Regionální prosperita

Lidé nežijí podle správních hranic

Česká republika je jedna země, ale ekonomická realita jejích jednotlivých částí je velmi rozdílná. Jinde se soustřeďují dobře placená pracovní místa, výzkum a vysoké školy. Jinde je silný průmysl. Některé oblasti těží z blízkosti velkého města, jiné se potýkají s odchodem mladých lidí, horší dopravní dostupností nebo slabší nabídkou služeb.

Rozdíly jsou vidět i v základních ekonomických statistikách. Podle Českého statistického úřadu dosahoval v roce 2024 regionální HDP na obyvatele v Praze přibližně 1,57 milionu korun, zatímco v Karlovarském kraji necelých 461 tisíc korun. Celostátní průměr byl přibližně 740 tisíc korun. Takové srovnání je třeba interpretovat opatrně, mimo jiné kvůli dojížďce a koncentraci ekonomických aktivit v hlavním městě, ale rozsah regionálních rozdílů ukazuje velmi zřetelně. Regionální prosperita proto není okrajovým tématem hospodářské politiky.

Je otázkou, zda místo, kde člověk žije, nepřiměřeně omezuje jeho možnost pracovat, podnikat, vzdělávat se a využívat veřejné služby.

To ale neznamená, že všechny části republiky mají vypadat stejně.

A už vůbec ne, že každou regionální nerovnost lze vyřešit novou institucí, dotací nebo změnou správní mapy.

Rozdíl není automaticky problém

Praha nebude mít stejnou ekonomickou strukturu jako Jesenicko.

Brno nebude fungovat stejně jako menší průmyslové město.

Pohraniční horská obec nebude mít stejnou hustotu služeb jako metropolitní centrum.

To je přirozené.

Regionální politika proto nemůže mít za cíl vytvořit ekonomicky stejné území.

Takový cíl by byl nejen nereálný, ale také nežádoucí. Jednotlivé oblasti mají odlišné geografické podmínky, historii, ekonomickou specializaci, hustotu obyvatel a rozvojový potenciál.

Rozdíl se stává problémem tehdy, pokud vytváří dlouhodobou past.

Člověk má schopnosti a chce pracovat, ale nemá dostupné spojení k pracovnímu místu.

Firma chce investovat, ale chybí kapacita energetické sítě.

Rodina by v regionu zůstala, ale nenajde školu, lékaře nebo vhodné bydlení.

Student musí odejít za vzděláním a nemá důvod se vrátit.

Pak už nejde pouze o rozdílnost.

Jde o překážku využití lidského a ekonomického potenciálu.

Region není jen plocha na mapě

Jedním z největších problémů regionální politiky je samotné slovo „region“.

Může znamenat kraj.

Okres.

Území obce s rozšířenou působností.

Historickou oblast.

Metropolitní prostor.

Nebo jednoduše místo, ve kterém lidé skutečně žijí, pracují a využívají služby.

Tyto hranice se nemusí překrývat.

Člověk může bydlet v jedné obci, pracovat v jiné, dítě vozit do školy do třetího města a nemocnici používat ještě jinde.

Firma může mít dodavatele na druhé straně krajské hranice.

Dopravní uzel může obsluhovat území několika okresů.

Ekonomická realita tak často ignoruje čáry, které veřejná správa považuje za velmi důležité.

Právě proto OECD a Evropská unie pracují s konceptem funkčních městských oblastí. Ty nejsou vymezeny pouze administrativní hranicí města, ale také okolními obcemi, které jsou s ním propojeny zejména dojížďkou za prací. Smyslem je zachytit skutečný ekonomický prostor každodenního života.

To je pro úvahy Modelu 77 mimořádně důležitá zkušenost.

Správní území a funkční území nejsou totéž.

Praha nekončí na hranici Prahy

Nejviditelnější je tento problém kolem velkých měst.

Administrativní Praha končí na přesně stanovené hranici.

Pražský pracovní trh nikoli.

