Mezigenerační solidarita

Každá generace přebírá zemi, kterou jí zanechala ta předchozí

Kdo platí komu? Na první pohled je mezigenerační solidarita jednoduchá. Pracující odvádějí peníze, ze kterých se financují důchody současných seniorů. Mladší generace tedy podporuje starší. Jenže stejný člověk dostal jako dítě vzdělání financované generací svých rodičů. Používá silnice, železnice, nemocnice, vodovody a instituce, které nevznikly v roce, kdy začal pracovat. Část lidí získá od rodičů pomoc s bydlením nebo dědictví. Jiní naopak mnoho let osobně pečují o starší rodiče.

Generace si tedy nepředávají pouze peníze. Předávají si majetek, znalosti, veřejné instituce, infrastrukturu, závazky, životní prostředí a schopnost ekonomiky vytvářet další hodnotu. Právě proto je chybou redukovat mezigenerační solidaritu na otázku, zda jsou důchody příliš vysoké nebo příliš nízké.

Důležitější otázka zní: V jakém stavu každá generace zemi převezme — a v jakém ji předá dál?

Generace proti sobě nestojí jako dvě oddělené společnosti

Pojmy „mladí“ a „staří“ vytvářejí dojem dvou jasně oddělených skupin.

Ve skutečnosti jsou propojeny rodinami, majetkem, péčí i veřejnými systémy.

Dnešní třicátník může současně platit sociální pojištění, dostávat finanční pomoc od rodičů a využívat veřejnou školku pro své dítě.

Sedmdesátiletý člověk může pobírat důchod, finančně podporovat dospělé děti a několik dní týdně hlídat vnoučata, čímž umožňuje jejich rodičům pracovat.

Jiný senior žádný majetek nemá a naopak potřebuje pomoc své rodiny.

Neexistuje proto jeden univerzální ekonomický vztah mezi generacemi.

Veřejná politika by měla být opatrná pokaždé, když začne mluvit o jedné generaci, jako by všichni její členové měli stejné zájmy a stejné možnosti.

Majetný sedmdesátiletý vlastník několika nemovitostí a osmdesátiletý nájemník s nízkým důchodem patří do stejné věkové kategorie.

Jejich ekonomická situace je přitom úplně jiná.

Totéž platí o mladých lidech.

Demografie mění podmínky mezigenerační dohody

Česká společnost bude v příštích desetiletích výrazně starší než dnes.

Na konci roku 2025 bylo v Česku 2,27 milionu lidí ve věku 65 let a více, tedy 20,8 procenta populace. Podle současné střední projekce ČSÚ by se měl jejich podíl do poloviny století zvýšit přibližně na 29 procent.

Změní se také poměr mezi věkovými skupinami. ČSÚ odhaduje, že index ekonomické závislosti, tedy počet lidí ve věku 0–19 a 65+ připadajících na sto obyvatel ve věku 20–64 let, by se měl kolem roku 2040 pohybovat přibližně na hodnotě 72 a během dalších dvou desetiletí vzrůst až zhruba k 92. Největší růst seniorské populace se očekává právě kolem roku 2040, kdy do vyššího věku vstoupí početné generace narozené v sedmdesátých letech.

Taková projekce není jistou předpovědí.

Ovlivnit ji může migrace, porodnost, délka života i další faktory.

Ukazuje ale strukturální tlak, který nelze rozumně ignorovat.

Menší počet lidí v produktivním věku bude muset v poměru k populaci zajišťovat více důchodů, zdravotní péče a dlouhodobé péče — pokud se nezmění produktivita, zaměstnanost, délka pracovního života nebo způsob financování těchto systémů.

To není morální soud nad seniory.

Je to demografická rovnice.

Starší generace není účet, který mladší generace platí

Bylo by však stejně chybné z demografie odvodit, že starší generace představuje především veřejný náklad.

Dnešní senioři financovali během svého pracovního života předchozí důchodce.

Platili veřejné služby.

Vychovávali děti.

Budovali firmy.

Vytvářeli veřejný i soukromý majetek.

Část z něj předávají další generaci.

Mezigenerační účet tedy nezačíná v okamžiku odchodu do důchodu.

Probíhá během celého života.

To má důležitý důsledek.

