Daně a veřejné finance

Odpovědný stát musí vědět nejen kolik vybírá, ale proč a za co utrácí

Debata o daních se velmi snadno zredukuje na dvě protichůdná hesla. Jedna strana požaduje nižší daně, druhá více peněz na veřejné služby. Jenže skutečné veřejné finance jsou složitější. Nízká daň sama o sobě nevytváří dobře fungující ekonomiku. Stejně jako vysoký veřejný výdaj automaticky nevytváří kvalitní veřejnou službu.

Podstatnější otázka zní: co občan a ekonomika za vybrané peníze dostávají a jakým způsobem je stát vybírá?

Daně totiž nemají jen fiskální cenu. Mají také administrativní náklady a ovlivňují rozhodování lidí a firem. Veřejné výdaje zase nejsou hodnotou samy o sobě. Mohou financovat vzdělání, bezpečnost nebo infrastrukturu, ale také procesy, které už dávno ztratily smysl.

Odpovědné veřejné finance proto nezačínají požadavkem na určitý počet procent HDP.

Začínají mnohem prostší otázkou:

Jaké veřejné funkce chceme společně financovat a jaký způsob jejich financování vytváří co nejméně vedlejších škod?

Česká daňová otázka není jen otázkou výše daní

Česko není podle celkového daňového zatížení mezi zeměmi OECD mimořádným případem. OECD uvádí, že daňové příjmy dosahovaly v roce 2023 přibližně 33,7 procenta HDP oproti průměru OECD 33,9 procenta. Výrazněji se ale liší jejich struktura. Český systém se mnohem více opírá o sociální pojistné a podstatně méně například o pravidelné majetkové daně a daň z příjmů fyzických osob.

To je důležitý rozdíl.

Debata o daních se totiž nemá vést jen otázkou, zda stát vybírá hodně nebo málo. Stejně důležité je, z čeho peníze vybírá.

Každá daň má jiné dopady.

Daň z práce může ovlivňovat rozhodnutí zaměstnávat nebo pracovat. Spotřební daň může měnit spotřebu. Daň z nemovitosti může mít jiné ekonomické účinky než odvody z pracovní mzdy. Daň z příjmu firmy může ovlivňovat investiční rozhodování.

Proto neexistuje jedna univerzální „daňová zátěž“, která by působila vždy stejně.

Důležitá je její struktura.

Práce je v Česku zatížena výrazněji než v průměru OECD

Dobře je to vidět na takzvaném daňovém klínu. Ten zachycuje rozdíl mezi celkovými náklady zaměstnavatele na pracovníka a tím, co zaměstnanec po zaplacení daní a povinných odvodů skutečně získá.

U bezdětného zaměstnance s průměrnou mzdou činil v Česku v roce 2025 podle OECD daňový klín 41,2 procenta nákladů práce, zatímco průměr OECD byl 35,1 procenta.

Ani tento údaj ale není argumentem pro jednoduchý závěr, že určitý odvod musí být zrušen.

Sociální pojistné financuje významné veřejné systémy. Pokud příjem snížíme, musíme zároveň říci, odkud budou jejich peníze přicházet nebo které výdaje se změní.

Právě zde by měla začínat odpovědná debata.

Ne větou:

„Snižme odvody.“

Ale otázkou:

Pokud snížíme zatížení práce, čím výpadek nahradíme, nebo který výdaj omezíme?

Každé daňové rozhodnutí má druhou stranu rozpočtu.

Daňový systém má být čitelný

Výše daně ale není jediným nákladem.

Důležité je také to, jak složité je zjistit, co má člověk nebo firma skutečně zaplatit.

Jednoduchá daň může být administrativně relativně levná.

Složitá daň doplněná řadou výjimek, zvláštních režimů, limitů, odpočtů a přechodných ustanovení může vytvářet významné další náklady.

Na účetní.

Daňové poradce.

Informační systémy.

Čas podnikatele.

A také na samotnou finanční správu, která musí komplikovaný systém kontrolovat.

Daňová výjimka navíc často vypadá politicky přitažlivěji než přímý veřejný výdaj. V rozpočtové debatě je méně viditelná, ale ekonomicky může mít velmi podobný efekt: stát se vzdá části příjmu ve prospěch určité skupiny nebo činnosti.

