Jak měřit soudržnost

Dobrá společnost se nepozná podle výše sociálních výdajů

Když stát vydá více peněz na sociální politiku, bude tím společnost soudržnější? Když počet lidí pobírajících sociální dávku klesne, bude tak možné říci, že je společnost v tomto ohledu úspěšnější? Když míra příjmové chudoby klesne, můžeme říci, že je problém úspěšně řešen? Odpověď zní, že to nemusí platit.

Člověk se může dostat několik stokorun nad statistickou hranici chudoby a současně zůstat bez finanční rezervy, ve špatném bydlení, dlouhodobě nezaměstnaný nebo odkázaný na péči, která není dostupná. Právě proto je měření soudržnosti obtížnější než měření některých jiných veřejných oblastí.

Silnici můžeme měřit délkou, rozpočet korunou, počet obyvatel osobou. Ale soudržnost je vlastnost celé společnosti. Vzniká z kombinace příjmu, zdraví, vzdělání, práce, dostupnosti služeb, sociální mobility, vztahů, důvěry a schopnosti člověka vrátit se po životním problému zpět k samostatnosti. Jedno číslo ji proto nemůže poctivě zachytit.

A právě odtud by měl Model 77 začít.

Soudržnost nemá mít jedno skóre. Má mít soubor ukazatelů, ze kterých lze poznat, kde společnost funguje a kde se začíná rozdělovat.

První chyba: měřit, kolik jsme utratili

Politika velmi snadno zaměňuje vstup za výsledek.

Do sociálních služeb šlo více peněz.

Do školství více peněz.

Na podporu rodin více peněz.

To jsou důležité informace o rozpočtu.

Nejsou to ještě informace o výsledku.

Vyšší výdaj může znamenat lepší službu.

Může ale také znamenat růst mezd, cen energií nebo provozních nákladů při stejné kapacitě.

Může znamenat, že přibylo lidí, kteří pomoc potřebují.

Nebo že systém funguje méně efektivně.

Stejně tak může pokles výdajů znamenat úspěch, pokud se více lidí stalo samostatnými.

Ale může znamenat také omezení dostupnosti.

Proto má každý významný sociální výdaj potřebovat druhou stranu rovnice:

VÝDAJ → SLUŽBA → VÝSLEDEK PRO ČLOVĚKA

Bez ní máme účetnictví.

Ne hodnocení soudržnosti.

Ani počet příjemců pomoci není výsledkem

Představme si dvě vlády.

První zvýší počet lidí, kteří využívají určitou sociální službu.

Druhá jej sníží.

Která je úspěšnější?

Z informace samotné to nepoznáme.

Počet uživatelů mohl vzrůst proto, že se služba konečně dostala k lidem, kteří ji dlouho potřebovali.

Nebo protože společenský problém skutečně narostl.

Pokles mohl znamenat úspěšný návrat lidí k samostatnosti.

Nebo jen nedostupnou službu.

Totéž platí pro dávky.

Nízký počet příjemců může být známkou prosperující společnosti.

Ale také nízkého čerpání nároku.

Proto je potřeba rozlišovat:

KOLIK LIDÍ SYSTÉM POUŽÍVÁ

od

KOLIK LIDÍ SYSTÉM POTŘEBUJE

a od

CO SE S NIMI POTOM STANE.

Právě poslední otázka je pro odpovědný stát nejdůležitější.

Česko má nízkou příjmovou chudobu. To je důležitý údaj, ne konečný verdikt

Podle šetření ČSÚ dosáhla v roce 2025 míra ohrožení příjmovou chudobou 9,6 procenta. Materiální a sociální deprivace se týkala 5,8 procenta osob.

V evropském srovnání vychází Česká republika ještě výrazněji.

Kompozitní ukazatel AROPE, který zachycuje ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením prostřednictvím příjmové chudoby, závažné materiální a sociální deprivace nebo velmi nízké pracovní intenzity domácnosti, dosáhl v Česku v roce 2025 hodnoty 11,5 procenta. Byla to nejnižší hodnota mezi členskými státy EU; průměr Unie činil 20,9 procenta.

To je významná silná stránka české společnosti.

Bylo by chybou ji bagatelizovat.

Stejně chybné by ale bylo z ní vyvodit, že problém chudoby a sociálního vyloučení je prakticky vyřešen.

Ukazatel má přesnou metodiku.

Nemá schopnost popsat celý život člověka.

Hranice chudoby není hranicí mezi dobrým a špatným životem

Příjmová chudoba v evropských statistikách pracuje s relativní hranicí odvozenou od příjmového rozdělení společnosti.

To je užitečné.

Ukazuje ekonomickou pozici domácnosti vůči běžné úrovni příjmů v dané zemi.

Jenže člověk těsně pod hranicí a člověk těsně nad ní mohou žít téměř totožně.

Proto nesmíme vytvářet politickou iluzi, že posunutí člověka o několik korun nad statistickou hranici samo o sobě vyřešilo jeho situaci.

Potřebujeme druhou vrstvu.

Materiální podmínky.

Finanční rezervu.

Bydlení.

Dluhy.

Pracovní situaci.

A délku, po kterou problém trvá.

