Odolný stát a odolná společnost

Krize nezačíná ve chvíli, kdy se něco pokazí

Běžný stát se nejlépe pozná ve všední den. Odolný stát se pozná ve chvíli, kdy všední den přestane existovat. Přestane fungovat elektřina. Povodeň odřízne několik obcí. Nemocnice začne během několika hodin přijímat násobně více pacientů než obvykle. Kybernetický útok vyřadí informační systém. Přeruší se významná dopravní trasa. Mobilní sítě přestanou fungovat tak, jak jsou lidé zvyklí. Nebo několik různých problémů nastane současně. V takové chvíli už nestačí otázka, zda stát dokázal krizi zabránit. Nastupuje otázka jiná: co dokáže udržet v chodu, jak rychle se přizpůsobí a za jak dlouho se vrátí do přijatelného stavu.

Právě to je podstatou odolnosti.

Odolnost není schopnost vytvořit stát, ve kterém se nic nepokazí. Takový systém by byl nejen nereálný, ale patrně také mimořádně drahý. Odolnost znamená počítat s tím, že prevence někdy selže, infrastruktura se může porouchat, člověk může udělat chybu a mimořádná událost může překročit scénář, na který jsme se připravovali.

Dobrý systém proto nepotřebuje jen ochranu proti selhání. Potřebuje také schopnost selhání přežít.

Bezpečnost a odolnost nejsou totéž

Bezpečnost se přirozeně snaží hrozbě zabránit nebo snížit pravděpodobnost, že způsobí škodu. Chráníme elektrárnu, vodárnu, datové centrum, nemocnici nebo železniční uzel. Budujeme protipovodňová opatření, kybernetickou ochranu a bezpečnostní systémy.

Odolnost začíná otázkou, která následuje potom.

Co když ochrana nestačí?

Co když elektrické vedení přesto vypadne? Co když se hráz protrhne? Co když útočník pronikne do systému? Co když není několik dní dostupný dodavatel, se kterým jsme počítali?

Bezpečnost se snaží snížit pravděpodobnost problému. Odolnost se snaží snížit jeho následky a dobu, po kterou nás ochromí.

Oba přístupy se doplňují. Bylo by absurdní zanedbat prevenci a spoléhat se pouze na schopnost následné obnovy. Stejně nebezpečné je ale předpokládat, že dostatečně silnou prevencí dokážeme odstranit všechna rizika.

Česká Bezpečnostní strategie z roku 2023, která je nadále aktuálním základním dokumentem bezpečnostní politiky státu, už pracuje s odolností právě v tomto širším smyslu. Zdůrazňuje celovládní a celospolečenský přístup a vedle vojenských či kybernetických hrozeb výslovně zahrnuje také ochranu obyvatelstva, krizové řízení a přípravu na mimořádné události přírodního i lidského původu.

Pro Model 77 je toto rozlišení zásadní. Bezpečnostní instituce mohou být vybudovány velmi kvalitně, a přesto může být stát jako celek křehký, pokud základní služby závisejí na několika uzlech bez náhradního řešení.

Krize bývá problémem řetězce, ne jedné instituce

Moderní společnost je mimořádně propojená.

Nemocnice potřebuje elektřinu. Elektřina potřebuje funkční distribuční síť a komunikaci. Záchranné složky potřebují dopravu, pohonné hmoty a telekomunikace. Vodárna může potřebovat elektřinu pro čerpání. Obchody potřebují dopravu, sklady, informační systémy a možnost platit. Bankovní systém potřebuje datové a komunikační sítě.

Porucha jednoho systému proto nemusí zůstat v jeho vlastních hranicích.

Právě tato propojenost je důvodem, proč nelze odolnost rozdělit na několik izolovaných resortních plánů.

Ministerstvo může mít perfektní krizový dokument. Pokud však jeho plán předpokládá dodávku elektřiny, mobilní komunikaci, dopravu a dostupný personál a žádný z těchto předpokladů v dané krizi neplatí, dokument rychle ztrácí význam.

Současné mezinárodní pojetí odolnosti proto stále více zdůrazňuje společné plánování napříč celou veřejnou správou a společností. Strategie připravenosti Evropské unie přijatá v roce 2025 je postavena na přístupu ke všem typům rizik a současně na spolupráci celého státu a celé společnosti.