Proto by měl odpovědný stát pravidelně přezkoumávat nejen výdajové programy, ale také daňové výjimky.

Otázka má být stejná:

Jaký veřejný cíl tím sledujeme, kolik nás to stojí a přináší opatření očekávaný výsledek?

Stabilita daní má ekonomickou hodnotu

Daňová pravidla samozřejmě nelze zmrazit navždy.

Ekonomika se mění. Mění se výdajové potřeby státu, technologie i struktura společnosti.

Přesto má stabilita systému sama o sobě hodnotu.

Firma, která připravuje investici na deset let, potřebuje alespoň přibližnou představu o budoucích podmínkách. Domácnost se rozhoduje o hypotéce, podnikatel o zaměstnání dalšího pracovníka a investor o umístění kapitálu.

Časté změny vytvářejí náklad, i když samotná sazba daně zůstane podobná.

Je potřeba upravovat účetní systémy, smlouvy, ceníky, mzdové procesy a finanční plány.

Odpovědná daňová politika proto nepotřebuje neměnnost.

Potřebuje předvídatelnou změnu.

Pokud stát mění pravidlo, měl by být schopen vysvětlit důvod, dopady a dát lidem i firmám přiměřený čas na přizpůsobení.

Každá výjimka má cenu

Výjimky obvykle vznikají z dobrého důvodu.

Určitá skupina se ocitne ve specifické situaci. Některá činnost má být podpořena. Objeví se nespravedlnost, kterou chce stát napravit.

Jedna výjimka nemusí být problém.

Desítky a stovky výjimek ale postupně mění celý systém.

Daň už není jednoduchým pravidlem, ale sítí pravidel a jejich výjimek.

Vzniká také další efekt: čím více výjimek existuje, tím větší ekonomickou hodnotu získává schopnost získat výjimku další.

Část energie firem a zájmových skupin se pak může přesouvat od hledání lepších produktů a služeb k hledání výhodnějšího regulatorního nebo daňového zacházení.

Jednodušší systém proto není pouze otázkou administrativního pohodlí.

Může být také ochranou férové konkurence.

Výdaj není výsledkem

Podobně zásadní změna myšlení je potřeba na výdajové straně.

Ve veřejné debatě často hodnotíme úspěch podle toho, kolik peněz jsme na něco vyčlenili.

„Přidali jsme na školství.“

„Investovali jsme do digitalizace.“

„Zvýšili jsme výdaje na dopravu.“

Samotná částka ale není výsledek.

Je to vstup.

Podstatné je, co se změnilo.

Zlepšily se výsledky vzdělávání?

Zkrátil se čas potřebný k vyřízení veřejné služby?

Zvýšila nová dopravní infrastruktura skutečně dostupnost území?

Snížil nový informační systém administrativní práci?

Odpovědný stát proto nemá měřit svou aktivitu pouze množstvím utracených peněz.

Musí se stále více ptát na výsledek za vynaloženou korunu.

Nejlevnější stát nemusí být hospodárný

To ovšem neznamená, že dobré hospodaření je synonymem neustálých škrtů.

Levnější řešení může být dražší v dlouhém období.

Pokud stát odloží údržbu mostu, letos ušetří. Za deset let může platit kompletní rekonstrukci.

Pokud město koupí nejlevnější informační systém, který bude vyžadovat drahé úpravy a znemožní konkurenci dalších dodavatelů, původní úspora může rychle zmizet.

Pokud veřejná správa nebude investovat do prevence tam, kde je prokazatelně účinná, může později nést vyšší náklady.

Hospodárnost proto není:

co nejnižší dnešní výdaj.

Je to:

co nejlepší dlouhodobý výsledek za přiměřené celkové náklady.

Právě proto musí veřejné rozhodování pracovat s náklady celého životního cyklu.

Investice a běžná spotřeba nejsou totéž

Veřejné finance by měly jasněji rozlišovat také mezi výdajem, který udržuje dnešní provoz, a výdajem, který vytváří kapacitu využitelnou v budoucnu.

Stavba infrastruktury může přinášet užitek několik desetiletí.

Stejně tak ale může několik desetiletí vytvářet náklady, pokud byla špatně zvolená.

Označit něco v rozpočtu slovem „investice“ proto nestačí.

