Odborné a profesní vzdělávání

Připravit na profesi, ale nezavřít člověka do jediné budoucnosti

České vzdělávání má silnou tradici odborných škol a učňovského vzdělávání. Není to okrajová část systému. Podle OECD absolvovalo v roce 2022 odborně zaměřené středoškolské vzdělávání přibližně 70 procent českých studentů, zatímco průměr zemí OECD byl 44 procent. Právě proto je otázka kvality odborného vzdělávání pro Česko mimořádně důležitá.

Nejde jen o to, zda budou mít firmy dostatek pracovníků. Jde také o to, zda mladý člověk získá vzdělání, které mu umožní dobře začít profesní život a současně se neztratí ve chvíli, kdy se jeho obor za deset nebo dvacet let výrazně promění. To vytváří základní dilema.

Jak připravit člověka dostatečně dobře na konkrétní profesi, aniž bychom ho vzdělávali pouze pro jednu konkrétní práci?

Odborné vzdělávání není vzdělávání druhé kategorie

Ve veřejné debatě někdy vzniká nešťastné dělení.

Na jedné straně stojí údajně „lepší“ všeobecné vzdělávání. Na druhé praktické školy pro ty, kteří nemají pokračovat akademickou cestou.

Takové uvažování je příliš jednoduché.

Moderní ekonomika potřebuje špičkové techniky, řemeslníky, zdravotnické pracovníky, odborníky ve výrobě, logistice, energetice, službách i mnoha dalších oblastech.

Dobře kvalifikovaný odborník může vykonávat velmi složitou práci, používat moderní technologie a nést značnou odpovědnost.

Otázka proto nemá znít, zda je odborné nebo všeobecné vzdělávání hodnotnější.

Důležitější je:

POSKYTUJE KONKRÉTNÍ VZDĚLÁVACÍ CESTA ČLOVĚKU KVALITNÍ A DLOUHODOBĚ POUŽITELNÉ SCHOPNOSTI?

Úzká specializace může být výhodou i pastí

Odborné vzdělávání má přirozeně učit konkrétní profesní schopnosti.

Bez nich by ztratilo svůj smysl.

Problém může vzniknout ve chvíli, kdy je specializace příliš úzká a přichází příliš brzy.

OECD v hodnocení českého vzdělávacího systému upozorňuje právě na vysokou specializaci a roztříštěnost českého odborného vzdělávání. Uvádí, že studenti mohou vybírat z více než 280 odborných oborů a že část systému nedostatečně reaguje na proměny trhu práce.

To nemusí znamenat, že všechny specializované obory jsou špatně.

Ukazuje to ale důležitou otázku:

Potřebujeme od šestnáctiletého člověka opravdu tak přesně vědět, kterou konkrétní profesní větev bude vykonávat?

Čím užší je vzdělání, tím rychleji může absolvent získat velmi konkrétní profesní dovednost.

Současně ale roste riziko, že změna technologie nebo pracovního trhu část této kvalifikace znehodnotí.

Široký odborný základ může být důležitější než přesný název oboru

Jednou z možných cest je vytvářet širší profesní základy.

Místo mnoha úzce oddělených specializací může část vzdělávání spojovat příbuzné obory.

Student technického směru například potřebuje kromě konkrétní odbornosti také rozumět:

• technické dokumentaci,
• měření,
• materiálům,
• bezpečnosti,
• digitálním technologiím,
• základům automatizace,
• pracovním postupům.

Teprve nad tímto základem může vznikat užší specializace.

Podobně lze přemýšlet v dalších oblastech.

Výsledkem nemá být absolvent, který umí od všeho trochu a nic pořádně.

Smyslem je jiný vztah:

ŠIROKÝ ODBORNÝ ZÁKLAD → PRAKTICKÁ SPECIALIZACE → MOŽNOST DALŠÍ SPECIALIZACE BĚHEM ŽIVOTA.

Taková struktura může člověku umožnit profesní změnu bez nutnosti začínat úplně od začátku.

Dobrá odborná škola musí zůstat školou

Odborné vzdělávání nemůže být jen nácvikem pracovních postupů.

Člověk potřebuje také číst s porozuměním, počítat, komunikovat, používat digitální nástroje, orientovat se v informacích a učit se nové věci.

Právě tyto základní schopnosti jsou podstatné ve chvíli, kdy se jeho profese začne měnit.

OECD proto ve své analýze Česka doporučuje vedle větší relevance odborných programů vůči pracovnímu trhu také posilování základních a přenositelných dovedností absolventů.

Nejde tedy o souboj mezi odbornou praxí a všeobecným vzděláním.

Potřebujeme obojí.

Člověk se má naučit konkrétní profesi.

