Kontinuita státu a veřejných služeb

Stát musí fungovat i tehdy, když část systému nefunguje

Moderní stát je postaven na předpokladu, že většina věcí funguje současně.

Je elektřina. Fungují telefony a internet. Úředník se dostane na pracoviště. Informační systém načte potřebná data. Banka odešle platbu. Dodavatel přiveze palivo. Nemocnice má léky. Občan se může identifikovat a stát může ověřit, kdo je.

V běžném provozu si vzájemnou závislost těchto systémů téměř neuvědomujeme.

Krize ji dokáže odhalit během několika hodin.

Výpadek elektřiny není jen problémem osvětlení. Může zasáhnout komunikace, čerpání vody, dopravu, platby, zdravotnictví nebo digitální služby. Kybernetický incident nemusí poškodit jedinou budovu a přesto může vyřadit agendu, bez které instituce nedokáže rozhodnout. Povodeň může úřad technicky ponechat funkční, ale zaměstnanci se do něj nedostanou. Epidemie může zachovat budovy i technologie, ale odebrat systému významnou část personálu.

Otázka kontinuity proto nezní, jak ochránit každou jednotlivou součást státu před výpadkem.

Zní jinak:

Které funkce musí pokračovat, i když část běžného systému přestane fungovat?

To je jeden ze základních testů odolného státu.

Stát nemusí během krize fungovat normálně. Musí fungovat dostatečně

Jedním z největších omylů krizového plánování by bylo snažit se udržet během vážné krize úplně stejný rozsah veřejné správy jako za běžného dne.

To nemusí být možné.

A často to ani není potřeba.

Pokud velkou část země zasáhne několikadenní výpadek elektřiny, není první prioritou státu zachovat běžné tempo každého povolovacího řízení, dotačního programu nebo administrativní agendy.

Některé procesy mohou počkat.

Jiné nikoli.

Stát musí být schopen rozhodovat. Musí fungovat záchranné a bezpečnostní služby. Kritická zdravotní péče. Základní zásobování vodou, potravinami, energií a pohonnými hmotami. Komunikace s obyvatelstvem. Některé finanční a sociální toky. Evidence a rozhodování, bez kterých nelze udržet základní právní a hospodářský provoz.

Prvním úkolem kontinuity proto není vytvořit záložní kopii celého státu.

Je jím určit, co je jeho minimální funkční jádro.

Teprve potom lze řešit, co toto jádro potřebuje k přežití.

Kritická není instituce. Kritická je funkce

Úřad může mít reprezentativní sídlo, stovky zaměstnanců a desítky informačních systémů.

To ještě neznamená, že všechny jeho činnosti jsou během krize stejně důležité.

Stejně tak může malá technická služba, kterou veřejnost téměř nezná, představovat bod, bez kterého přestane fungovat mnohem větší část státu.

České právo se právě tímto směrem v posledním období významně proměnilo. Zákon č. 266/2025 Sb. o kritické infrastruktuře, účinný od 19. srpna 2025, staví nový režim na odolnosti poskytovatelů základních služeb. Prováděcí úprava z července 2026 následně stanovila základní služby a kritéria, podle kterých se jejich významní poskytovatelé zařazují mezi subjekty kritické infrastruktury.

To je důležitý posun v uvažování.

Nejdříve se ptáme, kterou službu společnost potřebuje zachovat. Teprve potom, která infrastruktura, organizace, technologie a lidé jsou pro její poskytování nezbytní.

Stejnou logiku by měl Model 77 používat pro kontinuitu veřejné správy.

Nejdříve funkce.

Až potom instituce, budova a systém.

Kontinuita vlády je zvláštní veřejná funkce

V některých oblastech může společnost určitou dobu fungovat v omezeném režimu.

Rozhodovací schopnost státu je ale podmínkou, aby vůbec bylo možné ostatní omezené zdroje koordinovat.

NATO ve svých aktualizovaných požadavcích na civilní odolnost z 15. září 2026 staví kontinuitu vlády a kritických vládních služeb na první místo. Požaduje mimo jiné jasnou posloupnost vedení, jednoznačný rozhodovací řetězec, identifikaci základních národních funkcí, chráněná krizová pracoviště a alternativní možnosti pokračování vládních operací.

Nejde pouze o otázku války.

Stejná logika má význam při přírodní katastrofě, dlouhodobém blackoutu, závažném kybernetickém incidentu nebo jiné události, která vyřadí běžná pracoviště a komunikační kanály.