Smysluplné hodnocení generační spravedlnosti nemůže jednoduše spočítat, kolik jedna věková skupina v jednom roce zaplatila na daních a kolik dostala ve veřejných výdajích.

Dítě například několik let téměř pouze čerpá.

Pracující člověk je dlouhé období čistým plátcem.

Senior více využívá důchody a zdravotnictví.

To je přirozený životní cyklus.

Otázka spravedlnosti se proto musí posuzovat přes celé generace a dlouhá období, nikoli podle jednoho státního rozpočtu.

Veřejný dluh je účet, který lze přesunout v čase

Jedním z nejviditelnějších způsobů, jak může současná generace přenášet náklady do budoucnosti, je veřejný dluh.

Český konsolidovaný dluh sektoru vládních institucí dosáhl na konci roku 2025 přibližně 3,79 bilionu korun, tedy 44,3 procenta HDP. V roce 2025 zároveň sektor vládních institucí hospodařil s deficitem 2,1 procenta HDP.

Samotná existence dluhu ale ještě neříká, že současná generace jedná na úkor budoucí.

Záleží na tom, proč dluh vznikl.

Pokud si stát půjčí na infrastrukturu, která bude sloužit několik generací, existuje argument, že část nákladů nesou také její budoucí uživatelé.

Pokud financuje mimořádnou krizi, může dluh rozložit jednorázový šok do více let.

Pokud ale dlouhodobě financuje běžnou spotřebu bez odpovídajícího budoucího přínosu, další generaci předává závazek, aniž jí současně vytvořil odpovídající aktivum.

Proto samotná věta:

„Dluh platí naše děti“

není dostatečně přesná.

Stejně jako není přesná věta:

„Na výši dluhu nezáleží.“

Podstatnější otázka je:

CO BUDOUCÍ GENERACE SPOLU S DLUHEM DOSTANE?

Dluh může být finanční i nefinanční

Veřejný účet budoucnosti se ale neskládá pouze ze státních dluhopisů.

Představme si vládu, která sníží veřejný dluh tím, že deset let téměř neopravuje silnice, školy, železnice nebo vodohospodářskou infrastrukturu.

Účetnictví může vypadat lépe.

Budoucí generace však dostane infrastrukturu vyžadující rozsáhlou obnovu.

Vznikl tedy jiný druh závazku.

Podobně může být skrytým dluhem nedostatečná kapacita energetických sítí.

Zastaralé informační systémy.

Nevyřešená ekologická zátěž.

Nedostatek učitelů nebo zdravotníků.

Nebo dlouhodobě odkládaná údržba veřejného majetku.

Proto má mezigenerační odpovědnost sledovat současně:

FINANČNÍ DLUH → STAV MAJETKU → BUDOUCÍ ZÁVAZKY → BUDOUCÍ PRODUKTIVNÍ KAPACITU

Snížit jednu veličinu na úkor ostatních nemusí znamenat lepší výsledek.

Dobrá investice může být mezigeneračně spravedlivější než nulový dluh

Představme si infrastrukturu s životností šedesát let.

Pokud ji plně zaplatí dnešní daňoví poplatníci, budou ji bez nákladů používat také lidé, kteří se ještě nenarodili.

Pokud je část financována dlouhodobě, náklad se může rozdělit mezi více generací uživatelů.

To však není univerzální ospravedlnění zadlužování.

Funguje pouze tehdy, pokud jde skutečně o dlouhodobě užitečné aktivum.

Špatná investice zůstává špatnou investicí bez ohledu na způsob financování.

Proto musí každé mezigenerační zadlužení projít přísnější otázkou:

VZNIKÁ BUDOUCÍMU PLÁTCI SPOLU SE ZÁVAZKEM TAKÉ ODPOVÍDAJÍCÍ HODNOTA?

Pokud ne, jde převážně o přesun spotřeby v čase.

Pokud ano, může být rozložení nákladů mezi generace obhajitelné.

U důchodů budoucí závazek není vidět jako celý veřejný dluh

Průběžný důchodový systém vytváří jiný typ mezigenerační vazby.

Stát nemá na účtu odložené všechny peníze na budoucí důchody.

Současná pracovní generace financuje velkou část penzí současných důchodců a očekává, že podobný systém bude fungovat i v době jejího stáří.

