Solidarita nemá odstranit rozdíly, ale zabránit tomu, aby se z pádu stal osud

Člověk může přijít o práci, vážně onemocnět, narodit se se zdravotním postižením, zůstat sám s dítětem nebo začít pečovat o stárnoucího rodiče. Může také vyrůstat v rodině, která mu nemůže nabídnout stejné možnosti jako rodina o několik ulic dál. Žádná společnost nedokáže podobná rizika odstranit. A společnost, která by se snažila odstranit všechny rozdíly mezi lidmi, by velmi rychle narazila na hranice osobní svobody.

Soudržnost proto neznamená, že všichni mají stejně. Neznamená ani stát, který přebírá odpovědnost za každý lidský problém. Její podstata je praktičtější: společnost má být schopna zvládat rozdíly, životní rizika a změny tak, aby jeden problém člověka zbytečně neodsoudil k dlouhodobému pádu a aby rodinný původ, zdravotní stav nebo místo narození předem neurčovaly celý jeho další život. Právě tím se soudržnost liší od prostého přerozdělování peněz. Finance jsou nezbytnou součástí sociální politiky, ale samy o sobě ještě neříkají, zda společnost skutečně funguje.

Česká společnost nezačíná ze špatné pozice

Česko patří v evropském srovnání mezi země s nízkým podílem lidí ohrožených chudobou nebo sociálním vyloučením. Podle Eurostatu bylo v roce 2025 v takové situaci 11,5 procenta obyvatel, nejméně ze všech členských států Evropské unie. Průměr EU činil 20,9 procenta. (ec.europa.eu)

Český statistický úřad zároveň uvádí míru ohrožení příjmovou chudobou 9,6 procenta a materiální a sociální deprivaci 5,8 procenta. (csu.gov.cz)

Je důležité tento výsledek nepřehlížet. Česká společnost není společností všeobecné sociální nouze. Analýza sociálních problémů nemá vytvářet obraz země, který neodpovídá datům.

Stejně chybné by ale bylo z příznivého průměru vyvodit, že je sociální otázka vyřešena. Statistiky chudoby samy neukazují, jak dlouho člověk v problému zůstává, zda se dokáže vrátit do práce, jak dostupná je péče v jeho regionu nebo nakolik jeho životní možnosti ovlivňuje rodina, do které se narodil. Právě tady začíná podstatnější otázka soudržnosti: nikoli jen kolik lidí právě teď splňuje určitou statistickou definici, ale co se s nimi děje v čase.

Pomoc má člověka zachytit, ne v problému udržovat

Sociální stát je nejviditelnější ve chvíli, kdy vyplácí dávku. Jenže dávka není výsledkem. Je nástrojem.

Člověk ztratí příjem a veřejný systém mu pomůže překlenout období, kdy není schopen pokrýt základní potřeby. To může být přesně správně. Důležitá je ale další otázka: co následuje potom?

Pokud může pracovat, umožňuje mu systém návrat k vlastnímu příjmu? Pokud potřebuje rekvalifikaci, je dostupná? Pokud práci nemůže přijmout kvůli nedostupné péči o dítě, řešíme skutečnou překážku, nebo pouze její finanční důsledek? Pokud člověku brání v zaměstnání doprava, zdravotní omezení nebo bydlení, odpovídá používaný nástroj povaze problému?

Sociální systém by proto měl umět člověka nejprve stabilizovat a tam, kde je to možné, vytvořit cestu zpět k samostatnosti. Ne vždy je však návrat k plné samostatnosti možný. Člověk s těžkým zdravotním postižením může potřebovat podporu po celý život. Ve vysokém věku může dojít k trvalé ztrátě soběstačnosti. Některá chronická onemocnění nelze odstranit rekvalifikací ani pracovním bonusem. V takových případech není dlouhodobá solidarita selháním systému. Naopak je jeho legitimní funkcí. Cílem potom není člověka ze systému „dostat“, ale zajistit mu co největší dosažitelnou míru důstojnosti, autonomie a možnosti rozhodovat o vlastním životě.