Stát proto potřebuje znát odpověď na velmi praktické otázky.

Co když se vláda nemůže sejít na běžném místě?

Co když nejsou dostupné standardní informační systémy?

Co když významná část vedení určité instituce není dostupná?

Kdo přebírá rozhodovací pravomoc?

Které informace musí mít k dispozici?

A jak bude rozhodnutí právně doloženo a předáno dál?

Continuity plán není jen seznam telefonních čísel. Je to plán pokračování autority.

Největší slabinou může být jediný nenápadný předpoklad

Instituce si může vytvořit velmi propracovaný krizový plán.

Má záložní pracoviště.

Záložní generátor.

Datové zálohy.

Náhradní personál.

Potom ale zjistí, že všechny klíčové osoby používají mobilní síť stejného operátora.

Nebo že záložní budova používá stejnou elektrickou přípojku jako původní.

Že datová záloha leží ve stejném technologickém prostředí jako produkční systém.

Že náhradní generátor sice funguje, ale palivo vystačí na několik hodin a další dodávka závisí na nefunkční dopravě.

Odolnost proto není počet záloh.

Je to skutečná nezávislost záloh na poruše, proti které mají chránit.

Dvě technologická řešení nejsou dvě zálohy, pokud mají společný bod selhání.

Dvě budovy nejsou dvě nezávislá pracoviště, pokud je může současně odříznout stejná povodeň.

A několik dodavatelů nemusí vytvářet diverzifikaci, pokud všichni používají stejný subdodavatelský řetězec.

Právě závislosti jsou často důležitější než samotný počet kapacit.

Kritická infrastruktura už není jen seznam důležitých objektů

Nový český zákon o kritické infrastruktuře jde právě směrem širšího pojetí odolnosti. Prováděcí vyhláška č. 122/2026 Sb. upravuje plán odolnosti, posuzování rizik, opatření k zajištění odolnosti i hlášení incidentů. Nařízení vlády č. 127/2026 Sb. pak od 18. července 2026 stanovuje jednotlivé základní služby a kritéria významnosti jejich poskytovatelů.

Důležitá není pouze fyzická ochrana zařízení.

Odolnost se musí zabývat také pracovníky, dodavateli, technologiemi, informačními systémy, závislostmi na jiných odvětvích a schopností obnovit činnost po narušení.

To odpovídá i současnému evropskému a aliančnímu směru.

Stále méně jde o jednoduchý seznam „objektů, které nesmějí být zničeny“, a více o otázku „služeb, které musí být schopné pokračovat“.

Pro veřejnou správu je tato změna myšlení stejně potřebná.

Budova ministerstva není veřejnou funkcí.

Rozhodování, které v ní probíhá, ano.

Digitalizovaný stát potřebuje analogickou otázku: co když digitální cesta nefunguje?

Digitalizace může stát výrazně zrychlit a zjednodušit.

Současně vytváří novou formu závislosti.

Pokud je určitá agenda plně digitální, informační systém přestává být jen pomůckou úředníka. Stává se součástí samotné schopnosti státu službu poskytovat.

To není argument proti digitalizaci.

Je to argument pro její odolnější návrh.

Česká republika od 1. listopadu 2025 funguje také podle nového zákona č. 264/2025 Sb. o kybernetické bezpečnosti, který transponoval evropský rámec NIS2 a výrazně rozšířil okruh regulovaných organizací v ekonomicky, společensky nebo bezpečnostně významných odvětvích. Do února 2026 ohlásilo regulovanou službu NÚKIB více než 4 800 organizací.

Kybernetická ochrana je ale pouze první vrstvou.

Sebelepší zabezpečení nikdy nedá absolutní záruku, že systém nebude nedostupný.

Proto musí digitální stát položit další otázku:

Co uděláme, když služba přesto vypadne?

Papír nemusí být univerzální záloha digitalizace

Nejjednodušší reakcí na digitální riziko bývá návrh zachovat všechno také na papíře.

Někdy je to rozumné.

Jindy by tím vznikly dva plnohodnotné systémy, které je potřeba neustále aktualizovat, personálně udržovat a vzájemně synchronizovat.

To by mohlo být velmi drahé a samo o sobě chybové.

Správná otázka proto není, zda má každá digitální služba papírovou kopii.

Je jí, jaký minimální náhradní postup potřebujeme v době její nedostupnosti.

U některé služby lze rozhodnutí několik dní odložit.

U jiné může stačit omezená offline evidence, která se po obnově synchronizuje.

