Gramotnost moderní společnosti

Nestačí umět číst, psát a počítat

Ještě před několika generacemi bylo možné základní vzdělanost člověka popsat poměrně jednoduše: umí číst, psát a počítat. Dnes to nestačí. Ne proto, že by tyto schopnosti přestaly být důležité. Právě naopak. Čtenářská a matematická gramotnost zůstávají základem, bez kterého se obtížně rozvíjí téměř všechno ostatní. Jenže člověk dnes zároveň potřebuje rozpoznat důvěryhodnost informace, orientovat se v digitálním prostředí, rozumět základním finančním rozhodnutím, pracovat s daty, chápat principy veřejných institucí a stále častěji také rozpoznat, kdy mu technologie nebo umělá inteligence nabízí přesvědčivě formulovanou, ale chybnou odpověď. Vzdělávací systém tak stojí před novým problémem.

Pokud na každou společenskou změnu odpovíme přidáním nové „gramotnosti“, nového tématu a nakonec nového předmětu, školní den nebude nikdy dost dlouhý. Musíme proto rozlišovat mezi tím, co má člověk skutečně umět, a tím, co kvůli tomu musí škola samostatně vyučovat.

Čtení není schopnost vyslovit napsaná slova

Čtenářská gramotnost bývá někdy považována za samozřejmost.

Dítě se naučí písmena, dokáže přečíst text a úkol je splněn.

Jenže skutečná schopnost pracovat s textem je mnohem širší.

Člověk musí umět:

porozumět významu, najít podstatnou informaci, rozlišit tvrzení od argumentu, propojit informace z několika částí textu a posoudit, zda závěr skutečně vyplývá z předložených údajů.

Právě to je schopnost, kterou potřebuje při čtení smlouvy, pracovního návodu, novinového článku, odborného textu i rozhodnutí úřadu.

Výsledky PISA 2022 ukazují, že čeští patnáctiletí byli ve čtenářské gramotnosti nad průměrem OECD: minimální úrovně 2 dosáhlo 79 procent českých žáků oproti 74 procentům v průměru OECD. Současně to ale znamená, že přibližně pětina této základní úrovně nedosáhla.

To je důležitější informace než jednoduché konstatování, zda jsme v mezinárodním žebříčku nad nebo pod průměrem.

Otázka zní:

Kolik mladých lidí opouští povinné vzdělávání bez schopnosti bezpečně pracovat s textem, který budou potřebovat v běžném životě?

Čtenářská gramotnost není jen úkolem češtiny

Pokud je práce s textem základní schopností, nemůže za ni odpovídat pouze učitel českého jazyka.

Žák čte také zadání v matematice.

Text o historické události.

Popis experimentu ve fyzice.

Odborný postup v učňovském oboru.

Graf doplněný komentářem v zeměpisu.

Schopnost rozumět textu proto musí prostupovat výukou.

Podobný princip platí i pro další gramotnosti.

Některé věci nepotřebují vlastní předmět.

Potřebují být přirozenou součástí více předmětů.

Matematická gramotnost není rychlost počítání

Stejné nedorozumění může vznikat u matematiky.

Umět počítat je důležité.

Ale praktická matematická gramotnost znamená také rozumět tomu, co číslo znamená.

Procentům.

Poměrům.

Pravděpodobnosti.

Grafům.

Průměrům.

Riziku.

Člověk se s nimi setkává při úvěru, pojištění, cenové nabídce, zdravotních statistikách, veřejném rozpočtu i při čtení zpráv.

Českým patnáctiletým se v PISA 2022 podařilo dosáhnout alespoň základní úrovně matematické gramotnosti v 74 procentech případů, zatímco průměr OECD byl 69 procent. Současně přibližně čtvrtina českých žáků této úrovně nedosáhla.

Ani matematická gramotnost proto není jen problém lidí, kteří chtějí studovat techniku.

Je součástí každodenní samostatnosti.

Problém nekončí odchodem ze školy

Zajímavý pohled nabízí také mezinárodní výzkum dovedností dospělých.

V nejnovějším šetření OECD dosáhli čeští dospělí ve věku 16 až 65 let ve čtenářské gramotnosti výsledku blízkého průměru OECD a v numerické gramotnosti výsledku nad průměrem. Přesto mělo 25 procent dospělých nízkou úroveň čtenářské gramotnosti a 21 procent nízkou úroveň numerické gramotnosti. OECD současně zjistila, že proti předchozímu šetření se průměrná čtenářská gramotnost českých dospělých zhoršila a rozdíl mezi nejsilnějšími a nejslabšími skupinami se zvětšil.