Skutečná otázka zní:

Jaký budoucí přínos za dnešní výdaj získáváme?

To je důležité také pro debatu o dluhu.

Financovat dlouhodobou infrastrukturu částečně prostřednictvím dluhu může být ekonomicky obhajitelné, protože její služby budou využívat i budoucí generace.

Ale ani investiční nálepka nedává výdaji automatickou legitimitu.

Budoucí generace totiž zdědí současně infrastrukturu i dluh.

Pokud infrastruktura nepřinese odpovídající hodnotu, zdědí především účet.

Dluh není automaticky špatný. Není ale ani zdarma

Český veřejný dluh zůstává v evropském srovnání relativně nižší, ale v posledních letech výrazně vzrostl. Podle údajů Eurostatu činil na konci roku 2025 hrubý dluh sektoru vládních institucí přibližně 44,3 procenta HDP. Evropská komise ve své jarní prognóze z května 2026 očekávala jeho růst na 45,8 procenta HDP v roce 2026 a 47,2 procenta v roce 2027.

Samotná výše dluhu ale nevypovídá o celé situaci.

Záleží na jeho ceně, splatnosti, ekonomickém růstu a především na tom, proč vzniká.

Dluh využitý během mimořádné krize má jiný charakter než opakovaný deficit, který financuje běžné trvalé výdaje.

Stejně tak je rozdíl mezi dluhem financujícím produktivní infrastrukturu a dluhem vznikajícím proto, že stát dlouhodobě slíbil více, než je ochoten financovat prostřednictvím příjmů.

Základní otázka tedy není:

Je dluh dobrý, nebo špatný?

Ale:

Proč dluh vzniká a jakou schopnost splácet proti němu vytváříme?

Strukturální deficit je důležitější než jeden špatný rok

Rozpočet může skončit v deficitu z mnoha důvodů.

Ekonomika vstoupí do recese.

Přijde mimořádná katastrofa.

Stát musí reagovat na bezpečnostní krizi.

Daňové příjmy dočasně klesnou.

Takový deficit nemusí znamenat dlouhodobý problém.

Jiná situace nastává, pokud jsou výdaje vyšší než příjmy i v běžném ekonomickém období.

Tehdy mluvíme o strukturálním problému.

Národní rozpočtová rada ve své zprávě o dlouhodobé udržitelnosti z roku 2025 uváděla, že se strukturální deficit českých veřejných financí oproti pandemickému období snížil, stále se však pohyboval přibližně pod hranicí dvou procent HDP a podle tehdy platných pravidel nebyl ještě na úrovni považované za dlouhodobě stabilní.

Právě strukturální saldo je pro odpovědný stát zásadní.

Ukazuje totiž problém, který nezmizí automaticky s příštím hospodářským růstem.

Relativně nízký dluh není důvod přestat sledovat trend

Česko stále nemá dluh na úrovni nejzadluženějších evropských států.

To je výhoda.

Není to ale argument pro to, že vývoj nemusíme řešit.

Národní rozpočtová rada upozorňuje, že mezi roky 2020 a 2025 se český poměr veřejného dluhu k HDP zvýšil o 7,3 procentního bodu, což byl podle jejího srovnání třetí nejvyšší nárůst mezi zeměmi EU.

Rozhodující tedy není pouze výchozí úroveň.

Důležitá je také trajektorie.

Člověk s malým dluhem, který jej každoročně rychle navyšuje, může mít do budoucna větší problém než člověk s vyšším, ale stabilně klesajícím dluhem.

Stejná logika platí pro stát.

Fiskální prostor je forma svobody

Proč vlastně veřejný dluh řešit, pokud jsou věřitelé ochotni státu dál půjčovat?

Protože zadlužení omezuje budoucí možnosti.

Čím více stát vydává na úroky, tím méně prostředků zbývá na ostatní funkce.

A především: krize přicházejí nepravidelně.

Pandemie, energetický šok, bezpečnostní problém nebo hluboká recese mohou během krátké doby vyžadovat vysoké mimořádné výdaje.

Stát, který vstupuje do krize s dostatečným fiskálním prostorem, může reagovat mnohem svobodněji než stát, který už na začátku nese extrémní zadlužení.

Rozpočtová odpovědnost proto není pouze účetní disciplínou.

