Rovnost příležitostí a sociální mobilita

Původ nesmí být rozsudkem

Dvě děti se narodí ve stejný den.

Jedno do rodiny vysokoškolsky vzdělaných rodičů ve velkém městě. Má vlastní pokoj, knihy, počítač, rodiče schopné pomoci se školou, dobré dopravní spojení a kolem sebe lidi, kteří vědí, jak fungují přijímací zkoušky, vysoká škola nebo profesní kariéra.

Druhé dítě vyrůstá v rodině s nízkým příjmem v místě s omezenou nabídkou škol a pracovních příležitostí. Doma se řeší spíše nájem než přijímací řízení. Pokud chce pokračovat ve studiu, může potřebovat dojíždět, bydlet jinde nebo při škole pracovat.

Obě děti mohou mít podle zákona stejná práva.

Nemají ale stejné výchozí podmínky.

A právě mezi těmito dvěma skutečnostmi leží otázka rovnosti příležitostí.

Demokratická společnost nemůže slíbit, že oba lidé skončí se stejným vzděláním, příjmem nebo majetkem.

Může se ale ptát:

Jak velkou část jejich budoucnosti určí schopnosti, úsilí a vlastní rozhodnutí — a jak velkou část okolnosti, které si nikdy nevybrali?

To je podstatně náročnější otázka než prosté měření příjmové nerovnosti.

Rovnost příležitostí není rovnost výsledků

Lidé jsou různí.

Mají rozdílné schopnosti.

Zájmy.

Ambice.

Ochotu riskovat.

Pracovní preference.

Rodinná rozhodnutí.

A také určitou dávku štěstí.

Proto není realistické ani žádoucí očekávat, že všichni skončí se stejným příjmem nebo majetkem.

Člověk, který založí úspěšnou firmu, může vydělávat výrazně více než člověk, který se rozhodne pro méně placenou profesi.

Jeden člověk část příjmů spotřebuje.

Druhý investuje.

Jeden pracuje více hodin.

Druhý dá přednost volnému času.

Rozdíl výsledků tedy není automaticky nespravedlnost.

Rovnost příležitostí se ptá na něco jiného:

Měli lidé reálnou možnost se o rozdílné výsledky ucházet?

Formální otevřenost nestačí.

Univerzita může být podle zákona otevřená každému.

Pokud ale dítě z určitého prostředí prakticky nedostane vzdělání, které mu umožní se na ni dostat, formální právo problém neřeší.

Stejně tak může být podnikání právně dostupné každému.

Pokud však určité skupiny nemají prakticky žádný přístup ke kapitálu, informacím nebo trhu, skutečná možnost je užší.

Rovnost příležitostí tedy neleží ani v jednom extrému.

Ani ve společnosti, která se snaží všechny výsledky vyrovnat.

Ani ve společnosti, která označí každý rozdíl za důsledek svobodné volby bez ohledu na výchozí podmínky.

Sociální mobilita ukazuje, zda se dá mezi společenskými pozicemi pohybovat

Sociální mobilita znamená možnost člověka změnit své ekonomické nebo společenské postavení.

Může být vzestupná.

Dítě rodičů s nízkým vzděláním vystuduje vysokou školu.

Člověk z nízkopříjmové domácnosti založí úspěšnou firmu.

Rodina se během jedné generace přesune z ekonomické nejistoty do stabilní střední vrstvy.

Mobilita je ale také sestupná.

Majetek lze ztratit.

Firma může neuspět.

Člověk s výhodným výchozím postavením nemusí uspět jen proto, že uspěli jeho rodiče.

To je důležitá část otevřené společnosti, o které se mluví méně.

Skutečná sociální mobilita neznamená pouze:

CHUDÍ MOHOU POSTUPOVAT VZHŮRU.

Znamená také:

PRIVILEGOVANÉ POSTAVENÍ NENÍ NAVŽDY CHRÁNĚNO PŘED KONKURENCÍ.

Pokud jsou nejlepší pozice dlouhodobě vyhrazeny stejným rodinám, sítím nebo institucím, problém není jen chudoba.

Je jím uzavřenost společnosti.

Absolutní a relativní mobilita nejsou totéž

Společnost může být mobilní dvěma různými způsoby.

Prvním je absolutní mobilita.

Děti mají vyšší životní úroveň než jejich rodiče, protože celá ekonomika zbohatla.

Mají kvalitnější bydlení.

Vyšší mzdy.

Lepší technologie.

Delší život.

Takový vzestup může nastat, i když zůstává společenské pořadí mezi rodinami velmi podobné.

Druhým typem je relativní mobilita.

Ta se ptá, nakolik pozice rodičů předpovídá pozici jejich dětí.

Může ekonomika růst a zároveň zůstávat málo relativně mobilní.

Všichni jsou bohatší než před třiceti lety.

