Podnikatelské prostředí

Stát nemá vybírat vítěze, ale vytvářet férové podmínky

Podnikání bývá ve veřejné debatě popisováno dvěma velmi odlišnými způsoby. Jednou jako téměř univerzální zdroj prosperity, který má stát především nechat na pokoji. Podruhé jako oblast, kterou je potřeba neustále regulovat, kontrolovat a usměrňovat. Ani jeden pohled není úplný.

Moderní ekonomika bez podnikání fungovat nemůže. Právě firmy, živnostníci a další ekonomické subjekty vytvářejí velkou část pracovních míst, investují, zavádějí technologie, poskytují služby a nesou riziko, že jejich rozhodnutí neuspějí.

Současně ale podnikání potřebuje pravidla. Potřebuje vymahatelné smlouvy, ochranu vlastnictví, funkční soudy, férovou hospodářskou soutěž a pravidla chránící zaměstnance, spotřebitele, bezpečnost nebo životní prostředí.

Skutečná otázka proto nezní, zda regulovat, nebo neregulovat.

Zní jinak: jak vytvořit pravidla, která chrání legitimní veřejný zájem, ale zároveň podnikání zbytečně nekomplikují?

Právě kvalita této rovnováhy patří mezi důležité předpoklady prosperity.

Podnikatel nepotřebuje stát bez pravidel. Potřebuje stát, jehož pravidlům rozumí

Pro firmu může být někdy větším problémem než samotná výše určité povinnosti její nepředvídatelnost.

Podnikatel investuje s výhledem několika let. Najímá zaměstnance, uzavírá smlouvy, kupuje technologie nebo staví provozovnu. Potřebuje proto alespoň přibližně vědět, podle jakých pravidel bude jeho podnikání fungovat.

Právě zde narážíme na problém, který české podniky samy poměrně výrazně pojmenovávají.

Podle nejnovějšího hodnocení OECD považuje 72 procent českých podniků složitost administrativních postupů za významnou překážku podnikání. Šedesát procent zároveň uvádí jako problém rychlé změny legislativy a veřejných politik.

To jsou dvě různé věci.

Jedna vypovídá o složitosti pravidel.

Druhá o jejich stabilitě.

A podnikatelské prostředí potřebuje obojí: srozumitelnost i předvídatelnost.

Pravidlo může být přísné, ale pokud je jasné, stabilní a platí pro všechny stejně, firma s ním může pracovat. Pokud se ale podmínky často mění, vznikají náklady na nové právní výklady, úpravy informačních systémů, školení zaměstnanců nebo změny vnitřních procesů.

Právní nejistota má svou ekonomickou cenu, i když ji ve státním rozpočtu nenajdeme.

Byrokracie není jen počet formulářů

Administrativní zátěž se někdy redukuje na množství formulářů.

Skutečnost je širší.

Nákladem může být také čas potřebný ke zjištění, jaká povinnost vlastně existuje. Čas strávený hledáním správného úřadu. Náklady na účetní, právní nebo specializované poradce. Opakované předávání stejných informací různým institucím nebo nutnost sledovat změny několika různých předpisů.

Ministerstvo průmyslu a obchodu ve své zprávě o administrativní zátěži za rok 2024 identifikovalo 1 870 informačních povinností podnikatelů vycházejících ze 171 právních předpisů.

Samotné číslo samozřejmě neříká, že všechny tyto povinnosti jsou zbytečné.

Řada z nich může mít velmi dobrý důvod.

Ukazuje ale rozsah prostředí, ve kterém se podnikatel musí orientovat.

A právě zde by měl stát pravidelně klást otázku, kterou požaduje i princip odpovědné regulace: je každá povinnost stále nutná, nebo pouze přežívá proto, že jednou vznikla?

Nový zákon je někdy nejjednodušší odpověď pro stát a nejsložitější pro ostatní

Pokud vznikne problém, veřejná správa má přirozenou tendenci reagovat novým pravidlem.

Někdo něco zneužil, proto vytvoříme další povinnost.

Objeví se mezera, proto přidáme kontrolu.

Nová situace vede k dalšímu formuláři, evidenci nebo výjimce.

Každý jednotlivý krok může být sám o sobě logický.

Problém se objeví až po letech, kdy se jednotlivé vrstvy začnou překrývat.

Jedno pravidlo odkazuje na druhé. Obecná povinnost má několik výjimek. Výjimky mají další podmínky. Podnikatel často potřebuje odborníka ne proto, aby vyřešil složitý obchodní problém, ale aby zjistil, co po něm veřejná moc vlastně požaduje.

