Civilní ochrana a připravenost

Stát nemůže být v prvních hodinách všude

Když přestane na několik hodin fungovat elektřina v jednom domě, většinou jde o nepříjemnost. Když stejný výpadek zasáhne velkou část města, přestává být problémem pouze světlo. Mohou přestat fungovat některé telekomunikace, platby, výtahy, topení, zásobování nebo čerpání vody. Pokud situace zasáhne větší území, záchranné složky zároveň řeší nemocnice, dopravní nehody, požáry, lidi závislé na zdravotnické technice a další bezprostředně nebezpečné situace. V takové chvíli se ukáže něco, co moderní společnost snadno přehlíží: stát ani profesionální záchranný systém nemohou být během rozsáhlé krize u každého člověka současně. Právě proto je ochrana obyvatelstva širší než práce hasičů, policie nebo zdravotnické záchranné služby.

Český zákon o integrovaném záchranném systému ji vymezuje zejména prostřednictvím varování, evakuace, ukrytí, nouzového přežití obyvatelstva a dalších opatření na ochranu života, zdraví a majetku.

Současná česká koncepce ochrany obyvatelstva navíc pracuje s širším pohledem: ochranu nechápe pouze jako reakci profesionálních složek, ale jako systém prevence, připravenosti a odezvy, do něhož vstupují státní správa, samosprávy, organizace i samotní občané. Její výhled sahá do roku 2030.

To je důležitý posun.

Občan v krizovém systému nemá být ani opuštěným jednotlivcem, který se má zachránit sám, ani pasivním klientem čekajícím, že veřejná moc během několika minut vyřeší každou jeho potřebu.

Potřebujeme něco mezi tím.

Připravenost občana není privatizace bezpečnosti

Český projekt 72 hodin vychází z jednoduché představy: při rozsáhlé krizové situaci by domácnost měla být schopná zvládnout přibližně první tři dny omezeného fungování základních služeb z vlastních zásob a s využitím toho, co má doma.

Ministerstvo vnitra přitom výslovně zdůrazňuje, že toto pravidlo neplatí pro situace bezprostředního ohrožení života a zdraví. V takovém případě zůstává úkolem záchranných složek poskytnout naléhavou pomoc. Smyslem domácí připravenosti je především umožnit profesionálním kapacitám, aby se při rozsáhlé události soustředily na lidi v nejvážnějším ohrožení.

To je rozumné rozdělení odpovědnosti.

Pokud zdravá domácnost zvládne několik hodin nebo dní bez běžného komfortu, nemusí být bezprostředně prioritou veřejné pomoci.

Člověk závislý na elektricky napájeném zdravotnickém zařízení je v úplně jiné situaci.

Stejně jako osamělý senior s omezenou mobilitou, malé dítě nebo člověk, který potřebuje pravidelně užívané léky.

Připravenost obyvatelstva proto nesmí být univerzální větou:

„Každý se má tři dny postarat sám.“

Taková formulace by ignorovala rozdílné schopnosti lidí.

Lepší princip je, že kdo se o sebe po omezenou dobu postarat může, má být k základní připravenosti veden. Tím se veřejná kapacita uvolňuje pro ty, kteří to objektivně nedokážou.

To je pokračování stejné logiky, kterou jsme použili u Soudržnosti. Osobní odpovědnost má význam tam, kde existuje reálná možnost ji nést.

Tři dny nejsou přípravou na konec civilizace

Krizová připravenost může snadno sklouznout ke dvěma extrémům.

Prvním je úplná nepřipravenost.

Domácnost nemá vodu, běžné léky, svítilnu, baterie ani hotovost a při prvním delším výpadku se okamžitě stává závislou na vnější pomoci.

Druhým extrémem je představa, že každá domácnost potřebuje drahou výbavu pro přežití, rozsáhlé dlouhodobé zásoby a speciální techniku.

Ani to není smyslem současného českého přístupu.

Oficiální doporučení 72 hodin jsou postavena převážně na běžných věcech, které domácnost může používat a průběžně obměňovat: pitná voda, trvanlivé jídlo, potřebné léky, svítilna a rádio na baterie, powerbanka, základní hygienické potřeby, hotovost nebo kopie důležitých dokumentů.