ČSÚ například zjistil, že v roce 2025 si 18,7 procenta obyvatel nemohlo dovolit pokrýt z vlastních prostředků neočekávaný výdaj 16 800 korun a 19 procent si nemohlo finančně dovolit týdenní dovolenou mimo domov.

Člověk tedy nemusí být pod hranicí příjmové chudoby a přesto může mít velmi malou ekonomickou odolnost.

Rezerva je důležitým ukazatelem soudržnosti

To je možná jedna z nejméně sledovaných dimenzí.

Domácnost funguje.

Platí nájem.

Nakupuje.

Pracuje.

Formálně není chudá.

Potom se rozbije pračka.

Přijde vysoký nedoplatek za energie.

Člověk potřebuje opravit automobil, kterým jezdí do práce.

Nebo několik týdnů vypadne příjem.

Domácnost bez rezervy se může velmi rychle dostat do dluhu.

Proto je užitečné sledovat vedle běžného příjmu také schopnost absorbovat menší ekonomický šok.

Soudržná společnost není jen společnost, ve které je málo lidí právě dnes pod hranicí chudoby.

Je to také společnost, ve které relativně běžná nepříznivá událost nepošle velkou část domácností okamžitě do závažného problému.

Ještě důležitější než chudoba je její trvání

Člověk přijde o zaměstnání.

Několik měsíců má velmi nízký příjem.

Najde novou práci.

Vrátí se k ekonomické samostatnosti.

Jiný člověk je ve stejné příjmové situaci pět let.

V jednom ročním statistickém snímku mohou vypadat stejně.

Ve skutečnosti jde o dvě úplně jiné situace.

Proto má být jedním z nejdůležitějších ukazatelů soudržnosti perzistence problému.

Kolik lidí se do chudoby dostane?

Jak dlouho v ní zůstává?

Kolik se jich vrátí?

Kolik se opakovaně propadá zpět?

A kolik dětí vyrůstá dlouhou část dětství v prostředí ekonomické nouze?

Právě zde jsou cenná panelová data, ve kterých sledujeme stejné domácnosti v čase.

Soudržnost totiž není fotografie.

Je to pohyb lidí mezi různými životními situacemi.

Klíčovým ukazatelem je cesta ven

To navazuje na základní princip celé této sekce.

Pokud člověk přijde o práci, systém jej má zachytit.

Ale také sledovat, zda se dokáže vrátit.

Pokud rodina potřebuje sociální práci, nemá být automaticky úspěchem, že zůstává klientem dalších deset let.

U člověka s trvalým zdravotním postižením je situace jiná.

Tam nemusí být cílem „odchod ze systému“.

Úspěchem může být stabilní podpora, díky níž člověk může žít co nejsamostatněji.

Právě proto nemůže existovat jeden univerzální sociální ukazatel.

Výsledek musí odpovídat funkci.

U dočasné nezaměstnanosti může být výsledkem návrat do práce.

U dluhového problému stabilizace hospodaření.

U dlouhodobé péče kvalita a bezpečnost života.

U zdravotního postižení míra samostatnosti a účasti.

U dítěte vzdělávací výsledek a šance na budoucí mobilitu.

UKAZATEL MUSÍ NÁSLEDOVAT CÍL SLUŽBY.

Nízká nezaměstnanost je důležitá. Sama nestačí

Český pracovní trh zůstává v evropském srovnání velmi silný.

Podle ČSÚ činila obecná míra nezaměstnanosti v červenci 2026 přibližně 3,4 procenta a zaměstnanost lidí ve věku 15 až 64 let dosahovala 75,6 procenta.

To je pro sociální soudržnost významné.

Práce je jedním z nejdůležitějších mechanismů ekonomické samostatnosti.

Přesto ani zde jedna veličina nestačí.

Člověk může být zaměstnaný a zůstávat ekonomicky velmi zranitelný.

Může pracovat pouze několik hodin, přestože chce více.

Může být dlouhodobě zaměstnán výrazně pod svou kvalifikací.

Může mít velmi nestabilní příjem.

Nebo jeho pracovní příjem nemusí vzhledem k nákladům domácnosti stačit na ekonomickou samostatnost.

Proto má být vedle nezaměstnanosti sledováno také:

zda lidé pracovat mohou,

zda se po ztrátě práce vracejí,

zda práce skutečně zvyšuje disponibilní příjem,

a jaká část pracujících přesto zůstává ohrožena chudobou.

Práce je prostředek.

Ne statistická kolonka.

U pracovních pobídek potřebujeme měřit přechody

Předchozí kapitoly ukázaly, že nový sociální systém může obsahovat pracovní bonus nebo podmínky aktivity.

To ještě není výsledek.

Správný test přijde později.

Zvýšil se počet lidí, kteří začali pracovat?

Zvýšili pracovní rozsah?

Udrželi se v práci po půl roce?

Po roce?

Vzrostl jejich disponibilní příjem?

A odešli ze sociální podpory proto, že ji už nepotřebovali, nebo proto, že přestali splňovat administrativní podmínku?

To je zásadní rozdíl.

Statistika „počet lidí, kteří opustili dávkový systém“ je bez informace o jejich dalším osudu velmi slabým ukazatelem.

