Jak prosperitu měřit

Jedno číslo nám neřekne, zda se zemi skutečně daří

Co znamená, že se zemi ekonomicky daří?

Je to růst HDP?

Vyšší mzdy?

Nízká nezaměstnanost?

Rostoucí hodnota majetku domácností?

Více investic?

Menší chudoba?

Dostupnější bydlení?

Nebo schopnost veřejných financí zvládnout příštích třicet let?

Každý z těchto ukazatelů popisuje důležitou část skutečnosti.

Žádný ji nepopisuje celou.

Právě proto je měření prosperity obtížnější než měření ekonomické produkce. Hrubý domácí produkt má přesnou statistickou definici. Prosperita je širší pojem. Zahrnuje schopnost ekonomiky vytvářet hodnotu, ale také to, zda se tato hodnota promítá do životní úrovně a zda dnešní růst neprobíhá na úkor budoucí schopnosti země prosperovat.

Odpovědný stát proto potřebuje více než jedno číslo.

Zároveň ale potřebuje méně než stovky ukazatelů, ve kterých se běžný občan ani politická reprezentace nedokážou orientovat.

Skutečným úkolem tedy není nalézt dokonalý index prosperity.

Je jím vytvořit malý, stabilní a veřejně srozumitelný soubor ukazatelů, který ukáže ekonomický výkon, výsledek pro domácnosti i cenu, za kterou současné prosperity dosahujeme.

HDP je důležitý. Jen měří něco jiného

Kritika HDP někdy zachází příliš daleko.

Hrubý domácí produkt není špatný ukazatel.

Je velmi užitečný.

Říká nám, kolik ekonomické hodnoty bylo na území země vytvořeno. Umožňuje sledovat hospodářský růst, recese, strukturu ekonomiky nebo produktivitu.

Český statistický úřad ve svých aktuálních ročních národních účtech uvádí, že český HDP v roce 2025 reálně vzrostl o 2,6 procenta. Současně ale hrubý národní důchod vzrostl o 3,6 procenta a hrubý disponibilní důchod o 3,7 procenta. Už tři blízké makroekonomické ukazatele tedy popisují stejný rok trochu jinak.

To není chyba statistiky.

Každý ukazatel odpovídá na jinou otázku.

HDP se ptá, kolik hodnoty vzniklo na území Česka.

Národní důchod lépe zachycuje důchody náležející rezidentům země.

Disponibilní důchod říká více o zdrojích, které jsou po rozdělení příjmů skutečně k dispozici pro spotřebu a úspory. ČSÚ jej právě takto definuje v systému národních účtů.

Proto není správné HDP zahodit.

Je správné přestat od něj očekávat odpovědi na otázky, které neměří.

Růst ekonomiky a růst příjmů domácností nejsou totéž

Tento rozdíl je důležitý zejména v otevřené ekonomice.

HDP může růst rychleji než příjmy domácností.

Jindy mohou naopak příjmy domácností růst rychleji než HDP.

OECD právě proto zveřejňuje vedle růstu ekonomiky také vývoj reálného disponibilního příjmu domácností na obyvatele. Ve výsledcích za poslední čtvrtletí roku 2025 například upozornila, že v průměru zemí OECD reálné příjmy domácností na obyvatele rostly rychleji než reálný HDP na obyvatele.

Pro občana je tento rozdíl zásadní.

Ekonomika totiž může produkovat více, aniž by se příjem typické domácnosti zvýšil stejným tempem.

Část hodnoty připadá firmám.

Část státu.

Část vlastníkům kapitálu.

U otevřené ekonomiky může část příjmů směřovat do zahraničí a naopak mohou přicházet důchody ze zahraničních aktiv.

Proto bychom měli při hodnocení prosperity sledovat výkon ekonomiky a ekonomickou situaci domácností vedle sebe, nikoli jeden ukazatel vydávat za náhradu druhého.

HDP na obyvatele také nestačí

Další běžný krok je vydělit HDP počtem obyvatel.

To je užitečné zejména pro mezinárodní srovnání.

Ani HDP na obyvatele ale neříká, jak se vytvořená hodnota rozděluje.

Představme si zemi o deseti lidech.

Jejich celkový příjem výrazně vzroste.

Pokud ale celý růst získá jediný člověk, průměrný příjem země se zvýší, přestože životní úroveň devíti lidí zůstala stejná.

Proto musíme vedle průměrů sledovat také mediány a rozdělení.

Stejný princip platí u mezd, příjmů domácností i majetku.

Průměr není špatný ukazatel.