Důležitější než vytvořit zvláštní „krizový sklad“ je vědět, co domácnost skutečně potřebuje.

Rodina s kojencem má jiné potřeby než jeden zdravý dospělý.

Diabetik jiné než člověk bez pravidelné medikace.

Majitel domácího zvířete zase musí myslet také na něj.

Dobře navržená krizová připravenost proto není životní styl.

Je to malá rezerva pro situaci, kdy běžné služby nějakou dobu nefungují.

Nejprve musí člověk zjistit, že se něco stalo

Veškeré krizové plánování je zbytečné, pokud varování k člověku vůbec nedorazí.

Česká republika má pro tento účel Jednotný systém varování a vyrozumění. Jeho základ tvoří elektronické a rotační sirény a místní informační systémy, které mohou být ovládány z operačních a informačních středisek HZS. Pro skutečné varování obyvatelstva se používá jediný varovný signál nazvaný Všeobecná výstraha. Jde o kolísavý tón trvající 140 sekund, který může být opakován.

Siréna ovšem sama sdělí pouze to, že existuje nebezpečí.

Člověk následně potřebuje vědět, co se skutečně stalo a jak má reagovat. K tomu se využívají například hlasová sdělení elektronických sirén, rozhlas, televize, místní rozhlas, internetové kanály, SMS nebo další prostředky.

Tady vzniká důležitý požadavek na odolnost.

Varovný systém nesmí stát pouze na jednom komunikačním kanálu.

Mobilní aplikace může být velmi účinná, dokud funguje mobilní síť.

Sociální sítě mohou rychle šířit informaci, dokud mají lidé elektřinu a internet.

Siréna funguje jiným způsobem, ale poskytuje omezené množství informací.

Veřejnoprávní rozhlas může sehrát jinou roli.

Právě kombinace několika cest je odolnější než dokonalost jedné z nich.

Krizová informace musí být krátká, konkrétní a důvěryhodná

Veřejná komunikace během krize nemá být tiskovou konferencí o celkové politice státu.

Člověk potřebuje odpověď na několik praktických otázek.

Co se stalo?

Týká se to mě?

Mám zůstat doma, odejít, nebo udělat něco jiného?

Kde získám další ověřenou informaci?

A kdy lze očekávat další aktualizaci?

Pokud veřejná instituce tyto informace nedodá, informační prostor nezůstane prázdný.

Zaplní jej spekulace, jednotlivé fotografie bez kontextu, neověřené zprávy a někdy i záměrné manipulace.

Projekt 72 hodin proto doporučuje sledovat oficiální informace například prostřednictvím veřejnoprávních a regionálních médií, obecních informačních systémů a sdělení záchranných složek a úřadů. Současně upozorňuje, že při rozsáhlém výpadku proudu mohou být mobilní sítě a internet postupně omezené, protože jejich záložní napájení není neomezené.

Krizová komunikace tedy potřebuje technologickou redundanci stejně jako jiná infrastruktura.

A potřebuje také důvěru vytvořenou ještě před krizí.

Instituce, které lidé dlouhodobě nevěří, obtížně získávají autoritu právě ve chvíli, kdy potřebují rychle změnit chování milionů lidí.

Ukrytí neznamená automaticky cestu do krytu

Pojem civilní ochrany si řada lidí stále spojuje především s podzemními kryty.

Současná česká realita je podstatně složitější.

HZS v roce 2026 uváděl, že se v České republice nachází necelých 1 600 stálých úkrytů s celkovou kapacitou přibližně 310 tisíc osob. Další významnou teoretickou kapacitu představují některé pražské dopravní stavby, zejména ochranný systém metra. Stálé úkryty navíc nejsou rozmístěny rovnoměrně a jejich počet od devadesátých let klesal.

Z toho plyne jednoduchý závěr: systém ochrany obyvatelstva nemůže být postaven na představě, že každý obyvatel České republiky má přidělené místo ve stálém krytu.

Ani současná doporučení HZS takto nefungují.

Při bezprostředním ohrožení je podle aktuální metodiky zpravidla nejrychlejší zůstat v budově, ve které se člověk právě nachází, nebo vyhledat nejbližší vhodnou budovu, přesunout se do vhodnějšího prostoru a sledovat oficiální informace. Stálé úkryty mají specifické určení a nejsou obecnou sítí pro každodenní mimořádné události.

