Energie a konkurenceschopnost

Nestačí mít elektřinu, ekonomika potřebuje jistotu, že bude i zítra

Energie patří k věcem, kterých si společnost dlouho téměř nevšímá. Dokud je jí dostatek, nebo funguje energetická síť.A dokud její cena neohrožuje domácí rozpočet nebo konkurenceschopnost firmy.

Teprve energetická krize ukázala, jak hluboko je energie zabudována do fungování celé ekonomiky. Nejde jen o účet za elektřinu. Cena energie se promítá do výroby oceli, skla, chemických výrobků, potravin, dopravy, vytápění budov i fungování digitální infrastruktury.

Pro energeticky náročný podnik může být rozdíl v ceně elektřiny nebo plynu otázkou toho, zda bude investovat v Česku, nebo jinde. Pro domácnost může být stejný rozdíl otázkou toho, kolik jí zůstane na ostatní výdaje. Energetická politika proto není okrajovou technickou oblastí. Je součástí hospodářské politiky, bezpečnosti státu, infrastruktury i dlouhodobé prosperity. A právě proto se nedá redukovat na spor o to, který zdroj elektřiny je „správný“.

Skutečná otázka je obtížnější:

Jak zajistit dostatek energie, spolehlivě, za dlouhodobě únosných nákladů a současně v systému, který dokáže projít technologickou a emisní transformací?

Energetika musí zvládnout několik cílů současně

Energetická politika má nepříjemnou vlastnost.

Nestačí optimalizovat jednu věc.

Velmi levná energie není výhodou, pokud není spolehlivě dostupná.

Maximálně bezpečný systém nemusí být ekonomicky únosný, pokud vyžaduje extrémně drahé rezervy.

A levné řešení dneška může vytvořit vysoké náklady nebo technologickou závislost za dvacet let.

Český Vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu, jehož aktualizaci vláda schválila v prosinci 2024, proto pracuje současně s energetickou bezpečností, vnitřním trhem, účinností, snižováním emisí i konkurenceschopností. Pro další vývoj počítá mimo jiné s rozvojem jaderných a obnovitelných zdrojů a s přechodnou rolí plynu.

To je současná státní strategie.

Neznamená to, že každý její předpoklad musí být správný.

Energetická koncepce pracuje s horizontem několika desetiletí a řada jejích vstupů se může výrazně změnit: ceny technologií, cena paliv, spotřeba elektřiny, evropská regulace, rychlost elektrifikace nebo dostupnost jednotlivých zdrojů.

Odpovědná energetická politika proto potřebuje stabilní směr.

Ale současně musí být schopná měnit cestu, pokud se změní realita.

Česká energetika stojí před výměnou velké části svého systému

Česko nezačíná energetickou transformaci na prázdném papíře.

Má rozsáhlou elektrizační soustavu, jaderné elektrárny, uhelné zdroje, teplárenské systémy, plynovou infrastrukturu a rostoucí množství obnovitelných zdrojů.

Jenže významná část této struktury se během příštích desetiletí změní.

Mezinárodní energetická agentura v hodnocení Česka z listopadu 2025 uváděla, že uhlí stále poskytovalo více než třetinu české výroby elektřiny a přibližně polovinu centrálně dodávaného tepla. Současně upozornila, že ekonomické podmínky mohou vést k uzavírání uhelných zdrojů ještě před politicky deklarovaným rokem 2033.

Právě tato věta je mimořádně důležitá.

Stát může mít harmonogram.

Trh může mít jiný.

Pokud se provoz určitého zdroje přestane ekonomicky vyplácet, jeho majitel nemusí čekat na poslední rok dlouhodobé strategie.

Energetická bezpečnost proto potřebuje scénář nejen pro plánovaný vývoj.

Musí mít také odpověď na otázku:

Co když významná část současných zdrojů skončí rychleji, než předpokládáme?

Energie není jen výrobna

Ve veřejné diskusi se energetika často zjednodušuje na seznam elektráren.

