Malé a střední podniky

Cílem není, aby firma zůstala malá, ale aby mohla růst

Malé a střední podniky bývají označovány za páteř ekonomiky. V českém případě to není pouze fráze. Podle nejnovějšího přehledu OECD bylo v roce 2024 v Česku přibližně 1,14 milionu aktivních podniků a 99,9 procenta z nich spadalo do kategorie malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci. V těchto firmách pracovalo přibližně 2,66 milionu lidí. Naprostou většinu přitom tvořily mikropodniky. Je tedy přirozené, že hospodářská politika věnuje menším firmám mimořádnou pozornost. Právě zde ale vzniká důležitá otázka. Má stát podporovat firmy proto, že jsou malé? Nebo má především vytvářet prostředí, ve kterém může schopná malá firma přestat být malá?

Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je zásadní.

Malá firma není nedokončená velká firma. Mnoho živnostníků, rodinných podniků a specializovaných společností nemá žádný důvod růst na stovky zaměstnanců. Jejich velikost může přesně odpovídat tomu, co chtějí dělat. Problém nastává tehdy, pokud firma růst chce a dokáže, ale systém jí tento krok zbytečně komplikuje.

Česká ekonomika má mnoho velmi malých firem

V českém podnikatelském prostředí dominují mikropodniky. OECD ve své analýze hospodářské dynamiky uvádí, že podniky s jedním až devíti zaměstnanci tvořily podle srovnatelných strukturálních dat 96 procent aktivních firem. Malé a střední podniky jako celek vytvářejí přibližně dvě třetiny zaměstnanosti podnikatelského sektoru a něco přes polovinu jeho přidané hodnoty.

Samotný vysoký počet malých firem není slabinou.

Malý podnik může být velmi produktivní, inovativní a úspěšný. V některých službách nebo specializovaných profesích dokonce větší velikost nemusí přinášet žádnou významnou výhodu.

Zajímavější je jiný údaj.

Středně velké firmy s 50 až 249 zaměstnanci tvoří v českém podnikatelském sektoru méně než jedno procento podniků. Ve zpracovatelském průmyslu představují méně než dvě procenta firem, zatímco například v Německu, Rakousku, Dánsku nebo Švýcarsku jejich podíl podle OECD přesahuje pět procent.

Takové srovnání ještě nedokazuje, že Česko „potřebuje více středních firem“.

Ukazuje ale otázku, kterou má smysl zkoumat:

Neexistují v českém prostředí překážky, které některým malým firmám brání přerůst do další velikostní kategorie?

Růst firmy není jen více stejného

Přechod z firmy o pěti zaměstnancích na firmu s padesáti lidmi není jen desetinásobkem původní společnosti.

Mění se téměř všechno.

Majitel už nemůže osobně kontrolovat každou zakázku.

Potřebuje management.

Účetnictví a personalistika jsou složitější.

Firma musí vytvářet procesy, delegovat rozhodování, plánovat investice, řídit peněžní toky a často vstupovat na nové trhy.

To znamená, že růst firmy není pouze otázkou poptávky.

Je to organizační změna.

Velmi schopný řemeslník nebo programátor nemusí být automaticky schopným manažerem společnosti se stovkou lidí. A člověk, který dobře založil malou firmu, nemusí automaticky ovládat financování zahraniční expanze, personální řízení nebo zavádění technologických procesů.

Proto se hospodářská politika nemá zajímat jen o vznik podniků.

Stejně důležitá je schopnost těch úspěšných přejít do další fáze života.

Firma může narazit na administrativní strop

S růstem se často mění také její vztah ke státu.

Přicházejí nové povinnosti spojené se zaměstnáváním lidí, daněmi, účetnictvím, bezpečností, vykazováním nebo další regulací.

Mnohé z těchto povinností mají dobrý důvod.

Problém může vzniknout tehdy, pokud některá velikostní hranice vytvoří příliš prudký skok v administrativních nákladech.

Firma se potom může dostat do zvláštní situace.

Přijetí dalšího zaměstnance nezvyšuje jen mzdové náklady. Může zároveň znamenat vstup do nového regulatorního režimu, potřebu další administrativy nebo nákup odborné služby.

Jednotlivá pravidla mohou být oprávněná.

Je ale potřeba sledovat jejich součet.