Proto je dlouhodobá udržitelnost důchodového systému součástí generační spravedlnosti, i když se budoucí důchodové výdaje neobjevují jako běžný veřejný dluh v celé očekávané výši.

Národní rozpočtová rada právě z tohoto důvodu ze zákona hodnotí veřejné finance v dlouhém horizontu a při své zprávě má přihlížet také k mezigenerační soudržnosti. Nejnovější úplná zpráva dostupná ve Sněmovně je v září 2026 zpráva z října 2025; zpráva za rok 2026 má být podle plánu NRR předložena nejpozději do 30. září.

To je důležitý institucionální princip.

Roční rozpočet nestačí k hodnocení politiky, jejíž hlavní náklady přijdou za dvacet nebo čtyřicet let.

Mezigenerační solidarita proto potřebuje dlouhodobý účet

Politické rozhodnutí může vypadat levně během jednoho volebního období.

Náklad se projeví až později.

To platí pro důchody.

Zdravotnictví.

Dlouhodobou péči.

Infrastrukturu.

Energetiku.

I některé ekologické závazky.

Proto by významná dlouhodobá rozhodnutí měla kromě běžného rozpočtového dopadu ukazovat také dopad v delším horizontu.

Ne proto, že umíme budoucnost přesně předpovědět.

Neumíme.

Ale protože je velký rozdíl mezi nejistým dlouhodobým odhadem a úplným ignorováním dlouhodobého důsledku.

Čím delší je horizont, tím více má smysl pracovat s několika scénáři.

Co se stane při rychlejším růstu?

Při pomalejším?

Při vyšší migraci?

Při delším životě?

Při jiném vývoji produktivity?

Budoucnost není jedno číslo.

Ale i interval možných výsledků je lepší než politická slepota.

Mladší generace nedědí pouze dluh. Dědí také aktiva

Veřejná diskuse často mluví o tom, kolik veřejného dluhu „připadne na každého občana“.

Je to intuitivní obraz.

Je ale neúplný.

Budoucí občan převezme také veřejný majetek.

Silnice.

Školy.

Nemocnice.

Železnice.

Pozemky.

Energetickou infrastrukturu.

Instituce.

A lidský kapitál společnosti.

Proto má vedle bilance veřejných závazků smysl sledovat také kvalitu a hodnotu aktiv, která zůstanou.

Generace, která zanechá vyšší dluh a zároveň moderní produktivní infrastrukturu, předává jinou ekonomiku než generace se stejným dluhem a rozpadajícím se veřejným majetkem.

Stejně tak může nízký veřejný dluh zakrývat desítky let odložených investic.

Mezigenerační bilance tedy musí mít dvě strany.

Vzdělání je možná nejvýznamnější převod směrem k mladší generaci

Dítě samozřejmě neplatí za základní veřejné vzdělání podle vlastní ekonomické produktivity.

Náklady nesou současní dospělí.

Výnos přichází mnohem později.

A velká část se nikdy přímo nevrátí tomu člověku, který vzdělání financoval ze svých daní.

Právě tím je vzdělávání typickou mezigenerační investicí.

Společnost investuje do schopností lidí, kteří budou významnou část své ekonomické a občanské aktivity vykonávat až v budoucnosti.

Proto může být podfinancované nebo nekvalitní vzdělávání podobným mezigeneračním problémem jako vysoký dluh.

Jen se hůře zobrazuje v účetnictví.

Mladší generaci lze předat státní rozpočet s nižším dluhem.

Ale také ekonomiku s nedostatkem kvalifikace a slabou produktivitou.

Taková generace může nakonec nést vyšší ekonomickou zátěž než generace, která převzala o něco vyšší finanční dluh, ale podstatně lepší lidský kapitál a infrastrukturu.

Bydlení vytváří velmi silný generační rozdíl

Mezigenerační otázka je zvlášť viditelná u bydlení.

Nemovitost je současně místo k životu a významný majetek.

Růst cen bydlení proto působí na různé generace rozdílně.

Člověk, který vlastní splacený byt, může růst jeho hodnoty vnímat jako růst majetku.

Člověku, který se snaží první bydlení teprve získat, stejný růst zvyšuje vstupní bariéru.

