Jak měřit odolnost

Stát není připravený proto, že má plán, ale proto, že dokáže fungovat, když jej potřebuje

Odolnost má jeden nepříjemný problém. Velmi dobře se o ní mluví a poměrně obtížně se měří. Můžeme spočítat počet krizových plánů. Počet sirén. Množství strategických zásob. Počet záložních generátorů. Výdaje na kybernetickou bezpečnost. Počet uskutečněných cvičení. Všechna tato čísla mohou být užitečná. Ani jedno ale samo neříká, zda stát při skutečném problému obstojí.

Nemocnice může mít záložní generátor, který se při výpadku nerozběhne. Obec může mít dokonale zpracovaný krizový plán, který nikdo z nového vedení nezná. Organizace může pravidelně zálohovat data, ale nikdy nezkusila systém ze zálohy obnovit. Stát může mít dostatek určitého materiálu, ale nedokáže jej během krize dopravit na místo potřeby.

Odolnost se proto nesmí měřit pouze tím, co stát vlastní nebo co má napsané.

Musíme měřit také to, co dokáže skutečně udělat.

Odolnost není jedno číslo

U ekonomiky můžeme sledovat HDP. U nezaměstnanosti míru nezaměstnanosti. U inflace růst cen.

Ani tyto ukazatele samozřejmě nevystihují celou realitu, ale poskytují společný orientační bod.

U odolnosti podobné jedno číslo pravděpodobně nikdy mít nebudeme.

Odolnost energetiky vypadá jinak než odolnost zdravotnictví. U elektrické sítě nás zajímá stabilita, náhradní napájení a rychlost obnovy. U zdravotnictví schopnost zvýšit kapacitu, zachovat základní péči a nahradit výpadek personálu. U vody dostupnost zdrojů, funkčnost úpravy a distribuce. U krizové komunikace rychlost varování a schopnost dostat informaci k obyvatelům několika nezávislými cestami.

OECD právě proto při práci s ukazateli odolnosti upozorňuje, že jde o vícerozměrný jev a že soustava indikátorů musí odpovídat konkrétním rizikům a cílům daného území. Nestačí jeden univerzální index.

Pro Model 77 z toho plyne důležitý závěr.

Nemá smysl hledat „index odolnosti zemského obvodu“ a podle jednoho čísla rozhodovat, zda je území dobře nebo špatně připravené.

Potřebujeme několik různých pohledů.

Nejprve musíme vědět, co má přežít

Měřit lze pouze něco, co jsme předem definovali.

Pokud řekneme, že během krize musí „fungovat stát“, je to příliš neurčité.

Musíme určit základní funkce.

Schopnost veřejné moci rozhodovat.

Záchranné služby.

Základní zdravotní péči.

Dodávku vody.

Minimální energetické zásobování.

Komunikaci.

Dopravu potřebnou pro kritické služby.

Základní zásobování.

NATO ve svých aktualizovaných požadavcích na civilní odolnost zveřejněných 15. září 2026 pracuje právě s podobnou logikou. Mezi základní oblasti řadí kontinuitu vlády a kritických veřejných služeb, energetiku, zvládnutí pohybu obyvatelstva, potraviny a vodu, zdravotní krize, civilní komunikace a dopravu. Současně zdůrazňuje identifikaci základních funkcí, testování plánů, obnovu služeb a vzájemné závislosti mezi jednotlivými sektory.

To je užitečný rámec, nikoli hotová česká metrika.

Český stát musí sám určit, které civilní funkce potřebuje zachovat a na jaké minimální úrovni.

Teprve potom je možné zjistit, zda je systém odolný.

Nestačí říci, že služba má fungovat

Další krok je obtížnější.

Co znamená „fungovat“?

Vodárenská soustava může při krizi dodávat méně vody než běžně a přesto plnit základní funkci.

Dopravní koridor může mít polovinu běžné kapacity a stále umožnit průjezd záchranných složek a zásobování.

Úřad nemusí vyřizovat všechny běžné agendy ve standardních lhůtách, pokud dokáže pokračovat v těch, které jsou během krize nezbytné.