Právě menší podniky jsou administrativní zátěží postiženy relativně více, protože mají méně lidí, mezi které ji mohou rozdělit. OECD připomíná, že 72 procent českých podniků označilo v průzkumu z roku 2024 složitost administrativních postupů za překážku podnikání.

Pokud je určité pravidlo stejně náročné pro firmu s pěti zaměstnanci jako pro firmu s pěti sty, nemusí být jeho skutečný ekonomický dopad vůbec stejný.

Regulace nesmí vytvářet motivaci zůstat těsně pod hranicí

Velikostní limity jsou v regulaci běžné.

Mají logiku. Nemá smysl požadovat od živnostníka stejnou administrativní strukturu jako od nadnárodní korporace.

Každá hranice ale může vytvořit vedlejší efekt.

Pokud se nad určitou velikostí firmy dramaticky zvyšují povinnosti, může vzniknout ekonomická motivace tuto hranici nepřekročit.

Pak už podpora malých firem nevede k jejich rozvoji.

Může je naopak pomáhat udržovat malé.

To neznamená zrušit všechny velikostní výjimky. Znamená to sledovat, zda přechod mezi jednotlivými režimy není příliš prudký.

Lepší systém může například zavádět některé povinnosti postupně nebo zjednodušit základní pravidlo tak, aby nebylo potřeba vytvářet tolik zvláštních režimů.

Cílem nemá být odstranit ochranu zaměstnance, spotřebitele nebo veřejného zájmu.

Cílem je, aby růst úspěšné firmy nebyl administrativním trestem.

První zaměstnanec může být větší změna než padesátý

Zvláštní pozornost si zaslouží nejmenší podnikatelé.

Člověk, který pracuje sám, může mít relativně jednoduchý model fungování. Jakmile přijme prvního zaměstnance, stává se zaměstnavatelem se zcela novým souborem povinností.

Právě tento přechod může být pro část podnikatelů psychologicky i administrativně významný.

OECD ve své zprávě z roku 2026 výslovně doporučuje zaměřit další zjednodušování daňové administrativy také na malé zaměstnavatele a usnadnit přechod od podnikání bez zaměstnanců k zaměstnavatelské firmě.

To je dobrý příklad politiky, která nemusí znamenat dotaci.

Někdy může mít větší hodnotu jednoduchý návod, předvídatelný proces a několik odstraněných administrativních kroků než finanční pobídka.

Stát nemusí podnikatele platit za to, aby přijal člověka.

Může především zajistit, aby přijetí prvního zaměstnance nebylo zbytečně složité.

Malá firma si nemůže koupit vlastní ministerstvo odborníků

Velká společnost dokáže zaměstnávat specialisty.

Právníky.

Daňové poradce.

Personalisty.

IT bezpečnostní tým.

Specialisty na regulaci, dotace nebo export.

Malá firma nikoli.

To vytváří strukturální nevýhodu, kterou není možné odstranit úplně.

Stát by se ale měl vyvarovat toho, aby ji sám dál zvětšoval.

Pokud je veřejné pravidlo natolik komplikované, že jeho běžné splnění vyžaduje specializovaného poradce, je legitimní ptát se, zda je problém skutečně nevyhnutelně složitý.

Stejné pravidlo totiž může mít pro korporaci zanedbatelný náklad a pro drobnou firmu významnou část pracovního dne.

Jednoduchost pravidel je proto sama o sobě politikou podpory malého podnikání.

Bez dotace.

Bez žádosti.

Bez komise rozhodující, kdo podporu dostane.

A hlavně bez potřeby vytvářet další instituci, která má podnikateli pomáhat zvládat složitost vytvořenou jinou částí státu.

Kapitál se stává problémem právě ve chvíli, kdy chce firma růst

Malá firma může často začít z vlastních úspor.

Růst už bývá dražší.

Firma potřebuje novou výrobní linku, sklad, technologii, pracovní kapitál nebo financování vstupu na zahraniční trh.

Bankovní financování přitom funguje nejlépe tam, kde existuje historie hospodaření, majetek vhodný jako zástava a relativně předvídatelný peněžní tok.

Technologická nebo rychle rostoucí firma ale může mít hlavní hodnotu v lidech, softwaru, značce nebo duševním vlastnictví.

To se bance oceňuje obtížněji.

OECD v aktuálním přehledu financování českých malých a středních podniků upozorňuje právě na problémy s nedostatkem zajištění, krátkou historií mladých podniků a obtížným oceňováním nehmotných aktiv. V roce 2024 získalo celý požadovaný bankovní úvěr 68 procent českých malých a středních firem, které o něj požádaly; v roce 2022 to bylo 80 procent.