Kolik potřebujeme jaderných bloků?

Kolik fotovoltaiky?

Kolik větrných elektráren?

Kolik plynových zdrojů?

Jenže elektrárna sama ještě nevytváří funkční energetický systém.

Elektřinu je potřeba dopravit.

Síť musí zvládnout okamžiky vysoké výroby i vysoké spotřeby.

Musí být schopná reagovat na výpadek velkého zdroje.

Musí vzniknout připojení pro nový průmyslový podnik, nabíjecí infrastrukturu nebo novou výrobu.

Potřebujeme regulaci výkonu, úložiště, přeshraniční propojení a možnost část spotřeby přesunout do doby, kdy je energie dostupnější.

IEA proto ve svém hodnocení Česka zdůrazňuje kromě výroby také investice do sítí, akumulace, řízení spotřeby a celkové flexibility elektrizační soustavy.

Energetická infrastruktura budoucnosti tedy nebude jen otázkou toho, kolik elektřiny vyrobíme za rok.

Stejně důležité bude:

zda ji dokážeme dodat tam a tehdy, kde je potřeba.

Síť může být stejně důležitá jako nový zdroj

Představme si region, kde chce vzniknout nový průmyslový závod.

Investor má pozemek.

Pracovníky.

Financování.

Zákazníky.

Ale místní elektrická síť nemá dostatečnou kapacitu.

Z ekonomického pohledu v tomto okamžiku není hlavní překážkou cena pozemku ani daň.

Je jí energetická infrastruktura.

Totéž může platit pro novou bytovou výstavbu, datové centrum nebo velkou výrobnu elektřiny.

Proto se investice do sítí nesmějí plánovat až jako reakce na problém, který už nastal.

Energetická síť má dlouhou dobu přípravy a životnost v desítkách let.

Pokud má ekonomika více elektrifikovat dopravu, vytápění a část průmyslu, musí se síť vyvíjet spolu s touto změnou.

IEA současně upozorňuje na problém rezervované, ale nevyužité kapacity připojení a doporučuje Česku zlepšit pravidla tak, aby omezená síťová kapacita nebyla dlouhodobě blokována projekty, které nejsou připravené k realizaci.

To je příklad zdánlivě technického pravidla, které může mít velmi skutečný hospodářský dopad.

Cena elektřiny není jedno číslo

Když se mluví o drahé energii, často se směšuje několik různých věcí.

Cena samotné silové elektřiny.

Poplatky za síť.

Náklady na systémové služby.

Daně.

Další regulované položky.

A v případě podniku také charakter jeho spotřeby a smluvního kontraktu.

IEA upozorňuje, že konečná cena elektřiny v Česku vzniká kombinací energetické složky, síťových poplatků a daní či dalších regulovaných plateb. Každá z těchto částí má jinou ekonomickou příčinu a jinou možnost veřejné politiky ji ovlivnit.

Proto je nebezpečné tvrdit, že stát jednoduše „zlevní elektřinu“.

Může změnit některé daně nebo regulované platby.

Může ovlivňovat strukturu trhu nebo investice do sítí.

Může vytvořit podporu pro určitou skupinu spotřebitelů.

Ale náklad tím nemusí zmizet.

Může se pouze přesunout.

Pokud část síťových nákladů přestane platit průmysl, musí je uhradit někdo jiný, nebo veřejný rozpočet.

Energetická politika proto musí ukazovat celý účet, nikoli jen jednu položku faktury.

Vysoké ceny energie mohou být problémem konkurenceschopnosti

Energetické náklady nemají stejný význam pro každé odvětví.

Pro softwarovou firmu může být cena elektřiny relativně malou položkou.

Pro hutnictví, chemický průmysl, sklářství nebo některé části výroby může být zásadní.

Evropská komise ve své zprávě o Česku z června 2026 označila náklady na energie za jednu z překážek české konkurenceschopnosti a upozornila zároveň na energetickou náročnost části českého průmyslu.