Dobrá sociální politika potřebuje sledovat trajektorii, ne administrativní odchod.

Dítě je jedním z nejsilnějších testů dlouhodobé soudržnosti

Dospělý člověk může nést část odpovědnosti za vlastní ekonomickou situaci.

Dítě nikoli.

Nevybírá si příjem rodičů.

Jejich vzdělání.

Bydliště.

Majetek.

Ani školu v okolí svého domova.

Právě proto jsou výsledky dětí jedním z nejcitlivějších ukazatelů rovnosti příležitostí.

Aktuální PISA 2025 ukazuje, že čeští patnáctiletí dosahují v hlavních testovaných oblastech nadprůměrných výsledků, ale socioekonomické rozdíly zůstávají výrazné. V přírodních vědách byl rozdíl mezi nejvýhodnější a nejméně zvýhodněnou čtvrtinou žáků 96 bodů, zatímco průměr OECD činil 85 bodů. Socioekonomické postavení vysvětlovalo v Česku přibližně 15 procent rozdílů ve výsledcích oproti 12 procentům v OECD.

To je dobrý příklad ukazatele, který zachycuje něco hlubšího než samotné školní výsledky.

Ukazuje, jak silně se výchozí sociální prostředí přenáší do budoucích možností.

Soudržnost musí měřit mobilitu, ne pouze rozdíl mezi bohatými a chudými

Dvě společnosti mohou mít stejnou příjmovou nerovnost a velmi rozdílnou soudržnost.

V první se lidé během života mezi příjmovými skupinami relativně často pohybují.

Ve druhé jsou pozice dlouhodobě dědičné.

Rozdíl mezi horní a dolní částí příjmového rozdělení může být podobný.

Význam je ale jiný.

Proto má být vedle nerovnosti sledována také mobilita.

Jak silně příjem rodičů předpovídá budoucí příjem dítěte?

Jak silně vzdělání rodičů předpovídá jeho vzdělání?

Jaká je možnost člověka z nízkopříjmového prostředí dostat se do stabilní střední vrstvy?

A jaká je možnost člověka po ekonomickém pádu znovu vybudovat samostatnost?

Soudržnost nevyžaduje odstranit společenské rozdíly.

Vyžaduje, aby mezi jednotlivými částmi společnosti nebyly uzavřené dveře.

Zdraví musí být v měření soudržnosti

Člověk může mít dobrý příjem.

Pokud se nedostane ke zdravotní péči, jeho životní možnosti jsou zásadně omezené.

Česká republika v základních ukazatelích dostupnosti zdravotnictví vychází poměrně dobře. OECD uvádí, že nenaplněnou potřebu zdravotní péče udávalo pouze 0,5 procenta obyvatel, oproti průměru OECD 3,4 procenta.

Ani zde ale celostátní průměr nestačí.

Potřebujeme sledovat rozdíly.

Podle regionu.

Příjmu.

Věku.

A typu péče.

Stejně tak je užitečné sledovat nejen očekávanou délku života, ale také rozdíly uvnitř společnosti.

ČSÚ například pro rok 2025 uvádí celkovou naději dožití 77,5 roku u mužů a 83,2 roku u žen. Novější analýza ČSÚ zároveň ukazuje výraznou souvislost mezi vzděláním a délkou života; u mužů pouze se základním vzděláním vychází odhadovaná naděje dožití při narození na 68,7 roku, tedy o 8,8 roku méně než u mužské populace celkem. ČSÚ současně upozorňuje na metodická omezení těchto vzdělanostních odhadů.

Právě podobné rozdíly jsou pro soudržnost významnější než samotný celostátní průměr.

Služba může existovat a přesto být nedostupná

Tato kapitola se vrací k jednomu opakujícímu se problému.

Počet služeb není totéž jako jejich dostupnost.

ČSÚ například uvádí, že v roce 2024 využilo pečovatelskou službu více než 90 tisíc lidí, osobní asistenci téměř 12 tisíc a odlehčovací služby přes 16 tisíc lidí.

To jsou důležité údaje o využití.

Neříkají však samy o sobě:

kolik lidí službu potřebovalo a nedostalo,

jak dlouho čekali,

jak daleko museli cestovat,

zda služba fungovala v potřebnou dobu,

ani zda její rozsah odpovídal potřebě.

Proto má Model 77 rozlišovat:

KAPACITA → VYUŽITÍ → NEUSPOKOJENÁ POTŘEBA → ČEKACÍ DOBA → VÝSLEDEK

Jedině celý řetězec ukazuje dostupnost.

Zdravotní postižení ukazuje, proč nestačí počet vyplacených příspěvků

Podle ČSÚ žilo v roce 2024 v soukromých domácnostech přibližně 1,31 milionu lidí ve věku 15 let a více, kteří byli kvůli zdravotním problémům dlouhodobě omezeni při běžných činnostech.

Pravidelnou pomoc jiné osoby využívalo 827 tisíc z nich.

Pro přibližně 98 tisíc lidí však poskytovaná pomoc nebyla dostatečná nebo ji neměli vůbec, přestože ji potřebovali.

Poslední číslo je z hlediska soudržnosti zvlášť důležité.