ČSÚ ukazuje, jak silně je majetek českých domácností spojen s vlastnictvím bydlení. V roce 2024 činil medián čistého jmění domácnosti ve vlastním bydlení bez hypotéky zhruba 4,52 milionu korun. U domácností žijících v nájmu a ostatních formách bydlení to bylo přibližně 158 tisíc korun.

Tento rozdíl nelze automaticky interpretovat jako konflikt vlastníků a nájemníků.

Domácnosti se liší věkem, příjmy i životní historií.

Ukazuje však, že přístup k vlastnictví nemovitosti je v Česku velmi významnou součástí majetkového postavení domácnosti.

Dědictví může rozdíly mezi generacemi vyrovnávat i zvětšovat

Majetek samozřejmě nezmizí se smrtí vlastníka.

Část se předává další generaci.

Pro jednu domácnost může zděděný byt znamenat vyřešené bydlení.

Jiný člověk podobný majetek nikdy nezíská.

To znamená, že ekonomické příležitosti mladší generace nejsou určovány pouze vlastní mzdou a vzděláním.

Významnou roli může hrát také majetková situace rodičů.

ČSÚ uvádí, že medián čistého jmění českých domácností činil v roce 2024 přibližně 3,47 milionu korun, zatímco průměr přesáhl 4,5 milionu. Rozdíl mezi průměrem a mediánem odráží nerovnoměrné rozdělení majetku.

To však automaticky nevytváří jednoduchý politický závěr.

Rodinné předávání majetku je přirozenou součástí soukromého vlastnictví.

Z hlediska soudržnosti je důležitější jiná otázka:

Nakolik může člověk bez rodinného majetku vlastní prací, vzděláním a podnikáním vytvořit samostatnou ekonomickou pozici?

Pokud je odpověď dlouhodobě „jen velmi obtížně“, mezigenerační mobilita slábne.

Veřejná politika nemá nahrazovat dědictví. Má udržovat otevřenou cestu k samostatnosti

Není úkolem státu vyrovnat každému mladému člověku hodnotu majetku jeho rodičů.

Takový cíl by byl nejen velmi nákladný, ale znamenal by zásadní zásah do soukromého vlastnictví a rodinných rozhodnutí.

Veřejný zájem může být formulován skromněji.

Člověk, který nezdědí byt, nemá být automaticky odsouzen k tomu, že vlastní bydlení, podnikání nebo ekonomická samostatnost budou nedosažitelné.

Proto jsou pro mezigenerační mobilitu důležité:

vzdělání,

funkční pracovní trh,

dostupnější nabídka bydlení,

možnost podnikat,

dostupnost kapitálu,

a veřejné služby nezávislé na rodinném majetku.

To není rovnost výsledků.

Je to snaha, aby výchozí majetek rodičů nebyl jedinou realistickou cestou k životním příležitostem.

Ani situaci mladých není správné popisovat pouze jako generační krizi

Česká data zároveň neukazují jednoduchý obraz generace propadající do rozsáhlé materiální nouze.

Eurostat uvádí, že v roce 2025 patřilo Česko mezi deset zemí EU, kde byla závažná materiální a sociální deprivace mladých lidí ve věku 15 až 29 let nižší než tři procenta.

To je významný fakt.

Mladší lidé mohou čelit obtížné dostupnosti některých forem bydlení nebo jiným bariérám, aniž by z toho automaticky vyplývala vysoká materiální chudoba celé generace.

Právě proto bychom neměli zaměňovat různé problémy.

Nízká majetková vybavenost mladé domácnosti je do určité míry normální součást životního cyklu.

Člověk ve třiceti letech měl kratší dobu na tvorbu majetku než člověk v šedesáti.

Analyticky zajímavější je otázka, zda dnešní mladší generace dokáže během života majetek a ekonomickou bezpečnost budovat podobně nebo lépe než předchozí generace při srovnatelném věku.

To vyžaduje dlouhodobá kohortní data, ne jen současné srovnání třicátníka se sedmdesátníkem.

Generační spravedlnost se nesmí měřit porovnáním lidí v různých životních fázích

To je jedna z nejčastějších statistických chyb.

Zjistíme například, že starší domácnosti vlastní více majetku než mladé.

