Investice a infrastruktura

Postavit nestačí, stát musí vědět proč a za kolik

Veřejná investice patří k nejsnáze obhajitelným výdajům státu. Silnice, železnice, energetické sítě, školy, nemocnice nebo digitální infrastruktura zůstávají po mnoho let a mohou vytvářet hodnotu dlouho poté, co byly zaplaceny. Právě proto ale nestačí označit určitý výdaj slovem investice a předpokládat, že je automaticky prospěšný.

Špatně vybraná stavba může stejně jako dobrá stát miliardy. Rozdíl je v tom, že jedna bude desítky let vytvářet užitek, zatímco druhá bude desítky let vytvářet především náklady na provoz a údržbu.

Česko přitom nevydává na investice málo. Nejvyšší kontrolní úřad ve své souhrnné zprávě z června 2026 uvedl, že veřejné investice jen v roce 2025 přesáhly 400 miliard korun. Současně ale upozornil na dlouhodobé problémy jejich řízení: roztříštěné rozhodování, nedostatečnou koordinaci a slabší vazbu některých projektů na skutečné potřeby, finanční možnosti a měřitelné přínosy.

To vystihuje jeden ze základních problémů investiční politiky.

Nejdůležitější otázkou není, kolik dokážeme proinvestovat.

Je jí otázka, zda stavíme správné věci na správném místě, ve správný čas a za přiměřené celkové náklady.

Investice musí začínat problémem, ne projektem

Veřejná debata obvykle začíná konkrétní stavbou.

Potřebujeme novou silnici. Novou železnici. Novou školu. Novou sportovní halu. Nový informační systém.

Odpovědný investiční proces by měl začínat o krok dříve.

Jaký problém vlastně řešíme?

Pokud je problémem přetížené dopravní spojení mezi dvěma oblastmi, nemusí být první odpovědí automaticky nová silnice. Může existovat několik variant: úprava stávající komunikace, železniční spojení, změna organizace dopravy nebo skutečně nová kapacitní infrastruktura.

Teprve jejich porovnáním lze zjistit, která varianta nabízí nejlepší poměr mezi náklady a výsledkem.

Stejná logika platí u školy. Pokud v určité oblasti chybějí místa pro děti, potřebujeme nejprve vědět, zda jde o krátkodobou demografickou vlnu, nebo dlouhodobý vývoj. Možná je potřeba nová budova. Možná rozšíření stávající. A možná lepší využití kapacit několika okolních škol.

Princip odpovědného státu se zde opakuje:

nejprve veřejná potřeba, potom řešení a teprve nakonec konkrétní investiční projekt.

Pokud postup otočíme, snadno se může stát, že už máme vybranou stavbu a následně pro ni hledáme odůvodnění.

Český problém není jen nedostatek peněz

OECD ve své rozsáhlé analýze českých infrastrukturních investic upozornila na další podstatný problém. České investiční plánování je rozdělené mezi jednotlivé resorty a úrovně veřejné správy a napříč sektory neexistuje dostatečně jednotný způsob hodnocení a prioritizace projektů.

V některých oblastech existují propracované postupy. Jinde jsou projekty podle OECD někdy zvýhodněny také proto, že jsou připravené k rychlé realizaci nebo se na ně právě podaří získat evropské financování. To může vést k situaci, kdy není nejdříve vybrán nejlepší projekt a následně způsob jeho financování, ale dostupné peníze ovlivní samotný výběr investice.

To je důležitý rozdíl.

Dobrá otázka nezní:

„Na co můžeme získat dotaci?“

Ale:

„Co skutečně potřebujeme a jak to nejlépe zaplatíme?“

Evropské prostředky mohou umožnit realizaci projektů, na které by české veřejné rozpočty hledaly peníze obtížněji. To je významná výhoda.

Ale projekt není prospěšný jen proto, že jeho pořizovací cenu z velké části zaplatí někdo jiný.

Po dokončení zůstává v Česku.

A s ním často také náklady na provoz, personál, energie, opravy a budoucí obnovu.