Počet příjemců dávky nám říká něco o činnosti systému.

Počet lidí s nenaplněnou potřebou nám říká něco o jeho mezeře.

Právě takové ukazatele by měla veřejná správa hledat systematicky.

Nejen:

Kolika lidem jsme pomohli?

Ale také:

Kolika lidem jsme pomoci nedokázali?

Čekací doba je sociální ukazatel

Čekací dobu obvykle spojujeme se zdravotnictvím.

Ve skutečnosti má význam téměř v každé sociální službě.

Člověk může mít nárok na péči.

Pokud vhodnou službu dostane za dva roky, její reálná hodnota může být úplně jiná.

Rodina může během čekání vyčerpat vlastní kapacitu.

Člověk může přijít o bydlení.

Zadlužit se.

Zhoršit zdravotní stav.

Proto by měla být u služeb, kde je čekání významné, měřena nejen kapacita, ale také doba od vzniku nebo doložení potřeby k reálnému získání služby.

To je často mnohem srozumitelnější ukazatel pro občana než počet registrovaných poskytovatelů.

Musíme měřit také člověka, který službu vůbec nepožádal

To je metodicky mnohem obtížnější.

Pokud někdo podá žádost a je odmítnut, máme administrativní stopu.

Co ale člověk, který vůbec neví, že služba existuje?

Nerozumí systému.

Nevěří, že by na ni měl nárok.

Nezvládne žádost.

Nebo se stydí pomoc hledat?

Takový člověk se v administrativních datech neobjeví.

Přesto může představovat právě nejzávažnější formu nedostupnosti.

Proto nemůžeme měření soudržnosti postavit pouze na registrech úřadů.

Potřebujeme také reprezentativní šetření domácností a přímé otázky na nenaplněnou potřebu.

Administrativní data ukazují, co systém udělal.

Výběrová šetření mohou ukázat také část toho, co systém neviděl.

Důvěra je výsledek, ale zároveň podmínka

Soudržnost není pouze materiální.

Společnost může mít relativně malé příjmové rozdíly a zároveň velmi nízkou důvěru mezi lidmi nebo vůči institucím.

OECD v šetření uskutečněném v roce 2023 zjistila, že vysokou nebo středně vysokou důvěru v ostatní lidi uvádělo v Česku 47 procent respondentů. Místní samosprávě důvěřovalo 44 procent, soudům 50 procent a policii 60 procent. U celostátní vlády to bylo 19 procent.

Tato data je potřeba správně datovat.

Popisují rok 2023.

Ne aktuální politickou náladu v září 2026.

To je mimochodem další důležitý princip měření soudržnosti:

U KAŽDÉHO UKAZATELE MUSÍ BÝT VIDĚT, KDY BYL SKUTEČNĚ ZMĚŘEN.

Datum zveřejnění není totéž jako období, které údaj popisuje.

Důvěra v instituci nesmí být jejím cílovým skóre za každou cenu

Ani důvěra není jednoduchý ukazatel výkonu.

Policie nebo soud může učinit správné a zákonné rozhodnutí, které bude části veřejnosti velmi nepopulární.

Cílem proto nemůže být maximalizovat procento lidí, kteří instituci důvěřují.

Instituce by pak mohla být motivována dělat populární místo správných rozhodnutí.

Důvěru je lepší chápat jako diagnostický ukazatel.

Pokud dlouhodobě klesá, je potřeba hledat příčinu.

Je problém ve výkonu?

Ve vnímané férovosti?

V komunikaci?

Ve zkušenosti občana?

Nebo v širším politickém prostředí?

Ukazatel nás má přivést k otázce.

Nemá automaticky obsahovat odpověď.

Sociální vztahy jsou důležité, ale měří se zatím špatně

Předchozí kapitola ukázala význam osamělosti, sociální izolace a dostupné podpory.

Právě tato oblast je dobrým varováním před ukvapenou tvorbou ukazatelů.

OECD ve své metodické analýze zjistila, že země sice sociální vztahy ve svých průzkumech sledují, ale definice se výrazně liší. Osamělost je zahrnuta v méně než polovině sledovaných šetření a mezi zeměmi není dostatečná shoda ani na ukazatelích sociální podpory nebo frekvence kontaktu.

OECD proto ve své následné zprávě z roku 2025 kombinuje několik dimenzí: frekvenci kontaktů, jejich kvalitu, vnímanou sociální podporu a osamělost. Upozorňuje zároveň, že časté setkávání automaticky neznamená kvalitní vztahy.

To je přesně správná metodická opatrnost.

Člověk, který má padesát sociálních kontaktů týdně, nemusí být méně osamělý než člověk s pěti.

Ne všechno, co je snadné spočítat, je to nejdůležitější.

Subjektivní ukazatele mají místo. Nemají stát samy

Jak se člověku žije?

Cítí se bezpečně?

Má někoho, na koho se může spolehnout?

Důvěřuje institucím?

Je spokojen s dostupností služby?

Takové otázky jsou legitimní.

Nesmíme je ale zaměňovat za objektivní stav.

Člověk může být spokojen s velmi nekvalitní službou, protože nezná alternativu.