Nemocnice může omezit část plánované péče, aniž by přestala plnit svou základní úlohu.

Proto potřebujeme pro významné veřejné služby definovat minimální funkční úroveň.

Ne ideální provoz.

Minimum, pod které už začíná vážně selhávat veřejná funkce.

Taková definice současně zabraňuje opačnému extrému. Pokud budeme požadovat stoprocentní zachování každé veřejné služby za všech okolností, cena odolnosti může být prakticky neomezená.

Odolnost musí být dostatečná.

Nemůže být absolutní.

Druhým měřítkem je čas

Výpadek na deset sekund je jiný problém než výpadek na deset dní.

Proto je jednou z nejdůležitějších veličin odolnosti čas.

Jak dlouho může základní služba nefungovat, než vzniknou vážné následky?

Jak dlouho dokáže pokračovat v nouzovém režimu?

A za jak dlouho ji umíme obnovit?

Právě schopnost rychlé obnovy je v současných mezinárodních rámcích stále výraznější součástí pojetí odolnosti. Aktualizované požadavky NATO z roku 2026 například zdůrazňují nejen ochranu a kontinuitu, ale také opravárenské a obnovovací schopnosti a u jednotlivých sektorů požadují připravené a procvičené mechanismy obnovy.

Pro veřejnou správu je tento pohled velmi užitečný.

Místo abstraktní otázky:

„Je tento systém odolný?“

se můžeme ptát:

„Jak dlouho bude služba nefunkční po konkrétním typu poruchy?“

Takovou otázku lze testovat.

A její odpověď lze zlepšovat.

Výpadek není vždy selhání

To je důležitý rozdíl.

Odolný systém nemusí zabránit každému výpadku.

Některé události jsou natolik rozsáhlé, že úplná kontinuita není realistická.

Pokud extrémní povodeň zničí most, samotné zničení mostu ještě nemusí znamenat, že systém selhal.

Rozhodující může být něco jiného.

Existovala náhradní trasa?

Byla rychle zavedena?

Dostaly se záchranné složky na druhou stranu?

Za jak dlouho vzniklo provizorní řešení?

A byla při rekonstrukci odstraněna zranitelnost, která škodu způsobila?

Odolnost tedy není nulový počet poruch.

Je to schopnost zabránit tomu, aby se z jedné poruchy stal nekontrolovaný systémový problém.

To mění i způsob hodnocení institucí.

Organizace nemá být automaticky penalizována za každou mimořádnou událost.

Má být hodnocena podle toho, zda riziko přiměřeně předvídala, jak na něj reagovala a zda se z něj poučila.

Připravenost je potřeba měřit před krizí i během ní

Část ukazatelů lze sledovat předem.

Je jasná odpovědnost?

Existuje plán kontinuity?

Jsou známé kritické závislosti?

Je dostupná záložní kapacita?

Jsou aktualizované kontakty?

Proběhlo cvičení?

Je personál zastupitelný?

Takové ukazatele měří připravenost.

Jsou důležité, protože nechceme čekat na katastrofu, abychom zjistili, zda systém funguje.

Současně ale mají omezení.

Organizace může splňovat všechny formální požadavky a skutečnou krizovou schopnost mít slabou.

Proto potřebujeme druhou skupinu měřítek založených na výkonu.

Jak rychle se během cvičení podařilo svolat odpovědné lidi?

Za jak dlouho dorazilo varování občanům?

Dokázala nemocnice přejít na záložní napájení?

Podařilo se obnovit databázi ze zálohy?

Dokázala obec získat pomoc vyšší úrovně?

Fungovala alternativní dopravní trasa?

To už není měření existence plánu.

Je to měření schopnosti.

Cvičení má být zkouškou, nikoli divadelním představením

Pokud všichni účastníci přesně vědí, co se během cvičení stane, kdy to nastane a jak mají reagovat, lze velmi snadno vytvořit dobrý výsledek.

Takové cvičení může být užitečné pro nácvik konkrétního postupu.