To je okamžik, kdy regulace může začít ztrácet jednu ze svých základních funkcí: poskytovat předvídatelná pravidla.

Odpovědný stát by proto neměl posuzovat pouze každou novou normu samostatně.

Musí sledovat také celkovou kumulativní zátěž systému.

Každá nová povinnost by měla nejdříve obhájit svou existenci

Než stát vytvoří nové pravidlo pro podnikatele, měl by si položit několik základních otázek.

Jaký konkrétní problém řešíme? Jak velký skutečně je? Lze jej řešit pomocí již existujících pravidel? Je problém v absenci právní úpravy, nebo pouze v jejím nedostatečném vymáhání? Existuje méně zatěžující možnost?

To není požadavek na stát, který nic nedělá.

Je to požadavek na stát, který před novou regulací nejprve ověří její nutnost.

Stejná logika má fungovat i opačně. Starší pravidla by neměla být považována za automaticky oprávněná jen proto, že už dlouho existují.

Právní systém potřebuje nejen schopnost pravidla vytvářet.

Potřebuje také schopnost je rušit, slučovat a zjednodušovat.

Digitalizovat chaos nestačí

Častou odpovědí na administrativní zátěž je digitalizace.

Je nepochybně potřebná.

Pokud lze žádost podat elektronicky, automaticky předvyplnit údaje nebo informace bezpečně převzít z jiného veřejného registru, může to ušetřit značné množství času.

Ale digitalizace sama o sobě není zjednodušení.

Elektronický formulář se sedmdesáti kolonkami je stále formulář se sedmdesáti kolonkami.

Digitální proces, který vyžaduje nahrát dokument obsahující údaj, který stát už eviduje, je pouze digitalizovanou verzí starého problému.

Proto by měla platit posloupnost:

nejprve se ptát, zda je určitý údaj skutečně potřeba. Potom zda jej stát už nemá. Následně zda lze proces zjednodušit. A teprve potom jej digitalizovat.

Česká hospodářská strategie zveřejněná v roce 2026 mezi připravovanými směry výslovně uvádí princip jednorázového vykazování údajů, centrální podnikatelský portál a audit veřejných agend a procesů s cílem odstraňovat nepotřebné kroky.

To je správný typ otázky.

Rozhodující ale nebude existence portálu.

Rozhodující bude, kolik povinností skutečně zmizí a kolik času podnikatelům nový systém ušetří.

Stát už hledá cestu ke zjednodušení. Důležité bude měřit výsledek

Snižování administrativní zátěže není v české veřejné správě nové téma.

Ministerstvo průmyslu a obchodu dlouhodobě sleduje informační povinnosti a v posledních letech vznikla řada opatření zaměřených na digitalizaci a simplifikaci. V srpnu 2026 vláda schválila další podnikatelský balíček obsahující jedenáct opatření, mimo jiné v oblasti digitalizace, koordinace kontrol nebo administrativy v energetice. Jejich realizace je plánována do září 2027.

Z hlediska odpovědného státu je ale důležité nezaměnit oznámené opatření za dosažený výsledek.

Počet přijatých antibyrokratických opatření sám o sobě neříká, zda podnikatelská zátěž skutečně klesla.

Mnohem zajímavější bude zjistit, kolik času podnikatelé po provedení změn skutečně ušetří, kolik údajů přestanou opakovaně vykazovat a zda se zlepší jejich zkušenost s konkrétní veřejnou službou.

Administrativní reformu bychom neměli měřit počtem tiskových zpráv.

Měli bychom ji měřit odstraněnou administrativou.

Jednou z nejdražších věcí je stát, který po občanovi požaduje to, co už ví

Princip, podle kterého má veřejná správa požadovat stejný údaj pouze jednou, by měl být jedním ze základů digitálního státu.

Pokud podnikatel už určitou informaci státu poskytl a stát ji může oprávněně získat z vlastní evidence, neměl by ji znovu dokládat jiné instituci pouze proto, že jednotlivé části veřejné správy spolu neumějí komunikovat.

Institucionální roztříštěnost je problém státu.

Nemá se automaticky stát administrativním problémem občana nebo firmy.

Samozřejmě musí být respektována pravidla ochrany osobních a obchodních údajů a jasně vymezen účel jejich použití.

Ale pokud jsou právní podmínky splněny, mělo by být základním pravidlem:

stát si informace předává uvnitř svého systému, místo aby z člověka dělal prostředníka mezi vlastními úřady.