Bezplatná dotace neexistuje

Představa, že určitá infrastruktura je „zadarmo“, protože ji financuje evropský fond, může být velmi nebezpečná.

Pořizovací cena totiž představuje jen část skutečného nákladu.

Nová budova musí být vytápěna, opravována a provozována. Silnice potřebuje údržbu. Informační systém další rozvoj, bezpečnostní aktualizace a správu. Železniční trať technologické vybavení a pravidelnou obnovu.

Proto je důležité posuzovat investici v celém jejím životním cyklu.

Projekt, který je levný při výstavbě, může být drahý při provozu.

Naopak dražší řešení může mít nižší provozní náklady a v horizontu třiceti let vyjít levněji.

Odpovědné investiční rozhodování proto nemá porovnávat pouze:

kolik stojí postavit.

Musí se ptát:

kolik bude stát vlastnit a provozovat.

Nová stavba je vidět. Opravený most méně

Veřejná investiční politika má přirozenou slabinu.

Nové projekty jsou politicky viditelné.

Lze otevřít novou silnici, přestřihnout pásku před budovou nebo oznámit zahájení velkého projektu.

Údržba je mnohem méně atraktivní.

Pokud je provedena dobře, často si jí nikdo ani nevšimne.

Právě to ale může vytvářet špatnou motivaci. Budovat novou infrastrukturu a současně zanedbávat tu existující je dlouhodobě drahá strategie.

Udržovat most před tím, než se dostane do havarijního stavu, bývá levnější než jeho rozsáhlá rekonstrukce. Totéž platí pro budovy, vodní infrastrukturu, železnice nebo digitální systémy.

Investiční strategie proto musí spojovat dvě věci, které se v politické debatě někdy zbytečně oddělují:

rozvoj nové infrastruktury a péči o infrastrukturu existující.

Není příliš užitečné měřit úspěch počtem nově otevřených kilometrů silnic, pokud současně nevíme, v jakém stavu je zbytek sítě.

Připravený projekt ještě nemusí být dobrý projekt

Veřejné instituce potřebují zásobu připravených investic.

Projektová příprava může trvat mnoho let a bez ní nelze reagovat v okamžiku, kdy jsou dostupné prostředky.

Současně ale vzniká riziko, že se připravenost stane hlavním kritériem.

Projekt, který má hotovou dokumentaci, může získat přednost před projektem s vyšším společenským přínosem, který je zatím v dřívější fázi přípravy.

OECD právě na tento problém v českém investičním systému upozorňuje. Doporučuje jednotnější a transparentnější hodnocení projektů založené na jejich ekonomických, sociálních a dalších dopadech a také systematičtější následné vyhodnocování dokončených investic.

Stát tedy potřebuje projektovou zásobu.

Ale ještě více potřebuje zásobu prioritizovaných projektů, u kterých ví, proč jsou důležité a v jakém pořadí mají být realizovány.

Investiční plán nemá být seznam přání

Pokud sečteme všechny projekty, které by chtěla postavit ministerstva, kraje, obce a další instituce, téměř jistě získáme částku mnohem vyšší, než kolik je možné skutečně investovat.

To není chyba.

Potřeby a přání budou vždy větší než dostupné prostředky.

Smyslem investiční strategie proto není vytvořit co nejdelší seznam projektů.

Jejím hlavním úkolem je rozhodnout, co má přednost.

To vyžaduje schopnost říci nejen „ano“, ale také „ještě ne“ nebo „ne“.

Právě zde bývá veřejné rozhodování nejobtížnější.

Každý projekt má podporovatele.

Každá obec dokáže vysvětlit, proč právě její infrastruktura potřebuje investici.

Každý resort má legitimní priority.

Odpovědná investiční politika ale nemůže být součtem všech požadavků.

Musí mezi nimi vybírat.

Náklady na neuskutečněný projekt jsou také důležité

Při hodnocení investice se přirozeně ptáme, kolik bude stát.

Stejně důležité je ale někdy zjistit, kolik stojí nic neudělat.

Přetížená dopravní infrastruktura může vytvářet ztráty času.

Nedostatečná energetická síť může blokovat nové investice.

