Vysoké školy, věda a výzkum

Ne každá škola musí dělat totéž

Od vysokých škol očekáváme mimořádně mnoho. Mají vzdělávat lékaře, učitele, právníky, techniky i vědce. Mají vytvářet nové poznání, spolupracovat s firmami, přispívat k rozvoji regionů, přitahovat zahraniční talenty, pomáhat inovacím a zároveň kultivovat veřejnou debatu. Problém není v tom, že některá z těchto očekávání jsou chybná.

Problém vzniká ve chvíli, kdy předpokládáme, že každá vysoká škola musí všechny tyto funkce plnit současně a ve stejné míře. Nemusí.

Univerzita, která patří mezi významná výzkumná pracoviště, má jinou roli než vysoká škola zaměřená především na kvalitní profesní vzdělávání. Škola úzce spojená s potřebami svého regionu může mít jinou misi než instituce, která soutěží o vědce a studenty v mezinárodním prostředí. Právě schopnost tyto rozdíly přiznat může být jedním z klíčů ke kvalitnějšímu vysokému školství.

Vysoká škola není jen pokračováním střední školy

Smyslem vysokoškolského vzdělání nemá být pouze přidání dalších několika let školní docházky.

Student by se měl postupně přesouvat od přijímání hotových odpovědí k samostatné práci s poznáním.

Má umět hledat zdroje, rozpoznávat jejich kvalitu, formulovat problém, porovnávat vysvětlení, pracovat s nejistotou a nést větší odpovědnost za vlastní vzdělávání.

To je důležitý rozdíl.

Vysoká škola nemá pouze předat více znalostí.

Má člověka učit, jak se znalosti vytvářejí, ověřují a používají.

V některých oborech se to projeví především vědeckou prací. V jiných profesionálním úsudkem, schopností řešit komplexní situace nebo spojovat teorii s praxí.

Vysokoškolský titul nemá být cílem sám o sobě

Rozšíření přístupu k vysokoškolskému vzdělávání otevřelo příležitosti mnohem většímu počtu lidí.

To je významná změna.

Současně ale vzniká riziko, že se samotný titul stane hlavním měřítkem úspěchu.

Pak se může vzdělávací systém dostat do zvláštní situace: společnost požaduje stále více diplomů, aniž by stejně důsledně sledovala, co jejich držitelé skutečně umějí.

Titul je užitečný jako informace o dosažené kvalifikaci.

Jeho hodnota ale stojí na důvěře.

Pokud stejný stupeň vzdělání označuje velmi rozdílnou úroveň schopností, jeho informační hodnota postupně klesá.

Proto by otázka neměla znít pouze:

Kolik lidí dokončilo vysokou školu?

Stejně důležité je:

Jaké znalosti, schopnosti a profesní nebo výzkumnou způsobilost skutečně získali?

Více vysokoškoláků automaticky neznamená vzdělanější společnost

Česko má ve srovnání s řadou zemí OECD stále výraznou strukturu vzdělávání založenou na středním odborném vzdělání. OECD například uvádí, že mezi mladými lidmi ve věku 25–34 let je vyšší sekundární nebo postsekundární neterciární vzdělání nejvyšším dosaženým stupněm u 59 procent, což je v rámci OECD mimořádně vysoký podíl. Současně má 20 procent této věkové skupiny magisterské nebo ekvivalentní vzdělání, nad průměrem OECD 16 procent.

Samotná mezinárodní statistika ale neříká, jaký podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí je pro Česko „správný“.

Taková hodnota ostatně nemusí existovat.

Důležitější je, zda jednotlivé vzdělávací cesty odpovídají potřebám lidí a společnosti a zda mezi nimi existuje dostatečná prostupnost.

Není důvod předpokládat, že každý člověk potřebuje vysokoškolský titul.

Stejně tak není dobré vytvářet bariéry lidem, jejichž schopnosti a ambice vysokoškolské studium odůvodňují.