Pro test odolnosti ale potřebujeme také situace s určitou mírou překvapení.

Výpadek systému, který měl být dostupný.

Nedostupnost klíčového člověka.

Druhá událost přicházející během řešení první.

Nedostatek určitého prostředku.

Chybná první informace.

Nebo nutnost spolupráce institucí, které spolu běžně nepracují.

Evropská Strategie unie připravenosti z roku 2025 právě proto počítá s pravidelnými cvičeními, společným katalogem výcviku a vytvořením platformy pro sdílení získaných zkušeností. Zároveň prosazuje přístup připravenosti vůči všem druhům rizik a koordinaci napříč celou veřejnou správou a společností.

Cvičení tedy nemá především dokazovat, že plán funguje.

Má hledat místo, kde nefunguje.

Úspěšné cvičení může být právě to, které odhalí vážnou slabinu včas.

Počet zjištěných chyb proto nemusí být špatným výsledkem

To může působit paradoxně.

Instituce, která během cvičení zjistí deset nedostatků, může být ve skutečnosti lépe připravená než instituce, která nezjistí žádný.

Rozhodující je, co se s těmito nedostatky stane.

Pokud po každém cvičení vznikne dlouhý seznam doporučení, který se uloží do archivu, nemá cvičení velkou hodnotu.

Pokud naopak každé významné zjištění získá odpovědného nositele, termín nápravy a následné ověření, vzniká skutečný učící se systém.

Právě zde je možné velmi prakticky použít kontrolní logiku Modelu 77.

Kontrolní zjištění má mít pokračování.

Nápravu.

Termín.

A ověření, že se problém opravdu nevrátil.

Měřítkem připravenosti proto může být například i podíl závažných nedostatků z předchozích cvičení, které byly ve stanoveném čase odstraněny a následně znovu otestovány.

Takový ukazatel vypovídá o odolnosti více než počet uskutečněných cvičení.

Musíme měřit také závislosti

Jedna nemocnice může mít vlastní záložní elektrický zdroj.

Vodárna také.

Datové centrum rovněž.

Na papíře jsou tedy tři systémy připravené.

Pokud ale všechny potřebují palivo od jediného distributora a krizová logistika s tím nepočítá, jejich skutečná odolnost může být mnohem menší.

Proto se měření nesmí zastavit uvnitř jednotlivé organizace.

Aktualizované požadavky NATO pro rok 2026 zdůrazňují právě meziodvětvové závislosti a možné kaskádové dopady. U energetiky, komunikací i dopravy požadují znalost kritických dodavatelských řetězců, závislostí a alternativních schopností.

Pro Model 77 z toho plyne možnost vytvořit něco důležitějšího než další žebříček institucí:

mapu kritických vazeb.

Co potřebuje nemocnice?

Na čem závisí vodárna?

Kterou komunikaci potřebuje zásobování?

Kterého digitálního poskytovatele používá několik nezávislých úřadů?

Který most představuje jedinou cestu ke kritickému zařízení?

Právě společné body selhání mají být jedním z hlavních objektů měření.

Redundance musí být skutečně nezávislá

Počet záloh může být zavádějící.

Organizace má dvě datová centra.

Obě jsou ale napájena stejnou částí distribuční sítě.

Má dvě internetová připojení.

Obě v určitém místě vedou stejnou fyzickou trasou.

Má dva dodavatele.

Oba nakupují klíčovou součástku od stejného výrobce.

Má dva sklady.

Oba jsou v záplavovém území stejné řeky.

Formálně máme dvě možnosti.

Prakticky může existovat pouze jedna.

Proto by měření odolnosti mělo rozlišovat mezi počtem záloh a jejich skutečnou nezávislostí.

To může být obtížnější na zjištění.

Je to ale právě druh informace, kterou běžný administrativní výkaz snadno přehlédne.

Náklady musejí být součástí měření

Odolnost má cenu.

Pokud bychom ji neposuzovali společně s náklady, téměř vždy by bylo možné požadovat ještě další záložní systém, další sklad nebo další kapacitu.

Jenže veřejné zdroje jsou omezené.