Každé ráno překračují hranici města lidé, kteří v něm pracují, studují nebo využívají služby a večer se vracejí do okolních obcí.

Podobně fungují Brno, Ostravsko a další městské oblasti.

To vytváří zvláštní problém odpovědnosti.

Jedna obec umožní rozsáhlou bytovou výstavbu.

Obyvatelé ale dojíždějí po komunikaci, kterou spravuje někdo jiný.

Používají železnici financovanou jiným veřejným systémem.

Jejich děti potřebují školská místa.

A část veřejných služeb využívají ve městě, jehož nejsou obyvateli.

Ekonomická a sociální oblast je společná.

Politické a rozpočtové hranice nikoli.

Ministerstvo pro místní rozvoj ostatně ve stávající Strategii regionálního rozvoje 2021+ pracuje s různými typy území — metropolemi, aglomeracemi, regionálními centry, strukturálně postiženými regiony a hospodářsky a sociálně ohroženými územími. U metropolitních oblastí výslovně upozorňuje mimo jiné na tlak na bydlení, veřejné služby, dopravu a potřebu koordinovaného prostorového rozvoje.

To je důležitý princip.

Jiný problém může potřebovat jiné území řešení.

Ekonomické regiony se mají nejprve zjistit, ne nakreslit

Právě zde by bylo velmi snadné obrátit logiku Modelu 77 naruby.

Nejdříve nakreslit přibližně sedmdesát sedm území.

A potom hledat argumenty, proč právě tato území tvoří přirozené regiony.

Takový postup by byl chybný.

Pokud chceme zjistit skutečné vazby mezi obcemi, musíme začít daty.

Kam lidé dojíždějí za prací?

Kam jezdí do školy?

Kde nakupují specializované služby?

Jak vede veřejná doprava?

Kde jsou nemocnice?

Jaké existují podnikatelské a dodavatelské vazby?

Kde se staví bydlení?

Jak se mění počet obyvatel?

A kde geografické podmínky vytvářejí přirozenou bariéru?

Teprve kombinace takových údajů může ukázat, zda existuje stabilní funkční oblast.

OECD výslovně upozorňuje, že funkční regiony mohou být pro regionální politiku užitečným doplňkem tradičních administrativních hranic a že dojížďkové vazby lze využívat nejen pro metropole, ale také při analýze širšího území.

V Modelu 77 by tedy mělo platit:

data hledají region. Region nemá hledat data, která jej ospravedlní.

Dojížďka může spojit území lépe než společná administrativa

Dvě obce mohou být ve stejném kraji a mít spolu jen malé každodenní vazby.

Jiné dvě mohou ležet na opačných stranách správní hranice a přitom tvořit prakticky jeden pracovní a obytný prostor.

To má význam také při interpretaci statistik.

OECD upozorňuje, že regionální ekonomické a pracovní ukazatele mohou být zkresleny právě dojížďkou. Člověk je ve statistikách obyvatel jedné oblasti, ale ekonomickou hodnotu vytváří v jiné.

Praha je nejvýraznější příklad, ale princip platí i jinde.

Proto bychom se měli vyvarovat jednoduchého závěru, že region s nízkým HDP na obyvatele je automaticky neúspěšný.

Může jít například o rezidenční oblast, jejíž obyvatelé vytvářejí velkou část své ekonomické hodnoty v sousedním centru.

Pro kvalitní regionální politiku nestačí vědět, kde člověk bydlí.

Musíme vědět také, kam směřuje jeho každodenní život.

Dopravní infrastruktura mění velikost pracovního trhu

Regionální prosperitu významně ovlivňuje čas.

Dvě místa mohou být vzdálena čtyřicet kilometrů.

Pokud mezi nimi existuje rychlé a spolehlivé spojení, mohou prakticky tvořit jeden pracovní trh.

Pokud cesta zabere hodinu a půl a veřejná doprava je nepravidelná, jejich ekonomické propojení bude mnohem slabší.

Investice do dopravy tak může mít hlubší význam než pouhé zkrácení cestovní doby.