Ne každá vysoká škola musí být výzkumnou univerzitou

Jedna z nejdůležitějších otázek se týká diferenciace vysokých škol.

Má mít každá instituce stejný model?

Pravděpodobně ne.

Jedna škola může spojovat špičkovou výuku s mezinárodně významným výzkumem.

Jiná může být především velmi dobrou profesně orientovanou školou, která úzce spolupracuje s nemocnicemi, školami, podniky nebo veřejnou správou.

Další může mít silnou regionální roli.

Samotné MŠMT v programu strategického řízení veřejných vysokých škol pro období 2026–2030 pracuje s rozvojem škol v souladu s jejich profilem a posláním, což ukazuje na současný posun směrem k většímu respektování rozdílných institucionálních rolí.

Diferenciace přitom nemá znamenat rozdělení na „dobré“ a „horší“ školy.

Má znamenat schopnost říci:

V ČEM MÁ BÝT TATO INSTITUCE VÝBORNÁ?

Kvalita nemá jednu podobu

Výborná výzkumná univerzita může být hodnocena podle kvality svého výzkumu, mezinárodní spolupráce, doktorských programů nebo schopnosti přitahovat špičkové vědce.

U profesně zaměřené školy mohou být důležitější jiné otázky.

Jak kvalitní jsou její absolventi v praxi?

Jak spolupracuje s profesním prostředím?

Jak rychle dokáže reagovat na změny technologií?

Jak dobře propojuje teorii s praktickou přípravou?

Používat na všechny instituce jeden jednoduchý žebříček by proto mohlo být zavádějící.

Měřit je třeba vzhledem k jejich poslání.

JINÁ MISE → JINÁ KRITÉRIA → STEJNÝ POŽADAVEK NA KVALITU.

Výuka a výzkum se potřebují, ale ne vždy stejným způsobem

Spojení výuky a výzkumu patří k podstatě univerzitní tradice.

Student se neučí pouze to, co je již známo. Má se dostávat do prostředí, kde nové poznání také vzniká.

To je mimořádně důležité zejména v pokročilejších stupních studia.

Neznamená to ale, že každý vysokoškolský učitel musí produkovat stejné množství vědeckých publikací.

Někdo může být mimořádně kvalitním výzkumníkem.

Jiný může být výborným pedagogem.

Další propojuje univerzitu s praxí.

Systém, který uznává pouze jednu akademickou dráhu, může část těchto schopností zbytečně potlačit.

Profesní kariéra na vysoké škole proto může potřebovat více cest.

Výzkum není výroba publikací

Věda potřebuje výsledky.

Musí být možné její kvalitu hodnotit.

Obtíž nastává, když se měření stane cílem samo o sobě.

Pokud systém příliš silně odměňuje například počet určitých výstupů, vytváří motivaci maximalizovat právě tento ukazatel.

To ještě nemusí znamenat vznik lepšího poznání.

Český systém hodnocení výzkumných organizací proto postupně používá více typů hodnocení než pouhé mechanické počítání výsledků. Současná Metodika 2025+ navazuje na předchozí systém 2017+ a pracuje mimo jiné s hodnocením kvality vybraných výsledků a širším posuzováním výzkumných organizací.

Princip by měl zůstat jednoduchý:

MĚŘIT VÝZKUM JE NUTNÉ. ZAMĚNIT UKAZATEL ZA SKUTEČNOU KVALITU JE NEBEZPEČNÉ.

Špičkový výzkum nelze rozdělit rovnoměrně

Věda má zvláštní vlastnost.

K dosažení mezinárodně významného výsledku často potřebuje koncentraci.

Kvalitní týmy přitahují další kvalitní lidi. Potřebují drahou infrastrukturu, mezinárodní kontakty, doktorandy, technické pracovníky a dlouhodobé financování.

Snaha rozdělit všechny výzkumné kapacity rovnoměrně mezi instituce a regiony proto nemusí vést k lepším výsledkům.

