Odpovědnost občana

Odhadovaný čas čtení: 17minut 9 views

Občanství není pouze souborem práv. Je také postavením člověka ve společnosti, která funguje podle společných pravidel, sdílí veřejné instituce a nese společné náklady.

Z toho plyne jednoduchá, ale důležitá otázka:

CO LZE OPRÁVNĚNĚ OČEKÁVAT OD OBČANA?

Odpověď nemůže znít:

OBČAN MÁ POSLOUCHAT STÁT.

Takové pojetí by bylo neslučitelné s demokratickým právním státem.

Stejně problematické by ale bylo opačné tvrzení:

OBČAN MÁ POUZE PRÁVA A ZA FUNGOVÁNÍ SPOLEČNOSTI NENESE ŽÁDNOU ODPOVĚDNOST.

Fungující demokratická společnost potřebuje rovnováhu:

PRÁVA → SVOBODA → ODPOVĚDNOST → RESPEKT K PRÁVŮM OSTATNÍCH.

1. Je třeba rozlišovat druhy odpovědnosti

Pojem „odpovědný občan“ může být snadno zneužit k moralizování.

Proto je důležité rozlišit několik rovin.

Právní odpovědnost

Povinnost dodržovat zákony a nést právní následky jejich porušení.

Občanská odpovědnost

Ochota podílet se na fungování společnosti, veřejné debatě nebo komunitě.

Osobní odpovědnost

Schopnost nést důsledky vlastního jednání.

Politická odpovědnost občana

Rozhodování ve volbách a veřejném prostoru na základě vlastního úsudku.

Tyto kategorie nejsou totožné.

Ne všechno, co lze považovat za odpovědné chování, má být právně vynucováno.

Pracovní princip:

PRÁVNÍ POVINNOST ≠ OBČANSKÁ CTNOST.

2. Dodržování práva

Základním požadavkem je respekt k platným pravidlům.

Demokratický právní stát umožňuje občanovi:

zákon kritizovat,
usilovat o jeho změnu,
napadnout jej dostupnými právními prostředky,
politicky proti němu vystupovat.

Samotný nesouhlas však zpravidla neznamená, že zákon přestává být závazný.

Pracovní princip:

DEMOKRATICKÉ PRÁVO NA NESOUHLAS NEZNAMENÁ OBECNÉ PRÁVO IGNOROVAT SPOLEČNÁ PRAVIDLA.

Současně však platí:

POSLUŠNOST PRÁVU NENÍ POSLUŠNOSTÍ KONKRÉTNÍ VLÁDĚ NEBO POLITICKÉ REPREZENTACI.

Obě věci je nutné odlišovat.

3. Respekt k právům ostatních

Svoboda jednotlivce není neomezená.

Je ohraničena také právy druhých.

Odpovědné občanství proto předpokládá například:

respekt k osobní důstojnosti,
respekt k majetku,
respekt k soukromí,
respekt ke svobodě ostatních,
schopnost přijmout legitimní odlišnost názorů.

Veřejný prostor není místem, kde jeden člověk uplatňuje svobodu bez ohledu na ostatní.

Je místem, kde se různé svobody setkávají.

Proto lze použít princip:

MOJE SVOBODA NEMÁ AUTOMATICKOU PŘEDNOST PŘED STEJNĚ LEGITIMNÍ SVOBODOU DRUHÉHO.

4. Odpovědnost za vlastní jednání

Stát nemůže nést odpovědnost za každý důsledek osobního rozhodnutí.

Člověk má v demokratické společnosti prostor pro vlastní volbu.

S touto volbou je spojena také odpovědnost.

To se může týkat například:

smluvních rozhodnutí,
podnikání,
správy vlastního majetku,
osobních finančních rozhodnutí,
dodržování povinností.

Úloha státu může spočívat v:

nastavení pravidel,
ochraně před podvodem,
zajištění informací,
pomoci v závažné nouzi.