NATO podobně chápe odolnost jako schopnost připravit se na narušení, odolat mu, reagovat a rychle obnovit fungování. Aktuální požadavky zveřejněné v září 2026 sledují mimo jiné kontinuitu vlády, energetiku, potraviny a vodu, zdravotní systém, civilní komunikace a dopravu. Důležitá není jen existence těchto oblastí jednotlivě, ale jejich vzájemná závislost.

To je pro Model 77 podstatnější než samotný seznam rizik.

Odolnost není sbírka zásobníků a krizových plánů. Je to schopnost systému fungovat, když některé jeho části nefungují.

Efektivita a odolnost někdy míří opačným směrem

Běžný provoz má přirozenou tendenci odstraňovat rezervy.

Dvě zařízení dělají stejnou práci? Jedno můžeme zrušit.

Skladujeme něco, co většinu času nepotřebujeme? Zásobu můžeme snížit.

Máme náhradní pracoviště, které téměř nikdo nepoužívá? Jeho provoz vypadá jako zbytečný náklad.

Z hlediska každodenní efektivity mohou být podobné otázky zcela oprávněné.

Z hlediska odolnosti už méně.

Rezerva je totiž svou podstatou něco, co většinu času nevypadá efektivně.

Záložní generátor má hodnotu právě proto, že jej roky nemusíme potřebovat. Náhradní komunikační cesta existuje pro okamžik, kdy hlavní cesta selže. Druhý dodavatel může být dražší než plná koncentrace zakázek u nejlevnějšího.

Odolnost proto vytváří nepříjemnou ekonomickou otázku: kolik jsme ochotni platit za kapacitu, kterou doufáme, že téměř nikdy nepoužijeme?

Odpovědí nemůže být „co nejvíce“.

Společnost s neomezenými rezervami by spotřebovala obrovské množství prostředků na scénáře, které možná nikdy nenastanou. Zdravotnictví nemůže udržovat desetkrát větší běžnou kapacitu jen pro případ mimořádné události. Dopravní systém nemůže mít několik úplných kopií každé trasy.

Potřebujeme tedy hledat nikoli maximální, ale přiměřenou redundanci.

A právě její rozsah musí vycházet z rizika, důležitosti služby, pravděpodobnosti výpadku, jeho možného dopadu a doby potřebné k obnově.

Odolnost se nemá měřit podle počtu rezerv, ale podle toho, co vydrží systém

Stát může mít obrovský sklad materiálu.

To ještě neznamená, že je připraven.

Zásoba může být na nesprávném místě. Může chybět doprava. Personál nemusí vědět, jak ji vydat. Informační systém může být nedostupný. Nebo může sklad obsahovat prostředek určený pro problém, který mezitím změnil podobu.

Totéž platí pro krizové plány.

Počet stránek krizového dokumentu není ukazatelem odolnosti.

Mnohem důležitější jsou praktické otázky. Dokáže vedení státu rozhodovat i při výpadku běžných informačních systémů? Dokáže nemocnice udržet kritické funkce? Má vodárenská společnost postup pro rozsáhlý energetický výpadek? Existuje reálná náhradní dopravní cesta? Ví starosta malé obce, komu má zavolat a kdo má jakou pravomoc?

A hlavně: bylo to někdy skutečně vyzkoušeno?

Odolnost, která existuje pouze v dokumentu, je hypotéza.

Teprve cvičení nebo skutečná krize ukazují, co systém opravdu umí.

Proto by jedním z principů této sekce mělo být, že plánování musí pravidelně přecházet do testování a výsledky testování zpět do změny plánů.

Odolný systém musí počítat také s vlastní chybou

Krizové plánování má přirozenou tendenci vytvářet scénáře.

Povodeň.

Výpadek proudu.

Epidemie.

Kybernetický útok.

Průmyslová havárie.

Každý scénář má určité postupy.

Skutečná krize ale může scénáře kombinovat nebo překvapit něčím, co předem nikdo nepopsal.

Proto je někdy důležitější než detailní plán schopnost improvizovat uvnitř dobře nastaveného systému.

Kdo může rozhodnout?

Kdo může přesunout prostředky?

Kde jsou dostupná data?

Jak se úrovně veřejné správy informují?

Kdo má pravomoc změnit běžný postup?

A kdo přebírá odpovědnost, pokud standardní komunikační cesta nefunguje?