To ale automaticky neznamená, že stát má každému energeticky náročnému podniku dlouhodobě kompenzovat cenu.

Taková politika může mít opačný účinek.

Pokud bude veřejná podpora trvale vyrovnávat vysokou spotřebu, může oslabit motivaci investovat do účinnější technologie nebo změnit výrobní proces.

Odpovědnější otázka proto zní:

Je problém dočasným cenovým šokem, nebo dlouhodobou strukturální nevýhodou?

Na první může být oprávněná přechodná pomoc.

Druhý potřebuje investici, technologickou změnu nebo někdy přiznání, že daná činnost při nových podmínkách ztrácí ekonomickou životaschopnost.

Konkurenční cena neznamená nejnižší cenu na světě

Česko pravděpodobně nebude mít v každém okamžiku nejlevnější energii na světě.

Ani to nemusí být realistický cíl.

Země s mimořádně levným domácím plynem, rozsáhlou vodní energetikou nebo jinými přírodními podmínkami budou mít některé strukturální výhody, které nelze administrativně napodobit.

Konkurenceschopnost proto musí být posuzována širším způsobem.

Jaká je cena energie?

Jak je stabilní?

Dokáže firma uzavřít dlouhodobý kontrakt?

Jak rychle získá připojení?

Jak spolehlivá je síť?

Kolik stojí případné přerušení dodávky?

A jaká je pravděpodobnost, že se pravidla během investičního horizontu zásadně změní?

Pro velkého průmyslového investora může být předvídatelnost stejně důležitá jako okamžitá cena.

Rozdíl několika procent je možné zahrnout do podnikatelského modelu.

Nejistotu, zda bude mít závod za šest let dostatečný příkon, výrazně hůře.

Bezpečnost dodávek není totéž co energetická soběstačnost

Energetická bezpečnost bývá někdy zaměňována s požadavkem, aby země vyrobila všechno sama.

To není nutné.

Česká elektrizační soustava je součástí širší evropské sítě.

Obchod s elektřinou umožňuje využívat rozdílné výrobní možnosti jednotlivých zemí, vyrovnávat krátkodobé nedostatky a zvyšovat efektivitu systému.

Česko bylo ještě v roce 2025 podle Energetického regulačního úřadu v celoroční bilanci čistým exportérem elektřiny.

Samotná bilance exportu a importu ale není známkou bezpečnosti ani jejího nedostatku.

Země může být za celý rok čistým vývozcem a současně v některých hodinách elektřinu potřebovat dovážet.

A může být čistým dovozcem a přitom mít velmi bezpečný systém díky silnému propojení s několika spolehlivými partnery.

Podstatnější otázkou je:

Dokážeme potřebnou energii získat i v obtížné situaci?

Bezpečnost vzniká kombinací domácí výroby, sítí, přeshraničních propojení, zásob, flexibility a diverzifikace.

Závislost na jednom zdroji je něco jiného než dovoz

Energetická krize ukázala rozdíl mezi dovozem a závislostí.

Dovážet energetickou komoditu nemusí být problém, pokud existuje více dodavatelů, tras a možností náhrady.

Riziková situace vzniká ve chvíli, kdy významná část systému závisí na jediném dodavateli, jedné trase, jednom palivu nebo jedné technologii, kterou nelze rychle nahradit.

Stejný princip platí i opačně.

Domácí zdroj není automaticky bezpečný, pokud je závislý na kritických součástkách, palivu nebo technologiích, které lze získat pouze od jednoho zahraničního partnera.

Energetická bezpečnost proto musí analyzovat celý dodavatelský řetězec.

Ne pouze místo, kde stojí elektrárna.

Jádro nabízí stabilní výrobu, ale vyžaduje dlouhý horizont

Jaderná energetika má v českém systému významnou roli a současné státní plány počítají s jejím dalším rozvojem.

Její hlavní výhodou je schopnost vyrábět velké množství nízkoemisní elektřiny relativně stabilně a po dlouhou dobu.