Jen nesmí být jediný.

Mezinárodní srovnání potřebuje zohlednit ceny

Ani částka vyjádřená v eurech nemusí být mezi dvěma zeměmi přímo srovnatelná.

Stejných tisíc eur umožňuje v různých ekonomikách nakoupit různé množství zboží a služeb.

Proto se při mezinárodních srovnáních používají parity kupní síly.

Eurostat například uvádí HDP na obyvatele také ve standardu kupní síly, který omezuje vliv rozdílných cenových hladin. Podle předběžných údajů za rok 2025 se Česko v tomto vyjádření nacházelo méně než deset procent pod průměrem Evropské unie.

I zde ale existuje další krok.

Eurostat pro srovnání materiální životní úrovně domácností používá také skutečnou individuální spotřebu, protože ta zahrnuje nejen to, co si domácnosti kupují samy, ale také některé služby, které spotřebovávají prostřednictvím veřejných systémů. Eurostat výslovně uvádí, že tento ukazatel může být pro mezinárodní srovnání materiálního blahobytu domácností vhodnější než samotný HDP.

Opět nejde o výběr jednoho vítězného čísla.

Jde o porozumění tomu, co jednotlivá čísla znamenají.

Produktivita ukazuje, zda prosperita stojí na pevném základě

Pokud bychom měli vedle HDP vybrat jeden ekonomický ukazatel s mimořádně velkým dlouhodobým významem, byla by to produktivita.

Země může krátkodobě zvýšit produkci tím, že zaměstná více lidí.

Nebo tím, že budou lidé pracovat déle.

V zemi s velmi nízkou nezaměstnaností a stárnoucí populací má ale taková cesta stále zřetelnější limity.

Dlouhodobě potřebujeme vytvářet větší hodnotu z jedné hodiny práce, jednoho stroje nebo jiné použité kapacity.

Produktivita proto není jen technickým ukazatelem ekonomů.

Je jedním ze základů budoucích mezd a životní úrovně.

Pokud reálné mzdy dlouhodobě rostou výrazně rychleji než hodnota, kterou ekonomika vytváří, vzniká tlak na náklady a konkurenceschopnost.

Pokud naopak produktivita roste a příjmy domácností z ní dlouhodobě téměř netěží, vzniká jiná legitimní otázka: kam vytvořená hodnota směřuje?

Proto je vhodné sledovat společně:

produktivitu → reálné mzdy → reálné disponibilní příjmy domácností.

Ne proto, že musí každý rok růst úplně stejným tempem.

Ale protože jejich dlouhodobé rozpojení něco důležitého vypovídá.

Pracovní trh neměříme jen nezaměstnaností

Česko má dlouhodobě velmi nízkou nezaměstnanost.

To je významná informace.

Ale jak ukázala samostatná kapitola o pracovním trhu, samotná nezaměstnanost může zakrývat jiné problémy.

Můžeme mít téměř všechny lidi zaměstnané a současně nízkou pracovní mobilitu.

Velký nesoulad kvalifikací.

Nedostatek pracovníků v určitých profesích.

Nízkou zaměstnanost některých skupin.

Nebo vysoký počet lidí, jejichž schopnosti nejsou v současném zaměstnání dobře využity.

Proto by panel prosperity neměl sledovat pouze:

„Kolik lidí nemá práci?“

Měl by se ptát také:

„Kolik lidí dokáže pracovat a své schopnosti skutečně využívá?“

A ještě důležitější je dynamika.

Jak rychle člověk po ztrátě zaměstnání nachází nové?

Je nové místo lepší, nebo horší?

Dokáže pracovník během života měnit profesi?

Právě dynamická data mohou být pro budoucí prosperitu významnější než jeden okamžitý snímek nezaměstnanosti.

Investice jsou důležité, ale měřit jen jejich objem je nebezpečné

Podobný problém existuje u investic.

Vysoký podíl investic na HDP může ukazovat, že země buduje budoucí výrobní kapacitu.

Ale samotný objem neříká, zda jsou investice kvalitní.

Je možné investovat mnoho peněz do infrastruktury s malým užitkem.

Stejně jako lze investovat málo a postupně spotřebovávat existující kapitál.

Proto bychom vedle objemu investic měli sledovat stav kapitálu, infrastruktury a výsledky významných projektů.

Nová dálnice není ekonomickým úspěchem jen proto, že byla drahá.

Výsledek nastává tehdy, pokud zlepšila dostupnost, snížila náklady dopravy nebo přinesla jiný očekávaný efekt.