A označíme to za mezigenerační nerovnost.

Část rozdílu ale vzniká jednoduše tím, že starší domácnost měla o třicet let déle na spoření, splácení hypotéky a růst hodnoty majetku.

Správnější srovnání proto zní:

Jaké postavení měl dnešní sedmdesátník, když mu bylo třicet?

A jaké postavení má dnešní třicátník?

Teprve potom můžeme lépe zkoumat, zda se životní příležitosti mezi generacemi mění.

Stejný princip platí pro důchody, příjmy, bydlení i vzdělání.

Generační analýza potřebuje srovnávat generace ve srovnatelných etapách života.

Jinak můžeme přirozený životní cyklus mylně vydávat za politickou nespravedlnost.

Péče proudí mezi generacemi oběma směry

Děti potřebují roky intenzivní péče rodičů.

Ve vyšším věku se směr může obrátit.

Dospělé děti pečují o rodiče.

Mezi tím mohou prarodiče pomáhat s péčí o vnoučata.

Ekonomická statistika velkou část této práce přímo neoceňuje.

Pokud babička pravidelně hlídá vnouče a díky tomu se rodič může vrátit do zaměstnání, vzniká reálná ekonomická hodnota, i když nikdo nevystavil fakturu.

Stejně tak dospělé dítě, které omezuje práci kvůli péči o rodiče, nese skutečný náklad.

Proto nelze mezigenerační solidaritu měřit pouze peněžními transfery státu.

Rodina je jedním z hlavních míst, kde se generace ekonomicky podporují.

Veřejný systém má tuto skutečnost respektovat.

Nemá ale automaticky předpokládat, že rodina zvládne jakýkoli rozsah péče bez veřejné podpory.

Stárnutí přesune část nákladů i mimo veřejné rozpočty

Pokud bude přibývat lidí potřebujících dlouhodobou péči, část nákladů bude vidět ve veřejných výdajích.

Část ale může zůstat skrytá.

Dcera omezí zaměstnání.

Syn začne pracovat na menší úvazek.

Rodina zaplatí soukromou službu.

Pečující přijde o kariérní postup.

Pokud budeme sledovat pouze náklady státu, můžeme dojít k mylnému závěru, že systém je levný.

Ve skutečnosti pouze přesunul náklad na domácnosti.

Mezigenerační analýza proto musí sledovat nejen:

KOLIK PLATÍ STÁT

ale také:

KDO SKUTEČNĚ NESE ČAS, PÉČI A UŠLÝ PŘÍJEM.

To je zvlášť důležité u dlouhodobé péče.

Každá generace potřebuje také funkční ekonomiku

Nakonec však nelze generační solidaritu řešit pouze přesuny peněz.

Pokud ekonomika stagnuje, začnou jednotlivé skupiny bojovat o pomaleji rostoucí nebo stagnující zdroje.

Důchodce chce zachovat kupní sílu.

Rodina potřebuje školy a péči o děti.

Pracující chce nižší odvody.

Stát potřebuje financovat infrastrukturu.

Zdravotnictví potřebuje nové technologie.

Pokud produktivita dlouhodobě roste, prostor pro hledání kompromisu je větší.

Právě proto je Prosperita součástí sociální soudržnosti.

Úspěšná ekonomika sama nezaručuje spravedlivé rozdělení výsledků.

Ale bez dostatečné schopnosti vytvářet hodnotu je každá mezigenerační solidarita obtížnější.

Nejlepší dlouhodobou ochranou budoucí generace proto není pouze nižší dluh.

Je jí také produktivní ekonomika schopná budoucí závazky unést.

Migrace může demografický tlak měnit, ne zázračně odstranit

Do generační debaty přirozeně vstupuje také migrace.

Pokud do země přicházejí lidé v produktivním věku, mohou rozšířit pracovní sílu a daňovou základnu.

To může část demografického tlaku zmírnit.

Není ale přesné tvrdit, že migrace stárnutí společnosti jednoduše „vyřeší“.

Migranti také stárnou.

Jejich ekonomický přínos závisí na zaměstnanosti, kvalifikaci, příjmech a úspěšné integraci.

A dlouhodobá migrace má také vlastní náklady na bydlení, školy, infrastrukturu a veřejné služby.