Jiný může být nespokojen s kvalitní službou, protože jeho očekávání jsou mimořádně vysoká.

Proto má být subjektivní zkušenost jednou vrstvou měření.

Vedle ní musí být objektivní data.

Například:

skutečná čekací doba,

příjem,

dostupnost,

zdravotní výsledek,

školní výsledek,

nebo reálný návrat do zaměstnání.

OBJEKTIVNÍ DATA ŘÍKAJÍ, CO SE STALO. SUBJEKTIVNÍ DATA POMÁHAJÍ POCHOPIT, JAK TO ČLOVĚK ZAŽIL.

Obojí je užitečné.

Celostátní průměr může skrýt místní problém

Česká republika může mít velmi nízkou míru chudoby.

A přesto existovat obec nebo část města, kde se sociální problémy výrazně koncentrují.

Stejně tak může být celostátně dobrá dostupnost lékařské péče a zároveň několik území s významným nedostatkem konkrétní specializace.

Evropská regionální data ostatně ukazují, že i uvnitř zemí se sociální rizika mohou významně lišit. V roce 2024 patřilo šest z osmi českých regionů NUTS 2 mezi evropské regiony s mírou ohrožení chudobou nebo sociálním vyloučením pod 12,5 procenta; Jihozápad měl hodnotu 8,8 procenta.

Ani příznivý regionální údaj však neznamená, že uvnitř regionu nejsou problémová místa.

Proto musí mít ukazatele více geografických vrstev.

Republika.

Vhodný region.

Spádová oblast.

A tam, kde je to metodicky možné a bezpečné, menší území.

Malá čísla ale mohou lhát

Čím menší území sledujeme, tím větší je problém statistické nejistoty.

V malé obci může změna situace několika rodin výrazně změnit procentní ukazatel.

Výběrové šetření může mít příliš malý vzorek.

Zveřejnění podrobných dat může ohrozit soukromí.

A meziroční výkyv nemusí znamenat skutečný trend.

Proto má Model 77 odolat pokušení vytvořit detailní mapu každého sociálního jevu za každou obec.

Někdy je přesnější použít větší územní jednotku.

Nebo víceletý průměr.

Nebo administrativní data.

Správná granularita je ta, která ještě poskytuje spolehlivou informaci.

Ne ta, která vytvoří nejbarevnější mapu.

Zemský obvod potřebuje vlastní datový profil

Pokud by Model 77 vedl ke vzniku zemských obvodů, každý z nich by měl mít standardizovaný veřejný datový profil.

Stejné definice.

Stejné časové řady.

Stejnou metodiku.

A možnost srovnání.

Ne proto, abychom sestavili žebříček „nejlepšího“ a „nejhoršího“ obvodu.

Ale aby bylo možné zjistit rozdíly a ptát se na jejich příčiny.

Jeden obvod může mít vyšší podíl seniorů.

Jiný větší sociální vyloučení.

Třetí problém s bydlením.

Čtvrtý velmi dobré ekonomické výsledky, ale špatnou dostupnost některých služeb.

Právě proto jedno skóre nedává smysl.

Politická jednotka potřebuje profil, nikoli známku.

Profil musí rozlišovat stav a výkon veřejné správy

To je mimořádně důležité.

Obvod může mít vysokou nezaměstnanost.

Je za to automaticky odpovědná jeho samospráva?

Ne.

Mohla zaniknout velká továrna.

Mohla přijít hospodářská recese.

Mohla se změnit struktura průmyslu.

Stejně tak může mít území vysoký podíl seniorů z důvodu dlouhodobé demografie.

Veřejná správa nemá být hodnocena za skutečnost, kterou nemůže ovlivnit.

Má být hodnocena za to, co s ní dělá v rámci svých kompetencí.

Proto musí každá sada indikátorů oddělovat:

STAV ÚZEMÍ

a

VÝKON INSTITUCE.

Pokud tuto hranici neuděláme, vytvoříme nespravedlivé hodnocení.

Ukazatel musí mít svého odpovědného vlastníka

Model 77 pracuje s principem jedné hlavní odpovědnosti za kompetenci.

Podobná logika může platit i pro měření.

Každý klíčový ukazatel má potřebovat jasnou vazbu:

UKAZATEL → VEŘEJNÁ FUNKCE → KOMPETENCE → ODPOVĚDNÁ ÚROVEŇ

Například celostátní míra příjmové chudoby není ukazatelem výkonu jednoho ministerstva.

Ovlivňuje ji ekonomika, daně, dávky, pracovní trh i domácnosti.

Naopak čekací doba konkrétní zákonem garantované služby už může mít mnohem přímějšího odpovědného aktéra.

Čím dále je ukazatel od konkrétní kompetence, tím opatrnější musíme být při přisuzování odpovědnosti.

Výsledek potřebuje kontext

Představme si, že v jednom obvodu vzrostl počet lidí využívajících osobní asistenci o dvacet procent.

Je to dobrá zpráva?

Bez kontextu nevíme.

Možná služba konečně rozšířila kapacitu.

Možná dramaticky vzrostl počet lidí s potřebou podpory.

Možná byli lidé přesunuti z jiné služby.

Nebo změnila definici statistika.

