální situací je podstatný.

Domácnost může mít relativně nízký příjem, ale vlastní splacený byt a má malé pravidelné náklady.

Jiná může vydělávat výrazně více, ale platit vysoký nájem, hypotéku a péči o děti.

Stejný příjem proto nevytváří automaticky stejnou životní úroveň.

Bydlení může spolknout výhodu vyšší mzdy

Právě bydlení patří mezi největší zdroje rozdílů mezi domácnostmi.

Podle ČSÚ činily na jaře 2025 průměrné měsíční výdaje české domácnosti na bydlení 8 897 korun a představovaly v průměru 15,9 procenta čistého příjmu domácnosti.

Průměr ale opět zakrývá velmi rozdílné zkušenosti.

ČSÚ uvádí, že nájemní domácnosti vydávaly na bydlení téměř třetinu svého příjmu.

To má velký hospodářský význam.

Člověk může získat v Praze nebo Brně práci s podstatně vyšší mzdou než v místě svého současného bydliště.

Pokud ale většinu rozdílu pohltí vyšší nájem, jeho skutečná životní úroveň se nemusí příliš změnit.

Proto nelze měřit prosperitu pouze výší výdělků.

Musíme sledovat také náklady na dosažení určitého životního standardu.

Majetek vytváří jinou formu životní úrovně než příjem

Dva lidé mohou mít stejnou výplatu a přesto se nacházet ve velmi rozdílné ekonomické situaci.

Jeden vlastní byt bez dluhu.

Druhý nemá téměř žádný majetek a platí tržní nájem.

Jejich příjem je stejný.

Jejich ekonomická bezpečnost není.

Proto je vedle příjmů důležité sledovat také majetek.

ČSÚ ve výběrovém šetření finanční situace domácností uvádí, že medián čistého jmění české domácnosti dosahoval v roce 2024 přibližně 3,47 milionu korun. Průměr byl vyšší, zhruba 4,52 milionu korun, což ukazuje nerovnoměrné rozdělení majetku.

Ještě výraznější rozdíl vzniká podle způsobu bydlení.

Medián čistého jmění domácnosti bydlící ve vlastním bez hypotéky činil v roce 2024 přibližně 4,52 milionu korun. U nájemních a dalších forem bydlení to bylo přibližně 158 tisíc korun.

Takové srovnání je třeba interpretovat velmi opatrně.

Velkou část majetku českých domácností tvoří samotná nemovitost.

Vysoká hodnota domu také neznamená, že má jeho majitel na účtu miliony korun.

Může být majetkově bohatý a současně mít poměrně nízký běžný příjem.

Přesto jde o zásadní rozdíl.

Vlastnictví bydlení vytváří ekonomickou rezervu, kterou nájemník ve stejné situaci nemusí mít.

Růst cen bytů může některé domácnosti obohatit a jiným život zkomplikovat

To ukazuje další paradox prosperity.

Pokud rostou ceny nemovitostí, majitelé bytů se na papíře stávají bohatšími.

Pro člověka, který teprve chce byt koupit, ale stejný růst představuje zhoršení dostupnosti.

Jeden ekonomický vývoj tedy může zvýšit majetek jedné skupiny a současně zhoršit životní příležitosti jiné.

Celkové čisté jmění domácností může růst.

A přesto může být pro mladého člověka obtížnější získat vlastní bydlení než dříve.

Proto není možné zaměnit růst hodnoty majetku s automatickým zvýšením prosperity všech.

Stejně tak by bylo chybné usuzovat, že vlastník drahého domu má automaticky vysokou životní úroveň.

Majetek a příjem jsou dvě různé veličiny.

Potřebujeme sledovat obě.

Prosperita není rovnost výsledků

Rozdíly v příjmech a majetku budou existovat v každé otevřené ekonomice.

Lidé mají různé profese.

Různé schopnosti.

Různou ochotu podstupovat riziko.

Různý věk.

Různě spoří.

A část rozdílů vzniká také dědictvím nebo jinými okolnostmi, které člověk sám neovlivnil.

