Inovace, výzkum a technologická změna

Nestačí vynalézat, nové myšlenky se musí dostat do života

Slovo inovace patří k nejpoužívanějším výrazům hospodářské politiky. Inovativní mají být firmy, univerzity, veřejná správa, průmysl i celá ekonomika. Stát vytváří inovační strategie, financuje výzkumné programy a podporuje nové technologie. Přesto zůstává jednoduchá otázka: co vlastně inovací myslíme?

Nový vědecký poznatek ještě není nový výrobek. Patent ještě není úspěšná firma. Výzkumný projekt ještě nezvyšuje produktivitu. A dostupnost nové technologie neznamená, že ji podniky skutečně dokážou využít.

Mezi výzkumem a skutečnou změnou ekonomiky vede dlouhá cesta. Začíná objevem, pokračuje ověřením, vývojem, financováním a podnikatelským rizikem a končí teprve tehdy, když nový postup nebo výrobek někdo skutečně používá. Právě schopnost projít celou touto cestou je pro prosperitu důležitější než samotný počet projektů označených slovem „inovace“.

Česko do výzkumu investuje významné prostředky

Podle Českého statistického úřadu bylo v roce 2024 v Česku na výzkum a vývoj vynaloženo 146,9 miliardy korun. Odpovídalo to 1,82 procenta HDP, zatímco průměr Evropské unie se v posledních letech pohyboval přibližně kolem 2,3 procenta HDP. Více než 93 miliard korun přitom pocházelo z podnikových zdrojů.

Samotná částka ale nemůže být cílem.

Zvýšit podíl výdajů na výzkum lze například tím, že utratíme více peněz. Z toho ještě neplyne, že vznikne více užitečného poznání, produktivnější firmy nebo technologicky silnější ekonomika.

Výdaj na výzkum je vstup.

Výsledkem může být nový poznatek, technologie, patent, kvalitnější člověk, nová firma nebo lepší výrobní proces. Někdy se přínos projeví až po mnoha letech a někdy se neprojeví vůbec.

To není nutně selhání. Výzkum ze své podstaty pracuje s nejistotou.

Právě proto však musí být veřejná debata opatrná při jednoduchém spojování vyšších výdajů s automaticky vyšší prosperitou.

Výzkum a inovace nejsou totéž

Základní výzkum hledá poznání, jehož budoucí praktické využití nemusíme předem znát. Právě z takového výzkumu mohou po letech vznikat technologie, které si při jeho zahájení nikdo neuměl představit.

Aplikovaný výzkum už častěji řeší konkrétnější problém.

Vývoj se snaží poznatek převést do použitelného řešení.

A inovace nastává ve chvíli, kdy se nové řešení skutečně začne používat a vytvářet hodnotu.

Tyto činnosti spolu souvisejí, ale nejsou zaměnitelné.

Stát proto nemůže hodnotit základní vědu pouze podle počtu firem, které z ní vzniknou během několika let. Stejně tak ale není rozumné hodnotit program určený k zavádění technologií pouze podle počtu financovaných výzkumných publikací.

Každá část systému potřebuje jiné měřítko úspěchu.

Výzkum potřebuje kvalitu poznání.

Aplikace potřebuje schopnost řešit problém.

Inovace potřebuje skutečné použití.

Vynález bez uživatele ekonomiku nezmění

Historie technologií ukazuje, že samotný vznik nové myšlenky bývá jen začátkem.

Aby technologie změnila ekonomiku, musí ji někdo dokázat vyrábět, financovat, zavést a používat.

Právě šíření technologií je proto pro produktivitu mimořádně důležité.

Není nutné, aby každá česká firma prováděla vlastní špičkový výzkum. Mnohem větší část podniků může zvýšit produktivitu tím, že začne dobře používat technologii vytvořenou někde jinde.

Moderní software, automatizaci, robotiku, nové výrobní postupy nebo umělou inteligenci.

Inovační politika proto nemůže být zaměřena jen na několik špičkových výzkumných pracovišť.

Musí se zajímat také o to, jak rychle se užitečné technologie šíří do běžných firem.

To je méně viditelné než slavnostní otevření výzkumného centra, ale z hlediska produktivity celé ekonomiky může být stejně důležité.

