Komunita, osamělost a místní soudržnost

Stát nemůže vytvořit přátelství, může ale nevytvářet překážky vztahům

Člověk může žít uprostřed velkého města a být osamělý.Jiný může bydlet sám v malé vesnici a mít kolem sebe hustou síť přátel, sousedů a příbuzných. Rodina může žít v jednom bytě a její členové si přesto nemusí být skutečnou oporou. A člověk, který se každý den setkává s desítkami kolegů, může mít pocit, že nemá nikoho, komu by zavolal ve chvíli, kdy se dostane do problému.

Proto musíme hned na začátku rozlišit dvě věci.

SOCIÁLNÍ IZOLACE je především nedostatek kontaktů a vztahů.

OSAMĚLOST je subjektivní pocit, že vztahy, které člověk má, neodpovídají tomu, co potřebuje.

Obě situace se mohou překrývat.

Nemusejí.

A právě proto je nelze vyřešit jedním programem nazvaným „boj proti osamělosti“.

Vztahy nejsou luxus

Veřejná politika se tradičně zabývá věcmi, které lze relativně dobře vidět.

Příjmem.

Bydlením.

Zdravím.

Vzděláním.

Zaměstnáním.

Sociální vztahy se měří obtížněji.

Přesto mají význam pro kvalitu života a souvisejí také se zdravím, pracovním životem, vzděláváním a občanským zapojením. OECD proto v roce 2025 vydala první rozsáhlé srovnání sociálních vazeb a osamělosti napříč členskými zeměmi a upozornila, že vedle celkově silných sociálních kontaktů existují významné skupiny lidí, které zůstávají bez dostatečné opory. V dostupných datech napříč sledovanými zeměmi například přibližně desetina lidí uváděla, že nemá člověka, na kterého by se mohla spolehnout v případě potřeby, a šest procent se cítilo osaměle po většinu nebo celý sledovaný čas.

Tato čísla nejsou specifickým odhadem pro Českou republiku.

Ukazují ale, že problém sociálního propojení není pouze okrajovou otázkou jednotlivců.

OECD současně upozorňuje, že osobní setkávání v řadě zemí během posledních patnácti let klesalo, zatímco rostl kontakt prostřednictvím telefonu a digitálních platforem. Zhoršování některých ukazatelů přitom není omezeno pouze na tradičně zranitelné skupiny, jako jsou velmi staří nebo osaměle žijící lidé; zhoršení bylo pozorováno také u mladých lidí a mužů.

Soudržnost tedy nelze chápat pouze jako otázku příjmového přerozdělení.

Je také otázkou toho, zda člověk žije ve společnosti, ve které existují vztahy mezi lidmi, schopnost spolupracovat a možnost požádat někoho o pomoc dříve, než problém musí převzít profesionální instituce.

Žít sám neznamená být osamělý

České domácnosti se dlouhodobě zmenšují.

Podle ČSÚ klesl mezi lety 2005 a 2024 průměrný počet osob v domácnosti z 2,52 na 2,30. Podíl jednočlenných domácností se zvýšil z necelých 23 procent na 31,9 procenta. Jednočlenné domácnosti se tak staly druhým nejčastějším typem domácnosti v zemi.

To je významná společenská změna.

Neměla by se ale automaticky vykládat jako růst osamělosti.

Člověk může dobrovolně žít sám a mít bohatý společenský život.

Může mít partnera, který bydlí jinde.

Přátele.

Rodinu.

Kolegy.

Spolek.

Sousedskou komunitu.

Naopak člověk v několikahlavé domácnosti může prožívat velmi silnou osamělost.

Statistika jednočlenných domácností proto může upozorňovat na změnu struktury společnosti.

Není diagnózou jejich obyvatel.

To je důležitá hranice i pro veřejnou politiku.

SAMOSTATNÉ BYDLENÍ NENÍ SOCIÁLNÍ PROBLÉM. NEDOBROVOLNÁ IZOLACE PROBLÉMEM BÝT MŮŽE.

Nejhorší situace vzniká, když se několik problémů spojí

Samotná samota nemusí člověka ohrožovat.

Problém může být výrazně vážnější, pokud se spojí s dalšími překážkami.

Vysokým věkem.

Omezenou mobilitou.

Nízkým příjmem.

Zdravotním postižením.

Ztrátou partnera.

Nedostupnou dopravou.

Neznalostí jazyka.

Nebo dlouhodobou nezaměstnaností.