Chybějící kapacita škol může brzdit rozvoj obytné oblasti.

Nedostatečná protipovodňová ochrana může znamenat vysoké budoucí škody.

Proto není správné porovnávat investici s nulovým nákladem.

Alternativou investice není vždy „neušetřené peníze“.

Někdy je jí pokračující problém s vlastními ekonomickými a společenskými náklady.

Dobrá investiční analýza musí vidět obojí.

Infrastruktura mění území na desítky let

Velké infrastrukturní projekty mají ještě jednu zvláštní vlastnost.

Mění chování lidí a firem.

Nová železnice může změnit dojížďku.

Dálnice může změnit umístění logistických center a podniků.

Nové energetické vedení může otevřít území pro investice.

Škola může ovlivnit atraktivitu obce pro rodiny.

Digitální infrastruktura může změnit možnosti práce v území.

Proto nelze infrastrukturu posuzovat pouze podle počtu jejích přímých uživatelů v prvním roce.

Je potřeba uvažovat o tom, jak ovlivní další rozvoj území.

Právě zde se může dopravní, energetické, bytové a územní plánování navzájem podporovat — nebo si naopak překážet.

OECD upozornila, že české infrastrukturní plánování je stále výrazně sektorové, což může znamenat promarněné příležitosti ke koordinaci mezi jednotlivými investicemi.

Silnice, bydlení, energetická síť a škola ale ve skutečném území neexistují odděleně.

Oddělené jsou především v organizační struktuře státu.

Politická mapa nemusí být mapou infrastruktury

Tento problém je důležitý i pro Model 77.

Pokud někdy vznikne jiné uspořádání samosprávných jednotek, neznamená to automaticky, že každá infrastruktura musí být plánována přesně podle jejich hranic.

Dopravní koridor může procházet několika regiony.

Vodní soustava může mít úplně jiné funkční území.

Energetická síť také.

Metropolitní doprava může spojovat mnoho obcí a překračovat správní hranice každý den.

Proto musí platit:

infrastruktura se plánuje podle své funkce, nikoli proto, aby kopírovala politickou mapu.

Správní území může určit, kdo rozhoduje nebo financuje.

Technická logika sítě ale může vyžadovat jinou geografii.

Malé obce nemusí všechno zvládat samy

Velká část veřejných investic se neodehrává na úrovni státu.

OECD uvádí, že v roce 2020 připadalo na regionální a místní samosprávy 46,4 procenta českých veřejných investic. Z této podnárodní části tvořily více než 64 procent investice obcí.

To ukazuje, jak důležité jsou investiční schopnosti místní samosprávy.

Současně má Česko mimořádně vysoký počet malých obcí. OECD upozorňuje, že právě menší samosprávy často nemají dostatečnou odbornou kapacitu pro dlouhodobé plánování, hodnocení projektu, veřejné zakázky nebo jeho následné řízení.

Řešením nemusí být automaticky slučování obcí.

Může jím být spolupráce.

Více obcí může sdílet projektový tým, technickou podporu nebo odborníky na veřejné zakázky. Mohou společně plánovat infrastrukturu, která stejně slouží obyvatelům širšího území.

To odpovídá principu minimální reformy.

Pokud problém nedostatečné odborné kapacity dokáže vyřešit spolupráce, není nutné kvůli němu hned měnit politickou mapu.

Odbornou kapacitu je možné sdílet

Velká infrastruktura vyžaduje schopnosti, které veřejná instituce nepotřebuje každý den.

Ekonomické hodnocení.

Projektové řízení.

Složité veřejné zakázky.

Technické vyjednávání se zhotovitelem.

Právní specializaci.

Řízení rizik.

Nemusí proto dávat smysl, aby každá obec nebo menší veřejná instituce budovala vlastní kompletní investiční aparát.

Odborné týmy mohou fungovat pro více institucí.

Politická odpovědnost zůstane místní.

Odborná kapacita může být společná.

Právě to je jeden z principů, který může být důležitý i při úvahách o budoucí organizaci státu:

decentralizace rozhodování nemusí znamenat decentralizaci každého specialisty.