To ukazuje něco podstatného.

Gramotnost není certifikát získaný ukončením školy.

Je to schopnost, kterou člověk používá — nebo postupně ztrácí.

Vzdělanost proto nelze měřit pouze dosaženým stupněm školy.

Digitální gramotnost není schopnost používat telefon

Mladší generace bývají někdy automaticky označovány za digitálně gramotné, protože vyrůstají s mobilními telefony a internetem.

Používání technologie ale není totéž jako její porozumění.

Digitálně gramotný člověk by měl například vědět:

jak pracovat s daty, jak chránit své účty a soukromí, jaké informace o sobě zveřejňuje, jak funguje vyhledávání a doporučovací systémy a kdy může digitální nástroj selhat.

Nemusí znát technické detaily každého systému.

Měl by ale chápat dost na to, aby jej dokázal používat bezpečně a samostatně.

Česká Strategie vzdělávací politiky 2030+ proto řadí digitální gramotnost a informatické myšlení mezi důležité oblasti rozvoje žáků a současně zdůrazňuje potřebu jasně definovat základní gramotnosti, kterých má žák dosáhnout při přechodu mezi stupni vzdělávání.

Umělá inteligence mění význam digitální gramotnosti

Generativní umělá inteligence přidává další vrstvu.

Dříve bylo jedním z hlavních úkolů najít informaci.

Dnes může systém během několika sekund vytvořit odpověď, shrnutí, výpočet, obrázek nebo počítačový program.

Nová otázka zní:

Je výsledek správný?

Člověk proto potřebuje nejen umět nástroj použít.

Musí mít dostatečné znalosti, aby jeho výstup dokázal zkontrolovat.

To je důležitý paradox.

Čím schopnější jsou digitální nástroje, tím méně může být skutečná vzdělanost zaměňována se schopností najít odpověď.

Hodnota se přesouvá k porozumění.

Mediální gramotnost není výuka „správných médií“

V informačním prostředí potřebuje člověk schopnost rozlišovat mezi různými typy sdělení.

Zpráva není totéž co komentář.

Reklama není nezávislá informace.

Osobní zkušenost není statistika.

Viralita není důkaz pravdivosti.

A počet lidí, kteří určitému tvrzení věří, nevypovídá automaticky o jeho správnosti.

Mediální vzdělávání ale nesmí sklouznout k jednoduchému seznamu:

těmto zdrojům věř a těmto nevěř.

Takový přístup by mohl vytvářet závislost na autoritě místo schopnosti samostatně posuzovat informace.

Důležitější jsou otázky:

Kdo tvrzení předkládá?

Z čeho vychází?

Jaký je původ informace?

Je možné ji nezávisle ověřit?

Co v textu představuje fakt a co interpretaci?

Právě tuto schopnost potřebuje občan bez ohledu na svůj politický názor.

Kritické myšlení není podezřívání všeho

Pojem kritické myšlení bývá používán tak často, že někdy znamená téměř cokoli.

Nemělo by znamenat automatickou nedůvěru.

Člověk, který odmítá každý odborný zdroj pouze proto, že je „kritický“, nemyslí nutně kriticky.

Stejně jako člověk, který bez přemýšlení přijímá každé autoritativní tvrzení.

Kritické myšlení znamená především schopnost přiměřeně hodnotit důkazy.

Ptát se:

Jak silný je zdroj?

Jaká existují jiná vysvětlení?

Co nevíme?

Jaká je míra nejistoty?

A co by mě přesvědčilo, že se mýlím?

Taková schopnost není samostatným školním předmětem.

Musí vznikat při práci s historií, přírodními vědami, matematikou, literaturou i každodenními problémy.

Finanční gramotnost není návod, kterou investici koupit

Moderní člověk přijímá řadu finančních rozhodnutí.

Účet.

Úvěr.

Pojištění.

Spoření.

Nájem nebo hypotéka.

Důchod.

Daně.

Finanční gramotnost proto má své legitimní místo ve vzdělávání.

Jejím cílem ale nemá být doporučovat konkrétní produkty.

Má člověku umožnit rozumět základním principům.