Nemůže však odstranit každý následek svobodného rozhodování.

Pracovní princip:

SVOBODA BEZ MOŽNOSTI NÉST DŮSLEDKY VLASTNÍHO ROZHODNUTÍ SE MŮŽE MĚNIT V POUHÝ NÁROK.

5. Osobní odpovědnost má své hranice

Stejně jako nelze přenášet vše na stát, nelze ani každý problém vysvětlit osobním selháním jednotlivce.

Člověk může čelit okolnostem, které významně neovlivní:

zdravotnímu omezení,
ekonomické krizi,
přírodní katastrofě,
selhání veřejné instituce,
strukturálním překážkám.

Proto není vhodný ani opačný extrém:

„KAŽDÝ SI ZA SVOU SITUACI MŮŽE SÁM.“

Odpovědný stát musí rozlišovat mezi:

DŮSLEDKEM VLASTNÍHO ROZHODNUTÍ

RIZIKEM, KTERÉ JEDNOTLIVEC NEMOHL ROZUMNĚ OVLIVNIT.

6. Placení daní a veřejných odvodů

Společné veřejné funkce potřebují financování.

Proto mezi právní povinnosti patří také odvody stanovené zákonem.

Je důležité zdůraznit:

PLACENÍ DANÍ NENÍ DOBROVOLNÝ PŘÍSPĚVEK NA OBLÍBENÉ VEŘEJNÉ SLUŽBY.

Je součástí zákonného systému společného financování.

To však dává občanovi silné legitimní právo požadovat:

transparentnost,
hospodárnost,
kontrolu,
odpovědnost za použití veřejných prostředků.

Vzniká tedy vztah:

POVINNOST PŘISPÍVAT ↔ PRÁVO KONTROLOVAT, JAK JE S PROSTŘEDKY NAKLÁDÁNO.

7. Pravdivost vůči veřejné moci

Tam, kde stát oprávněně potřebuje informace pro rozhodování, má občan povinnost postupovat pravdivě v rozsahu stanoveném právem.

To je nezbytné například tam, kde se rozhoduje o:

veřejném nároku,
povinnosti,
registraci,
správním řízení.

Právo na ochranu soukromí však současně znamená, že stát nemá získávat více informací, než skutečně potřebuje.

Proto se obě zásady doplňují:

OBČAN POSKYTUJE PRAVDIVÉ ÚDAJE TAM, KDE JSOU OPRÁVNĚNĚ VYŽADOVÁNY.

STÁT VYŽADUJE POUZE ÚDAJE, PRO KTERÉ MÁ LEGITIMNÍ DŮVOD.

8. Odpovědnost ve veřejné debatě

Svoboda projevu zahrnuje také právo:

kritizovat,
provokovat,
nesouhlasit,
zastávat nepopulární názor.

Odpovědná veřejná debata ale neznamená, že každý výrok musí být považován za stejně dobře podložený.

Občan může usilovat o:

ověřování skutečností,
rozlišování faktů a názorů,
korekci chyby,
férové zacházení s argumentem protivníka.

To však nemá být povinný státní standard politického názoru.

Pracovní princip:

STÁT NEMÁ URČOVAT „SPRÁVNÉ NÁZORY“.

Ale společnost může legitimně podporovat:

SCHOPNOST VÉST INFORMOVANÝ SPOR.

9. Přiznat omyl

Jednou z nejméně oceňovaných forem odpovědnosti je schopnost říci:

MÝLIL JSEM SE.

To platí pro:

občana,
politika,
novináře,
odborníka,
veřejnou instituci.

Demokratická kultura nemá motivovat člověka k tomu, aby za každou cenu hájil dřívější stanovisko jen proto, že jeho změnu lze interpretovat jako slabost.

Naopak:

SCHOPNOST ZMĚNIT NÁZOR NA ZÁKLADĚ LEPŠÍCH INFORMACÍ JE PROJEVEM RACIONALITY, NIKOLI SELHÁNÍ.