Malá firma a korporace nenesou stejnou zátěž stejně

Jedno pravidlo může formálně platit pro všechny podniky stejně a přesto mít velmi rozdílný skutečný dopad.

Velká společnost může zaměstnávat právníky, daňové specialisty, účetní, personalisty a compliance pracovníky.

Malý podnikatel může být současně majitelem, obchodníkem, účetním i člověkem, který fyzicky vykonává hlavní činnost firmy.

Pokud oběma přidáme stejnou administrativní povinnost vyžadující deset hodin práce ročně, absolutní náklad je podobný.

Relativní dopad nikoli.

Právě proto může složitá regulace paradoxně posilovat velké zavedené společnosti. Ty mají náklady na její zvládnutí rozložené přes mnohem větší objem ekonomické činnosti.

Malé nebo začínající firmy tuto výhodu nemají.

Dobře míněná regulace tak může vytvořit bariéru vstupu na trh.

A tím oslabit konkurenci, kterou měla veřejná pravidla naopak chránit.

Řešením ale nemůže být nekonečný systém výjimek

Na rozdílné dopady regulace lze reagovat výjimkami pro menší firmy.

Někdy je to potřebné.

Pokud ale ke každé obecné povinnosti přidáme několik velikostních limitů, výjimek a přechodných režimů, může být výsledkem ještě složitější systém.

Proto by první otázka měla být jiná:

Lze samotné základní pravidlo napsat jednodušeji?

Teprve pokud to možné není, má smysl hledat zvláštní režim.

Jednoduché obecné pravidlo bývá z hlediska podnikatelského prostředí cennější než komplikované pravidlo doplněné množstvím úlev.

Podnikatel potřebuje jedno místo, ne jedno ministerstvo

Organizační struktura státu vzniká podle veřejných funkcí.

Podnikatel ale svůj problém nevnímá podle resortů.

Chce založit firmu.

Přijmout zaměstnance.

Postavit provozovnu.

Zaplatit daň.

Získat povolení.

Ukončit činnost.

Neměl by proto potřebovat předem vědět, zda jeho životní situaci řeší ministerstvo, obec, finanční správa, správa sociálního zabezpečení nebo jiná instituce.

Digitální veřejná služba má vycházet z potřeby člověka.

Ne z organizačního schématu státu.

To neznamená vytvořit jeden obrovský úřad.

Může existovat mnoho odpovědných institucí.

Z pohledu uživatele ale mají tvořit jeden srozumitelný systém.

Kvalita předpisu se pozná také podle toho, zda jej lze kontrolovat

Velmi složitá regulace má ještě jeden problém.

Je obtížné ji dodržovat.

Ale je také obtížné ji kontrolovat.

Pokud veřejná správa vytvoří tisíce povinností, ale nemá kapacitu důsledně kontrolovat jejich plnění, může vzniknout zvláštní stav.

Poctivý podnikatel investuje značný čas a peníze do snahy pravidla splnit.

Ten, kdo je systematicky ignoruje, může zjistit, že pravděpodobnost skutečné kontroly je malá.

Příliš mnoho špatně vymahatelných pravidel tak nemusí vést k větší bezpečnosti nebo spravedlnosti.

Může naopak vytvářet výhodu pro ty, kteří je nerespektují.

Proto by každé nové pravidlo mělo projít ještě jedním testem:

Dokáže ho stát skutečně kontrolovat?

Pravidlo, které existuje pouze na papíře, může podkopávat důvěru i hospodářskou soutěž.

Kontroly mají chránit pravidla, ne vytvářet další paralelní systém

Podnikání samozřejmě potřebuje kontrolu.

Pokud někdo porušuje bezpečnostní, pracovněprávní, daňová nebo jiná pravidla, veřejná moc musí být schopna zasáhnout.

Problém nastává, pokud různé kontrolní instituce požadují podobné informace odděleně, kontroly nejsou koordinované nebo se jejich metodiky významně liší.

I zde lze hledat jednoduchost.

Pokud to povaha kontroly dovoluje, stát může lépe koordinovat plánování a sdílení informací, aniž by zrušil nezávislost jednotlivých kontrolních orgánů.

Cílem nemá být co nejméně kontrol.

Má jím být co nejméně zbytečně duplicitních kontrol při zachování skutečné schopnosti pravidla vymáhat.

Pravidlo musí být srozumitelné dříve, než za jeho porušení přijde sankce

Právní stát samozřejmě vychází z principu, že neznalost práva člověka obecně neomlouvá.

To ale neznamená, že stát může rezignovat na srozumitelnost.