Současně jde o mimořádně kapitálově náročné projekty s dlouhou přípravou a výstavbou.

Proto se jejich ekonomika výrazně odvíjí od ceny financování, dodržení rozpočtu, harmonogramu a budoucího využití elektrárny.

Jaderný projekt nelze hodnotit pouze podle ceny paliva nebo okamžitých provozních nákladů.

Musíme sledovat celý životní cyklus.

Stejně tak nelze jeho hlavní výhodu posoudit jen podle toho, zda je některou konkrétní hodinu nejlevnějším dostupným zdrojem.

Poskytuje jiný typ služby než proměnlivý zdroj.

Odpovědná debata proto nemá stavět jádro a obnovitelné zdroje do jednoduchého politického souboje.

Musí zkoumat, jakou funkci má každý typ zdroje v celém systému a jaké náklady s touto funkcí souvisejí.

Obnovitelné zdroje řeší jinou část problému

Fotovoltaika a větrná energetika mají jiné vlastnosti.

Jejich palivo není potřeba dovážet a provozní náklady mohou být relativně nízké.

Nové kapacity lze v některých případech připravit rychleji než velké centralizované zdroje.

Jejich výroba je ale závislá na počasí.

To není argument proti nim.

Je to technická vlastnost, se kterou musí systém počítat.

Čím větší podíl proměnlivých zdrojů v systému je, tím důležitější jsou sítě, akumulace, řízení spotřeby, přeshraniční propojení a další zdroje schopné reagovat na okamžitou situaci.

Evropská komise ve zprávě za rok 2026 uváděla, že podíl obnovitelných zdrojů na české výrobě elektřiny činil v roce 2025 přibližně 16,6 procenta a patřil k nejnižším v EU.

To není samo o sobě důkazem, kolik obnovitelných zdrojů má Česko postavit.

Ukazuje to pouze současnou výchozí strukturu.

O optimálním budoucím podílu musí rozhodovat náklady celého systému, technické možnosti, bezpečnost a dlouhodobé cíle.

Nejlevnější elektrárna nemusí znamenat nejlevnější energetický systém

Tato věta je pro energetickou debatu zásadní.

Různé technologie bývají porovnávány prostřednictvím ceny vyrobené megawatthodiny.

Je to užitečný údaj.

Ale není úplný.

Zdroj může vyrábět levně, ale vyžadovat vysoké dodatečné náklady na síť, zálohu nebo akumulaci.

Jiný může mít vysoké investiční náklady, ale poskytovat stabilní výrobu.

Další může být výhodný především pro několik hodin vysoké poptávky.

Proto bychom se neměli ptát pouze:

„Která elektrárna vyrábí nejlevnější elektřinu?“

Ale:

„Jaká kombinace zdrojů, sítí, flexibility a rezerv poskytne požadovanou spolehlivost za nejnižší celkové dlouhodobé náklady?“

To je mnohem obtížnější otázka.

Ale právě na ni energetická politika potřebuje odpovídat.

Akumulace není elektrárna, ale může změnit hodnotu výroby

Rozvoj bateriových úložišť a dalších forem akumulace mění tradiční energetickou logiku.

Elektřinu lze v určitém rozsahu uložit v době přebytku a použít později.

To může pomáhat vyrovnávat krátkodobé výkyvy, poskytovat podpůrné služby a lépe využívat výrobu v době nízkých cen.

Akumulace ale sama energii nevytváří.

Při ukládání a zpětném využití také vznikají ztráty a zařízení má vlastní investiční náklady.

Proto ani baterie nejsou univerzální odpovědí na každou otázku energetiky.

Jiný typ flexibility může nabídnout přečerpávací elektrárna.

Jiný pružný zdroj.

Jiný propojení se zahraničím.

A někdy je nejlevnějším řešením změna okamžiku spotřeby.

IEA právě kombinaci akumulace, řízení poptávky, sítí a nízkoemisních řiditelných zdrojů označuje za klíčovou pro budoucí flexibilitu české elektrizační soustavy.