Ale dítě z horní části společnosti má stále velmi vysokou pravděpodobnost zůstat nahoře a dítě z dolní části výrazně vyšší pravděpodobnost zůstat dole.

Pro odpovědnou společnost jsou důležité obě dimenze.

Hospodářský růst umožňuje zlepšovat životní podmínky bez neustálého přerozdělování stejného koláče.

Sociální mobilita zase určuje, zda je tento růst doprovázen skutečnou otevřeností příležitostí.

Česká škola dokáže produkovat dobré výsledky. Rodinné zázemí ale stále hraje velkou roli

Nejnovější výsledky PISA 2025 ukazují dvojí obraz českého vzdělávání.

Čeští patnáctiletí žáci dosáhli výsledků nad průměrem OECD v přírodních vědách, matematice i čtení. Současně ale zůstává silná souvislost mezi výsledkem dítěte a jeho socioekonomickým prostředím. V přírodovědné gramotnosti dosáhli žáci z nejvýhodnější čtvrtiny českého socioekonomického prostředí v průměru o 96 bodů více než žáci z nejméně zvýhodněné čtvrtiny; průměrný rozdíl OECD činil 85 bodů. Socioekonomické postavení vysvětlovalo v Česku přibližně 15 procent rozdílů ve výsledcích, oproti 12 procentům v OECD.

Ještě důležitější je vývoj.

Mezi roky 2015 a 2025 se rozdíl mezi nejvýhodnější a nejméně zvýhodněnou čtvrtinou českých žáků v přírodovědných výsledcích statisticky významně nezmenšil, zatímco v průměru zemí OECD se zúžil.

To neznamená, že česká škola sociální mobilitu znemožňuje.

Naopak.

PISA 2025 ukazuje, že přibližně deset procent socioekonomicky znevýhodněných českých žáků se dokázalo dostat mezi nejlepší čtvrtinu výsledků v zemi. OECD je označuje za akademicky odolné žáky.

To je důležitý fakt.

Původ není absolutní osud.

Současně ale pravděpodobnosti nejsou stejné.

A právě s pravděpodobnostmi pracuje politika rovnosti příležitostí.

Úspěšné dítě navzdory prostředí není důkazem, že prostředí nehraje roli

Každá společnost zná příběhy člověka, který začínal s velkou nevýhodou a přesto dosáhl mimořádného výsledku.

Takové příběhy jsou důležité.

Ukazují možnost pohybu.

Nesmějí se ale používat jako důkaz, že struktura příležitostí je automaticky spravedlivá.

Jestliže jeden člověk překonal překážku, neznamená to, že překážka neexistuje.

Správnější otázka je:

Kolik stejně schopných lidí ji nepřekonalo?

To se měří obtížně.

Právě proto potřebujeme populační data místo jednotlivých životních příběhů.

Odpovědný stát nemá garantovat, že každý znevýhodněný člověk skončí mezi nejlepšími.

Má se snažit, aby mimořádná odolnost nebyla nutnou podmínkou běžného společenského vzestupu.

Vzdělání rodičů se stále výrazně přenáší na děti

Souvislost nezmizí ani po skončení základní školy.

OECD v Education at a Glance 2025 uvádí, že v Česku dosáhlo terciárního vzdělání 60 procent lidí ve věku 25 až 34 let, kteří měli alespoň jednoho rodiče s terciárním vzděláním. OECD zároveň v aktuálních datech napříč zeměmi potvrzuje silnou mezigenerační souvislost mezi vzděláním rodičů a dosaženým vzděláním jejich dětí.

Jde o důležitý signál.

Rodinné vzdělání nepředává pouze znalosti.

Předává také informace o tom, jak vzdělávací systém funguje.

Co znamená gymnázium.

Jak se vybírá vysoká škola.

Jak vypadá přijímací řízení.

Který studijní program otevírá jaké možnosti.

Jak požádat o stipendium.

Nebo zda je vůbec realistické uvažovat o studiu v jiném městě.

Část této výhody je přirozená.

Rodiče vždy budou dětem předávat zkušenosti a znalosti.

Stát nemá ani nemůže rodinnou výhodu odstranit.

Má se ale ptát, zda veřejná instituce dokáže dítěti poskytnout podstatnou informaci a podporu i tehdy, když ji doma nedostane.

Rovnost příležitostí nemůže znamenat odebrání výhody aktivním rodičům

Tady je důležitá hranice.

Rodič čte dítěti.

Pomáhá mu s matematikou.

Zaplatí mu kroužek.

Ukáže mu vlastní profesi.

Vezme ho do muzea.

Pomůže s přihláškou na vysokou školu.

To všechno vytváří výhodu.

Bylo by absurdní z toho odvodit, že spravedlivá společnost musí podobnou rodičovskou podporu omezovat, aby děti měly stejné podmínky.

Veřejná politika má postupovat opačně.