To neznamená, že stát má každé malé firmě garantovat úvěr.

Banka musí hodnotit riziko.

Je ale třeba rozlišovat mezi firmou, která nemá financovatelný podnikatelský plán, a firmou, která má dobrý růstový potenciál, ale její aktiva jednoduše neodpovídají tradičnímu úvěrovému modelu.

Ne každá rostoucí firma potřebuje úvěr

Právě proto je důležitý kapitálový trh.

Úvěr musí být splácen.

Investor naproti tomu přebírá část rizika výměnou za podíl na případném budoucím úspěchu.

To je vhodné zejména u podniků, jejichž budoucnost je nejistější, ale potenciál růstu vysoký.

České malé a střední firmy jsou stále výrazně závislé na tradičních formách financování. Podle OECD využívala v roce 2024 kapitálové financování jen přibližně dvě procenta SME, zatímco nejčastějšími externími nástroji byly leasing, úvěrové linky a bankovní půjčky.

Ani zde ale není řešením jednoduše nalít veřejné peníze do rizikového kapitálu.

Pokud kvalitních investovatelných projektů není dost, další veřejný fond problém nemusí vyřešit.

OECD ostatně upozorňuje, že čeští investoři v roce 2024 sami označovali nedostatek kvalitních investovatelných start-upů za jednu z hlavních překážek trhu rizikového kapitálu.

To je důležitá připomínka.

Někdy není problémem nedostatek peněz.

Někdy je problémem nedostatek firem připravených peníze smysluplně použít.

Dotace mohou pomoci investici. Neměly by se stát podnikatelským modelem

Menší firmy mají omezenější zdroje a některé veřejné podpory mohou pomoci financovat technologickou změnu, výzkum nebo energetickou investici.

Současně existuje nebezpečí, že vznikne zvláštní dotační ekonomika.

Podnik začne přizpůsobovat své investiční rozhodování tomu, na co právě existuje program.

Poradenské společnosti se specializují na hledání podpory.

A stát nakonec hodnotí úspěch podle objemu vyčerpaných prostředků.

To je převrácená logika.

Správné pořadí má být jiné.

Firma má podnikatelský problém nebo příležitost.

Existuje veřejný důvod, proč má stát část investice podpořit.

Je jasně určeno, jaký dodatečný výsledek má podpora vytvořit.

A následně se ověří, zda skutečně vznikl.

Samotná schopnost získat dotaci není podnikatelskou konkurenceschopností.

Malá firma potřebuje technologii, i když ji sama nevynalezla

Inovace malých podniků často nevypadá jako laboratoř.

Může spočívat v novém účetním systému, výrobním stroji, automatizaci skladu, lepším plánování dopravy nebo využití digitálních nástrojů při komunikaci se zákazníky.

To je důležité, protože hlavní technologickou otázkou pro většinu podniků není, zda vytvoří vlastní převratnou technologii.

Je jí otázka, zda dokážou dobře používat technologie, které už existují.

České malé a střední podniky podle hodnocení OECD v digitalizaci v posledních letech pokročily, celková integrace digitálních technologií v českých firmách ale stále zaostávala za průměrem EU. Rozdíly přetrvávají také v dostupnosti vysokorychlostního připojení, zejména mimo nejlépe pokrytá území.

Technologická podpora malých firem proto nemusí znamenat pouze peníze na nákup technologie.

Může být stejně důležité know-how.

Firma potřebuje vědět, co má smysl zavést, jak změnit proces a zda se investice vyplatí.

Schopnost růst závisí na lidech

Malá firma má při náboru podobný problém jako při regulaci.

Nemá rozsáhlé personální oddělení.

Pokud potřebuje specialistu, soutěží o něj s velkou společností, která může nabídnout nejen vyšší mzdu, ale také širší kariérní možnosti.

Nedostatek kvalifikovaných lidí proto může malé podniky zasahovat obzvlášť silně.

Stejně obtížné může být vzdělávání vlastních pracovníků.

Velká společnost může vytvořit interní akademii nebo uvolnit desítky pracovníků na školení. Ve firmě se šesti zaměstnanci může dvoudenní nepřítomnost jednoho člověka výrazně ovlivnit provoz.

