Krizové řízení

Kdo rozhoduje, když běžný režim nestačí

Když hoří jeden dům, nepotřebujeme kvůli tomu měnit způsob řízení státu. Na místě zasahují hasiči, zdravotníci nebo policie a používají pravomoci, které mají pro podobné situace připravené.

Když rozsáhlá povodeň zasáhne desítky obcí, přeruší dopravu, ohrozí nemocnice, poškodí energetickou infrastrukturu a vyžaduje evakuaci tisíců lidí, běžný způsob rozhodování už stačit nemusí.

Právě pro takové situace existuje krizové řízení.

Jeho smyslem není nahradit běžnou veřejnou správu pokaždé, když nastane problém. Má umožnit dočasně rychlejší, soustředěnější a koordinovanější rozhodování ve chvíli, kdy standardní nástroje nedokážou nebezpečí zvládnout.

To vytváří jeden z nejobtížnějších problémů demokratického státu. V krizi potřebujeme rychlost. Současně právě v krizi vznikají pravomoci, které mohou výrazněji zasahovat do práv lidí, přesouvat zdroje, ukládat povinnosti nebo měnit běžné priority státu.

Čím mimořádnější pravomoc stát dostává, tím důležitější proto je vědět, kdo ji vykonává, proč ji získal, jak dlouho ji může používat a kdo jej kontroluje.

Český systém už dnes rozlišuje několik úrovní závažnosti

České krizové právo nevychází z představy, že každá mimořádná událost potřebuje stejný režim.

Současný systém rozlišuje mimo jiné stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav. Liší se důvodem, územním rozsahem i orgánem, který je může vyhlásit. Stav nebezpečí může pro kraj nebo jeho část vyhlásit hejtman, v Praze primátor. Nouzový stav vyhlašuje vláda, případně při nebezpečí z prodlení předseda vlády. Stav ohrožení státu a válečný stav patří do rozhodování Parlamentu.

Toto odstupňování má důležitou logiku. Rozsáhlá lokální událost nemusí automaticky znamenat celostátní mimořádný režim. Pokud je problém možné zvládnout na nižší úrovni, neměla by se vyšší aktivovat pouze proto, že disponuje větší pravomocí.

Stav nebezpečí lze podle současných pravidel vyhlásit nejvýše na třicet dnů a jeho prodloužení vyžaduje souhlas vlády. Nouzový stav může vláda rovněž vyhlásit nejvýše na třicet dnů a další prodloužení potřebuje předchozí souhlas Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna navíc může rozhodnutí vlády o nouzovém stavu zrušit.

Už tato konstrukce ukazuje základní princip krizového státu: mimořádná pravomoc nemá být automaticky neomezená ani časově, ani územně.

Ne každá mimořádná událost potřebuje krizový stav

To je stejně důležité jako existence krizových stavů samotných.

Velkou část mimořádných událostí má zvládat běžně fungující integrovaný záchranný systém. Hasičský záchranný sbor popisuje tři úrovně koordinace: taktickou přímo na místě zásahu, operační prostřednictvím operačních středisek a strategickou, do které při rozsáhlejších událostech vstupují také veřejné orgány.

Když tedy například dojde k rozsáhlému požáru, nemusí starosta, hejtman nebo vláda řídit každý pohyb hasičského vozidla.

Na místě má existovat profesionální velení zásahu.

Hasičský záchranný sbor je hlavním koordinátorem integrovaného záchranného systému a při společném zásahu více složek na místě zpravidla koordinuje jejich činnost velitel zásahu. Operační střediska povolávají potřebné síly a prostředky. Politická a správní úroveň nastupuje zejména tehdy, když rozsah problému vyžaduje širší rozhodování o zdrojích, území nebo prioritách.

To je velmi zdravé rozdělení.

Politik nemá během požáru nahrazovat velitele zásahu.

Stejně jako velitel zásahu nemá rozhodovat o tom, zda má být kvůli rozsáhlé krizi změněna celková priorita veřejných služeb v kraji.