Umělá inteligence tento rozdíl ukazuje velmi názorně

V roce 2025 používalo podle Eurostatu některou technologii umělé inteligence přibližně 20 procent podniků v Evropské unii. V Česku to bylo zhruba 17,5 procenta podniků. Mezi jednotlivými zeměmi přitom existovaly velmi výrazné rozdíly; například v Dánsku používalo AI přes 40 procent podniků.

Takové srovnání neříká, že každý podnik musí umělou inteligenci používat. V některých činnostech může mít velký přínos, v jiných minimální.

Ukazuje ale podstatný rozdíl mezi existencí technologie a její adopcí.

Model umělé inteligence může být dostupný téměř okamžitě všem. Přesto jej jednotlivé firmy využívají velmi rozdílně.

Proč?

Protože technologie sama nestačí.

Firma potřebuje digitální infrastrukturu, schopné zaměstnance, kvalitní data, management ochotný změnit procesy a někdy také kapitál na investici.

Technologická změna proto není jen problém technologií.

Je problémem organizace, vzdělávání a schopnosti měnit způsob práce.

Malé firmy mají inovace těžší

Velká firma si může dovolit vlastní výzkumné oddělení, technologický tým, patentové specialisty nebo zaměstnance zaměřené pouze na digitální transformaci.

Malý podnik často nemůže.

Právě zde se může vytvářet technologický rozdíl mezi několika nejproduktivnějšími firmami a zbytkem ekonomiky.

OECD ve své zprávě o českých malých a středních podnicích uvádí, že celkový inovační výkon Česka se pohybuje blízko průměru EU, české firmy — zejména malé a střední — však vydávají na výzkum a vývoj relativně méně než jejich protějšky v EU. OECD zároveň upozorňuje na roztříštěnost některých podpůrných programů a doporučuje posílit přenos znalostí mezi výzkumem a podniky.

To ale neznamená, že správnou odpovědí je dát každému malému podniku výzkumnou dotaci.

Mnoho firem žádný vlastní výzkum nepotřebuje.

Potřebují spíše přístup k technologiím, kapitálu, odborníkům nebo znalosti, která už někde existuje.

Inovační systém proto nemá být jen systémem financování výzkumu.

Má být také systémem šíření znalostí.

Mezi univerzitou a firmou stále existuje mezera

Česká republika má univerzity, výzkumné ústavy i podniky, které provádějí významný výzkum.

Přesto není automatické, že se jejich znalosti propojí.

Výzkumník má jiné motivace než podnikatel.

Jeho profesní postup může záviset na publikacích, výuce a kvalitě vědeckých výsledků. Firma naopak řeší, zda technologie funguje, kolik stojí a zda má zákazníka.

Ani jedna motivace není chybná.

Jsou jednoduše rozdílné.

Právě proto je přenos technologií obtížný.

Potřebuje lidi a instituce, které rozumějí oběma prostředím. Dokážou posoudit potenciál výsledku, právně vyřešit duševní vlastnictví, najít partnera, vytvořit firmu nebo připravit technologii na další vývoj.

OECD v případě Česka doporučuje právě další posilování mechanismů technologického transferu a vazeb mezi výzkumným prostředím a průmyslem.

Úspěch přitom nemá být měřen počtem kanceláří pro transfer technologií.

Ale tím, zda se skutečně daří dostávat použitelné poznání z laboratoře do praxe.

Patent je mezikrok, nikoli konečný výsledek

Patent může být důležitou ochranou nové technologie.

Je ale snadné podlehnout představě, že více patentů automaticky znamená více inovací.

Nemusí.

Patent může chránit mimořádně cennou technologii.

Může ale také zůstat nevyužitý.

Totéž platí pro vědeckou publikaci nebo prototyp.

Proto by inovační systém neměl maximalizovat jednotlivé mezivýstupy.

Potřebuje sledovat celý řetězec.

Vznikla znalost?

Má potenciální použití?

Dokázal ji někdo převést do produktu nebo procesu?

Existoval zákazník?

Rozšířilo se řešení?

Přineslo vyšší produktivitu, kvalitnější službu nebo jiný veřejný přínos?

Teprve celý tento příběh popisuje inovaci.

Stát nemá předstírat, že dokáže předem poznat vítěznou technologii

Inovace jsou ze své podstaty nejisté.