Práce je zásadní, ale systém musí rozlišovat motivaci a možnost

Práce patří k nejsilnějším mechanismům sociálního začlenění. Přináší příjem, zkušenosti, profesní kontakty i možnost postupného ekonomického osamostatnění. Sociální systém proto musí být nastaven tak, aby vyšší pracovní příjem skutečně zlepšoval výslednou situaci domácnosti.

Pokud člověk začne pracovat více, ale současně rychle ztrácí dávky a jeho disponibilní příjem se téměř nezmění, vzniká špatná pobídka. Ani dobře nastavený systém dávek ale nedokáže vyřešit všechno. Člověk může chtít pracovat, ale nemít kam umístit dítě. Může žít v místě bez použitelné dopravy. Může potřebovat změnu kvalifikace nebo vhodnější pracovní podmínky. Je proto důležité odlišovat neochotu od nemožnosti. Stát může po člověku legitimně požadovat aktivitu tam, kde ji skutečně může vykonávat. Nemůže ale sankcí vytvořit školku, autobus, pracovní místo nebo zdravotní stav, které neexistují. Osobní odpovědnost dává největší smysl tam, kde existuje reálná možnost volby.

Rodina zůstává základním místem solidarity

Velkou část péče ve společnosti neposkytuje stát, ale rodina. Rodiče pečují o děti, partneři o sebe navzájem a dospělé děti často o stárnoucí rodiče. Není žádný důvod tento princip nahrazovat státní institucí pokaždé, kdy rodina dokáže a chce pomoci. Rodinná péče není pouze službou. Obsahuje vztah, kontinuitu a znalost člověka, kterou profesionální systém často nemůže plně nahradit.

Současně ale není bez nákladů. Intenzivně pečující člověk může omezit pracovní úvazek, přijít o příjem, vzdát se kariérního postupu a někdy postupně vyčerpat vlastní fyzické i psychické síly. Proto není odpovědné postavit sociální politiku na předpokladu, že „rodina se postará“. Často se postarat chce. Veřejný systém ale musí být připraven nastoupit tam, kde možnosti rodiny končí. Nejde tedy o volbu mezi rodinou a státem. Jde o hledání rozumného rozdělení rolí mezi samotného člověka, jeho blízké, profesionální služby a veřejnou garanci.

Člověk nesmí propadnout mezi zdravotnictvím a sociálním systémem

Dlouhodobá péče ukazuje jeden z největších problémů moderního státu. Instituce jsou rozdělené podle kompetencí, člověk ale takto rozdělený není. Senior po vážné nemoci může současně potřebovat zdravotní péči, rehabilitaci, pomoc s hygienou, sociální službu, vhodné bydlení i podporu rodiny. Z pohledu veřejné správy jde o několik systémů. Z pohledu člověka jde o jeden životní problém.

Pokud nemocnice řekne, že akutní zdravotní péče skončila, sociální systém zatím nemá volnou kapacitu a rodina neví, co má dělat, jednotlivé instituce mohou formálně postupovat podle svých pravidel a výsledek přesto selže. Řešením nemusí být vytvoření jednoho obřího úřadu pro všechno. Musí ale existovat funkční koordinace. Člověk nemůže být hlavním koordinátorem vlastního státu právě ve chvíli, kdy je nejvíce závislý na pomoci. Smyslem by měl být jeden srozumitelný plán navazující péče, v němž mohou jednotlivé služby poskytovat různé organizace, ale občan nemusí sám vyjednávat jejich propojení.

Samostatnost neznamená život bez pomoci

Podobně je potřeba uvažovat o lidech se zdravotním postižením. Člověk může potřebovat několik hodin osobní asistence denně a zároveň velmi dobře rozhodovat o vlastním životě. Pomoc sama o sobě proto neznamená nesamostatnost. Podstatné je, kdo rozhoduje. Zda člověk může ovlivnit, kde bude bydlet, zda bude pracovat, kam se bude pohybovat nebo jak bude trávit svůj čas. Veřejná podpora má jeho možnosti rozšiřovat, nikoli automaticky přebírat rozhodování za něj.

Současně bychom se měli ptát, zda část potřeby individuální pomoci nevzniká kvůli zbytečným bariérám prostředí. Přístupná doprava, veřejná budova nebo digitální služba mohou odstranit překážku pro tisíce lidí najednou. Někdy tedy není nejlepší reakcí další dávka nebo speciální služba. Je jí odstranění bariéry, kterou společnost sama vytvořila.