Krizové řízení funguje nejlépe tehdy, když odborné, operační a politické rozhodování zná své hranice.

Krizový štáb nemá být druhou vládou

Slovo „štáb“ může vytvářet dojem orgánu, který v krizi převezme moc.

Takto by ale systém fungovat neměl.

Krizový štáb je především pracovní a koordinační nástroj odpovědného představitele. Krizový zákon například stanoví, že hejtman zřizuje krizový štáb kraje jako svůj pracovní orgán. Podobně starosta obce s rozšířenou působností zřizuje krizový štáb pro svůj správní obvod.

Rozhodovací odpovědnost se tím nemá rozpustit v kolektivu.

Štáb shromažďuje informace, propojuje jednotlivé složky, připravuje varianty a pomáhá koordinovat postup.

Někdo ale stále musí nést rozhodovací odpovědnost.

To je důležitější, než se může zdát. Kolektivní orgány mohou být velmi dobré pro získávání informací a odbornou diskusi. V krizové situaci ale může být nebezpečné, pokud není jasné, kdo má poslední pravomoc rozhodnout.

Odpovědnost se nemá schovat za větu:

„Rozhodl krizový štáb.“

Má být možné zjistit, kdo měl zákonnou pravomoc rozhodnutí přijmout.

Podobně funguje Bezpečnostní rada státu

Ani Bezpečnostní rada státu není paralelní kabinet, který by v případě krize nahradil vládu.

Je stálým pracovním orgánem vlády pro koordinaci bezpečnostní problematiky a přípravu návrhů opatření. Vláda zůstává vrcholným orgánem výkonné moci a za svou činnost odpovídá Poslanecké sněmovně.

Toto rozlišení má ústavní význam.

Odborná koordinace může být soustředěna do specializovaného orgánu.

Politická odpovědnost však musí zůstat tam, kam ji umístil ústavní systém.

Jinak vzniká zvláštní mezistupeň: instituce s faktickým vlivem na zásadní rozhodnutí, ale bez stejně zřetelné demokratické odpovědnosti.

Pro Model 77 je to důležitá obecná zásada. Koordinační orgán má pomáhat odpovědnému orgánu rozhodovat. Nemá jeho odpovědnost nahrazovat.

Kraj už dnes není v krizovém systému pouhou administrativní jednotkou

Pokud chceme uvažovat o zemských obvodech, musíme nejprve přesně vidět, co dnes dělají kraje.

Krizový zákon přisuzuje orgánům kraje odpovědnost za připravenost kraje na řešení krizových situací. Hejtman řídí a kontroluje přípravná opatření a při stavu nebezpečí má významné koordinační pravomoci například v oblasti evakuace, nouzového ubytování, nouzového zásobování nebo humanitární pomoci. Hasičský záchranný sbor kraje přitom zajišťuje významnou část odborné přípravy, součinnosti a krizového plánování.

To je pro Model 77 podstatné.

Případný zemský obvod by nevstupoval do prázdného prostoru.

Existuje již krajská krizová struktura, HZS krajů, krizové plány, bezpečnostní rady, operační mechanismy a vazby na obce.

Otázka tedy nemůže znít:

„Jak vytvoříme krizové řízení zemského obvodu?“

Nejdříve musí znít:

„Který konkrétní problém dnešní krajské krizové úrovně nový obvod vyřeší lépe?“

Pokud na tuto otázku není přesvědčivá odpověď, změna mapy nemá sama o sobě bezpečnostní hodnotu.

Obce mají v krizi jinou úlohu než kraj

Starosta je často nejviditelnějším představitelem veřejné moci přímo v místě problému.

Zná obec.

Ví, kde jsou místní budovy.

Kde může vzniknout provizorní ubytování.

Která místní cesta je průjezdná.

Kdo provozuje důležité zařízení.

A někdy také ví, kteří lidé budou potřebovat zvláštní pomoc.