OECD právě na podobné překryvy upozorňuje. Riziko slabých sociálních vazeb bývá vyšší mimo jiné u lidí žijících osaměle, lidí v horší ekonomické situaci a některých starších věkových skupin.

Znovu se tedy objevuje stejná logika jako u sociálního vyloučení.

Jeden problém nemusí vytvořit vážnou situaci.

Několik problémů se však může vzájemně posilovat.

Senior přestane řídit auto.

Autobus do jeho obce jezdí dvakrát denně.

Přestane proto navštěvovat známé.

Zhorší se jeho mobilita.

Přestane chodit na společenské aktivity.

A postupně ztratí většinu pravidelného kontaktu mimo vlastní domácnost.

Takový problém nevyřeší samotná „dávka proti osamělosti“.

Možná potřebuje dopravu.

Možná dostupnou místní aktivitu.

Možná terénní službu.

A možná pouze odstranění malé praktické překážky, která přerušila dříve fungující život.

Stát nemůže člověku přidělit přítele

Právě zde má veřejná politika jasný limit.

Přátelství není veřejná služba.

Sousedská důvěra není nároková dávka.

Pocit sounáležitosti nelze vytvořit vyhláškou.

Pokud by stát začal přímo organizovat osobní vztahy lidí, velmi rychle by překročil hranici legitimní veřejné role.

To ale neznamená, že stát nemá na sociální vztahy žádný vliv.

Má.

Jen převážně nepřímý.

Rozhoduje o tom, zda obec má veřejný prostor, kde se lidé mohou přirozeně potkávat.

Zda se senior dostane autobusem do města.

Zda dítě může chodit do místního sportovního oddílu.

Zda existuje knihovna, kulturní dům, park nebo komunitní prostor.

Zda je možné založit spolek bez absurdní administrativy.

Zda veřejné instituce podporují dobrovolnictví nebo jej administrativně komplikují.

A zda výstavba vytváří čtvrti, ve kterých lidé nejen přespávají, ale mohou také normálně žít.

Úkolem státu tedy není vyrábět vztahy.

Je jím nevytvářet prostředí, ve kterém jsou vztahy zbytečně obtížné.

Veřejný prostor je také sociální infrastruktura

Silnice je infrastruktura.

Vodovod také.

Stejně tak ale může určitou veřejnou funkci plnit park, knihovna, dětské hřiště, sportoviště, náměstí nebo kulturní zařízení.

Ne proto, že stát má financovat volný čas každého člověka.

Ale protože některá místa umožňují přirozené setkávání lidí, kteří by se jinak nepotkali.

Je zde důležitý rozdíl mezi organizovanou komunitní aktivitou a běžným veřejným prostorem.

Člověk nemusí vstoupit do spolku.

Nemusí se přihlásit na kurz.

Nemusí prohlásit, že je osamělý.

Může jednoduše přijít do knihovny.

Na hřiště.

Na trh.

Do parku.

Nebo na sportovní utkání.

Právě podobné prostory bývají někdy označovány jako sociální infrastruktura.

OECD ve své analýze sociálních vazeb výslovně uvádí fyzickou a sociální infrastrukturu mezi faktory, které mohou propojení lidí podporovat nebo naopak oslabovat.

To neznamená, že každá obec potřebuje drahé komunitní centrum.

Někdy stejnou funkci mnohem levněji plní knihovna, škola po skončení výuky, hasičská zbrojnice, klubovna nebo dobře upravené náměstí.

Nejdříve tedy funkce.

Teprve potom budova.

Nová budova nevytvoří komunitu

To je důležitá pojistka proti institucionálnímu optimismu.

Obec může postavit komunitní centrum.

Otevřít jej.

A zjistit, že do něj téměř nikdo nechodí.

Budova sama vztahy nevytváří.

Pokud neexistuje skutečná potřeba, dostupný program, lidé ochotní něco organizovat nebo přirozený důvod prostor využívat, vznikne pouze nový veřejný majetek s provozními náklady.

Proto by měl i zde platit test minimální reformy.

Lze využít existující knihovnu?

Školu?

Sportovní klub?

Farní nebo spolkový prostor?

Park?

Existující kulturní zařízení?

Teprve pokud současná infrastruktura nestačí, vzniká argument pro něco nového.

KOMUNITA NENÍ STAVEBNÍ PROGRAM.

Veřejný prostor je nástroj.

Ne cíl.

Spolky jsou významnou součástí infrastruktury společnosti

Česká společnost má velmi rozsáhlý neziskový sektor.