O soudržnosti se rozhoduje už ve škole

Sociální stát dokáže člověku pomáhat v dospělosti. Jedna z nejsilnějších možností ovlivnit jeho životní dráhu ale vzniká mnohem dříve. Ve škole. Rodina vždy bude dítěti předávat část svých výhod. Vzdělaní rodiče se lépe orientují ve vzdělávacím systému. Majetnější domácnost může snáze zaplatit kroužky, techniku nebo studium v jiném městě. Rodiče předávají zkušenosti i profesní kontakty.

Úkolem státu není tyto výhody aktivním rodinám odebírat. Je jím vytvořit dostatečně kvalitní základ také pro dítě, které podobnou podporu doma nemá.

Aktuální výsledky PISA 2025 ukazují, že čeští žáci dosahují v hlavních oblastech nadprůměrných výsledků, ale vliv socioekonomického prostředí zůstává výrazný. V přírodních vědách dosáhli socioekonomicky zvýhodnění žáci v průměru o 96 bodů více než znevýhodnění, zatímco průměr OECD činil 85 bodů. Socioekonomické postavení v Česku vysvětlovalo přibližně 15 procent rozdílů ve výsledcích, proti 12 procentům v OECD. (oecd.org)

Stejná data zároveň ukazují, že část znevýhodněných českých žáků dosahuje velmi dobrých výsledků. Původ tedy není absolutním osudem. Ovlivňuje ale pravděpodobnost.

Právě tady leží rozdíl mezi rovností výsledků a rovností příležitostí. Smyslem není, aby všichni skončili stejně. Smyslem je, aby výchozí rodinná situace nebyla předem stanoveným stropem.

Otevřená společnost potřebuje možnost postoupit i začít znovu

Sociální mobilita nekončí školou. Člověk může během života změnit profesi, začít podnikat, přestěhovat se za prací, projít rekvalifikací nebo se po dlouhé nemoci vrátit zpět. Právě schopnost začít znovu je jedním z nejdůležitějších znaků otevřené společnosti. Život je příliš dlouhý na to, aby jedna chyba, neúspěšná firma nebo špatně zvolený obor definitivně určily dalších třicet let.

Druhá šance ale není zárukou výsledku. Stát nemá povinnost zajistit, že každý další pokus skončí úspěchem. Má však odstraňovat zbytečné překážky, které člověku brání pokus vůbec udělat.

Sociální mobilita má navíc dvě strany. Nejde jen o možnost lidí z chudšího prostředí postupovat vzhůru. Otevřená společnost znamená také to, že výhodné postavení není navždy rezervováno stejným rodinám, firmám nebo společenským sítím. Proto jsou pro soudržnost důležité také hospodářská konkurence, otevřený pracovní trh a transparentní veřejné instituce.

Společnost nežije pouze prostřednictvím státu

Vedle veřejných služeb existuje ještě jedna vrstva, kterou žádná vláda nedokáže vytvořit zákonem. Rodina, přátelé, sousedství, spolky, dobrovolnictví a místní důvěra. Stát nemůže člověku přidělit přátele ani nařídit sousedskou soudržnost. Může ale ovlivnit prostředí, ve kterém podobné vztahy mají šanci vznikat.

Doprava rozhoduje o tom, zda se senior může dostat za rodinou. Knihovna, sportoviště nebo veřejný prostor mohou umožnit setkávání lidí, kteří by se jinak nepotkali. Jednoduchá pravidla mohou usnadnit fungování spolků a dobrovolnictví.

Stejně důležité ale je, aby stát občanskou společnost nepohltil. Dobrovolník nemá být levnou náhradou zdravotníka nebo sociálního pracovníka. Spolek nemá být pobočkou místního úřadu a veřejné dotace nemají určovat, která legitimní občanská aktivita je politicky žádoucí. Silná společnost potřebuje prostor, ve kterém mohou lidé jednat společně i bez přímého řízení státu.