To ale neznamená, že každá obec má mít vlastní plnohodnotný krizový aparát.

Současný krizový systém odlišuje běžnou obec a obec s rozšířenou působností. Starosta obce odpovídá za připravenost obce k řešení krizových situací, zatímco starosta ORP má širší koordinační úlohu pro celý svůj správní obvod, zřizuje jeho krizový štáb a zajišťuje provádění stanovených krizových opatření.

Toto rozdělení stojí za pozornost.

Už dnešní systém totiž používá princip, který je Modelu 77 blízký: každá obec nemusí vytvářet kompletní odbornou strukturu sama, ale zároveň nesmí být v krizi pouze pasivním příjemcem pokynů z centra.

Místní akceschopnost a sdílená odborná kapacita mohou existovat zároveň.

Krize ukazuje rozdíl mezi samosprávou a přeneseným výkonem státu

Je tu ještě jedna méně viditelná otázka.

Když hejtman nebo starosta plní úkoly krizového zákona, nemusí jít jednoduše o běžnou politiku samosprávy.

Krizový zákon stanoví, že působnosti svěřené hejtmanovi, krajskému úřadu, ORP nebo starostovi podle tohoto zákona jsou výkonem státní správy v přenesené působnosti.

To je velmi důležitá konstrukce.

Občan volí starostu nebo krajské zastupitelstvo jako představitele samosprávy. V krizovém systému však stejné osoby mohou plnit také zákonem stanovené úkoly státu.

Model 77 proto bude muset důsledně rozlišovat dvě otázky.

Co má být politicky autonomním rozhodováním zemského obvodu?

A co má být jednotným výkonem státní krizové pravomoci prostřednictvím územního orgánu?

Tyto dvě role nelze směšovat.

Při krizovém řízení totiž potřebujeme současně místní znalost a schopnost celostátního řetězce velení a koordinace.

V krizi musí být možné přesunout rozhodnutí výše

Subsidiarita neznamená, že kompetence jednou přidělená nižší úrovni tam musí zůstat bez ohledu na rozsah problému.

Naopak.

Krizové řízení je dobrým příkladem dynamické subsidiarity.

Malou událost řešíme co nejníže.

Pokud kapacita nestačí, zapojuje se širší úroveň.

Pokud problém překročí hranice jednoho území nebo vyžaduje celostátní zdroje, musí být možné koordinaci posunout výše.

Nejde o prohru nižší úrovně.

Je to samotný smysl systému.

Nebezpečný by byl model, ve kterém místní orgán pokračuje v řízení události dávno poté, co její rozsah překročil jeho informace, kapacitu nebo pravomoci.

Stejně neefektivní by ale bylo, kdyby centrum přebíralo každou menší událost, kterou místní struktura dokáže bezpečně zvládnout sama.

Dobré krizové řízení proto potřebuje jasné prahy eskalace.

Ne politické vyjednávání o prestiži.

Eskalace nemá záviset na tom, kdo si dříve zavolá na ministerstvo

Jednou z praktických otázek pro Model 77 proto bude, zda jsou pravidla přechodu mezi úrovněmi dostatečně srozumitelná.

Kdy problém přestává být záležitostí obce?

Kdy ORP?

Kdy kraje?

Kdy musí nastoupit celostátní koordinace?

Ne všechno lze definovat jedním číslem. Dvě stejně velké události mohou mít odlišný dopad podle toho, jakou infrastrukturu zasáhnou.

Přesto by systém měl být co nejméně závislý na osobních kontaktech a improvizovaném přesvědčování vyšší úrovně, že situace je už dost vážná.

Kritériem má být funkční potřeba.

Rozsah území.

Ohrožená populace.

Nedostatek místních prostředků.

Výpadek kritické služby.

Potřeba prostředků, které má k dispozici pouze vyšší úroveň.

A riziko šíření problému mimo původní oblast.

Čím předvídatelnější jsou podobné mechanismy před krizí, tím méně času se ztratí během ní.