Kdyby bylo předem jisté, která technologie bude úspěšná a která firma zvítězí, velká část podnikatelského rizika by neexistovala.

To je důležitý limit veřejné politiky.

Stát může podporovat základní výzkum, vytvářet infrastrukturu, spolufinancovat projekty s významným veřejným přínosem nebo pomáhat překonat konkrétní tržní selhání.

Měl by ale být velmi opatrný ve chvíli, kdy se začne pokoušet vybrat konkrétní budoucí vítěze.

Úředník ani politik nemá spolehlivý způsob, jak dlouhodobě poznat, která firma nebo technologie uspěje.

A čím větší část ekonomického úspěchu závisí na získání veřejné podpory, tím větší význam získává schopnost získat tuto podporu.

To může přesouvat energii podniků od inovace samotné k soutěži o veřejné peníze.

To ale neznamená, že stát nemá podporovat výzkum

Existuje důležitý důvod, proč veřejná podpora výzkumu dává smysl.

Výsledek poznání se často šíří dál, než kam dosahuje ekonomický přínos konkrétního investora.

Firma může zaplatit výzkum, ale část výsledných znalostí využijí další firmy, výzkumníci nebo celá společnost.

Soukromý investor tedy nemusí být schopen získat zpět celý společenský přínos svého výzkumu.

Právě to je jeden z důvodů, proč mohou soukromé investice do výzkumu bez veřejné podpory zůstat nižší, než by bylo společensky žádoucí.

Veřejná podpora proto může mít dobré ekonomické zdůvodnění.

Musí ale vždy odpovědět na otázku:

Financujeme něco, co by bez veřejné podpory skutečně nevzniklo nebo vzniklo v menším rozsahu?

Pokud stát pouze zaplatí projekt, který by podnik realizoval stejně, nevytvořil dodatečnou inovaci.

Pouze přenesl část nákladů na daňového poplatníka.

Podpora výzkumu nesmí být soutěží v administrativě

Výzkumné granty a inovační programy potřebují výběr a kontrolu.

Veřejné peníze nelze rozdávat bez pravidel.

Ale i zde existuje bod, kdy se administrativní ochrana systému začne obracet proti jeho účelu.

Výzkumník nebo technologická firma mohou trávit významnou část času přípravou žádostí, vykazováním a administrativou místo samotného výzkumu.

OECD upozorňuje v českém systému podpory výzkumu malých a středních podniků právě na roztříštěnost programů, která může zvyšovat administrativní náklady a komplikovat firmám orientaci v možnostech podpory.

Každý podpůrný program proto musí obhájit nejen svůj účel.

Také vlastní administrativní náročnost.

Někdy může být lepší méně programů s jasnými pravidly než dlouhý katalog velmi podobných dotačních titulů.

Výzkum potřebuje stabilitu, inovace potřebuje rychlost

Zde se setkávají dvě odlišné časové logiky.

Základní výzkum může trvat mnoho let.

Výzkumný tým se nevytváří na jednu rozpočtovou sezónu. Potřebuje odborníky, infrastrukturu a určitou dlouhodobou stabilitu.

Technologický trh naopak může být mimořádně rychlý.

Firma, která čeká dva roky na rozhodnutí o podpoře technologického projektu, může po jeho schválení zjistit, že trh už je úplně jinde.

Proto nemůže mít celý inovační systém jeden administrativní režim.

Dlouhodobá vědecká kapacita potřebuje předvídatelnost.

Experimentální podnikatelský projekt potřebuje rychlost a prostor pro neúspěch.

Snaha řídit obě oblasti stejným způsobem může poškodit obě.

Neúspěch je v inovacích normální

Ve veřejném prostředí je velmi obtížné obhájit projekt, který nedosáhl původně plánovaného výsledku.

Daňový poplatník oprávněně očekává, že s jeho penězi bude nakládáno odpovědně.

Výzkum a inovace ale mají jednu zvláštnost: pokud každý projekt uspěje, může to být také známka toho, že systém nepodstupuje téměř žádné skutečné riziko.

Výzkumná hypotéza se může ukázat jako chybná.

Nový výrobek nemusí najít zákazníka.

Technologie může být překonána jinou.