Stejná logika platí u digitálního systému.

Výzkumného centra.

Energetické sítě.

Nebo školy.

Výdaj není výsledek.

A právě toto rozlišení musí být zabudováno i do měření prosperity.

Export také potřebuje druhý řádek statistiky

Česká republika je exportní ekonomika.

Vysoký vývoz je důležitý.

Ale jak jsme viděli v předchozí kapitole, samotná hrubá hodnota exportu nám neříká, kolik hodnoty bylo skutečně vytvořeno v Česku.

Proto potřebujeme sledovat také domácí přidanou hodnotu exportu.

Strukturu vyvážených výrobků a služeb.

Geografickou koncentraci.

Zapojení českých firem do hodnotových řetězců.

A rostoucí schopnost českých podniků vlastnit technologie, značky a zahraniční aktiva.

Ekonomika, která vyváží stále více, ale její domácí přidaná hodnota stagnuje, se vyvíjí jinak než ekonomika se stejným exportem, která postupně přebírá vývoj, design, software a řízení výrobku.

Jedno číslo exportu tento rozdíl neuvidí.

Inovace nelze měřit jen penězi na výzkum

Podobně zavádějící může být jednoduchý ukazatel výdajů na výzkum a vývoj jako podílu HDP.

Vyšší výdaje mohou být žádoucí.

Ale stále jde o vstup.

Pokud chceme měřit inovační schopnost ekonomiky, potřebujeme vědět také, zda vznikají kvalitní výsledky, zda je firmy dokážou využívat a zda se nové technologie šíří mimo několik nejvyspělejších podniků.

Počet patentů může pomoci.

Ale ani patent není konečným výsledkem.

Počet technologických firem může pomoci.

Ale samotný počet start-upů neříká, zda některý dokáže vyrůst.

Používání technologií ve firmách může být další částí obrazu.

A produktivita nakonec ukazuje, zda se technologická změna skutečně promítá do ekonomického výkonu.

Proto se u inovací musíme vyvarovat zvlášť nebezpečné chyby:

měřit to, co je nejsnadnější spočítat, místo toho, co skutečně chceme změnit.

Životní úroveň potřebuje příjem i náklady

Růst reálného disponibilního příjmu domácností je mnohem blíže skutečné životní úrovni než nominální růst mezd.

Ani on ale není úplný.

Stejný disponibilní příjem může vytvářet velmi rozdílnou životní situaci podle toho, kolik domácnost vydává za základní potřeby.

Bydlení je nejviditelnější příklad.

Jinou ekonomickou realitu má člověk se splaceným bytem.

Jinou domácnost platící vysoký nájem.

A jinou mladá rodina splácející hypotéku.

ČSÚ proto kromě příjmů zveřejňuje také detailní údaje o spotřebních výdajích domácností. V roce 2025 činily průměrné spotřební výdaje přibližně 216 tisíc korun na osobu ročně; bydlení, voda, energie a paliva představovaly přibližně 54 tisíc korun.

Taková čísla mají největší hodnotu ve spojení s příjmovým rozdělením a typem domácnosti.

Průměrný náklad celé republiky neříká, jakou situaci má nájemník ve velkém městě nebo senior ve vlastním domě.

Prosperitu tedy potřebujeme měřit na úrovni lidí, ne pouze na úrovni ekonomiky.

Chudoba je důležitá. Stejně důležitá je schopnost člověka z ní odejít

Míra ohrožení příjmovou chudobou patří mezi důležité sociální ukazatele.

ČSÚ uváděl pro rok 2025 hodnotu 9,6 procenta populace a současně 5,8 procenta domácností v materiální a sociální deprivaci.

Ani zde ale nemá stačit okamžitý počet.

Pro kvalitu systému je podstatné také to, zda je chudoba dočasná, nebo dlouhodobá.

Pokud se člověk dostane na několik měsíců do obtížné situace a následně se vrátí k finanční stabilitě, jde o něco jiného než o domácnost, ve které se nízký příjem a omezené možnosti přenášejí mezi generacemi.

Proto by vyspělý systém měření prosperity měl stále více sledovat trajektorie lidí v čase.

Nejen kolik lidí je dnes pod určitou hranicí.

Ale kolik jich tam bylo před pěti lety.

Kolik se zlepšilo.

Kolik propadlo.

A co tyto přechody ovlivňovalo.

Právě dlouhodobá mobilita může vypovídat o fungování společnosti více než fotografie jednoho roku.

Majetek ukazuje něco, co příjem nevidí

Stejně důležitá je majetková situace domácností.