Cílem hospodářské politiky proto nemusí být zajistit, aby všichni dosáhli stejného ekonomického výsledku.

Důležitější jsou jiné otázky.

Má člověk reálnou možnost zlepšit svou situaci?

Může získat vzdělání?

Může změnit práci?

Může podnikat?

Může se přestěhovat za příležitostí?

Má přístup k základním veřejným službám?

A pokud se ocitne v mimořádně obtížné situaci, existuje cesta zpět?

Prosperita není stav, ve kterém všichni mají stejně.

Je to mimo jiné společnost, ve které výchozí pozice člověka co nejméně předurčuje celý jeho další ekonomický život.

Přerozdělování neumí nahradit produktivitu

Životní úroveň domácností samozřejmě ovlivňuje stát.

Daněmi.

Důchody.

Sociálními dávkami.

Veřejnými službami.

A dalšími transfery.

Přerozdělení může významně pomoci člověku, který se ocitl v nouzi, a může snižovat některé sociální nerovnosti.

Má ale důležitý limit.

Dlouhodobě lze rozdělovat pouze hodnotu, kterou ekonomika dokáže vytvořit.

Pokud produktivita stagnuje a společnost se snaží zvyšovat životní úroveň pouze přesouváním stále větších částek mezi jednotlivými skupinami, nakonec začne bojovat o stejné množství zdrojů.

Proto se kapitola o životní úrovni vrací k prvnímu tématu této části — produktivitě.

Udržitelný růst mezd potřebuje vyšší hodnotu vytvářenou prací.

Udržitelný růst důchodů potřebuje ekonomiku, která vytváří dostatečné příjmy pro jejich financování.

Kvalitnější veřejné služby potřebují pracovníky, technologie a zdroje.

Sociální politika může rozdělení prosperity měnit.

Nemůže sama prosperitu vyrábět.

Zároveň ale platí, že růst HDP nemusí automaticky doputovat k domácnostem

Ani opačný extrém není správný.

Nestačí pouze zajistit růst ekonomiky a předpokládat, že výsledek se automaticky rovnoměrně projeví ve všech domácnostech.

HDP měří produkci vytvořenou uvnitř země.

Neříká přímo, komu patří kapitál ani kam následně směřuje zisk.

To je důležité zejména pro velmi otevřenou ekonomiku, jako je Česko.

Část hodnoty vytvářejí zahraničně vlastněné firmy a část jejich zisku logicky připadá zahraničním vlastníkům.

Na druhé straně české firmy mohou vydělávat v zahraničí a přinášet příjmy sem.

Proto pro životní úroveň potřebujeme vedle HDP sledovat také skutečné příjmy domácností a širší národní důchodové ukazatele.

Výroba na českém území a příjem české domácnosti nejsou stejné statistické pojmy.

Veřejná služba je také součástí životní úrovně

Představme si dvě země.

V jedné má člověk o několik tisíc korun vyšší čistý příjem, ale musí výrazně více platit za vzdělávání dětí, zdravotní péči nebo dopravu.

Ve druhé má peněžní příjem nižší, ale část těchto služeb dostává prostřednictvím veřejného systému.

Pouhé srovnání čisté mzdy nevystihne rozdíl v životní úrovni.

Veřejné služby mají ekonomickou hodnotu, i když člověk při jejich použití neplatí plnou cenu přímo.

Škola.

Zdravotnictví.

Bezpečnost.

Veřejná doprava.

Silnice.

Soudy.

Digitální služby státu.

To všechno vstupuje do kvality života a zároveň je financováno z daní.

Proto ani nejvyšší možný čistý příjem domácnosti nemůže být jediným cílem.

Pokud by vznikl zrušením služeb, které si následně domácnost musí draze pořizovat sama, skutečný přínos může být malý nebo záporný.

Správná otázka tedy není jen:

Kolik stát člověku vezme na daních?

Ale také:

Jakou hodnotu za tyto peníze dokáže vrátit ve veřejných službách?