Krize nesmí vytvořit dva paralelní řetězce velení

Při velké mimořádné události může na jednom území současně působit velitel zásahu, operační středisko, starosta, starosta ORP, hejtman, krizový štáb a několik státních institucí.

Na první pohled to působí jako recept na kompetenční chaos.

Nemusí být, pokud každý rozhoduje o něčem jiném.

Velitel zásahu potřebuje autoritu na místě.

Operační úroveň potřebuje rozdělovat dostupné síly a prostředky.

Politická a správní úroveň potřebuje určovat širší priority, zajišťovat zdroje, organizovat evakuaci, nouzové zásobování nebo koordinovat území přesahující samotné místo zásahu.

HZS tuto architekturu výslovně rozlišuje na taktickou, operační a strategickou úroveň.

Problém by vznikl ve chvíli, kdy několik úrovní začne řídit tutéž věc.

Starosta nesmí telefonicky měnit taktiku profesionálního zásahu jen proto, že je nejvyšším voleným představitelem obce.

Stejně tak odborný velitel zásahu nemůže rozhodovat o celkovém přerozdělení veřejných zdrojů v kraji.

Dobrá krizová organizace proto potřebuje nejen pravomoc, ale také hranici pravomoci.

Informace jsou během krize téměř stejně důležité jako materiál

Kdo rozhoduje, musí vědět, co se děje.

To zní samozřejmě.

Právě při velké krizi však může být informační prostředí nejméně spolehlivé.

Komunikační infrastruktura může být poškozena.

Data přicházejí se zpožděním.

Jednotlivé instituce pracují s rozdílnými čísly.

Sociální sítě šíří neověřené informace.

A politický tlak vytváří potřebu něco oznámit dříve, než je situace dobře známa.

Krizový štáb proto není důležitý jen jako místo, kde sedí různí představitelé institucí.

Je důležitý jako mechanismus tvorby společného obrazu situace.

Kolik území je zasaženo?

Které komunikace fungují?

Kde chybí elektřina?

Kolik lidí je potřeba evakuovat?

Jaké prostředky jsou dostupné?

Co se pravděpodobně stane během dalších hodin?

Pokud má každá instituce jinou verzi reality, společné rozhodování se rozpadá bez ohledu na to, jak dobře je právně popsána kompetence.

Rozhodující není jen rychlost, ale kvalita rozhodnutí pod nejistotou

V krizi nikdy nebudeme mít všechny informace.

Čekat na úplnou jistotu může být nebezpečné.

Rozhodnout okamžitě podle první neověřené informace může být stejně nebezpečné.

Odolná instituce proto potřebuje umět rozhodovat při nejistotě.

Rozlišovat, co ví.

Co předpokládá.

Co neví.

A co musí udělat okamžitě i přesto, že obraz situace není úplný.

To je především otázka profesionální kultury, nikoli zákona.

Zákon může určit pravomoc.

Nemůže garantovat dobrý úsudek.

Proto má krizový systém potřebovat kvalitní cvičení, scénáře, odborný aparát a mechanismus zpětného vyhodnocení.

Každá významná krize nebo cvičení má přinést odpověď nejen na otázku, co jsme udělali, ale také co jsme příště schopni udělat lépe.

Mimořádná pravomoc potřebuje mimořádně jasnou kontrolu

Nouzový stav ukazuje, jak lze rychlost spojit s demokratickou kontrolou.

Vláda jej může za zákonných a ústavních podmínek vyhlásit, ale nemá jeho trvání neomezeně ve svých rukou. Prvních třicet dnů představuje horní limit bez dalšího parlamentního souhlasu a Poslanecká sněmovna může vyhlášení zrušit.

Není to administrativní komplikace krizového řízení.

Je to pojistka.

Veřejná moc během krize může zasahovat hlouběji než za běžného stavu. Právě proto se nemá zbavit kontroly.