Člověk může mít nízký příjem a značný majetek.

Nebo relativně vysoký příjem a téměř žádnou rezervu.

Proto potřebujeme sledovat vedle příjmů také čisté jmění, zadlužení a likvidní rezervy domácností.

Ani zde však nestačí průměr.

Majetek bývá rozdělen ještě nerovnoměrněji než příjmy.

Velkou roli navíc hraje hodnota bydlení.

Pokud ceny nemovitostí rychle rostou, čisté jmění vlastníků může statisticky výrazně stoupnout, aniž by měli o jedinou korunu vyšší běžný příjem.

Mladý člověk bez nemovitosti přitom stejný cenový vývoj může pociťovat jako zhoršení životní situace.

Proto musí veřejný panel ukazovat nejen bohatství celé společnosti.

Také to, kdo jaký typ majetku vlastní a jak se situace liší mezi generacemi.

Regionální průměr je také jen průměr

Prosperita může být velmi rozdílná uvnitř jediné země.

Proto potřebujeme část ukazatelů sledovat územně.

Nejen HDP jednotlivých krajů.

ČSÚ už v regionálních účtech zveřejňuje vedle HDP také například hrubou přidanou hodnotu, investice a disponibilní důchod domácností na regionální úrovni.

Pro skutečně funkční regionální politiku ale potřebujeme jít ještě dále.

Dostupnost pracovních míst v čase.

Ceny bydlení vzhledem k místním příjmům.

Dojížďku.

Dostupnost škol nebo zdravotních služeb.

Vznik podniků.

Demografický vývoj.

Investiční kapacitu.

A skutečnou dostupnost infrastruktury.

Právě zde může mít Model 77 praktický datový rozměr.

Pokud bychom jednou navrhovali zemské obvody, nemělo by stačit říci, kolik v nich žije lidí.

Každá navržená jednotka by měla mít veřejný datový profil, který ukáže její ekonomickou, demografickou, fiskální a službovou realitu.

Mapa by tak nebyla jen politickým obrazcem.

Byla by testovatelnou hypotézou.

U každého ukazatele musíme vědět, kdo ho může ovlivnit

To je pro odpovědný stát zásadní.

Představme si, že budeme starostu hodnotit podle regionální nezaměstnanosti.

Jenže nezaměstnanost může být výrazně ovlivněna globální recesí, měnovou politikou, strukturou národního průmyslu nebo rozhodnutím velkého zahraničního zaměstnavatele.

Ukazatel je důležitý.

Ale neznamená to, že za celý jeho vývoj odpovídá obec.

Stejně tak nemá smysl hodnotit vládu podle každého jednotlivého výsledku, který nemůže plně kontrolovat.

Proto musí platit:

UKAZATEL → KOMPETENCE → ODPOVĚDNÁ ÚROVEŇ

Čím více chceme veřejné instituce hodnotit podle výsledků, tím přesněji musíme rozlišovat mezi tím, co mohou skutečně ovlivnit, a širším prostředím.

Jinak vytvoříme falešnou odpovědnost.

A instituce se začnou soustředit na ukazatele, které vypadají dobře, místo problémů, které mohou skutečně řešit.

Měřit výsledek ještě neznamená prokázat příčinu

To je další významná past.

Vláda spustí program podpory investic.

Investice o dva roky později vzrostou.

Znamená to, že program fungoval?

Možná.

Ale investice mohly růst také kvůli nižším úrokovým sazbám, hospodářskému oživení nebo několika velkým soukromým projektům, které by vznikly bez veřejné podpory.

Stejný problém existuje téměř u každé veřejné politiky.

Když se zlepší výsledek, politici mají přirozenou motivaci připsat zásluhu svému opatření.

Když se zhorší, mohou vývoj vysvětlovat vnějšími okolnostmi.

Odpovědné hodnocení musí být přísnější.

Potřebuje pokud možno odlišovat:

CO SE STALO od PROČ SE TO STALO.

První otázku řeší monitoring.

Druhou evaluace.

Obojí potřebujeme.

Cíl nesmí být vybrán tak, aby se dal snadno splnit

Každý měřený systém vytváří motivace.

Pokud úřad hodnotíme podle počtu vyřízených žádostí, může se soustředit na jednoduché žádosti.

Pokud školu hodnotíme pouze podle jednoho testu, může začít optimalizovat výuku pro test.

Pokud region hodnotíme pouze podle počtu vytvořených pracovních míst, může preferovat jakékoli zaměstnání bez ohledu na produktivitu nebo dlouhodobou životaschopnost.