Český právní rámec už dnes rozlišuje běžné mimořádné události a širší krizové situace. Integrovaný záchranný systém je postaven na koordinovaném postupu jeho složek při přípravě na mimořádné události a při záchranných a likvidačních pracích, zatímco krizový zákon upravuje širší systém krizového řízení a role příslušných orgánů.

To je důležitý základ.

Model 77 by neměl existující systém automaticky nahrazovat jen proto, že navrhuje jiné územní uspořádání.

Musí nejprve zjistit, co dnešní systém neumí.

Stát musí vědět, které funkce nesmějí přestat fungovat

Během rozsáhlé krize nebude možné zachovat úplně stejnou úroveň všech veřejných služeb jako za běžného provozu.

To je nepříjemná, ale zásadní skutečnost.

Pokud jsou zdroje omezené, musí existovat priority.

Ne všechny úřady potřebují fungovat stejně.

Ne všechny investiční procesy musí pokračovat.

Ne každá administrativa je kritická během prvních hodin nebo dnů.

Jiné funkce naopak musí být zachovány téměř za každou cenu.

Rozhodování státu.

Záchranné služby.

Základní zdravotnictví.

Elektřina a voda alespoň pro kritické provozy.

Komunikace.

Zajištění základních potřeb obyvatelstva.

Schopnost vyplácet nebo jinak udržet zásadní finanční toky.

Odolný stát proto musí ještě před krizí vědět, které veřejné funkce považuje za nepostradatelné a v jakém minimálním rozsahu musí pokračovat.

NATO právě kontinuitu vlády a kritických vládních služeb staví v aktuálních požadavcích na první místo a požaduje nejen formální plán, ale jasnou posloupnost rozhodování, náhradní řešení a schopnost udržet základní funkce i za velmi nepříznivých podmínek.

Pro Model 77 z toho plyne užitečný princip: krizová připravenost se nemá odvozovat od institucí, ale od funkcí, které nesmějí zaniknout.

Občan není pouze příjemcem pomoci

Moderní stát vytvořil velmi účinné profesionální záchranné systémy. To je významný civilizační pokrok.

Současně může vzniknout představa, že při jakémkoli problému okamžitě přijede profesionální pomoc a zachová běžné služby.

Při velké krizi to nemusí být možné.

Záchranné složky budou přednostně pomáhat tam, kde jde o život a zdraví. Pokud je zasaženo velké území nebo velké množství lidí současně, nemohou během několika hodin vyřešit každou domácnost.

Právě proto Česká republika od roku 2025 rozvíjí projekt 72 hodin, který připravuje domácnosti na možnost, že základní služby, například elektřina, voda, internet nebo běžné zásobování, mohou být několik dní omezené. Smyslem není přenést odpovědnost státu na občana, ale zvýšit základní soběstačnost domácností v první fázi rozsáhlé mimořádné situace.

To je důležitá hranice.

Připravený občan neznamená občana opuštěného státem.

Stejně jako profesionální záchranný systém neznamená, že jednotlivec nemá žádnou vlastní odpovědnost.

Pokud domácnost zvládne první období běžného výpadku sama, mohou se profesionální kapacity soustředit na lidi, jejichž život nebo zdraví jsou skutečně ohroženy.

Individuální připravenost tak není konkurencí veřejného systému. V rozsáhlé krizi může být jedním z předpokladů jeho fungování.

Ne každý člověk ale může být stejně soběstačný

Ani zde nesmíme vytvořit nový ideál „správně připraveného občana“, kterému potom přičteme odpovědnost za jakýkoli problém.

Senior s omezenou mobilitou má jiné možnosti než zdravá rodina.

Člověk závislý na elektricky napájeném zdravotnickém zařízení nemůže být posuzován stejně jako domácnost, která několik hodin pouze nemůže zapnout televizi.

Osamělý člověk s postižením může potřebovat pomoc mnohem dříve.

Rodina s malými dětmi má jiné potřeby.

Odolnost proto potřebuje současně obecnou připravenost obyvatel a schopnost identifikovat skupiny, které během konkrétní krize potřebují prioritní podporu.

To je pokračování principu ze sekce Soudržnost.

Samostatnost je žádoucí tam, kde je realistická. Solidarita nastupuje tam, kde individuální možnosti nestačí.

Obec bude v mnoha krizích první veřejnou institucí, kterou občan skutečně vidí

Krizový systém musí být schopen fungovat celostátně, ale dopad krize je téměř vždy místní.