Proto má být jednou z proměnných demografické strategie.

Ne kouzelnou náhradou za produktivitu, důchodovou reformu nebo rodinnou politiku.

Mezigenerační solidarita se týká také životního prostředí

Některé veřejné náklady mají mimořádně dlouhou dobu trvání.

Kontaminovaná půda.

Staré ekologické zátěže.

Nakládání s některými druhy odpadu.

Nebo důsledky dlouhodobých změn krajiny.

Zde vzniká zvlášť silný problém.

Generace, která získává ekonomický užitek dnes, může část nákladů ponechat lidem, kteří se rozhodování vůbec neúčastnili.

To neznamená, že dnešní generace musí uchovat svět v úplně nezměněném stavu.

Každá generace prostředí nějak používá a mění.

Měla by však pokud možno zahrnovat do dnešních rozhodnutí také budoucí náklady, které jsou rozumně předvídatelné.

Princip může znít:

KDO VYTVÁŘÍ DLOUHODOBÝ ZÁVAZEK, MÁ CO NEJVÍCE ZOHLEDNIT JEHO CELÝ ŽIVOTNÍ CYKLUS.

Stejný princip ostatně platí u infrastruktury a veřejných investic.

Budoucí generace nemohou hlasovat proti našemu rozhodnutí

To je jejich zvláštní politické postavení.

Dnešní senior může hlasovat.

Dnešní rodič může hlasovat.

Dnešní student může od určitého věku hlasovat.

Člověk, který se narodí za dvacet let, nemá žádné zastoupení v dnešních volbách.

Přitom některá dnešní rozhodnutí mohou významně ovlivnit jeho život.

To vytváří přirozenou politickou asymetrii.

Současné náklady jsou viditelné.

Budoucí náklady nemají současného voliče, který by proti nim protestoval.

Právě proto potřebují dlouhodobé veřejné závazky určitou institucionální protiváhu.

Fiskální pravidla.

Dlouhodobé projekce.

Nezávislou kontrolu.

Hodnocení investic.

Povinnost ukazovat budoucí náklady.

Ne proto, aby odborná instituce nahradila demokratické rozhodování.

Ale aby demokratické rozhodování dostalo informaci o účtu, který dnes není politicky vidět.

Ochrana budoucí generace nesmí znamenat vládu modelu nad demokracií

Dlouhodobé projekce jsou důležité.

Nejsou ale jistota.

Za čtyřicet let může být produktivita jiná.

Medicína může fungovat jinak.

Migrační vývoj může překvapit.

Energetické technologie se mohou změnit.

Proto nelze ekonomickým modelem automaticky ospravedlnit jakékoli dnešní omezení.

Model je nástroj.

Ne volič.

Správná role dlouhodobé projekce je:

„Pokud budou přibližně platit tyto předpoklady, dnešní rozhodnutí pravděpodobně vytvoří tento budoucí důsledek.“

Demokratický proces pak rozhoduje, zda je takový kompromis přijatelný.

To je přesně logika Modelu 77:

DATA POPISUJÍ → ANALÝZA POROVNÁVÁ → DEMOKRATICKÝ PROCES ROZHODUJE.

Jedna generace nemá mít garantovaný výsledek na účet jiné

Ani zde není možné vytvořit jedno mechanické pravidlo.

Není správné říci, že veřejné výdaje na seniory musí odpovídat přesně výdajům na mladé.

Potřeby se liší.

Léčba člověka ve vysokém věku může být nákladnější než zdravotní péče dítěte.

Vzdělávání dítěte zase vytváří dlouhodobý investiční přínos.

Neexistuje tedy rozpočtové procento, které samo vytvoří generační spravedlnost.

Důležitější jsou tři podmínky.

Současné nároky musí být dlouhodobě financovatelné.

Mladší generace musí mít realistickou možnost budovat vlastní ekonomickou samostatnost.

A dnešní spotřeba nesmí systematicky vytlačovat investice potřebné pro budoucnost.

Právě poslední bod bývá snadno přehlížen.

Rozpočet může být formálně sociálně štědrý a současně mezigeneračně problematický, pokud kvůli běžným výdajům dlouhodobě zanedbává školy, bydlení, energetiku nebo infrastrukturu.