Soudržnost nevyžaduje názorovou jednotu

Demokratická společnost bude vždy konfliktní. Lidé mají rozdílné ekonomické zájmy, hodnoty, politické názory, životní styly i kulturní zkušenosti. Smyslem soudržnosti není tyto rozdíly odstranit. Důležité je, zda se konflikt odehrává uvnitř společného právního a institucionálního rámce. Proto má význam důvěra v instituce. Ne ve smyslu bezvýhradné poslušnosti nebo obdivu ke státu, ale jako přesvědčení, že pravidla jsou přibližně férová, rozhodnutí lze kontrolovat a proti chybě existuje cesta nápravy.

OECD v šetření uskutečněném v roce 2023 zjistila vysokou nebo středně vysokou důvěru v místní samosprávu u 44 procent českých respondentů, v soudy u 50 procent a v policii u 60 procent. U celostátní vlády to bylo 19 procent. Údaje popisují stav roku 2023, nikoli aktuální politickou náladu roku 2026. (oecd.org)

Důvěra se nevytváří sloganem. Vzniká především zkušeností, že pravomoc má svého nositele, ten nese odpovědnost a chybu lze napravit.

Integrace potřebuje společná pravidla, nikoli stejnou identitu

Česká společnost je zároveň různorodější podle původu svých obyvatel. Ani zde nemusí být cílem kulturní uniformita. Člověk nemusí doma přestat používat mateřský jazyk, měnit rodinné tradice nebo se vzdávat kulturního původu. Dlouhodobé soužití ale potřebuje společný veřejný jazyk, respekt k právu a schopnost používat stejné instituce. Odpovědnost je přitom na obou stranách. Nový obyvatel má důvod učit se češtinu, orientovat se v pravidlech a respektovat právní systém země, ve které žije. Stát má zajistit, aby základním pravidlům mohl porozumět, mohl legálně pracovat a mohl se stejným právním systémem také chránit.

Úspěšná integrace se nakonec nepozná podle počtu integračních projektů. Pozná se podle toho, že člověk zvládá používat běžné instituce bez zvláštní podpory a jeho původ postupně přestává být hlavním veřejným znakem jeho života.

Solidarita mezi generacemi je širší než důchodový účet

Generace si nepředávají pouze peníze. Předávají si školy, nemocnice, silnice, veřejný dluh, majetek, bydlení, krajinu, instituce i produktivní schopnost ekonomiky. Proto nedává smysl redukovat mezigenerační solidaritu na spor o důchody. Dnešní senioři během své pracovní dráhy financovali předchozí generaci. Dnešní pracující financují významnou část současných důchodů. Zároveň využívají infrastrukturu a veřejný majetek, který vznikal dávno před jejich vstupem na pracovní trh. Spravedlnost proto neznamená, že každá generace musí dostat přesně tolik, kolik odvedla. Smysluplnější otázka zní, v jakém stavu zemi přebírá a v jakém ji jednou předá dál.

Nízký veřejný dluh není automaticky generačním úspěchem, pokud vznikl zanedbáním infrastruktury, školství nebo investic. Stejně tak vysoký dluh není automaticky obhajitelný jen proto, že byl označen za investici. Budoucí generace spolu se závazkem musí dostávat také schopnost jej nést.

Důstojné stáří není jen otázkou výše důchodu

Ve vysokém věku se často míchají dva odlišné problémy. Prvním je příjem. Druhým ztráta soběstačnosti. Důchod má poskytovat příjmovou ochranu ve stáří. Nemůže ale vytvořit chybějící pečovatele, osobní asistenci nebo místo v potřebné službě. Pokud bychom zvyšovali důchody proto, že část seniorů potřebuje nákladnou dlouhodobou péči, použili bychom velmi nepřesný nástroj. Vyšší příjem by dostal i člověk, který žádnou péči nepotřebuje, zatímco člověk s velmi vysokou potřebou podpory by stále mohl zůstat bez služby. Příjmové zabezpečení a dlouhodobá péče proto musejí spolupracovat, ale nemají se navzájem nahrazovat. Stejný princip platí i jinde v sociálním systému: nejdříve je potřeba přesně určit problém a teprve potom k němu přiřadit nástroj.

Právo bez financování zůstává jen slibem

Soudržnost nakonec vždy narazí na otázku peněz a odpovědnosti. Je relativně snadné přijmout zákon, který stanoví určité právo. Mnohem obtížnější je zajistit dostatek personálu, služeb a financování, aby toto právo bylo skutečně použitelné. Proto musí každá významná sociální kompetence mít současně svého odpovědného nositele a stabilní zdroj.