ČSÚ evidoval v roce 2024 přibližně 119 900 aktivních neziskových institucí. Dobrovolníci v nich během roku odpracovali přes 36 milionů hodin a ČSÚ ocenil hodnotu této dobrovolnické práce přibližně na 8,5 miliardy korun.

Tato čísla nezachycují všechny neformální sousedské aktivity.

Ani neříkají, že každá nezisková instituce automaticky posiluje soudržnost.

Ukazují ale rozsah společnosti, která existuje mimo stát a komerční trh.

Sportovní kluby.

Dobrovolní hasiči.

Kulturní spolky.

Charity.

Skautské organizace.

Rodičovské iniciativy.

Zájmová sdružení.

Komunitní organizace.

A mnoho dalších.

Jejich význam není pouze v tom, jakou konkrétní službu poskytují.

Vytvářejí také vztahy mezi lidmi.

Člověk, který společně s dalšími organizuje dětský turnaj nebo místní slavnost, se účastní něčeho, co stát neumí jednoduše koupit.

Buduje zkušenost spolupráce.

Dobrovolnictví ale nesmí zakrývat nedostatek veřejné služby

Zde je důležitá hranice.

Dobrovolník může seniorovi dělat společnost.

Nemá nahrazovat kvalifikovaného zdravotníka.

Spolek může organizovat volnočasovou činnost pro děti.

Nemá nahrazovat povinnou školní docházku.

Soused může nakoupit nemocnému člověku.

Nemůže na něm stát garantovaná dlouhodobá péče.

Občanská společnost má obrovskou hodnotu právě proto, že není pouhou levnou pracovní silou státu.

Pokud veřejná správa začne systematicky nahrazovat zákonnou veřejnou službu dobrovolnictvím, přesouvá odpovědnost, kterou sama převzala.

Proto:

DOBROVOLNICTVÍ DOPLŇUJE VEŘEJNÝ SYSTÉM. NEMÁ BÝT JEHO SKRYTOU NÁHRADOU.

Stát má občanskou společnost chránit také před sebou samým

Veřejné financování může spolkovému a neziskovému sektoru pomoci.

Může ale vytvořit závislost.

Organizace začne vznikat nikoli proto, že existuje skutečná společenská aktivita, ale protože existuje dotační program.

Program skončí.

Aktivita skončí.

Jindy může stát prostřednictvím financování začít nepřímo určovat, jaké formy občanského života považuje za žádoucí.

To je citlivá hranice.

Občanská společnost má hodnotu také tím, že je autonomní na veřejné moci.

Stát může podporovat infrastrukturu, dobrovolnictví nebo veřejně prospěšnou službu.

Neměl by vytvářet síť organizací, jejichž hlavní funkcí je reprodukovat politické priority poskytovatele dotace.

Proto potřebuje veřejná podpora:

jasný účel,

transparentní pravidla,

kontrolu veřejných peněz,

a současně dostatečný odstup od obsahu legitimní občanské činnosti.

Silná komunita není vždy jen dobrá

Slovo komunita má téměř automaticky pozitivní význam.

Ve skutečnosti mohou mít velmi silné místní vazby také nevýhody.

Komunita může pomáhat vlastním členům.

Ale být uzavřená vůči ostatním.

Může vytvářet solidaritu.

Ale také silný tlak na konformitu.

V malé obci může osobní známost usnadnit rychlou pomoc.

Stejná známost může komplikovat soukromí člověka, který řeší citlivý sociální problém.

Místní podnikatel, starosta, spolek a další významní lidé se mohou dobře znát.

To může usnadnit spolupráci.

Také to může vytvořit klientelistické vazby.

Proto Model 77 nesmí romantizovat malou komunitu jako automaticky lepší formu společnosti.

BLÍZKOST MŮŽE VYTVÁŘET DŮVĚRU. MŮŽE ALE TAKÉ SNIŽOVAT ANONYMITU A KONTROLNÍ ODSTUP.

Subsidiarita proto musí být doplněna nezávislou kontrolou a možností obrátit se mimo místní strukturu.

Důvěra v místní prostředí může být silnější než důvěra v centrum

OECD v šetření provedeném na podzim 2023 zjistila, že vysokou nebo středně vysokou důvěru v místní samosprávu uvádělo 44 procent respondentů v Česku. U celostátní vlády to bylo 19 procent. Přibližně 47 procent respondentů uvádělo vysokou nebo středně vysokou důvěru v ostatní lidi.

Tato čísla je potřeba interpretovat opatrně.

Jde o stav z roku 2023, nikoli o aktuální měření nálady v září 2026.

A vyšší důvěra v místní samosprávu automaticky nedokazuje, že každá kompetence má být decentralizována.