Milion korun vynaložený na velmi málo významné riziko nelze současně použít na nemocnici, most nebo jinou zranitelnost s mnohem větším očekávaným dopadem.

Proto by měl stát sledovat také mezní přínos dalších opatření.

Kolik rizika konkrétní investice skutečně odstraní?

Kolik lidí chrání?

Jak významnou funkci zabezpečuje?

Kolik stojí nejen její pořízení, ale také dlouhodobý provoz, obnova a testování?

Existuje levnější opatření se srovnatelným výsledkem?

Tato otázka chrání systém před tím, aby se pojem odolnosti změnil v univerzální argument pro jakékoli veřejné výdaje.

Odolnost nemá obejít hospodárnost.

Má být její součástí.

Levnější systém může být někdy odolnější

Vyšší výdaj automaticky neznamená vyšší bezpečnost.

Dvě technologicky složité zálohy mohou být méně odolné než jeden jednoduchý náhradní postup.

Drahý strategický sklad může mít menší hodnotu než smlouva s několika skutečně nezávislými dodavateli.

Nové krizové centrum nemusí být lepší než modernizace existujícího.

Další územní instituce nemusí přinést větší schopnost, pokud pouze rozdělí stejné množství odborníků mezi více úřadů.

Proto by každé významné opatření mělo mít předem definovaný očekávaný výsledek.

Například:

zkrátit dobu obnovy služby z osmi hodin na dvě.

Zajistit, že náhradní zásobování dorazí do každé části území do určitého času.

Odstranit jediný bod selhání.

Zvýšit počet skutečně nezávislých dodavatelských cest.

Pokud se výsledek nedostaví, máme důvod opatření změnit.

Tak se návrh stává falsifikovatelným.

Odolnost obyvatelstva se také nesmí měřit počtem rozdaných příruček

Česko rozvíjí základní připravenost obyvatel mimo jiné prostřednictvím projektu 72 hodin a Evropská strategie připravenosti směřuje obdobně k tomu, aby obyvatelstvo dokázalo zvládnout přinejmenším počáteční fázi vážného narušení a aby se připravenost stala součástí vzdělávání.

Měřit úspěch počtem návštěv webu nebo vytištěných příruček by ale bylo nedostatečné.

Důležitější je zjistit, zda člověk ví, co udělat.

Rozpozná varování?

Ví, kde hledat ověřenou informaci?

Má domácnost přiměřenou základní rezervu?

Ví, jak postupovat při delším výpadku základní služby?

A dokáže systém pomoci člověku, který vlastní přípravu objektivně zvládnout nemůže?

Takové informace lze zjišťovat průzkumy a cvičeními.

Nemusíme znát obsah každé domácnosti.

Potřebujeme vědět, zda veřejná politika změnila skutečnou připravenost, nikoli pouze počet lidí, kterým bylo doporučení odesláno.

Obce potřebují jiné ukazatele než stát

Malá obec nemá být hodnocena podle toho, zda má stejné vybavení jako krajské město.

To by nedávalo žádný smysl.

Má být hodnocena podle funkcí, za které skutečně odpovídá.

Ví, jak varovat obyvatele?

Má zastupitelnost vedení?

Zná své místní kritické objekty?

Dokáže aktivovat pomoc vyšší úrovně?

Má aktuální kontakty?

Dokáže při výpadku běžných komunikačních prostředků pokračovat alespoň v základním fungování?

To mohou být pro malou obec velmi dobrá měřítka odolnosti.

Případný zemský obvod by potřeboval jiná.

Například schopnost koordinovat více postižených obcí, dostupnost sdílených odborných kapacit, logistiku, návaznost regionální dopravy nebo schopnost převzít část koordinace při překročení místních možností.

Stát zase potřebuje měřit celostátní kontinuitu, strategické zásoby, přeshraniční vazby a specializované schopnosti.

Jednotný metr pro všechny úrovně by vytvářel falešná srovnání.

Nelze spravedlivě porovnávat území s úplně jinými riziky

Horská oblast čelí jiným problémům než velká metropole.