Je také budováním rezervy pro situace, které dnes nedokážeme předvídat.

Veřejné finance nejsou jen státní rozpočet

Ve veřejné debatě se často zaměňuje státní rozpočet za celé veřejné finance.

To není totéž.

Vedle státního rozpočtu hospodaří obce, kraje, zdravotní pojišťovny, státní fondy a další veřejné instituce.

Proto může být samotný deficit státního rozpočtu výrazně odlišný od výsledku celého sektoru vládních institucí, který se používá například v evropských fiskálních statistikách.

Tento rozdíl je důležitý zejména při hodnocení reformy státu.

Pokud stát pouze přesune výdaj ze svého rozpočtu na obec nebo jinou veřejnou instituci, veřejné finance jako celek nemusely ušetřit vůbec nic.

Změnilo se pouze místo, kde se náklad účetně objeví.

Skutečná reforma proto nesmí měřit úsporu jen v jedné rozpočtové kapitole.

Musí sledovat celkový veřejný náklad.

Financování musí následovat kompetenci

Toto pravidlo je pro Model 77 zvlášť důležité.

Pokud přesuneme veřejnou funkci ze státu na obec nebo zemský obvod, nemůžeme převést pouze odpovědnost.

Musí následovat také financování.

Jinak vznikne systém, ve kterém nižší úroveň formálně odpovídá za službu, ale skutečně závisí na každoročním rozhodnutí někoho jiného o dotaci.

Takový systém oslabuje odpovědnost.

Občan neví, koho má vinit za problém.

Místní představitel může říci, že nedostal dost peněz.

Stát může říci, že způsob použití prostředků je věcí samosprávy.

Proto platí:

trvalá kompetence potřebuje stabilní a předvídatelný příjem.

Vlastní příjem posiluje odpovědnost

Existuje ještě další aspekt.

Pokud určitá samosprávná úroveň rozhoduje o výdajích, ale téměř všechny peníze automaticky dostává odjinud, může být vztah mezi rozhodnutím a jeho cenou pro občana méně viditelný.

Určitá míra vlastních příjmů může tuto vazbu posílit.

Občan lépe vidí vztah mezi službou, rozhodnutím samosprávy a tím, jak je financována.

To samozřejmě neznamená, že každá obec nebo region musí být finančně soběstačný.

Ekonomické podmínky jsou mezi územími rozdílné a veřejný systém potřebuje solidaritu.

Ale solidarita má vyrovnávat objektivní rozdíly.

Neměla by odměňovat dlouhodobě špatné hospodaření.

Fiskální vyrovnávání musí mít pravidla

Pokud mají některá území slabší daňovou kapacitu a zároveň objektivně vyšší náklady, potřebují vyrovnávací mechanismus.

Ten by ale měl být co nejvíce založen na předem známých kritériích.

Například na počtu obyvatel, věkové struktuře, geografických podmínkách nebo objektivních nákladech určité služby.

Méně vhodný je systém, ve kterém značná část peněz závisí na individuálním vyjednávání o dotaci.

Právě zde lze využít princip fiskální mezery:

objektivní fiskální potřeba minus standardizovaná fiskální kapacita.

Výsledek může určit potřebu solidarity.

Takový systém samozřejmě vyžaduje velmi pečlivou metodiku.

Pokud budou kritéria špatně nastavena, mohou vytvářet nové špatné motivace.

Dotace mají řešit výjimku, ne běžný provoz

Dotace mají ve veřejných financích své místo.

Mohou pomoci realizovat mimořádnou investici, pilotní projekt nebo řešit specifickou veřejnou potřebu.

Problém vzniká ve chvíli, kdy je běžná trvalá veřejná funkce závislá na každoročním dotačním řízení.

Instituce pak věnuje energii žádostem, vykazování a hledání vhodného programu místo samotné služby.

A stát vytváří další administrativu, která rozhoduje, zda veřejná funkce dostane peníze, které stejně potřebuje každý rok.

Proto by měl platit princip:

trvalá kompetence se financuje stabilním příjmem. Dotace slouží především k mimořádné nebo dočasné potřebě.

Rozpočet musí být srozumitelný i občanovi

Veřejné rozpočty jsou složité.

Určitá technická složitost je nevyhnutelná.

To ale není důvod, aby občan nemohl získat jednoduchou odpověď na základní otázky.