Místní instituce mohou být důvěryhodnější právě proto, že řeší jiné problémy než vláda a jsou občanům viditelnější.

Přesto je zde zajímavá souvislost.

Ve stejném šetření uvedlo 44 procent českých respondentů, že považují za pravděpodobné, že mají možnost vyjádřit svůj názor na místní záležitosti. To bylo mírně nad průměrem OECD.

Místní úroveň tedy může být pro občana důležitým místem zkušenosti s tím, zda jeho účast vůbec něco znamená.

Místní demokracie není jen volba starosty

Člověk může být politicky aktivní bez členství v politické straně.

Může přijít na jednání zastupitelstva.

Zapojit se do spolku.

Připomínkovat změnu územního plánu.

Pomáhat při místní akci.

Podílet se na rodičovské iniciativě.

Nebo se pouze zajímat o to, co se v obci děje.

Právě tato drobná zkušenost může být důležitá pro pocit, že člověk není pouhým objektem rozhodování.

Zároveň není realistické očekávat, že každý občan bude permanentně participovat.

Většina lidí má práci, rodinu a vlastní život.

Funkční demokracie musí umět fungovat i pro člověka, který se veřejným záležitostem věnuje jen občas.

Participace má být možnost.

Ne další občanská povinnost.

Hlasitější občan nesmí automaticky rozhodovat za mlčící většinu

Participativní procesy mají jedno významné riziko.

Účastní se jich lidé, kteří mají čas, motivaci a schopnost se ozvat.

To nemusí být reprezentativní vzorek obyvatel.

Setkání o dopravě může ovládnout několik velmi aktivních odpůrců projektu.

Veřejnou debatu o parku skupina jeho nejintenzivnějších uživatelů.

Naopak rodič samoživitel pracující na směny může mít na veřejnou schůzi mnohem méně času, přestože se jej rozhodnutí týká stejně.

Proto místní participace nemá nahrazovat zastupitelskou demokracii.

Má ji doplňovat informací.

ÚČASTNÍK DEBATY NENÍ AUTOMATICKY ZÁSTUPCEM VŠECH OBYVATEL.

Politickou odpovědnost musí nakonec nést zvolený orgán.

Komunita potřebuje místa, ale také čas

Sociální vazby nevznikají pouze prostorově.

Vznikají také časově.

Člověk, který každý den stráví dvě hodiny dojížděním, má méně času na místní život.

Rodič s nepravidelnými směnami může obtížněji chodit na pravidelnou spolkovou aktivitu.

Senior může mít dostatek času, ale nemá večer spoj domů.

Proto se místní soudržnost dotýká také dopravy, pracovního trhu a urbanismu.

Územní plán může vytvořit čtvrť, kde se bydlí, ale prakticky nic jiného neexistuje.

Každá cesta vyžaduje auto.

Lidé odjíždějí ráno a vracejí se večer.

Formálně jde o obec.

Sociálně může fungovat spíše jako soubor nocleháren.

To neznamená, že stát má nařídit sousedské vztahy.

Může ale plánováním infrastruktury výrazně ovlivnit podmínky, za kterých vznikají.

Dopravní dostupnost je také otázkou sociálního kontaktu

Veřejná doprava bývá hodnocena především podle cest do práce a školy.

U některých skupin má ale širší význam.

Senior bez automobilu potřebuje autobus také proto, aby navštívil rodinu.

Člověk se zdravotním postižením, aby se mohl účastnit společenského života.

Mladý člověk na venkově, aby se dostal na sport nebo kulturní akci.

Pokud poslední autobus odjíždí v pět odpoledne, může být služba dostačující pro pracovní dojížďku a nedostačující pro ostatní život.

To neznamená, že každá obec musí mít noční autobus.

Poptávka a náklady zůstávají důležité.

Znamená to však, že při hodnocení dopravní obslužnosti nemáme sledovat pouze pracovní mobilitu.

Doprava propojuje také společnost.

Osamělost není problém pouze seniorů

Veřejná debata osamělost často spojuje se stářím.

Má to logiku.

Ve vyšším věku může člověk ztrácet partnera, přátele, pracovní kontakty i mobilitu.

Ale není to jediná riziková skupina.

OECD ve své analýze upozorňuje, že v posledních letech se zhoršovaly některé ukazatele sociálních vztahů také u mladých lidí a mužů, tedy skupin, které byly dříve často považovány za méně ohrožené.

To je důležitá korekce stereotypu.

Student může být obklopen stovkami spolužáků a přesto nemít blízký vztah.