10. Volby jako právo, nikoli automaticky právní povinnost

Účast ve volbách je základní způsob demokratické participace.

Je však důležité rozlišovat:

PRÁVO VOLIT

MORÁLNÍHO NEBO OBČANSKÉHO OČEKÁVÁNÍ ÚČASTI.

To, že lze občanskou účast ve volbách považovat za žádoucí, neznamená automaticky, že má být právně vynucována.

Otázka případné povinné volební účasti by byla samostatným tématem s argumenty pro i proti.

Obecně však platí:

DEMOKRATICKÁ PARTICIPACE MÁ BÝT CO NEJVÍCE INFORMOVANÁ A DOBROVOLNĚ VYKONÁVANÁ.

11. Volič není zákazník

Politická reprezentace není poskytovatelem individuálního produktu.

Volič proto nemůže rozumně očekávat:

„VOLIL JSEM → MUSÍM DOSTAT PŘESNĚ TO, CO JSEM CHTĚL.“

Demokratické rozhodování zahrnuje:

kompromis,
změnu podmínek,
koalice,
legislativní proces,
konflikt legitimních zájmů.

Odpovědnost voliče může spočívat i v pochopení, že demokracie není mechanismus garantující individuální politický výsledek.

12. Odpovědnost za politickou volbu

Lidé mají právo volit podle libovolného legitimního kritéria.

Stát nemá určovat, které politické rozhodnutí je „správné“.

Občan ale může svou volbu chápat jako rozhodnutí s důsledky.

To znamená například sledovat:

co političtí představitelé skutečně prosazují,
jaké mají pravomoci,
jaké byly výsledky jejich působení,
jaké kompromisy jsou realistické.

Politická odpovědnost občana není právní odpovědnost.

Je to součást demokratické kultury.

13. Veřejný zájem a vlastní zájem

Občan má legitimní právo prosazovat vlastní zájem.

Není povinen při každém rozhodnutí uvažovat jako abstraktní „celá společnost“.

Současně však existují situace, kdy veřejná politika vyžaduje hledání řešení mezi různými legitimními zájmy.

Demokratická společnost proto stojí na schopnosti připustit:

MŮJ ZÁJEM MŮŽE BÝT LEGITIMNÍ, ANIŽ BY AUTOMATICKY MUSEL MÍT PŘEDNOST PŘED ZÁJMEM OSTATNÍCH.

14. Občanská společnost

Odpovědnost občana nemusí být vykonávána pouze prostřednictvím státu.

Může se projevovat prostřednictvím:

spolků,
komunit,
dobrovolnictví,
sousedské pomoci,
profesních organizací,
místních iniciativ.

Tento prostor je významný právě proto, že není celý řízen veřejnou mocí.

Pracovní princip:

NE KAŽDÝ SPOLEČENSKÝ PROBLÉM MUSÍ MÍT STÁTNÍ ŘEŠENÍ.

Některé otázky může lépe řešit:

rodina,
komunita,
dobrovolné sdružení,
trh,
místní spolupráce.

15. Dobrovolnost musí zůstat dobrovolná

Stát může občanskou aktivitu:

umožňovat,
odstraňovat překážky,
někdy podporovat.

Nemá ji však automaticky přeměňovat v povinnou formu správného občanství.

Člověk má právo být:

politicky aktivní,
komunitně aktivní,
nebo vést převážně soukromý život.

Demokratické občanství není povinná aktivistická role.

Proto:

AKTIVNÍ OBČANSTVÍ JE HODNOTNÉ, ALE NEMÁ BÝT JEDINOU LEGITIMNÍ PODOBOU OBČANSTVÍ.

16. Solidarita

Společnost potřebuje mechanismy solidarity.

Některá rizika jsou:

příliš velká pro jednotlivce,
obtížně předvídatelná,
společensky výhodnější při sdílení.