Nejnižší cena nemusí znamenat nejlepší zakázku

Veřejné investice jsou přirozeně spojeny s veřejnými zakázkami.

Stát musí chránit soutěž, transparentnost a veřejné peníze.

Je ale důležité odlišit nízkou nabídkovou cenu od dlouhodobé hospodárnosti.

Pokud nejlevnější konstrukce vyžaduje dražší údržbu, může být v životním cyklu horší.

Pokud dodavatel informačního systému nabídne nízkou vstupní cenu, ale následně vytvoří technologickou závislost, mohou budoucí změny stát násobně více.

Veřejné zakázky proto potřebují schopnost hodnotit nejen pořizovací cenu, ale tam, kde je to vhodné, také kvalitu, rizika a budoucí náklady.

OECD upozorňuje, že zejména menší čeští veřejní zadavatelé mohou mít s komplexnějšími infrastrukturními zakázkami kapacitní problémy a že složitost pravidel veřejného zadávání může sama představovat významnou administrativní zátěž.

Pravidla chránící veřejné peníze tedy musejí být silná.

Ale musí být zároveň použitelná.

Soukromé financování není peníze zdarma

U velkých infrastrukturních projektů se často diskutuje o zapojení soukromého kapitálu nebo modelech PPP.

Mohou být užitečné.

Soukromý partner může přinést kapitál, odborné schopnosti a převzít některá projektová rizika.

PPP ale nevytváří infrastrukturu bez nákladů pro veřejnost.

Pokud projekt neposkytuje dostatečné přímé příjmy od uživatelů, bude soukromému partnerovi v nějaké podobě platit veřejný sektor.

Hlavní otázkou tedy nemá být:

„Můžeme projekt dostat mimo dnešní rozpočet?“

Ale:

„Dokáže tento způsob realizace lépe rozdělit rizika a přinést vyšší hodnotu než klasická veřejná zakázka?“

Soukromé financování je nástroj.

Není zdrojem bezplatných peněz.

Každý velký projekt má mít vlastní seznam rizik

Veřejné investice trvají dlouho.

Za tu dobu se mohou změnit ceny materiálů, úrokové sazby, technologie, demografie i požadavky na samotný projekt.

Proto by součástí investičního rozhodnutí neměl být pouze optimistický scénář.

Je potřeba pracovat i s otázkou:

Co se stane, pokud stavba zdraží o dvacet procent?

Co když bude dokončena o tři roky později?

Co když bude poptávka nižší, než předpokládáme?

Co když se technologie během výstavby změní?

Kdo tato rizika nese?

Dobré projektové řízení riziko neodstraní.

Ale umožní o něm rozhodovat dříve, než se promění v několik miliard neplánovaných výdajů.

Nejdůležitější kontrola může přijít až po otevření

Velké infrastrukturní projekty jsou podrobně kontrolovány při přípravě a výstavbě.

Méně pozornosti někdy dostává otázka, co se stalo potom.

Přinesla silnice očekávanou úsporu času?

Používá novou veřejnou budovu tolik lidí, kolik se předpokládalo?

Dosáhla investice očekávaných energetických úspor?

Přivedla dopravní infrastruktura do regionu očekávanou ekonomickou aktivitu?

Kolik projekt nakonec stál včetně dodatečných změn?

OECD doporučuje Česku právě systematičtější následné hodnocení infrastrukturních investic a využívání těchto výsledků při rozhodování o budoucích projektech.

Tato fáze je důležitá nejen kvůli odpovědnosti za minulost.

Je především zdrojem znalostí pro budoucnost.

Pokud stát nikdy systematicky nezjišťuje, zda se jeho předpoklady naplnily, nemůže se příliš dobře učit z vlastních investic.

Dokončená stavba ještě nemusí znamenat splněný cíl

Veřejná investice má přirozeně několik milníků.

Schválení.

Výběr dodavatele.

Zahájení.

Dokončení.

Politicky bývá nejsilnější právě okamžik dokončení.

Z pohledu občana ale přichází rozhodující chvíle až potom.

Funguje to?