Ukazatel se tak může změnit z nástroje měření na cíl.

A jakmile se stane cílem, lidé se mu začnou přizpůsobovat.

Proto každý panel potřebuje více pohledů.

Ne stovky.

Ale dostatečný počet, aby jedna metrika nedokázala celý systém deformovat.

Jediné skóre prosperity by vytvářelo falešnou přesnost

Bylo by lákavé všechny údaje převést na body.

HDP 82 bodů.

Bydlení 61.

Inovace 73.

Veřejné finance 68.

Výsledkem by bylo například:

Prosperita Česka: 72,4 bodu ze 100.

Takové číslo působí přesně.

Ve skutečnosti by ale velká část této přesnosti byla umělá.

Jakou váhu má mít mzda proti dostupnosti bydlení?

Je růst produktivity dvakrát důležitější než zadlužení?

Kolik bodů má stát ztratit za regionální rozdíly?

A jak porovnáme dnešní spotřebu s investicí, která může přinést výsledky za dvacet let?

To nejsou čistě statistické otázky.

Jsou v nich hodnotové volby.

OECD proto ve svém současném systému měření blahobytu pracuje s více než osmdesáti ukazateli napříč jedenácti oblastmi současné kvality života a čtyřmi typy zdrojů důležitých pro budoucnost. Pro veřejnou komunikaci používá menší výběr hlavních ukazatelů; v nástroji Better Life Index navíc umožňuje samotnému uživateli určit, jakou váhu jednotlivým oblastem přikládá.

To dobře ilustruje podstatný problém.

Váhy nejsou pouze technika.

Jsou rozhodnutím o tom, co považujeme za důležitější.

Proto by Model 77 neměl vytvářet jeden magický „index prosperity“.

Lepší je veřejný panel.

Panel prosperity musí být dost malý, aby ho někdo skutečně četl

Opačným extrémem je databáze s několika stovkami ukazatelů.

Pro analytika je užitečná.

Pro veřejnou odpovědnost mnohem méně.

Pokud se výsledky zhorší v deseti ukazatelích a zlepší v jiných patnácti, téměř vždy lze vybrat číslo podporující předem požadovaný příběh.

Proto potřebujeme dvě vrstvy.

Podrobná veřejná data pro analytickou práci mohou obsahovat stovky proměnných.

Nad nimi ale musí existovat malý hlavní panel, který se nemění podle momentální politické potřeby.

Takový panel by měl společně zachytit několik otázek.

Vytváří ekonomika více hodnoty?

Roste její schopnost tuto hodnotu vytvářet efektivněji?

Promítá se růst do reálné životní úrovně domácností?

Mohou lidé využívat ekonomické příležitosti?

Investujeme dostatečně do budoucí kapacity?

A nevytváříme dnešní prosperitu způsobem, který bude dlouhodobě neudržitelný?

To je dost málo otázek, aby se v nich občan orientoval.

A dost mnoho, aby jeden příznivý údaj nedokázal zakrýt všechno ostatní.

Dnešní prosperita musí mít vedle sebe účet budoucnosti

Země může zvyšovat dnešní životní úroveň tím, že spotřebovává kapitál.

Neudržuje infrastrukturu.

Vyčerpává finanční rezervy.

Zadlužuje budoucí rozpočty.

Nedostatečně investuje do vzdělání.

Nebo vytváří závazky, jejichž skutečné náklady se projeví až za několik desetiletí.

Krátkodobé ekonomické ukazatele mohou přitom vypadat velmi dobře.

Proto potřebujeme vedle současné prosperity sledovat také její udržitelnost.

OECD svůj rámec „beyond GDP“ staví právě na rozdílu mezi současnými životními podmínkami a zdroji potřebnými pro budoucí blahobyt. Sleduje ekonomický, lidský, sociální a přírodní kapitál a pracuje tak s otázkou, zda lze dnešní úroveň dlouhodobě udržet.

V českém kontextu je jedním z takových účtů stav veřejných financí.

Národní rozpočtová rada upozorňuje, že dlouhodobou fiskální pozici ovlivňují mimo jiné demografické změny, mandatorní výdaje a vývoj zadlužení. Její nejnovější pravidelné stanovisko z 3. září 2026 nadále zdůrazňuje význam dlouhodobé stability veřejných rozpočtů.

Dluh ale není jediným závazkem budoucnosti.

Podobným problémem může být neudržovaná infrastruktura.

Nedostatek odborníků.

Zastaralá energetická síť.