Spotřebitel nemusí být jen pasivním příjemcem energie

Tradiční energetika fungovala převážně jedním směrem.

Elektrárna vyrobila.

Síť přenesla.

Zákazník spotřeboval.

Digitální technologie tento model mění.

Spotřeba některých zařízení může reagovat na momentální cenu nebo stav sítě.

Elektromobil nemusí nabíjet přesně v okamžiku nejvyšší večerní poptávky.

Průmyslový proces lze někdy přesunout o několik hodin.

Tepelné čerpadlo může spolupracovat s tepelnou akumulací.

IEA proto doporučuje Česku rozvoj chytrého měření, časově proměnlivých tarifů a dalších nástrojů, které mohou část spotřeby přesouvat mimo nejdražší období.

Flexibilita poptávky ale musí být dobrovolně využitelnou ekonomickou možností.

Nemá předpokládat, že každý občan bude celý den sledovat burzovní cenu elektřiny.

Dobře navržené technologie mohou část rozhodování automatizovat.

Energie, kterou nepotřebujeme, nemusíme vyrobit

Vedle výroby a sítí existuje ještě třetí cesta.

Účinnost.

Lepší izolace budovy.

Úspornější motor.

Modernější průmyslová technologie.

Využití odpadního tepla.

Lepší řízení provozu.

Každá ušetřená jednotka energie může snížit potřebnou výrobu, kapacitu sítí i závislost na palivu.

Ani účinnost ale není bezplatná.

Zateplit budovu nebo nahradit výrobní technologii vyžaduje investici.

A ne každá technicky možná úspora je ekonomicky smysluplná.

Správná otázka proto není „šetřit za každou cenu“.

Je jí porovnání:

Je levnější získat další jednotku užitečné energie novou výrobou, nebo snížením spotřeby při zachování stejného výsledku?

V některých situacích vyhraje úspora.

V jiných nová výroba.

Odpovědný stát nemá jeden výsledek předpokládat.

Má umožnit jejich srovnání.

Teplárenství je část energetiky, která se nesmí ztratit za elektřinou

Velká část energetické debaty se soustředí na elektřinu.

Česká energetika ale zahrnuje také rozsáhlé systémy centrálního zásobování teplem.

Právě zde má uhlí stále významnou roli. IEA v roce 2025 uváděla, že z uhlí pochází přibližně polovina českého dálkového tepla.

Transformace teplárenství proto může být pro některá města stejně důležitá jako změna výroby elektřiny.

Možností existuje více.

Plyn.

Biomasa.

Odpadní teplo.

Tepelná čerpadla.

Geotermální řešení.

Jaderné nebo jiné zdroje tepla v budoucnu.

V různých regionech může dávat smysl jiná kombinace.

Právě zde by bylo nebezpečné hledat jeden celostátní technologický recept.

Městská tepelná soustava je svou podstatou lokální infrastruktura.

Řešení musí vycházet z dostupných zdrojů, hustoty zástavby, stávajících sítí a dlouhodobých nákladů.

Energetická transformace bude také regionální transformací

Odchod od uhlí nebude mít stejné dopady všude.

Pro některý region je uhelná elektrárna jen jedním zdrojem v síti.

Pro jiný je významným zaměstnavatelem, odběratelem místních služeb, zdrojem tepla a součástí místní daňové základny.

Ukončení provozu proto může zasáhnout celý místní ekonomický systém.

Řešení ale nemá spočívat v nekonečném udržování technologie pouze proto, že kolem ní vznikl regionální ekosystém.

Potřebujeme transformovat i tento ekosystém.

Pozemky.

Síťové připojení.

Dopravní infrastrukturu.

Kvalifikaci zaměstnanců.

A případně využití existujících energetických lokalit pro nové zdroje nebo průmysl.

Starý energetický areál totiž může mít jednu mimořádně cennou vlastnost.

Už má infrastrukturu.