Solidarita však vyvolává složitou otázku:

KDE KONČÍ SPOLEČNÁ POMOC A ZAČÍNÁ OSOBNÍ ODPOVĚDNOST?

Jednoduchá univerzální odpověď neexistuje.

Je třeba jednotlivě posuzovat:

povahu rizika,
míru ovlivnitelnosti,
možnosti prevence,
závažnost následků,
fiskální udržitelnost pomoci.

17. Solidarita nemá odměňovat nezodpovědnost

To neznamená, že člověku v nouzi nemá být pomoženo, pokud se na své situaci částečně podílel.

Absolutní princip tohoto typu by mohl být nejen tvrdý, ale i nefunkční.

Je však legitimní hledat mechanismy, které:

pomáhají řešit závažnou situaci,
současně nevytvářejí systematickou motivaci k rizikovému jednání.

To je klasický problém morálního hazardu.

Pracovní princip:

SOLIDARITA MÁ CHRÁNIT PŘED NEPŘIMĚŘENÝM DOPADEM RIZIKA, NIKOLI RUŠIT VEŠKEROU OSOBNÍ ODPOVĚDNOST.

18. Mezigenerační odpovědnost

Jedna z nejobtížnějších oblastí občanské odpovědnosti se týká lidí, kteří dnes ještě nemohou rozhodovat.

Současná společnost činí rozhodnutí ovlivňující:

veřejný dluh,
infrastrukturu,
důchodový systém,
vzdělávání,
životní prostředí,
dlouhodobé investice.

Budoucí generace nemají dnešní volební hlas.

To vytváří otázku:

JAK ZABRÁNIT TOMU, ABY SOUČASNÁ GENERACE SYSTEMATICKY PŘENÁŠELA NÁKLADY SVÝCH ROZHODNUTÍ NA BUDOUCÍ?

Tato otázka nemá jednoduché institucionální řešení.

Má však být součástí veřejného hodnocení dlouhodobých politik.

19. Odpovědnost za společný majetek

Veřejný majetek může působit jako majetek „nikoho“.

Ve skutečnosti je spravován pro veřejné účely.

Občan má stejný důvod respektovat:

veřejný prostor,
infrastrukturu,
veřejné vybavení,

jako majetek ostatních.

Současně však odpovědnost za řádnou správu veřejného majetku leží především na institucích, kterým byl svěřen.

Nelze přenášet špatnou správu veřejného majetku na abstraktní nedostatek občanské odpovědnosti.

20. Odpovědnost za informace

Moderní občan se pohybuje v prostředí, kde může nejen informace přijímat, ale také je okamžitě šířit.

To zvyšuje význam osobní odpovědnosti.

Ne ve smyslu:

„SDÍLEJTE POUZE NÁZORY, KTERÉ STÁT POVAŽUJE ZA SPRÁVNÉ.“

Ale v jednodušším smyslu:

POKUD TVRDÍM NĚCO JAKO FAKT, MĚL BYCH BÝT PŘIPRAVEN ZKOUMAT, ZDA PRO TO MÁM ROZUMNÝ PODKLAD.

Jde o kulturní standard, nikoli automaticky právní povinnost.

21. Občan nemusí důvěřovat státu

Důvěra nemůže být občanskou povinností.

Občan má právo být:

skeptický,
kritický,
nedůvěřivý.

Důvěru musí instituce získávat svým výkonem.

Proto neplatí:

DOBRÝ OBČAN = OBČAN, KTERÝ DŮVĚŘUJE INSTITUCÍM.

Může platit:

DOBRÝ DEMOKRATICKÝ SYSTÉM MUSÍ FUNGOVAT I PRO OBČANA, KTERÝ JE VŮČI VEŘEJNÉ MOCI KRITICKÝ.

22. Kritika státu může být odpovědným občanstvím

Odpovědnost neznamená loajalitu ke konkrétní vládě, úřadu nebo politické reprezentaci.