Území v záplavové oblasti jiným než region s nedostatkem vody.

Průmyslová aglomerace může mít specifická technologická rizika.

Velké město zase vysokou koncentraci lidí, dopravy a závislých služeb.

Proto by byl problematický jednoduchý žebříček:

„nejodolnější a nejméně odolný region České republiky“.

Nižší hodnota u určitého ukazatele nemusí znamenat horší správu.

Může odrážet výrazně obtížnější výchozí podmínky.

OECD právě při tvorbě indikátorů územní odolnosti upozorňuje na potřebu volit ukazatele podle místního kontextu a kombinovat ekonomickou, sociální, environmentální a institucionální dimenzi.

Smyslem měření tedy nemá být mediální soutěž regionů.

Má pomoci zjistit, kde je riziko a co s ním lze udělat.

Určitá společná minima ale potřebujeme

Rozdílnost území neznamená úplnou libovůli.

Některé základní výsledky musí občan očekávat bez ohledu na bydliště.

Fungující tísňové služby.

Varování při vážném ohrožení.

Schopnost veřejné správy pokračovat v základních funkcích.

Mechanismus pomoci při překročení místních kapacit.

Určitou bezpečnost pitné vody a dalších základních služeb.

Právě směrem k minimálním požadavkům na připravenost se vydala i Strategie unie připravenosti EU z roku 2025. Vedle celoevropského hodnocení rizik předpokládá vytvoření minimálních požadavků připravenosti, krizového přehledu pro rozhodování, pravidelných cvičení a platformy pro získané zkušenosti.

Pro Model 77 může být podobná logika velmi užitečná.

Stát stanoví minimální veřejný výsledek.

Ne nutně přesný organizační postup, jak jej musí každá obec nebo územní jednotka dosáhnout.

Tím lze spojit rovnost základní garance s určitou lokální flexibilitou.

Data o připravenosti mohou být sama bezpečnostně citlivá

Veřejnost má legitimní zájem vědět, zda je stát připraven.

Úplné zveřejnění některých údajů by ale mohlo být nebezpečné.

Detailní informace o přesné délce záložního provozu konkrétní kritické infrastruktury, slabém technickém místě nebo nedostatečně chráněném uzlu by mohla být zároveň návodem k jeho zneužití.

Proto musí mít systém měření nejméně dvě úrovně.

Podrobnou odbornou a kontrolní vrstvu dostupnou oprávněným institucím.

A veřejnou vrstvu, která ukazuje stav připravenosti bez zveřejnění nebezpečných detailů.

Veřejnost může například vědět, že určitá skupina kritických systémů prošla testem obnovy a jaký podíl zjištěných nedostatků byl odstraněn.

Nemusí znát konkrétní technickou slabinu jednotlivého zařízení.

Tajnost detailu je někdy legitimní.

Tajnost výsledku a odpovědnosti mnohem méně.

Potřebujeme časové řady, ne jednorázové známky

Odolnost není maturitní zkouška, kterou stát jednou složí.

Rizika se mění.

Technologie stárnou.

Nové závislosti vznikají.

Lidé mění zaměstnání.

Dodavatelé přicházejí a odcházejí.

Proto je důležitější sledovat vývoj než jednorázovou hodnotu.

Zlepšuje se průměrná doba obnovy?

Přibývá nebo ubývá kritických bodů bez náhrady?

Daří se rychleji odstraňovat nedostatky z cvičení?

Jsou zálohy pravidelněji testované?

Zlepšuje se informovanost obyvatel?

Klesá závislost na jediných dodavatelích?

Taková časová řada může ukázat, zda se systém skutečně učí.

Jedno vysoké hodnocení může pouze zachytit okamžik.

Trend ukazuje směr.

Krize samotná je nejtvrdší test

Žádné cvičení nedokáže úplně reprodukovat skutečnou katastrofu.

Proto musí být každá významná reálná událost zároveň zdrojem dat.

Jak dlouho trval výpadek?

Co fungovalo?

Co ne?

Které předpoklady krizového plánu se ukázaly jako chybné?