Proto by měl být rozdíl mezi:

výstupem a výsledkem.

Výstupem může být deset kilometrů nové tratě.

Výsledkem může být kratší cesta, vyšší kapacita nebo větší bezpečnost.

Výstupem je nová škola.

Výsledkem je dostupná vzdělávací kapacita tam, kde je potřeba.

Výstupem je nový informační systém.

Výsledkem je rychlejší a jednodušší veřejná služba.

Stát má financovat infrastrukturu kvůli výsledku.

Ne kvůli výstupu samotnému.

Česko už investuje hodně. Potřebuje především investovat lépe

V roce 2026 má jen Státní fond dopravní infrastruktury hospodařit s rozpočtem 169,3 miliardy korun.

To ukazuje rozsah prostředků, které jsou ve hře.

Současně NKÚ ve své souhrnné zprávě o investiční politice státu upozornil na opakované problémy s přípravou, koordinací, prioritizací a řízením infrastrukturních projektů.

Debata proto nemůže být pouze o tom, zda investujeme dost.

Musí být také o tom, zda umíme veřejnou investici dobře připravit a dokončit.

Je totiž možné mít vysokou míru veřejných investic a současně významnou část potenciálního přínosu ztrácet špatným řízením.

Odpovědný stát potřebuje investiční paměť

Vlády se mění.

Starostové a hejtmani se mění.

Úředníci odcházejí.

Velká infrastruktura ale může být připravována dvacet let a používána sto let.

Proto musí mít investiční politika institucionální paměť, která přežije jedno volební období.

Neznamená to, že se jednou schválený projekt nesmí změnit.

Právě naopak.

Pokud se změní data nebo potřeby společnosti, má být možné jej znovu posoudit.

Ale změna nemá vzniknout pouze proto, že se změnila politická reprezentace a každá nová vláda chce vlastní seznam priorit.

Dlouhodobá infrastruktura potřebuje stabilitu.

A současně pravidelné ověřování, zda původní předpoklady stále platí.

Co by naši představu zpochybnilo?

Ani důraz na analýzu nesmí vést k opačnému extrému.

Je možné projekt hodnotit tak dlouho, až se nikdy nepostaví.

Každé hodnocení stojí čas a peníze.

U malých investic by náklady na složité analýzy mohly převýšit jejich přínos.

Standardizace může zlepšit srovnatelnost, ale příliš rigidní metodika může přehlížet specifika jednotlivých oblastí.

A požadavek na úplnou jistotu před zahájením velkého projektu je nereálný — budoucnost nikdy dokonale předvídat nedokážeme.

Cílem proto není odstranit nejistotu.

Je jím učinit ji viditelnou a pracovat s ní.

Stejně tak není cílem centralizovat všechny investice na jedno místo. Místní samosprávy mají legitimní znalost vlastního území a jeho potřeb.

Potřebujeme ale dostatečnou koordinaci tam, kde jeden projekt ovlivňuje více území nebo veřejných funkcí.

Investice je slib budoucnosti

Každá velká veřejná investice je svým způsobem smlouvou mezi generacemi.

Dnešní společnost rozhodne, co postaví.

Část nákladů možná zaplatí z dluhu.

Budoucí společnost bude infrastrukturu používat, udržovat a jednou obnovovat.

Právě proto by rozhodnutí nemělo začínat otázkou, zda máme právě teď k dispozici dotační program nebo rozpočtový prostor.

Má začínat otázkou, zda projekt bude dávat smysl i tehdy, až zmizí dnešní politické priority a dnešní zdroj financování.

Odpovědný stát nepotřebuje co největší počet investic.

Potřebuje dostatek správných investic.

Takových, které řeší skutečný problém, byly porovnány s realistickými alternativami, mají zvládnutelné dlouhodobé náklady a někdo za jejich výsledek nese jasnou odpovědnost.

Právě proto by se investiční úspěch neměl měřit větou:

„Kolik jsme proinvestovali?“

Mnohem užitečnější otázka zní:

„Co jsme díky tomu změnili — a stálo to za peníze, které jsme na to vynaložili?“