Zaplavená ulice.

Uzavřený most.

Výpadek vody v konkrétní obci.

Evakuovaná škola.

Domov seniorů bez proudu.

Právě samospráva často nejlépe ví, kde žijí zranitelní obyvatelé, kde existuje použitelná budova, která místní komunikace je průjezdná a jaké místní firmy disponují prakticky využitelnou kapacitou.

Současný systém proto už dnes přiděluje územním samosprávám a jejich představitelům konkrétní role v krizovém řízení. Bezpečnostní rada kraje je například koordinačním orgánem pro přípravu na krizové situace a předsedá jí hejtman; krizový systém zároveň pracuje se státní, krajskou i obecní úrovní.

Pro Model 77 je ale právě toto oblast, kde bude potřeba postupovat velmi opatrně.

Z faktu, že je místní znalost důležitá, neplyne, že má být každá krizová schopnost místní.

Decentralizace není synonymem odolnosti

Představme si dvě varianty.

V první má každý zemský obvod vlastní malý odborný krizový tým, vlastní technický systém, vlastní zásoby a vlastní specialisty.

Ve druhé existují některé lokální operační kapacity, ale drahé odborné schopnosti, speciální technika, datové systémy nebo zásoby jsou sdílené pro několik území či celou republiku.

Který model je odolnější?

Bez konkrétní funkce to nelze říci.

Decentralizovaný systém může být výhodný, pokud výpadek centra nesmí ochromit celou zemi. Několik nezávislých uzlů může znamenat vyšší redundanci.

Stejná decentralizace ale může být problémem, pokud vytvoří desítky malých týmů, které nemají dostatek odborníků, peněz ani zkušeností s událostí, která nastane jednou za mnoho let.

Politická decentralizace proto nemůže automaticky znamenat decentralizaci každé odborné kapacity.

U odolnosti tento princip platí ještě silněji než v běžné správě.

Vzácná expertiza má být tam, kde ji dokážeme dlouhodobě udržet.

Místní schopnost reagovat má být tam, kde je potřeba rychlá znalost situace.

Obě věci mohou existovat současně.

Soukromý sektor je součástí odolnosti, ať už to stát chce nebo ne

Velká část infrastruktury moderní společnosti není provozována přímo ministerstvy.

Telekomunikace.

Energetické společnosti.

Dodavatelské řetězce.

Datová centra.

Doprava.

Potravinové zásobování.

Řada zdravotnických, logistických a technologických kapacit.

Stát proto nemůže odolnost vybudovat pouze uvnitř veřejné správy.

Musí být schopen spolupracovat s provozovateli, jejichž technologie, zaměstnance nebo zásoby bude společnost během krize potřebovat.

Aktuální rámec NATO v roce 2026 právě kvůli tomu výslovně posiluje spolupráci veřejného a soukromého sektoru. U energetiky, komunikací či dopravy klade důraz mimo jiné na kontinuitu provozu, znalost dodavatelských závislostí, náhradní řešení a obnovu kritických funkcí.

To ovšem neznamená, že stát má převzít řízení každé soukromé společnosti.

Potřebuje spíše vědět, na čem je veřejný systém existenčně závislý, jaká pravidla mají platit při mimořádné situaci a kdo nese odpovědnost za obnovu.

Soběstačnost není totéž co odolnost

Téma odolnosti snadno sklouzne k myšlence, že bezpečné je pouze to, co si země vyrábí sama.

Někdy může být domácí kapacita skutečně strategicky důležitá.

Úplná soběstačnost ale není realistickým ani automaticky odolným modelem.

Země může být závislá na jediném domácím výrobním závodě stejně nebezpečně jako na jediném zahraničním dodavateli.

Naopak několik nezávislých dodavatelů z různých oblastí, kvalitní propojení se sousedy a možnost rychle změnit zdroj mohou být mimořádně odolným řešením.

Rozhodující tedy není pouze otázka:

„Vyrábíme to doma?“

Ale spíše:

„Co se stane, když současný zdroj přestane fungovat?“

Existuje alternativa?

Jak rychle ji můžeme použít?

Jak dlouho vydržíme bez ní?

A je případný výpadek natolik závažný, že potřebujeme domácí nebo veřejnou rezervu?

To je lepší způsob, jak přemýšlet o strategických závislostech.