OECD upozorňuje, že účast dospělých na dalším vzdělávání je v Česku nižší než evropský průměr a rychlá technologická změna může tento problém zvyšovat.

Právě zde mohou mít smysl flexibilní krátké vzdělávací formy, sdílené odborné kapacity nebo programy přístupné více firmám současně.

Export není jen pro velké firmy

Česká ekonomika je mimořádně otevřená.

Velkou část exportu ale vytvářejí velké společnosti, často zahraniční.

Malé a střední podniky se na přímém českém exportu podle OECD podílejí přibližně třiceti procenty. Objem jejich vývozu mezi lety 2012 a 2022 vzrostl zhruba o třetinu, počet exportujících SME však zůstal přibližně stabilní.

Část malých podniků samozřejmě exportovat nikdy nepotřebuje.

Místní restaurace, stavební firma nebo řada osobních služeb mohou být velmi úspěšné na lokálním trhu.

Pro výrobní, technologické nebo specializované podniky ale může být český trh příliš malý na další růst.

Překročení hranice proto může být okamžikem, kdy se z malé úspěšné firmy stane firma střední.

Stát zde může pomáhat informacemi, ekonomickou diplomacií nebo odstraňováním praktických bariér.

Nemůže ale firmě vytvořit konkurenceschopný výrobek.

Exportní podpora má otevírat dveře.

Projít jimi musí podnik sám.

Zahraniční investice mají větší hodnotu, pokud táhnou domácí firmy s sebou

Česká ekonomika získala mnoho díky zahraničním investorům.

Otázkou další etapy je, kolik znalostí, technologií a zakázek se z velkých zahraničních společností přenáší také k domácím dodavatelům.

OECD upozorňuje, že zahraniční podniky působící v Česku jsou výrazně produktivnější než domácí firmy, ale vazby na tuzemské malé a střední dodavatele jsou slabší, než by mohly být. Domácí firmy tvořily podle dat použitých OECD přibližně třetinu vstupů nakupovaných zahraničními pobočkami v Česku, oproti zhruba polovině v průměru srovnávaných zemí.

To je promarněná příležitost, pokud domácí firma má potenciál stát se kvalitnějším dodavatelem, ale chybí jí technologie, certifikace nebo schopnost zvýšit kapacitu.

Smyslem ale není přikázat zahraniční firmě, od koho má nakupovat.

Je jím zvýšit schopnost českého dodavatele obstát v soutěži.

To je podstatně náročnější — ale také dlouhodobě hodnotnější.

Veřejná zakázka může být pro malou firmu nedostupná, i když formálně soutěžit může

Stát, obce a další veřejné instituce jsou významnými zákazníky.

Teoreticky mohou o zakázky soutěžit malé i velké firmy.

Prakticky ale mohou některé podmínky představovat pro menší podnik nepřekonatelnou bariéru.

Příliš velká zakázka.

Náročné požadavky na historii.

Složité administrativní podklady.

Nebo riziko, které malá firma finančně neunese.

To neznamená veřejné zakázky uměle rezervovat malým firmám bez ohledu na cenu a kvalitu.

Má ale smysl zkoumat, zda způsob zadání nevylučuje konkurenci více, než je pro daný projekt skutečně nutné.

Více konkurence může být nakonec v zájmu samotného zadavatele.

Rodinná firma může růst i tím, že zůstane rodinná

Růst není pouze změna počtu zaměstnanců.

Firma může růst produktivitou.

Hodnotou výrobku.

Exportem.

Technologickou úrovní.

Nebo ziskem.

Rodinný podnik proto nemusí vytvořit stovky pracovních míst, aby byl ekonomicky významný.

Stejně tak není cílem přeměnit každého živnostníka v zaměstnavatele.

Odpovědná politika malých a středních podniků musí respektovat, že podnikatel sám rozhoduje, jak velkou firmu chce budovat.

Stát nemá určovat jeho ambici.

Má především odstranit situace, kdy velikost firmy neurčuje podnikatelský plán, ale konstrukce veřejných pravidel.

Podpora malých podniků nesmí chránit neefektivitu

Malý podnik není automaticky dobrý jen proto, že je malý.

Může poskytovat mimořádně kvalitní službu.

Může být ale také neproduktivní, technologicky zaostalý nebo dlouhodobě životaschopný jen díky veřejné podpoře.

Stejně tak velká firma není automaticky efektivní.

Velikost sama o sobě není hodnotovým kritériem.