To je důležitá korekce veřejné debaty.

Odolnost se neměří počtem betonových prostorů samotných.

Musíme se ptát, proti jakému ohrožení mají chránit, kde jsou, v jakém jsou technickém stavu, jak rychle je lze použít a jakou část populace mohou skutečně pokrýt.

Přesto nelze otázku ukrytí ignorovat

Z opačného závěru by však byla stejná chyba.

To, že stálé úkryty nejsou univerzálním řešením, neznamená, že otázka ochranných prostorů přestala být důležitá.

HZS v roce 2026 upozornil, že připravovaná koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2030 počítá mimo jiné s posílením kapacit ukrytí a s větším důrazem na postupy pro případ ozbrojeného konfliktu. Prezentace koncepce však sama o sobě ještě neznamená, že všechny její navrhované kroky jsou již schváleným a realizovaným právním stavem.

Pro Model 77 je proto potřeba oddělit tři různé otázky.

Jak využívat existující stálé úkryty?

Jak zlepšit možnost rychlého ukrytí v běžných stavbách?

A kde má smysl při nové výstavbě nebo rekonstrukcích vytvářet vyšší ochrannou schopnost?

Automatická výstavba jednoho typu krytu v každé obci by byla typickým příkladem institučního nebo stavebního řešení hledajícího problém.

Nejdříve musí být scénář ohrožení, potřebná funkce a náklady.

Evakuace je opakem ukrytí — a rozhodnout mezi nimi musí situace

Některé nebezpečí vyžaduje zůstat uvnitř.

Jiné opustit území.

Právě proto je při krizové komunikaci tak důležité, aby občan nedělal automaticky to, co si sám představuje jako bezpečné.

Pokud je nařízena evakuace, veřejný systém musí určit ohroženou oblast, způsob odchodu, shromažďovací nebo přijímací místa a organizaci další pomoci. HZS uvádí, že za organizaci evakuace obyvatelstva v obci odpovídá starosta obce v součinnosti s velitelem zásahu a HZS kraje.

To je dobrý příklad spojení místní znalosti a profesionální koordinace.

Starosta zná obec.

Velitel zásahu zná charakter bezprostředního nebezpečí.

HZS má širší odborné a organizační kapacity.

Ani jedna z těchto rolí sama nestačí.

Evakuace není jen doprava lidí pryč

Velká evakuace vytváří okamžitě další otázky.

Kam lidé půjdou?

Jak se tam dostanou lidé bez automobilu?

Co lidé s omezenou mobilitou?

Co pacienti domácí péče?

Co domovy seniorů?

Jak se evidují rodiny, které odjely samy?

Co domácí zvířata?

Kdo zajistí základní ubytování?

A jak se lidé dozvědí, kdy je bezpečný návrat?

Proto je evakuace logistickou a sociální operací, nikoli pouze pokynem „opusťte oblast“.

Oficiální doporučení HZS počítají také s evakuačním zavazadlem, které má obsahovat především osobní doklady, potřebné léky, základní oblečení a hygienu, komunikační prostředky a další věci odpovídající konkrétním potřebám člověka. HZS současně zdůrazňuje, že není nutné kupovat zvláštní komerční „balíčky pro přežití“; smyslem zavazadla je především zvládnout pobyt v provizorních podmínkách s vlastními nezbytnými věcmi.

Právě tento střízlivý přístup je důležitý.

Civilní ochrana nemá vytvářet společnost permanentně připravenou na katastrofu.

Má lidem umožnit vědět, co dělat, když katastrofa skutečně přijde.

Největší problém není zdravý dospělý s batohem

Skutečnou zkouškou evakuace jsou lidé, kteří nemohou jednoduše vstát a odejít.

Člověk upoutaný na lůžko.

Senior s demencí.

Pacient využívající kyslíkový koncentrátor.

Člověk se smyslovým nebo intelektovým postižením.

Malé děti.

Lidé bez vlastního dopravního prostředku.

Nebo člověk, který sám nerozumí výstraze.

Právě proto nemůže veřejný systém měřit připravenost pouze tím, že zveřejnil obecný návod.

Musí znát také kapacity pro pomoc lidem, kteří standardní postup nezvládnou bez podpory.

Zde se ale dostáváme do citlivého prostoru ochrany soukromí.