Obdobný princip potřebujeme i na nižších úrovních. Ne nutně prostřednictvím stejného mechanismu, ale vždy musí být dohledatelné, na základě jaké pravomoci bylo rozhodnuto, kdo rozhodl a zda opatření nepokračovalo déle, než vyžadovala situace.

Mimořádnost totiž snadno vytváří institucionální setrvačnost.

Opatření vznikne rychle.

Jeho odstranění už nikdo nepovažuje za naléhavé.

Proto by měl každý mimořádný režim obsahovat také svůj vlastní mechanismus ukončení.

Po krizi se pravomoc musí vrátit tam, kam patří

Toto je demokratická část odolnosti, na kterou se někdy zapomíná.

Stát nesmí pouze umět přejít z běžného režimu do krizového.

Musí umět také opačný pohyb.

Jakmile důvod mimořádné pravomoci pomine, má se vrátit běžný proces.

Standardní veřejné zakázky.

Běžné správní postupy.

Normální politická kontrola.

Standardní rozhodování samosprávy.

To neznamená, že škody už musí být odstraněny.

Obnova může trvat roky.

Mimořádná rozhodovací pravomoc však nemá přetrvávat pouze proto, že je pohodlnější než běžné právo.

Odolnost demokratického státu se pozná i podle toho, zda se po krizi dokáže vzdát moci, kterou během ní dočasně soustředil.

Český systém je právě v roce 2026 předmětem širší revize

Je důležité dodat, že současný právní rámec není považován za definitivně uzavřený.

Vláda v červenci 2026 oznámila rozsáhlejší revizi krizové a obranné legislativy zahrnující jedenáct zákonů. V gesci Ministerstva vnitra má revize zahrnovat mimo jiné krizový zákon, zákon o integrovaném záchranném systému a pravidla hospodářských opatření pro krizové stavy. Deklarovaným cílem je reagovat na současné zkušenosti, nové hrozby a lépe propojit vnitřní a vnější bezpečnost i zabezpečení základních potřeb obyvatelstva a fungování klíčových institucí.

To je v září 2026 především probíhající revize, nikoli již nový právní systém.

Model 77 by proto neměl připravované změny vydávat za platné právo.

Současně je ale důležité sledovat jejich výsledek. Pokud státní revize vyřeší část problémů, které bychom chtěli řešit změnou územního uspořádání, musí se tím změnit také hodnocení Modelu 77.

Reforma se má porovnávat s budoucí realistickou alternativou současného systému, nikoli pouze s jeho dnešní verzí.

Co by měl případný zemský obvod skutečně dělat?

U krizového řízení je velmi snadné podlehnout institucionální symetrii.

Máme zemský obvod, tedy potřebujeme zemskou bezpečnostní radu, zemský krizový štáb, zemský operační systém, zemské sklady a celou novou hierarchii.

Takto Model 77 postupovat nesmí.

Nejdříve je nutné určit, zda by nová územní úroveň převzala funkci, kterou dnes kraj vykonává nedostatečně nebo na nevhodném území.

Například může vzniknout hypotéza, že určité současné kraje jsou pro některé krizové funkce příliš velké nebo naopak jejich hranice neodpovídají skutečným dopravním, energetickým či sídelním vazbám.

To je legitimní otázka.

Musí se ale prokázat.

Stejně legitimní může být opačný výsledek: současná krajská úroveň může být pro krizové řízení funkční a její změna by pouze vytvořila nové přechodové náklady, přerozdělení personálu a nutnost přepisovat krizové plány.

V takovém případě by krizové řízení bylo argumentem proti změně mapy, nikoli pro ni.

Hranice krizové správy nemusí kopírovat všechny ostatní hranice

Zde se znovu ukazuje jeden z nejdůležitějších principů Modelu 77.

Politická mapa nemusí být mapou každé odborné služby.

Integrovaný záchranný systém pracuje se sítí profesionálních kapacit, dojezdovými časy, operačními středisky a specializovanými jednotkami.

Energetická síť má jinou geografii.

Povodí jinou.

Zdravotnická záchranná služba může mít jinou spádovost.