Současně musí získat dostatečný základ, aby se dokázal učit další.

Praxe je nenahraditelná

Řadu profesních dovedností nelze dobře naučit pouze ve školní učebně.

Student potřebuje vidět skutečné pracovní prostředí.

Potřebuje pracovat s reálnými technologiemi, řešit skutečné situace a zjistit, jak jeho obor funguje mimo školní cvičení.

Kvalitní odborné vzdělávání proto potřebuje spojení:

ŠKOLA + PRAXE.

OECD ve své poslední analýze českého vzdělávání upozorňuje na prostor pro větší využívání kvalitního učení přímo v pracovním prostředí a silnější spolupráci škol se zaměstnavateli.

To ovšem neznamená, že by firmy měly převzít řízení vzdělávacího systému.

Firma potřebuje pracovníka dnes. Škola musí myslet na jeho další desetiletí

Zaměstnavatelé jsou pro odborné školství důležitým partnerem.

Znají technologie.

Vědí, které schopnosti jim chybějí.

Mohou poskytovat praxi, vybavení i odborníky.

Jejich perspektiva má ale přirozený limit.

Firma obvykle řeší své současné nebo relativně blízké personální potřeby.

Vzdělávací systém musí přemýšlet o člověku v mnohem delším horizontu.

To, co potřebuje konkrétní podnik dnes, nemusí být totéž, co bude absolvent potřebovat ve čtyřiceti letech.

Proto by měl platit princip:

ZAMĚSTNAVATEL JE PARTNEREM VZDĚLÁVÁNÍ, NIKOLI VLASTNÍKEM VZDĚLÁVACÍ CESTY STUDENTA.

Praktická výuka musí být skutečným vzděláváním

Samotné umístění studenta do firmy ještě nezaručuje kvalitní praxi.

Rozhodující je, co tam skutečně dělá.

Dobrá praxe by měla mít:

jasný vzdělávací cíl, odpovědnou osobu, přiměřenou škálu činností a zpětnou vazbu.

Jinak může student skončit u jednoduchých pomocných úkolů, které mají pro zaměstnavatele hodnotu, ale jeho profesní schopnosti příliš nerozvíjejí.

Proto je nutné rozlišovat:

PRACOVNÍ PŘÍTOMNOST

a

PRAKTICKÉ VZDĚLÁVÁNÍ.

Nejsou to automaticky stejné věci.

Ne každá škola může mít nejmodernější vybavení

Odborné vzdělávání bývá nákladné.

Moderní obráběcí technologie, automatizace, laboratoře, zdravotnická technika nebo jiné specializované vybavení může stát značné prostředky.

Nemusí proto dávat smysl, aby každá škola budovala úplně stejnou odbornou infrastrukturu.

Některé kapacity lze sdílet.

Mohou vznikat odborná centra využívaná více školami, spolupráce se zaměstnavateli nebo společné specializované laboratoře.

Zde se opět dostáváme k principu:

POLITICKÁ NEBO INSTITUCIONÁLNÍ SAMOSTATNOST NEZNAMENÁ POVINNOST DUPLIKOVAT KAŽDOU ODBORNOU KAPACITU.

Důležitý má být přístup studenta ke kvalitnímu vybavení, nikoli vlastnictví každého stroje jeho školou.

Obory nemají být konzervovány jen proto, že existují

Vzdělávací soustava vznikala postupně.

Některé obory mají dlouhou tradici, vlastní školy, učitele i zázemí.

To všechno vytváří přirozenou stabilitu.

Stabilita je užitečná.

Neměla by ale znamenat, že každý existující obor musí existovat navždy ve stejné podobě.

Česká Strategie vzdělávací politiky 2030+ sama pracuje s cílem vytvořit funkční, prostupnou a atraktivní oborovou soustavu, která připraví absolventy nejen na první profesní uplatnění, ale také na další profesní a neprofesní vzdělávání.

To je důležitý princip.

Obor má existovat proto, že poskytuje smysluplnou vzdělávací cestu.

Ne pouze proto, že historicky existuje škola, která jej nabízí.

Ale současná poptávka trhu také není dostatečný argument pro rušení oboru

Stejná opatrnost je nutná opačným směrem.

Krátkodobý pokles zájmu firem o určitou kvalifikaci ještě nemusí znamenat, že má být obor zrušen.

Pracovní trh se mění.

Konjunktura a recese přicházejí.

Některé strategicky důležité odbornosti mohou mít nízký počet absolventů, ale velký význam pro fungování infrastruktury nebo společnosti.

Proto nestačí sledovat pouze:

KOLIK VOLNÝCH MÍST EXISTUJE DNES.