Veřejný rozpočet potřebuje pohled podle věku, ale nesmí z něj udělat soutěž generací

Pro analytické účely by bylo užitečné lépe vidět, jak různé části veřejných financí působí na jednotlivé věkové skupiny během jejich života.

Kolik společnost investuje do dítěte.

Jaké odvody člověk platí během pracovní dráhy.

Jaké veřejné služby čerpá.

Jak se mění jeho čistá pozice ve stáří.

Takové generační účty mohou upozorňovat na strukturální nerovnováhu.

Neměly by se ale změnit v účetní soutěž:

„Tato generace dostala o 400 tisíc korun více než jiná.“

Hodnota veřejných institucí, bezpečnosti, infrastruktury nebo rodinné péče se nedá přesně rozdělit mezi jednotlivé ročníky.

Generační účet je analytická pomůcka.

Ne rozsudek nad generací.

Model 77 musí hlídat také územní generační rozdíly

Stárnutí není v Česku rozloženo rovnoměrně.

ČSÚ ve své krajské projekci předpokládá, že kolem roku 2080 by se podíl lidí ve věku 65 a více let mohl mezi kraji pohybovat přibližně od 27 procent v Praze až po 38 procent v Karlovarském kraji.

To může mít významné důsledky pro územní správu.

Jiné území bude potřebovat více školských kapacit.

Jiné intenzivnější síť dlouhodobé péče.

Někde může být hlavní výzvou rostoucí počet obyvatel.

Jinde ubývání pracovní síly a stárnutí.

Pokud bychom zemským obvodům přidělili rozsáhlé sociální kompetence bez fiskálního vyrovnání, mohli bychom vytvořit problém.

Území s vyšším podílem starších obyvatel by mohlo mít současně větší potřebu veřejných služeb a slabší daňovou základnu.

Proto platí:

FINANCOVÁNÍ NEMŮŽE IGNOROVAT OBJEKTIVNÍ DEMOGRAFICKOU POTŘEBU.

Právě zde může mít význam koncept fiskální mezery Modelu 77.

Demografie může být důvodem solidarity mezi územími

Pokud jedna část země stárne výrazně rychleji než jiná, nemusí to být důsledek špatného hospodaření místní samosprávy.

Může jít o dlouhodobý demografický a migrační vývoj.

Solidarita mezi územími má proto vyrovnávat objektivní rozdíly v potřebě a fiskální kapacitě.

Nikoli automaticky kompenzovat neefektivní rozhodování.

To znamená odlišit:

DEMOGRAFICKOU POTŘEBU

od

NÁKLADU ŠPATNÉHO ŘÍZENÍ.

První může legitimně vstupovat do vyrovnávacího mechanismu.

Druhý by neměl být bez dalšího přenášen na ostatní území.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Ani koncept mezigenerační spravedlnosti nesmí být používán jako univerzální argument proti současným výdajům.

Investice do dětí není automaticky dobrá jen proto, že se označí za investici do budoucnosti.

Stejně jako výdaj na seniora není automaticky spotřebou bez budoucí hodnoty.

Zdravotní péče, bezpečí a důstojnost mají hodnotu samy o sobě.

Veřejný dluh není automaticky nespravedlivý vůči budoucím generacím, pokud současně financuje hodnotné dlouhodobé aktivum.

A nulový dluh není automaticky spravedlivý, pokud vznikl zanedbáním infrastruktury a vzdělání.

Také majetkové rozdíly mezi věkovými skupinami mohou zčásti odrážet přirozený životní cyklus, nikoli generační privilegium.

A dnešní projekce demografického vývoje se mohou změnit.

Proto má být každé tvrzení o „dluhu vůči budoucím generacím“ rozloženo na konkrétní otázky:

CO PŘEDÁVÁME?

JAKÝ ZÁVAZEK PŘEDÁVÁME?

JAKÉ AKTIVUM PŘEDÁVÁME?

A JAKÁ BUDE PRAVDĚPODOBNÁ SCHOPNOST BUDOUCÍ EKONOMIKY ZÁVAZEK NÉST?

Mezigenerační solidarita není účetnictví mezi mladými a starými

Je to smlouva, kterou žádná generace nikdy nepodepsala, ale všechny podle ní žijí.

Jedna generace financuje vzdělání další.