Obce mají mít hlas, ale energetická soustava nekončí na hranici obce

Velké energetické projekty mají místní dopad.

Větrná elektrárna je vidět.

Přenosové vedení zabírá území.

Elektrárna ovlivňuje okolí.

Je proto legitimní, aby obce a obyvatelé měli možnost se k projektům vyjádřit.

Na druhé straně elektřina není pouze místní službou.

Výrobna může stát v jedné obci, ale sloužit milionům lidí.

Pokud by každé území požadovalo pouze výhody energetického systému a odmítalo veškerou infrastrukturu potřebnou k jeho fungování, systém by se nerozvíjel.

Právě proto je potřeba hledat rovnováhu mezi místní participací a širším veřejným zájmem.

Jedním z možných nástrojů může být předvídatelné sdílení části ekonomických přínosů s územím, které infrastrukturu hostí. IEA v českém kontextu doporučuje u obnovitelných projektů mimo jiné včasnou veřejnou participaci a mechanismy sdílení přínosů.

To ale nesmí být skrytou platbou za rezignaci na standardní ochranu veřejného zájmu.

Pravidla mají být jasná předem.

Energetická mapa nebude mapou Modelu 77

Energetické sítě jsou dobrým příkladem veřejné funkce, která se nemá mechanicky přizpůsobovat politickým hranicím.

Elektrizační soustava je celostátní a evropsky propojená.

Distribuční sítě mají vlastní technickou geografii.

Teplárenské systémy jsou lokálnější.

Plynárenská infrastruktura zase sleduje jiné trasy.

Proto nedává smysl očekávat, že každý případný zemský obvod bude mít vlastní energetický systém.

Může mít kompetence v územním plánování, regionálním rozvoji nebo koordinaci infrastruktury.

Technické řízení soustavy ale musí vycházet z fyziky a funkce.

Ne z politické mapy.

To je další příklad základního principu:

politická decentralizace neznamená technickou fragmentaci.

Velké energetické projekty potřebují dlouhodobou odpovědnost

Energetická investice může fungovat šedesát nebo osmdesát let.

Politické období trvá několik let.

To vytváří problém.

Rozhodnutí o velké energetické infrastruktuře bude pravděpodobně realizovat několik vlád a jeho důsledky ponesou ještě další.

Proto energetika potřebuje vyšší míru dlouhodobé stability než mnoho jiných politik.

Neznamená to jednou přijatou strategii už nikdy neměnit.

Znamená to, že významná změna musí mít věcné odůvodnění.

Technologické.

Ekonomické.

Bezpečnostní.

Nebo environmentální.

Není rozumné měnit energetický systém podle každého politického cyklu.

Stejně nerozumné je držet se desítky let strategie, jejíž původní předpoklady už neplatí.

Stát nemůže odstranit všechna cenová rizika

Firma přirozeně chce stabilní cenu energie.

Domácnost také.

Stát může část extrémních výkyvů v mimořádné situaci tlumit.

Pokud ale veřejný sektor trvale převezme veškeré cenové riziko, někdo ho stejně ponese.

Daňový poplatník.

Budoucí rozpočet.

Nebo jiný odběratel.

Navíc se může oslabit motivace reagovat na cenu.

Proto je vhodné rozlišovat mezi ochranou před mimořádným systémovým šokem a běžným tržním rizikem.

Trvalá konkurenceschopnost se nedá vytvořit tím, že stát bude donekonečna doplácet rozdíl mezi skutečnou cenou a cenou, kterou bychom si přáli.

Musí vzniknout z levnějšího a efektivnějšího systému.

Sociální ochrana má být cílená na člověka, ne na levnou energii pro všechny

Podobný problém existuje u domácností.

Energetická chudoba je skutečný sociální problém.

Pokud nízkopříjmová domácnost nedokáže vytopit byt, veřejná pomoc může být oprávněná.

Univerzální dotování ceny energie pro všechny však může být velmi drahé.

Pomoc dostane i domácnost, která ji nepotřebuje.