Čas je také součástí prosperity

Část životní úrovně se vůbec neobjeví na bankovním účtu.

Čas strávený dojížděním.

Čas potřebný k jednání s úřadem.

Čas čekání na službu.

Čas, který člověk může věnovat rodině, odpočinku nebo vlastnímu vzdělávání.

Ekonomika může teoreticky zvyšovat produkci tím, že lidé budou pracovat stále více hodin.

Je ale rozdíl mezi růstem, který vznikne delší pracovní dobou, a růstem, který vznikne vyšší produktivitou.

Pokud člověk vydělá o deset procent více jen proto, že pracuje o deset procent déle, jeho příjem vzrostl.

Jeho životní úroveň se však nemusela zvýšit ve stejné míře.

Proto je produktivita tak důležitá.

Dovoluje vytvářet větší hodnotu bez nutnosti úměrně zvyšovat množství práce.

Prosperita není schopnost společnosti pracovat stále déle.

Je to schopnost vytvářet více hodnoty z omezeného množství času a zdrojů.

Ekonomická bezpečnost je něco jiného než vysoký příjem

Člověk může mít relativně vysokou mzdu a současně téměř žádnou rezervu.

Stačí výpadek příjmu a domácnost se rychle dostane do problému.

Jiný člověk může mít nižší měsíční příjem, ale splacené bydlení, úspory a malé závazky.

Jeho ekonomická odolnost může být vyšší.

Proto je užitečné přemýšlet o prosperitě také jako o schopnosti zvládnout šok.

Ztrátu práce.

Nemoc.

Výrazný růst ceny energie.

Nutnou opravu.

Rozpad vztahu.

Nebo ekonomickou recesi.

Majetek a úspory vytvářejí soukromou rezervu.

Sociální systém vytváří rezervu společnou.

Obě mají svou funkci.

Společnost, ve které lidé mají vysokou spotřebu, ale minimální schopnost zvládnout i krátký výpadek příjmu, může na první pohled vypadat bohatěji, než jak ekonomicky odolná skutečně je.

Bohatství domácnosti nemusí být použitelné

Ani vysoké čisté jmění ale nelze zaměnit s likvidní rezervou.

Pokud důchodce vlastní dům v hodnotě pěti milionů korun a na běžném účtu má dvacet tisíc, statisticky vlastní významný majetek.

Neznamená to, že může snadno zaplatit neočekávaný výdaj ve výši sto tisíc.

Majetek v nemovitosti není stejný jako peníze na účtu.

To je důležité například při daňové nebo sociální politice.

Jednoduché dělení společnosti na „bohaté vlastníky“ a „chudé nevlastníky“ může přehlédnout příjmovou situaci.

Stejně tak ale systém založený pouze na běžném příjmu může přehlížet velmi významné majetkové rozdíly.

Odpovědná politika potřebuje rozlišovat:

PŘÍJEM → MAJETEK → DLUH → LIKVIDNÍ REZERVA

Teprve dohromady tyto veličiny říkají více o finanční situaci domácnosti.

Životní úroveň má generační rozměr

Starší domácnost může mít nízký příjem, ale splacený byt.

Mladá domácnost může mít dva relativně vysoké příjmy, ale vysoký nájem nebo hypotéku a minimální čistý majetek.

Pouhé srovnání příjmů může první domácnost označit za ekonomicky slabší.

Pouhé srovnání majetku naopak druhou.

Obě statistiky jsou pravdivé.

Popisují jen jinou část skutečnosti.

Právě bydlení způsobuje, že generační otázka prosperity je komplikovaná.

Růst hodnoty nemovitostí pomáhá současným vlastníkům.

Současně zvyšuje bariéru pro část lidí, kteří do vlastnictví teprve chtějí vstoupit.

To může ovlivňovat mobilitu, zakládání rodin i rozložení majetku mezi generacemi.

Proto bychom neměli měřit mezigenerační spravedlnost pouze podle výše důchodu nebo mzdy.

Je potřeba sledovat také majetek, veřejné závazky, dostupnost bydlení a náklady, které dnešní rozhodnutí přesouvají do budoucnosti.