To je součást procesu.

Klíčové proto není eliminovat každý neúspěch.

Je potřeba rozlišovat mezi poctivým experimentem, který nevyšel, a špatně řízeným projektem, který neměl realistický základ od začátku.

Veřejná inovační politika musí umět tolerovat první a tvrdě kontrolovat druhé.

Start-up není cílem. Potřebujeme také firmy, které dokážou vyrůst

Vznik nové firmy je atraktivní okamžik.

Mnohem obtížnější je další etapa.

Najít zákazníky.

Přijmout desítky nebo stovky zaměstnanců.

Expandovat do zahraničí.

Získat kapitál na další růst.

Právě proto nestačí sledovat počet nových start-upů.

Z dlouhodobého hlediska je důležité, zda země dokáže vytvářet také firmy, které překročí ranou fázi a stanou se významnými podniky.

Evropská komise od roku 2026 sleduje podnikatelské prostředí mimo jiné prostřednictvím samostatného evropského přehledu startupů a scale-upů, který vedle počtu nových firem hodnotí také jejich schopnost růstu a přístup k financování.

Pro Česko je právě otázka růstu firem důležitá.

Země nepotřebuje jen více začínajících projektů.

Potřebuje také podmínky, ve kterých se úspěšný český projekt nemusí kvůli kapitálu, pracovníkům nebo regulaci přesunout jinam, aby mohl vyrůst.

Kapitál je součástí inovační infrastruktury

Technologický podnik může několik let investovat, aniž by vytvářel významný zisk.

Vývoj stojí peníze.

Výrobní kapacita také.

Vstup na zahraniční trhy rovněž.

Proto inovace potřebuje kapitál, který je ochoten nést riziko.

Bankovní úvěr je v mnoha situacích vhodný, ale pro velmi nejistý technologický projekt má své limity. Banka přirozeně očekává schopnost úvěr splácet.

Rizikový kapitál funguje jinak.

Investor přijímá možnost, že část projektů neuspěje, výměnou za podíl na těch úspěšných.

Rozvoj kapitálových trhů a lepší přístup mladých firem k financování proto OECD zmiňuje mezi cestami, které mohou v Česku podpořit inovace a produktivitu.

Stát nemusí kapitál nahrazovat.

Může ale zkoumat, proč se soukromý kapitál v některých fázích rozvoje firmy obtížně získává a zda existují odstranitelné překážky.

Inovace potřebuje také zákazníka

Jedním z podceňovaných nástrojů technologického rozvoje může být samotná poptávka.

Pokud stát nakupuje nový informační systém, zdravotnickou technologii nebo dopravní řešení, může vytvářet trh pro inovativní produkt.

To ale vyžaduje jiné veřejné zadávání než jednoduchý požadavek na přesně popsané řešení, které už známe.

Někdy může být vhodnější říci, jaký problém potřebujeme vyřešit, a nechat soutěž nabídnout různé technologické cesty.

To má samozřejmě rizika a není to vhodné pro každou zakázku.

Veřejný sektor ale může být v některých oblastech nejen poskytovatelem dotací, ale také náročným a inteligentním zákazníkem.

Pokud to zvládne.

Stát by měl nejprve dobře používat technologie sám

Je zvláštní požadovat po firmách digitální transformaci a současně ponechávat veřejnou správu závislou na zastaralých procesech a systémech.

Stát je velmi významnou organizací.

Zaměstnává velké množství lidí, pracuje s rozsáhlými daty a provozuje mnoho informačních systémů.

Sám proto může být významným místem technologické inovace.

Ne ve smyslu experimentování se vším novým.

Ale ve schopnosti používat technologie tam, kde prokazatelně zjednoduší veřejnou službu nebo zvýší její kvalitu.

Digitalizovaný nesmyslný proces zůstává nesmyslným procesem.

Proto i zde platí:

nejdříve zjednodušit, potom technologii použít.

Umělá inteligence není strategie sama o sobě

Česko má od roku 2024 aktualizovanou Národní strategii umělé inteligence a podle přehledu OECD stát v předchozích letech financoval stovky projektů spojených s AI.

Je správné, že se stát technologickou změnou zabývá.

Ale strategie není výsledkem.

Ani počet projektů.

Skutečný test přijde v praxi.