A současně se oslabí motivace šetřit tam, kde je to ekonomicky smysluplné.

Proto může být účinnější sociální ochrana cílená na zranitelnou domácnost než plošná snaha držet cenu pod skutečnými náklady systému.

Ani zde ale neexistuje automatická odpověď.

Při mimořádném rychlém cenovém šoku může být přesné cílení administrativně příliš pomalé.

Krizový nástroj a dlouhodobá politika nemusí být stejné.

Energetický systém potřebuje měřit více než cenu

Pokud budeme energetickou politiku hodnotit pouze podle ceny elektřiny v jednom roce, můžeme dojít k velmi chybným závěrům.

Potřebujeme sledovat více ukazatelů.

Dlouhodobé náklady.

Spolehlivost dodávek.

Kapacitu sítí.

Rychlost připojování nových zdrojů i odběrných míst.

Závislost na jednotlivých palivech a dodavatelích.

Schopnost reagovat na špičky.

Investice do údržby.

Energetickou náročnost hospodářství.

A také počet hodin, kdy systém čelí nedostatku nebo naopak významnému přebytku výroby.

ERÚ už dnes zveřejňuje průběžná i roční data o provozu českých elektrizačních, plynárenských a teplárenských soustav. Roční výsledky za rok 2025 byly zveřejněny v červnu 2026.

Úkolem odpovědného státu není vytvořit další statistiku.

Je jím zajistit, aby se existující data používala při rozhodování.

Co by naši hypotézu zpochybnilo?

V energetice je nutné být zvlášť opatrný vůči jistotě.

Technologie se mění rychle.

Velké projekty se stavějí pomalu.

To znamená, že dnešní optimální řešení nemusí být optimální za patnáct let.

Pokud by například cena akumulace klesala výrazně rychleji, než dnes očekáváme, změnilo by to hodnotu různých typů výroby.

Pokud by naopak elektrifikace postupovala pomaleji, mohla by být budoucí spotřeba nižší.

Pokud by velké projekty opakovaně překračovaly náklady a harmonogram, musela by se přehodnotit jejich ekonomická role.

Pokud by vysoký podíl určité technologie zvyšoval systémové náklady výrazně více, než předpokládáme, bylo by třeba změnit tempo jejího rozvoje.

A pokud by evropské propojení poskytovalo spolehlivější a levnější řešení části potřeb než domácí kapacita, nebylo by rozumné požadovat úplnou soběstačnost jen jako symbolický cíl.

Energetická strategie proto musí být falsifikovatelná.

Musí obsahovat předpoklady, podle kterých poznáme, že nastal čas ji změnit.

Energetická bezpečnost není vlastnost jedné elektrárny

Často hledáme technologii, která energetický problém jednou provždy vyřeší.

Taková technologie pravděpodobně neexistuje.

Bezpečný a konkurenceschopný energetický systém vzniká kombinací.

Výroby.

Sítí.

Akumulace.

Flexibility.

Úspor.

Zahraničních propojení.

Diverzifikace.

A schopnosti rychle reagovat, když některá část selže.

To je méně politicky přitažlivé než jednoduchá odpověď založená na jednom zdroji.

Ale energetika je ze své podstaty systém.

A systém je jen tak odolný, jak dobře spolupracují jeho jednotlivé části.

Odpovědný stát proto nemá rozhodovat podle toho, která technologie má nejsilnější politický příběh.

Má vytvářet taková pravidla, aby bylo možné porovnávat celkové náklady, bezpečnost, životnost, systémový přínos a rizika jednotlivých řešení.

A musí myslet o desítky let dopředu.

Protože energetická infrastruktura, kterou postavíme dnes, nebude sloužit jen dnešním spotřebitelům.

Bude rozhodovat také o tom, zda budou české domácnosti a podniky za dvacet nebo třicet let schopny získat energii spolehlivě, za únosnou cenu a bez závislosti na jediném řešení, které už nebude možné rychle změnit.