Obec by teoreticky mohla chtít vytvořit seznam všech „zranitelných osob“.

Jenže zdravotní stav, sociální situace a další podobné informace patří mezi velmi citlivá data.

Krizová připravenost nemůže být univerzální omluvou pro shromažďování údajů bez jasného účelu a právního rámce.

Lepší je hledat takové mechanismy, které umožní při konkrétní události rychle propojit relevantní sociální, zdravotní a místní kapacity, aniž by vznikal nový trvalý registr občanů podle jejich zranitelnosti.

Připravenost domácnosti začíná plánem, ne nákupem

Jedna z nejužitečnějších částí současných doporučení 72 hodin není materiální.

Je organizační.

Co udělá rodina, pokud jsou její členové v okamžiku krize na různých místech a mobilní spojení nefunguje?

Kdo vyzvedne dítě?

Kde se rodina sejde?

Kdo se postará o blízkého člověka se specifickou potřebou?

Má rodina důležité kontakty i jinak než pouze v telefonu?

Oficiální doporučení právě takové předchozí domluvení společného postupu zdůrazňují.

To ukazuje něco obecnějšího.

Odolnost člověka není množství věcí, které koupil.

Je to kombinace materiální rezervy, informace a schopnosti rozhodovat.

Domácnost s drahou výbavou, ale bez základní orientace v tom, co znamená varovná siréna, nemusí být připravenější než domácnost s několika běžnými zásobami a promyšleným postupem.

Děti se potřebují učit krizovou gramotnost bez vytváření strachu

Škola má v civilní připravenosti zvláštní postavení.

Během některých mimořádných událostí v ní budou stovky dětí současně bez rodičů.

Zároveň je školství jedním z mála prostředí, kde lze během života oslovit prakticky celou populaci.

Z toho ale neplyne, že děti mají vyrůstat v atmosféře permanentního ohrožení.

Krizová gramotnost může být velmi praktická a civilní.

Rozumět varování.

Vědět, kdy volat tísňovou linku.

Znát základy první pomoci.

Umět reagovat na evakuaci.

Rozumět tomu, že při výpadku komunikace je potřeba sledovat oficiální informační kanály.

A být schopný přiměřeně věku pomoci sám sobě i ostatním.

Současná česká Koncepce ochrany obyvatelstva ostatně dlouhodobě pracuje s připraveným občanem jako jedním z významných prvků systému a zahrnuje vzdělávání a správné chování obyvatel mezi své základní oblasti.

Cílem nemá být dítě, které se bojí katastrofy.

Cílem je dospělý, kterého mimořádná situace nezastihne bez jakékoli představy, co má dělat.

Obec je přirozeným místem civilní ochrany — ale ne všechny obce mají stejné možnosti

Mnoho krizových funkcí se nakonec projeví velmi místně.

Kde se budou lidé shromažďovat?

Která budova může posloužit jako nouzové ubytování?

Kde je možné čerpat náhradní vodu?

Jakými místními kanály lze informovat občany?

Kdo se postará o provoz konkrétního zařízení?

Právě proto má obec při ochraně obyvatelstva významnou roli.

Současně je zřejmé, že obec s několika stovkami obyvatel nemůže udržovat stejný profesionální aparát jako velké město.

To není její selhání.

Je to přirozený důsledek velikosti.

Model 77 by proto neměl každé obci přikládat další specializované krizové oddělení.

Důležitější je, aby každá obec věděla, jaké základní úkoly zvládá sama, na jakou vyšší kapacitu se obrací a jak bude spojení fungovat, pokud budou běžné komunikační kanály omezené.

Sdílená odborná kapacita je zde mnohem rozumnější než stovky malých kopií.

Zemský obvod by mohl pomáhat tam, kde je obec příliš malá a stát příliš vzdálený

Právě civilní ochrana může na první pohled působit jako silný argument pro nadobecní úroveň.

Evakuační kapacity často přesahují hranici jedné obce.

Nouzové zásobování také.

Stejně tak doprava, zdravotnická zařízení nebo větší ubytovací kapacity.

Případný zemský obvod by tedy teoreticky mohl koordinovat síť kapacit, které jednotlivé obce nemohou efektivně plánovat samy.

To ale ještě není argument, že musíme změnit současnou mapu.