Například rozdílu mezi cenou a celkovými náklady.

Úroku a složenému úročení.

Riziku.

Inflaci.

Rozpočtu domácnosti.

Dlouhodobému závazku.

A také jednoduchému pravidlu, že nabídka finančního produktu může být současně obchodním sdělením někoho, kdo na rozhodnutí zákazníka vydělává.

Dobrá finanční gramotnost tedy není školením spotřebitele pro konkrétní trh.

Je schopností samostatného rozhodování.

Právní gramotnost neznamená vychovávat malé právníky

Člověk nemusí znát celé právní předpisy.

To by nebylo realistické ani užitečné.

Měl by ale rozumět některým základním principům.

Co je smlouva.

Co znamená závazek.

Jaký je rozdíl mezi přestupkem a trestným činem.

Kam se obrátit při sporu.

Co znamená odvolání.

Jaká základní práva člověk má vůči veřejné moci.

Právní gramotnost spočívá také v poznání hranice vlastních schopností.

Vědět, kdy problém zvládnu sám a kdy potřebuji odbornou pomoc.

To je obecnější princip vzdělanosti:

NENÍ NUTNÉ VŠECHNO VĚDĚT. JE ALE DŮLEŽITÉ POZNAT, KDY NĚCO NEVÍM.

Občanská gramotnost nemá vyrábět správného občana

Škola má také pomoci člověku pochopit prostředí, ve kterém jako občan žije.

Jak vzniká zákon?

Co dělá obec?

Co vláda?

Jak fungují soudy?

Jaké jsou možnosti občanské účasti?

Jak lze získat veřejnou informaci?

Jak se lze bránit proti rozhodnutí úřadu?

To není politická výchova v tom smyslu, že by škola měla určovat, co si má student myslet o konkrétní veřejné otázce.

Právě naopak.

Cílem občanské gramotnosti má být, aby si občan dokázal vlastní názor vytvořit a věděl, jak může v demokratickém systému jednat.

MŠMT ve Strategii 2030+ spojuje občanské vzdělávání mimo jiné se znalostmi a schopnostmi potřebnými k orientaci ve veřejném životě a s rozvojem kritického myšlení.

Vědecká gramotnost není znalost seznamu vzorců

Pandemie, energetika, životní prostředí, technologie, medicína nebo umělá inteligence přinášejí veřejné otázky, ve kterých hraje věda významnou roli.

Běžný občan nemůže být odborníkem na všechny oblasti.

Může ale rozumět základní logice vědeckého poznávání.

Že jednotlivá studie nemusí představovat definitivní poznání.

Že korelace není automaticky příčina.

Že měření obsahuje nejistotu.

Že odborný konsenzus se může měnit s novými důkazy.

A že změna odborného závěru nemusí dokazovat selhání vědy — může být právě důsledkem její schopnosti opravovat vlastní poznání.

Taková gramotnost pomáhá člověku pracovat s nejistotou.

Statistická gramotnost bude stále důležitější

Veřejná diskuse používá stále více dat.

To je pozitivní.

Ale číslo může budit dojem přesnosti i tehdy, když je interpretováno špatně.

Proto potřebujeme rozumět alespoň základním otázkám.

Z jak velkého vzorku údaj pochází?

Je reprezentativní?

Co přesně znamená průměr?

Je rozdíl skutečně významný?

Mluvíme o absolutním počtu, nebo podílu?

Jaké období porovnáváme?

Statistická gramotnost není jen matematická dovednost.

Je ochranou před manipulací čísly.

Každý nový problém nemůže znamenat nový školní předmět

Seznam gramotností lze rozšiřovat téměř donekonečna.

Environmentální gramotnost.

Zdravotní gramotnost.

Energetická gramotnost.

Daňová gramotnost.

Bezpečnostní gramotnost.

AI gramotnost.

Každá z těchto oblastí může obsahovat důležitá témata.

Ale školní čas je omezený.

Pokud na každou potřebu společnosti odpovíme novým předmětem, výsledkem bude stále širší obsah a stále menší čas na jeho skutečné zvládnutí.

Proto má každé nové téma projít testem:

Je to skutečně nová základní schopnost?

Nebo je to aplikace schopnosti, kterou už máme učit jinde?

Například schopnost rozpoznat nedůvěryhodný výstup umělé inteligence je zčásti digitální gramotnost.