Rozšiřuje počet pracovních příležitostí dostupných člověku.

Současně rozšiřuje počet potenciálních zaměstnanců dostupných firmě.

To je jeden z důvodů, proč nemusí být správnou odpovědí na slabou místní nabídku práce vždy přivést pracovní místo přímo do každé obce.

Někdy může být účinnější výrazně zlepšit dostupnost silnějšího pracovního centra.

Ani to ale není univerzální řešení.

Pokud doprava funguje pouze jako jednosměrná cesta lidí z menšího města pryč, může místní ekonomickou základnu dále oslabovat.

Dopravní investice proto musí být posuzována společně s bydlením, službami a ekonomickou strukturou území.

Bydlení je regionální ekonomická infrastruktura

Také bydlení bývá často oddělováno od hospodářské politiky.

Ve skutečnosti spolu velmi úzce souvisejí.

Pokud prosperující město vytváří nová pracovní místa, ale nedokáže odpovídajícím způsobem rozšiřovat nabídku bydlení a dopravní infrastrukturu, růst začne vytvářet vlastní bariéru.

Cena bydlení roste.

Lidé se stěhují dále od místa práce.

Dojížďka se prodlužuje.

Firmy obtížněji hledají pracovníky.

A část ekonomické výhody vysoké mzdy pohltí náklady spojené s bydlením a dopravou.

Ministerstvo pro místní rozvoj právě dostupnost bydlení a koordinovaný prostorový rozvoj řadí mezi důležitá témata českých metropolitních oblastí.

Regionální prosperita tedy není pouze otázkou toho, kde podporujeme podniky.

Je také otázkou, zda lidé mohou bydlet v rozumné dostupnosti míst, kde vznikají příležitosti.

Tomu se budeme podrobněji věnovat v samostatné kapitole o bydlení a ekonomické mobilitě.

Ne každá obec musí mít všechno

Rovnost dostupnosti veřejných služeb někdy vede k představě, že každá obec by měla mít prakticky stejnou infrastrukturu.

To není možné.

Ani hospodárné.

Specializovaná nemocnice potřebuje určité množství pacientů a odborníků.

Střední škola dostatečný počet studentů.

Specializovaný úřad odborné zaměstnance.

Kulturní nebo sportovní infrastruktura potřebuje dostatek uživatelů.

Proto bude část služeb přirozeně koncentrována do regionálních center.

Podstatné je, aby byly dostupné, nikoli nutně přítomné v každé obci.

To mění způsob, jakým máme regionální politiku hodnotit.

Nemáme se ptát pouze:

„Je služba v obci?“

Ale:

„Dostane se k ní člověk v přiměřeném čase a za přiměřených podmínek?“

Právě dostupnost může být v řadě případů přesnějším měřítkem než prostý počet institucí.

Regionální centrum může být důležitější než krajské město

Velkou část republiky netvoří ani metropole, ani izolovaný venkov.

Existují menší a střední města, která poskytují práci, školy, zdravotnictví, obchody, správní služby a dopravu širokému okolí.

Jejich význam může být pro každodenní život regionu mnohem větší, než odpovídá jejich počtu obyvatel.

Současná Strategie regionálního rozvoje proto vedle metropolí a aglomerací pracuje také s regionálními centry a jejich zázemím.

To je důležitý směr také pro Model 77.

Funkční území nemusí mít vždy jedno velké dominantní centrum.

Může být polycentrické.

Dvě nebo tři středně velká města mohou společně vytvářet síť služeb a pracovních příležitostí.

Typickým příkladem k samostatnému zkoumání mohou být oblasti, kde jsou významná centra vzájemně blízko a jejich spádové oblasti se překrývají.

Proto bychom neměli automaticky hledat „hlavní město“ každého budoucího zemského obvodu ještě před tím, než známe jeho funkce.

Slabší region nepotřebuje automaticky dotaci

Když určitá oblast zaostává, nejviditelnější reakcí bývá finanční podpora.

Někdy může být oprávněná.