U kritické služby může být nutný plnohodnotný geograficky oddělený záložní systém.

A někde může být skutečně nejlepší jednoduchý papírový postup.

Forma zálohy má odpovídat významu funkce.

Ne nostalgii po předchozí technologii.

Náhradní režim musí být připraven dříve, než systém vypadne

Během výpadku už je pozdě vymýšlet, jak bude nouzový proces fungovat.

Pokud například běžná agenda používá digitální identitu, elektronickou evidenci a automatické ověření několika registrů, je potřeba předem vědět, které části lze při krizovém režimu dočasně zjednodušit.

Kdo smí rozhodnout bez standardního ověření?

Jak bude krok zaznamenán?

Jak zabráníme zneužití nouzového režimu?

A jak se dočasná data po obnovení systému vrátí do hlavní evidence?

Nouzový proces totiž vytváří zvláštní riziko.

Čím více kontrol odstraníme, tím snáze můžeme zachovat službu.

Současně roste prostor pro chybu, podvod nebo ztrátu auditní stopy.

Proto musí být krizové zjednodušení předem navržené a kontrolovatelné.

Ne improvizovaná rezignace na pravidla.

Záloha dat nestačí, pokud neumíme obnovit službu

Organizace může pravidelně zálohovat data a považovat tím otázku kontinuity za vyřešenou.

Jenže záloha je užitečná pouze tehdy, pokud ji lze skutečně obnovit.

To znamená nejen mít soubor někde uložený.

Je potřeba mít dostupnou infrastrukturu, software, potřebné přístupy, dokumentaci, odborníky a dostatečně aktuální kopii.

A celý proces musí být někdy reálně otestován.

Nejhorší okamžik na zjištění, že záloha nejde obnovit, je den po ztrátě produkčních dat.

To vytváří obecnější pravidlo pro celou sekci Odolnost.

Neotestovaná záloha není jistota. Je to předpoklad.

Platí to pro data stejně jako pro generátor, náhradní pracoviště nebo krizový telefonní seznam.

Personál je infrastruktura

O odolnosti se často mluví prostřednictvím techniky.

Servery.

Generátory.

Zásoby.

Budovy.

Jenže téměř každá veřejná funkce nakonec potřebuje člověka.

Elektrická síť potřebuje dispečery a techniky.

Nemocnice zdravotníky.

Vodárna obsluhu.

Datové centrum administrátory.

Krizový štáb lidi schopné situaci vyhodnotit.

Pokud velká část personálu onemocní, nemůže se dostat do práce nebo se sama stará o rodinu zasaženou krizí, může být technicky nepoškozená infrastruktura prakticky nefunkční.

NATO proto v současných požadavcích na odolnost u základních služeb výslovně zahrnuje také dostupnost pracovní síly a schopnost pokračování funkcí během dlouhotrvající krize.

Plán kontinuity tedy musí počítat i s otázkami zastupitelnosti.

Kdo umí vykonat kritickou činnost, pokud hlavní pracovník není dostupný?

Jsou znalosti zdokumentované?

Existuje druhá směna?

Lze část práce vykonávat z jiného místa?

Není kritická veřejná funkce fakticky závislá na jediném člověku?

Nenahraditelný zaměstnanec je zároveň riziko systému

Každá organizace zná člověka, o kterém ostatní říkají:

„Bez něj to nejde.“

Může to být výraz uznání jeho zkušenosti.

Z hlediska odolnosti je to zároveň varování.

Instituce má být schopná využívat výjimečně schopné lidi, aniž by na jejich fyzické přítomnosti byla existenčně závislá.

Znalost kritického procesu má být přenositelná.

Musí existovat dokumentace.

Zastupitelnost.

Přístupová oprávnění pro náhradní pracovníky.

A pravidelná zkušenost s převzetím role.

To není nedůvěra vůči odborníkovi.

Je to ochrana jeho práce před situací, kdy ji kvůli nepředvídatelné události nemůže vykonat.

Některé služby potřebují přednostní přístup ke zdrojům

V rozsáhlé krizi může být málo elektřiny, paliva, dopravy, telekomunikační kapacity nebo zdravotnického materiálu.

Pak už nelze pouze říci, že všechny základní služby jsou důležité.

Musí existovat priorita.

Nemocnice může potřebovat palivo pro záložní zdroje dříve než běžná kancelář.

Vodárna může mít přednost před provozem, jehož odstavení několik hodin neohrozí obyvatelstvo.

Záchranné a krizové složky mohou potřebovat přednostní přístup ke komunikacím.