Region rozhoduje o tom, co si za stejný příjem koupíme

Ani stejná mzda nemá všude stejnou hodnotu.

Rozdíly v ceně bydlení mohou být výrazné.

Liší se náklady na dopravu.

Dostupnost veřejných služeb.

A také nabídka zaměstnání.

Člověk s nižší mzdou v menším městě a splaceným bydlením může mít větší disponibilní prostor než člověk s vyšším příjmem v metropoli a vysokým nájmem.

To neznamená, že regionální rozdíly v příjmech nejsou důležité.

Znamená to, že samotná nominální mzda nestačí.

Prosperitu regionu proto potřebujeme posuzovat společně s náklady života a dostupností příležitostí.

Dobrá sociální politika nemá trestat zlepšení vlastní situace

Pokud veřejný systém podporuje domácnost s nízkým příjmem, musí zároveň dávat pozor na to, co se stane při zvýšení výdělku.

Pokud člověk vydělá o tisíc korun více a kvůli tomu přijde o několik tisíc korun podpory, může vzniknout velmi vysoké efektivní zdanění další práce.

To může oslabovat motivaci zvýšit úvazek nebo přijmout lépe placené zaměstnání.

Naopak systém s velmi pomalým odezníváním podpory může být drahý a poskytovat dávky i tam, kde už nejsou potřebné.

Žádné jednoduché nastavení proto není bez nákladů.

Cílem má být systém, ve kterém pomoc chrání člověka před pádem, ale zároveň nevytváří novou past, ze které se finančně nevyplatí odejít.

To vyžaduje posuzovat různé dávky a daně společně, nikoli každou izolovaně.

Prosperita potřebuje možnost vzestupu

Životní úroveň není pouze dnešní spotřeba.

Důležitá je také očekávaná budoucnost.

Má člověk pocit, že když získá lepší kvalifikaci, bude mít možnost vydělávat více?

Může začít podnikat?

Dokáže mladá firma vyrůst?

Může rodina změnit region?

Má dítě z nízkopříjmové domácnosti realistický přístup ke kvalitnímu vzdělání?

Pokud je společnost relativně bohatá, ale ekonomická pozice člověka je téměř úplně určena rodinou, do které se narodil, jde o jiný typ prosperity než ve společnosti s vysokou mobilitou.

Proto potřebujeme vedle dnešního rozdělení příjmů sledovat také ekonomickou mobilitu mezi generacemi a během života člověka.

Nejen:

„Kolik dnes máte?“

Ale:

„Jak velkou máte možnost svou situaci změnit?“

Vysoká spotřeba není jediným cílem

Ekonomická prosperita umožňuje větší spotřebu.

To je podstatná část jejího smyslu.

Lidé mohou kvalitněji bydlet, cestovat, využívat služby a kupovat věci, které si předchozí generace dovolit nemohly.

Ale nelze z toho odvodit, že maximální okamžitá spotřeba je automaticky nejvyšší možnou životní úrovní.

Domácnost, která část příjmu ukládá, vytváří budoucí bezpečnost.

Firma, která část zisku investuje, může zvýšit budoucí produktivitu.

Stát, který udržuje infrastrukturu, může zabránit vyšším budoucím nákladům.

Proto prosperita potřebuje určitou rovnováhu mezi:

DNEŠNÍ SPOTŘEBOU → ÚSPORAMI → INVESTICEMI → BUDOUCÍ SPOTŘEBOU

Společnost, která spotřebuje všechny dnešní zdroje a zanedbá budoucí kapacitu, může krátkodobě vykázat vysoký životní standard a dlouhodobě jej oslabovat.

Dobrá životní úroveň není argumentem proti změně

Existuje ještě jedno riziko.

Čím je země bohatší, tím silnější může být snaha chránit všechny současné ekonomické vztahy.

Současná pracovní místa.

Současné firmy.

Současné technologie.

Současné ceny aktiv.

Jenže prosperita vznikala právě díky změně.