Mladý člověk se může po přestěhování za prací ocitnout bez jakékoli místní sociální sítě.

Rodič malého dítěte může prožívat izolaci, přestože téměř nikdy není fyzicky sám.

A člověk pracující převážně na dálku může mít velmi málo každodenních osobních kontaktů.

Politika proto nemá hledat „typického osamělého člověka“.

Takový člověk neexistuje.

Digitální kontakt není falešný kontakt

Bylo by jednoduché svést problém na sociální sítě a telefony.

Skutečnost je složitější.

Digitální komunikace může udržovat vztahy na velkou vzdálenost.

Pro člověka s omezenou mobilitou může být zásadním způsobem kontaktu.

Rodina rozdělená mezi více zemí může díky ní komunikovat každý den.

Online komunita může člověku umožnit nalézt lidi se stejným zájmem, které by v místě bydliště nikdy nepotkal.

Proto nemá smysl stavět „skutečné vztahy“ proti internetu.

OECD současně upozorňuje, že rostoucí digitální kontakt probíhal zároveň s poklesem četnosti osobních setkání a že vztah mezi používáním digitálních médií a sociálním propojením závisí na způsobu jejich používání.

Správná otázka tedy není:

„Kolik hodin je člověk online?“

Ale:

Nahrazuje digitální prostředí vztahy, které člověku chybějí, nebo mu pomáhá vztahy vytvářet a udržovat?

Výsledek může být u dvou lidí úplně opačný.

Obec nemá sledovat, kdo nemá kamarády

Sociální izolace vytváří ještě jednu citlivou hranici.

Pokud ji začneme chápat jako veřejný problém, může vzniknout pokušení hledat „rizikové osoby“.

Senior žije sám.

Člověk téměř nevychází.

Nemá rodinu.

Stát by jej tedy měl aktivně kontaktovat.

Někdy může být podobná aktivní nabídka pomoci velmi užitečná.

Zároveň má člověk právo žít samotářsky, pokud si to zvolil.

Veřejná správa nemá hodnotit introverzi jako poruchu ani vytvářet databázi občanů podle množství jejich sociálních kontaktů.

Musí tedy platit jasná hranice:

NABÍDKA POMOCI ANO. POVINNÁ SOCIALIZACE NE.

A práce s osobními údaji musí odpovídat konkrétnímu zákonnému účelu.

Sociální pracovník může problém zachytit, ale nemá být výrobcem přátelství

U některých lidí se sociální izolace objeví společně s dalšími problémy.

Sociální pracovník může zjistit, že senior nevyužívá služby, na které má nárok.

Že člověk po propuštění z nemocnice nemá nikoho, kdo mu pomůže.

Nebo že rodina pečující o člověka s postižením postupně ztratila všechny ostatní kontakty.

Takový pracovník může člověka propojit s existujícími službami nebo komunitní aktivitou.

Nemůže však garantovat skutečný vztah.

To je podstatný rozdíl.

Veřejný systém může vytvořit příležitost k setkání.

Nemůže garantovat přátelství.

Knihovna může být sociální institucí, aniž přestane být knihovnou

To je dobrý příklad funkčního uvažování.

Veřejná knihovna poskytuje knihy a informace.

Současně bývá jedním z mála míst, kam může člověk vstoupit bez povinnosti něco koupit.

Může pořádat vzdělávání.

Přednášky.

Dětské aktivity.

Pomáhat s digitální orientací.

Nebo jednoduše poskytovat bezpečný veřejný prostor.

To neznamená, že každou knihovnu máme změnit v sociální centrum.

Ukazuje to ale, že veřejná instituce může plnit více vzájemně kompatibilních funkcí, aniž kvůli každé vzniká nová organizace.

Pro Model 77 je to důležitý příklad testu minimální reformy.

NEJDŘÍVE HLEDEJME EXISTUJÍCÍ MÍSTO A EXISTUJÍCÍ KAPACITU. TEPRVE POTOM ZAKLÁDEJME NOVÉ.

Sport a kultura nejsou jen spotřeba volného času

Sportovní oddíl může vytvářet kontakty mezi dětmi i rodiči.

Ochotnické divadlo mezi generacemi.

Dobrovolní hasiči mezi lidmi, kteří by se jinak profesně nepotkali.

Hudební festival může vytvořit jednorázové setkání.

Pravidelný spolek dlouhodobější vztah.

To neznamená, že každá kulturní nebo sportovní aktivita má automaticky veřejný nárok na dotaci.

Veřejný zájem ale může přesahovat samotný výkon sportu nebo kulturní produkci.