Aktuální rámec NATO proto počítá například s prioritizací kritických energetických, komunikačních a dopravních kapacit, pokud jsou zdroje během krize omezené.

Taková priorita však nemá vznikat až při výpadku prostřednictvím soutěže o to, kdo má silnější politický vliv.

Má být co nejvíce připravena předem.

Priorita musí odpovídat důsledku výpadku, ne prestiži instituce

Centrální úřad nemusí mít vždy vyšší prioritu než malá místní služba.

Pokud například místní čerpací stanice udržuje dodávku pitné vody desítkám tisíc lidí, její pokračování může být během konkrétní situace důležitější než plný provoz určitého ministerského administrativního systému.

Právě zde se znovu ukazuje výhoda uvažování podle funkcí.

Hierarchie institucí neříká automaticky pořadí kritičnosti.

Je potřeba sledovat důsledky výpadku.

Kolik lidí zasáhne?

Jak rychle nastane vážný dopad?

Existuje náhrada?

Jak dlouho lze výpadek tolerovat?

A závisí na službě další kritické systémy?

Tak vzniká reálná priorita.

Obnova potřebuje pořadí stejně jako první reakce

Po rozsáhlém výpadku nebude možné opravit všechno současně.

To znamená, že stát a provozovatelé musí mít představu nejen o prioritách během bezprostředního zásahu, ale také o prioritách obnovy.

Co se obnovuje první?

Komunikace?

Elektřina?

Doprava?

Vodní hospodářství?

Digitální identity?

Zdravotnické systémy?

Odpověď závisí na konkrétní situaci.

Právě propojenost systémů však znamená, že pořadí obnovy může rozhodovat o celkové délce krize.

NATO v roce 2026 klade větší důraz právě na předem připravené, ověřené a procvičované plány oprav a obnovy kritických systémů.

Odolnost tedy není jen schopnost „vydržet“.

Je také schopnost rozumně rozhodnout, co opravujeme jako první, protože tím znovu zprovozníme co nejvíce dalších funkcí.

Závislost na soukromé firmě není sama o sobě problém

Stát nemusí vlastnit každou infrastrukturu, na které závisí.

Mobilní síť může provozovat soukromá společnost.

Stejně tak datové centrum, logistickou kapacitu, energetický podnik nebo část zdravotnické infrastruktury.

Rozhodující je, zda stát zná svou závislost a má s provozovatelem nastavená pravidla pro mimořádné situace.

Nový režim kritické infrastruktury právě proto dopadá na poskytovatele základních služeb podle významu jejich funkce, nikoli pouze podle toho, zda jde o veřejný nebo soukromý subjekt.

To je správný princip.

Veřejná potřeba nevzniká vlastnictvím.

Pokud soukromá infrastruktura zajišťuje základní společenskou funkci, její kontinuita může být veřejným zájmem.

To ale neznamená, že se její provozovatel automaticky mění v organizační složku státu.

Role státu spočívá v nastavení požadavků na odolnost, výměnu informací, krizovou spolupráci a kontrolu.

Smlouva musí počítat také s krizí

Stejná logika se týká outsourcingu veřejných služeb.

Úřad může přesunout část IT, dopravy, stravování, logistiky nebo jiné podpůrné služby na soukromého dodavatele.

To může být ekonomicky výhodné.

Pokud ale tato služba patří mezi kritické vstupy veřejné funkce, běžná obchodní smlouva nemusí stačit.

Co se stane při dlouhodobém výpadku?

Má dodavatel povinnost udržovat náhradní kapacitu?

Jak rychle musí službu obnovit?

Kde jsou data?

Co když selže sám dodavatel?

Může stát přejít k jinému?

Existuje dokumentace potřebná pro přechod?

Odolnost veřejné služby proto musí být součástí zadání už při nákupu.

Ne dodatkem, který začneme řešit po havárii.

Přílišná koncentrace může být stejně nebezpečná jako přílišná roztříštěnost

Centralizace informačního systému může přinést značné výhody.

Jednotná data.

Méně duplicit.

Snazší správu.

Nižší náklady.

Stejně může společný nákup, centrální sklad nebo jeden velký odborný tým přinést významné úspory.

Jenže centralizace může vytvořit bod, jehož výpadek zasáhne všechny.

Decentralizace zase může znamenat stovky různě kvalitních řešení, obtížnou koordinaci a nedostatek odborníků.

Odolnost proto nevede automaticky ani k centralizaci, ani k decentralizaci.

Potřebuje správně navrženou architekturu.