Každý významný ukazatel proto potřebuje alespoň:

definici,

zdroj,

referenční období,

metodu,

časovou řadu,

a upozornění na metodickou změnu.

To není drobná technická poznámka.

Bez ní můžeme porovnávat čísla, která ve skutečnosti znamenají něco jiného.

Metodická změna nesmí být vydávána za společenskou změnu

ČSÚ například u Výběrového šetření pracovních sil upozorňuje na metodické změny, které je nutné při interpretaci zaměstnanosti a nezaměstnanosti zohledňovat.

Podobné změny jsou přirozené.

Statistika se vyvíjí.

Zlepšují se zdroje dat.

Mění se klasifikace.

Problém vzniká, pokud se před a po změně mechanicky nakreslí jedna čára a rozdíl se začne interpretovat jako skutečný společenský posun.

Veřejný datový systém proto potřebuje auditní stopu.

CO SE ZMĚŘILO → JAK → KDY → ZDA JE ÚDAJ SROVNATELNÝ S MINULOSTÍ

To je další oblast, kde má digitalizace velký význam.

Čím více ukazatelů vytvoříme, tím méně jim může někdo rozumět

Soudržnost je komplexní.

Přirozenou reakcí analytika je vytvořit stovky ukazatelů.

Příjem.

Dluh.

Zaměstnání.

Bydlení.

Školství.

Zdraví.

Péče.

Důvěra.

Mobilita.

Demografie.

Sociální kontakty.

A desítky podkategorií každého tématu.

Pro odbornou databázi je to v pořádku.

Pro veřejné řízení nikoli.

Pokud dashboard obsahuje 427 stejně důležitých čísel, ve skutečnosti neobsahuje žádnou prioritu.

Proto by Model 77 měl pracovat ve dvou vrstvách.

První:

podrobná otevřená datová základna pro odbornou analýzu.

Druhá:

malý stabilní veřejný dashboard klíčových výsledků.

Detail nesmí být odstraněn.

Ale veřejnost a politické vedení musí být schopny vidět hlavní obraz.

Klíčové ukazatele mají být stabilní

Politická reprezentace má přirozenou tendenci vybírat ukazatele, které právě vypadají dobře.

Jedna vláda zdůrazní zaměstnanost.

Druhá počet nových služeb.

Třetí výši sociálních výdajů.

Tak se ale nedá dlouhodobě hodnotit vývoj.

Základní sada ukazatelů má být metodicky relativně stabilní napříč volebními obdobími.

Nový ukazatel lze přidat.

Starý lze metodicky upravit.

Ale neměl by zmizet jen proto, že se jeho vývoj politicky nehodí.

Soudržnost se odehrává v horizontu delším než jedno volební období.

Potřebuje proto datovou paměť.

Neměřme pouze dnešní stav. Měřme také budoucí riziko

Část ukazatelů popisuje současnost.

Kolik lidí je chudých.

Kolik lidí čeká na službu.

Jaká je nezaměstnanost.

Jiné mohou fungovat jako varovné indikátory.

Kolik dětí dlouhodobě selhává ve škole.

Jak rychle stárne určité území.

Kolik pracovníků bude potřeba v dlouhodobé péči.

Kolik domácností nemá finanční rezervu.

Jak se vyvíjí dostupnost bydlení.

Takové ukazatele ještě neříkají, že společenský problém právě nastal.

Ukazují, že může vzniknout.

Odpovědný stát potřebuje obojí:

ZPOŽDĚNÉ UKAZATELE → CO SE STALO

PŘEDSTIHOVÉ UKAZATELE → KDE SE ZVYŠUJE RIZIKO

Jinak bude sociální politika vždy pouze opravovat následky.

Ani předstihový ukazatel není věštba

Pokud statistika ukáže rychlé stárnutí regionu, je rozumné plánovat budoucí péči.

Neznamená to, že přesně víme, kolik lůžek bude potřeba v roce 2047.

Technologie se změní.

Zdravotní stav seniorů se může změnit.

Rodinné struktury také.

Proto mají dlouhodobé indikátory pracovat se scénáři.

Ne s předstíranou přesností.

Čím vzdálenější budoucnost, tím větší prostor nejistoty.

To má být v datech vidět.

Mezinárodní srovnání je užitečné. Nesmí se stát závodem

Česká republika může zjistit, že má nižší míru chudoby než většina EU.

To je významná informace.

Nemá z ní ale vyvozovat:

„Jsme první, není co řešit.“

Stejně tak horší výsledek než jiná země automaticky neznamená, že máme převzít její politiku.

Země mají jinou demografii.

Jiné ceny bydlení.

Jinou rodinnou strukturu.

Jiné sociální systémy.

Mezinárodní srovnání má být především zdrojem otázky:

PROČ SE LIŠÍME?

Teprve potom:

MŮŽEME SE Z ROZDÍLU NĚCO NAUČIT?

Žebříček je jednoduchý.

Příčinné vysvětlení mnohem těžší.

Korelace není odpovědnost

Region s vyššími sociálními výdaji může mít vyšší míru sociálních problémů.

Z toho nelze vyvodit, že vyšší výdaje problém způsobily.