To ale neznamená, že výzkum má existovat jen na několika místech.

Znamená to, že různé typy výzkumu mohou potřebovat různou míru koncentrace.

Základní otázkou nemá být:

Má každá vysoká škola dostat stejný výzkumný díl?

Ale:

Kde existují podmínky pro skutečně kvalitní výzkum a kde dává větší smysl spolupráce, specializace nebo sdílení kapacit?

Financování potřebuje stabilitu

Výzkum ani vysoké školství nelze rozumně řídit pouze v jednoletém horizontu.

Výzkumný tým se nebuduje na několik měsíců.

Akademického pracovníka nelze kvalitně získávat s představou, že podmínky budou každý rok nepředvídatelně jiné.

Laboratoře, studijní programy i mezinárodní projekty vyžadují dlouhodobější plánování.

MŠMT v návrhu změn financování vysokých škol z května 2026 samo konstatuje, že převážně jednoleté rozpočtování omezuje možnost dlouhodobého plánování a že systém tvoří množství normativních, účelových, rozvojových a projektových nástrojů s rozdílnými pravidly. Jde zatím o návrh připravované úpravy, nikoli o hotové nové pravidlo, ale samotná diagnóza ukazuje význam problému.

Pro odpovědný systém je proto důležité hledat rovnováhu mezi:

STABILITOU FINANCOVÁNÍ

a

ODPOVĚDNOSTÍ ZA VÝSLEDEK.

Více peněz samo o sobě kvalitu nezaručí

Diskuse o vysokých školách se pochopitelně často soustředí na peníze.

Bez dostatečných zdrojů nelze udržet kvalitní lidi, moderní infrastrukturu ani konkurenceschopný výzkum.

Současně ale platí, že objem prostředků není jediným parametrem.

Podle OECD činily veřejné výdaje v Česku na jednoho studenta terciárního vzdělávání v posledních srovnatelných datech přibližně 12 777 dolarů v paritě kupní síly oproti průměru OECD 15 102 dolarů. Celkové investice do vzdělávání od primárního po terciární stupeň odpovídaly 4,2 procenta HDP oproti průměru OECD 4,7 procenta.

Takové údaje jsou důležitým kontextem.

Samy však neříkají, jak mají být další prostředky využity.

Každé zvýšení financování by proto mělo být spojeno s otázkou:

CO MÁ ZA DODATEČNÉ PENÍZE VZNIKNOUT?

Projektové financování má přínosy i vedlejší náklady

Grantová soutěž má ve vědě význam.

Umožňuje porovnávat projekty, podporovat nové myšlenky a směrovat peníze ke kvalitním týmům.

Pokud je ale příliš velká část systému založena na krátkodobých projektech, vznikají jiné problémy.

Vědci tráví značnou část času podáváním žádostí.

Mladí výzkumníci mohou dlouhodobě pracovat v nejistotě.

Instituce obtížně budují stabilní týmy.

Rozumný systém proto potřebuje kombinovat:

STABILNÍ INSTITUCIONÁLNÍ ZÁKLAD

s

KONKURENČNÍM PROJEKTOVÝM FINANCOVÁNÍM.

Poměr mezi nimi nemusí být stejný ve všech oborech.

Akademická svoboda není administrativní pohodlí

Univerzita potřebuje prostor pro hledání poznání bez toho, aby stát určoval, k jakému výsledku má výzkum dojít.

To je podstata akademické svobody.

Je důležitá i tehdy, když je výzkum financován z veřejných prostředků.

Stát může rozhodovat, kolik prostředků věnuje určitým oblastem, stanovovat podmínky grantových programů a požadovat odpovědné hospodaření.

Nemá ale předepisovat závěr vědecké práce.

Současně akademická svoboda neznamená nepřítomnost odpovědnosti.

Veřejně financovaná instituce musí být schopna vysvětlit:

jak nakládá s prostředky, jak hodnotí kvalitu, jak řeší střety zájmů a jak chrání integritu výzkumu.