Pokud stát uloží obci novou povinnost bez odpovídajícího příjmu, nevytváří skutečnou decentralizaci. Přesouvá problém. Na druhé straně ani úplné financování z centra není vždy optimální, pokud místní úroveň nemá žádnou motivaci hledat hospodárnější organizaci. Rozumné uspořádání proto může kombinovat širokou celostátní solidaritu s místní organizací konkrétní služby. Důchodový systém potřebuje velký společný základ. Podobně nákladná zdravotní rizika. Pečovatelská nebo terénní služba ale může být organizována mnohem blíže člověku. Místní služba tedy nemusí znamenat, že místní rozpočet nese celé riziko. To je důležitý princip také pro Model 77.

Decentralizace nesmí vytvořit různé kategorie občanů

Pokud bychom rozsáhlou část sociální solidarity přenesli na malé územní jednotky bez dostatečného vyrovnávání, snadno by vznikly velké rozdíly. Území se starší populací může potřebovat více péče. Zároveň může mít méně ekonomicky aktivních obyvatel a slabší příjmovou základnu. Kdyby mělo základní sociální standard financovat převážně samo, mohl by se rozsah dostupných služeb stále silněji odvíjet od bydliště.

Místní samospráva má mít možnost rozhodovat. Může organizovat služby rozdílně a ze svých peněz poskytovat také nadstandard. Základní veřejná garance však nemá být loterií podle poštovního směrovacího čísla. Solidarita mezi územími proto musí zohledňovat objektivní potřeby a jejich vlastní fiskální možnosti, nikoli automaticky proplácet každý skutečný výdaj. Zároveň platí, že politická decentralizace neznamená potřebu vytvářet několik desítek malých sociálních států.

Model 77 se zde musí nechat prověřit realitou

Soudržnost je dobrým testem celé hypotézy Modelu 77. Některé kompetence mají jasný důvod zůstat celostátní. Důchody, základní sociální práva nebo velké mechanismy sdílení zdravotních rizik se obtížně slučují s malými územními fondy. Jiné funkce jsou naopak velmi místní. Sociální práce, komunitní prostředí, část terénních služeb nebo identifikace konkrétních potřeb vyžadují znalost místa. Mezi nimi existuje široký prostor služeb, které jsou pro jednu obec příliš náročné, ale nepotřebují řízení z ministerstva. Právě tam může mít význam nadobecní úroveň. Zda jí má být nový zemský obvod, dnešní kraj, ORP nebo jiná forma spolupráce, nelze rozhodnout předem.

Pokud problém dokáže vyřešit lepší spolupráce obcí, není důvod vytvářet novou instituci. Pokud stačí reformovat financování dnešních krajů, nemá smysl překreslovat republiku. Pokud problém vzniká na hranici zdravotnictví a sociální péče, územní reforma jej sama nevyřeší. Instituce musí vycházet z funkce, nikoli funkce z předem nakreslené mapy.

Jak poznáme, že se společnosti daří?

Ani zde nestačí výše sociálních výdajů. Vyšší rozpočet může znamenat kvalitnější systém. Může ale také znamenat dražší provoz. Nižší počet příjemců dávek může znamenat, že lidé už pomoc nepotřebují. Nebo že se k ní obtížněji dostávají. Proto bychom měli sledovat především výsledky.

Jak dlouho lidé zůstávají v chudobě? Vrací se po ztrátě zaměstnání zpět do práce? Jak silně rodinné prostředí ovlivňuje vzdělávací výsledek dítěte? Je potřebná péče dostupná? Kolik lidí pomoc potřebuje, ale nedostane ji? Jak velké jsou rozdíly mezi regiony? Dokáže systém chránit člověka a zároveň zůstat finančně udržitelný?

Jedno souhrnné skóre soudržnosti by většinu těchto rozdílů zakrylo. Vhodnější je veřejný profil několika stabilních ukazatelů, jejichž vývoj lze sledovat v čase. A především je potřeba vědět, co se s člověkem stalo poté, co systém zasáhl. To je nakonec nejdůležitější měřítko.