Ale také čtenářská, informační, odborná a kritická gramotnost.

Možná tedy nepotřebujeme předmět „obrana proti AI“.

Potřebujeme kvalitnější vzdělání.

Základní gramotnosti musí mít garantovanou úroveň

Pokud některé schopnosti považujeme za nezbytné pro samostatný život, nestačí je uvést ve vzdělávacím programu.

Musíme také vědět, zda je děti skutečně získaly.

To neznamená, že vše musí být kontrolováno jedním celostátním testem.

Znamená to ale potřebu jasněji definovat:

CO MÁ ČLOVĚK V URČITÉ FÁZI VZDĚLÁVÁNÍ SKUTEČNĚ UMĚT.

Ne pouze jaké téma „probral“.

Rozdíl je zásadní.

Probraná látka je informace o aktivitě školy.

Zvládnutá gramotnost je informace o schopnosti žáka.

Minimum není maximum

Stanovení základní úrovně má také riziko.

Systém se může začít soustředit pouze na minimum.

To by byla chyba.

Společný standard má určit hranici, pod kterou nechceme nikoho nechat propadnout.

Nemá určovat strop.

Student, který má schopnosti postupovat dále, musí mít možnost dosáhnout výrazně vyšší úrovně.

Platí tedy:

GARANTOVANÉ MINIMUM PRO KAŽDÉHO → OTEVŘENÉ MAXIMUM PODLE SCHOPNOSTÍ A ZÁJMU.

Gramotnost se pozná použitím

Možná nejdůležitější změna spočívá v tom, jak výsledky vzdělávání hodnotíme.

Pokud chceme zjistit, zda člověk rozumí procentům, nemá pouze zopakovat definici.

Má je použít.

Pokud chceme zjistit, zda pracuje s informacemi, má porovnat několik zdrojů.

Pokud chceme ověřit finanční gramotnost, má rozpoznat rozdíl mezi dvěma nabídkami.

Pokud chceme hodnotit občanskou gramotnost, má vědět, kam se obrátit v konkrétní veřejné situaci.

Pracovní princip proto zní:

GRAMOTNOST = ZNALOST, KTEROU ČLOVĚK DOKÁŽE POUŽÍT.

Bez znalostí to nejde.

Pouhé zapamatování znalosti ale také nestačí.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Pracovní hypotéza říká, že vzdělávací systém má soustředit větší pozornost na omezený počet skutečně základních gramotností a další témata do nich smysluplně integrovat.

Je však nutné testovat i rizika.

Co když integrace znamená, že za určitou gramotnost nakonec nebude odpovídat nikdo?

Co když důraz na praktickou použitelnost oslabí hlubší teoretické znalosti?

Co když měření minimálního standardu začne určovat celý obsah výuky?

Co když neustále přidáváme moderní témata, ale děti kvůli tomu nemají dostatek času zvládnout čtení a matematiku?

A opačně: co když příliš úzké soustředění na tradiční základy nechá studenty nepřipravené na zásadní proměny digitálního světa?

Správná rovnováha se nebude hledat jednou provždy.

Pracovní závěr

Moderní vzdělanost potřebuje více než čtení, psaní a počítání.

Ale bez čtení, psaní a počítání nevznikne ani kvalitní digitální, mediální, finanční nebo občanská gramotnost.

To je důležité pořadí.

Vzdělávací systém proto nemá reagovat na každou novou společenskou výzvu založením dalšího izolovaného předmětu.

Má se nejprve ptát:

Jakou schopnost člověk skutečně potřebuje?

Na jakých základních znalostech stojí?

Kde se ji může nejlépe naučit?

A jak poznáme, že ji opravdu zvládá?

Pracovní vztah může znít:

ZÁKLADNÍ ZNALOST → POROZUMĚNÍ → POUŽITÍ → OVĚŘENÍ INFORMACE → SAMOSTATNÉ ROZHODNUTÍ.

Cílem vzdělávání nemá být člověk, který dostal krátkou výuku o každém problému moderního světa.

Má jím být člověk, který má dostatečně pevný základ, aby se v novém problému dokázal zorientovat, získat potřebné informace, rozpoznat jejich limity a rozhodnout se s vědomím toho, co ví — a co ještě neví.

Právě taková gramotnost bude v rychle se měnícím světě pravděpodobně nejcennější.