Ne snižovat možnosti dítěte, které má silné rodinné zázemí.

Ale zvyšovat základní možnosti dítěte, které je nemá.

ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ NEMÁ SRÁŽET STROP. MÁ ZVEDAT PODLAHU.

To je podstatný rozdíl mezi rovností příležitostí a mechanickým vyrovnáváním výsledků.

Škola je nejsilnějším veřejným nástrojem sociální mobility právě proto, že přichází brzy

Ve třiceti letech lze člověku nabídnout rekvalifikaci.

V patnácti lze výrazně ovlivnit vzdělávací dráhu.

V pěti letech lze ovlivnit základní jazykový, sociální a vzdělávací rozvoj.

Obecně platí, že čím později veřejný systém kompenzuje dlouhodobě vznikající nevýhodu, tím dražší a obtížnější to bývá.

OECD ve své ekonomické analýze Česka z roku 2025 upozornila právě na omezenou dostupnost kvalitní rané péče a vzdělávání pro některé znevýhodněné děti, na vysoké rozdíly mezi školami a na silný vztah mezi socioekonomickým zázemím a vzdělávacími výsledky.

To neznamená, že stát má dítě převzít rodině co nejdříve.

Znamená to, že kvalitní předškolní a školní prostředí může být zvlášť významné právě pro dítě, které doma nemá stejné vzdělávací zdroje.

Stejná částka na každého žáka nemusí znamenat stejnou příležitost

Představme si dvě školy.

První má velkou část dětí ze stabilních rodin s vysokým vzděláním.

Druhá pracuje s výrazným podílem dětí, které mají slabší znalost češtiny, komplikované domácí podmínky nebo potřebují intenzivnější vzdělávací podporu.

Pokud dostanou školy úplně stejné prostředky na každého žáka, lze říci, že jsme s nimi zacházeli stejně.

Nemusí to ale znamenat, že jsme vytvořili podobnou šanci na dosažení základního vzdělávacího výsledku.

Právě proto OECD v českém případě doporučuje více směrovat zdroje ke školám s vyšším podílem znevýhodněných žáků a používat kvalitní data pro jejich identifikaci. Jde o doporučení OECD, nikoli o jediný možný model financování českých škol.

Princip je ale obecnější:

STEJNÉ ZACHÁZENÍ NENÍ VŽDY TOTÉŽ JAKO STEJNÁ PŘÍLEŽITOST.

Dítě, které potřebuje větší podporu k dosažení stejného základního standardu, může legitimně potřebovat více veřejné kapacity.

Více peněz ale nemusí automaticky vytvořit vyšší mobilitu

To je druhá důležitá hranice.

Je snadné říci:

znevýhodněné školy dostanou více peněz.

Tím problém nekončí.

Potřebujeme vědět, na co jsou prostředky používány.

Na kvalitnější učitele?

Doučování?

Školního psychologa?

Asistenci?

Menší skupiny tam, kde mají smysl?

Práci s rodinou?

Nebo pouze na provozní výdaje bez jasného vztahu k výsledku?

Rovnost příležitostí nesmí být výjimkou z pravidla odpovědnosti.

Vyšší veřejná podpora musí být spojena s měřením toho, zda se vzdělávací rozdíly skutečně zmenšují.

Ne jen s dobrým úmyslem.

Brzké rozdělení vzdělávacích drah může rozdíly upevňovat

Vzdělávací systém přirozeně potřebuje rozlišovat mezi různými schopnostmi, zájmy a profesními cestami.

Ne každý má studovat totéž.

Problém vzniká, pokud se rozhodnutí o vzdělávací dráze odehrává příliš brzy a rodinné prostředí výrazně ovlivňuje, která cesta se dítěti otevře.

OECD dlouhodobě upozorňuje, že systémy s časným rozdělováním žáků do různých vzdělávacích programů mívají silnější vztah mezi sociálním původem a výsledky. Ve své zprávě o Česku z roku 2025 spojuje vysoké vzdělávací nerovnosti také s rozdíly mezi školami a vzdělávacími cestami.

To ale neznamená automatický závěr, že každé víceleté gymnázium nebo odborná škola musí být zrušeny.

Znamená to potřebu testovat:

Kdo se do jednotlivých drah dostává?

Jak velkou roli hraje schopnost a jak velkou rodinné zázemí?

Je možné mezi drahami později přecházet?

A vede jednou učiněné rozhodnutí ve velmi mladém věku k prakticky nevratné budoucnosti?

Otevřený systém není systém bez různých cest.

Je to systém, ve kterém cesta není příliš brzy uzamčena.

Odborné vzdělání nesmí být slepá ulička

Sociální mobilita se netýká pouze cesty na vysokou školu.

Kvalitní odborné vzdělávání může být velmi dobrou cestou k zaměstnání, podnikání a vysoké životní úrovni.