Potřebujeme také hodnotit:

• dlouhodobý vývoj,
• technologické změny,
• věkovou strukturu pracovníků,
• strategické potřeby země,
• možnost přenosu kvalifikace.

Plánování odborného vzdělávání nikdy nebude přesné.

Může však být informovanější.

Student potřebuje kvalitní informace dříve, než si vybere

Rozhodnutí o střední škole může výrazně ovlivnit další život.

Přitom je často činí člověk ve věku, kdy má jen omezenou zkušenost se světem práce.

Proto je kvalitní kariérové poradenství zásadní.

Nemělo by říkat:

„Tuto profesi si vyber, protože je právě nedostatek pracovníků.“

Mělo by studentovi pomoci pochopit:

v čem je dobrý, co ho zajímá, co konkrétní obor skutečně obsahuje, jaké má absolvent možnosti a jak snadné je později pokračovat jiným směrem.

Student má potřebovat informace.

Ne centrální plánování jeho života.

Data o absolventech mohou výrazně pomoci

Při výběru školy by měl mít člověk možnost zjistit mnohem více než název oboru.

Například:

Kolik absolventů pokračuje ve studiu?

Kolik jich pracuje v oboru?

Jak snadno nacházejí zaměstnání?

Jak se jejich uplatnění mění několik let po škole?

Jaká část absolventů přechází do jiné profese?

Podle OECD pracuje až přibližně 40 procent nedávno zaměstnaných absolventů českého odborného vzdělávání mimo obor, který vystudovali. Tento údaj je třeba interpretovat opatrně — práce mimo vystudovaný obor nemusí automaticky znamenat selhání vzdělávání — ale ukazuje, že vztah mezi názvem studijního oboru a skutečnou profesní dráhou není jednoduchý.

Právě proto potřebujeme sledovat skutečné dráhy absolventů.

Ne pouze počty přijatých studentů.

Prostupnost je pojistkou proti špatné volbě v patnácti letech

Člověk se může rozhodnout špatně.

V patnácti letech obzvlášť.

Vzdělávací systém by proto neměl z jedné volby vytvářet téměř nevratné rozhodnutí.

Měla by existovat možnost:

změnit obor, doplnit potřebný základ, pokračovat k maturitě, následně pokračovat v terciárním vzdělávání nebo se později vrátit a získat další kvalifikaci.

Ne každá cesta musí být stejně jednoduchá.

Ale systém by neměl vytvářet zbytečné slepé uličky.

Pracovní princip:

SPECIALIZACE ANO → SLEPÁ ULIČKA NE.

Výuční list nemá být konečnou stanicí

Člověk, který absolvuje učební obor, může být velmi kvalitním odborníkem.

Může také později zjistit, že chce:

rozšířit kvalifikaci, podnikat, vést tým, získat maturitu nebo pokračovat v dalším studiu.

Vzdělávací systém by měl umožňovat takový postup bez potřeby opakovat všechno od začátku.

To je podstata prostupnosti.

Vzdělání získané v jedné etapě života nemá být vymazáno jen proto, že člověk pokračuje jinou cestou.

Modulární vzdělávání může změnit význam kvalifikace

Jednou z cest do budoucna může být postupné skládání kvalifikace z menších částí.

Člověk nemusí vždy potřebovat několik let znovu studovat celý obor.

Může mu chybět konkrétní kompetence.

To otevírá prostor pro:

• profesní kvalifikace,
• kratší vzdělávací moduly,
• uznávání dříve získaných schopností,
• mikrocertifikáty,
• kombinaci školy a praxe.

Tento přístup je důležitý zejména pro dospělé.

Může ale postupně ovlivňovat i počáteční odborné vzdělávání.

Zásadní podmínkou je důvěryhodnost.

Pokud má menší kvalifikace něco znamenat, musí být jasné, co její držitel skutečně umí.

Kvalifikace nemá být sbírkou certifikátů

Modularizace má také riziko.

Systém může začít produkovat stále větší počet kurzů, osvědčení a certifikátů, jejichž skutečná hodnota bude obtížně čitelná.

To by nebylo zjednodušení.

Byla by to nová forma nepřehlednosti.

Proto má být kvalifikační systém srozumitelný nejen institucím, ale především lidem a zaměstnavatelům.

Certifikát má být informace o schopnosti.

Ne administrativní cíl sám o sobě.

Odborný učitel musí znát školu i skutečný obor

Velkým tématem je také kvalita lidí, kteří odborné předměty vyučují.

Technologie se v některých oborech mění rychle.

Pokud pedagog dlouhodobě ztratí kontakt s praxí, může postupně učit svět, který už neexistuje.