Další financuje důchody předchozí.

Rodiče předávají majetek dětem.

Děti později pečují o rodiče.

Současní daňoví poplatníci splácejí část rozhodnutí minulých vlád a současně budují infrastrukturu pro lidi, kteří se ještě nenarodili.

Proto není realistické hledat stav, ve kterém každá generace dostane přesně tolik, kolik zaplatila.

Tak společnost nefunguje.

Rozumnější princip je jiný:

KAŽDÁ GENERACE MÁ MÍT MOŽNOST DŮSTOJNĚ ŽÍT DNES, ANIŽ BY SYSTEMATICKY ZHORŠOVALA SCHOPNOST DALŠÍ GENERACE DŮSTOJNĚ ŽÍT ZÍTRA.

To vyžaduje solidaritu vůči seniorům.

Investice do dětí.

Udržitelné veřejné finance.

Funkční infrastrukturu.

Schopnost vytvářet bydlení.

Kvalitní vzdělávání.

A ekonomiku dostatečně produktivní na to, aby budoucí závazky dokázala financovat.

Vztah k Modelu 77

Pro Model 77 z mezigenerační solidarity nevyplývá nová instituce.

Vyplývá z ní způsob, jakým mají být instituce hodnoceny.

Každé významné dlouhodobé rozhodnutí by mělo ukazovat nejen okamžitý rozpočtový dopad, ale také to, zda vytváří závazek nebo aktivum pro budoucnost.

U zemských obvodů bude tento princip zvlášť důležitý.

Pokud získají možnost zadlužovat se, musí být jasné, kdo dluh splácí a zda jeho splatnost nepřesahuje smysluplně životnost financovaného aktiva.

Pokud převezmou infrastrukturu, musí převzít také odpovědnost za její údržbu.

Pokud dostanou sociální kompetenci, musí být její financování schopné reagovat na demografickou strukturu území.

A při každé změně hranic nebo institucí musí být započítány také transformační náklady, které nebude platit pouze současný rozpočet.

Platí tedy:

DNEŠNÍ ROZHODNUTÍ → DNEŠNÍ NÁKLAD → BUDOUCÍ ZÁVAZEK → BUDOUCÍ AKTIVUM → KDO ODPOVÍDÁ

Teprve když známe celý řetězec, můžeme mluvit o mezigeneračně odpovědném rozhodnutí.

Každá generace je současně dědicem i správcem

Nikdo nezačíná od nuly.

Dostáváme jazyk.

Vzdělávací systém.

Silnice.

Nemocnice.

Právní stát.

Veřejný dluh.

Rodinný majetek nebo jeho absenci.

Krajinu.

A ekonomiku v určitém stavu.

Část z toho jsme nevytvořili.

Přesto s tím během života nakládáme.

A jednou totéž předáme dál.

Proto je možná nejpřesnější chápat mezigenerační solidaritu nikoli jako převod peněz, ale jako dočasné správcovství společných podmínek života.

Současná generace má právo využívat zdroje, které zdědila.

Nemá povinnost zachovat úplně všechno beze změny.

Může stavět.

Půjčovat si.

Měnit instituce.

Spotřebovávat.

A přijímat rizika.

Měla by ale umět vysvětlit, co tím zanechává lidem, kteří po ní převezmou odpovědnost.

Pracovní princip Modelu 77 proto může znít:

MEZIGENERAČNÍ SOLIDARITA NENÍ POVINNOST PŘEDAT DALŠÍ GENERACI SVĚT BEZ ZÁVAZKŮ. JE TO POVINNOST NEPŘEDAT JÍ ZÁVAZKY BEZ ODPOVÍDAJÍCÍ SCHOPNOSTI JE UNÉST.

A zároveň:

BUDOUCÍ GENERACI NECHRÁNÍ JEN NÍZKÝ DLUH. CHRÁNÍ JI TAKÉ KVALITNÍ VZDĚLÁNÍ, FUNKČNÍ INFRASTRUKTURA, PRODUKTIVNÍ EKONOMIKA A INSTITUCE, KTERÉ DOKÁŽOU OPRAVOVAT VLASTNÍ CHYBY.

Teprve celý tento součet ukazuje, co jedna generace skutečně předává druhé.