Stát se musí umět dozvědět, že se mýlí

Sociální politika má přirozenou tendenci opírat se o dobrý úmysl. Pomáháme, tedy naše politika musí být správná, jenže dobrý úmysl není důkaz výsledku. Pokud pracovní bonus nezvyšuje skutečný příjem a pracovní aktivitu, má se změnit. Pokud dávka kvůli složitosti nedoputuje k lidem, pro které vznikla, má se zjednodušit. Pokud decentralizace zhorší dostupnost nebo zvýší administrativní náklady, má se přehodnotit. A pokud zemský obvod pouze vloží další úroveň mezi stát a občana, aniž by zlepšil službu nebo odpovědnost, není jeho existence sama o sobě přínosem.

Právě zde musí být Model 77 skutečně otevřenou studií, nikoli návrhem hledajícím potvrzení vlastního názoru. Data mají mít možnost říci, že se hypotéza nepotvrdila. Stát, který dokáže opravit vlastní chybu, je nakonec odpovědnější než stát, který ji dokáže pouze dobře vysvětlit.

Solidarita a odpovědnost nejsou protiklady

Soudržná společnost nepotřebuje odstranit osobní odpovědnost. Člověk, který svou situaci ovlivnit může, má nést důsledky vlastního rozhodování. Má pracovat, pokud je to realisticky možné. Spolupracovat se systémem, pokud čerpá veřejnou pomoc. Dodržovat společná pravidla a vytvářet si rezervu, pokud to jeho situace dovoluje. Stejně důležité je ale přesně rozlišovat, co člověk skutečně ovlivnit mohl. Dítě si nevybralo rodinu. Člověk si nevybral vrozené postižení. Senior si neobjednal ztrátu soběstačnosti. Zaměstnanec nemusí být odpovědný za krach svého zaměstnavatele. A nikdo nemůže využít službu, která není dostupná.

Solidarita proto nezačíná tam, kde končí odpovědnost. Oba principy se doplňují. Veřejný systém má chránit člověka před rizikem, které sám neunese, a současně mu tam, kde je to možné, ponechávat prostor a motivaci rozhodovat o vlastním životě.

Společnost, ve které se dá vrátit

Soudržná společnost není společností bez bohatých a chudých. Není společností bez konfliktů a rozdílů. A není ani společností, ve které stát přebírá každou životní obtíž. Je to společnost, ve které nemoc, ztráta práce nebo rodinná krize nemusí člověka okamžitě zničit. Ve které dítě dostává skutečnou možnost překročit podmínky, do kterých se narodilo. Ve které může člověk se zdravotním postižením podle svých schopností rozhodovat o vlastním životě. Ve které rodina není ponechána samotná, když péče přesáhne její síly. A ve které veřejná solidarita zůstává financovatelná také pro generaci, která teprve přijde. Základní princip celé části Soudržnost lze proto vyjádřit poměrně jednoduše: Solidarita nemá odstranit rozdíly mezi lidmi. Má zabránit tomu, aby se z životního pádu stal trvalý osud.

Tam, kde je návrat k samostatnosti možný, má stát pomoci otevřít cestu zpět. Tam, kde možný není, má zajistit dlouhodobou pomoc bez zbytečného odebírání autonomie a důstojnosti. Obce mají řešit to, co skutečně znají lépe. Širší úroveň má sdílet kapacity, které jsou pro jednu obec příliš náročné. Stát má garantovat základní práva a solidaritu tam, kde je nutné široké sdílení rizika. A každá úroveň má dostat nejen kompetenci, ale také odpovědnost, financování a kontrolu odpovídající jejímu úkolu.

Soudržnost proto není měkkým doplňkem hospodářství nebo veřejné správy. Je jednou z podmínek jejich stability. Společnost, v níž se lidé bojí každého pádu, protože vědí, že cesta zpět téměř neexistuje, může být nějakou dobu ekonomicky výkonná. Těžko však bude dlouhodobě odolná. A právě tím se uzavírá Soudržnost a otevírá další otázka Modelu 77: Jak má stát a společnost fungovat ve chvíli, kdy krize nezasáhne jednoho člověka nebo jednu rodinu, ale velkou část země současně? Tím začíná Odolnost.