Kybernetická bezpečnost téměř žádnou tradiční územní logiku nepotřebuje.

Není proto důvod předpokládat, že všechny krizové funkce musejí být organizovány přesně podle hranic případného zemského obvodu.

Obvod může mít politickou odpovědnost za určitou část systému.

Odborná kapacita může být sdílena s dalšími.

Právě krizové řízení velmi dobře ukazuje, proč politická decentralizace nesmí znamenat povinné kopírování všech institucí.

Malý systém může být pružný, ale také personálně křehký

Argument pro menší krizovou úroveň je intuitivní.

Je blíže problému.

Zná území.

Má kratší komunikační cesty.

Jenže existuje také opačná stránka.

Specialisté na krizové plánování nejsou neomezený zdroj.

Stejně jako odborníci na kybernetickou bezpečnost, kritickou infrastrukturu, chemická rizika nebo logistiku.

Pokud současnou kapacitu rozdělíme mezi příliš mnoho institucí, může každá z nich dostat několik pracovníků, kteří budou většinu času řešit administrativu a jen zřídka získají zkušenost s velkou skutečnou krizí.

Velká organizace může být vzdálenější.

Má ale širší personální základnu a více odborných specializací.

Ani zde tedy neexistuje univerzální správná velikost.

Musíme hledat takovou strukturu, která kombinuje místní akceschopnost s dostatečnou odbornou hloubkou.

Krizová kapacita může být sdílená

Právě zde se otevírá řešení mezi centralizací a atomizací.

Zemský obvod nemusí mít vlastní tým pro každý typ rizika.

Některé kapacity mohou být celostátní.

Jiné společné pro několik obvodů.

Jiné potřebujeme v každém území.

A některé téměř v každé obci.

Například schopnost starosty reagovat na lokální událost musí být dostupná místně.

Velmi specializovaná analýza kybernetického útoku už místní být nemusí.

Podobně může být efektivnější několik silných specializovaných zásahových kapacit než desítky slabých kopií.

Znovu se tedy vrací základní pravidlo:

Instituci nemá určovat požadavek na symetrii.

Má ji určovat funkce.

Nejlepší krizová struktura je ta, která funguje i bez konkrétního člověka

Velká část praktické odolnosti stojí na lidech.

Zkušený hejtman.

Výborný starosta.

Schopný vedoucí krizového oddělení.

Dlouholetý hasičský velitel.

Osobní vztahy mezi institucemi mohou krizové řízení výrazně zrychlit.

Je však nebezpečné, pokud na nich systém existenčně závisí.

Člověk může být nemocný.

Nedostupný.

Může změnit zaměstnání.

Nebo se krize může odehrát několik dní po volbách, kdy je politické vedení nové.

Proto potřebujeme systém, ve kterém osobní zkušenost výkon zlepšuje, ale její absence systém nezastaví.

Musí existovat zastupitelnost.

Dokumentace.

Kontakty podle funkce, nejen podle osoby.

Náhradní rozhodovací pracoviště.

A předem známé pořadí převzetí pravomoci.

To je rozdíl mezi institucí a osobní sítí.

Cvičení musí testovat také politické vedení

Záchranné složky cvičí pravidelně.

To je nezbytné.

Krizová připravenost ale zahrnuje také lidi, kteří budou při velké krizi činit strategická rozhodnutí.

Starostu.

Hejtmana.

Členy vlády.

Vrcholové vedení důležitých institucí.

Nestačí, aby byl perfektně připraven profesionální aparát, pokud politický představitel poprvé uvidí krizové postupy v den skutečné katastrofy.

Nejde o to udělat z politika profesionálního hasiče.

Má ale rozumět tomu, jak systém funguje, jaké informace dostane, kde končí jeho pravomoc a jaká rozhodnutí naopak nikdo jiný učinit nemůže.

Právě společná cvičení jsou také způsobem, jak odhalit kompetenční problémy v době, kdy ještě nikoho neohrožují.