Nedostatečná výstavba bydlení.

Nebo školství, které nedokáže rozvíjet potřebné schopnosti.

Budoucnost má mnoho forem dluhu.

Ne všechny jsou zapsány ve státním rozpočtu.

Potřebujeme rozlišovat tok a zásobu

Ekonomie má pro tento problém užitečné rozlišení.

Tok je něco, co vzniká za určité období.

Například roční příjem.

Roční investice.

Roční deficit.

Zásoba je stav v určitém okamžiku.

Majetek.

Dluh.

Infrastruktura.

Kapitál.

Prosperita potřebuje obojí.

Vysoký dnešní příjem při rychlém vyčerpávání majetku může být dlouhodobě neudržitelný.

Naopak země může dočasně omezit část spotřeby, protože výrazně investuje do kapacity, která přinese užitek v budoucnu.

Proto nemůžeme hodnotit ekonomiku pouze podle letošního růstu.

Potřebujeme vidět také to, co po dnešním roce zůstane.

Ukazatele musejí být sledovány v čase, ne pouze proti sousedům

Mezinárodní srovnání je lákavé.

Chceme vědět, zda jsme před Polskem, za Rakouskem nebo blízko evropského průměru.

Takové srovnání může být užitečné.

Ale někdy může zakrýt podstatnější otázku.

Zlepšujeme se sami proti vlastní minulosti?

Země může zlepšit své výsledky a současně klesnout v mezinárodním pořadí, protože ostatní se zlepšili rychleji.

Nebo se může posunout v žebříčku vzhůru jen proto, že se situace jinde zhoršila.

Proto má každý hlavní ukazatel potřebovat alespoň tři pohledy:

současnou hodnotu,

dlouhodobý trend,

a srovnání s relevantními zeměmi.

Teprve dohromady dávají smysluplný obraz.

Data mají mít datum

To může znít banálně.

Není.

Různé ekonomické ukazatele vznikají v různou dobu.

Některé máme za minulý měsíc.

Jiné za minulý rok.

Detailní regionální údaje mohou být ještě starší.

Národní účty se navíc zpřesňují.

ČSÚ například roční národní účty pravidelně aktualizuje podle nově dostupných údajů. Aktuální soubor zveřejněný 30. června 2026 obsahuje časové řady až do roku 2025.

To znamená, že veřejný panel nemá pouze ukazovat číslo.

Má ukazovat:

ZDROJ → REFERENČNÍ OBDOBÍ → DATUM AKTUALIZACE → METODIKU

Jinak snadno porovnáváme hodnoty, které vypadají současně, ale ve skutečnosti popisují různá období.

Revize dat není skandál

Ekonomická statistika často pracuje s předběžnými údaji.

První odhad HDP vzniká velmi rychle.

Později přichází podrobnější informace a číslo se může změnit.

To neznamená, že statistický úřad původní údaj „spočítal špatně“.

Je to normální součást měření velmi složité ekonomiky v reálném čase.

Odpovědný datový systém má proto uchovávat nejen nejnovější hodnotu, ale také historii revizí tam, kde jsou významné.

Stejně jako požadujeme auditní stopu ve veřejných financích, můžeme požadovat auditní stopu u klíčových veřejných ukazatelů.

Co jsme věděli v okamžiku rozhodnutí?

Co víme dnes?

A změnila se kvůli novým datům naše interpretace?

Takový přístup omezuje zpětnou iluzi, že dnešní informace byly samozřejmé už před třemi lety.

Subjektivní zkušenost člověka do měření patří

Existuje ještě jedna skupina ukazatelů, která bývá mezi ekonomy přijímána s větší opatrností.

Jak lidé sami hodnotí svůj život.

Takové údaje jsou subjektivní.

Ale to ještě neznamená, že jsou bezcenné.

OECD v aktualizovaných metodických doporučeních z roku 2025 uvádí, že subjektivní blahobyt má být používán jako doplněk objektivních ukazatelů a že údaje o životní spokojenosti dnes sbírá téměř devadesát procent členských zemí OECD v reprezentativních šetřeních.

Subjektivní ukazatel nemá nahrazovat mzdu nebo dostupnost bydlení.

Může ale ukázat něco, co čistě ekonomická data nevidí.

Občan může mít objektivně vyšší příjem a současně vnímat vysokou nejistotu.

Nebo se objektivní podmínky zlepšují, ale veřejnost změnu ještě nepociťuje.

Rozdíl mezi objektivními a subjektivními daty není důvod jeden z obou typů odmítnout.