U místních aktivit může vznikat i společenská infrastruktura.

Pokud stát nebo obec tuto funkci podporuje, měla by být podpora transparentní a přiměřená.

Nemá být odměnou „našemu spolku“.

Právě místní blízkost vytváří vyšší potřebu transparentních pravidel.

Veřejné peníze nesmějí komunitu privatizovat

Malá obec může mít jeden velmi aktivní spolek.

Jeho vedení se zná s vedením obce.

Pořádá většinu akcí.

A postupně začne být téměř jediným prostředníkem mezi samosprávou a místní společností.

To může fungovat dobře.

Ale také může vytvářet uzavřený systém, do kterého se obtížně dostávají noví lidé nebo jiné názory.

Proto mají být obecní prostory, dotace a podpora dostupné podle předem známých pravidel.

Místní soudržnost nesmí znamenat monopol jedné společenské skupiny na obecní život.

Silná komunita má být schopná přijímat nové lidi.

Ne pouze udržovat vztahy mezi těmi, kteří v ní mají postavení dlouhodobě.

Nový obyvatel potřebuje příležitost stát se sousedem

To propojuje tuto kapitolu s integrací.

Nově příchozím nemusí být jen cizinec.

Může to být rodina, která se přestěhovala z Prahy do malé obce.

Student v univerzitním městě.

Mladý člověk stěhující se za prací.

Senior, který odešel blíž k dětem.

Místní komunita může být otevřená.

Nebo může fungovat způsobem:

„Vy jste přistěhovalci, skuteční místní jsme my.“

Taková bariéra se nedá odstranit zákonem.

Obec ale může vytvářet neutrální příležitosti, kde se lidé přirozeně potkávají bez nutnosti nejprve patřit do existujícího okruhu.

Právě veřejná škola, knihovna, sport, dobrovolnictví nebo společný veřejný prostor mohou mít tuto funkci.

Mezigenerační kontakt nemá být zvláštní sociální projekt pokaždé

Společnost se přirozeně dělí podle životních fází.

Děti jsou ve škole.

Dospělí v práci.

Senioři mohou trávit více času doma nebo ve specializovaných aktivitách.

Pokud každá skupina používá pouze vlastní instituce, mohou se jejich každodenní světy postupně oddělovat.

Řešením nemusí být další program „mezigeneračního dialogu“.

Někdy stačí navrhovat běžná místa tak, aby je mohlo používat více generací.

Park.

Knihovna.

Kulturní zařízení.

Sportovní prostor.

Komunitní zahrada.

Nebo dobrovolnická činnost.

I zde je jednodušší přirozený kontakt často hodnotnější než institucionálně vyrobené setkání.

Místní média mohou být součástí společného prostoru

Komunita potřebuje také společné informace.

Co se v obci děje?

O čem zastupitelstvo rozhoduje?

Kde se staví?

Co se mění?

Jaké akce probíhají?

Bez společného informačního prostoru mohou lidé žít vedle sebe a zároveň čerpat informace z úplně odlišných zdrojů.

Obecní zpravodaj, lokální médium nebo kvalitně vedený web mohou mít důležitou informační funkci.

Zvlášť u média financovaného samosprávou ale musí být oddělena informace od politické propagace vedení obce.

Veřejný informační kanál nemá být soukromým komunikačním nástrojem momentální politické většiny.

Místní soudržnost totiž potřebuje důvěryhodnou informaci.

Ne pouze pozitivní obraz samosprávy.

Důvěra se buduje také zkušeností s férovým úřadem

Komunita není jen vztah mezi sousedy.

Je také zkušenost s místní veřejnou mocí.

Dostane člověk stejnou informaci jako známý starosty?

Rozhoduje stavební úřad podle pravidel?

Jsou dotace rozdělovány transparentně?

Má občan možnost zjistit, proč se rozhodlo?

Právě každodenní zkušenost může mít na důvěru větší vliv než obecný slogan o soudržnosti.

OECD v českém šetření z roku 2023 zjistila, že pouze 24 procent respondentů očekávalo, že veřejná služba se po stížnosti zlepší.

Je to jiný druh důvěry než důvěra mezi přáteli.

Ale souvisí s celkovým pocitem člověka, zda má smysl do společných věcí vstupovat.

Pokud občan opakovaně zažívá, že pravidla nefungují a stížnost nic nezmění, může se stáhnout i z veřejného života.

Proto:

PRAVOMOC → ODPOVĚDNOST → NÁPRAVA

není jen správní princip.