Kolik instituce vybírá?

Za co utrácí?

Kolik stojí významná veřejná služba?

Kolik stojí její provoz na obyvatele nebo uživatele?

Jak se výdaj změnil proti minulému roku?

Kolik má instituce dluhu?

Jaké velké dlouhodobé závazky přijala?

Moderní digitální rozpočet nemá být pouze souborem PDF dokumentů.

Měl by umožnit občanovi postupně přejít od celkového přehledu až ke konkrétní položce.

Transparentnost sama plýtvání nezabrání.

Výrazně ale snižuje informační výhodu institucí před veřejností.

Kontrola musí pokračovat nápravou

Stejně důležitá je kontrola veřejných peněz.

Audit, kontrola nebo zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu nemají být poslední fází procesu.

Mají být začátkem nápravy.

Odpovědný systém potřebuje řetězec:

kontrolní zjištění, odpověď instituce, nápravné opatření, termín a následné ověření.

Pokud se podobné problémy objevují opakovaně a kontrolní systém pouze každých několik let konstatuje stejnou skutečnost, kontrola neplní celý svůj účel.

Veřejné peníze potřebují nejen auditní stopu.

Potřebují odpovědnost za to, co následuje po zjištěné chybě.

Každý nový závazek potřebuje zdroj

Možná nejjednodušší pravidlo veřejných financí zní zároveň nejméně příjemně.

Pokud stát zavede trvalý nový výdaj, musí dlouhodobě existovat někdo, kdo jej zaplatí.

Může jím být dnešní daňový poplatník.

Může jím být jiný příjem veřejného rozpočtu.

Může dojít k omezení jiné služby.

A může jím být prostřednictvím dluhu budoucí daňový poplatník.

Ale výdaj se nemůže financovat sám jen proto, že jeho účel považujeme za správný.

Právě zde by měla být rozpočtová debata důslednější.

Každý významný návrh na nový trvalý výdaj by měl obsahovat nejen jeho očekávaný přínos, ale také dlouhodobý zdroj financování.

Co by naši představu zpochybnilo?

Ani rozpočtová disciplína nesmí být dogmatem.

Příliš rychlá konsolidace během hluboké recese může ekonomické problémy zhoršit.

Příliš rigidní fiskální pravidlo může bránit nutné reakci na mimořádnou situaci.

Silný důraz na decentralizaci příjmů může zvýšit rozdíly mezi bohatšími a chudšími územími.

Příliš jednoduchý daňový systém může přehlížet významné rozdíly mezi situacemi lidí.

A snaha o maximální transparentnost musí zároveň respektovat ochranu osobních údajů, obchodního tajemství a další legitimní zájmy.

Proto není cílem vytvořit co nejtvrdší fiskální pravidla.

Cílem je vytvořit pravidla, která jsou dlouhodobě důvěryhodná a současně dokážou reagovat na skutečné mimořádné okolnosti.

Odpovědné veřejné finance nejsou účetní cvičení

Rozpočet není jen tabulka příjmů a výdajů.

Je jedním z nejpřesnějších vyjádření skutečných priorit státu.

Politická deklarace může slibovat téměř cokoli.

Rozpočet nakonec ukáže, co stát skutečně financuje.

Proto musí být vazba mezi veřejnou funkcí, kompetencí a penězi co nejčitelnější.

Občan by měl být schopen zjistit, kdo o výdaji rozhodl, kdo jej financuje a kdo odpovídá za výsledek.

A stát by měl být schopen vysvětlit nejen proč vybírá určitou daň, ale také proč ji vybírá právě touto formou.

Odpovědné veřejné finance proto nejsou programem nízkých ani vysokých daní.

Nejsou automatickým požadavkem na malý ani velký stát.

Jsou požadavkem na stát, který dokáže dlouhodobě financovat funkce, které na sebe převzal, a neslibuje trvale více, než je společnost ochotna a schopna zaplatit.

To je možná nejdůležitější podmínka rozpočtové odpovědnosti.

Ne vyrovnat každý jednotlivý roční rozpočet za každou cenu.

Ale udržet dlouhodobou rovnováhu mezi tím, co od státu požadujeme, co jsme ochotni financovat a jaký účet necháváme těm, kteří přijdou po nás.