Problém by vznikal tehdy, pokud určitý typ školy poskytuje tak úzkou kvalifikaci, že člověk později nemůže jednoduše změnit profesi nebo pokračovat ve vzdělávání.

OECD v analýze Česka upozorňuje na značné rozdíly v přechodu na vysoké školy podle typu středoškolské dráhy. U absolventů všeobecného vzdělávání vstupuje na terciární úroveň výrazně vyšší podíl než u absolventů odborných cest a některé odborné skupiny mají také vysoké riziko předčasného ukončení vysokoškolského studia.

To není argument proti odbornému školství.

Je to argument pro dostatečně silný všeobecný základ.

Člověk se může v sedmnácti chtít stát automechanikem.

Ve třiceti může jeho profese vypadat úplně jinak.

V pětačtyřiceti může potřebovat rekvalifikaci.

Sociální mobilita tedy potřebuje nejen možnost vstoupit do profese.

Ale také schopnost z ní později odejít jinam.

Vysoká škola zdarma ještě neznamená, že studium nic nestojí

České veřejné vysoké školy v programech vyučovaných v češtině obecně nevybírají běžné školné za standardní studium.

To odstraňuje významnou finanční bariéru.

Studium ale stále stojí peníze.

Bydlení.

Dopravu.

Jídlo.

Ušlý pracovní příjem.

Studijní materiály.

A někdy nutnost přestěhovat se do jiného města.

OECD ve své české ekonomické zprávě upozornila, že studenti ze slabšího socioekonomického prostředí čelí navzdory absenci běžného školného významným nákladům a že česká podpora studentů je ve srovnání s řadou evropských zemí relativně omezená.

To vytváří další důležitý princip.

BEZPLATNÝ VSTUP NENÍ TOTÉŽ JAKO FINANČNĚ DOSTUPNÉ STUDIUM.

Ani odtud ale neplyne, že stát má všem studentům financovat celý život.

Je potřeba hledat cílené nástroje tam, kde finanční situace skutečně blokuje vzdělávací možnost.

Sociální mobilita nekončí školou

Představa je jednoduchá:

dáme všem dobré vzdělání a zbytek vyřeší trh práce.

Do značné míry je kvalitní vzdělání skutečně klíčové.

Ale ne jediné.

Dva absolventi se stejnou kvalifikací mohou vstupovat na trh s jinými možnostmi.

Jeden má rodinu schopnou financovat několik měsíců hledání práce v Praze nebo neplacenou začáteční zkušenost.

Druhý potřebuje okamžitě příjem.

Jeden zná lidi v oboru.

Druhý nikoho.

Jeden může snadno změnit bydliště.

Druhý pečuje o rodinu nebo nemůže získat dostupné bydlení v místě pracovních příležitostí.

Proto je sociální mobilita spojena také s fungováním pracovního trhu, bydlením, dopravou a profesními sítěmi.

První práce může mít dlouhodobý význam

Vstup na pracovní trh není pouze otázkou okamžité mzdy.

Člověk získává zkušenosti.

Kontakty.

Reference.

Učí se fungovat v organizaci.

A otevírá si přístup k dalším pracovním příležitostem.

Proto mohou být dlouhodobá nezaměstnanost mladého člověka nebo velmi špatný první vstup na pracovní trh významnější, než ukazuje několik měsíců nízkého příjmu.

Stejně tak může být důležité, zda člověk získá práci odpovídající jeho kvalifikaci.

Pokud vysokoškolák dlouhodobě pracuje v profesi, která jeho dovednosti téměř nevyužívá, nejde jen o jeho soukromý příjmový problém.

Společnost nevyužívá lidský kapitál, který pomáhala vytvářet.

Proto je otevřený pracovní trh významnou součástí rovnosti příležitostí.

Rovnost příležitostí vyžaduje otevřenou konkurenci

Sociální mobilita není pouze sociální politika.

Je také otázkou fungování ekonomiky.

Pokud jsou některé profese, trhy nebo veřejné zakázky prakticky uzavřené novým účastníkům, lidé zvenčí mají obtížnější cestu vzhůru.

Proto je soutěžní prostředí sociálně významné.

Nový podnikatel musí mít možnost konkurovat zavedenému.

Schopný zaměstnanec musí mít možnost postoupit bez potřeby rodinných kontaktů.

Veřejná pozice má být obsazována podle transparentních pravidel.

A veřejná zakázka nesmí být fakticky vyhrazena předem známému okruhu firem.

Právě zde se propojuje Prosperita se Soudržností.

Otevřený trh není pouze nástrojem produktivity.

Může být také nástrojem sociální mobility.

Rodinné kontakty nelze zakázat. Instituce ale nemají fungovat na kontaktech

Rodič vždy může dítěti někoho představit.

Doporučit firmu.

Vysvětlit profesní prostředí.