Některé profese zanikly.

Nové vznikly.

Firmy neuspěly.

Jiné vyrostly.

Technologie nahradily starší způsoby práce.

Pokud budeme životní úroveň chránit tím, že zabráníme každé ekonomické změně, můžeme postupně podkopat zdroj, který ji vytvořil.

Sociální politika proto potřebuje chránit člověka před nepřiměřeným dopadem změny.

Neměla by automaticky chránit všechny současné ekonomické struktury před změnou samotnou.

Prosperita má být vidět v životě běžné domácnosti

Ekonomická statistika je nakonec prostředek.

Pokud HDP roste deset let, ale reálné příjmy typické domácnosti stagnují, potřebujeme vědět proč.

Pokud mzdy rostou, ale bydlení zdražuje ještě rychleji, musíme to vidět.

Pokud roste celkové bohatství domácností, ale téměř všechen růst připadá na vlastnictví nemovitostí určité části populace, je to relevantní informace.

Pokud stát zvyšuje výdaje na veřejnou službu, ale její dostupnost se nezlepšuje, samotná výdajová statistika nestačí.

Prosperita má být schopná projít jednoduchým testem:

Je člověk díky hospodářskému rozvoji reálně schopnější žít život, který si zvolí?

Může si dovolit více?

Má více možností práce?

Je ekonomicky bezpečnější?

Má přístup ke kvalitnějším službám?

Může investovat do svého vzdělání nebo podnikání?

A má reálnou šanci svou situaci zlepšit?

Co by tuto představu zpochybnilo?

Ani široké pojetí prosperity není bez problémů.

Čím více ukazatelů do něj zahrneme, tím snazší je vybrat si právě ten, který podporuje předem požadovaný politický příběh.

Vláda může ukázat na rostoucí mzdy.

Opozice na drahé bydlení.

Jeden analytik na HDP.

Jiný na majetkovou nerovnost.

Všichni mohou pracovat s pravdivým údajem a přesto vytvářet úplně jiný obraz.

Proto potřebujeme předem stanovit, které veličiny sledujeme a proč.

Současně není možné vytvořit jeden objektivní ukazatel „dobrého života“, který by obsahoval všechny lidské preference.

Pro jednoho člověka je důležitější příjem.

Pro jiného volný čas.

Pro třetího možnost vlastnit bydlení.

Pro dalšího bezpečí nebo kvalitní veřejná služba.

Stát proto nemá určovat, jak má občan správně žít.

Má sledovat, zda ekonomika a veřejné instituce rozšiřují jeho reálné možnosti.

Prosperita není číslo. Ale bez čísel ji nepoznáme

HDP zůstane důležitým ukazatelem.

Stejně jako produktivita.

Mzdy.

Disponibilní příjem.

Chudoba.

Majetek.

Náklady bydlení.

Úspory.

A dostupnost veřejných služeb.

Chyba není v tom, že používáme ekonomické statistiky.

Chyba vzniká, pokud z jedné statistiky uděláme celou skutečnost.

Odpovědný stát proto potřebuje rozlišovat mezi výkonem ekonomiky a výsledkem pro domácnost.

Mezi příjmem a majetkem.

Mezi nominálním a reálným růstem.

Mezi průměrem a mediánem.

Mezi dnešní spotřebou a budoucí ekonomickou bezpečností.

A mezi sociální ochranou člověka a ochranou ekonomických struktur, které už nemusí být životaschopné.

Prosperující země nakonec není země, která pouze vyrábí stále větší množství zboží a služeb.

Je to země, ve které rostoucí produktivita vytváří prostor pro vyšší reálné příjmy, dostupnější příležitosti, kvalitní veřejné služby a větší ekonomickou bezpečnost občanů.

A právě zde se uzavírá kruh celé kapitoly o prosperitě.

Ekonomický růst není cílem sám o sobě.

Je nástrojem.

Skutečným testem je, zda se postupně proměňuje v lepší a svobodnější životní možnosti lidí, kteří v této ekonomice žijí.