Krizová pravomoc musí mít také cestu zpět

Krizová situace přirozeně vyžaduje rychlejší rozhodování.

Někdy je nutné omezit běžné postupy, mobilizovat zdroje nebo dočasně zasáhnout do práv jednotlivců.

Český právní řád proto rozlišuje několik krizových stavů podle rozsahu a povahy situace; různé typy mohou vyhlašovat krajské, vládní nebo parlamentní orgány.

Právě mimořádné pravomoci ale potřebují obzvlášť jasné hranice.

Odolný demokratický stát totiž není pouze stát, který dokáže během krize soustředit rozhodovací schopnost.

Je to také stát, který dokáže po odeznění krize z mimořádného režimu vystoupit.

Dočasné opatření se nemá stát pohodlnou trvalou zkratkou běžného práva.

Proto musí být u mimořádné pravomoci vždy možné určit její důvod, rozsah, odpovědného nositele, způsob kontroly a okamžik nebo podmínku ukončení.

Odolnost demokracie se pozná také tím, že krize nezmění výjimku v normální způsob vládnutí.

Krize není chvíle na první výměnu vizitek

Jedním z nejpraktičtějších znaků připravenosti je něco velmi jednoduchého.

Lidé, kteří spolu budou muset během krize spolupracovat, se znají už před ní.

Vědí, kdo má kterou pravomoc.

Mají na sebe funkční kontakty.

Rozumějí základním postupům.

A ideálně už společně absolvovali cvičení.

Koordinace totiž není organizační schéma.

Je to schopnost skutečně spolupracovat pod tlakem, při nedostatku informací a často v situaci, kdy některé běžné nástroje nefungují.

Integrovaný záchranný systém vznikl právě z potřeby koordinovat hasiče, zdravotníky, policii a další složky, které mají rozdílné úkoly a pravomoci, ale při větších událostech musejí postupovat společně.

Tento princip lze rozšířit i mimo samotné záchranné složky.

Odolnost potřebuje nacvičené vztahy mezi státem, samosprávou, provozovateli infrastruktury, zdravotnictvím, dopravou, médii a dalšími relevantními aktéry.

Krize je příliš pozdě na to, aby se teprve zjišťovalo, kdo je za co odpovědný.

Připravenost musí zahrnovat i obnovu

Krizové řízení se snadno soustředí na nejdramatičtější fázi události.

Záchranu lidí.

Hašení.

Evakuaci.

Nouzové zásobování.

Jenže skutečná odolnost pokračuje i potom.

Silnice je zničená.

Škola nepoužitelná.

Domácnosti se nemohou vrátit.

Firma několik týdnů nevyrábí.

Data jsou poškozená.

Personál je vyčerpaný.

V takové chvíli už nejde pouze o zásah. Začíná obnova.

A právě rychlost obnovy je jedním z nejlepších ukazatelů odolnosti.

Nejde jen o to, zda systém přežil první úder.

Jde o to, zda dokáže obnovit běžné funkce dříve, než se dočasné poškození změní v dlouhodobý ekonomický nebo sociální problém.

Aktuální požadavky NATO proto vedle ochrany a reakce stále výrazněji pracují také s opravami, obnovou a schopností rychle vracet klíčové systémy do provozu.

Pro Model 77 z toho vyplývá, že obnova nemůže být dodatkem krizového plánu.

Musí být jeho součástí od začátku.

Odolnost se pozná podle slabého článku

Země může mít vynikající hasiče.

Velké energetické zdroje.

Moderní nemocnice.

Silnou armádu.

A přesto může být v určité situaci velmi zranitelná kvůli jednomu nenápadnému bodu, na kterém závisí mnoho ostatních funkcí.

Odolnost proto není průměr kvality jednotlivých institucí.

Je do značné míry vlastností jejich propojení.

Pokud deset kritických systémů funguje dokonale a jeden společný prvek je dokáže všechny současně vyřadit, výsledný systém není odolný.

Právě proto budeme v dalších kapitolách zkoumat nejen jednotlivé oblasti, ale také jejich závislosti.

Elektřinu na komunikacích.

Komunikace na energii.

Zdravotnictví na logistice.

Logistiku na dopravě.

Digitální stát na datových centrech.

A veřejné služby na lidech, kteří je musí i během krize fyzicky vykonávat.

Odolnost vzniká právě mezi institucemi.