Je důvod se ptát, proč se rozcházejí.

Odpovědný stát nemá měřit spokojenost proto, aby občana přesvědčil, že má být spokojený

Tady je ale důležitá hranice.

Úkolem veřejné moci není definovat správnou míru lidského štěstí.

Ani tvrdit, že občan musí být spokojený, protože určitý index vzrostl.

Subjektivní údaje mají být informačním zdrojem.

Nikoli nástrojem určujícím správný způsob života.

Stát může sledovat, zda lidé vnímají ekonomickou bezpečnost, důvěru nebo spokojenost.

Nemá z toho vytvářet požadavek na „správného spokojeného občana“.

Prosperita vytváří možnosti.

To, jak je člověk využije, zůstává jeho věcí.

Model 77 potřebuje měřitelnost už při návrhu kompetence

Tím se měření prosperity vrací přímo k návrhu státu.

Pokud určité veřejné úrovni přidělíme kompetenci, měli bychom už při jejím přidělení vědět, podle čeho poznáme, zda ji vykonává dobře.

Ne až po pěti letech.

Pokud má například určitá úroveň odpovídat za regionální dopravu, musí existovat měření dostupnosti, spolehlivosti a nákladů.

Pokud odpovídá za střední školství, potřebujeme sledovat dostupnost, výsledky, návaznost na další vzdělávání a pracovní uplatnění.

Pokud má koordinovat hospodářský rozvoj, nemůžeme její úspěch měřit pouze počtem rozdělených dotací.

Platí tedy:

KOMPETENCE → CÍL → UKAZATEL → ODPOVĚDNOST → VYHODNOCENÍ → NÁPRAVA

Bez měřitelnosti se kompetence snadno stane pouze institucí s rozpočtem.

Veřejný profil území může být jedním ze základů Modelu 77

Pokud by se projekt posunul k detailnímu testování územního uspořádání, každý navrhovaný zemský obvod by měl mít veřejný datový profil.

Ne jako reklamní brožuru.

Jako standardizovaný dokument, podle kterého lze jednotlivé varianty porovnávat.

Populace a její vývoj.

Dojížďka.

Dostupnost hlavního centra.

Ekonomická struktura.

Produktivita.

Mzdy a disponibilní příjmy.

Bydlení.

Fiskální kapacita.

Investiční potřeby.

Dostupnost významných služeb.

A schopnost financovat kompetence, které by území mělo převzít.

Stejná metodika by měla být použita pro všechny varianty.

Jinak bychom si mohli pro každý obvod vybrat data, která jej vykreslují příznivě.

A přesně tomu má falsifikovatelná analýza zabránit.

Co by ukázalo, že náš způsob měření nefunguje?

I dobrý panel ukazatelů může selhat.

Pokud instituce začnou optimalizovat čísla místo skutečných výsledků, potřebujeme ukazatele změnit.

Pokud několik ukazatelů měří prakticky totéž, panel je zbytečně složitý.

Pokud důležitá změna životní úrovně není v panelu vůbec vidět, něco podstatného chybí.

Pokud se hlavní ukazatele mění každé volební období, není možné sledovat dlouhodobý vývoj.

Pokud jejich výpočet nikdo kromě autora nerozumí, nejsou vhodné pro veřejnou odpovědnost.

A pokud se z komplexního indexu stane politická známka vlády nebo regionu, může skrývat více, než vysvětluje.

Dobré měření tedy musí být samo falsifikovatelné.

Máme být schopni říci:

Tento ukazatel nám přestal poskytovat informaci, kterou jsme od něj očekávali.

A potom jej změnit.

Ne změnit interpretaci reality tak, aby ukazatel vypadal stále užitečně.

Prosperita potřebuje účet současnosti a účet budoucnosti

Na konci celé části se tak dostáváme k relativně jednoduchému principu.

Potřebujeme vědět, jak se zemi daří dnes.

A zda si dnešním způsobem života neoslabujeme možnost, aby se jí dařilo zítra.

Účet současnosti sleduje produkci, produktivitu, příjmy, práci, bydlení a materiální situaci domácností.

Účet budoucnosti sleduje investice, schopnosti lidí, veřejné finance, infrastrukturu, technologickou kapacitu a další zdroje potřebné pro budoucí prosperitu.

Ani jeden bez druhého nestačí.

Země může velmi šetřit a přitom zanedbávat dnešní život lidí.

Stejně jako může velmi dobře spotřebovávat a přitom žít na účet budoucnosti.

Prosperita je schopnost mezi těmito dvěma horizonty vytvářet udržitelnou rovnováhu.