Kolik dalších služeb zasáhla původní porucha?

Jak dlouho trvala obnova?

Která opatření následně vznikla?

A byla skutečně provedena?

Tím se z jedné katastrofy může stát zdroj odolnosti pro příští.

Pokud ale stát po každé krizi vypracuje obsáhlé vyhodnocení a při další události se opakuje stejný problém, proces učení selhal.

Nejlepší metrikou učení proto není počet zpracovaných zpráv.

Je jí počet významných opakovaných selhání, o kterých jsme už předtím věděli.

Čím častěji se stejný známý problém vrací, tím méně lze systém považovat za skutečně adaptivní.

Musíme umět měřit i to, čemu jsme zabránili

To je metodicky nejtěžší část.

Úspěšná prevence není vidět.

Most byl zesílen a povodeň jej nepoškodila.

Kybernetický útok byl zachycen dříve, než ovlivnil službu.

Záložní energetická trasa zabránila výpadku.

Očkování nebo jiná zdravotní prevence zabránila většímu náporu.

Jak změřit něco, co se nestalo?

Nikdy dokonale.

Lze ale používat modelované scénáře, historická srovnání, technické testy a odhady očekávaných škod.

Zároveň musíme být velmi opatrní při tvrzení, že určitá investice „zabránila katastrofě“, pokud neexistuje dostatek důkazů.

Model 77 zde musí odmítnout falešnou přesnost.

U některých rizik dokážeme přínos odhadnout poměrně dobře.

U jiných pouze orientačně.

Nejistota má být součástí výsledku, nikoli skryta za přesným číslem.

Index může pomoci, pokud nezakryje realitu

Souhrnný index odolnosti může být užitečný pro orientaci.

Může ukázat vývoj v čase nebo upozornit na oblasti vyžadující podrobnější analýzu.

Problém vzniká ve chvíli, kdy desítky různých ukazatelů převedeme na jediné číslo a začneme předstírat, že region s hodnotou 73 je přesně o pět bodů odolnější než region s hodnotou 68.

Takové číslo může být výsledkem velmi diskutabilního vážení jednotlivých oblastí.

Kolik bodů má mít nemocnice proti vodě?

Kolik kybernetika proti dopravě?

Jak porovnat záplavovou oblast s metropolí?

Proto by Model 77 měl případné souhrnné indexy používat pouze jako navigaci.

Ne jako konečný důkaz.

Důležitější bude profil.

Jedno území může být velmi silné energeticky a slabé dopravně.

Jiné přesně naopak.

To je informace, se kterou lze pracovat.

Jedno pořadové číslo ji často schová.

Odolnost se nesmí stát soutěží o splněné kolonky

Každá soustava ukazatelů mění chování institucí.

Když začneme odměňovat počet krizových cvičení, vznikne motivace dělat více cvičení.

Ne nutně lepších.

Když budeme hodnotit počet záložních zdrojů, organizace je začne pořizovat.

Ne nutně testovat.

Když budeme měřit počet proškolených lidí, může vzniknout velké množství krátkých formálních školení bez skutečného dopadu.

To je známý problém každého výkonového řízení.

Lidé začnou optimalizovat měřenou veličinu.

Proto by dobrý systém měl kombinovat několik druhů důkazů.

Formální připravenost.

Praktické testování.

Skutečný výkon při událostech.

A nezávislé odborné hodnocení.

Žádný ukazatel nemá být sám cílem.

Cílem je funkční veřejná služba.

Model 77 potřebuje měření také proto, aby mohl být vyvrácen

Právě zde se měření odolnosti přímo dotýká samotné existence zemských obvodů.

Pokud Model 77 tvrdí, že jiná územní struktura zvýší schopnost státu zvládat krize, musí předem říci, podle čeho to poznáme.

Například zda se zkrátí doba potřebná k získání nadobecní pomoci.

Zvýší dostupnost odborných kapacit pro malé obce.

Sníží počet situací, ve kterých není jasná odpovědnost.

Zrychlí koordinace obnovy.