U některých funkcí může být nejlepší jeden centrální systém s geograficky nezávislou zálohou.

U jiných síť několika regionálních uzlů.

Jinde místní autonomie umožňující pokračování činnosti bez spojení s centrem.

A někde je nejbezpečnější kombinace všech tří.

To nelze rozhodnout jednotným organizačním principem pro celý stát.

Model 77 musí rozlišit politickou decentralizaci a technickou redundanci

Právě zde hrozí jedna důležitá chyba.

Představa, že 77 zemských obvodů automaticky znamená odolnější stát, protože rozhodování nebude koncentrované.

Nemusí.

Pokud všech 77 obvodů používá stejný centrální informační systém bez funkční náhrady, politická decentralizace technickou zranitelnost nevyřeší.

Stejně tak není nutné, aby každý obvod provozoval vlastní plnohodnotné datové centrum jen proto, aby měl politickou autonomii.

Odolnost vzniká skutečnou architekturou systému.

Politická úroveň musí být schopna rozhodovat.

Technická kapacita může být sdílená.

Data mohou být zálohována na několika místech.

A místní nouzový režim může umožnit omezené pokračování činnosti, i když centrální služba není dostupná.

To je mnohem sofistikovanější než heslo „decentralizovat“.

Obec musí vědět, co bude dělat první den bez centra

Stejně tak není realistické očekávat, že každá obec vytvoří vlastní kompletní krizovou infrastrukturu.

Musí ale vědět, které základní místní funkce má udržet.

Jak bude komunikovat s obyvateli, pokud běžné digitální kanály nefungují?

Kde lze vytvořit informační místo?

Jak zajistí základní kontakt s lidmi vyžadujícími pomoc?

Které budovy lze použít?

Kdo má klíče?

Kdo dokáže rozhodovat, pokud starosta není dostupný?

Jaké místní kapacity lze využít?

Taková připravenost není drahá kopie celostátního krizového systému.

Je to základní provozní gramotnost veřejné instituce.

Vyšší úroveň pak musí poskytnout to, co obec realisticky sama udržovat nemůže.

Zemský obvod by mohl být uzlem kontinuity. Nemusí jím ale být

Pokud Model 77 uvažuje o nové nadobecní úrovni, kontinuita státu nabízí jednu možnou funkční hypotézu.

Zemský obvod by mohl fungovat jako územní uzel, který je dostatečně blízko obcím a zároveň dostatečně velký, aby udržel profesionální krizové, logistické a technické kapacity.

Mohl by koordinovat náhradní veřejné služby, regionální dopravu, sdílené zásoby, pomoc obcím nebo kontinuitu některých informačních funkcí.

To je ale teprve hypotéza.

Dnešní kraje už plní významné krizové úkoly.

ORP tvoří další existující úroveň.

HZS má vlastní profesionální územní strukturu.

A technické infrastruktury často používají úplně jiné regionální členění.

Nová úroveň proto musí prokázat, že skutečně spojuje funkce lépe.

Pokud by pouze převzala krajský krizový plán a změnila nadpis, reforma nedává smysl.

Politická mapa nemusí být mapou záloh

To je u kontinuity zvlášť důležité.

Záložní datové centrum může nejlépe fungovat pro několik zemských obvodů.

Specializovaný tým může být celostátní.

Materiální sklad může být umístěn podle dopravní dostupnosti, nikoli podle správní hranice.

Energetická obnova se bude řídit strukturou sítě.

Vodárenský systém povodím a technickou sítí.

Zdravotnické kapacity spádovostí.

Pokus přinutit všechny tyto funkce do jedné politické mapy by mohl odolnost snížit.

Model 77 proto musí umožnit, aby politická odpovědnost a odborná infrastruktura měly různé geografické uspořádání tam, kde pro to existuje jasný funkční důvod.

Kontinuita něco stojí — a právě proto musíme vědět, kolik

Záložní systémy jsou nákladné.

Udržovat druhé pracoviště, generátor, zásoby, dvojí připojení, náhradní datové řešení a proškolený personál znamená platit za kapacitu, kterou většinu času nevyužíváme.

Proto nelze na každou hypotetickou zranitelnost reagovat další zálohou.

Musíme znát hodnotu chráněné funkce.

Pravděpodobnost a následky výpadku.

Maximální přijatelnou dobu přerušení.

A cenu různých variant ochrany.

Někde se vyplatí téměř nulová tolerance výpadku.

Jinde je levnější připustit několik hodin nebo dní omezení a investovat spíše do rychlé obnovy.