Je také součástí důvěry ve společnost.

Malá obec může mít silnou komunitu a slabou odbornou kapacitu

Pro Model 77 je důležité tyto dvě věci nezaměňovat.

Malá obec může být skvělým místem pro sousedský život.

Lidé se znají.

Dobrovolně organizují akce.

Pomáhají si.

To ale neznamená, že obec musí mít vlastní profesionální kapacitu pro každou veřejnou službu.

Komunitní blízkost není odborná způsobilost.

Proto mohou být některé funkce místní:

podpora spolkového života,

veřejný prostor,

drobné komunitní aktivity,

identifikace místních problémů.

A jiné sdílené:

sociální práce,

odborné poradenství,

specializované služby,

větší kulturní infrastruktura.

MÍSTNÍ KOMUNITA NEMUSÍ ZNAMENAT MÍSTNÍ BYROKRACII PRO VŠECHNO.

Zemský obvod nemůže vytvořit komunitu shora

Pokud by vznikly zemské obvody, jejich role v místní soudržnosti by měla být omezená.

Komunita vzniká převážně na úrovni obce, městské čtvrti nebo přirozeného místního prostředí.

Zemský obvod je na skutečné sousedské vztahy příliš velký.

Mohl by ale případně vytvářet podmínky pro věci, které jednotlivá obec sama nezvládne.

Regionální veřejnou dopravu.

Síť kulturních zařízení.

Podporu sdílených sociálních služeb.

Metodickou nebo datovou podporu obcí.

Nebo spolufinancování infrastruktury širšího významu.

Nemá však vytvářet vlastní „zemskou komunitu“ administrativním rozhodnutím.

Politická identita může časem vzniknout.

Neměla by být předpokladem návrhu.

Komunitní politika musí začínat obcí

Základní stavební jednotkou Modelu 77 je obec.

Právě u místní soudržnosti to dává nejsilnější smysl.

Obec je úroveň, kde člověk přímo zažívá:

ulici,

veřejný prostor,

školu,

místní dopravu,

sport,

kulturu,

sousedy,

a každodenní kontakt se samosprávou.

To ale neznamená dát každé obci povinnost provozovat stejné komunitní zařízení.

Jedna obec může mít knihovnu.

Jiná hasičský spolek.

Další kulturní dům.

Malá obec může sdílet zařízení se sousední.

Město může potřebovat několik center pro různé části.

Subsidiarita zde znamená umožnit místní rozmanitost, nikoli vynutit institucionální uniformitu.

Stát má sledovat sociální vztahy opatrně

Pokud uznáme sociální izolaci jako významné téma, vzniká otázka měření.

Počet komunitních center nestačí.

Počet akcí také ne.

Ani počet spolků.

Užitečnější může být sledovat:

zda má člověk někoho, na koho se může obrátit,

četnost osobních kontaktů,

subjektivní osamělost,

dobrovolnickou aktivitu,

účast na místním životě,

důvěru mezi lidmi,

a dostupnost míst a služeb, které kontakt umožňují.

Právě OECD upozorňuje, že měření sociálních vztahů zatím není mezi zeměmi dostatečně sjednocené a různé průzkumy používají rozdílné definice osamělosti, podpory nebo frekvence kontaktu.

To je důležitá výstraha před falešnou přesností.

Neměli bychom vytvořit jedno „skóre soudržnosti obce“ a předstírat, že číslo 73 znamená soudržnější společnost než číslo 68.

Lepší je několik srozumitelných ukazatelů.

A jejich vývoj v čase.

Výdaj na komunitu není výsledkem

Obec může každý rok utratit milion korun za komunitní programy.

To ještě neznamená, že je soudržnější.

Může mít deset festivalů.

Ale lidé z různých skupin se na nich nepotkávají.

Může mít moderní centrum.

Ale většinu týdne je prázdné.

Může vykázat stovky účastníků.

Ale stále stejné aktivní lidi.

Proto je potřeba rozlišit:

AKTIVITA → VÝSTUP → SKUTEČNÝ DOPAD

Počet akcí je aktivita.

Počet návštěvníků výstup.

Zda se lidé skutečně propojují a zda služba oslovila člověka, který byl izolovaný, je teprve otázkou dopadu.

A právě ten se měří mnohem obtížněji.

Ne každou osamělost musí řešit veřejná politika

To je podstatná hranice.

Pocit osamělosti je součást lidského života.

Může vzniknout po rozchodu.

Přestěhování.

Ztrátě blízkého člověka.

Nebo při životní změně.