Princip tedy není:

SVOBODA MÍSTO ODPOVĚDNOSTI.

Ale:

AKADEMICKÁ SVOBODA + INSTITUCIONÁLNÍ ODPOVĚDNOST.

Univerzita nemá být řízena jako firma

Vysoké školy mohou využívat kvalitní management.

Potřebují strategické řízení, finanční plánování, správu majetku i profesionální administrativu.

Přesto nejsou běžnými podniky.

Firma má relativně jasně definovaného vlastníka a zpravidla také ekonomický cíl.

Univerzita má více funkcí.

Část její práce může přinést hospodářský výsledek až za desítky let.

A část poznání nemusí mít okamžité komerční použití vůbec.

To neznamená, že je bez hodnoty.

Základní výzkum často vytváří poznání, jehož budoucí praktické využití v době objevu nikdo nedokáže předvídat.

Univerzita se ale nesmí před světem uzavřít

Opačný extrém je stejně problematický.

Akademická svoboda nemá být záminkou pro izolaci.

Vysoké školy by měly být schopny spolupracovat s:

podniky, nemocnicemi, školami, veřejnou správou, městy, regiony i neziskovými organizacemi.

Někdy tato spolupráce povede ke komercializaci výsledku.

Jindy ke změně veřejné politiky nebo zlepšení odborné praxe.

Transfer znalostí není pouze prodej patentu.

Je to schopnost dostat poznání z univerzity tam, kde může být užitečné.

Spolupráce s firmami potřebuje pravidla

Partnerství univerzity a podniků může přinést velkou hodnotu.

Firma přináší praktický problém, technologii nebo data.

Výzkumník může přinést znalost a nový způsob řešení.

Zároveň vznikají možné střety zájmů.

Kdo vlastní výsledek?

Může být publikován?

Kdo financuje výzkum?

Má zadavatel možnost ovlivnit závěr?

Právě proto musí být pravidla takové spolupráce průhledná.

Spolupráce není problém.

Neprůhlednost problém být může.

Doktorské studium není prodloužené studentské období

Doktorské vzdělávání stojí na hranici mezi studiem a profesionální vědeckou prací.

Doktorand už nemá být pouze příjemcem výuky.

Má se učit vytvářet nové poznání.

To vyžaduje:

kvalitní vedení, výzkumné prostředí, mezinárodní kontakt, přístup k infrastruktuře a dostatečnou možnost skutečně pracovat na výzkumu.

Počet doktorandů proto nemá být cílem.

Smyslem je vychovávat lidi schopné samostatné vědecké nebo vysoce odborné práce.

Pokud pracoviště takové podmínky nedokáže vytvořit, je legitimní otázka, zda má příslušný doktorský program provozovat.

Internacionalizace není sbírání zahraničních vlajek

Věda je ze své podstaty mezinárodní.

Kvalitní česká vysoká škola proto nemůže fungovat pouze uvnitř národních hranic.

Potřebuje zahraniční studenty, výzkumníky, společné projekty a schopnost posílat vlastní lidi do zahraničí.

Ale počet zahraničních partnerství sám o sobě nic nedokazuje.

Důležitá je jejich skutečná kvalita.

Internacionalizace má přinášet:

nové znalosti, konkurenci, kontakty, zkušenosti a přístup k širšímu vědeckému prostředí.

Nikoli pouze další administrativní kolonku.

Regionální vysoká škola může být velmi důležitá

Často se diskutuje, zda má být vysoké školství koncentrováno především do největších měst.

Ani zde není jednoduchá odpověď.

Vysoká škola může být pro region zdrojem kvalifikovaných lidí, kulturního života, odborných služeb i inovací.

Může spolupracovat s místními nemocnicemi, školami, firmami a samosprávami.

Samotná regionální role ale nemůže automaticky ospravedlnit libovolný studijní program nebo výzkumné pracoviště.