Proto může být užitečné podporovat pohyb oběma směry:

ODBORNÍK Z PRAXE → ŠKOLA

a

UČITEL → DOČASNÁ ZKUŠENOST V PRAXI.

To samozřejmě vyžaduje pružnější personální pravidla.

Škola má chránit pedagogickou kvalitu.

Neměla by ale vytvořit tak vysokou administrativní bariéru, že kvalitní odborník z reálného prostředí nemůže smysluplně část svého času věnovat výuce.

Regionální potřeby jsou důležité, ale student není majetkem regionu

Odborné školy mají silnou vazbu na regionální ekonomiku.

To je logické.

Jiné profesní potřeby mohou být v průmyslové oblasti, jiné v turistickém regionu a jiné v okolí velkého města.

Regionální pohled proto má mít při plánování nabídky význam.

Ale opět existuje hranice.

Student se může odstěhovat.

Ekonomická struktura regionu se může změnit.

A vzdělávací systém nemá člověka připravovat pouze pro potřeby několika místních zaměstnavatelů.

Regionální relevance je důležitá.

Přenositelnost kvalifikace je ale stejně důležitá.

Odborné školství nemůže pouze předpovídat pracovní trh

Snaha přesně naplánovat, kolik bude ekonomika potřebovat svářečů, programátorů, zdravotníků nebo techniků za deset let, má přirozené limity.

Některé trendy dokážeme odhadnout.

Přesný vývoj nikoli.

Technologická změna může jednu specializaci během několika let proměnit.

Jiná profese může vzniknout.

Další nezmizí, ale radikálně změní své pracovní postupy.

Proto je lepší budovat systém, který není závislý na dokonalé předpovědi.

To znamená kombinovat:

DATA O TRHU PRÁCE + ODBORNÝ ZÁKLAD + PŘENOSITELNÉ DOVEDNOSTI + PROSTUPNOST + CELOŽIVOTNÍ UČENÍ.

Odborné vzdělávání nekončí maturitou ani výučním listem

Právě odborné vzdělávání ukazuje, proč už nemůžeme školství vnímat jako jednorázovou přípravu na život.

Technik se bude učit nové technologie.

Účetní nové systémy a pravidla.

Řemeslník nové materiály.

Zdravotnický pracovník nové postupy.

Profese se budou vyvíjet i tam, kde samotná pracovní místa nezaniknou.

Počáteční vzdělání proto musí vytvořit základ pro další učení.

Ne předstírat, že člověka připraví jednou provždy.

Co by tuto hypotézu zpochybnilo?

Pracovní hypotézou je, že české odborné vzdělávání potřebuje spojovat kvalitní profesní přípravu s širším základem, větší prostupností a lepší vazbou na praxi.

Takový přístup ale musí být testován.

Co když širší obory povedou k tomu, že absolvent nebude dostatečně připraven na žádnou konkrétní profesi?

Co když modularizace způsobí nepřehlednost kvalifikací?

Co když příliš silné zapojení firem povede k přípravě studentů pouze pro konkrétní zaměstnavatele?

A opačně: co když příliš slabé spojení se zaměstnavateli způsobí, že školy budou učit zastaralé technologie?

Co když slučování oborů zhorší dostupnost vzdělávání v některých regionech?

A co když zdánlivě neefektivní malý obor zajišťuje kvalifikaci, kterou země skutečně potřebuje?

To jsou otázky, které nelze vyřešit jedním celostátním pravidlem.

Pracovní závěr

Odborné vzdělávání nemá stát před volbou mezi dvěma extrémy.

Na jedné straně úzká příprava člověka na jedno konkrétní pracovní místo.

Na druhé všeobecné vzdělání bez dostatečné profesní použitelnosti.

Smysluplnější cesta leží mezi nimi.

SPOLEČNÝ ZÁKLAD → ŠIROKÝ ODBORNÝ ZÁKLAD → KVALITNÍ PRAXE → SPECIALIZACE → MOŽNOST DALŠÍHO UČENÍ.

Cílem odborné školy nemá být absolvent, který je dokonale připraven pouze na svůj první pracovní den.

Měla by připravit člověka, který první profesi skutečně umí — a zároveň má dostatečné schopnosti na to, aby ji během života dokázal změnit, rozšířit nebo nahradit jinou.

Právě zde se odborné vzdělávání propojuje s širší myšlenkou vzdělanosti.

Úspěchem není pouze zaměstnat absolventa po škole.

Úspěchem je dát mu profesní schopnost, samostatnost a možnost dalšího růstu.

Proto by se při každé reformě odborného školství měla klást nejen otázka:

„Potřebuje ekonomika tuto profesi dnes?“

Ale také:

„Co z tohoto vzdělání zůstane člověku, když bude svět práce za dvacet let jiný?“