Pokud veřejná moc požaduje splnění určité povinnosti, měla by být schopna běžnému podnikateli jednoduše vysvětlit, co má udělat.

MPO od února 2025 provozuje Databázi informačních povinností podnikatelů, jejímž cílem je soustředit legislativní povinnosti na jednom místě a poskytovat je také jako otevřená data.

Takový nástroj může být užitečný.

Současně ale odhaluje hlubší otázku.

Pokud potřebujeme stále dokonalejší databázi, abychom vysvětlili obrovské množství povinností, neměli bychom současně zkoumat, zda některé z nich nelze odstranit úplně?

Lepší navigace složitým systémem je užitečná.

Ještě lepší je méně složitý systém.

Podnikatelské prostředí není stejné v zákoně a v praxi

Kvalita pravidel je pouze první částí problému.

Druhou je jejich skutečná aplikace.

Světová banka ve svém hodnocení českého podnikatelského prostředí za rok 2025 zjistila, že právní rámec byl napříč sedmi sledovanými českými městy do značné míry jednotný, ale významné rozdíly existovaly v praktickém provádění regulace a poskytování veřejných služeb. Největší slabiny se objevovaly například při řešení sporů, insolvencích nebo některých infrastrukturních službách.

To je důležité zjištění.

Zákon může být stejný v celé republice.

Podnikatelská zkušenost nemusí být.

Proto nestačí reformovat právní předpisy.

Je třeba sledovat také skutečný čas, kvalitu a předvídatelnost rozhodování jednotlivých institucí.

Rychlost není jediným kritériem

Podnikatel přirozeně chce rychlé rozhodování.

Ale nejrychlejší správní řízení není automaticky nejlepší.

Povolení může chránit legitimní zájmy sousedů, bezpečnost, infrastrukturu nebo životní prostředí.

Podstatné proto není zrušit přezkum nebo veřejnou kontrolu.

Je potřeba omezit dobu, během které se nic smysluplného neděje.

Dobré řízení má mít jasný začátek, odpovědného nositele, přiměřené lhůty a srozumitelný výsledek.

Rychlost má vznikat lepší organizací.

Ne odstraněním práv těch, kterých se rozhodnutí týká.

Dotace nemohou opravovat špatné podnikatelské prostředí

Pokud je podnikání komplikované, může stát reagovat podporou.

Dotací.

Daňovou úlevou.

Investiční pobídkou.

Zvýhodněným úvěrem.

Někdy jsou podobné nástroje obhajitelné. Například pokud existuje významný veřejný přínos, který samotný investor nedokáže zachytit, nebo pokud stát potřebuje řešit konkrétní tržní selhání.

Neměly by ale fungovat jako kompenzace za problémy, které stát vytvořil sám.

Je zvláštní nejprve firmě zvýšit náklady komplikovanou regulací a následně vytvořit dotační program, který jí má pomoci náklady zvládnout.

Mezi těmito dvěma kroky navíc vznikne další administrativa.

Nejdříve bychom se proto měli ptát:

Lze odstranit původní překážku?

Teprve potom hledat další veřejný program.

Stát nemá rozhodovat, která firma si zaslouží prosperovat

Čím více je podnikatelský úspěch závislý na individuálním rozhodnutí veřejné instituce, tím větší hodnotu získává schopnost toto rozhodnutí ovlivnit.

To je rizikové.

Zvyšuje význam kontaktů, lobbingu a administrativní schopnosti získat podporu.

Může vytvářet prostředí, ve kterém se firmě vyplatí investovat část energie nikoli do zákazníka nebo inovace, ale do vztahu se státem.

Proto by měl odpovědný stát tam, kde je to možné, preferovat obecná a předvídatelná pravidla před individuálními výhodami.

To nevylučuje veřejnou podporu.

Znamená to ale, že musí mít jasný účel, transparentní kritéria a možnost zpětně ověřit, zda skutečně přinesla veřejný přínos.

Podnikatelské selhání je také součástí zdravé ekonomiky

Ne každá firma uspěje.

A stát by neměl vytvářet představu, že jeho úkolem je každému podnikatelskému projektu úspěch zajistit.

Neúspěch je součástí ekonomického procesu.

Důležité je, aby poctivý podnikatel, kterému projekt nevyšel, nebyl zbytečně uzamčen v systému tak dlouho, že už nemůže začít znovu.

Zároveň musí být chráněni věřitelé a musí existovat mechanismy proti zneužívání.

Dobře fungující insolvenční systém proto není jen nástrojem pro řešení problémových firem.