Takové rodinné a společenské sítě jsou přirozené.

Veřejná politika je nemůže a nemá odstranit.

Problém začíná tam, kde bez podobného kontaktu prakticky nelze získat přístup k pozici, která má být otevřená.

Zvlášť ve veřejném sektoru proto mají význam transparentní výběrová pravidla.

Ve společnosti s vysokou sociální mobilitou mohou kontakty pomáhat.

Neměly by být nutnou podmínkou.

Bydlení může být brzdou mobility

Pracovní příležitosti nejsou rozmístěny rovnoměrně.

Člověk se může narodit v regionu s relativně slabou nabídkou zaměstnání a chtít se přestěhovat tam, kde je práce.

Pokud však velkou část vyšší mzdy pohltí bydlení, mobilita může být ekonomicky velmi obtížná.

OECD Employment Outlook 2026 upozorňuje obecně na význam regionálních rozdílů pracovních příležitostí a konstatuje, že samotné stěhování lidí z oblastí s horší zaměstnaností do oblastí s lepšími podmínkami tyto rozdíly odstraňuje jen pomalu. Ekonomická výkonnost regionu sama významně ovlivňuje pracovní možnosti jeho obyvatel.

Proto existují dvě základní strategie.

Přibližovat člověka k příležitosti.

Nebo příležitost k člověku.

První znamená umožnit mobilitu prostřednictvím bydlení a dopravy.

Druhá znamená regionální rozvoj, infrastrukturu a podmínky pro vznik pracovních míst.

Ani jedna sama nestačí.

Člověk se nemusí stěhovat, aby byl mobilní

Sociální mobilita není geografická povinnost.

Nemá platit:

„Narodil ses v ekonomicky slabším regionu, tak se odstěhuj.“

Lidé mají rodiny.

Vztah k místu.

Nemovitost.

Péči o blízké.

A jiné důvody zůstat.

Současně ale nelze garantovat, že každá obec bude nabízet stejné množství stejně placené práce jako Praha nebo Brno.

Cílem není ekonomická uniformita území.

Je jím zajistit přiměřené spojení lidí s příležitostmi.

Dopravou.

Digitální infrastrukturou.

Regionálními centry.

Vzděláním.

A tam, kde je ekonomicky rozumné, podmínkami pro vznik nových aktivit.

Místo narození nemá být ekonomický rozsudek. Nemusí ale být ekonomicky neutrální

To je důležitý rozdíl.

Geografie vždy bude hrát určitou roli.

Praha má jiné ekonomické funkce než malá horská obec.

Univerzitní město jiné než zemědělský region.

Nelze odstranit všechny místní rozdíly.

Problém vzniká tehdy, pokud místo narození zásadně omezuje přístup k základnímu kvalitnímu vzdělání, dopravě nebo veřejným službám natolik, že člověk nemá realistickou možnost svou situaci změnit.

Model 77 proto nemá usilovat o stejné výsledky všech obvodů.

Má se ptát:

KTERÉ ROZDÍLY JSOU PŘIROZENÝM DŮSLEDKEM RŮZNÝCH MÍST A KTERÉ UŽ ZNAMENAJÍ UZAVŘENÍ ZÁKLADNÍCH PŘÍLEŽITOSTÍ?

To je podstatně přesnější otázka než prosté srovnání regionálního HDP.

Majetek rodičů získává stále větší význam tam, kde je drahý vstup do dospělého života

Sociální mobilita se netýká jen příjmů.

Majetek může mít ještě větší dlouhodobý význam.

ČSÚ uvádí, že medián čistého jmění české domácnosti činil v roce 2024 přibližně 3,47 milionu korun. Rozdíly podle bydlení jsou mimořádně výrazné: u domácností ve vlastním bydlení bez hypotéky činil medián čistého jmění přibližně 4,52 milionu korun, zatímco u domácností v nájmu a ostatních formách užívání jen zhruba 158 tisíc korun.

Tato čísla nelze interpretovat jako čistý efekt vlastnictví.

Vlastníci a nájemníci se liší věkem, příjmy a životní historií.

Ukazují ale, jak významnou část českého majetku představuje bydlení.

A právě zde se rodinné výchozí podmínky mohou velmi silně přenášet.

Člověk, který dostane od rodičů byt nebo několik milionů korun na jeho koupi, začíná dospělý život v jiné ekonomické situaci než člověk se stejnou mzdou bez rodinného majetku.

Dědictví není chyba systému

Z toho ale neplyne, že rodinný majetek představuje nespravedlnost, kterou má stát odstranit.

Rodiče mají legitimní zájem pomoci vlastním dětem.

Soukromé vlastnictví zahrnuje také možnost majetek předat.

Soudržnost proto nemá znamenat, že každému mladému člověku stát dorovná hodnotu jeho dědictví.