Například při transformaci území závislého na odvětví, které rychle zaniká, může veřejná intervence pomoci překlenout mimořádnou změnu.

Ale samotný přesun peněz nemusí odstranit příčinu problému.

Pokud regionu chybí dopravní spojení, potřebuje řešit dopravu.

Pokud nemá kvalifikované pracovníky, potřebuje vzdělávání a schopnost je přilákat.

Pokud se v něm nedá stavět, je třeba hledat problém v územním plánování nebo infrastruktuře.

Pokud místní firmy nemají kapitál nebo vazby na větší trhy, je problém jiný.

Dotace může některou překážku překlenout.

Nemůže ale nahradit diagnózu.

Odpovědná regionální politika proto nezačíná větou:

„Kolik peněz sem pošleme?“

Začíná otázkou:

„Proč toto území ztrácí příležitosti?“

Stejný problém může mít v různých regionech jinou příčinu

Dva regiony mohou mít stejnou nezaměstnanost a přesto potřebovat úplně jinou politiku.

V jednom může být problémem zánik dominantního průmyslu.

V druhém špatné dopravní spojení.

Jinde nízká kvalifikace části populace.

Někde nedostatek bydlení pro pracovníky.

A v jiné oblasti může být pracovní trh relativně zdravý, ale statistiky zkresluje vysoká dojížďka do sousedního centra.

Proto je nebezpečné stavět regionální politiku pouze na jednom ukazateli.

Český stát tento princip do určité míry používá už dnes. Strategie regionálního rozvoje 2021+ výslovně vychází z toho, že různé typy území potřebují odlišné intervence a že územní specifika mají být zohledněna právě tam, kde mají skutečný význam.

To je obecně správná logika.

Stejný stát nemusí znamenat stejný nástroj na každém místě.

Regionální politika nemá garantovat, že nikdo nikdy neodejde

Odchod obyvatel z některých území bývá považován za automatický důkaz jejich neúspěchu.

Ani to není tak jednoduché.

Lidé se stěhují za vzděláním, prací, rodinou nebo životním stylem.

Mobilita je přirozenou součástí společnosti.

Není realistické ani žádoucí pokoušet se udržet každého člověka v místě, kde se narodil.

Problém nastává tehdy, pokud odchod není skutečnou volbou, ale téměř jedinou cestou k lepšímu vzdělání, práci nebo základním službám.

Stejně závažná je situace, kdy region systematicky ztrácí mladé a kvalifikované obyvatele a nedokáže vytvořit podmínky pro jejich návrat nebo příchod jiných.

Pak může vzniknout začarovaný kruh.

Méně lidí znamená menší daňovou a zákaznickou základnu.

Ubývají služby.

Klesá atraktivita regionu.

A odchod pokračuje.

Regionální politika by proto neměla bránit mobilitě.

Měla by bránit tomu, aby některá území ztratila realistickou schopnost obnovy.

Místní znalost je důležitá, ale sama nestačí

Obec obvykle zná vlastní problémy lépe než centrální ministerstvo.

To je silný argument pro subsidiaritu.

Současně ale obec nemusí vidět celý funkční region.

Může například plánovat novou průmyslovou zónu bez dostatečného zohlednění dopravních dopadů na sousední obce.

Může soutěžit o obyvatele se sousedem místo společného plánování školy.

Nebo budovat infrastrukturu, která by při společném projektu pro několik obcí byla levnější a kvalitnější.

OECD dlouhodobě upozorňuje, že vysoká fragmentace českých obcí vytváří problémy s odbornou a plánovací kapacitou a že jedním z možných řešení je intenzivnější meziobecní spolupráce a společné plánování funkčních území.

To je velmi důležité pro Model 77.

Problém malého území nemusí automaticky znamenat, že obec musí zaniknout.

Ještě před změnou mapy je potřeba testovat spolupráci.

Obec může zůstat politická. Některé funkce mohou být společné

Malá obec může mít silnou místní identitu a dobře fungující samosprávu.

Současně nemusí mít kapacitu zaměstnat dopravního plánovače, energetika, specialistu na veřejné zakázky, datového analytika a projektového manažera.