Je součástí podnikatelského prostředí.

Umožňuje přesunout kapitál, lidi a další zdroje z neúspěšného projektu k novému využití.

Ekonomika potřebuje možnost vstoupit na trh.

Ale také možnost z něj civilizovaně odejít.

Jak poznáme dobré podnikatelské prostředí?

Ne podle počtu podnikatelů.

Ani podle objemu rozdělených dotací.

A dokonce ani podle jediného mezinárodního žebříčku.

Lepší je sledovat více konkrétních zkušeností.

Kolik času trvá založit a změnit firmu?

Kolik času stojí pravidelná administrativa?

Jak často stát požaduje údaje, které už má?

Jak dlouho se čeká na rozhodnutí?

Jak snadno se firma může bránit proti chybnému postupu?

Kolik pravidel se každoročně mění?

Jak obtížné je zaměstnat prvního člověka?

Mohou nové firmy skutečně vstupovat do odvětví, nebo jsou bariéry nastavené tak, že chrání zavedené hráče?

A především: klesá administrativní zátěž v reálném životě, nebo pouze v seznamu přijatých reformních opatření?

Právě tyto údaje mohou dát mnohem přesnější obraz než obecné prohlášení, že země „podporuje podnikání“.

Odpovědný stát a podnikatel nejsou protivníci

Veřejná správa a podnikatelský sektor mají odlišné role.

Někdy budou jejich bezprostřední zájmy v konfliktu.

Podnikatel může chtít menší náklad. Stát může potřebovat prosadit veřejný zájem.

To je normální.

Neměli bychom ale vytvářet představu, že jeden musí zvítězit nad druhým.

Podnikatel potřebuje funkční stát.

Potřebuje soud, který vymůže smlouvu. Policii, která chrání majetek. Dopravní a energetickou infrastrukturu. Vzdělané pracovníky. Stabilní měnu a důvěryhodný právní rámec.

Stát zase potřebuje prosperující ekonomiku, protože bez ní nemůže dlouhodobě financovat své funkce.

Jejich vztah proto není soubojem mezi veřejným a soukromým sektorem.

Je otázkou kvalitně nastavených hranic.

Co by naši představu zpochybnilo?

Zjednodušování podnikatelského prostředí nesmí být dogmatem.

Některé povinnosti jsou složité proto, že problém, který řeší, je skutečně složitý.

Jednodušší regulace není lepší, pokud vytváří větší prostor pro podvody, poškozuje zaměstnance nebo spotřebitele či oslabuje bezpečnost.

Digitalizace není úspěšná, pokud přenese náklady z úřadu na podnikatele.

Sdílení dat není přínosem, pokud oslabí jejich ochranu.

A deregulace, která krátkodobě sníží náklady několika firmám, ale dlouhodobě poškodí fungování trhu, není hospodářskou reformou.

Proto musí být každé zjednodušení spojeno s otázkou:

Zachovali jsme veřejný výsledek, který mělo původní pravidlo chránit?

Pokud ne, změna není úspěšná.

Méně času na stát, více času na podnikání

Dobré podnikatelské prostředí nakonec nemusí být definováno tím, že stát podnikatelům nabízí nejvíce podpory.

Možná se pozná podle něčeho mnohem prostšího.

Podnikatel tráví většinu času podnikáním.

Ne studiem státní administrativy.

Ví, co má splnit.

Dokáže své povinnosti vyřídit na srozumitelném místě.

Stejný údaj neposílá několikrát.

Pravidla se nemění bez rozumného důvodu a dostatečného času na přizpůsobení.

Pokud úřad rozhodne, je jasné proč.

Pokud podnikatel pravidlo poruší, stát je schopen porušení skutečně řešit.

A pokud veřejná moc zjistí, že nějaká povinnost už nepřináší odpovídající hodnotu, dokáže ji také zrušit.

To není stát slabý.

Je to stát, který rozlišuje mezi množstvím pravidel a kvalitou pravidel.

Odpovědný stát nemá podnikatele zbavit všech povinností.

Má zajistit, aby povinnosti, které po nich požaduje, byly potřebné, srozumitelné, předvídatelné, přiměřené a skutečně vymahatelné.

Protože každá zbytečná hodina věnovaná administrativě má alternativní využití.

Může být věnována zákazníkovi.

Vývoji nového výrobku.

Získání zaměstnance.

Investici.

Nebo prostě samotné práci.

A právě zde se podnikatelské prostředí z technického tématu regulace mění v téma prosperity celé země.