To by bylo něco úplně jiného než rovnost příležitostí.

Rozumnější test je:

Dokáže člověk bez velkého rodinného majetku stále vlastní prací, vzděláním, podnikáním a dlouhodobým hospodařením vytvořit ekonomicky samostatný život?

Pokud ano, rozdíly v dědictví mohou být velké a společnost stále zůstává mobilní.

Pokud ne, začne se ekonomické postavení stále silněji dědit.

Sociální mobilita potřebuje možnost vlastnit, nejen dostávat podporu

Sociální stát často uvažuje o příjmu.

Dávka zvýší měsíční rozpočet domácnosti.

To může být v konkrétní situaci nezbytné.

Dlouhodobá ekonomická samostatnost ale souvisí také s možností vytvářet vlastní aktiva.

Úspory.

Bydlení.

Podnik.

Investice.

Profesní kvalifikaci.

Člověk, který má každý měsíc jen tolik prostředků, aby pokryl běžné náklady, může zůstat zranitelný i při relativně stabilním příjmu.

Jedna neočekávaná událost jej znovu vrátí do problému.

Proto bychom neměli sociální mobilitu měřit pouze tím, zda se člověk dostal těsně nad hranici příjmové chudoby.

Podstatné je také, zda postupně získává rezervu a schopnost nést vlastní rizika.

Sociální pomoc nesmí trestat tvorbu rozumné rezervy

To vytváří obtížný problém.

Cílená sociální pomoc má přirozeně zohledňovat, zda člověk disponuje prostředky, které může použít sám.

Jinak by veřejnost podporovala i domácnosti s významnými snadno dostupnými rezervami.

Příliš tvrdý majetkový test ale může vytvářet opačnou motivaci.

Člověk, který spořil, nejprve všechny úspory spotřebuje.

Teprve potom má nárok na pomoc.

Člověk, který žádnou rezervu nevytvářel, ji dostane dříve.

Pokud je hranice nastavena nevhodně, systém může trestat právě chování, které chce dlouhodobě podporovat.

Proto je nutné rozlišit sociální ochranu při skutečné nouzi od politiky sociální mobility.

Ne každý nástroj může současně plnit obě funkce.

Druhá šance je stejně důležitá jako první příležitost

Rovnost příležitostí často chápeme jako otázku dětství.

Jenže člověk může udělat špatné rozhodnutí.

Vybrat nevhodnou školu.

Založit firmu, která zkrachuje.

Pracovat dvacet let v oboru, který technologická změna oslabí.

Onemocnět.

Rozvést se.

Nebo přijít o práci ve středním věku.

Otevřená společnost proto potřebuje také možnost návratu.

Rekvalifikaci.

Oddlužení pro člověka, který splní zákonné podmínky.

Možnost znovu podnikat po neúspěchu.

Celoživotní vzdělávání.

A sociální systém, který krátkodobý pád nepromění v permanentní vyloučení.

Právě zde se rovnost příležitostí propojuje se základním principem celé sekce Soudržnost:

SOLIDARITA → OCHRANA PŘED PÁDEM → SCHOPNOST NÁVRATU → SAMOSTATNOST

První příležitost nestačí.

Život je příliš dlouhý na to, aby jedna chyba rozhodla o všem.

Mobilita směrem dolů je pro otevřenou společnost také důležitá

To může znít neobvykle.

Proč bychom měli chtít, aby někdo klesal?

Nejde o cíl veřejné politiky.

Jde o důsledek skutečně otevřené soutěže.

Pokud podnikatel druhé generace vede firmu špatně, nemá být jeho postavení chráněno jen rodinným jménem.

Pokud zavedená společnost přestane inovovat, má být možné, aby ji nový konkurent překonal.

Pokud člověk získal významnou veřejnou pozici, nemá ji automaticky předat svým známým nebo rodině.

Společnost s nulovou sestupnou mobilitou by nebyla spravedlivá.

Byla by zabetonovaná.

Proto:

SOCIÁLNÍ MOBILITA NENÍ VÝTAH, KTERÝ JEZDÍ POUZE NAHORU.

Je to otevřenost pozic vůči schopnosti, úsilí, soutěži a změně.

Rovnost příležitostí není totéž co pozitivní diskriminace

Pokud zjistíme, že určitá skupina dosahuje horších výsledků, máme několik možných vysvětlení.

Může čelit strukturální bariéře.

Může mít jinou věkovou nebo vzdělanostní strukturu.

Mohou působit rozdílné preference.

Nebo kombinace několika faktorů.

Samotný rozdíl ve výsledku tedy ještě nedokazuje diskriminaci.

Stejně tak automaticky neříká, jaké opatření je správné.

Rovnost příležitostí by měla nejdříve hledat příčinu bariéry.

Pokud je problémem nepřístupná škola, řešme školu.

Pokud nedostatek informací, informaci.