Veřejný stát nemůže a nemá odstranit každý nepříjemný lidský pocit.

Legitimní veřejný zájem je silnější tam, kde sociální izolace souvisí se strukturální překážkou nebo vede k tomu, že člověk nedokáže využívat základní služby a samostatně fungovat.

Například když omezená mobilita a nedostupná doprava prakticky znemožní seniorovi kontakt s okolím.

Nebo když člověk se zdravotním postižením nemá přístup k běžným místním aktivitám.

Tam může veřejná správa něco konkrétního změnit.

Není ale úkolem státu garantovat každému občanovi subjektivní pocit společenského naplnění.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Komunitní politika může selhat velmi snadno.

Veřejně financované komunitní centrum může zůstat prázdné.

Dotace mohou skončit u stále stejného okruhu organizací.

Aktivní místní menšina může získat nepřiměřený vliv na rozhodování.

Dobrovolnictví může zakrýt nedostatek profesionálních služeb.

Snaha identifikovat osamělé lidi může překročit hranice soukromí.

Místní soudržnost může začít vylučovat nově příchozí nebo lidi s odlišným životním stylem.

A obec může investovat značné prostředky do společenských akcí, aniž by existoval důkaz, že řeší významný veřejný problém.

Stejně tak může být chyba opačná.

Předpokládat, že vztahy jsou čistě soukromá věc, a ignorovat veřejná rozhodnutí, která systematicky zhoršují možnost lidí potkávat se, cestovat nebo účastnit se společenského života.

Proto musí každá intervence odpovědět:

JAKOU KONKRÉTNÍ PŘEKÁŽKU ODSTRAŇUJE?

A ještě důležitěji:

NEBYLO BY JEDNODUŠŠÍ ODSTRANIT PŘÍČINU MÍSTO FINANCOVÁNÍ NOVÉHO KOMUNITNÍHO PROGRAMU?

Vztah k Modelu 77

Místní soudržnost je jednou z oblastí, které nejsilněji potvrzují význam obce jako základní stavební jednotky.

Sousedství nevzniká na ministerstvu.

Ani v zemském úřadu.

Vzniká tam, kde lidé skutečně žijí.

Případná vyšší úroveň má smysl pouze pro funkce, které přesahují možnosti jednotlivých obcí:

dopravu,

sdílené odborné kapacity,

větší kulturní infrastrukturu,

některé sociální služby,

nebo fiskální podporu území s objektivně slabšími možnostmi.

Ani zde tedy nový zemský obvod není výchozím řešením.

První otázkou je:

Co dokáže obec sama?

Druhou:

Co mohou obce vyřešit spoluprací?

Třetí:

Která funkce skutečně potřebuje stabilní vyšší odpovědnost?

Teprve tam vzniká argument pro instituci.

Soudržná společnost nepotřebuje, aby se všichni znali

To by nebylo ani možné, ani žádoucí.

Moderní společnost stojí také na anonymitě.

Člověk může žít ve velkém městě a oceňovat, že soused nezná všechny jeho osobní záležitosti.

Může mít vztahy rozptýlené po celé republice nebo světě.

Může mít malou, ale velmi silnou síť několika lidí.

Soudržnost proto neznamená návrat k romantické vesnici, kde se všichni znají.

Její požadavek je skromnější.

A důležitější.

Člověk by neměl být nedobrovolně odříznut od vztahů a společenské účasti jen proto, že veřejné prostředí vytváří zbytečné bariéry.

A společnost by měla mít dostatek míst, institucí a svobodného občanského prostoru, ve kterém mohou vztahy vznikat bez toho, aby je stát řídil.

Pracovní princip Modelu 77 proto může znít:

STÁT NEMŮŽE VYTVOŘIT PŘÁTELSTVÍ, DŮVĚRU ANI KOMUNITU. MŮŽE ALE VYTVÁŘET PODMÍNKY, VE KTERÝCH MAJÍ ŠANCI VZNIKNOUT.

A stejně důležitý je druhý princip:

SILNÁ SPOLEČNOST NENÍ TA, VE KTERÉ STÁT ŘEŠÍ KAŽDÝ LIDSKÝ PROBLÉM. JE TO TAKÉ SPOLEČNOST, VE KTERÉ ČLOVĚK NENÍ PŘI KAŽDÉM PROBLÉMU ODKÁZÁN POUZE NA STÁT.

Rodina, přátelé, sousedství, spolky a dobrovolnictví proto nejsou konkurencí odpovědného státu.

Jsou prostředím, ve kterém odpovědný stát vůbec může dlouhodobě fungovat.