Používají české firmy AI tak, aby skutečně zvyšovala jejich produktivitu?

Vznikají v Česku firmy schopné na těchto technologiích stavět vlastní produkty?

Máme lidi, kteří jim rozumějí?

Dokážeme chránit citlivá data?

Umíme nový systém bezpečně zavést do veřejné správy?

A umíme také říci, kde použití technologie nedává smysl?

Technologická politika nemá být soutěží o to, kdo nejrychleji přijme novinku.

Má být schopností poznat, kde novinka vytváří skutečnou hodnotu.

Regulace nesmí chránit starou technologii před novou

Nová technologie často vstupuje do prostředí, jehož pravidla byla vytvořena pro svět předchozí.

To může být oprávněný problém.

Nové řešení může přinášet rizika, na která starší regulace vůbec nemyslela.

Stejně ale může nastat opačná situace: stará pravidla fakticky chrání existující způsob podnikání před novým konkurentem.

Proto by měla technologická změna pravidelně otevírat otázku, zda regulace stále chrání původní veřejný zájem, nebo už hlavně udržuje starou strukturu trhu.

Odpovědí nemá být automatická deregulace.

Má jí být technologicky neutrální regulace všude tam, kde je to možné.

Stát by měl spíše určit výsledek, který požaduje — bezpečnost, ochranu spotřebitele nebo jiný veřejný cíl — než předepsat konkrétní technologii, která jej smí zajistit.

Pozor na technologickou módnost

Veřejná správa má tendenci přebírat slovník doby.

Jednou je každé řešení „digitální“.

Potom „chytré“.

Následně „blockchainové“.

Dnes často „AI“.

Nový název ale není důkazem kvalitnějšího řešení.

Technologie má být prostředkem.

Pokud levnější a jednodušší tradiční postup vyřeší problém lépe, není důvod používat složitější technologii jen proto, že je nová.

Odpovědná technologická politika proto potřebuje i schopnost říci:

TUTO TECHNOLOGII TADY NEPOTŘEBUJEME.

To může být stejně důležité jako schopnost novinku rychle přijmout.

Regionální inovace nevzniknou rozhodnutím o vytvoření „inovačního centra“

Inovační aktivita bývá geograficky koncentrovaná.

V některých městech a regionech se setkávají univerzity, firmy, kapitál a kvalifikovaní lidé. Vznikají sítě kontaktů a znalosti se šíří rychleji.

Veřejná politika může takové prostředí podporovat.

Nemůže ho ale jednoduše administrativně nařídit.

Budova označená jako inovační centrum sama nevytvoří inovační ekosystém.

Rozhodující jsou lidé a vazby mezi nimi.

Regionální politika by proto měla nejprve zkoumat, jaké skutečné znalostní a ekonomické kapacity v území existují.

Teprve potom rozhodovat o instituci.

Opět platí obecné pravidlo Modelu 77:

funkce před institucí.

Talent je omezenější zdroj než budovy

Moderní výzkum a technologie jsou stále více závislé na vysoce kvalifikovaných lidech.

Laboratoř lze postavit.

Server lze koupit.

Výzkumníka s desetiletou zkušeností nelze vyrobit během jednoho rozpočtového roku.

To znamená, že inovační politika je úzce spojena se vzděláváním, migrací talentu a schopností země kvalitní lidi nejen vychovat, ale také udržet a přitahovat.

Příliš mnoho paralelních projektů může v zemi s omezeným množstvím odborníků vytvořit paradoxní situaci.

Máme více institucí a peněz.

Ale stejní lidé jsou rozděleni mezi stále více projektů.

Koncentrace odborné kapacity proto může být někdy důležitější než počet výzkumných center.

Výzkumná infrastruktura má být sdílena tam, kde to dává smysl

Moderní přístroje a laboratoře mohou být mimořádně drahé.

Nemusí proto dávat smysl, aby každá instituce budovala vlastní zařízení, které bude využívat jen část času.

Stejně jako v jiných částech odpovědného státu může být vhodné některé odborné kapacity sdílet.

Samostatnost univerzity nebo výzkumné instituce nemusí znamenat samostatnou kopii každé infrastruktury.

Důležitější je přístup ke kvalitní kapacitě.