Pokud diskriminační jednání, vymahatelnost práva.

Pokud chybějící doprava, dopravu.

Mechanické zvýhodnění celé skupiny může být příliš hrubým nástrojem, pokud uvnitř skupiny existují velmi rozdílné situace.

Pomoc má pokud možno sledovat skutečnou nevýhodu.

Ne pouze administrativní nálepku.

Rovnost příležitostí se musí dát měřit v čase

Pokud chceme zjistit, zda je společnost skutečně mobilní, nestačí srovnat bohaté a chudé v jednom roce.

Potřebujeme sledovat dráhy.

Jaké vzdělání mají děti rodičů s různým vzděláním?

Jak se mění jejich příjmy?

Kolik lidí se dostane z nejnižší příjmové části společnosti výše?

Kolik v ní zůstává?

Jakou roli hraje region?

Jak rychle se člověk vrací po nezaměstnanosti?

Jaké jsou šance dítěte ze znevýhodněného prostředí dosáhnout dobrého školního výsledku?

Právě proto jsou longitudinální data mimořádně cenná.

Neukazují jen fotografii společnosti.

Ukazují pohyb.

Sociální mobilita je ze své podstaty film, nikoli fotografie.

Pozor na jedno skóre „rovnosti příležitostí“

Bylo by lákavé vytvořit index.

Každému regionu nebo zemskému obvodu přidělit číslo.

73 bodů ze 100.

A tvrdit, že právě tolik rovnosti příležitostí má.

Taková přesnost by byla zavádějící.

Jakou váhu má mít vzdělání?

Příjem?

Bydlení?

Majetek?

Mobilita?

Zdraví?

Každé agregované skóre by v sobě skrývalo hodnotové rozhodnutí.

Lepší je několik stabilních ukazatelů, které ukazují různé části problému.

Například:

vztah socioekonomického prostředí a vzdělávacích výsledků,

mezigenerační vzdělanostní mobilitu,

dlouhodobou příjmovou mobilitu,

zaměstnanost a návrat po ztrátě práce,

regionální přístup ke službám,

dostupnost bydlení a geografickou pracovní mobilitu.

Jednotlivé ukazatele se mohou vyvíjet odlišně.

A právě to potřebujeme vidět.

Odpovědnost člověka začíná tam, kde má reálnou možnost volby

Rovnost příležitostí bývá někdy stavěna proti osobní odpovědnosti.

Ve skutečnosti se oba principy potřebují.

Pokud člověk neměl reálnou možnost něco ovlivnit, je obtížné mu celý výsledek připsat.

Dítě si nevybralo rodinu.

Místo narození.

Základní školu.

Ani majetek rodičů.

S věkem ale roste prostor vlastního rozhodování.

Člověk si vybírá studium.

Práci.

Zda vytvoří rezervu.

Zda přijme dostupnou rekvalifikaci.

Zda bude plnit dohodnuté povinnosti sociálního systému.

Hranice samozřejmě nikdy nebude dokonale ostrá.

Ale právě zde lze spojit solidaritu s odpovědností.

VEŘEJNÝ SYSTÉM MÁ CO NEJVÍCE OTEVŘÍT REÁLNOU MOŽNOST VOLBY. ČLOVĚK PAK NESE VĚTŠÍ ODPOVĚDNOST ZA TO, CO S TOUTO MOŽNOSTÍ UDĚLÁ.

Bez první poloviny může být řeč o odpovědnosti prázdná.

Bez druhé by rovnost příležitostí sklouzla k odpovědnosti státu za každý životní výsledek.

Model 77 musí sledovat mobilitu mezi obvody i uvnitř nich

Pokud vzniknou zemské obvody, nesmějí se stát uzavřenými sociálními světy.

Dítě narozené v ekonomicky slabším obvodu musí mít možnost studovat jinde.

Člověk se musí moci stěhovat za prací.

Firmy investovat přes hranice.

Doprava spojovat funkční regiony.

Specializované školy a služby používat více území.

A veřejné nároky musí být dostatečně přenositelné.

Zemský obvod nemá být malým státem, který si chrání vlastní pracovní trh nebo vlastní instituce.

Naopak.

Jedním z testů územního modelu má být otázka:

USNADŇUJE NOVÁ HRANICE POHYB ZA PŘÍLEŽITOSTÍ, NEBO VYTVÁŘÍ DALŠÍ BARIÉRU?

Pokud druhé, je návrh podezřelý.

Základní příležitosti nemají být loterií podle PSČ

Decentralizace ale vytváří opačné riziko.

Pokud příliš velkou část vzdělávání nebo sociálních služeb navážeme na fiskální sílu území, mohou bohatší oblasti poskytovat výrazně lepší podmínky než chudší.

To by mohlo mezigenerační rozdíly reprodukovat.

Dítě se narodí do slabší domácnosti.