To není selhání obce.

Je to přirozený důsledek její velikosti.

Odpovědí nemusí být vytvoření drahé administrativy v každé obci.

Některé odborné kapacity mohou být sdílené.

Stejně tak mohou obce společně řešit dopravu, odpady, vodu, školy nebo rozvoj území tam, kde je společné řešení funkčně výhodnější.

Politická odpovědnost může zůstat blízko občanovi.

Odborná kapacita nemusí být rozdrobena.

To odpovídá jednomu z hlavních principů Modelu 77:

politická decentralizace neznamená povinnost decentralizovat každého odborníka.

Zemský obvod musí mít funkci dříve než hranici

Regionální prosperita je jednou z oblastí, ve kterých může hypotéza zemských obvodů dávat smysl.

Ale zároveň je zde největší nebezpečí, že si výsledek předem namalujeme.

Zemský obvod může být užitečný, pokud existují veřejné funkce, které jsou příliš široké pro jednotlivé obce, ale příliš místně specifické pro stát.

Například některé typy regionální dopravy, plánování významnější infrastruktury, střední školství nebo koordinace hospodářského rozvoje mohou vyžadovat úroveň širší než obec.

Z toho ale ještě neplyne, že musí existovat právě 77 jednotek.

Ani že jejich hranice mají kopírovat ORP.

Okresy.

Historické kraje.

Nebo dnešní volební geometrii.

Správné pořadí musí být opačné.

Nejdříve zjistit, které kompetence potřebují nadobecní úroveň.

Potom jak velké území je pro jejich výkon funkční.

A teprve následně zkoumat, zda se různé funkční požadavky dají spojit do stabilního samosprávného území.

Praha a Středočeský prostor vyžadují zvláštní test

Právě metropolitní oblasti ukazují, proč nemusí být jeden model vhodný pro celou republiku.

Praha je zároveň obcí, krajem, hlavním městem, největším pracovním centrem a jádrem mnohem širšího funkčního regionu.

Středočeské obce přitom část svých každodenních vazeb orientují přímo na Prahu.

Mechanicky rozdělit tento prostor podle stejného vzorce jako řídce osídlený region by nemuselo dávat smysl.

Podobně je potřeba samostatně posuzovat Brno a jeho zázemí nebo polycentrický prostor Ostravska.

Asymetrie sama o sobě není vadou.

Vadou by byla asymetrie bez funkčního důvodu.

Proto by případné odlišné uspořádání metropolitních prostorů muselo vycházet z objektivně doložitelných vazeb, nikoli ze zvláštního politického zacházení.

Regionální prosperita potřebuje vlastní data

Pokud chceme regionální politiku posouvat od dotací k řešení skutečných příčin, potřebujeme podrobnější data.

Nejen HDP kraje.

Ale dojížďku mezi obcemi.

Dostupnost pracovních míst v minutách.

Dostupnost středních škol, nemocnic a dalších služeb.

Vývoj cen bydlení.

Kapacitu energetické infrastruktury.

Věk obyvatel.

Vznik a zánik podniků.

Mzdy.

Kvalifikaci.

Stavební aktivitu.

A například také to, kam odcházejí absolventi a zda se vracejí.

Český statistický úřad dnes nabízí rozsáhlé mezikrajské srovnání ekonomických, sociálních a demografických ukazatelů a svou databázi regionálních srovnání aktualizoval naposledy v září 2026. Pro funkční analýzu Modelu 77 by ale bylo nutné jít výrazně níže než na úroveň krajů a jednotlivé datové vrstvy spojovat.

Právě zde může mít digitalizace skutečně velký analytický přínos.

Ne vytvořením dalšího portálu.

Ale propojením dat, podle kterých lze pochopit skutečný život území.

Algoritmus může hranici navrhnout. Nemůže rozhodnout, komu patří obec

Pokud budeme jednou hledat vhodné funkční obvody, bude možné použít datové modely.