Veřejná kritika může:

upozornit na chybu,
odhalit nehospodárnost,
iniciovat změnu,
zlepšit veřejnou kontrolu.

Proto má být možné být současně:

ODPOVĚDNÝM OBČANEM

OSTRÝM KRITIKEM STÁTU.

Rozhodující je respekt k právnímu a demokratickému rámci, nikoli souhlas s aktuální politikou.

23. Stát nemá vychovávat ideálního občana

Veřejná moc může podporovat:

občanskou gramotnost,
znalost institucí,
schopnost orientovat se v právním systému.

Neměla by však definovat politický nebo životní ideál „správného občana“.

To by vytvářelo riziko:

ideologizace,
politického paternalismu,
potlačení legitimní plurality.

Pracovní princip:

ÚLOHOU DEMOKRATICKÉHO STÁTU JE CHRÁNIT PROSTOR PRO SVOBODNÉ OBČANSTVÍ, NIKOLI URČOVAT JEDINÝ SPRÁVNÝ ZPŮSOB ŽIVOTA.

24. Práva a povinnosti musí být ve vztahu

Odpovědný stát nesmí používat argument:

„MÁTE POVINNOSTI.“

a ignorovat práva občana.

Stejně tak občanský přístup nemůže stát pouze na větě:

„MÁM PRÁVO.“

a ignorovat, že výkon některých práv probíhá ve společnosti dalších lidí.

Pracovní vztah:

PRÁVO → HRANICE PRÁVA → POVINNOST RESPEKTOVAT DRUHÉ → ODPOVĚDNOST ZA VLASTNÍ JEDNÁNÍ.

25. Odpovědnost státu a odpovědnost občana se nesmějí zaměňovat

To je jeden z nejdůležitějších principů kapitoly.

Pokud úřad vytvoří nesrozumitelný proces, nelze říci:

„OBČAN MĚL BÝT ODPOVĚDNĚJŠÍ A VŠECHNO SI ZJISTIT.“

Pokud občan vědomě ignoruje jasnou povinnost, nelze říci:

„STÁT MĚL PROCES JEŠTĚ VÍCE ZJEDNODUŠIT.“

Každá strana nese vlastní díl odpovědnosti.

Pracovní princip:

ODPOVĚDNOST JEDNOHO NESMÍ BÝT ZÁMINKOU PRO SELHÁNÍ DRUHÉHO.

26. Test odpovědnosti občana

Před tvrzením, že určitý problém má řešit „odpovědnější občan“, lze položit několik otázek:

1. Je povinnost jasně stanovena?

2. Je srozumitelná?

3. Má občan reálnou možnost ji splnit?

4. Má relevantní informace?

5. Jde skutečně o následek jeho rozhodování?

6. Existují okolnosti, které nemohl rozumně ovlivnit?

7. Jaké dopady má jeho jednání na ostatní?

8. Je nutná právní povinnost, nebo postačuje společenská norma?

9. Neřešíme problém, jehož skutečnou příčinou je špatně navržený systém?

Tento test pomáhá zabránit příliš jednoduchému moralizování veřejných problémů.

Co by hypotézu zpochybnilo?

Pracovní hypotéza předpokládá, že svobodná společnost potřebuje spojení práv a osobní odpovědnosti, ale že velká část občanské odpovědnosti má zůstat mimo oblast státního vynucování.

Tuto hypotézu je třeba testovat.

Zpochybnilo by ji například zjištění, že:

některé společensky významné chování nelze bez právní povinnosti udržet,
dobrovolné mechanismy dlouhodobě selhávají u závažných kolektivních problémů,
důraz na osobní odpovědnost systematicky zakrývá objektivní strukturální bariéry,
příliš široká solidarita výrazně oslabuje motivaci předcházet ovlivnitelným rizikům,
přílišná individualizace odpovědnosti vede k neřešení problémů, které může účinně řešit pouze společná instituce.