V ekonomicky slabší obci.

Ta má slabší veřejnou kapacitu.

Škola má méně možností.

A původní nevýhoda se dále násobí.

Proto musí Model 77 rozlišovat místní autonomii od celostátní garance základního standardu.

Může existovat rozdíl v nabídce.

Nemá existovat propast v základní kvalitě.

Právě zde má smysl princip fiskální mezery:

OBJEKTIVNÍ POTŘEBA − STANDARDIZOVANÁ FISKÁLNÍ KAPACITA = POTŘEBA VYROVNÁNÍ

Solidarita mezi územími tak není odměnou za špatné hospodaření.

Je nástrojem, který má zabránit tomu, aby dítě zdědilo zároveň nevýhodu rodiny i nevýhodu rozpočtu své obce.

Zemský obvod nemá vyrovnávat výsledky

Ani zde však decentralizace nesmí vést k představě, že všechny obvody musí mít stejnou mzdu, stejné ceny nemovitostí nebo stejnou strukturu hospodářství.

To by bylo nereálné.

Praha bude mít jiné ekonomické charakteristiky než horský region.

Univerzitní centrum jiné než průmyslová oblast.

Cílem má být především otevřenost cest mezi různými výsledky.

Kvalitní základní vzdělání.

Doprava.

Digitální spojení.

Možnost pokračovat ve vzdělávání.

Možnost přestěhovat se.

Možnost podnikat.

A dostupnost základních veřejných služeb.

Stát nemusí každému přinést stejně dobře placenou práci před dům.

Má ale vytvářet podmínky, aby místo narození nebylo uzavřenou ekonomickou klecí.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

I politika rovnosti příležitostí může vytvořit vážné chyby.

Pokud bychom se snažili odstranit každý statistický rozdíl ve výsledcích, přestali bychom respektovat individuální volbu a rozdílné preference.

Pokud by cílené financování znevýhodněných škol nepřinášelo lepší výsledky, nestačilo by pokračovat pouze proto, že záměr byl správný.

Pokud by příliš pozdní rozdělování vzdělávacích cest významně zhoršovalo možnosti mimořádně nadaných žáků bez odpovídajícího přínosu ostatním, musel by být model upraven.

Pokud by podpora vysokoškolského studia převážně financovala lidi, kteří by studovali stejně i bez ní, byla by špatně cílená.

Pokud by regionální vyrovnávání odměňovalo dlouhodobě špatné hospodaření místo objektivních nevýhod, oslabovalo by odpovědnost.

A pokud by veřejná politika začala považovat každý rozdíl mezi dětmi rodičů s různým příjmem za něco, co musí odstranit, překročila by legitimní hranici mezi veřejnou odpovědností a rodinným životem.

Proto má být hypotéza falsifikovatelná:

Veřejná intervence má smysl tam, kde dokáže prokazatelně otevřít cestu, která byla kvůli okolnostem mimo kontrolu člověka nepřiměřeně uzavřená.

Pokud cestu neotevírá, je potřeba změnit nástroj.

Rovnost příležitostí nezačíná tím, že všichni dostanou totéž

Začíná tím, že si přiznáme rozdílné výchozí podmínky.

Ale nekončí požadavkem na stejný výsledek.

Dítě bohatých rodičů bude mít některé výhody vždy.

Rodina předává znalosti.

Majetek.

Kontakty.

Hodnoty.

A zkušenosti.

Demokratický stát nemá rodinu neutralizovat.

Má zajistit, aby člověk bez těchto výhod stále měl reálnou cestu k vlastnímu vzestupu.

Kvalitní školou.

Otevřeným pracovním trhem.

Možností pokračovat ve vzdělávání.

Fungující konkurencí.

Dostupnou mobilitou.

A druhou šancí, pokud první rozhodnutí nebo životní událost nevyjdou.

Pracovní princip Modelu 77 proto může znít:

ROVNOST PŘÍLEŽITOSTÍ NEZNAMENÁ, ŽE VŠICHNI DOJDOU NA STEJNÉ MÍSTO. ZNAMENÁ, ŽE STARTOVNÍ ČÁRA NEMÁ PŘEDEM URČIT CÍL.

A sociální mobilitu lze shrnout ještě jednodušeji:

DOBRÁ SPOLEČNOST NENÍ TA, VE KTERÉ NIKDO NEPADÁ A VŠICHNI POSTUPUJÍ STEJNĚ. JE TO SPOLEČNOST, VE KTERÉ EXISTUJE REÁLNÁ CESTA VZHŮRU, CESTA ZPĚT PO PÁDU — A ŽÁDNÁ POZICE NENÍ NAVŽDY VYHRAZENA TĚM, KTEŘÍ SE DO NÍ NARODILI.

Právě možnost pohybu je jedním z nejsilnějších testů soudržné a zároveň svobodné společnosti.