Možná právě vyšší problém způsobil vyšší výdaje.

Škola s větším počtem asistentů může mít horší výsledky.

Možná proto, že pracuje s náročnější skupinou dětí.

Obec s více sociálními pracovníky může evidovat více sociálních případů.

Možná proto, že je umí lépe identifikovat.

Proto musí veřejné hodnocení rozlišovat:

MONITORING

od

KAUZÁLNÍHO VYHODNOCENÍ.

Monitoring říká, co se děje.

Evaluace se snaží zjistit, co způsobila konkrétní politika.

Obojí potřebujeme.

Ale není to totéž.

Pilotní projekt má být navržen tak, aby se z něj dalo něco zjistit

Stát často spustí nový program.

Po třech letech oznámí, kolik lidí jím prošlo a kolik peněz utratil.

To není skutečné vyhodnocení.

Pokud chceme vědět, zda program fungoval, musíme ještě před spuštěním definovat:

Jaký problém má změnit?

Jaký výsledek očekáváme?

Co budeme měřit?

V jakém horizontu?

A s čím výsledek porovnáme?

To je zvlášť důležité u Modelu 77.

Pokud bychom například pilotně změnili organizaci určité veřejné služby v několika územích, reforma musí být navržena tak, aby se dala porovnat s relevantní alternativou.

Jinak po několika letech zjistíme pouze to, že reforma proběhla.

Ne zda byla lepší.

Data nemají pouze ospravedlňovat politiku. Mají mít možnost ji vyvrátit

To je možná nejdůležitější metodický princip celé studie.

Pokud vytvoříme ukazatele pouze proto, abychom dokázali, že Model 77 funguje, nejsou to ukazatele.

Jsou to argumentační dekorace.

Musíme předem připustit výsledek, který se nám nebude líbit.

Pokud menší zemské obvody nezlepší dostupnost služeb.

Pokud zvýší administrativní náklady.

Pokud prohloubí územní rozdíly.

Pokud budou mít problém získat odborníky.

Pokud občan žádnou změnu nepocítí.

Pak musí být možné říci:

HYPOTÉZA SE NEPOTVRDILA.

Právě proto je měření tak důležité.

Ne jako marketing reformy.

Jako možnost reformu změnit nebo zastavit.

Soudržnost nemá mít jednu známku

Mohli bychom všechny ukazatele sečíst.

Chudobu.

Nezaměstnanost.

Důvěru.

Zdraví.

Osamělost.

Vzdělávací mobilitu.

Přidělit jim váhy.

A vytvořit „Index soudržnosti České republiky“.

Například 71,4 bodu.

Takové číslo by bylo mediálně přitažlivé.

Analyticky problematické.

Proč má být chudoba vážena 20 procenty a důvěra 10?

Je horší dvoubodové zhoršení materiální deprivace, nebo pětiprocentní pokles důvěry?

Kolik bodů osamělosti odpovídá jednomu bodu školní mobility?

Na tyto otázky neexistuje neutrální matematická odpověď.

Váhy by skryly hodnotová rozhodnutí za zdánlivou přesnost.

Proto je lepší několik rozměrů vidět odděleně.

Jedno číslo nabízí jednoduchost.

Profil nabízí informaci.

Model 77 potřebuje druhé.

Pracovní datový rámec soudržnosti

Z předchozích kapitol se začíná skládat poměrně jasný obraz.

Soudržnost bychom měli sledovat v několika propojených dimenzích.

Materiální bezpečí: příjmová chudoba, materiální deprivace, finanční rezerva a náklady bydlení.

Schopnost návratu: délka nezaměstnanosti, přechody do práce, opakované propady a dlouhodobá závislost na pomoci tam, kde je návrat realistický.

Rovnost příležitostí: vztah rodinného prostředí a vzdělávacích výsledků, pokračování ve vzdělávání a dlouhodobá sociální mobilita.

Dostupnost základních služeb: čekací doby, dojezd, nenaplněná potřeba zdravotní a sociální péče.

Samostatnost: možnost člověka se zdravotním postižením nebo potřebou péče žít podle svých schopností co nejvíce vlastním životem.

Sociální vztahy: dostupnost podpory, osamělost a sociální izolace.

Důvěra a zkušenost se státem: férovost, možnost nápravy a důvěra ve veřejné instituce.

Územní rozdíly: zda základní životní možnosti nejsou nepřiměřeně závislé na místě bydliště.

A finanční udržitelnost: zda dnešní solidarita vytváří závazky, které budou budoucí generace schopné nést.

Nejde o devět samostatných světů.

Právě jejich propojení tvoří soudržnost.

Občan musí z dat poznat, co stát skutečně slíbil

Veřejný dashboard nemá být analytický sklad.

Měl by odpovídat na několik srozumitelných otázek.

Kolik lidí propadá do vážného materiálního problému?

Jak dlouho v něm zůstávají?

Dokážou lidé po ztrátě práce znovu získat samostatnost?

Mají děti podobnou možnost rozvoje bez ohledu na rodinné zázemí?

Je potřebná péče dostupná?

Kde jsou největší regionální mezery?

A zlepšují se problémy, do kterých stát investuje veřejné prostředky?

Detailní metodika může být pod nimi.