Odolnost tedy není opak hospodárnosti.

Je to hospodárnost posuzovaná i v okamžiku poruchy.

Ne každá služba potřebuje stejnou úroveň kontinuity

Nemocnice, která poskytuje akutní život zachraňující péči, má jinou toleranci výpadku než agenda, jejíž vyřízení lze bez zásadních následků odložit o tři dny.

Proto by měl stát pro významné veřejné funkce určit dvě důležité veličiny.

Jak dlouhý výpadek je ještě přijatelný?

A na jakou minimální úroveň musí služba během krizového režimu klesnout, aniž přestane plnit svůj základní účel?

Takové uvažování je praktičtější než obecný požadavek „služba musí fungovat vždy“.

Některé části budou fungovat plně.

Jiné omezeně.

Některé budou dočasně pozastaveny.

Odolnost spočívá v tom, že toto pořadí známe předem a nemusíme je vymýšlet ve chvíli největšího chaosu.

Kontinuita musí být testována bez hlavního systému

Cvičení, při kterém všechny běžné prostředky fungují, může potvrdit, že normální systém funguje.

Neověří jeho zálohu.

Pokud chceme zjistit, zda instituce dokáže pracovat bez své běžné budovy, musí ji při cvičení skutečně přestat používat.

Pokud chceme ověřit alternativní komunikaci, hlavní komunikační kanál má být simulovaně nedostupný.

Pokud má existovat možnost obnovit data ze zálohy, musí se někdy skutečně obnovit.

Pokud má rozhodovací pravomoc přejít na náhradní osobu, měla by ji při cvičení opravdu převzít.

Jinak testujeme scénář, který se velmi podobá normálnímu pracovnímu dni.

Odolnost se musí cvičit právě přes ztrátu pohodlí.

Co by tento přístup zpochybnilo?

I kontinuita se může stát drahým rituálem.

Organizace může udržovat náhradní systém, který nikdo nepoužil deset let a už technicky neodpovídá současnému provozu.

Záložní pracoviště může existovat jen proto, že je vyžadováno plánem.

Dvojí infrastruktura může stát mnohem více, než odpovídá reálnému riziku.

Příliš komplikované nouzové postupy mohou být natolik vzdálené běžné práci, že je zaměstnanci během skutečné krize nezvládnou.

Decentralizovaná záloha může zase vytvořit nekonzistentní data a problémy při návratu do normálního provozu.

A některé „náhradní“ systémy mohou sdílet stejnou zranitelnost jako systém hlavní.

Proto musí být každá investice do kontinuity schopna odpovědět na jednoduché otázky: jakou funkci chrání, proti kterému typu výpadku, jak dlouho ji dokáže udržet a kdy byla naposledy skutečně otestována.

Pokud tyto odpovědi nemáme, můžeme mít drahé vybavení, ale ne prokázanou odolnost.

Co z toho plyne pro Model 77

Kontinuita veřejných služeb podporuje základní logiku Modelu 77, ale zároveň ji významně omezuje.

Podporuje ji v tom, že stát nemá být závislý na jediném centru a každá odpovědná úroveň musí být schopna alespoň omezeně jednat také při narušení běžných vazeb.

Omezuje ji v tom, že není účelné násobit každou odbornou a technickou kapacitu podle počtu politických jednotek.

Odolný model proto potřebuje kombinovat místní rozhodovací schopnost, širší sdílené kapacity a celostátní standardy.

Obec má vědět, co musí zvládnout sama.

Případná nadobecní úroveň má vědět, které funkce koordinuje a jak pomůže obcím při překročení jejich kapacity.

Stát musí udržet celostátní rozhodování, základní registry, pravidla, strategické kapacity a služby, které potřebují jednotný systém nebo široké sdílení rizika.

Technické zálohy přitom nemusí kopírovat politickou mapu.

Pracovní závěr proto není požadavek na druhou kopii celého státu.

Je mnohem praktičtější.

Každá kritická veřejná funkce má mít předem stanovený minimální režim, ve kterém dokáže pokračovat, známé závislosti, připravenou náhradu pro nejvážnější výpadky a jasný postup obnovy.

A teprve potom má smysl rozhodovat, která úroveň nebo instituce tuto schopnost ponese.

Odolný stát totiž není stát, ve kterém každé zařízení funguje pořád.

Je to stát, který i po ztrátě části zařízení, lidí nebo technologií stále dokáže vykonat to, bez čeho společnost fungovat nemůže.