Dnešní systém má kraje, ORP a krajské struktury HZS.

Nejdříve se tedy musíme ptát, zda je problém skutečně v územní velikosti nebo hranicích.

Pokud dnes chybí například aktuální přehled dostupných prostor, problém může být datový.

Pokud obce nevědí, kdo má kterou odpovědnost, může být kompetenční.

Pokud chybí materiál, může být finanční nebo logistický.

A pokud je spolupráce slabá, může stačit organizační reforma.

Teprve tehdy, když tyto varianty nestačí, vzniká argument pro změnu instituce nebo hranice.

Místní dobrovolnost je obrovská výhoda — pokud je koordinovaná

Při velkých povodních nebo jiných katastrofách se velmi rychle objeví dobrovolníci.

Lidé chtějí pomáhat.

Přinášejí materiál.

Nabízejí dopravu.

Ubytování.

Manuální práci.

Taková společenská energie je významnou součástí odolnosti.

Může ale také vytvářet problém.

Neorganizovaní dobrovolníci mohou vstupovat do nebezpečných míst, blokovat dopravu nebo přivážet materiál, který není potřeba, zatímco jiný chybí.

I český zákon o integrovaném záchranném systému proto zná osobní a věcnou pomoc a pracuje s jejím poskytováním v koordinaci s odpovědnými orgány nebo velitelem zásahu.

Dobrovolnictví v krizi tedy nemá být potlačeno.

Má být připojitelné k systému.

Nejlepší krizová pomoc není ta, při které stát dělá všechno.

Ani ta, při které každý pomáhá podle vlastní představy.

Je to pomoc, kterou lze rychle koordinovat s reálnou potřebou.

Příprava nesmí být založena na představě jediného typu krize

Domácí zásoby na tři dny dávají smysl při rozsáhlém výpadku služeb.

Při požáru domu může být naopak nejdůležitější opustit objekt okamžitě a nic dalšího nehledat.

Při úniku nebezpečné látky může být důležité rychlé ukrytí uvnitř.

Při povodni evakuace.

A při kybernetickém incidentu nemusí být obyvatelstvo fyzicky ohroženo vůbec, ale může dojít k rozsáhlému omezení služeb.

Proto není možné vytvořit jeden univerzální krizový návod.

Občan potřebuje několik základních principů a především schopnost rozpoznat a respektovat konkrétní pokyn odpovědných orgánů.

To je důvod, proč mají být krizová doporučení jednoduchá.

Člověk si nebude pamatovat stostránkovou příručku.

Může si ale pamatovat, co znamená varovná siréna, kde hledat ověřené informace a že evakuace nebo ukrytí závisí na konkrétním typu nebezpečí.

Stát nemá hodnotit připravenost podle počtu rozdaných příruček

Projekt 72 hodin může být velmi užitečný.

Samotný počet vytištěných nebo distribuovaných materiálů ale nic neříká o skutečné připravenosti.

Důležitější je zjistit, zda lidé základním principům rozumějí.

Poznají skutečný varovný signál?

Vědí, kde získat další informaci?

Mají alespoň základní rezervu léků a vody?

Vědí, co udělají s členem domácnosti, který má zvláštní potřeby?

Dokáže obec zorganizovat nouzové ubytování?

Funguje varování také pro člověka se sluchovým postižením?

Projekt 72 hodin ostatně část obsahu poskytuje také v českém znakovém jazyce, což ukazuje, že přístupnost informace je sama součástí krizové připravenosti.

To je správný směr.

Varování, kterému část obyvatel nemůže porozumět, není úplně funkční varování.

Musíme rozlišovat připravenost a strach

Bezpečnostní politika může snadno přispět k pocitu, že katastrofa je neustále za dveřmi.

To by nebyl dobrý výsledek.

Připravenost má největší hodnotu právě tehdy, když se stane běžnou a nenápadnou součástí života.

Stejně jako doma máme lékárničku a nepředpokládáme, že každý den dojde k nehodě.

Stejně jako známe tísňová čísla, aniž očekáváme požár.

Civilní ochrana proto nemá být budována prostřednictvím permanentního vyvolávání obav.

Má lidem nabídnout omezené množství praktických informací a dovedností, které lze použít v různých situacích.

Připravený občan není vyděšený občan.