Zlepší zastupitelnost krizových týmů.

Nebo umožní lépe sdílet logistickou a technickou kapacitu.

Pokud po reformě tyto výsledky nenastanou, nemůže se Model 77 bránit tvrzením, že reforma přesto „systémově dává smysl“.

Právě měřitelnost chrání návrh před tím, aby se stal vírou.

Srovnávací experiment může být cennější než celostátní skok

Ne všechny změny musejí být zavedeny v celé zemi najednou.

Některé nové postupy lze nejprve pilotovat.

Sdílený krizový specialista pro několik ORP.

Společná logistická databáze.

Nový způsob cvičení obcí.

Regionální záložní kapacita.

Společné operační informace.

Pokud lze výsledek změřit, můžeme nový model porovnat se stávajícím.

Zlepšil se?

Kolik stál?

Jaké přinesl nové problémy?

A funguje stejně dobře v metropolitním i venkovském prostředí?

Takový postup je pro rozsáhlou institucionální reformu bezpečnější než jednorázová změna celého systému bez možnosti srovnání.

Odolnost reformy samotné spočívá také v její opravitelnosti.

Co by mělo být veřejně vidět

Občan nepotřebuje sledovat stovky technických ukazatelů.

Mohl by ale dostat jednoduchou veřejnou informaci o několika základních otázkách.

Jsou klíčové plány pravidelně testovány?

Daří se odstraňovat zjištěné nedostatky?

Zlepšuje se rychlost obnovy základních služeb?

Jak se vyvíjí dostupnost varování a krizových informací?

Které obecné oblasti stát považuje za nejvýznamnější slabiny?

A jaká opatření na ně reagují?

Evropská Strategie unie připravenosti pracuje mimo jiné s myšlenkou komplexního hodnocení rizik a krizového přehledu pro rozhodovací orgány.

Podobný princip lze přenést i do českého prostředí.

Ne jako veřejný seznam citlivých zranitelností.

Jako přehled odpovědnosti a pokroku.

Vztah k Modelu 77

Odolnost je možná nejlepším příkladem toho, proč Model 77 potřebuje měřit výsledky dříve, než začne kreslit hranice.

Nejdříve musíme vědět, které veřejné funkce chceme chránit.

Jakou minimální úroveň jejich fungování požadujeme.

Jak dlouhý výpadek jsme ochotni přijmout.

Jak rychle se mají obnovit.

A jaké odborné kapacity jsou k tomu potřeba.

Teprve potom lze položit územní otázku.

Dokáže tuto funkci obec?

Potřebuje ORP?

Je současný kraj příliš velký, příliš malý nebo vhodný?

Má smysl zemský obvod?

Nebo má být určitá odborná kapacita celostátní a pouze dostupná jednotlivým územím podle potřeby?

Měření tak není závěrečnou statistickou přílohou Modelu 77.

Je jedním z nástrojů, který rozhodne, zda jeho základní hypotéza obstojí.

Pracovní závěr

Odolný stát není ten, který má nejvíce krizových dokumentů, největší sklady nebo nejvyšší bezpečnostní výdaje.

Stejně tak jím není stát, který dokáže zabránit každé poruše.

Takový stát neexistuje.

Smysluplnější měřítko je praktičtější.

Které základní funkce zůstaly během narušení dostupné?

Které se podařilo nahradit?

Jak dlouho trvalo jejich obnovení?

Kolik dalších systémů původní výpadek zasáhl?

Fungovala připravená alternativa?

Dostala se pomoc tam, kde byla potřeba?

A změnil stát po zkušenosti něco, aby se stejná známá chyba příště neopakovala?

Právě tím se uzavírá celá logika Odolnosti.

Nejde o stát, který předstírá, že dokáže zabránit všem krizím.

Jde o stát, který zná své základní funkce, rozumí jejich závislostem, připravuje alternativy, svou připravenost skutečně testuje a po každém selhání dokáže být o něco méně zranitelný než před ním.

A pokud to neumíme změřit, jen velmi obtížně můžeme tvrdit, že jsme odolnější.