Mohou sledovat intenzitu dojížďky, dostupnost center, dopravní síť, počet obyvatel, ekonomickou kapacitu a další kritéria.

Výsledkem může být několik variant územního uspořádání.

Algoritmus ale nemůže rozhodnout o politické příslušnosti obce.

Data mohou ukázat, že obec má silnější funkční vazbu na město A než na město B.

Nemohou sama rozhodnout, zda má být součástí stejného samosprávného celku.

Do rozhodnutí vstupuje také historie, identita, správní kontinuita, preference obyvatel a transformační náklady.

Proto musí platit:

algoritmus navrhuje, člověk vysvětluje a demokratický proces rozhoduje.

Data mají zabránit svévoli.

Nemají nahradit politické rozhodnutí.

Ne každá funkční mapa musí být zároveň politická mapa

To je další podstatná hranice.

Dojížďkový region může mít jednu podobu.

Spád nemocnice jinou.

Vodohospodářská soustava třetí.

Energetická infrastruktura čtvrtou.

Bylo by chybou snažit se všechny veřejné služby násilně vtěsnat do jediné mapy.

Politická mapa musí být relativně stabilní a občan jí musí rozumět.

Funkční mapy mohou být specializovanější.

Odlišné území služby ale musí mít skutečné funkční odůvodnění.

Jinak bychom místo dnešního chaosu vytvořili chaos nový.

Cílem není mít co nejvíce optimálních map.

Cílem je mít co nejjednodušší systém, který stále respektuje reálné rozdíly jednotlivých veřejných funkcí.

Co by hypotézu Modelu 77 v regionální prosperitě vyvrátilo?

Právě zde je nutné být obzvlášť přísný.

Pokud by se ukázalo, že většinu regionálních problémů lze lépe řešit posílením spolupráce obcí, kvalitnější dopravou, změnou financování a sdílením odborných kapacit, nebyl by vznik nové samosprávné vrstvy dostatečně odůvodněný.

Pokud by funkční regiony vycházely z jednotlivých datových vrstev natolik odlišně, že by nešlo nalézt dostatečně stabilní společné území, byla by to další významná námitka.

Pokud by malé zemské obvody neměly dostatečnou fiskální a odbornou kapacitu, model by potřeboval změnu.

Pokud by transformační náklady převýšily realistický přínos pro občana, byla by reforma mapy špatně zvoleným nástrojem.

A pokud by se ukázalo, že počet funkčních celků je například padesát, sto nebo jiný počet, není úkolem dat přizpůsobit se číslu 77.

Musí se změnit hypotéza.

Prosperita regionu nezačíná krajským úřadem

Region může mít administrativu a přesto stagnovat.

Může mít dotační programy a přesto ztrácet lidi.

Může mít novou instituci a přesto zůstat špatně dostupný.

Proto je nutné vrátit se na začátek.

Co vlastně umožňuje regionu prosperovat?

Lidé musí být schopni dostat se k práci.

Firmy k zaměstnancům, energiím, dopravě a zákazníkům.

Rodiny k bydlení a službám.

Studenti ke vzdělání.

Podnikatelé ke kapitálu a infrastruktuře.

A veřejná správa musí být schopna řešit problémy v území, ve kterém skutečně vznikají.

Teprve pokud současné uspořádání těmto funkcím systematicky brání a jednodušší změna nestačí, přichází na řadu otázka institucionální reformy.

Právě v tom spočívá vztah regionální prosperity k Modelu 77.

Cílem není vytvořit sedmdesát sedm nových regionálních administrativ.

Cílem je zjistit, na jakém území dokážeme nejlépe spojit ekonomické vazby, veřejné služby, demokratickou odpovědnost a dostatečnou odbornou kapacitu.

Možná z toho vznikne nový model územního uspořádání.

Možná se ukáže, že část problémů dokážeme vyřešit bez něj.

Obě odpovědi jsou legitimní.

Protože hranice nemá být výchozím bodem regionální prosperity.

Má být až případným výsledkem poznání, jak země ve skutečnosti funguje.