Proto by politika neměla mít za cíl udržet co nejvyšší počet firem při životě.

Zdravá ekonomika potřebuje také možnost, aby neúspěšné podniky skončily a jejich lidé, kapitál a majetek mohli být využiti produktivněji jinde.

To může být sociálně i osobně obtížné.

Dlouhodobé udržování nefunkční firmy ale problém často pouze odkládá.

Podpora má proto pomáhat překonat konkrétní překážku nebo mimořádnou situaci.

Nemá nahrazovat životaschopný podnikatelský model.

Insolvence je součástí podnikatelského prostředí

Podnikání je riziko.

Pokud každý projekt předem ví, že uspěje, nejde o podnikatelské riziko.

Proto potřebuje ekonomika rozumný způsob, jak řešit také neúspěch.

Věřitelé musí mít možnost získat přiměřenou část svých pohledávek.

Musí existovat ochrana před podvodným převáděním majetku.

Ale poctivý podnikatel, jehož projekt selhal, nemá být ekonomicky vyřazen na celý život.

OECD právě zjednodušení insolvenčních procesů uvádí mezi oblastmi, které by mohly dále zlepšit české prostředí pro malé a střední podniky.

Schopnost firmy vzniknout je totiž jen polovina podnikatelské dynamiky.

Druhou je schopnost neúspěšného podniku civilizovaně skončit a uvolnit zdroje pro něco nového.

Jak tedy měřit politiku malých a středních podniků?

Ne podle počtu dotačních programů.

Ani podle toho, kolik firem se vejde do zákonné definice SME.

A samotný počet nově založených živností také příliš nevypovídá.

Důležitější je sledovat, zda nové firmy přežívají, zda produktivní firmy rostou, zda dokážou přijímat zaměstnance, investovat, digitalizovat se a vstupovat na zahraniční trhy.

Zajímavým ukazatelem může být také přechod mezi velikostními kategoriemi.

Kolik mikropodniků se stane malými firmami?

Kolik malých firem vyroste do střední velikosti?

Co se s nimi stane potom?

A proč ostatní růst nechtějí nebo nemohou?

Teprve taková data nám umožní rozlišit zdravou strukturu mnoha malých podniků od ekonomiky, ve které se firmám jednoduše nedaří růst.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Myšlenka podpory růstu firem má také své limity.

Větší firma nemusí být produktivnější jen proto, že je větší.

Snaha odstranit velikostní hranice v regulaci může nepřiměřeně zatížit skutečně drobné podnikatele.

Veřejné záruky mohou usnadnit financování perspektivní firmy, ale mohou také přenést příliš mnoho podnikatelského rizika na daňového poplatníka.

Podpora digitalizace může financovat technologie, které podnik nepotřebuje.

Exportní program může pomoci firmě vstoupit na zahraniční trh, ale nemůže napravit nekonkurenceschopný produkt.

A tlak na růst může být úplně chybný u podnikatele, který vědomě chce zůstat malý.

Proto nemá být cílem politika:

malá firma musí vyrůst.

Lepší princip zní:

firma, která má schopnost a vůli růst, nemá být zbytečně zastavena systémem.

Malost nemá být ani výhoda, ani trest

Malé a střední podniky mají pro českou ekonomiku mimořádný význam.

Je ale dobré vyhnout se jejich romantizaci.

Malý podnikatel není automaticky inovátor, stejně jako velká firma není automaticky anonymní a neefektivní korporace.

Každá velikost podniku má výhody a nevýhody.

Malá firma může být rychlejší a pružnější.

Velká má více kapitálu a odborných kapacit.

Střední může spojovat části obou světů.

Úkolem státu proto není rozhodovat, která velikost firmy je správná.

Má vytvářet prostředí, ve kterém o velikosti co nejvíce rozhoduje ekonomická logika firmy, její zákazníci a ambice vlastníků, nikoli administrativní konstrukce.

To znamená jednoduchá pravidla.

Plynulé přechody mezi režimy.

Dostupnost různých forem financování.

Funkční insolvenční systém.

Přístup k technologiím a kvalifikovaným lidem.

A otevřený trh, na kterém může nový podnik konkurovat zavedenému.

Úspěch politiky malých a středních podniků se proto možná nepozná podle toho, kolik malých firem stát podporuje.

Pozná se podle toho, kolik dobrých firem už jeho podporu nepotřebuje, protože dokázaly vyrůst, investovat, získat zákazníky a obstát samy.