Po každé krizi musí přijít skutečné vyhodnocení

Krizový systém má jednu velkou výhodu proti mnoha jiným oblastem veřejné správy.

Občas dostane velmi tvrdý test reality.

Povodeň.

Blackout.

Rozsáhlý požár.

Epidemie.

Kybernetický incident.

Po podobné události vzniká mimořádně cenné množství informací.

Které spojení nefungovalo?

Kdo čekal na čí rozhodnutí?

Který materiál chyběl?

Kdo měl správnou informaci příliš pozdě?

Kde se pravomoci překrývaly?

A které řešení naopak fungovalo lépe, než se předpokládalo?

Takové vyhodnocení nemá být hledáním člověka, na kterého lze přenést veškerou vinu.

Má být nástrojem institucionálního učení.

Pokud po skutečné krizi pouze obnovíme původní plán a pokračujeme stejně jako před ní, promarnili jsme jednu z mála příležitostí zjistit, jak systém funguje mimo papír.

Co by hypotézu Modelu 77 vyvrátilo?

U krizového řízení je test mimořádně přísný.

Pokud by nové zemské obvody přerušily fungující vazby mezi HZS, kraji, zdravotnickou záchrannou službou, policií a samosprávami a dlouhodobě nevytvořily lepší alternativu, reforma by odolnost snížila.

Pokud by vzniklo příliš mnoho malých krizových struktur bez dostatečného počtu odborníků, byl by současný nebo jiný model vhodnější.

Pokud by územní změna vyžadovala rozsáhlé přepisování plánů, systémů a komunikačních vazeb bez prokazatelného dlouhodobého přínosu, transformační náklady by mohly převážit.

Pokud by současná vládní revize krizové legislativy odstranila podstatnou část identifikovaných kompetenčních problémů bez změny územního systému, byl by to silný argument pro minimální reformu.

A pokud by se ukázalo, že různé krizové funkce potřebují tak rozdílné geografické oblasti, že jednotná mezilehlá krizová mapa nemá funkční opodstatnění, nemá smysl ji vytvářet pouze kvůli administrativní přehlednosti.

Kdo tedy rozhoduje, když běžný režim nestačí?

Odpověď nemá být „jeden krizový velitel České republiky“.

Moderní krize je příliš složitá na jediného člověka.

Stejně špatná by ale byla odpověď:

„Rozhodujeme všichni společně.“

To často znamená, že nakonec neodpovídá nikdo.

Funkční systém potřebuje několik jasně oddělených vrstev.

Profesionál rozhoduje o zásahu, který patří do jeho odborné kompetence.

Operační systém rozděluje síly a prostředky.

Místní politický představitel řeší důsledky pro své území v rozsahu zákonné pravomoci.

Širší úroveň přebírá koordinaci ve chvíli, kdy problém překročí nižší kapacitu.

Vláda rozhoduje tam, kde krize vyžaduje celostátní opatření.

Parlament vstupuje jako zvlášť důležitá kontrola tam, kde mimořádný režim zasahuje do ústavní rovnováhy nebo má trvat déle.

Krizové štáby a bezpečnostní rady mají poskytovat informace, koordinaci a odbornou podporu.

Nemají vytvářet mlhu, ve které se odpovědnost ztratí.

Pracovní závěr Modelu 77 proto není potřeba nové krizové hierarchie. Je mnohem střízlivější.

V krizi má rozhodovat nejnižší úroveň, která má dostatečnou pravomoc, informace a kapacitu situaci skutečně zvládnout. Jakmile je nemá, musí existovat předem známý a rychlý způsob, jak odpovědnost posunout výše.

A stejnou měrou musí existovat cesta opačná.

Jakmile mimořádná situace skončí, pravomoc se má vrátit do běžného demokratického a správního režimu.

Odolnost totiž není jen schopnost státu moc v krizové chvíli soustředit.

Je to také schopnost vědět, kdy ji už soustředěnou nepotřebuje.