Co by tuto hypotézu vyvrátilo?

Ani odolnost se nesmí stát univerzálním argumentem pro další výdaje, zásoby a instituce.

Každý požadavek na rezervní kapacitu musí být schopen vysvětlit, proti jakému riziku chrání a zda jeho náklady odpovídají přínosu.

Pokud lze problém levněji vyřešit rychlou obnovou než dlouhodobým udržováním záložní kapacity, může být obnova lepším řešením.

Pokud je možné zajistit několik nezávislých dodavatelů místo nákladné domácí výroby, nemusí být soběstačnost správným cílem.

Pokud další krizová instituce pouze zdvojí pravomoci stávající organizace, může připravenost spíše zhoršit.

A pokud občanská připravenost začne sloužit jako argument pro snižování základní veřejné schopnosti reagovat, došlo k převrácení jejího smyslu.

Odolnost má totiž vlastní riziko: pod jejím jménem lze ospravedlnit téměř cokoli.

Další sklady.

Další úřady.

Další technologie.

Další omezení.

Právě proto musí být stejně jako ostatní části Modelu 77 falsifikovatelná.

Musíme být schopni říci nejen, proč určitou rezervu potřebujeme, ale také co by nás přesvědčilo, že ji nepotřebujeme.

Vztah k Modelu 77

Odolnost bude jedním z nejtěžších testů pracovního územního modelu.

Na jedné straně potřebuje decentralizaci. Stát, který závisí na jediném centru, může být křehký. Obce a regionální struktury musejí být schopné jednat také v situaci, kdy je komunikace s centrem omezená.

Na druhé straně potřebuje koncentraci některých odborných schopností. Nemá smysl udržovat desítky slabých kopií vzácné expertizy jen proto, aby každá politická jednotka měla vlastní.

Model proto musí hledat kombinaci místní akceschopnosti a sdílené odborné kapacity.

Obec potřebuje vědět, co dělat bezprostředně.

Nadobecní úroveň může koordinovat problémy přesahující hranice jedné obce.

Stát musí garantovat schopnosti, které vyžadují celostátní měřítko, mezinárodní spolupráci nebo velké sdílení zdrojů.

Ale ani toto rozdělení nesmí být dogmatem.

U každé funkce se musíme znovu ptát, kde má být rozhodování, kde odborná kapacita, kde materiální rezerva a kdo za výsledek skutečně odpovídá.

Číslo 77 zde opět nic neřeší samo.

Pokud by několik desítek územních krizových systémů znamenalo roztříštění odborníků, nekompatibilní technologie a vyšší náklady, Model 77 by měl tuto variantu odmítnout.

Pokud by naopak dnešní přílišná koncentrace znamenala, že výpadek jednoho centra ochromí velkou část země, je to argument pro jinou architekturu.

Rozhodnout musí funkce a testování, ne mapa.

Odolný stát počítá s tím, že něco selže

Možná největší změnou oproti běžnému způsobu správy je právě tato myšlenka.

Při běžném řízení se ptáme, jak zajistit, aby systém fungoval správně.

Při řízení odolnosti se musíme ptát také, co uděláme, když správně fungovat nebude.

Neznamená to rezignovat na kvalitu.

Znamená to přestat předstírat neomylnost.

Odolný stát chrání kritickou infrastrukturu, ale zároveň má náhradní řešení pro její výpadek. Buduje digitální služby, ale přemýšlí o tom, co se stane bez nich. Spolupracuje se soukromým sektorem, ale zná kritické závislosti. Připravuje profesionální záchranné složky a současně podporuje základní připravenost občanů.

A především své předpoklady testuje.

Protože skutečným opakem odolnosti není jen slabost.

Je jím také systém, který vypadá dokonale, dokud poprvé nenastane situace, se kterou nepočítal.

Pracovní závěr Modelu 77 proto zní: odolnost není další samostatná instituce ani další vrstva státu. Je to vlastnost způsobu, jakým stát navrhuje své funkce.

Musí počítat s poruchou, mít přiměřené rezervy, znát své závislosti, umět jednat i při neúplných informacích a dokázat se po krizi vrátit k běžnému provozu.

A právě od této obecné otázky můžeme přejít k prvnímu konkrétnímu problému:

Kdo má rozhodovat ve chvíli, kdy běžné řízení státu nestačí?

Tím začíná následující kapitola o krizovém řízení.