To umožňuje koncentrovat prostředky tam, kde budou opravdu využity.

Otevřenost světu je součástí inovací

Výzkum ani technologie nejsou národní uzavřený systém.

Vědecké týmy spolupracují přes hranice.

Firmy získávají technologie ze zahraničí.

Zahraniční investice mohou přinášet know-how.

Čeští výzkumníci odcházejí ven a zahraniční přicházejí sem.

Snahou o technologickou suverenitu proto nelze rozumět snahu vyrábět všechno doma.

Žádná středně velká evropská země nemůže být nejlepší ve všech technologiích.

Mnohem důležitější je rozpoznat oblasti, ve kterých má země skutečné schopnosti nebo strategickou potřebu, a zároveň zůstat součástí širších evropských a světových znalostních sítí.

Otevřenost může být zdrojem inovace.

Závislost na jediném kritickém dodavateli může být naopak rizikem.

Rozlišovat mezi nimi bude stále důležitější.

Jak poznáme, že inovační politika funguje?

Ne podle počtu strategií.

Ani podle počtu dotačních programů.

Samotný objem výdajů také nestačí.

Potřebujeme sledovat více částí procesu.

Vzniká kvalitní výzkum?

Dokážeme přitahovat odborníky?

Spolupracují výzkumná pracoviště s firmami tam, kde to dává smysl?

Vznikají technologické podniky?

Dokážou růst?

Přejímají malé a střední firmy nové technologie?

Zvyšuje se produktivita?

A především: vznikají výsledky, které by bez veřejné podpory nevznikly?

Část těchto dopadů se může projevit až po mnoha letech.

To je nutné přijmout.

Ale dlouhý horizont není argumentem pro to, aby se výsledky nehodnotily vůbec.

Co by naši hypotézu zpochybnilo?

Pracovní hypotézou je, že Česko potřebuje nejen více kvalitního výzkumu, ale především lepší propojení mezi vznikem znalosti, podnikatelským využitím a širokým zaváděním technologií.

Tento přístup má ale svá rizika.

Co když přílišný důraz na komerční využití oslabí základní výzkum, jehož budoucí hodnotu dnes neumíme předvídat?

Co když snaha koncentrovat kapacity poškodí perspektivní menší výzkumné týmy?

Co když veřejná podpora rizikového výzkumu začne omlouvat špatné řízení a projekty bez realistického základu?

Co když tlak na spolupráci univerzit s firmami začne deformovat nezávislost výzkumu?

A co když státní snaha podporovat „strategické technologie“ ve skutečnosti jen zakonzervuje technologie vybrané podle minulosti?

Proto musí být systém otevřený korekci.

Technologická politika, která se nemůže mýlit, je sama o sobě podezřelá.

Inovativní země není země s největším počtem inovačních projektů

Inovace se nakonec nepozná podle toho, kolikrát se toto slovo objeví v rozpočtu.

Pozná se podle schopnosti společnosti dělat věci novým a lepším způsobem.

Někdy díky objevu špičkového vědce.

Jindy díky novému technologickému podniku.

Ale často také mnohem obyčejněji: firma zavede lepší software, nemocnice změní proces, výrobní podnik koupí nový stroj nebo úřad odstraní několik zbytečných kroků.

Odpovědný stát proto nemá inovace vyrábět.

Má vytvářet podmínky, aby vznikající znalosti mohly být zkoušeny, neúspěšné pokusy ukončeny a úspěšná řešení rychle šířena.

Potřebuje chránit základní výzkum, kde výsledek předem znát nemůžeme.

Podporovat přenos znalostí tam, kde mezi vědou a praxí vzniká skutečná mezera.

Udržovat otevřenou konkurenci, aby nová technologie měla možnost nahradit starou.

A pravidelně kontrolovat, zda jeho vlastní podpora vytváří další výzkum a inovaci, nebo pouze další vrstvu institucí a žádostí o dotace.

Protože skutečným výsledkem inovační politiky není vyčerpaný rozpočet na výzkum.

Je jím společnost, která dokáže novou znalost vytvořit, rozpoznat její hodnotu, proměnit ji v použitelné řešení a dostat toto řešení tam, kde může skutečně zlepšit život nebo zvýšit schopnost ekonomiky vytvářet hodnotu.