Je to občan, který při problému nemusí začínat úplně od nuly.

Kolik připravenosti je dost?

To je důležitá otázka také pro veřejné finance.

Můžeme zvýšit množství stálých úkrytů.

Počet sirén.

Nouzových skladů.

Evakuačních prostor.

Zásob.

Školení.

Cvičení.

Každé z těchto opatření má svou cenu.

Nelze proto vycházet z principu, že více civilní ochrany je vždy automaticky lépe.

Musíme znát riziko, které řešíme.

Například stálý úkryt je velmi specifická a nákladná infrastruktura. Základní domácí připravenost může být naopak poměrně levná a využitelná při širokém spektru problémů.

Investice proto mají vycházet z poměru pravděpodobnosti, dopadu, nákladů a využitelnosti opatření při více typech krizí.

Víceúčelová odolnost může být výhodnější než velmi drahá infrastruktura použitelná pouze pro jediný úzce definovaný scénář.

Ale u rizika s mimořádně závažným dopadem může být specifická kapacita přesto odůvodněná.

To musí ukázat analýza.

Co by tuto pracovní hypotézu vyvrátilo?

Myšlenka širší osobní připravenosti by se ukázala jako špatně nastavená, pokud by stát začal pomocí 72hodinového pravidla omlouvat nepřipravenost profesionálních služeb.

Stejně tak pokud by doporučení vedla k nákladnému hromadění zásob bez významného praktického přínosu.

Rozšiřování úkrytové kapacity by bylo problematické, pokud by se budovalo podle politického požadavku na stejné počty v každém území místo podle reálných rizik, hustoty obyvatelstva a použitelnosti.

Nový systém varování by neměl smysl, pokud by pouze zdvojoval existující komunikační kanály a přitom selhal při stejném výpadku.

A přenášení civilní ochrany na zemské obvody by bylo chybou, pokud by rozbilo fungující struktury HZS, krajů a obcí bez prokazatelného zlepšení dostupnosti nebo rychlosti reakce.

Na druhé straně by současná architektura byla zpochybněna, pokud by reálná cvičení nebo krize opakovaně ukazovaly, že varování nedorazí včas, obce neznají své úkoly, evakuace naráží na stejné kapacitní překážky nebo stát nedokáže identifikovat skupiny, které potřebují rychlou pomoc.

Právě cvičení a skutečné události proto musí být zdrojem změny.

Vztah k Modelu 77

Civilní ochrana naznačuje poměrně přirozené rozdělení rolí.

Stát má garantovat právní rámec, základní standardy, celostátní varovné a informační systémy a specializované kapacity.

Profesionální záchranné složky mají odborně řídit zásah.

Obec musí znát místní prostředí, komunikovat s obyvateli a být schopná organizovat základní opatření na svém území.

Vyšší územní úroveň může pomáhat s kapacitami, které přesahují jednu obec: s větší evakuací, nouzovým ubytováním, zásobováním, dopravou nebo sdílenými zdroji.

Zda tuto roli má nejlépe vykonávat dnešní kraj, ORP, případný zemský obvod nebo jejich určitá kombinace, zatím není rozhodnuto.

Civilní ochrana není důvodem pro vznik nové úrovně sama o sobě.

Je jednou z funkcí, na kterých můžeme případnou novou úroveň testovat.

A velmi důležitá je ještě jedna hranice.

Občan není posledním článkem státního aparátu.

Stát mu nemá nařizovat život v permanentním krizovém režimu.

Může po něm ale rozumně očekávat základní znalost toho, jak reagovat, několik běžných rezerv a ochotu respektovat pokyny při skutečné mimořádné události.

Na oplátku musí veřejný systém zajistit, že varování přijde včas, bude srozumitelné a pomoc se přednostně dostane tam, kde individuální připravenost nestačí.

Odolná společnost se totiž nepozná podle toho, že každý občan dokáže přežít sám.

Pozná se podle toho, že při rozsáhlém problému lidé, obce a profesionální instituce vědí, kterou část situace dokážou zvládnout sami a kdy už musí pomoc převzít širší systém.

Právě tato schopnost rozdělit odpovědnost před krizí může během krize rozhodnout o tom, zda profesionální pomoc dorazí tam, kde je skutečně nejvíce potřeba.