Proto nelze stanovit jednoduchý univerzální poměr mezi:

JEDNOTLIVCEM

SPOLEČNOSTÍ.

Je třeba jej posuzovat podle konkrétní funkce a problému.

Otevřené otázky

Co přesně znamená odpovědné občanství v demokratickém státě?
Které projevy občanské odpovědnosti mají být právní povinností?
Které musí zůstat dobrovolné?
Kde končí osobní odpovědnost a začíná legitimní veřejná solidarita?
Jak zabránit morálnímu hazardu bez příliš tvrdého postihu lidí v nouzi?
Jak podporovat občanskou aktivitu bez politické indoktrinace?
Má stát motivovat občany k volební účasti?
Jak posilovat mediální a občanskou gramotnost bez určování „správných názorů“?
Jak zohledňovat zájmy budoucích generací?
Jak rozlišovat důsledky osobního rozhodování od strukturálního problému?
Jak zabránit tomu, aby se pojem osobní odpovědnosti používal jako omluva pro nefunkční veřejné instituce?
Jak zabránit opačnému extrému, kdy se každý osobní problém automaticky mění v odpovědnost státu?

Vztah ke Státotvornosti

Deklarace odpovědného státu se přirozeně zaměřuje především na odpovědnost veřejných institucí.

Tato kapitola připomíná druhou stranu vztahu.

Odpovědný stát nemůže být založen na představě:

STÁT ODPOVÍDÁ ZA VŠECHNO.

Stejně jako odpovědné občanství nemůže být založeno na představě:

OBČAN SI MUSÍ PORADIT SE VŠÍM SÁM.

Z hlediska Modelu 77 má tento princip konkrétní význam.

Decentralizace může přiblížit rozhodování občanovi.

To však může fungovat pouze tehdy, pokud občan získá také reálnou možnost:

kontrolovat místní reprezentaci,
rozumět kompetencím,
zapojovat se do veřejné debaty,
nést politickou odpovědnost za svou volbu.

Menší politická jednotka sama o sobě nezaručuje aktivnější nebo odpovědnější občanství.

Může stejně tak vést k:

nezájmu,
lokálnímu klientelismu,
uzavřeným mocenským strukturám.

Proto je třeba testovat nejen:

JAK BLÍZKO JE ROZHODOVÁNÍ OBČANOVI,

ale také:

ZDA OBČAN DOKÁŽE TOTO ROZHODOVÁNÍ REÁLNĚ KONTROLOVAT.

Pracovní závěr

Odpovědné občanství neznamená poslušnost.

Neznamená ani povinnou politickou aktivitu.

Je založeno především na spojení:

SVOBODY → PRÁV → RESPEKTU K PRÁVŮM OSTATNÍCH → ODPOVĚDNOSTI ZA VLASTNÍ JEDNÁNÍ.

Stát může právně vyžadovat pouze část tohoto vztahu.

Velká část občanské odpovědnosti musí zůstat:

DOBROVOLNÁ

SPOLEČENSKÁ

KULTURNÍ.

Jinak by odpovědné občanství přestalo být občanstvím a začalo by se měnit v normu chování určovanou státem.

Proto lze použít pracovní zásadu:

STÁT MÁ VYNUCOVAT PRÁVO. NEMÁ VYNUCOVAT CTNOST.

Současně však platí:

SVOBODNÁ SPOLEČNOST DLOUHODOBĚ NEFUNGUJE, POKUD VŠICHNI POŽADUJÍ POUZE SVÁ PRÁVA A NIKDO NENÍ OCHOTEN NÉST ODPOVĚDNOST ZA DŮSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ.

Rovnováhu lze proto vyjádřit:

ODPOVĚDNÝ STÁT RESPEKTUJE SVOBODU OBČANA.

ODPOVĚDNÝ OBČAN RESPEKTUJE STEJNOU SVOBODU DRUHÝCH.

Mezi těmito dvěma principy vzniká prostor demokratického občanství.