Opět je třeba položit otázku:

JAKOU FUNKCI INSTITUCE PLNÍ A JAK DOBŘE JI PLNÍ?

Regionální význam je legitimní funkcí.

Není však náhradou za kvalitu.

Ne každá kapacita musí existovat na každé škole

Moderní výzkumná infrastruktura bývá mimořádně drahá.

Proto nedává smysl automaticky předpokládat, že každá instituce musí mít vlastní kompletní vybavení.

Laboratoře, výpočetní kapacity, knihovní systémy nebo některé specializované odborné služby mohou být sdíleny.

Stejně jako v jiných částech odpovědného státu platí:

SAMOSTATNÁ INSTITUCE NEMUSÍ ZNAMENAT SAMOSTATNOU KOPII KAŽDÉ KAPACITY.

Spolupráce může být efektivnější než duplicita.

Umělá inteligence mění i vysokou školu

Vysokoškolské vzdělávání stojí před výraznou technologickou změnou.

Nástroje umělé inteligence dokážou vytvářet text, programovat, překládat, analyzovat data a vysvětlovat odborné problémy.

To zpochybňuje část tradičních způsobů zkoušení.

Pokud student dokáže zadání snadno předat stroji, musíme se ptát, co vlastně hodnotíme.

Odpovědí nemůže být pouze zákaz technologie.

Stejně problematické by bylo nekritické přijetí.

Vysoká škola bude muset více hodnotit:

porozumění, schopnost obhájit vlastní postup, práci se zdroji, řešení komplexního problému a schopnost rozpoznat chybu v automaticky vytvořeném výstupu.

Technologie tím paradoxně může zvýšit význam hlubokého porozumění.

Co by tuto hypotézu vyvrátilo?

Pracovní hypotéza říká, že české vysoké školství může získat větší kvalitu, pokud budou instituce více rozlišovat své poslání a financování i hodnocení budou toto poslání respektovat.

Je však nutné zkoumat také rizika.

Co když diferenciace vytvoří trvalou skupinu škol druhé kategorie?

Co když koncentrace výzkumu poškodí regionální univerzity?

Co když příliš velká autonomie institucí povede ke slabé odpovědnosti za veřejné prostředky?

Co když výkonové financování přiměje školy optimalizovat měřené ukazatele místo skutečné kvality?

Co když silnější spolupráce s firmami začne omezovat nezávislost výzkumu?

A opačně: co když příliš silná ochrana akademické autonomie zabrání potřebným změnám?

Tyto otázky nelze obejít.

Musí být součástí návrhu.

Pracovní závěr

Vysoké školy nemusí být stejné.

Nemusí mít stejnou velikost, stejný poměr výuky a výzkumu ani stejnou roli ve společnosti.

Musí však být čitelné v tom, co je jejich posláním a podle čeho mají být hodnoceny.

Výzkumná univerzita má mít podmínky pro špičkovou vědu.

Profesně orientovaná škola má být schopna poskytovat mimořádně kvalitní profesní vzdělání.

Regionální instituce může být významným centrem znalostí pro své okolí.

A všechny musí nést odpovědnost za kvalitu vzdělávání a za veřejné prostředky, které používají.

Pracovní vztah může znít:

POSLÁNÍ → KVALITA → FINANCOVÁNÍ → AUTONOMIE → ODPOVĚDNOST → HODNOCENÍ.

Cílem nemá být maximalizovat počet vysokých škol, studentů, titulů, publikací ani patentů.

Cílem má být vytvářet skutečné znalosti a schopnosti.

Takové, které vzdělávají člověka, posouvají poznání a pomáhají společnosti řešit problémy, na jejichž odpovědi dnes ještě neznáme.

A možná právě tím se pozná dobrá univerzita.

Ne podle toho, kolik funkcí o sobě tvrdí, že plní.

Ale podle toho, které funkce dokáže skutečně plnit výborně.