Nejde o nejlepší místo v žebříčku

Smyslem měření prosperity nemá být prohlásit Česko za sedmou, dvanáctou nebo dvacátou nejúspěšnější zemi světa.

Takové žebříčky mohou být zajímavé.

Pro řízení státu jsou méně důležité než schopnost přesně identifikovat, co se zlepšuje a co se zhoršuje.

Může se zlepšovat produktivita a zhoršovat dostupnost bydlení.

Růst reálné mzdy a současně zadlužení státu.

Klesat nezaměstnanost a současně růst nedostatek kvalifikovaných lidí.

Zvyšovat investice a přitom se zhoršovat stav části existující infrastruktury.

Realita nemusí mít jeden směr.

Proto ani odpovědný stát nepotřebuje jedno výsledné skóre.

Potřebuje schopnost vidět rozpory.

Právě ony často ukazují, kde vzniká další problém.

Prosperita se nepozná podle jednoho dobrého roku

Ekonomika přirozeně kolísá.

Přijde recese.

Silný rok.

Energetický šok.

Mimořádná investice.

Pandemie.

Technologická změna.

Proto není vhodné stavět dlouhodobou hospodářskou strategii na jednom meziročním čísle.

Hlavní ukazatele potřebují dlouhé časové řady.

Pět let.

Deset let.

Kde je to možné, ještě déle.

Teprve trend ukáže, zda se mění struktura země, nebo pouze aktuální hospodářský cyklus.

Tím se také mění politická odpovědnost.

Některé výsledky mohou být viditelné během jednoho volebního období.

Jiné nikoli.

Investice do vzdělávání může mít plný ekonomický dopad za deset nebo dvacet let.

Energetická infrastruktura ještě později.

Proto musí veřejný systém umět hodnotit také mezivýsledky, aniž by je zaměňoval za konečný efekt.

Dobré měření umožňuje státu přiznat neúspěch

Možná nejdůležitější funkcí veřejných ukazatelů není dokazovat, že politika funguje.

Je jí možnost zjistit, že nefunguje.

Pokud po deseti letech programu regionální podpory příslušné území stále ztrácí lidi a jeho dostupnost práce se nezlepšuje, musí být legitimní otevřít otázku, zda používáme správný nástroj.

Pokud významná investice nepřinesla předpokládaný přínos, je potřeba pochopit proč.

Pokud se regulační reforma neprojeví v administrativním zatížení podniků, není úspěchem pouze počet změněných zákonů.

Měření tedy není dodatkem k veřejné politice.

Je podmínkou její opravitelnosti.

A právě možnost opravit vlastní chybu je jedním z nejdůležitějších znaků odpovědného státu.

Prosperita jako schopnost

Po všech předchozích kapitolách lze prosperitu chápat méně jako stav a více jako schopnost.

Schopnost vytvářet hodnotu.

Schopnost ji zvyšovat prostřednictvím produktivity.

Schopnost umožnit lidem z této hodnoty těžit.

Schopnost investovat část dnešního bohatství do budoucnosti.

Schopnost přizpůsobit se technologické změně.

Schopnost zvládnout krizi.

A schopnost opravit veřejnou politiku, pokud data ukážou, že původní předpoklady neplatily.

Proto potřebujeme měřit nejen to, kolik máme dnes.

Ale také jak dobře dokážeme vytvářet příležitosti zítra.

Pracovním závěrem Modelu 77 tedy nemá být nový univerzální index prosperity.

Lepším řešením je veřejný a dlouhodobě stabilní panel prosperity, založený na transparentních oficiálních datech, ve kterém jsou jasně odděleny ekonomický výkon, produktivita, životní úroveň domácností, dostupnost příležitostí a dlouhodobá udržitelnost.

Jeho jednotlivé ukazatele mají mít známý zdroj, metodiku, referenční období a odpovědnou veřejnou funkci tam, kde taková vazba dává smysl.

A především musí být možné podívat se na stejné údaje za několik let a položit jednoduchou otázku:

Je Česká republika schopnější vytvářet hodnotu, proměňovat ji v lepší životní možnosti občanů a současně zachovávat podmínky, aby totéž mohly dělat i generace po nás?

Pokud tuto otázku dokážeme pomocí dat poctivě zodpovídat, měření prosperity splnilo svůj účel.

Pokud potřebujeme nejprve vybrat čísla, která potvrzují odpověď, již jsme si přáli předem, neselhala statistika.

Selhal způsob, jakým stát s daty pracuje.