První pohled musí být pochopitelný i bez studia statistiky.

Každý ukazatel potřebuje také otázku „Co s tím můžeme udělat?“

Pokud zjistíme, že osamělost roste, nemusí mít ministerstvo automaticky kompetenci problém vyřešit.

Pokud zjistíme rozdíl v délce života podle vzdělání, nejde o ukazatel jedné nemocnice.

Proto mají být výsledkové ukazatele spojeny s kompetenční mapou opatrně.

U každého problému se má veřejná správa ptát:

Která část je ovlivnitelná?

Jakým nástrojem?

Na jaké úrovni?

A kdo za nástroj odpovídá?

Právě zde se propojuje měření s celým konceptem Modelu 77:

PROBLÉM → DATA → PŘÍČINA → KOMPETENCE → ODPOVĚDNÁ ÚROVEŇ → NÁSTROJ → VÝSLEDEK → NÁPRAVA

Bez tohoto řetězce data pouze popisují společnost.

S ním mohou pomáhat stát řídit.

Co by tento přístup vyvrátilo?

Ani rozsáhlejší měření nemusí automaticky zlepšit stát.

Pokud sběr dat stojí více než jejich informační hodnota, vzniká administrativní zátěž bez přínosu.

Pokud ukazatele vedou instituce k tomu, aby optimalizovaly číslo místo skutečné služby, škodí.

Pokud veřejný dashboard zjednoduší problém natolik, že začne vytvářet falešné závěry, neplní svou funkci.

Pokud jsou data zveřejňována na příliš malé územní úrovni a ohrožují soukromí, je granularita příliš vysoká.

Pokud jsou metodiky tak složité, že jim rozumí jen jejich autoři, veřejná kontrola slábne.

A pokud žádný ukazatel nemůže vést k přehodnocení politiky, měření je pouze dekorací.

Proto musí i datový systém splnit test minimální reformy.

Nejdříve využít data, která už stát sbírá.

Propojit je tam, kde je to právně a technicky možné.

Odstranit duplicity.

A až potom vytvářet nové povinnosti.

NEJPRVE LEPŠÍ VYUŽITÍ DAT → POTOM NOVÝ SBĚR.

Vztah k Modelu 77

Měření soudržnosti je pro Model 77 důležité z ještě jednoho důvodu.

Bez společných dat nelze spravedlivě hodnotit nové územní uspořádání.

Každý případný zemský obvod proto musí používat stejný základní datový standard.

Nemá si vytvářet vlastní definici chudoby.

Vlastní definici čekací doby.

Vlastní ukazatel dostupnosti.

Nebo vlastní způsob vykazování sociálních služeb tak, že výsledky nejdou srovnat.

Lokální experiment může být užitečný.

Základní měření musí zůstat kompatibilní.

Proto by měl Model 77 pracovat s principem:

JEDNOTNÁ METODIKA → OTEVŘENÁ DATA → ÚZEMNÍ PROFIL → ODPOVĚDNÁ KOMPETENCE → VEŘEJNÉ VYHODNOCENÍ

Tak lze decentralizovat rozhodování a současně neztratit schopnost vidět republiku jako jeden celek.

Soudržnost se pozná ve chvíli problému

Nakonec lze celý rozsáhlý systém ukazatelů vrátit k velmi jednoduché otázce.

Co se stane člověku, když přijde problém?

Přijde o práci.

Onemocní.

Narodí se s postižením.

Začne pečovat o rodiče.

Zůstane sám.

Nevystačí s příjmem.

Nebo vyrůstá v prostředí, které mu dává výrazně slabší výchozí podmínky.

Propadne mezi systémy?

Zůstane v problému roky?

Přenese se jeho nevýhoda automaticky na děti?

Nebo existuje cesta, která jej zachytí, stabilizuje a tam, kde je to možné, umožní návrat k samostatnosti?

Právě tento pohyb je podstatou soudržnosti.

Ne absence rozdílů.

Ne maximální sociální rozpočet.

Ne minimální počet příjemců dávek.

Ale schopnost společnosti zvládat rozdíly a životní rizika tak, aby se z dočasného problému zbytečně nestával trvalý společenský osud.

Proto může závěrečný měřicí princip Modelu 77 znít:

NEMĚŘME POUZE, KOLIK POMOCI STÁT POSKYTL. MĚŘME, CO SE POTOM STALO S ČLOVĚKEM.

A pro celou sekci Soudržnost ještě přesněji:

SOUDRŽNÁ SPOLEČNOST NENÍ TA, VE KTERÉ NIKDO NIKDY NEUPADNE. JE TO SPOLEČNOST, VE KTERÉ PÁD NEMUSÍ ZNAMENAT TRVALÉ VYLOUČENÍ, PŮVOD NEMUSÍ URČOVAT BUDOUCNOST A SOLIDARITA ZŮSTÁVÁ FINANČNĚ I INSTITUCIONÁLNĚ SCHOPNÁ POMÁHAT TAKÉ DALŠÍ GENERACI.

Pokud to naše ukazatele dokážou zachytit, mají smysl.

Pokud ne, potřebujeme lepší ukazatele — ne lepší marketing výsledků.